Účelem druhého fondu je podpora spořivosti zvýšením bezpečnosti vkladů. Spořitelny československé těchto fondů nepotřebují, poněvadž vkladatelům poskytují plné sirotčí jistoty jednak aktivy podle stanov bezpečně uloženými, jednak fondy, které jsou povinny podle stanov tvořiti, a konečně neomezenou a neodvolatelnou zárukou měst za veškeré závazky spořitelny.
Bylo jistě účelno, aby předlohy zákonů, zasahujících tak hluboko do právních poměrů spořitelen, předloženy byly zástupcům těchto ústavů dříve, než projednávání v zákonodárném sboru nastalo. Měly býti dotazovány také obchodní komory a hospodářské poradny. Není divu, že spořitelny československé proto protestují a zdráhají se, aby pojaty byly za příslušníky těchto fondů, poněvadž jich pro sebe sotva budou potřebovati, ježto jejich vklady požívají beztoho práva sirotčí jistoty. Dějiny spořitelní dokazují po dobu jich působnosti, že vkladatelé žádných ztrát u nich neutrpěli.
Nebylo by morálním, kdyby spořitelny zákony byly nuceny proti své vůli a proti znění stanov podporovati nebo sanovati jiné ústavy, zvláště ty, které jsou lehkomyslně vedeny a se svěřeným jměním tak nakládají, jak nakládáno by býti nemělo. Spořitelny především podle stanov a svého poslání jsou povinny tvořiti předepsané fondy, a teprve když tyto dostoupí postačitelné výše, smí dosažených zisků býti užito k účelům obecně prospěšným a dobro činným, nikdy ne však ku podpoře lehkomyslnosti, po případě spekulace.
Kdyby zákony vládou navržené sjednány byly po náležitém slyšení odborníků, nemohlo by se státi, aby, jak v tomto případě ukazuje, možnost výplaty darů k účelům obecně prospěšným a dobročinným stala se pochybnou a rovněž příspěvky k novým zajišťovacím fondům, jako na příklad daňovým, staly se ilusorními. Uzákoněním těchto předloh zasáhne se velice rušivě do všeho hospodářského života, zvláště nebude čeleno drahotě, poněvadž banky, které nyní přijímají vklady na vysoký úrok až 7%, a půjčují peníze s úrokem, výlohami a odměnami až na 12%, stanou se v důsledku soutěže ještě dravějšími a úroková míra i u spořitelen pak stoupne. Tím budou obce, okresy, rolníci, živnostníci, obchodníci a vůbec každý, kdo používá spořitelního úvěru, velmi poškozen a jen zvýšením ceny své práce, svých výrobků, jakož i plodin mohl by krýti tento zvýšený úrok, po případě nebude moci tak vysoký úrok platiti a přijde buď o svoji samostatnost nebo nastane porucha v jeho majetkových poměrech.
Spořitelny jsou dnes téměř jedinými většími odběrateli státních cenných papírů. Při uzákonění této osnovy nebudou moci však kupovati státní papíry v těch rozměrech, jak se až dosud dělo, naopak budou nuceny je spíše prodávati, aby vyhověly požadavkům vkladatelů, a stát by musil dále zvyšovati úrokovou míru z nových emisí státních papírů nebo poukázek na míru odpovídající úrokové úrovni z půjček. Spořitelny, které od roku 1914 celých svých výtěžků používaly ke krytí ztrát z cenných papírů, aby se samy sanovaly bez cizí pomoci ze ztrát válečných a poválečných, nemohly z toho důvodu plných 10 roků věnovati ničeho k účelům dobročinným a obecně prospěšným, a dnes, kdy lze očekávati, že v dozírné době budou moci opět a jako před válkou podporovati své obce, okresy a účely obecně prospěšné a dobročinné, má těmito zákony podobná možnost býti opět oddálena nebo i znemožněna.
Nové finanční zákony zasáhnou velice rušivě do našeho hospodářského života, a proto by bylo spravedlivo, vyloučiti spořitelny z povinného členství obou fondů. Zajisté, že by bylo bývalo účelné postarati se o výkaz všech spořitelen, obchodních komor a hospodářských poradních sborů o tom, zdali spořitelny potřebují takových fondů a měly býti dotazovány, jaké následky uzákonění povinného členství spořitelen v těchto fondech bude míti. Jisto je, že oba návrhy zákonů postrádají promyšlenosti a že v praxi dostaví se toho následky.
