Litujeme, že nebylo možno uskutečniti ochranu mateřství v takovém rozsahu, jak byl navrhován odbornou komisí. Ochrana mateřství je nutná v prvé řadě v zájmu státu. Duševně i tělesně zdravý lid je základem každého státu.
Světlou stránkou předlohy je ustanovení, kterým se klade veliký důraz na to, aby nemocenské pojišťovny prováděly důrazně léčebnou péči. Na tomto poli může dobře vedená nemocenská pojišťovna vykonati mnoho.
Část předlohy, jednající o starobním a invalidním pojištění, je dílem velkolepým. Systém kapitálové úhrady, založený na pevných premiích, zdůvodněn byl takovými důvody, že jimi nebylo možno otřásti. Matematickým rozvrhem výše premií převalena byla značná část břemen z generace nynější na generace příští, čímž bylo docíleno skvělého výsledku, že důchody pojištěnce podle této osnovy pojištěného budou o 30 až 50% vyšší důchodů pojištěnce podle osnovy zákona pensijního pojištěného. Premie podle předlohy bude obnášeti pouze 4·12% mzdy pojištěncovy, a to ve třídě nejnižší 4·30 K a ve třídě nejvyšší 8.80 K, tedy ani zdaleka tolik, jak se původně myslelo. Z toho platí polovinu zaměstnanec, polovinu zaměstnavatel. Podle původní osnovy měl činiti předpis premií 738 mil. Kč ročně, jelikož za podklad výpočtů brány byly mzdy dělníků k 1. lednu 1923. Vezmeme-li však za podklad mzdy dělníků k 1. lednu 1924, bude činiti předpis premií pouze 640 mil. korun, jak je z důvodové zprávy patrno. Odečteme-li od obnosu 640 mil. obnos 200 mil., který bude ušetřen snížením příspěvku do nemocenských pojišťoven ze 6 2/3 % na 5%, vidíme, že nové zatížení výrobních vrstev obnáší okrouhle 400 mil. korun ročně. V procentech vyjádřeno bude naše národní hospodářství nově zatíženo zvýšením výrobních nákladů asi 0.38%. Těmito číslicemi jsou námitky průmyslových kruhů proti osnově nejpádněji odbyty.
Také druhá na první pohled vážná námitka o thesauraci kapitálu nesnese vážné kritiky. Obavy, že zákonem o sociálním pojištění budou odňaty našemu hospodářskému životu obnosy do miliard jdoucí, jsou bezpodstatné. Tvůrcem této části osnovy p. dr. Schönbaumem zvolený systém premiový předpokládá, že v době asi 70 až 80 let nahromadí se takový kapitál, že z úroků budou kryta vydání sociální pojišťovny téměř z 50%. Jistě z výpočtu je patrno, že se počítá s úrokováním celého kapitálu a že tím hospodářský život ve státě ohrožen nebude. Domnívám se, že tato záležitost má docela jiné pozadí. Již během projednávání předlohy výborem soc. politickým byla podezřelá horlivost, s jakou jisté kruhy pracovaly k tomu, aby o tom, jak má býti s jměním sociální pojišťovny nakládáno, nerozhodovala Ústřední sociální pojišťovna samostatně. Je jisto, že by sociální pojišťovna mohla s majetkem jdoucím do miliard učiniti velmi mnoho dobrého. Řada měst je odkázána na horentně drahý úrok bank a jiných peněžních ústavů. Bytová družstva, která byla zřízena, aby spolupracovala na odstranění bytové nouze, nemohla dostáti svému úkolu pro naprostý nedostatek úvěru. Zde by mohla sociální pojišťovna velmi prospěti veřejným zájmům.
Slavná sněmovno! Přes to, že ani my socialisté nezavíráme očí před těžkou situací našeho hospodářského života, která byla zaviněna hlavně mezinárodními poměry politickými a hospodářskými, tvrdíme, že zatížení našeho průmyslu, způsobené tímto zákonem, nebude v žádném případě takové, aby vážně ohrozilo jeho konkurenční schopnost na světovém trhu.
