Také s postupem Bankovního úřadu, vážené Národní shromáždění, jest u nás značná nespokojenost, protože odmítá, resp. restringuje nejen nároky úvěrové, které mají příchuť spekulační, což konečně by bylo docela oprávněné, ale i nároky legitimního obchodu. Je to přímo ostuda, že odmítl financovati i cukerní naši kampaň a donutil tak náš průmysl obstarati si cizozemský úvěr v Anglii, průmysl to prvotřídní, jeden z našich nejdůležitějších, který musil platiti do Anglie 10 1/2 % úroky vedle různých provisí, tedy celkem asi 14% úroků.
Chceme-li věřiti tomu, co se nám řeklo z ministerstva financí, pak nestalo se to financování našeho cukerního průmyslu proto, poněvadž prý neměl býti u nás zvyšován oběh bankovek asi o 600 milionů. Víme ovšem, ze za tím bylo něco jiného, což stejně nesvědčí o tom, že by již u nás zájem našeho mladého státu byl úplně opatřen.
Bankovní úřad omezuje lombard. Snaha docela správná. Ovšem nemá se tak díti násilně a pak opravdu nelze pochopiti, proč takové rozpětí mezi úrokem eskomptním a lombardním 6 až 8 1/2 % může u nás existovati. Tato vysoká úroková míra měla v zápětí pokles kursů cenných papírů, čímž zase byl poškozen státní úvěr. Bývalému ministru Rašínovi se vytýkalo, že často mluvil a řečnil o tom, co zamýšlí v politice finanční podniknouti. Dnes se tak neděje. Dnes neslyšíme od p. ministra financí nic, nevíme, jaký má program pro zřízení banky cedulové. Ty věci ovšem se nemohou dobře dělati ex presidio. Bylo by potřebí, aby se alespoň konaly porady o těchto tak důležitých otázkách s odbornými kruhy, říšskými poradnými sbory, obchodními komorami, svazy bankovními atd. (Posl. Čuřík: Snad se konaly užší porady?) Já o tom nevím. Není proto divu, že se nespokojenost naší finanční politikou zvětšuje a volá po programu. Nejsou-li snad podmínky hospodářské pro okamžité aktivování cedulové banky příznivy, jest třeba uvažovati o tom, aby byl alespoň reorganisován bankovní úřad ministerstva financí, aby cizina nepohlížela na něj jako na směnárnu určité bankovní skupiny u nás. Do té doby považuji opatření zahraniční půjčky jen do té výše za nutno, kolik vyžaduje zřízení cedulové banky a splácení dluhů. Když není možno přistoupiti k okamžitému aktivování, je nutno alespoň postarati se o to, aby byly splněny předpoklady k tomu potřebné. Všude jinde považovali zřízení cedulové banky za první krok ke stabilisaci poměrů hospodářských a zavedení zlaté měny za otázku důvěry ciziny. Jen u nás už druhý rok žijeme bez programu.
Příklad rakouský po této stránce stojí za zmínku. Tam bylo pro zřízení národní banky vzato 30 mil. zlatých korun od bank ve formě zápůjčky a 20 mil. zlatých korun vyloženo na trhu k upsání a 1. ledna loňského roku banka byla uvedena v činnost a současně vyloženy její akcie k upisování. Z půjčky Svazu národů ve výši 745 mil. Kč byla pak zápůjčka bankovní splacena. Podobně v Německu americké půjčky v prvé řadě bylo použito k zavedení zlaté měny. Myslím tedy, že je na čase, aby také u nás se započalo vážně s řešením těchto otázek. Pokud nebude u nás definitivní měny, nebude také řádného úvěru, zkrátka bez měny zlatem definované nedostaneme se do normálních mírových dob.
V našem rozpočtu schází tak mnoho. Radikální náprava musí nastati tím, že zahraniční půjčkou zbavíme se pro vždy krátkodobých pokladničních poukázek a nové dluhy prostě dělati nesmíme.