Řada předloh je této předloze blízkou. Pohledávky, vzniklé z dodávek za dobu války, páčí se podle důvodové zprávy na 700 milionů Kč. K výpočtu tomu použito bylo jistě nějakého podkladu a proto žádáme v pozměňovacím návrhu zákona, jímž se vláda zmocňuje převzíti pohledávky z dodávek za doby války, aby předložen byl vládou seznam všech věřitelů těchto pohledávek.
V souvislosti s tímto zákonem předložen je i vládní návrh o vkladních knížkách, akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, který zavádí kontrolu nad hospodařením v bankách. Jde o kontrolu vkladů a způsob revise v těchto ústavech. Předcházely bankovní krise u tří značných bank, úpadek jich, nesnáze u mnoha jiných bank, než vzpomenuto na to, že i u velkých ústavů peněžních je nutná revise. Vláda měla však i dříve možnost vykonávati patřičný dozor nad všemi peněžními ústavy podle zákona, ale je viděti, že se tak nestalo dostatečnou měrou.
Hospodářská a výdělková společenstva, zejména konsumy a družstva, pustila se v době konjunktury do nákupu zboží kvality pochybné a za ceny vysoké. Velkoprůmysl a velkovýroba dovedly kdysi využíti k odprodeji svých zásob za nejpříznivějších podmínek, kdežto družstva a jiní překupníci nebyli dosti opatrní a kupovali o překot. Stalo se tak proto, že horečka nákupní postihla i tyto vrstvy, které staly se tak dobře spekulanty jako jiní ziskuchtiví jednotlivci. Při takovém hospodářství musila následovati ztráta a nelze proto vše přičítati jen nastalému poklesu cen, ale z velké části také lehkomyslnosti; ba jsou četné doklady o vyložené nepoctivosti, které ruku v ruce hlodaly na zdravějších základech dřívějšího vedení těchto společenstev. Proto těžce se dotýká poplatných vrstev, že jim ukládá se stále velké daňové břímě, jímž nepřímo přispívají k sanaci neodborně vedených podniků.
Kdysi proskakovaly zprávy, že vláda hodlá sanovati ztráty konsumních družstev 250 mil. Kč, což způsobilo veliký rozruch v kruzích poplatnictva, jež přirozeně postřehlo, že výdaj ten přijde z jeho kapes. Nyní vynalezen jiný modus, neboť § 12 určuje povinnost příspěvkovou státu k fondu, který za účelem sanace bude zřízen. Do fondu toho přispěti má stát 50 mil. Kč, kdežto ústavy, totiž ty, které dobře hospodaří - ty druhé nebudou míti - až 1/2 %, což by při vkladech, činících dnes asi 50 miliard, činilo asi 250 milionů Kč. Na věci podpory nemění ničeho ustanovení §§ 14 a 15, že vydány býti mohou za účelem okamžitého poskytnutí podpory dluhopisy.
Slavná sněmovno! Akce, která předloženým zákonem má býti provedena, nebude míti očekávaného výsledku. Tomuto nemocnému nutno podati docela jiný lék. Nutno předem vyšetřiti příčiny jeho nemoci, a tu přišlo by se k závěrům docela jiným. Léčíte chorého podle špatné diagnosy a proto nebude i podaný lék míti účinku, nejvýše na krátko, ale zárodku nemoci tímto experimentem nevyhubíte. Válečné poměry zasely těžkou nemoc do vašich velkých peněžních i malých hospodářských ústavů. Pravý lék lze však opatřiti jen šetrností, opatrností, poctivostí, hospodárností a odbornou znalostí, které jedině vyhoví požadavkům, kterých tyto ústavy se dožadují, a vyhojí zároveň ty vaše koaliční velké i malé pacienty. (Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Patzel.