Jsouce přesvědčeni, že ani větší zatížení, jak bylo navrhováno původní osnovou, nemohlo by přivoditi katastrofu našeho hospodářského života, usilovali jsme o docílení některých změn osnovy zákona. Jest to hlavně zkrácení čekací doby na 200 zaplacených příspěvkových týdnů a úprava důchodu vdovského. Ustanovení předlohy, že má vdova nárok na důchod vdovský pouze tehdy, je-li sama invalidní, považujeme za bezpráví. Má-li vdova po veřejném zaměstnanci a vdova po zaměstnanci soukromém, pensijnímu pojištění podléhajícím, nárok na důchod vdovský, bez ohledu, je-li práce schopna čili nic, je krajně nespravedlivé vdově po dělníku nárok na důchod vdovský odpírati. O tomto předmětu bylo dlouhé jednání v sociálně-politickém výboru, kde jsme zastávali názor, že také tímto zákonem musí býti vdově právo na důchod uznáno bez jakýchkoli výhrad. Leč ani tento, ani zprostředkující návrh, aby alespoň vdova se 3 nezletilými dětmi postavena byla na roveň vdově invalidní, nebyl přijat. Jaká křivda spáchána bude na většině vdov dělnických, vysvítá nejlépe z tohoto příkladu:
Pojištěnec, který bude platiti 20 let premie podle tohoto zákona, a to 4 roky ve třídě A, 3 roky ve třídě B, 3 roky ve třídě Ca 10 roků ve třídě D, bude míti v den úmrtí nárok na rentu v obnosu 2436 Kč ročně. Zůstane-li vdova se 2 dětmi do 17 let, bude dostávati důchod sirotčí pro obě dítky 974·40 Kč ročně, nebo 81·20 Kč měsíčně. Z tohoto důchodu nebude vdova moci krýti ani nájem, otop a světlo. O řádné výchově dětí v takovémto případě nemůže býti ani řeči. Je samozřejmé, že toto ustanovení zákona musí vyvolati v širokých vrstvách pracujícího lidu dojem o třídní zaujatosti.
Přes to však, že jsme si vědomi celé řady nedostatků projednávané předlohy, byli a jsme si vědomi její ohromné důležitosti pro pracující lid. Veliké výhody, jež skýtá zákon v případě invalidity a stáří, daleko vyváží všechny nedostatky tohoto zákona i veškerá zhoršení, kterých doznalo pojištění nemocenské. Proto nám bylo od prvního okamžiku, kdy předloha byla podána, jasno, že musíme nasaditi vše, aby se stala zákonem. Že se tak stane, je jistě ve velké míře zásluhou naší strany.
Včera během rozpravy prohlásil jeden zástupce měšťáckého tábora několikráte za sebou, že předloha je dílem všech stran a že to nejsou pouze socialisté, kteří žádali sociální pojištění. Tyto vývody jsou jen z části správné. Jest snad správné, že také strany občanské měly zájem na uzákonění sociálního pojištění, ale je pravda, že mezi námi socialisty a stranami občanskými byly veliké rozdíly v názoru, kdy a v jaké míře se má pojištění provésti. Je přece dostatečně známo, jak zástupci občanských stran ve vládě v sociálně-politickém výboru houževnatě pracovali pro každé možné zhoršení a že stopy této jejich práce jsou na předloze až příliš patrny. Je také známo, jaký tlak musily strany socialistické vyvinouti, aby předloha dostala se na pořad jednání poslanecké sněmovny.
Také jednostranné volání, aby dělnictvo snažilo se energičtější a účinnější prací paralysovati účinky, jaké bude míti provádění zákona na průmyslovou výrobu, není správné. Mohlo by se zdáti, jakoby dělníci nekonali dosti energicky a účinně svoji práci. Tento názor musíme s krajní rozhodností odmítnouti. Dělnictvo pracuje a bude jistě i v budoucnu pracovati tak, že snese sebe přísnější porovnání s dělnictvem každého státu. Mám za to, že naopak průmyslníci jsou povinni vykonati více než dosud pro ozdravení našeho hospodářského života a že výzva patřila spíše do tohoto tábora.
