A administrace naší země neudělala buď nic nebo skorem nic, aby předešla blížící se pohromě. Naopak vidíme, že v mnohých směrech tato administrace nepřímo napomáhá rostoucímu ochuzení ruského obyvatelstva na Podkarpatské Rusi. Proto zavedla naše byrokracie tak zvanou soustavu "dovolenek" na Podkarpatské Rusi, když tam nastal režim Ehrenfeldův. Tyto "dovolenky", bez nichž nebylo se lze hnouti z jedné vesnice do druhé, vytáhly z kapes našich lidí miliony korun. Výměna peněz v kursu 1:4, 1:10, když v západní části republiky vyměňovali v kursu 1: 1 a 1: 2 stála naše obyvatelstvo znovu sta milionů korun. Daně, které následovaly a jejichž výše byla u nás určena rovněž větší, než v historických zemích republiky - ukáži jen to, že příjmy z jednoho katastrálního jitra půdy byly vypočteny na 600 až 700 Kč - dokončují dílo ekonomického zničení naší země. Pravda, pro hospodářské povznesení země vláda odpouštěla čas od času některé i větší částky, avšak ony spadly obyčejně do kapes sytých a nikoli do kapes hladových.
Kromě pravidelně zavedené činnosti Červeného kříže opatření provedená správou země k ulehčení osudu obyvatelstva byla provedena velice nezdařile a přímo zločinně. Zásobovací úřad na Podkarpatské Rusi, t. zv. "obilní ústav" posílal na Verchovinu především rum a líh a pomáhal rozličným prostředníkům vydírati z lidských kapes poslední koruny.
Také bylo špatně zorganisováno rozdělování potravin, t. j. mouky a kukuřice. Rozdělováním zabývali se znovu rozliční spekulanti, kteří dávali svěřené jim zásobování podle osobního uznání, a to především těm, kteří jim více platili. Důvěrníci k rozdělování těch zásob nebyli připuštěni. Miliony korun, věnované organisaci družstev na Podkarpatské Rusi, dostaly se do rukou maďaronské a popovsko-klerikální roty, která místo aby podporovala družstevnictví a prohlubovala ideu družstevnictví v našem obyvatelstvu, pohřbila toto družstevnictví na dlouhé desítky let.
Týž osud postihl i částky, které byly odevzdány do rukou týchž lidí na organisaci obchodu dobytkem a výrobky selského hospodářství. Tak zvané "Dobytkářské družstvo" a "Lauferova společnost", utvořené pro kupování potravin pro hladovějící na Podkarpatské Rusi, neslavně likvidují, a jejich ředitelé dnes odpovídají před soudem.
Naděje obyvatelstva na pozemkovou reformu a její následky pro povznesení hospodářství a výnosu země se nesplnily. Podle statistiky pozemkového úřadu v Užhorodě celé prostranství Podkarpatské Rusi se rovná 2,192.367 jitrům země. Z tohoto čísla 629.390 jiter, t. j. 28·7% jest vlastnictvím státu, 450.000, t. j. 20·5% jest vlastnictvím statkářů. 250.000, t. j. 11·4% patří středním hospodářstvím, 400.000 jiter, t. j. 18·3% jest vlastnictvím urbarií a politických obcí - a pouze nepatrná část 462.987 jiter, t. j. 21·1% jest v rukou prostého lidu, takže na každého tak zvaného našeho majetníka hospodářství nepřipadá více než jedno katastrální jitro, počítaje do toho i cesty, úhory atd. Kdyby tedy i veškerá země, která jest určena pro pozemkovou reformu, byla odevzdána do rukou obyvatelstva - dosud bylo odevzdáno jen asi 10.000 jiter země do rukou prostého lidu a více než 40.000 upadlo do rukou buď ministerstva zemědělství nebo kolonistů, nebo vůbec bylo osvobozeno od tak zvané zákonité pozemkové reformy - bylo by lze viděti, že těch zbývajících 29.000 jiter orné země určených k parcelaci na 45.000 ruského zemědělského obyvatelstva na Podkarpatské Rusi nemá žádného významu pro rozhodnutí hospodářských a ekonomických zájmů. Všeobecný hlad po půdě jest příčinou toho, co pozorujeme poslední dobou na Podkarpatské Rusi. Viděli jsme neustálé prolévání krve, srážky s četnictvem a úřady. Viděli jsme krvavé události v Hrušově, Ardanově, Terebli, v Dubovém, Gorondě, Polaně a v jiných místech, ale ovšem nesmíme zavírati oči před příčinami tohoto neklidu. Myslím, že v zájmu tak našeho obyvatelstva jako i naší republiky jest, abychom obrátili již jednou oči na tento kousek všemi zapomenutého nuzného kraje a zavedli tam rozumnou správu a hospodářství, aby karpatoruské obyvatelstvo nebylo vehnáno neodvratně do propasti. Jestliže není snadno z Prahy, z ústředí vésti správu Podkarpatské Rusi, pak z toho vyplývá, že se musí urychliti již otázka autonomie Podkarpatské Rusi, aby zvláště otázky, které jsou Praze neznámé, s nimiž Praha není obeznámena, jak následuje, byly doma svědomitě řešeny svými lidmi.