Posl. Patzel (německy): Vážení páni kolegové! Mezi různými zákony, které mají zhojiti následky doby válečné a poválečné, je také zákon, jímž má býti zmocněna vláda, aby převzala pohledávky vzniklé z dodávek v době válečné. Nároky, o které zde jde, zakládají se na skutečných dodávkách a pracovních výkonech, které dosud zůstaly nezaplaceny, ačkoli republika Československá dostala do svého držení největší část dodaného materiálu. Uvádím jen mimochodem, že v zákoně a jeho důvodové zprávě nebylo nikde řečeno, že republika Československá se již dříve vyrovnala s částí věřitelů zvláště, jelikož při vyjednávání s vojenskou likvidační komisí ve Vídni, které se konalo za přítomnosti československého generálního konsulátu, značná část věřitelů, a to těch větších, byla pohnuta za jistého nátlaku k tomu, aby se zřekla poloviny svých pohledávek, aby se 50% prohlásilo za likvidní. To se týče hlavně oněch pohledávek, tak zvaných stornových, při nichž nedošlo více k odevzdání staré vojenské správě rakouské, uherské nebo rakousko-uherské.
Těmito věcmi se budu zabývati ještě v několika dalších odstavcích. Československá republika prohlásila, že tím chce vyjíti vstříc dlouholetému přání věřitelů, aby konečně byly splaceny pohledávky 5 let nezúročené, že tím chce vyhověti hospodářské nutnosti prvního řádu. Jak se však věci ve skutečnosti mají, hledíme-li na ně střízlivě? Je příznačné, že Československá republika chce svůj postup proti věřitelům odůvodniti tím, že jako při válečné půjčce vlastně není ani povinna, aby něco převzala. V důvodové zprávě k předloze se praví, že podle posledního odstavce článku 205 mírové smlouvy st. germainské a podle čl. 188 mírové smlouvy trianonské tyto pohledávky jsou dluhy nynější vlády rakouské a uherské, že však oběma vládami k tomu zavázanými tyto pohledávky dosud nebyly zaplaceny. Myslím, že po 6 letech zkušenosti, které učinila československá politika zahraniční, od té doby, co Poincaré není již u vesla, a několik jiných lidí, kteří jinak smýšlejí o událostech světových, zasahuje do dějin, ji mohly o tom poučiti, že v mírových smlouvách stojí mnoho psáno, v čehož uskutečnění nevěří již ani ti, kdo mírové smlouvy podepsali, a s jejímiž fikcemi by se i zástupci nástupnických států neměli více zabývati. Neboť myslím, že na zaplacení těchto vojenských pohledávek se strany Rakouska a Maďarska by Československá republika musila hodně dlouho čekati. Čekali byste s tím, pánové, jak se lidově říká, až byste sešedivěli.
Je příznačno, že i důvodová zpráva k tomuto zákonu se přidržuje fikce, která se dá snad formálně, ale nikoli morálně a věcně odůvodniti. Důvodová zpráva se staví k odůvodnění chování vlády na stanovisko, že doba a důvod vzniku těchto pohledávek má značnou podobu s válečnou půjčkou, čímž zřejmě má býti řečeno, že Československá republika není vlastně povinna, aby uznala tyto pohledávky a je i jen částečně zaplatila, že jaksi tímto převzetím svým občanům poskytuje velkou hospodářskou výhodu. Myslíme, že ani toto stanovisko se nedá udržeti přese všechny nesmyslné paragrafy mírových smluv, a Československá republika by zajisté neposílila svou státní morálku, ani svůj státní úvěr v cizině, kdyby tyto pohledávky skutečně vážně chtěla odmítnouti, jelikož - což se již nedá se světa sprovoditi - dobře věděla, proč převzala staré rakouské kasárny a skladiště, bohaté sklady stejnokrojů a potravin. Výši pohledávek, o něž zde jde, "páčí" důvodová zpráva, jak říká, na 700 milionů. Myslíme, že by zde vláda nebyla měla posloužiti přibližnou cifrou odhadu, ale že by dnes měla býti s to, učiniti docela přesná udání, jakž vůbec musím říci, že také důvodová zpráva k tomuto zákonu proti starým rakouským důvodovým zprávám - promiňte - je velmi nedbale a velmi nevěcně vypracována: Říká se: "Pohledávky se odhadují na 700 milionů", jak zpráva praví. Pohledávky musily býti všeobecně oznámeny a Československá vláda ve Vídni vyjednávala s Maďarskem a Rakouskem a neuznala sice oprávnění pohledávek, ale výši kvoty na ni připadající, a proto musila by dnes býti s to, aby nám řekla v přesných číslech, jak vysoká je suma ohlášených pohledávek. (Posl. Knirsch [německy]: Je tu právě všechno nejisté!) Je to celý způsob parlamentarismu, který zde vládne, jenž svádí úředníky, kteří by zajisté byli s to, aby pracovali lépe, k tomu, aby konali práci nedbalou, která vlastně sněmovnu degraduje a snižuje. Ale parlamentní poměry vládní v tomto státě jsou tím vinny, že sněmovna a i páni vládní většiny se těmito důvodovými zprávami k předlohám zákonů takto bagatelisují.