S voláním o odpolitisování nemocenských pojišťoven souhlasíme i my. Vedení nemocenských pojišťoven, které budou nositeli pojištění starobního a invalidního, musí býti takové, aby získalo důvěru pojištěnců a bylo schopno dostáti svým jistě velikým úkolům. Nemocenské pojišťovny, které vedle předpisů o vybírání příspěvků do sociální pojišťovny budou konati šetření a podávati dobrá zdání, po případě i rozhodovati o nárocích pojištěnců, nemohou býti spravovány s hlediska zájmů té které politické strany. Také s tím, aby byla se strany státu prováděna přísná kontrola a dozor nad Ústřední sociální pojišťovnou, plně souhlasíme, musíme však trvati na tom, aby jmenovanému ústavu zachována byla, pokud možno, nejširší autonomie. Složení Ústřední sociální pojišťovny, jak osnova navrhuje, totiž 12 členů volených ze řad členstva, 12 volených ze řad zaměstnavatelů a 16 jmenovaných ministerstvem sociální péče a konečně předseda jmenovaný panem presidentem republiky, je takové, že veškerá usnesení tohoto sboru budou jistě odpovídati duchu zákona a také hospodářství nebude na újmu úkolů sociálního pojištění.
Ty dni, v nichž projednává parlament předlohu zákona o sociálním pojištění, budou památné v našem sociálně-politickém zákonodárství. Uzákoněním tohoto eminentně důležitého požadavku dělnictva splatí stát částku svého dluhu dělnictvu, které pro stát přineslo již tolik obětí.
O sociálním pojištění nemůže a nesmí býti mluveno, jakoby bylo nějakým darem z milosti. Předlohou o sociálním pojištění plní vláda republiky Československé jednu z hlavních součástek programu, na jehož základě byla dnešní koalice utvořena. (Výborně!) Dávno vytoužený sen pracujícího lidu se splnil. O dny stáří a trvalé neschopnosti ke práci je postaráno zákonem. Dělníci musí si však býti vědomi, že velký boj o sociální pojišťování mohl býti vítězně dobojován jen cílevědomou, houževnatou prací. Musí si býti vědomi, že bez ukázněné, silné organisace pracujícího lidu, která nám dala příslušný politický vliv ve státě, nebylo by dnes sociálního pojištění. (Výborně!) Měšťácké strany nedají dělnictvu ani o drobet více, než musí dáti. Čím větší bude politický vliv pracujícího lidu, tím větší budou výsledky jeho snažení na poli politiky sociální tohoto státu. Také tato předloha je výsledkem organisační síly dělnictva. Nutno jen litovati, že úspěch nebyl ještě pronikavější. Nebylo by snad různých nedostatků předlohy, kdyby se mohla uplatniti veškerá politická síla pracujícího lidu v rámci koalice. Je chybou, že značná politická síla dělnictva nesúčastňuje se spolupráce a vyhýbá se každé odpovědnosti. Pracující lid musí si konečně uvědomiti, že velké úkoly sociální a hospodářské, které máme před sebou, nedají se vyřešiti neplodnou kritikou a radikálním slovem, nýbrž že je potřeba cílevědomé a tvrdé práce.
Předlohu zákona o sociálním pojištění přijímáme s radostí a hrdým uspokojením, že dlouholetá naše snaha setkala se se zdarem. Předlohu samu považujeme za dobrý, solidní a zdravý základ, na němž musí býti dále pracováno, aby celá velkolepá budova sociálního pojišťování tak, jak my si ji představujeme, byla co nejdříve dostavěna. Voláme proto pracující lid Československé republiky k další spolupráci na tomto ohromném díle. (Výborně! Potlesk!)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr. Korláth.
Posl. dr. Korláth (maďarsky): Ctené dámy a pánovia! Je to prvý návrh zákona, ktorý by som mal s radosťou uvítať v tejto snemovni, lebo už sama myšlienka, ktorá dala život tomuto návrhu zákona, musí každého spravne smýšľajúceho človeka bezpodmienečne pre seba získať a menovite nás, krajanov zo Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Bohužiaľ, tento návrh zákona bude v najkratšej dobe čo najblíž zaujímať povšechne 95% obyvateľstva, lebo veď 95% celého obyvateľstva bude odkázané na to, aby bralo úradnú podporu. (Tak je!)
