Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Volám pana posl. dr. Hanreicha k pořádku. Prosím pana řečníka, aby pokračoval. (Výkřiky posl. dr. Hanreicha.)

Posl. inž. Jung (pokračuje): Jest to týž duch, jenž ovládá ministerstvo nár. obrany, které za hanebné hospodářství, které se objevilo při mobilisaci, místo aby popadlo za pačesy české důstojníky a rotmistry - Němci byli již přece vyhozeni - nyní po dobrých třech letech nechává pykati německé vojáky a hromadně je zavírá. Zakročení i v takových případech, kdy postižený jest vydržovatelem rodiny, jest bezvýsledné. Co záleží na tom panu Udržalovi, zda Němci zajdou hlady či nikoliv! (Výkřiky: Pro něj je hlavní, může-li dostati francouzsky řád!) Hlavní věc pro něho jest, může-li francouzskému generálovi dělati sluhu. Válečným invalidům se snižují důchody, oběti střeleckých cvičení pánů legionářů ze dne 4. března 1919 jste odbyli hanebným důchodem - dostaly-li vůbec něco. Jak státní zastupitelství a soud posuzují 4. březen 1919, toho příklad podal jsem ve své řeči dne 11. tohoto měsíce. Šlo o zabavení časopisu "Kaadner Zeitung" a potvrzení této konfiskace mosteckým krajským soudem.

Jest to týž duch, jímž jest také ovládána státní železniční správa, jestliže pan ministr železnic na jedné schůzi ohlásil, že bude propuštěno sedm tisíc zaměstnanců, ovšem německých, a v rozpočtovém výboru mluvě o jazykových zkouškách, mluví o renitentních živlech, které mají býti propuštěny. Staří úředníci, kteří ještě před dvěma léty dostali výtečnou kvalifikaci, nyní, poněvadž neobstáli při jazykových zkouškách, jejichž právní podklad jest ještě velmi sporný, dostali kvalifikaci nedostatečnou a byli shledáni nezpůsobilými k postupu a to než ještě vykonali opětovnou zkoušku. (Výkřiky posl. Patzela.) Mám zde množství dokladů o těchto věcech, především však celou konsignaci z Krnova a příznačný případ úředníka košicko-bohumínské dráhy, který ještě roku 1921 dostal za své vynikající služby pochvalné uznání olomouckého ředitelství státních drah. Nyní jest k železniční službě a postupu nezpůsobilý. Domníváte se, že kladením otázek a odpovídáním na ně, otázek, které nemají se železniční službou již vůbec nic společného - příkladů toho máme veliké množství - můžete zabrániti železničním neštěstím? Kdybyste raději důkladně přezkoušeli lokomotivy, jichž se stává stále větší množství nezpůsobilejšími. Jest mezi nimi mnoho starých "Rakušáků"; snad v tom to záleží. Kdybyste raději podrobili nově přijaté české zaměstnance důkladnému školení v jejich služební horlivosti. Neboť jest hotovou věcí, že němečtí zaměstnanci, pokud měli účast na různých železničních nehodách, vykonali svou povinnost až k smrti, kdežto mnohý český zaměstnanec se domníval, že jest příjemnější pro drahou vlast žíti. (Souhlas na levici.)

Když již jsem u této kapitoly, poukazuji na to, že mezi osmi řediteli státních drah, jejich 16 náměstky a 100 přednosty oddělení není jediného Němce. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Mezi 110 náměstky přednostů oddělení jest jediný Němec a mezi 500 skupináři pouze 11 Němců vedle 489 Čechů. Tak tedy vypadá ta proslavená rovnoprávnost.

Češi se ovšem obyčejně ospravedlňují, že prý byli starým Rakouskem utlačováni, jak jsme nedávno slyšeli od pana zpravodaje, že byli utlačováni ve starém Rakousku Němci. Nehledě k tomu, že, dovolává-li se prý demokratický stát metod prý policejního státu, jest to nemravné, jest to také vyložená dějinná lež. Kde jste nabrali při převratu své vysoké úředníky? Co byli Burger, Kaizl, Trnka, Fořt atd. a kdo musil ve starém Rakousku zaujmouti stanovisko proti jistému Badenimu? Kdo však byl s tímto Badenim jedno tělo a jedna duše? Myslím, že se ten člověk jmenoval dr. Kramář. (Výkřiky posl. Patzela.) Nepotřebujeme sahat ani tak daleko. U olomouckého ředitelství státních drah nedovede na př. administrativní náměstek ředitele ani slova německy. Poněvadž již má dosti značný počet služebních let a nelze dobře za to míti, že za těch několik málo let všechno zapomněl, vysvítá z toho, že již ani ve starém Rakousku, kdy se německého služebního jazyka tak bezohledně prý používalo, německy nedovedl. Dříve byl u ředitelství v Plzni, o němž bylo veřejným tajemstvím, že vnitřním úředním jazykem jest tam čeština. Pan kol. Böllmann to může potvrditi. Dnes se žádá na každém dělníkovi ve skladišti a vrchní stavbě, aby uměl více česky než se žádalo ve starém Rakousku od českého konceptního úředníka, pokud šlo o německý jazyk. To jest pravda, i když jest nepříjemná. Tehdy nebylo by bývalo ovšem možno, přes to, že prý vládl německý kurs, aby ředitel státních drah mohl dostati od německého ochranného spolku pochvalné uznání, jak jej dostal nedávno veřejně ředitel královéhradeckého ředitelství státních drah od jednoho známého počešťovacího spolku.