Především musím obrátiti pozornost této slavné sněmovny a vlády naší republiky k tomu, že pomoci jest nezbytně potřebí Podkarpatské Rusi, a to ihned, a že rozdělení zvláště náhrady za nevinné žalářování a pronásledování válečných obětí a také náhrada za válečné ztráty a škody byla by jednou kapkou, která by mohla pomoci obyvatelstvu, aby se na chvíli dostalo z těžkého postavení. Dále by následovalo skutečné oceňování ekonomicko-hospodářského stavu a síly našeho národa podle skutečných dat a nikoli podle statistiky, která se tiskne pro historické kraje. Následkem takové statistiky a takového oceňování bude snížení daní a mimo to přizpůsobení celého hospodářství ekonomické síle našeho obyvatelstva.
Ve chvíli, kdy tolik návrhů finančního rázu leží před námi, dovoluji si vznésti zvláště hlas ve jménu těch, kteří nejvíce ze všech dnes této pomoci potřebují a kdož věří, že tato pomoc přijde, a že dosud nepřišla, není vinna Praha, nýbrž vinna jest především místní správa, protinárodní správa, která se nestarala o zájmy prostého lidu a která opírala svoji sílu o četnické bodáky. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Luschka.
Posl. dr. Luschka (německy): Velectěné dámy a pánové! Pozdě, avšak přece, bylo všeobecným dojmem, když se před nějakou dobou rozšířila zpráva, že vláda konečně zamýšlí předložiti parlamentu řadu finančně politických osnov a je uzákoniti, aby konečně bylo přikročeno ku pomoci malému člověku v nouzi, v nouzi svépomocným pokladnám a aby se uskutečnilo ozdravění národního hospodářství. Jako vždy je blud příliš krátký. Již vnější obraz pojednávání těchto finančně politických předloh ve sněmovně dokazuje dostatečně, jak všechno jen otročí komandujícímu mechanismu, a jak se i parlamentu používá již jen k tomu, aby vnější formou vyřídil věci nejpotřebnější. Ve skutečnosti však mašinerie zákonodárství se již dávno odtud odstěhovala do tajné komůrky "pětky".
Jestliže podrobuji kritice předlohu, k níž zamýšlím mluviti, totiž předlohu o zvláštním fondu ke zmírnění škod způsobených poválečnými poměry, chci především projeviti obavu z toho, že v rychlosti, s jakou se zde předlohy mají vyřizovati, bylo seskupeno více různých předloh a že projednávají se současně. Bylo by záhodno, aby tato osnova o zvláštním fondu byla zcela důkladně a přesně projednávána ve sněmovně, poněvadž účinky tohoto zákona budou jistě míti dalekosáhlý význam. Zklamala-li vnější forma, zklamal ještě více obsah. Zklamání z toho lze přímo srovnati s válečnou půjčkou, kde také poslední zákon přinesl po veselých nadějích jenom nejtrpčí zklamání. Máme dojem, že nesleduje se předlohou úmysl odstraniti škody vzniklé hospodářskými poválečnými poměry, sanovati národní hospodářství, což se sotva stane, nýbrž především aby se zase jednou použilo populárního pláštíku k podnětu, aby se omezila svoboda hospodářství a postavila do služeb stranicko politického tendenčního poručníkování a tím způsobem aby se vniklo hlouběji do vrstev dosud nepřístupných k uspokojení jednostranných mocenských choutek. Zákon jest prodchnut policejním duchem, který jest s to, aby dobrou myšlenku, která jest mu základem, ubil a zničil. Připomínám tu jenom, že se používá příležitosti, aby se učinily členy tohoto fondu nejen podporované ústavy, pokladny a podobně, nýbrž nuceně všechny ústavy aby byly podrobeny poručníkování, poněvadž na př. mají býti všechny záložny a úvěrová družstva povinna příspěvkem a od nynějška zavázána, aby svoji bilanci každoročně předkládala kuratoriu fondovnímu a tím finanční správě a tím také aby poskytovala vysvětlivky s připojenými doklady, co se děje s čistým ziskem takového podniku. To je omezování spolkové svobody pro tyto záložny, jehož dosud jste se vystříhali, poručníkování, které se nyní zavádí, jen aby oku zákona neušlo, jaké hospodářské výtěžky jsou v pokladnách, a aby to mohlo býti spolehlivým způsobem podrobeno zdanění.