Základná myšlienka a duch tohoto návrhu zákona je totiž, aby čo možná zaistil robotníkom pre starobu a invaliditu možnosť živobytia, a toto musí nás všetkých naplniť spokojnosťou; že však návrh predsa nemôžem prijať, toho najhlavnejšou príčinou je tých mnoho chýb, ktoré sa doň dostaly následkom jeho stranícko-politických intencií, a ďalej tá hospodárska politika, ktorú sme už tu v parlamente viackrát podrobili ostrej kritike a ktorou pražská vládna politika v dobe čo najkratšej zničí celý život Slovenska a Podkarpatskej Rusi.
Najväčšou chybou návrhu je, že je jednostranný, že totiž zamýšľa poisťovať pre starobu a invaliditu len zamestnancov, avšak úplne zapomína na maloremeselníkov a maloroľníkov, na samostatné malé existencie, ktorí celý svoj život v práci ztrávili; týchto nepoisťuje ani pre starobu ani pre invaliditu. Avšak títo práve tak ťažkú prácu vykonávajú, ako zamestnanci, a predsa nie je o nich postarané v ich starobe a invalidite.
Pri celej svojej jednostrannosti však ani túto jedinú otázku, t. j. poistenie zamestnancov, nerieši tento návrh zákona, lebo ani zamestnancov nepoisťuje bezpodmienečne, len pre ten prípad, jestli boli priamo pred svojou starobou alebo invaliditou s niekym vo smluvnom pracovnom pomere. Tedy keď na pr. niekto cez dlhé roky platil poistný prispevok a ztratí prácu a nie je po dobu 6 týždňov v práci, po ktorú dobu samozrejme príspevky neplatí, ztratí všetky príspevky, ktoré zaplatil cez dlhé roky. Zkrátka pre robotníkov platí tento návrh zákona toľko, ako príslovie: "Tu máš nič, ale drž ho dobre."
Okrem jednostrannosti veľkou vadou návrhu je aj to, že sa narodil v takom hospodárskom ovzduší, pri ktorom zamestnávatelia na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi sú neschopní snášať bremená. Vláda mala sa tedy a mala by sa v prvom rade postarať o to, aby hospodársky život Slovenska a Podkarpatskej Rusi dostal sa von z terajšej štagnácie a aby mali zamestnávatelia pracovnú príležitosť a tak mohli platiť príspevky, ktoré znamenajú ťažké bremeno. Lebo otázka sama, z čoho budú žiť zamestnávatelia a robotníci do 60. roku svojho veku, je o mnoho dôležitejšia a pálčivejšia ako to, čo sa s nimi stane po 60ročnej starobe. (Souhlas na levici.)
Návrh neshľadávam ani hospodársky náležite podloženým, lebo preliminovaný štátny príspevok ani zďaleka nebude stačiť k uspojeniu tých veľkých požiadavkov, ktoré sa od neho právom očakávajú.
Keby vláda bola vstave súčtovať so svojím tajne pestovaným veľmocenským blúznením, keby vojenské náklady v tej odzbrojovacej akcii, po ktorej volá celý svet, chcela redukovať na minimum, a všetky takto usporené peniaze chcela vynaložiť na útraty sociálneho poistenia, vtedy by som mal nádej, že návrh zákona prinesie želané výsledky. Takto však, poneváč ani osud jedine "poistného" robotníctva nevidím dostatočne zaistený a vidím len to, že v dôsledku tohoto návrhu zákona bude sa ďalej pokračovať v politike kolonizačnej a odnárodňovacej pod titulmi rôznych riaditeľství a úradov, a že, jestli bude tento návrh zákonom, budú ním u rôznych pokladní zaistené nové zástupy úradníkov tam z Prahy usadených a so zvláštnym zreteľom na všeobecnú moju nedôveru proti vláde nebudem hlasovať za tento návrh, lebo od takej vlády, ktorá starých úradníkov, slúživších dlhé desaťročia, krátkou cestou bez chleba prepustila, penzistov však nechá biedačiť, ani neočakávam vážnu a poctivú sociálnu prácu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Malík.