Ušetřím si uvádění dalších příkladů. Poukazuji jen na to, že němečtí úředníci nejsou více přijímáni do služby, když si odbudou vojenskou povinnost, což se Čechů netýká, dále poukazuji na osud 49 železničních zaměstnanců, kteří byli kdysi zproštěni služby a kteří nebyli opět přijati, a poukazuji na zcela neslýchaný případ úředníka košicko-bohumínské dráhy Swatosche, na kterého nyní, když jej nejprve olomoucké ředitelství státních drah propustilo, poněvadž prý odepřel konati službu, a když disciplinární soud zvrátil rozhodnutí disciplinární komise a ten člověk byl opět přijat do služby, nyní opět plete provaz brněnské ředitelství státních drah tím, že byl přeložen od olomouckého ředitelství státních drah k brněnskému ředitelství a bylo proti němu zavedeno opět totéž řízení. To jsou tak neslýchaná a křiklavá porušení práva, že volají do nebes. A to vše se nejen schvaluje, nýbrž to vše dělají společně nejvyšší úředníci státní železniční správy a kryjí to svým jménem. (Posl. Böllmann [německy]: A co je s vysvětlením o případech v Postoloprtech?) O tom se mlčí. S touto kapitolou jsem se poněkud více zabýval, ač ještě daleko jsem nevyčerpal látku, již mám k volnému použití.

O nic lépe to není ovšem ani v jiných odvětvích státní správy. Jak postupují na příklad politické správní úřady, dokazuje případ o němž jsem pojednal nedávno v interpelaci. Před několika dny byla rozdána tiskem. Týká se prohlášení obecních voleb v Bohumíně-nádraží, konaných na podzim minulého roku, za neplatné. Chování frýštátské okresní politické správy a zemské politické správy pro Slezsko vzbuzuje domněnku, že oba tyto úřady jsou přímo spřeženy s českými lidmi, aby měly důvod pro zrušení voleb, jejichž nepříjemný výsledek tušily. O frýštátské okresní politické správě, vlastně o tamějším komisaři dr. Rybovi jest to jisté. Stížnost, která byla podána správnímu soudu, do dnes ovšem vyřízena není.

Celkem lze jen říci: Vše, co se zde odehrává se zneužitím slova demokracie, pokrok o rovnoprávnosti, jest ustavičným řetězem porušování práva, ustavičným výsměchem našemu národu, šlapání po všem, co musí býti národu svaté, jeho cti a důstojnosti. Potud politické účinky české násilné soustavy, která, jak lze zřejmě seznati, směřuje k tomu, aby náš národ jak duševně tak i mravně zdeptala a tímto způsobem učinila povolnou kořistí pro český národ pánů. Vy páni, my otroci! To jest také smysl loyality, kterou od nás stále a stále žádáte.

A nyní něco o hospodářských následcích. Části toho, vytlačování Němců z jejich pracovních míst, jsem se již dotkl. Pokud jde o všeobecný účinek, jest charakterisován poukazem na stoupající bídu a nouzi v nejširších lidových vrstvách. Stoupající drahota, nezaměstnanost, úpadek mnoha drobných samostatných existencí, zbídačení státních zaměstnanců a pensistů jsou až příliš zřejmé známky. K nim se druží hrůzyplná bytová nouze. Ovšem toho páni nevidí a ani viděti nechtí. Za to však zlatá Praha se skví v tím větším lesku. A právě protiva vyzdvihuje její lesk. Zde strmí paláce, kdežto venku jsou sotva chýše. Ovšem tento lesk jest jen falešný lesk, pozlátková kultura, která jen s námahou může zakrýti zapáchající korupci a nestydaté obohacování jednotlivců. Znamení doby. Budoucí páni staví již také v matičce Praze své tvrze. Na konci Bredovské ulice se právě staví takový jeden. Kdo jej chce viděti, nechť se jde podívat.

Nikoliv, že bych se snad domníval, že bych mohl pány s české strany obrátiti těmito důvody, přednesl jsem všechny tyto příklady, nýbrž abych ukázal příslušníkům našeho národa, jak se s nimi nakládá. 4 roky provozovali s nimi čeští státníci zlomyslnou hru, kterou jsme my národní socialisté již od počátku prohlédli. Nechť se každý příslušník našeho národa rozpomene na různé fáse politiky sudetských Němců v uplynulých 4 letech a nechť pomyslí na to, jak v politicky rozhodných dnech smířlivosti, citem spravedlnosti, demokratickým svědomím a rovnoprávností prodchnuté projevy českých státníků Tusara, Švehly, Beneše až k Masarykovi vždy opět vázaly politické síly další části našeho národa, jak tisíce a tisíce příslušníků našeho národa věřilo slovům a ujištěním těchto mužů, jak se vždy opět a opět hanebně zklamali. Kdyby tak krásná smiřovací řeč splnila svůj účel pro myšlenku českého národního státu, pak by tak jako následuje b za a, přišel opět nový násilný čin. Žádné ministerské slovo nebylo dosti svaté, aby nebylo porušeno, jak dosvědčuje postup při postátnění ústecko-teplické dráhy. Po odstranění německých dělníků z veřejných a státních závodů přišlo vytlačení německých úředníků a zřízenců, po zrušení škol odstranění posledního zbytku samosprávy, po vyvlastnění půdy loupež lesů, po poslední cestě presidenta Masaryka na Moravu a jeho projevech - vyvlastnění válečných půjček. A tak to šlo a jde stále. To musí přece konečně jednou přivésti k vědomí posledního příslušníka našeho národa, že se nemůže dále jíti dosavadní cestou naděje a důvěry a politiky odděleného postupu z toho vyplývajícího a tedy nepřetržité porážky. Známkou toho, že toto vědomí v nejširších vrstvách jest a bude tedy z toho konečně lze vyvoditi správné důsledky, již vidíme. Máme z toho radost, nechceme tedy dnes dále mluviti o minulosti, nýbrž myslit jen na budoucnost, která nás národní socialisty najde vždy ochotny ke společné práci, ke společnému boji a ke společnému jednání, ať k němu přijde výzva odkudkoliv.