Nuže, to by byl jen jeden z mnoha důkazů pro policejního ducha, který proniká zákon sám o sobě dobře možný. Jestliže však zkoumáme jednotlivá ustanovení zákonná podle jejich účelu v celku, za nějž se vydává hlavně podpora a ozdravění ústavů příspěvkem povinných a nutnost zříditi vlastní právnickou osobu k tomu ve formě fondu, aby se odstranily škody, které poválečná doba způsobila, pak teprve nemůžeme se zbaviti dojmu, že výhody této osnovy jsou problematické, avšak škody, pokud přijdou v úvahu naše členstvím povinné pokladny, budou jisté. Důkaz proto poskytují formelní a materielní ustanovení osnovy. Ve formálním směru nutno zdůrazniti, že sice § 1, jak řečeno, ustanovuje, aby byl fond samostatnou právnickou osobou s kuratoriem, avšak již je známo, že skutečně samostatnost a autonomie této právnické osoby vůbec nepřijde v úvahu, právě tak, jako když dále jde o ustanovení úkolů tohoto kuratoria, které v podstatě teprve mají jeho existenci ospravedlniti.
Při sestavování kuratoria již jest postaráno o to, aby předseda, jeho náměstek a tři členové byli jmenováni vládou a to zajímavě zdůrazněno výslovně "z kruhů státních úředníků a jiných neinteresovaných osob". Tím jest dáno na jevo, že je úmyslem poslati do tohoto kuratoria osoby na vládě závislé, že je úmyslem provésti mezi státními úředníky výběr pro obsazení kuratoria.
I když nehledím k národně politické stránce tohoto jmenovacího práva, musím zdůrazniti, že to musejí býti především znalci, jež nutno do kuratoria povolati, a kdyby nikoli znalci, pak by přece bylo možno obsaditi kuratorium jako jiné komise volbou parlamentní, aby se bral zřetel na právo kontroly parlamentu, který přece má tomuto fondu přiznati ročně 50,000.000 Kč. Jmenovací právo ministra financí po př. vlády není rozhodně oprávněno. Ukazuje jen zase na úmysl, že vláda chce dostati kuratorium aspoň v jeho většině do své mocenské sféry. (Posl. dr. Petersilka [německy]: To je přece demokracie!) Patrně. Kuratorium stane se tím způsobem sinekurou, neboť ani kuratorium ani jmenovaní členové nerozhodují o vlastním použití fondu, nýbrž v zákoně je pro celou řadu důležitých rozhodnutí stanovena výhrada pro ministerstvo financí po př. pro vládu nebo její zástupce. Je to velmi smutný stav, že jste toho názoru, že můžete zasahovati i do úpravy otázek finančně politických, působiti přímo všude jmenováním a dokonce při řešení ustanovených úkolů majorisovati i kruhy zájemníků. Zvlášť choulostivé ustanovení, které přináší § 19, že o přiznání podpor záložnám a úvěrním družstvům rozhoduje ústředí zájemců, které určuje ministr, znamená také současně poškozování těchto malých střádalů, těchto malých organisací svépomocných proti akciovým společnostem, pro něž takové opatření učiněno nebylo.
Pro posouzení kompetence tohoto kuratoria jest však ještě závažnějším ustanovení §u 19, odst. 3, právo veta ministerského zástupce při rozhodování o žádostech za podporu těchto záložen. Nevyhoví-li se přání ministerského zástupce, rozhoduje o tom vůbec jen ministr financí v dohodě s ministerstvy příslušnými. Táži se: "Kde jest tu autonomie, kde jest tu kuratorium fondu?" Jak budeme moci v praxi na př. provésti sanaci hlučínských peněžních ústavů z tohoto fondu, které ostatně již po léta usilovaly o dlouholeté, nezúročitelné anebo nízko zúročitelné zápůjčky a nebyly uznány částečně dosud ani hodnými odpovědi?