Posl. Malík: Slavná sněmovno! Sociální pojištění má za úkol pomoci sociálně slabým pro případ neschopnosti k výdělku neb pro případ smrti živitele rodiny a tak zabrániti hrozící jinak hospodářské katastrofě pojištěnců a jejich rodin. Sociální pojištění má za úkol hmotně opatřiti, hmotně zabezpečiti pojištěnce v případech, kde by tento následkem nepříznivých okolností nemohl svých sil tělesných i duševních používati k opatření výdělku pro sebe, po případě pro svoji rodinu. Předmětem pojištění sociálního je tedy náhrada škody, náhrada t. zv. škody sociální. Tato škoda může býti způsobena různými okolnostmi, různými nehodami, které pojištěnce mohou postihnouti. Nelze zapírati, že dnešní hospodářské poměry vykazují ostré protivy mezi jednotlivými společenskými třídami. Tyto protivy vyrovnávati jest úkolem sociální politiky. Výsledkem pak sociální politiky je sociálně-politické zákonodárství.
Zákonodárství toto vyvíjelo se buďto jako zákonodárství ochranné, chránící slabšího proti silnějšímu, na příklad dělníka jako hospodářsky slabšího vůči hospodářsky silnějšímu podnikateli, anebo jako zákonodárství sociálně pojišťovací, zabezpečující pracujícího člověka v případech nezaviněné nemožnosti výdělku. A to právě je základní myšlenkou sociálního pojištění.
Koho pokládáme dnes za hospodářsky slabého? Pouze dělníka pracujícího za mzdu? Nikoli. Dnes vidíme ji i v jiných vrstvách bídu, nejen tedy v řadách dělnických. Vidíme ji i mezi úřednictvem i mezi rolnictvem, živnostnictvem, obchodnictvem, tudíž i mezi t. zv. osobami samostatně výdělečně činnými. I je proto zcela spravedlivý a oprávněný požadavek, aby i tyto vrstvy nedělnické byly pojaty do sociálního pojištění. Stane se tak samostatným zákonem o pojištění osob samostatně výdělečně činných. Oba tyto zákony, jak zákon o pojištění zaměstnanců, tak i zákon o pojištění osob samostatně výdělečně činných, nabudou podle § 287 osnovy právě projednávané zároveň platnosti a účinnosti.
Důvodem k zavedení sociálního pojištění zaměstnanců jest přesvědčení, že mzda dělníkova a úspory z ní nestačí, aby zabezpečily hospodářskou jeho existenci v době, kdy následkem neschopnosti k práci, nastalé z jakéhokoli důvodu, pracovního svého výdělku pozbývá. Z téhož důvodu nebo aspoň podobného může býti existence ohrožena, ba i nadobro zmařena i u rolníka, živnostníka, obchodníka, tudíž i u osob samostatných. I zde může stejné zlo způsobiti nemoc, smrt, úraz, nepřízeň doby, špatné hospodářské poměry, invalidita, stáří atd. Podle toho, co sociální pojištění má hojiti, rozeznáváme pojištění nemocenské, úrazové, invalidní, starobní, proti nezaměstnanosti, pojištění vdov a sirotků a pod. Poněvadž sociální bídy máme i mimo náš stát velmi mnoho, vidíme, že sociálnímu zákonodárství věnuje se všude, ve všech kulturních státech, mnoho studia, práce a péče. Nemocenské pojištění povinné, pokud máme na mysli státy evropské, existuje dnes v 11 státech - v Německu od r. 1883, úrazové ve 14 státech - v Německu od r. 1884, invalidní eventuelně starobní ve 13 státech, z nichž v 7 zavedeno teprve po světové válce, a to v Italii, Španělsku, Portugalsku, Dánsku, Jugoslavii a Rusku. Zavedeno bude eventuelně již projednáno v parlamentech Francie, Rakouska, Belgie a Švýcarska. I v našem parlamentě podána byla řada návrhů na vydání zákona o sociálním pojištění nejen stranami socialistickými, ale i stranami občanskými. Okolnost tato byla příčinou vzniku vlastního vládního návrhu zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, které právě je projednáváno v tomto zákonodárném sboru. I nelze zapříti onen fakt, že všechny strany tohoto parlamentu, především ovšem strany, tvořící nynější koaliční majoritu, projevily jasně tu nejlepší vůli, pomoci hospodářsky