V tomto smyslu a duchu apelujeme v nejvážnější chvíli s tohoto místa na všechny příslušníky naší strany v zemi a vedle toho na všechny příslušníky národa, kteří jsou dobré vůle, aby měli tutéž vůli a činili totéž. Buďme si vědomi velikosti, síly a zdatnosti našeho národa v německých sudetských zemích. Vynaložme to, co máme nejvyšší a nejlepší pro čest a svobodu našeho národa a země. Vzepněme se proti nesnesitelnému osočování a utlačování, proti ničení všeho toho, co jest národu vznešené a svaté a čeho potřebuje ke svému vývoji. Rozpomeňme se na dobu Badeniho. Zahajme jako tehdy boj za uhájení svého postavení.

Tímto vyzváním končím a prohlašuji v souhlasu s německým řečníkem přede mnou, že ani náš klub na znamení protestu proti tomuto hanebnému a znehodnocujícímu parlamentarismu, který jest paskvilem a fraškou každé svobodomyslné a demokratické myšlenky, nesúčastní se dalších porad o státním rozpočtu, který za daných poměrů jest jen komedií. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Pro výroky v závěru řeči pronesené volám p. posl. inž. Junga k pořádku.

Dalším řečníkem "pro" zapsaným je pan posl. Jaša. Dávám mu slovo.

Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Po řečnících oposičních budeme i my zabývati se rozpočtem a ještě použijeme také debaty rozpočtové ke kritice a hojným připomínkám. Na rozdíl ovšem od řečníků oposičních my při této kritice budeme vždycky říditi se prospěchem pracující třídy a tím i tohoto státu, s nímž a s jehož osudem pracující třída ve státě dle našeho názoru nerozlučně je spojena. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Za poslední 3 léta hlavním vodítkem při sdělávání rozpočtu státního je zásada šetření. Projevila se také letos velmi markantně v rozpočtu na r. 1925 a nelze v celku proti ní ničeho namítati, ale možno zkoumati, zda tato prakse úsporná, jevící se ve velmi značných škrtech, provádí se ve všech oborech státní správy účelně a moudře. V rozpočtu letošním dosáhlo se velmi značných úspor, zejména v nákladech vojenských, ale šetří se také na vydáních kulturních a sociálních. Úkaz, že šetří se i na věcných položkách produktivních, budí obavu, zda na př. rozvoj stavebního ruchu a péče bytová, zda rozvoj školství a lidové výchovy nebude pro nedostatečné zalévání přítokem finančních podpor v příštím roce ohrožen.

Srovnám-li naše hospodářské poměry s cizinou, nemohu zbaviti se jedné pochybnosti, totiž, zda funkce naší státní životosprávy děje se úměrně a správně, zkrátka zda nežijeme v některých oborech nad svoje poměry, zda náš kulturní, sociální a hospodářský život netrpí podvýživou; zda na úkor těchto věcí, řekl bych, přímo státního žaludku, nevydáváme nadmíru na vnější representaci a na mírové stavy vojska, snažíce se vyrovnati nebo dokonce snad předhoniti státy, které čerpají svoje příjmy a bohatství ne z vnitřních sil země, na jaké my jsme odkázáni, ale opírajíce se o moře a tím o zámořský obchod a kolonie, těží ohromné sumy z dávno zavedeného námořního obchodu. Abychom se vyvarovali nedorozuměním: Schopnost obrany státu u nás musí býti zachována a nemůže býti lehkovážně podlomena. Ale přece jen bude nutno zkoumati, zda nenašel by se lacinější způsob organisace naší obrany, která by byla stejně bezpečná nebo snad ještě lepší. Zeptejme se sami sebe, zda nečiníme jednu chybu t. zv. polskou, zda doma, jsouce chudí a slabí, platíce velmi skoupě své zaměstnance státní, obstarávajíce velmi chudičce své školství, nejevíme snahu representovati se na venek nad svoje síly jako středoevropská velmoc jak svým zastoupením tak i vojenskými mírovými stavy. Myslím, že o této věci budeme nuceni velmi brzy přemýšleti; donutí nás k tomu hospodářské poměry. Nechceme zajisté odpírati státu nutné prostředky obrany a zastoupení, ale jest žádoucí, aby se zkoumalo, zda ony jsou úměrné naší vnitřní hospodářské a finanční síle, zda nebylo by možno reorganisací dosáhnouti určitých úspor. Máme zájem především na vnitřním hospodářském a kulturním rozmachu naší republiky a nepochybujeme, že vnitřní síla snadno najde si cesty, aby projevila se zdravě také na venek.