Nyní ještě několik slov o těchto 700 milionech. Bylo zde dnes řečníkem strany komunistické předhozeno všem, kteří se této otázky ujímají, tak nepřímo, že se vlastně starají o zájmy několika velkododavatelů. Jak se mají věci ve skutečnosti? Známe několik číslic a víme, že z těchto 700 milionů se týče asi 250 milionů Škodových závodů. To se zdá býti také jediným důvodem, proč se tato věc poněkud energičtěji popohání. Pro Škodovy závody, které jsou postiženy škodami podle tohoto zákona právě tak jako ostatní, se našly v posledních letech namnoze možnosti odškodnění, při pohledávkách u příležitosti vojenských pohybů při vpádu bolševiků na Slovensko, jakož i při dodávkách a objednávkách při příležitosti posledního puče Karlova v západních Uhrách. Škodovy závody byly asi dostatečně odškodněny. Pak se nám řeklo, připadá značná položka těchto pohledávek na Pražskou železářskou společnost. Nemám také nejmenší příčiny, abych se vřele zasazoval o Pražskou železářskou společnost. Víme dále, že značné položky připadají na textilní podniky, a to na takové, které již dávno čekají na rozřešení této otázky, nemají-li zavříti své podniky a tím připraviti o chléb sta a tisíce dělníků. Víme však také, že ještě tisíce středních a malých živnostníků, jakož i malých a středních průmyslníků čekají na úpravu této otázky. Právě z tohoto důvodu je nám divné, že jsme zde nedostali statistiky o těchto pohledávkách. Víme, že zvláštní zákony a státní rozpočty posledních let vládě daly možnost, aby malým živnostníkům poskytla zálohy na odškodnění, jež mají býti později ustanoveny, že i tu a tam s malými živnostníky bylo sjednáno pevné ujednání. Pokud se pamatuji, bylo v rozpočtu na rok 1924 zařazeno pro tento účel 10 milionů. Řeklo se nám z povolané strany, že tato částka nebyla vyčerpána, že prý bylo pro tento účel spotřebováno asi 5 milionů nebo o něco více. Z toho tak asi vysvítá, jakoby se maloživnostníci nebyli dosti o to starali nebo hlásili, aby se jim dostalo zaplacení uznaných dodávek bývalé správě vojenské ze státní pokladny. Moje zkušenosti z německého území republiky jsou jiné. Víme, a já, pokud jsem přišel do schůzí, jsem všude slyšel příklady toho, jaké ohromné potíže se činily lidem při uznávání pohledávky, a že zaplacení se neděje tak snadno. Čeho při stanovení těchto 700 milionů na každý způsob postrádám, je jasná statistika. Nejde o statistiku podle jmen, ale musilo by se udati, kolik připadá na drobné lidi, mající pohledávky, řekněme, do 5000 nebo 10.000 korun, kolik připadá na menší podniky a kolik na ony, jejichž pohledávky jdou do milionů, abychom mohli posouditi, na co se vydají peníze, které zde povolujeme, abychom mohli posouditi, zdali se to týče podniků, které také mají nárok na naše sociální cítění, nebo zdali se to snad týče podniků, které za války vydělaly přes všechno upisování válečných půjček tolik, že by spravedlivé ocenění jejich přání dnes konec konců mohlo odpadnouti, žádá-li to zájem státních financí. Takový výkaz jsme nedostali - a v tomto ohledu označuji důvodovou zprávu za nedostatečnou a chybnou. Většina věřitelů, jmenovitě věřitelů ze středních a malých vrstev, spoléhala po léta na zaplacení svých pohledávek v hotovosti. Byli by měli i jinak ztráty při tom, neboť nesmíme při tom zapomínati na valutní rozdíl. Nesmíme zapomínati, že rakouská koruna v letech 1917 a 1918 přece jen měla větší kupní cenu než má dnes česká koruna přes vzestup v posledních letech. Nabízí-li tedy Československá republika svým věřitelům nikoli hotovost nebo státní papír v poměru 1 K - 1 K, ale 50% v československém státním papíře méně hodnotném, jeví se to samo sebou jako nespravedlivá příkrost, a to tím více, že republika chce s věcí udělati ještě obchod a uplatniti převzaté pohledávky u reparační komise k vypočítání platů Československé republiky za státní statky převzaté z pozůstalosti starého Rakouska, avšak nepojímá do zákona ustanovení pro tento případ a také podle dnešního prohlášení pana zpravodaje ani pojmouti nemíní.