slabým zavedením pojištění nejen pro případ nemoci, ale i pro případ invalidity a stáří. Uvážíme-li, že jest u nás 2,600.000 osob nesamostatně výdělečně činných a asi 1 milion malorolníků, maloživnostníků a maloobchodníků, vidíme, že sociální pojištění zaměstnanců, osob nesamostatných, jakož i sociální pojištění osob samostatně výdělečně činných vyžadovati bude značného aparátu správního, administračního a samozřejmě ohromného nákladu finančního. Není divu, že jsou činěny určité námitky proti rozsahu a obsahu projektovaného sociálního pojištění a vyslovovány obavy, zda to naše národní hospodářství snese, zda hospodářská situace naší republiky je dnes taková, že by si mohla dovoliti uskutečnění tohoto sociálního pojištění, zda naše výroba průmyslová a zemědělská snesou náklady, s nimiž při sociálním pojištění musíme počítati, zda nebude podlomena schopnost soutěže našeho průmyslu, našeho zemědělství s cizinou atd. Nebudu tyto námitky, zajisté velmi vážné, zde podrobně rozebírati. Byly předmětem obšírných debat v obou výborech, jak v sociálně-politickém, tak rozpočtovém, a také oba pp. zpravodajové, jak dr. Winter, tak i dr. Srdínko, se jich obšírně dotkli. Nejbližší doba ukáže, pokud tyto námitky a obavy jsou opodstatněné. Podle osnovy, která řeší vedle pojištění invalidního a starobního také pojištění nemocenské, bude pojištění nemocenské státi asi 550 milionů, invalidní pojištění pak a starobní v počátečních letech asi 600 milionů Kč, z toho na zaměstnavatele připadne asi 200 milionů, na zaměstnance rovněž asi 200 milionů Kč ročně. Velmi mnoho namítáno je dále proti systému úhrady kapitálové, totiž vlastně proti hromadění kapitálů u Ústřední sociální pojišťovny, proti t. zv. thesauraci. I o této námitce obšírně bylo promluveno pány řečníky přede mnou i panem zpravodajem dr. Wintrem, jenž tvrdil, že kapitály u Ústřední sociální pojišťovny nahromaděné nebudou odnímány hospodářskému životu, nýbrž dány mu budou k disposici, jak to vidíme dnes na př. u Všeobecného pensijního ústavu.
Sluší zde zdůrazniti, že rozpočtový výbor provedl na elaborátu výboru sociálně-politického určité změny, a zejména učinil dobře, že prosadil, aby vedle ministra sociální péče i ministr financí měl náležitou ingerenci na hospodářství Ústřední sociální pojišťovny.
Pokud jde o zatížení státu, bude toto záležeti: z příspěvků k rentám, k důchodům invalidním, starobním, vdovským a sirotčím. Tento příspěvek státu bude přesahovati ve 4. roce 4 miliony korun a v 10. roce 79 milionů korun. Další zatížení státu vyjádřeno jest obnosem 100 milionů Kč, určeným jednou pro vždy na podporu léčebných ústavů pro pojištěnce dělnické i samostatně výdělečně činné. Na pojištění vojínů v presenční službě z platí stát na základě § 253 osnovy 16 milionů korun. K tomu přistupují náklady na soudy pojišťovací, vrchní pojišťovací soud, zatížení pošty dopravou tiskopisů a korespondence, zatížení politických úřadů, centrálních úřadů i samosprávy. Vidno, že jde o dílo ohromného významu, které hluboko zasáhne do celého našeho života, o dílo, které uvaluje závazky nejen na zaměstnavatele, na podnikatele, ale i na zaměstnance a stát, jakož i na osoby samostatné, pokud půjde o osoby tyto, konečně nejen na výrobce, ale i na konsumenty, spotřebitele. Dílo toto není jen věcí uznání, chtění, dobré vůle státotvorných stran československých, splnění daného slibu dnešní koalice, ale i dalekosáhlou otázkou finanční. Bude-li tato šťastně vyřešena zdatností pracovníků, rozkvětem průmyslu, zemědělství, živností, obchodu, státu, stane se sociální pojištění požehnáním pro miliony našich občanů. Zatím tato otázka finanční činí nemalé starosti těm, kdož to se sociálním pojištěním jakož i s republikou myslíme vážně a poctivě.