Poslanci jsou lidé, kteří po celé dny naslouchají žalobám, steskům a přáním svých voličů, z velké míry oprávněným. Většina těchto žalob, prýštících z politických a hospodářských poměrů, má jeden společný pramen a jednu závažnou příčinu, o níž dosud velmi málo se mluvilo ve kvapném toku veřejného života. Je to hospodářská i právní nejistota, zkrátka nestabilita našich poměrů. Chci k tomu přinésti některé doklady.

Poměry hospodářské, nejen naše, ale vůbec světové, jsou dosud neurovnané. Měna velké řady států je v neustálém pohybu. Finanční spekulace vyhlédne si občas měnu některého státu za svůj objekt, aby zničením měny uvedla stát v závislost od finančního kapitálu. Finanční politika státu nemá trvalé linie. Byli jsme přece svědky vášnivého sporu o tom, zda je žádoucí, aby cena koruny zvedla se co nejvýše, anebo zda je žádoucí, aby se stabilisovala na určité výši, na takové, která by odpovídala vnitřním našim poměrům a poměrům světovým.

Všeobecná chudoba, jako důsledek jednostranného plýtvání silami i hodnotami hmotnými za války, dovedla ke snížení koupěchtivosti. Stálý odbyt, pohyb valutový, to vše vede k četným průmyslovým krisím. Hladina cenová i u základních potřeb denního života je ve stálém neklidu jako vlnivé moře. Tento všeobecný neklid nevzbuzuje ani u podnikavých lidí dosud pevné víry v upevnění a stabilitu hospodářských poměrů a odnímá chuť k investicím a podnikání. Neříkám, že by bylo v moci administrativy státní napraviti tato zla, ale jedno je přece možné: Projeviti konkrétními činy aspoň snahu odkliditi příčiny občasné krise hospodářské, projeviti snahu poměry stabilisovati a nikoli snad stabilisaci překážeti nebo nevhodnými opatřeními vývoj věcí více rozvlňovati. Každý podnikatel, ať je jím stát, obec, družstvo či jednotlivec, musí nabýti opět důvěry v zítřejší den.

A tak větší díl nespokojenosti pramení z nejistoty hospodářské, dělník průmyslový není si jist žádného dne, zda už zítra v jeho podniku nevypukne krise z nepředvídaných příčin, zda podnik neomezí, nebo dokonce nezastaví provoz, zda jednoho dne nezavrou se před ním vrata jeho továrny. A zavrou-li se, chvěje se obavou, zda najde práci jinou, zda úřady mu nebudou činiti potíže při udělení podpory v nezaměstnanosti.

Právě v této době počínající zimy, kdy opět řada podniků zastavuje provoz, rozpouští dělnictvo i úřednictvo a roste nezaměstnanost, mělo by se v každém případě odpovědnými znalci velmi bedlivě zkoumati, zda provoz podniku zastavuje se pro nedostatek objednávek či proto, zda podnikatel hodlá dosáhnouti snížení mezd nebo uniknouti daňovým povinnostem, nebo snad zbaviti se nepohodlného závodního výboru, jak viděli jsme na příklad v případě továrníka Löwa, kde jednání konečné před zástupci ministerstva sociální péče, financí a obchodu prokázalo, že továrníkovi jednalo se především o uniknutí daňovým povinnostem a o to, aby zbavil se nepohodlného závodního výboru a dělnických organisací.

Jestliže trvá nejistota hospodářská a četné krise průmyslové nevzbuzují dosud pevné víry ovšem svoje následky na pracovním trhu, kde nabídka - zejména nyní na podzim - převyšuje poptávku po pracovních silách. A protože na trhu zboží je poměr obrácený, ceny stoupají, dělnictvo strádá a v pravém slova smyslu trpí místními mzdami a drahotou životních potřeb, a uvážíme-li k tomu ještě strašlivou bídu bytovou, která dosud zejména ve městech nepovolila, máme před očima neveselý obraz skutečných poměrů v dělnické třídě.

Také zemědělský dělník trpí nejistotou, nestabilitou poměrů. Způsob provádění pozemkové reformy je takový, že dělník stále ještě dnes neví, jak pozemková reforma, vlastně pozemkový komisař zachová se k němu, zda ruka komisaře nebo pozemkového úřadu, štědrá k některým až příliš, nepřivede na mizinu zaměstnance, zda dostane se mu rovnocenné náhrady za ztracené jeho zaměstnání, zda dostane se mu odškodného hmotného ve formě pozemků nebo peněz, Máme v tom směru zejména z prvních dob provádění pozemkové reformy velmi mnoho smutných zkušeností. Řada dvorů byla rozparcelována, aniž by otázka zaměstnanců byla nějak vyřízena. Komisař pozemky rozparceloval a odešel. Komisariát, který parcelací dělal, byl zrušen a obvody komisariátu rozděleny zcela jinak. Komisaři se vystřídali. Akta byla poslána do Prahy a otázka dělníků a zaměstnanců dvorů ve většině případů byla odevzdána rozhodčí komisi, kde leží ještě dodnes bez naděje na brzké vyřízení. Komisaři neznají, jak se prováděla parcelace na dvorech před jejich příchodem a zaměstnanci již dva roky marně čekají na poukázání odbytného nebo nějakého odškodného.