Jaký bude účel těchto podpor? Jednou ranou zabijí dvě mouchy, zdánlivě odstraní sice hospodářskou nouzi anebo pokusí se jí odpomoci, avšak podpora bude míti v podstatě účel politický. Proti tomuto zneužívání zákonných předpisů protestujeme již nyní co nejrozhodněji. Pakli však je kompetence kuratoria tak omezena, pak považujeme vůbec celé toto zařízení kuratoria za frašku, poněvadž víme, co od fondu při jeho závislosti na vládě můžeme pro své ústavy očekávati. Vedle tohoto formálního jest možno lehce vyčísti z textu zákona v mnohých případech také materielní zhoršení dosavadního stavu. Především nacházíme tam ustanovení o podpůrných zápůjčkách, jaké podmínky jsou vázány pro jejich poskytnutí. V okamžiku, kdy se dává podpora nikoli jen z důvodů hospodářských, nikoli jen k vnějšímu zlepšení, nýbrž obsahuje podmínky, stane se samozřejmě ve své povaze k našim peněžním ústavům privilegium odiosum, pakli vůbec bude peněžní ústav takové podpory účasten. Podmínky na př. ustanovují, že může býti žádáno za reorganisaci ústavu. Kdo jest, velectěné shromáždění, v této sněmovně, tak naivní, aby nerozuměl, co jest slovem "reorganisace" míněno? Jest dále také postaráno o tříčlennou dozorčí komisi, na jejíž souhlas je vázáno usnesení o správě ústavu, a tím stane se ona překážkou pro volnou správu ústavu, poněvadž nelze bez souhlasu této dozorčí komise prováděti ani obyčejnou správní agendu. To dostatečně a zřejmě poukazuje k tomu, že se bude prováděti se zvláštním fondem a s jeho podporami v praxi jistě politická nebezpečná hra. (Posl. dr. Kafka [německy]: Možnost nucených fusí!) Zajisté, každé násilí a každá nespravedlnost, která by jinou cestou nemohla býti odůvodněna.
Další veliké zhoršení proti původnímu předpokladu, že půjde o štědré zařízení tohoto zvláštního fondu, přináší také definice toho, co jsou to ztráty. Jako ztráty se uznávají: Pokles cen zboží, hodnoty investicí, dubiosní pohledávky. Jiné ztráty jen tehdy, vyžaduje-li toho důležitý veřejný zájem. Jest správné, že část těchto ústavů se dostala do obtíží a do tísně proto, poněvadž ceny zboží klesly, jest pravda, že hodnota investic hodně poklesla, že zhoršení bilance přivodilo v jednotlivých ústavech tíseň, jest také správno, že se pochybné pohledávky velmi rozmnožily v době, kdy konečně také u válečných půjček na př. stát neplatí to, co je dlužen. Avšak "pochybné pohledávky" je pojem rozhodně velmi důležitý a nejvíce roztažitelný, který patrně byl v tomto zákoně úmyslně volen. Neboť se o něm nepodává žádná bližší definice. Patrně má býti vyhrazena jednacímu řádu, který se stane závazným pro kuratorium teprve dva měsíce po účinnosti zákona a dnes není hotov ani v náčrtku. Textování "pochybné pohledávky" nechává nepovšimnuto úplně, že ony povstaly hlavně ztrátou měnovou, jmenovitě v těch krajích, které t. zv. mírovými smlouvami nejsou již státním územím nebo obráceně, jako územní přírůstek se k tomuto státu dostaly. Připomínám v prvé řadě Hlučínsko a Těšínsko. Rozdělením Těšínska, které se stalo proti ustanovením mírové smlouvy nikoli na základě plebiscitu, nýbrž mocenským výrokem vyslanecké konference, nastal pro území celého Slezska ve směru hospodářském následek zhoubný. Velké ústavy peněžní pro celé území bývalé korunní země slezské jsou nyní roztrženy a připojená území k polskému státu ovšem podrobena polské měně, ve které došlo ke katastrofálnímu poklesu. Mnohé z nich ještě dnes nemohou splniti požadavků peněžních ústavů, které jsou koncentrovány v Opavě. Avšak tyto měnové ztráty zůstaly mezi dubiosními pohledávkami úplně nepovšimnuty. Jako se nepřihlíží při válečné půjčce ke skutečným poměrům na peněžním trhu a při tom se proti zchudnutí nejširších druhů obyvatelstva prováděla pštrosí politika, tak i zde snad anebo patrně proto, poněvadž jde o Němce, kteří jsou především postiženi. Neboť právě v území Slezska jsou to, jak známo, německé peněžní ústavy a svaz zemědělských družstev, které především přišly těmito poměry k nejtěžším škodám, aniž vláda zasáhla anebo poskytla pomoci. Příkladem proto jest Slezský ústav pro úvěr pozemkový, který však mezi tím přece našel namnoze trochu ochoty vládní, a proto tu stojí zcela jinak než svaz zemědělských družstev, který nezaviněně musí zápasiti co nejobtížněji za svoji existenci a kterému se potřebné podpory nedostává, a to, aby snad byl ujednán politický obchod, dříve než vůbec bude možno pomýšleti na rozhodnou pomoc.