Vedle tohoto finančního rubu sociálního pojištění chci poukázati aspoň na některé výhody, které mohou ze sociálního pojištění vzejíti. Otázka chudinská činí nemalé potíže našim obcím, vydání na chudé patří u mnohých našich obcí mezi největší položky výdajové, a při tom opatření chudých bývá často velmi žalostné. Není divu, že obce volají po tom, aby péči o chudé převzal na sebe stát a tím ulehčil obecním financím. Volání toto je zcela oprávněné, uváží-li se, že na žebráckou hůl nebývají přiváděni jednotlivci vinou svých domovských obcí, nýbrž vinou zcela jiných faktorů. Mnohá obec poznává svého příslušníka teprve tehdy, až tento, pozbyv schopnosti k výdělku, bývá obcí pobytu vykázán a poslán na bedra své domovské obce, kdež pak prožívá život ne právě závidění hodný. Každý takový chudák stává se břemenem pro svou domovskou obec a nebývá s velkou radostí svými spoluobčany přijímán.
Podle Zpráv Státního úřadu statistického požívá u nás pravidelné i přechodné podpory chudinské přes 180.000 osob. Náklad chudinský na tyto osoby dosahuje ročně 150 milionů Kč. Zavedením invalidního a starobního pojištění může značná část břemen, vyplývajících z chudinské péče, odpadnouti, což bude našimi obcemi, zejména na venkově, s povděkem přijato. Tím bude aspoň částečně vyhověno přání našich obcí, aby břemeno chudinské sňato bylo s beder jejich a převzato bylo státem. Finance našich obcí jsou mnohde ve stavu zoufalém, jediným zdrojem příjmů jsou mnohde jen obecní přirážky, dosahující leckde i celé tisíce procent přímých daní, i není divu, že obce tyto volají, aby jim bylo ve vydáních uleveno a na příjmech přidáno. Byl by věru čas, aby finanční hospodářství našich obcí postaveno bylo na solidnější základ, aby příjmy obcí našich plynuly z pramenů zdravějších, ne jen z obecních přirážek, a zejména ne z titulů tak nespravedlivých, jako je na příklad zákon o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí, jenž zejména na venkově působí velmi zhoubně tím, že znehodnocuje venkovské nemovitosti a pohlcuje pravidelně celých 25% přírůstku, který ve skutečnosti přírůstkem není. I je tato dávka tvrdší nežli státní dávka z přírůstku na majetku, ježto je vyšší - pravidelně 25% - a splatná ve 14 dnech, kdežto státní dávka z přírůstku na majetku splatná jest, jak známo, teprve v několika letech.
Zmenší-li se výdaje obecní na chudé zavedením sociálního pojištění, bude tím dána možnost, aby bylo přikročeno bezodkladně k novelisaci zákona o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Další dobrodiní ze sociálního pojištění může vzejíti tím, že zmírní proud vystěhovalců, hledajících živobytí v cizině. 32.000 vystěhovaleckých pasů vydaných r. 1923 dokazuje otevřenou ránu na našem státním organismu, dokazuje bídu poměrů, uvážíme-li, že 32.000 lidí za jeden jediný rok chce přetrhnouti pásky rodinné, chce přetrhnouti pásky se svým domovem, se svou vlastí a raději chce zapadnouti v daleké cizině, nežli by živořilo doma.
Podaří-li se sociálnímu pojištění odstraniti nebo alespoň zmírniti tento neblahý zjev, bude to značné plus. Jsou-li určité obavy a námitky finančního rázu proti sociálnímu pojištění předmětem podrobných úvah, sluší na druhé straně předpokládati, že zavedení sociálního pojištění přivodí uklidnění oněch vrstev, pro něž sociální pojištění se dělá a které po celá desetiletí po sociálním pojištění volají. V tom je politický význam osnovy. Nerozřešení věci bylo by balastem pro další práci zákonodárnou, právě jako stejným balastem byla by nevyřešená otázka ochrany zemědělské výroby, otázka celní. Obě tyto otázky nesnesou odkladu, má-li přikročeno býti k další plodné práci a k dalším úkolům, jichž ještě mnoho i z řad nedělnických na naše zákonodárné sbory čeká. Uznává-li stát za svou svatou povinnost chrániti milionů pracujících v průmyslu, musí stejně chrániti práce i oněch milionů, kteří z půdy vyrábějí vezdejší chléb.