Bude-li prakse reformy pozemkové vůči zemědělskému dělnictvu tak bezohlednou také v našem území zněmčeném, jako byla bezohlednou v území národnostně jednolitém, pak tam, kde vlastně naše zemědělské dělnictvo tvoří dnes páteř našich menšin, utrpíme nejen velké škody sociální, ale i školské a národnostní. Jsem toho názoru, že postup pozemkové reformy vůči zaměstnancům velkostatků v severních Čechách, na jižní i na severní Moravě musí býti změněn a to velmi dokonale, nemá-li dojíti k těžkým škodám sociálním, národním i kulturním.

Také poměry dělníků ve státních službách a všech státních kategorií se zhoršily, zejména vzestupem drahoty. Bylo všeobecně uznáno v parlamentních kruzích, že zákon z prosince r. 1922, jímž se snižovaly platy, byl vybudován na nesprávném předpokladu, že drahota v důsledku tohoto zákona snad poklesne a platy vyrovnají se úměrně cenám životních potřeb. Nestalo se tak. Dnes po 2 letech vidíme aspoň jedno potěšitelné, že chyba prosincová se uznává a jeví se všeobecná snaha zjednati aspoň částečnou nápravu. Je lépe zajisté chybu uznati a napraviti, než v této chybě setrvati. Dnes činí se rozsah úpravy platové u státních zaměstnanců odvislým od úhrady, která se hledá. Jsem přesvědčen, bude-li dobrá vůle, že tato úhrada se také najde.

Úpravy platů státních zaměstnanců využívá se zejména dnes velmi demagogicky. Mluví se často o zhoubné nivelisaci, proti t. zv. sociálním přídavkům na ženy a děti, které jeden z vážných politiků nazval dokonce přídavky populačními. Takovéto řeči vnášejí do řad státních zaměstnanců sice rozkol, ale až dosud žádné kategorii státních zaměstnanců nepomohly. Nivelisaci platovou nezpůsobily politické strany a také ne, jak se někdy tvrdí, socialisté, nýbrž válka a poměry z ní vyplynuvší. Stát neupravoval vůbec platy státních zaměstnanců úměrně drahotním poměrům. Tím se stalo, že najednou platy státních zaměstnanců ocitly se pod existenčním minimem a jsou pod ním dosud. Postup drahoty stále o celé hony předstihoval postup platový. Tento fakt působil finanční správě státu velké starosti. Parlament si byl vědom, že platy jsou nedostatečné, stále se kojil nadějí, že poměry po válce se rychle změní. Ve vědomí, že nedává státním zaměstnancům vše, co jim patří, upravoval a odčiňoval jen ty největší křivdy. Svým zaměstnancům dával nedostatečné přídavky na děti a automaticky bez zlé vůle nivelisoval. Nyní této nivelisace se zneužívá proti některým stranám, zejména socialistickým. Ale budiž tu řečeno zcela jasně: Socialisté nejsou ochránci nivelisace. Má-li pan ministr financí dosti prostředků, začneme denivelisovati ihned. Postup představujeme si takto: Nejdříve musí býti stanoveno existenční minimum pro různé kategorie státních zaměstnanců vzhledem ku předběžnému vzdělání, a to takové, aby každý zaměstnanec mohl z něho býti řádně živ. Dosáhneme-li toho, pak sociální přídavky odpadnou samy sebou. Ale do té doby, než takový plat bude moci sněmovna vyměřiti, musí sociální přídavky zůstati. Odebrati sociální přídavky a základní služné nezvýšiti, znamenalo by strašlivý trest pro živitele početnějších rodin a svobodné odsoudilo by k věčnému mládenectví. Jakmile dosáhneme existenčního minima, započneme ihned s denivelisací, a to podle služebního stáří, výkonu a předběžného vzdělání. Nejsme tedy proti denivelisaci, ale nepředstavujeme si ji tak, aby košile, kterou chceme navléci jednomu chudému, s druhého chudého napřed byla stažena. Takováto úprava denivelisační nebyla by moudrá a nepřinesla by také žádoucího klidu do řad státních a veřejných zaměstnanců.

Ale nejen hmotné poměry státních zaměstnanců jsou neurovnané. Vládne také nejistota právní.

Státní a veřejní zaměstnanci za dnešního stavu, kdy mluví se stále o restrinkci jich počtu, při nejasnosti zprav, jak tato restrinkce bude se prováděti, nejsou si jisti, zda jejich dekrety státem nebo obcemi vydané nebudou zrušeny. A bylo by velmi dobře, kdyby ti, kdož zabývají se myšlenkou restrinkce, řekli přesně a určitě, kde vlastně tato restrinkce má se prováděti, u kterých kategorií státních zaměstnanců je vlastně ten nadbytek, má-li býti vnesen do řad těchto státních zaměstnanců žádoucí klid a jistota. Domníváme se, že tato otázka nebude se řešiti tak prostě, jak bylo zde řečeno, že příštího roku 60.000 zaměstnanců státních se propustí. Proč? Poněvadž se ukáže při konkrétním řešení této věci, že v určité kategorii nebude moci býti propuštěn ani jeden státní zaměstnanec, že dojde dříve snad k určitým přesunům ve státní službě, než k restrinkci. Srovnání počtu státních zaměstnanců Československé republiky s rakouským státem trochu pokulhává. Válka a její důsledky vytvořily a také revoluční dílo naše vytvořilo celou řadu nových státních orgánů. Máme nové úřady, které vyřizují záležitosti stavebního ruchu, které budou prováděti kolaudaci jich, úřady, které provádějí pozemkovou reformu a jež mají býti přeměněny snad na úřad kommassační, a celá spousta takových úřadů bude likvidována jistě automaticky tenkráte, až splní svůj úkol.