Hledě k velikým škodám a nedostatkům, které předloha podle našeho přesvědčení vykazuje v nynějším textu, podal jsem pozměňovací návrhy a rovněž návrh resoluční, který právě jedná o tom, aby byly zmíněné měnové ztráty pojaty mezi dubiosní pohledávky. Jest sice známo a myslím, že to pan zpravodaj uvedl již ve své zprávě, že není ochoty přijímati pozměňovacích návrhů v této osnově. Přece však podle své povinnosti nechci opominouti se stanoviska práva a spravedlnosti těchto návrhů a trvám na tom, aby se o nich jednalo, i když jdou obvyklou cestou k zamítnutí. My shledáváme zvláště, jako již na začátku bylo zmíněno, že je krajně kruté poručníkování, aby byly povinny předkládati bilanci ústavy zavázané k příspěvkům, také takové, které podpory nedostávají, a aby se těžce zasahovalo do spolčovací svobody záložen a úvěrních družstev, a proto navrhujeme v §u 11, odst. 1, aby místo prvních slov "Ústavy příspěvkem povinné" dána byla slova: "Ústavy podporované z fondu." Jen ty ať jsou podrobeny povinnosti této. K §u 19 navrhujeme, aby byl škrtnut odstavec 3, který uděluje vládě právo veta proti usnesení o žádostech za podporu. Navrhujeme dále v §u 21, aby v řádce 2 a 3 místo slov "podmínek" bylo položeno slovo "zajištění", aby bylo zřejmo, že nemá býti vytvořen zákon, aby se touto cestou tvořila omezení a obtíže nesouvisící s finanční situací peněžních ústavů, nýbrž že může nejvýše jíti o to, aby poskytnuté podpory byly zajištěny takovým způsobem, aby lehkovážná správa podniku nemohla splacení podpor ztížiti anebo znemožniti. V podstatě jsme však přesvědčeni, že pro posouzení celé předlohy je rozhodným pojem "ztráta", a to, co se pod tím rozumí. Proto veškerou váhu klademe na svůj resoluční návrh, který jsem podal z příkazu svého klubu a který zní: "Vláda se vybízí, aby učinila opatření, aby v jednacím řádu byly do pochybných pohledávek ve smyslu §u 13 tohoto zákona pojaty také ztráty, které byly způsobeny domácím věřitelům změnami státního-území na základě mírových smluv." Namítne se, že to není věcí vnitrostátní úpravy, nýbrž že se to dotýká již území, které je podřízeno reparační komisi a náleží do kompleksu reparačních otázek, do nichž nemůže býti zasahováno vnitřní úpravou. Pánové, namítá-li se to, pak jest to jenom výmluvou. Kéž by jen jinak byly zachovávány tak neslýchaně striktně mezinárodní závazky, kéž by jen byla tak přísně zachovávána smlouva o ochraně menšin z 10. září 1919, aby se nám již mohlo dostati v tomto státě doopravdy oprávnění tam zajištěných a mezinárodně stanovených. (Souhlas na levici.) Kéž bychom dostali své školy a svobodu zřizovati také školy soukromé, náboženské a sociální ústavy, nejen vlastními silami, nýbrž také s podporou státu, který ročně disponuje miliardovým rozpočtem! Tato námitka jest také proto lichá, poněvadž každý ví, že právě kapitola mezispojeneckých dluhů a reparací je již dlouhou řadu let nejneplodnější otázkou světové kritiky, že právě na tomto poli ještě vůbec nic skutečně konkretního nebylo ustanoveno, že i proslulý plán Dawesův z Londýna znamená jenom počátek reparačních závazků pro Německo a že celá otázka reparací a mezispojeneckých dluhů jest odložena ad calendas-graecas. Zatím nejenom jednotliví malí lidé, kteří mají býti chráněni, nýbrž i peněžní ústavy dávno zajdou, než k otázce mírových ztrát reparační komise najde správné řešení.