Zpravodaj za výbor sociálně-politický dr. Winter užil slov: "Sociální pojištění je dnes potřebou státu, není jen pojištěním vrstev, na něž se vztahuje, ale také vnitřním pojištěním státním." Jinak řečeno, sociální pojištění může býti posílením poměru mezi občanem a státem, posílením vzájemné oddanosti a důvěry, může býti konkretním vyjádřením péče státu o občana a na druhé straně konkrétním vyjádřením lásky občana ke státu, lásky k vlasti. Sociální pojištění může býti nejúčinnějším korektorem protiv nejen sociálních, ale i náboženských, politických, národnostních, sociální pojištění může býti nejspolehlivějším pojítkem mezi národy tohoto státu. Sociální pojištění mohlo by pro dělníka býti to, co pro zemědělce znamená půda. Není to fráze, říká-li se, že největší oporou státu je zemědělec. Proč? Poněvadž láska zemědělcova k půdě jest viditelným vyznáním lásky k vlasti, lásky ke státu. Láska tato má svůj původ v připoutání zemědělce k půdě. Toto viditelné pojítko zemědělce ke státu schází u dělníka průmyslového, který, nemaje mnohdy ani vlastního krbu, vyjadřuje svůj poměr ke státu zcela jinak a také jiný má názor o pojmu slova stát, vlast, nežli ten, kdo je držitelem určitého pruhu země. Bylo by si přáti, aby pojištění připoutalo dělnické vrstvy ke státu, aby stalo se pojítkem mezi obyvatelstvem a státem, mezi dnešní generací a budoucností státu.
Sociální pojištění může tudíž po svém zavedení přiblížiti se k významu, jaký má půda, pokud jde o upevnění poměru občana ke státu. Splní-li sociální pojištění toto očekávání, bude to skutečné vnitřní pojištění státu, bude to skutečné pojištěn a posílení státní myšlenky, bude to zisk celého národa a všech jeho složek.
Pro tento očekávaný zisk celonárodní přijímáme ony oběti, jichž sociální pojištění po nás žádá, a máme naději, že tyto oběti nebudou marné, nebudou zbytečné, i při vší rozkladné činnosti těch, kdož svoje politické kredo založili na negaci, na poškozování a dělání potíží tomuto státu, kdož postavili se při těžkém a zodpovědném budování tohoto státu stranou nebo přímo proti tomuto státu.
Budiž pro věčné časy zaznamenáno, že byla to vláda Švehlova, která se odvážila na tak významné dílo, jakým je sociální pojištění milionů hospodářsky slabých. Pochopí-li a ocení-li tito, co náš mladý stát pro ně učinil, bude to největší zisk pro ně, ale také největší uznání pro tuto vládu. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Beutel.
Posl. Beutel (německy): Slavná sněmovno! V důvodové zprávě k návrhu o sociálním pojištění daty z dějin se uvádí, že sociální pojištění jest plodem sociální politiky moderních států, která vznikla v druhé polovině devatenáctého století jakožto reakce proti přemrštěnému liberalismu předchozí doby. Dále se líčí, že se dělnictvo počalo nejen odborově a politicky organisovati a zahájilo boj o lepší existenci a proti vykořisťování podnikateli, nýbrž obrátilo se i proti veškerému hospodářskému a společenskému řádu, kterým trpí a který zaviňuje bídu, v níž musí dělnictvo žíti.
Dále se zjišťuje, že tento boj zejména naukami Karla Marxe na vědeckém podkladě nalezl revoluční ráz a vedl a ještě vede k závažným poruchám v životě států. Poté se praví, že jest přirozené, že čím více se přiostřovaly třídní rozpory mezi dělnictvem a podnikateli, tím více se ujímalo všeobecné mínění, že je nutno tyto rozpory zmírniti a pokud možno překlenouti atd. Dále bylo uznáno, že pouhé mírnění následků takovéhoto stavu nic neznamená, nýbrž že je nutno, aby se zákony čelilo následkům takového stavu. Tak prý vznikla sociální politika a pak sociálně-politické, resp. dělnické zákonodárství, podpora nemocenská, úrazová, v nezaměstnanosti, starobní a invalidní. To je ostatně známo a shledáváme to i zde znovu potvrzeno, že i dnešní držitelé moci v tomto státě všechno toto považují zas jen za zmírnění nejhorší bídy, za opatření proti snahám dělnické třídy, směřujícím k odstranění nynějšího t. zv. "řádu" a zavedení namísto něho lidstva důstojného, socialistického řádu.