Jsou celé význačné stavy, jichž právní postavení je veskrze labilní. Máme na př. velmi důležitý stav - učitelstvo obecných státních škol, t. zv. menšinových; je to tak význačný činitel, který nemá vůbec žádných právních předpisů pro řízení disciplinární a není tu také žádných norem pro obsazování mít na těchto školách.

Výběr sil pro tyto školy děje se velmi nahodile, a nekonvenuje-li učitel na státní škole inspektoru, pošle jej prostě na jeho školu zpět. Takovéto střídání učitelstva na školách neprospívá jistě ani škole ani mládeži ani obci.

Úkaz, že u nás vznikla strana t. zv. živnostenská, vyplynul rovněž jen z nestability našich poměrů, zejména finančních a daňových. Živnostnictvo malé a střední - s výjimkou řady spekulantů a lichvářů - je přece kompaktním tělem se složkami vrstev dělnických a zaměstnaneckých. Jeho prospěchy jsou naprosto odvislé výhradně jen od kupní síly konsumentů. Postaviti živnostnictvo mimo řady nebo proti řadám konsumentů, je chybou, která se těžce mstí mezi živnostnictvem. Volby ve Znojmě, Prostějově, v Mor. Ostravě a v celé řadě jiných míst ukazují, že živnostnictvo vrací se velmi rychle mezi své konsumenty.

Struktura dnešní výrobní společnosti je taková: Zavře-li podnikatel svůj podnik, ubere-li stát a obec na platech, trpí dělník a živoří i živnostník. Postaví-li se proti konsumentským vrstvám živnostník, uspíší tím svůj pád. Celá politika živnostenská je postavena na nepružném a neudržitelném systému daňovém. Ale i tu trpí dělník, domkář jako živnostník. Předpisy daně z příjmu i důchodkové dodá mu berní správa pravidelně do rukou teprve tenkráte, když průmysl nachází se v hluboké krisi, když mzdy a platy jsou sníženy, když zkrátka výdělkové poměry dělníka i živnostníka jsou mnohdy o více než 50% horší.

Velmi značný díl spokojenosti u člověka poválečného tvoří slušný byt; u mladých lidí, toužících založiti si rodinu, mnohdy celou. Otázka bydlení byla kdysi téměř jen soukromou věcí každého jednotlivce, válka z ní učinila otázku veřejnou a státní. Do těžké bytové krise, objevivší se ve válce a zejména po ní, zasáhl stát dvěma předlohami ohromné důležitosti. Je to zákon o ochraně nájemníků a o podpoře stavebního ruchu. Oba zákony se mají vzájemně doplňovati. Oba mají v tomto státě zavilé nepřátele. Jsou to většinou majitelé domů a ti, kdož dělají jejich politiku.

Zákon o ochraně nájemníků nebude možno ani v několika příštích letech zrušiti. Nebude to možno už z ohledu na otázku bytovou v našem menšinovém území. Je tam řada velkých měst, kde politickou i hospodářskou moc mají v rukou naši národní sousedé, mají v rukou radnici i domy, nemají však pro českého dělníka a státního zaměstnance bytu. Máme řadu velkých měst jako je na př. Jihlava, Znojmo, kde touto dobou máme sice politickou moc, ale němečtí majitelé domů mají byty. Tito vyznačují se příliš nepatrnou tolerancí k českým uchazečům o byty.

Dělníci a veřejní i státní zaměstnanci a živnostníci tvoří v těchto městech hlavní strukturu českého živlu. Proti tomuto nemilému živlu vytvořili němečtí majitelé domů dokonale fungující ochrannou organisaci. Existují tu obranné spolky majitelů domů proti českému živlu, většinou špatně bydlícímu a neustále fluktujícímu, a veřejná provolání v různých těch Tagblattech a Grenzbotech varují permanentně členy těchto spolků, aby pod hrůzou ztráty německé duše nevzali do bytu českého člověka. Odejde-li z takového domu český nájemník, nepustí tam už majitel domu českého člověka. Tak teorie silných jedinců, přinášená občas z Prahy na periferii státu, je klackem na ubíjení hospodářsky slabých českých lidí, jest krvavým výsměchem drobnému našemu lidu v menšinách, který na svých zádech vůli silných jedinců pociťuje dvakráte: jednou sociálně a jednou nacionálně. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)