V tomto přesvědčení zůstáváme při své resoluci a máme při tom právní přesvědčení, že i v tom případě, že příslušelo reparační komisi rozhodovati tuto otázku, má stát a zvláště parlamentní zastoupení státu právo dáti takovým rozhodnutím popud k tomu, aby řešení této otázky diplomatickou cestou se stanoviska reparačního bylo urychleno. K čemu bychom tu byli, kdybychom neměli povinnosti chrániti a podporovati práva občanů a jejich zařízení? Proto zůstávám při tomto resolučním návrhu a domnívám se, že se uplatní názor, že se tím neděje žádný přehmat, nýbrž že se tím jenom slouží vlastnímu národnímu hospodářství. Rozhodně je hledisko v této resoluci rozhodující pro naše stanovisko v celé předloze. Neshledá-li vláda, po př. většina sněmovny záhodným přijmouti tuto resoluci, která teprve může dáti celé předloze obsah, poněvadž měnové ztráty se staly pro tíseň peněžních ústavů rozhodujícími, pak poznáme, že to nemyslíte s touto předlohou vážně, pak od tohoto zákona nemůžeme ničeho očekávati a nikdo se nemůže o nás domnívati, že potom budeme pro takovou předlohu hlasovati. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. Horák.
Posl. Horák: Slavná sněmovno! Zřízení zvláštního fondu pro zmírnění ztrát, povstalých z poválečných poměrů, má na mysli předloha vládního návrhu. Oč tu jde? O nic méně, o nic více, než o sanaci špatného hospodaření v různých peněžních ústavech, jako jsou akciové banky, obchodní banky, záložny, úvěrní společnosti, družstva, spořitelny a výdělková a hospodářská společenstva. V důvodové zprávě se uvádí, že vinu na ztrátách nesly poválečné poměry našeho mladého státu. Zprvu byl hlad po zboží, v kteréžto době bylo pilně nakupováno, ale příznivá cenová konjunktura dlouho nepotrvala. Tím se stalo, že vysoké ceny řítily se dolů a tak nezůstalo to přirozeně bez následků na peněžní ústavy, zejména banky. Pánové, mám za to, že byly tu dvě velké chyby, které zavinily pád neb aspoň špatný stav podobných ústavů. Poukazovali jsme na to, že peněžní ústavy opustily svoji správnou cestu obchodování, totiž že spořitelny měly zůstati věrny starým tradicím, půjčovati na hypotéku do první řady, záložny pěstovati měly podporu reelního obchodování zapůjčováním směnečným a na zboží, banky měly míti zvětšenou starost o živnosti, obchod a průmysl, kdežto družstva měla pěstovati solidní styk se svými konsumenty. Tyto linie byly však těmito ústavy opuštěny a to, co náleželo od věčných dob obchodu a živnostem, ovšem solidním, vytrhly příslušné ústavy z rukou těch, jimž to jedině náleželo. Počínání takové se nevyplatilo těmto ústavům, neboť jako ve všem chyběla tu praxe, dovednost a potřebná rutina ve zbožíznalství. Peněžní ústavy, majíce kapitál po ruce, vrhly se na obchodování a proměnily svá skladiště a sklepení v hotová skladiště s nejrůznějším zbožím. Předloni ukázal jsem zde ceník jedné takové též zkrachované banky, Bohemie, a tu nalézáme, že tato banka nabízela ze svých zásob vedle kávy, koření, soli, másla, vajec, mouky i košťata, kartáče, rohožky, sukno, peří, železo, kořalku, brambory, seno, slámu, krátce vše až po tu pověstnou marmeládu. Kupovalo se tehdy překotně vše, co pod ruku přišlo, kupovalo se bez ohledu na ceny a platila se nabídka při sebe větší ceně bez náležité úvahy a pokusu na slevě. Zboží se ani neprohlíželo, výrobky nebyly v nejčastějších případech žádány a není divu, že při takovém hospodaření došlo k těmto koncům. Skoro všeobecně nesla tu vinu vedle naprosté neodborné znalosti lehkomyslnost, s jakou se v těchto závodech nakupovalo. Ty konce nemohly býti ovšem jinaké a přijíti musily, neboť družilo se k těmto smutným úkazům ještě nepřesné knihvedení a rozmařilost vedoucích činitelů, kteří, požívajíce vysokých příjmů, nešetřili naprosto s režijními výdaji. Tak měli všichni ředitelé, správcové filiálek a prokuristé smutně proslulé Moravsko-slezské banky své automobily k disposici, což vyžadovalo velkého nákladu. Hospodářství v družstvech nebylo lepší, ač dálo se v menším měřítku. Avšak vinu nese také stát, neboť dozor nebyl vykonáván tak, jak se díti mělo.