Rozpočtový výbor kdysi provedl na státní předloze změnu celkem ne nepatrnou. Vládní předloha chtěla těmto věřitelům dáti československý neslosovatelný státní dlužní úpis, pan zpravodaj kol. Remeš, znaje patrně jako finanční referent Plzně nouzi tamější obce a jednoho podniku, který nemůže plně zaměstnati své dělnictvo, prosadil, že tento papír byl proměněn v 3%ní slosovatelný státní papír. To nemusí býti mnoho, ale je na každý způsob něco, i když jeho slosovatelnost byla rozvržena na 90 let, od 1. dubna 1935 až do konce roku 2024. Chci ovšem říci, že volba toho data přes rok 2000, o němž již jednou jeden americký spisovatel ve své knize "Pohled zpět z roku 2000" psal, u všech obyvatelů republiky vzbudila podiv a potřásání hlavou. Chceme se smířiti s touto dobrou důvěrou v stálost a trvanlivost státu, nechceme panu referentovi bráti jeho růžové přesvědčení a jen konstatovati, že dnešní znění jest zajisté lepší, než dřívější, a to tím více, jelikož jsme se toho museli dožíti, že po změně provedené na tomto zákoně bylo změněno i ustanovení předlohy o válečných půjčkách, podle něhož oni chudáci, jimž se mělo dostati, jak se zde říká úředním slohem, výhody nedávno přijatým zákonem, mají dostati papír slosovatelný. Toto ustanovení se jednoduše nedalo držeti a musily se dáti této skupině 3%ní papíry slosovatelné. Přes to obsahuje zákon i řadu tvrdých příkrostí, jak musíme konstatovati. I papír vydaný podle nového znění při dnešních poměrech na trhu nebude míti mnohem vyšší cenu než 20 Kč za 100 K staré rakouské pohledávky, protože se uznalo věřitelům jen 50% jejich pohledávky. A uvážíme-li, že obdržená odměna podléhá ještě dávce z majetku a z přírůstku majetku, vyplývá sotva 16 Kč. Oni věřitelé, jimž se při vyjednávání ve Vídni již polovina jejich pohledávky smluvila, dostanou za 100 korun pohledávky dokonce jenom 8 Kč, a to i pro některé střední a větší podniky není skvělou odměnou, pováží-li se, že se ve starém Rakousku musela převzíti pro přiřčení vojenské dodávky zcela značná položka válečné půjčky, která teď od Československé republiky také není převzata. Co platí o velkopodnikatelích, platí i v tím větší míře o velkém počtu středních a malých podnikatelů, kteří jsou dobrodiním československého zákonodárství skoro rozdrceni.