Od té doby, kdy lehkomyslně zrušen byl zákon o zabírání bytů obcemi, stav bytové otázky, zejména v národnostním pohraničí, se citelně zhoršil. Zbývá tu pouze jedna možnost: využíti zákona o podpoře stavebního ruchu. Chceme tu říci: Chcete-li, aby český dělník v menšinách vůbec mohl žíti, je nutno prodloužiti zákon o podpoře stavebního ruchu. Stát potřeboval na hranicích státu učitele, pohraniční finanční dozorce, železniční zřízence - poslal je tam. Co v péči bytové vykonal pro tyto lidi stát, je v celku nepatrné. Získání bytů ponechal péči jich samých, nejvýše obcím. Je tedy žádoucí, aby věnovala se pozornost aspoň svépomocným stavebním družstvům a aby úřady přihlížely také k poměrům místním. Má tento zákon při svém praktickém užití značné vady, hlavně řízení je tu velmi těžkopádné, ale je to přece něco. Namítá se ovšem, že tento zákon na řadu let zatíží finance státní, dnes zatížen je rozpočet položkou 180 milionů Kč. Ovšem, ale budovy, které na jeho základě byly vydupány jako houby po dešti, v celých koloniích zůstávají tu jako určité stálé hodnoty.

Jsme si vědomi toho, že i při prodloužení zákona o stavebním ruchu bude účinek jeho brzděn nedostatkem stavebního úvěru při dnešní neochotě půjčovati na úvěr dlouhodobý. V časopisech stran, které nepřejí podpoře stavebního ruchu státem a které volají po soukromé iniciativě, čteme hojně úvaho tom, že poskytování stavebního úvěru odvádí možnosti úvěru obchodu a průmyslu a že otázka bytová musí býti řešena jinou cestou, nikoli podporou státní. Jakou - ovšem ne-naznačují, ale mluví o zvýšení činží ve starých domech, aby tyto byly rentabilní a soukromá iniciativa se pozvedla. Tento způsob ovšem předpokládá také zvýšení mezd a platů, aby dělníci a státní zaměstnanci mohli vyšší činže platiti, tudíž opět určité zatížení průmyslu a státu, proti němuž odpůrci státních podpor mluví.

Vadou zákona jsou ovšem určité právní nejasnosti, které rozmnožily jen moře nejistoty, o níž jsem mluvil na počátku svého prohlášení. Stavebník domku rodinného nebo činžovního neví na př. dodnes, až kam sahá jeho vlastnické právo a kde vlastně končí, pokud vlastně může tímto domkem disponovati. Neví, zda záruka státní je myšlena jako skutečná podpora - dar, nebo zda bude celou či jeho část uhrazovati sám. Myslím, že by mohl jednou vzniknouti tento spor: Stát uvalil by na stavebníky povinnost zaplatiti část garantované jím sumy. Odeprou-li stavebníci, jakých zákonných prostředků použije proti nim stát? Myslím, že východisko, které by přineslo jistotu a uklidnění do řad stavebníků, bude to, když stát závazně a seriosně prohlásí, že garantované obnosy také skutečně zaplatí, poněvadž nemá zákonných předpisů, jimiž by stavebníky mohl k tomu donutiti. Tím by také stavební ruch, který je brzděn jednak nedostatkem úvěru, jednak také touto nejistotou právní i platební, znovu se aspoň částečně podnítil a oživil.

Mnoho šumu způsobila v našem veřejném životě v poslední době resoluce kominterna a II. sjezdu komunistické sekce Československa, přikazující postup této sekce III. Internacionály v národnostní otázce. Při té příležitosti je možno se ptáti, zda vláda dělala a dělá správnou politiku národnostní, zda snažila se řešiti nacionální otázky v našem státě a zda žádné příležitosti k tomu opravdu nepropásla. Chceme však říci, že by ti, kdož by spoléhali se na nový revoluční postup komunistické sekce Československa v národnostní otázce, ve vůdcích našich komunistů velmi trpce se zklamali. Chceme říci, že komunisté ruští i naši nemají žádné opravdové vůle poměr nacionální v tomto státě vyřešiti. Resoluce komunistická má zcela jiný účel: využíti nacionálního problému v Československu ke svým agitačním prostředkům a k potřebě zahraničního komisaře ruské říše sovětské moci. Nespokojenosti a nesrovnalostí mezi národnostmi v tomto státě hodlají komunisté využíti jen ke svým cílům. Z toho důvodu hodlají na rozkaz Manuilského, Arona Katze a Bely Kuhna podporovati a živiti každý nesvár, dávajíce právo nejen Němcům, Maďarům a Rusínům, ale i Slovákům, odtrhnouti se od republiky.

Nechybělo u nás také lidí, kteří navrhují, aby proti rušitelům jednoty státu postupovalo se represáliemi. Postavili bychom se proti tomu, poněvadž by těmito represáliemi komunistické sekci u nás byla vstřikována jen oživující injekce.