Četné subvence menším společenstvům, odpisy daňové, zlevněné tarify a všechny o statní výhody nepomohly, neboť chybělo to hlavní: odborná vyspělost a znalost. Za tyto poklesky špatně vedených ústavů mají nyní pykati ústavy, které se udržely svým dobrým poctivým hospodařením, neboť mají přispívati k fondu od 1/10 % do 1 1/4 % příspěvkové základny. Ústavy peněžní, jako spořitelny, záložny, družstva a jiné mají odváděti 10% ze zisku, ačkoli nenesou na ničem viny a mají to platiti těm, kteří zavinili své ztráty. Velká důvěra drobných vkladatelů spočívá v tom, že spořitelny, požívající neomezené záruky obcí, okresů nebo žup, skytají naprostou 100% ní jistotu za vklady jim svěřené. Za celou dobu trvání spořitelen ani jediný vkladatel neutrpěl ztráty. Přes to však, jako na posměch a potupu, mají býti spořitelny degradovány a zařazeny mezi spekulující banky, z nichž mnohé smutně dohospodařily.
Spořitelny mají tvořiti fond, jehož vůbec nepotřebují a při zachovávání zákonitých předpisů nikdy také potřebovati nebudou. Zákonem tímto má býti probuzena důvěra k bankám na úkor spořitelen a všeobecný fond má ručiti vkladatelům za 80% jejich vkladů. Kdyby nastal spořitelnám značnější úbytek vkladů, byly by nuceny vypovídati hypotekární zápůjčky, mezi nimi i zápůjčky státem zaručené, které činí přes 1 miliardu Kč a požadovati na státu jejich splacení. V bankách, které špatně hospodařily, kde se lehkomyslně spekulovalo a ledabyle hospodařilo, obnáší ztráta vkladatelů 40%. Zákonem o zvláštním fondu pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů mají vlastně býti spořitelny trestány za hříchy jimi nespáchané, tudíž za to, že dobře hospodařily. Mají býti nuceny, aby platily na ztráty bank a různých společenstev. Zákonem na ochranu vkladů u spořitelen je spořitelní zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 302 Sb. z. a n., podle něhož musí reservní fond u spořitelen dosáhnouti výše 5% vkladů, aby mohlo býti použito části čistého zisku na dary pro účely dobročinné a všeobecně užitečné. Poněvadž následkem značného přílivu vkladů u všech spořitelen poslední doby žádná nemá z nich předepsaných 5% reservního fondu, bylo by protizákonným, kdyby spořitelny byly povinny rozdávati 10% čistého zisku na ztráty bank a společenstev, nikoliv tedy na účely dobročinné, dříve než reservní fond dostoupí výše 5% vkladů.
V osnově zákona není ustanovení, aby pro dobu přechodnou u těchto ústavů, které se u fondu o podporu přihlásí, ztráty dosud utrpěné byly odpočitatelnou položkou ze zisků dosáhnutých v příštích hospodářských letech, to je ze základu pro vyměření daně výdělkové a dále, aby členové správní rady v bankách úřadovali bezplatně, tak jako to činí ze své povinnosti funkcionáři spořitelní, jimž je členství v ředitelství a výboru úřadem čestným. Na životní a úrazové pojišťovny a na okresní nemocenské pokladny, které mají značné zisky, nebylo rovněž pamatováno, aby určitou část čistého zisku a reservních fondů umísťovaly v těchto 4% dluhopisech.