Příkré je také ustanovení, že podle tohoto zákona je také zásadně nepřípustno každé další uplatnění nároků. Československá republika chce přihlásiti vojenské pohledávky u reparační komise v celém rozsahu, zákonem však připravuje věřitele o možnost, aby jednou předstoupil před Československou republiku a na ní žádal, aby na něho pamatovala pro ten případ, že při vyúčtování s reparační komisí výhodněji pochodí, než s ním sama zacházela. Tu nás pan zpravodaj dnes najednou překvapil sdělením, o němž se ve výboru nemluvilo: Ve své zprávě konstatoval, že může prohlásiti se souhlasem finanční správy, že, kdyby se jednou podařilo, prosaditi u reparační komise, že by tyto pohledávky byly docela odepsány od závazků, která má republika vůči reparační komisi pro převzetí státních statků z pozůstalosti starého Rakouska, že pak by také státní správa nemeškala a vrátila by původním věřitelům vhodným způsobem to, oč by se při vyúčtování podle této předlohy takořka obohatila. Pánové, to je směnka s dlouhou splatností! Nemáme příčiny, abychom nevěřili v dobrý úmysl pana zpravodaje - v politickém životě člověk musí přece někdy věřiti v poctivost a důvěru, pokud denně není přesvědčen o opaku - ale když člověk vidí, jak se v tomto státě často špatně vykládají zákony, musí člověk tím více bráti v pochybnost, že by zítřejší vláda dostála povinnosti, kterou dnes převzala její předchůdkyně. Pamatuji se na př., abych uvedl politické faktum, že, když my němečtí parlamentárníci jsme žádali úpravu jistých vnitropolitických poměrů, nynější pan předseda vlády Švehla prohlásil dne 10. července 1920 s tohoto místa: Prováděcí nařízení k jazykovému zákonu vyjde na podzim a bude předloženo před oficielním vynesením, to jest před uveřejněním ve Sbírce zákonů a nařízení, ústavnímu výboru sněmovny. To mělo tehdy znamenati, že i Němci budou míti příležitost, aby uplatnili své návrhy, obavy a zkušenosti. To bylo slavnostní prohlášení, pronesené slavnostním hlasem za hlubokého ticha celé sněmovny, tehdejšího ministra vnitra a dnešního náčelníka vlády. Takových případů, jak dnes dají slovo čeští ministři a zítra mu nedostojí, se dožíváme denně ne jednou, ale velmi často, a proto musím také říci, že nerozumím, proč může pan zpravodaj odmítnouti, aby přijal do zákona ustanovení, jež obsahuje jasný závazek Československé republiky, nebýti ve finančním ohledu nemorální vůči svým státním občanům, a proč se chce spokojiti s tím, že nás chce odkázati na to, že dnes jménem finanční správy - to je samo sebou temný pojem, bez osobního zabarvení - podává prohlášení. (Posl. Knirsch [německy]: Švehla tehdy řekl, na podzim! Neřekl však, který podzim!) Ne, ne, vím to dobře, řekl "letos na podzim". Často jsem se na to díval.
Nespravedlivé je také toto ustanovení: Československá finanční správa si vyhrazuje právo, zadržeti dlužní úpisy, které chce vydati za vojenské pohledávky, k zapravení daňových nedoplatků. Předpokládejme, že je to správné: státní občan snad bude rád, že se zbaví starých nedoplatků; ale pak nelze rozuměti, proč československá státní správa nechce jí vydaný papír od státního občana přijmouti zpět v nominální hodnotě, v oné hodnotě, kterou papíru sama dává, ale za hodnotu, která má býti blíže stanovena, pravděpodobně za onu, kterou tomuto papíru propůjčí kulisáci na Pražské burse. Dále nerozumíme, proč nemá býti pojato do zákona ustanovení, proč československý státní papír, který se dává za dodané dobré zboží - dnes ještě běhají českoslovenští vojáci ve starých stejnokrojích - nemůže býti upotřeben také k placení daní teď i budoucně, řekněme aspoň do jisté míry. Chtěli bychom míti také jasné vysvětlení od finanční správy o způsobu vyplácení předem maloživnostníkům a malým obchodníkům, neboť z §u 5 se dá vyčísti možnost, že by se takovému člověku, kdyby se mu vyplatilo o 10 korun více, mohlo uložiti ještě vrácení. Pan zpravodaj, ještě než jsme mluvili, polemisoval proti našim návrhům a uznal za správné, že z výhody jsou vyloučeni takoví českoslovenští státní občané, kteří nemají ihned od provolání republiky v Praze sídlo v státním území bez