Z komunistických resolucí, podle našeho úsudku, nehrozí státu našemu žádné nebezpečí, neboť víme, že vůdčí osoby komunistické sekce u nás přejaly sice od ruských komunistů všechna revoluční gesta, všechnu revoluční fraseologii, jsou ochotny na jejich přání přetvořiti organisaci své strany podle závodních buněk, ale naprosto si neosvojily jejich revoluční odvahy. Pokud nedělají tuto revoluci pod pláštěm imunity, jsou naprosto neškodni tak, jako ti mužové z pouště Augylské a Agazymbské, kteří svého času každého roku přitáhli před Karthago, hrozili mu pěstmi, s ocasy skotu na korouhvích, ale ztráceli se při prvním spatření karthaginských hradeb. Přicházeli se prostě přesvědčiti, zda opevněné město a jeho hradby se samy nesřítily. Resoluce tyto jsou nebezpečné pouze těm prostým lidem, kteří, berouce slova svých vůdců za vážná, dělají neprozřetelné činy proti všemu zdravému rozumu. Nevěříme, že by mezi československým dělnictvem se našlo mnoho těch, kteří by na přání imperialistických a germano- a maďaro-filských komisařů připustili u nás jakoukoliv akci na roztrhání tohoto státu. Ale chci jen říci, že navrhovatelé i schvalovatelé této resoluce nemají vůbec žádné mravní legitimace k rozdělování tohoto státu. Na druhém sjezdu komunistické sekce Československa řekl Manuilský: "Co znamená právo na oddělení? To znamená, že bychom chtěli na př. aktivování boje za oddělení Podkarpatské Rusi a vůbec jednotlivých národností." S úžasem se ptáme: Kde vzal tento člověk mravní legitimaci mluviti takto u nás do vnitřních poměrů československého státu? Kde byli všichni ti osnovatelé této resoluce při práci na tvoření Československé republiky, zda i oni právě svojí minulou prací zjednali si právo rozhodovati o existenci naší československé státní jednoty?

Klikatá cesta komunismu pod diktátorským bičem kominterna naplňuje nás do jisté míry překvapením potud, pokud vidíme mezi vůdci komunistů lidi, kteří kdysi prodělali veliký zápas za autonomii československého dělnického hnutí proti vídeňskému centralismu. Mnozí tito lidé zavedli nyní dosti značnou část československého dělnictva do obětí centralismu moskevského, ve skutečnosti horšího, než byl centralismus vídeňský. Ale chováme jedno nezvratné přesvědčení: že rozkazy Moskvy, neodpovídající našim skutečným poměrům, připraví Moskvu o poslední opěrný bod, kterým - žel - Československo do dneska ještě jest.

Slyšeli jsme tu projev vůdce německé sociální demokracie dr. Czecha, k němuž bych řekl jen jedno. Slyšeli jsme ten spontanní potlesk z řad oposice národnosti německé, zejména z řad poslanců nacionálních. A my jako sociální demokraté bychom si přáli jen jedno, aby tento potlesk nebyl "Introitus" německo-nacionálního šovinismu a "De profundis" německé sociální demokracie. Poslouchaje řeč pana posl. dr. Czecha, představoval jsem si před tribunou německého dělníka z Jihlavy a Znojma. Kdyby ten německý dělník slyšel projev posl. dr. Czecha a kdyby se měl pozítří rozhodnouti, má-li při volbách voliti mezi německou sociální demokracií a nacionalismem, musil by tento dělník po řeči dr. Czecha rozhodnouti se pro stranu německo-nacionální. Německá sociální demokracie měla proti nám jedno štěstí, totiž, že neutrpěla tolik roztržkou komunistickou jako československé hnutí dělnické. A je žádoucí, aby také zkoumala, je-li její taktika správná, neboť tato taktika její projevuje se dnes již ve svých důsledcích zcela jasně.

Naše celkové stanovisko k rozpočtu státnímu je kladné. Máme sice námitky a návrhy k jednotlivým věcem a přáli bychom si, aby se k nim přihlíželo, zejména při sdělávání rozpočtu v roce příštím. Kdybychom byli přesvědčeni, že snad důslednou oposiční taktikou zlepšíme poměry pracující třídy, dovedli bychom rozbíti tento parlament a nepovolili bychom státu ani haléře. Ale protože víme, že pracující třída tohoto státu spojila svůj osud také s jeho osudem, a poněvadž víme, že bychom zločinně uškodili ve chvílích velmi vážných svým voličům, zejména československému dělnictvu, protože také víme, ze žádný stát na světě nemůže žíti bez peněz, jako nemůže žíti tělo bez krve, a aby byly také hospodářské předpoklady pro dokonalou tvůrčí práci manuelní i duchovní, dáme státu, což jeho jest a budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Přerušuji rozpravu a projednávání pořadu schůze.

Nemocí omluvil se posl. Budig.

Byly provedeny změny v klubech. Žádám o jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Posl. Sivák spolu s předsedou klubu slovenských ľudových poslancov oznamuje, že vstoupil do klubu slovenských ľudových poslancov.

Posl. Sauer spolu s předsedou klubu "Bund der Landwirte" oznamuje, že stal se členem tohoto klubu.

Předseda: Mezi schůzí byla tiskem rozdána zpráva.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

4931. Zpráva výboru pro průmysl, živnosti a obchod o vládním návrhu zákona (tisk 4920) o zřizování a rozšiřování pivovarských podniků v obcích sousedících s městem Plzní.

Předseda: Podle usnesení předsednictva poslanecké sněmovny navrhuji, aby se příští schůze konala zítra ve středu dne 19. listopadu 1924 v 10 hod. dopol. s

Nevyřízené odstavce pořadu 300. schůze.

Je snad nějaká námitka proti tomu? (Nebyla.)

Není jí. Návrh můj je přijat.

Prohlašuji schůzi za skončenou.