Oběma osnovám zákonů dlužno vytknouti velikou povrchnost, neboť na řádně vedených peněžních ústavech požadují se veliké oběti na hrazení ztráty u bank a společenstev, aniž by výše jich byla dříve ciferně zjištěna. Zdražení lidového úvěru bude míti v zápětí zničení četných existencí a nové zvýšení režie u živnostnictva a malozemědělského lidu, tedy značný hospodářský úpadek s nedozírnými následky.
Tomuto fondu přispěti má i stát ročně nejvýše 50 miliony Kč. Kde to stát vezme? Musí vysoký obnos sehnati na daních, čili jinými slovy ti hodní, spořiví, opatrní a pilní poplatníci musí těm nehodným nové oběti přinášeti vedle příspěvků dobře vedených ústavů. Podle předlohy jde tu o zřízení dvou fondů, a to fondu pro zajištění vkladatelů v příštích dobách a fondu pro úhradu, resp. sanaci ztrát u ústavů, které utrpěly škody. K úhradě prvého fondu sloužiti mají srážky z úroků vkladatelů, jež by činily až 1 1/2 %. Tím přesunuje se risiko podnikatelské, které nesl až dosud každý ústav za sebe, na celek. Je to v zájmu hospodářském unikum, že by dobře vedené ústavy za tuto svou chvalitebnou snahu pro příště odměněny byly trestem odváděti těm špatně vedeným podnikům na jich sanaci určitou část přebytků vyplývajících z jejich dobrého hospodaření. Postiženi byli by i vkladatelé těch ústavů, kteří spokojí se s menším úrokem při jistém uložení svých vkladů, neboť měli by přispívati těm, kterým je lhostejno při neprozřetelnosti, kde peníze uloží, jen když je jim nabídnuta vyšší úroková míra. Morálka se ovšem touto předlohou do našeho finančního hospodářství rovněž nezavede, neboť nepovznese úrovně solidnosti do našich ústavů. Z celé předlohy vyznívá opět ten nezdravý koaliční pakt, něco za něco a zřejmá tendence pomoci těm ústavům, na nichž jsou koaliční strany zainteresovány. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
I zřízení druhého fondu, který ve své podstatě nebyl by ničím jiným než fondem sanačním, dlužno potírati, neboť ve veřejném životě každý jednotlivec nese zásluhu neb vinu na obhospodařování svého podniku a podle toho nese úplně ze svého, bez cizí pomoci, veškerou vinu na ztrátě neb zásluhu na zisku, kterého dosáhne. Mluvím o dubiosnosti pohledávek těchto ústavů, ale hledejme vinu. Zkrachované banky, o něž také jde, zavinily samy nedobytnost pohledávek, neboť peníze půjčovány byly nejlehkomyslnějším způsobem i lidem, u nichž bonita naprosto scházela, u nichž bonita byla taková, že lepší, solidně vedený ústav těmto lidem vůbec nechtěl ničeho půjčiti.
Jsou velmi četné případy, že peníze byly přímo vnucovány firmám ve značných partiích, a to takovým, jimž by solidní ústav nebyl poskytnul mnohdy ani haléře na úvěr. To dálo se z toho důvodu, aby vklady, které mnohdy rychlejším tempem do bank se ubíraly, byly rychle umístěny. A tu mám za to, že i tu otázka provisí, která tak často byla pozorována, nebyla v tomto případě daleko.
V hospodářském životě, všude tam, kde naprostá reelnost je hlavním příznakem při posuzování podobných experimentů, nebude předloha ta uvítána s nadšením a dobrým posudkem, ježto nese signum špatného hospodaření stran v koalici zastoupených. Strany ty se dohodnou vždycky, když se každé něčeho dostane, bez ohledu na to, je-li to zdravé a je-li to také dobré pro celkové naše hospodářství. Touto předlohou dali si páni a veřejné morálce notný políček. Však se také všechny vzorně vedené ústavy, jmenovitě spořitelny, tomuto kuriosnímu návrhu zákona brání a poukazují na to, že účelem prvního fondu je poskytovati prostředků k částečné úhradě ztrát poválečných, k čemuž mají spořitelny přispívati 10% zisku každoročně. A mimo to se jim ukládá povinnost převzíti za půl procenta svých celkových vkladů fondové dluhopisy za jejich nominální ceny.