přerušení; řekl, že stát může přijíti jen oněm státním občanům vstříc - čemu se tak říká "přicházeti vstříc" - již chtějí udržeti svoje závody v tuzemsku. Pánové, každá medaile má svůj rub. Nebyl-li právě mnohý pracovitý a rád vydělávající člověk československou politikou finanční a hospodářskou vyhnán do ciziny, do "bídy", jak zní starogermánský výraz, protože zde nenašel domova, protože československá hospodářská politika zejména na hranicích tisíce a tisíce malých živnostníků ožebračila, a to tím více, že tito lidé pak od žádného státu nedostanou ani haléře odškodného za to, co Československá republika od nich přijala a čímž chce před reparační komisí podati pádné důkazy?! Československému státnímu občanu jeho stát, z jehož území se musil vystěhovati, protože nenašel dosti obživy a možnosti výdělku, odepírá jakkoli přijíti vstříc; cizí stát se mu přirozeně teprve za to pěkně poděkuje. Tomu se musíme tím více diviti, jelikož při tomto způsobu jednání, při tom, jak málo vychází vstříc státním věřitelům, jak se musejí nazvati, Československá republika vůči jiným válečným a vojenským dodavatelům není tak neštědrá, ale naopak se chová nadevše štědře: Myslím na to, jak se chová vůči velkým dodavatelům francouzské republiky, jež se nazývá bratrským národem. Na své poslední cestě Francií pan ministr Udržal učinil různé uzávěrky, ale především velice chválil francouzské spojence, kterýžto chvalozpěv stojí v disharmonickém nesouladu k pronikajícím výkřikům smrti oněch četných řad pilotů Československé republiky, kteří se utloukli v skvělých aeroplanech, které francouzská armáda vyhodila jako staré haraburdí a hodila na krk československému spojenci za drahé peníze.
Je řada důvodů, pánové, které ukazují, že i tento zákon je nesen systémem bezpráví československé státní správy a že je vadný, takže pro tento zákon v této formě hlasovati nemůžeme. Ale konstatujeme: Pomýšlí-li republika Československá skutečně na to, aby přivedla svůj státní úvěr doma i v cizině na vyšší úroveň, pak i tento zákon v otázce, jíž se tkne, nebude znamenati konečně platné vyřízení, ale bude museti býti podroben novelisaci a doplnění. (Souhlas na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. Hajn.
Posl. dr. Hajn: Ctěná sněmovno! Paní a pánové! Máme před sebou celkem 8 vládních předloh. Důvody, které k nim podala vláda a výbory, mají jedno společné, základní, totiž odstraniti hospodářské svízele a potíže z doby válečné i poválečné a zajistiti pravidelný chod hospodářský, stručně sanaci hospodářských poměrů. Mohla se proto docela dobře udělati hned generální debata o všech 8 předlohách. Dnes jsme udělali generální debatu o třech předlohách.
Oněch 8 vládních předloh však nevyčerpává všech poválečných běd, což znamená, že nezasahá všech vrstev nebo skupin, které byly dotčeny válkou. Těchto 8 vládních předloh má výslovně na péči: 1. majitele válečných půjček, a to nejen fysické osoby, ale i peněžní ústavy, banky, fondy a pod., 2. věřitele dodávek válečných z bývalého Rakousko-Uherska, 3. ukladatele cenných papírů i drobné vkladatele, ale i akcionáře a podílníky, 4. poplatníky, a to od drobnějších až po největší, 5. banky a záložny, spořitelny a družstva. Slovem těchto 8 vládních předloh má na péči ústavy, instituce a lidi, kteří něco mají - snad někdy opravdu jen dluhy - a kteří souvisí s hospodářským životem právě proto, že mají - třebas to byly někdy jen dluhy.
Mezi těmi, které zasáhly následky válečných i poválečných poměrů, jsou vysoce závažné složky společenské. Jmenuji zde úřednictvo vůbec. Toho se těchto 8 vládních předloh netýká. Mezi úřednictvem je obzvláště složka počtem ne nepatrná, přece však již číselně uzavřená, známá pode jménem staropensistů. I ti vypadli z této sanační akce. Či myslíte, paní a pánové, že staropensisté vůbec nezapadají do tohoto rámce poválečných běd? Pakli však ne opravdu, na čí vrub jest potom přičísti onu velikou disparitu mezi stoupnutím všech životních potřeb a mezi trvale nízkým stupněm jejich pensijních příjmů? Ale zde stát až posud zůstal tvrdošíjným dlužníkem, a ani 8 vládních předloh jich nezná a mlčí . . .
Na území naší republiky jest ještě jedna vrstva obyvatelstva, počtem značně menší nežli staropensisté, bohatá však historií svého života, svými vztahy k zahraničnímu našemu odboji, utrpeními při obratu, jaký vzala válka v Rusku. Jedno pokládám, paní a pánové, za nesporné, že záležitost Čechů a Slováků z Ruska, jichž se počítá u nás na 8 až 10 tisíc osob, tedy všichni, i děti, a mezi nimiž příslušníci našeho státu tvoří většinu, zapadá plně do akce, jež nese nadpis tak hrdý a tak slibný "sanace poválečných poměrů". (Výborně!) Ale i ti vypadli při těchto osmi vládních předlohách. A bylo by krvavou ironií pro mravní ráz vládní sanace osmipředlohové, kdyby se to stalo jen proto, že ani staropensisti, ani Češi a Slováci z Ruska nemají peněz a mají-li aspoň dluhy, pak zase jen takové, které nemají významu pro pravidelný chod hospodářský.
Záležitost Čechů a Slováků z Ruska má již svoji několikaletou historii zde v parlamentě, u vlády, v naší veřejnosti a rovněž i u Čechů a Slováků z Ruska samých. Dovolte mi, abych několik jejích bodů vypočetl:
1. Při projednávání zprávy zahraničního výboru o vládním nařízení o soupisu válečných škod ve smyslu mírových smluv přijata byla touto sněmovnou 17. března 1921 resoluce tohoto znění:
Národní shromáždění ukládá vládě, aby analogicky podle svého nařízení vyšetřila i otázku poškozených příslušníků našeho státu v Rusku a učinila v jejich zájmu potřebné opatření.
Této resoluci vláda posud nedostála.
2. Pod datem 23. června 1921 podali posl. dr. Hajn, dr. Kramář, dr. Lukavský, Stříbrný, Hudec, Udržal, Mlčoch, Šrámek a soudr. návrh na odškodnění příslušníků republiky Československé v cizině, kteří utrpěli ztrátu na majetku válečnými a mimořádnými poměry poválečnými. Návrh ten se začal projednávati v zahraničním výboru, ale pro námitky jedné koaliční strany se řízení o něm zastavilo.
3. Sestavena byla k četným odborovým pětkám v tomto parlamentě i "pětka" pro záležitosti Čechů a Slováků z Ruska, která z některých příčin se ještě nedostala k tomu, aby řešila skutečně svoji pravou úlohu.
4. Je zřízena pro tuto záležitost i zvláštní meziministerská komise.
5. Také organisace Čechů a Slováků z Ruska, na př. "Sdružení" si vypracovala svůj návrh zákona po nevyřízení návrhu Hajnova a společníků, návrh kompromisní.
6. Protože však zde Češi a Slováci z Ruska jsou, protože musí žíti a nemají z čeho žíti, musí vypomáhati tu ministerstvo vnitra, tam ministerstvo soc. péče, tu zase ministerstvo zahraniční. Ale to všecko jsou akta pouhé humanity a filantropie, akce den ze dne, bez plánů a bez budoucnosti. Budiž jí vzdáno všecko uznání, ale takové akce my si nepřejeme, takovou akcí nebudou věci ani vyřízeny, ani spaseny. Je nevyhnutelně potřebí akce na podkladě zákona, která má svůj určitý plán v další budoucnosti a podle toho i dostatek prostředků. Jen to oboje dohromady učiní akci účelnou a dá jí vyšší státní smysl a výdaje a náklad se strany státu učiní produktivními.
Zcela jinak, paní a pánové, rozřešily tuto otázku druhé evropské státy, počínaje Švýcarskem, pak Francií, Německem a jinými. Vyžaduje objektivy, aby se řeklo, že primát v řešení této otázky si odnáší Německo. Tam byly vydány o náhradě válečných škod roku 1921 tři zákony. Dovolím si přečísti stručně jejich obsah, protože mluví o tom, jak Německo pojalo tuto otázku, co všechno do jejího řešení vkládá. To mluví nade všechno.
I. zákon o náhradě škod v odstoupených německých říšských územích ze dne 28. července 1921 (tak zvaný Verdrängungsschädengesetz),