Otázka reformy přímých daní souvisí těsně s řešením těchto otázek, neboť průmysl má-li prosperovati, má-li obchodní bilanci dodati svého bývalého lesku, musí býti zbaven daňového přetížení, i když řešení těchto ožehavých otázek hospodářských nedá na sebe dlouho čekati, poněvadž má-li míti řešení úspěch, nutno utvořiti pevnou basí se stabilní měnovou jednotkou. Tato může býti definována jedině zlatem a proto snahou naší musí býti dokonalý návrat k mírovým poměrům. Napřed důkladnou měnovou reformu a potom přijdou na řadu reformy jiné.
Vážené shromáždění! U nás je potřebí pořád dělati různé reformy. Je ovšem potřebí také šetřiti. Jsem přesvědčen, že v našem rozpočtu se dá ještě velmi mnoho ušetřiti, ale musí ještě něco býti reaktivováno, co jsme měli a co bylo odstraněno. Proč, nevím. Je to úsporná komise, kterou jsme měli a která pracovala velmi dobře. Ti páni kolegové, kteří byli členy této komise, mi dají jistě za pravdu. Již to mělo velký význam pro vážnost a důstojnost parlamentu a jeho váhu, když členové této parlamentní úsporné komise měli možnost navázati přímé styky s jednotlivými zodpovědnými státními úředníky, když tito úředníci byli zbaveni závazku zachovat úřední tajemství. To byl význam, který se nemůže podceňovati a já bych si přál, chceme-li opravdu šetřiti, chceme-li to, co se u nás stále hlásá, uváděti v život, abychom co nejrychleji tuto úspornou komisi reaktivovali. (Výborně! - Posl. Čuřík: Třebas i bez Němců.) Třeba i proti těm pánům, kterým to není vhod a kteří se přičinili o to, aby tato komise více neexistovala. (Slyšte!) Říká se, že vláda tomu nepřeje. Já tomu nevěřím, ale říkám, že kdyby si toho vláda nepřála, je v zájmu parlamentu, aby tato komise byla reaktivována. Ta komise by měla i jiné úkoly, než to, co má ve svém užším oboru působnosti, ona by mohla přímo revidovati všelijaké ty výlety za hranice, které stojí takové peníze a které se dnes nedají kontrolovati.
Jest povinností výboru koalovaných stran, aby ze svého středu dal podnět k utvoření této parlamentní komise, ať je to komise třeba jen v lůně koalovaných stran. Koaliční strany mají stejnou zodpovědnost se členy vlády a mají také stejnou povinnost, kterou si položili do vínku své vlády: Starati se o to, aby u nás nastal skutečně systém šetření. Bylo by to protimyslné, aby se někdo vůbec opovážil postaviti se proti tomu, co má v našem parlamentě býti oporou těmto snahám.
Dovolte mi o dalších věcech jen krátce se zmíniti. Je to především Pozemkový úřad. Myslím, že by bylo skoro zbytečné mluviti o jeho reorganisaci. Já již sám nevěřím tomu, že by došlo k reorganisaci Pozemkového úřadu. (Výkřiky posl. Myslivce.) Myslím také, že dnes by to byla těžší práce, než-li za starověku práce Herkulova, který vyčistil ten známý chlév. Nedám nic na statistiku, na číslice, které se nám hází do očí. To všechno nic ne-znamená, chceme slyšeti jména, chceme míti seznam těch, kteří dostali zbytkové statky (Tak jest!), chceme věděti zejména, kolik zbytkových statků dostali židé a kolik jich dostali ti, kteří je jistě nepotřebovali. Já se sice ptám, ale je to zbytečné. Ptal se na to kol. Šamalík před několika měsíci a nedostal žádné odpovědi a kdybychom se všichni tázali, nedostali bychom rovněž žádné odpovědi, poněvadž Pozemkový úřad je institucí nad naším parlamentem a vládou.
Jen na jednu věc chtěl bych upozorniti v zájmu zaměstnanců, kteří jsou v Pozemkovém úřadě namnoze bezbranně vydáni politickému tlaku. Je tam mezi úředníky přes 70% úředníků smluvních, kteří se sice starají o to, aby zaměstnanci na zabraných velkostatcích dostali odbytné, dostali místa jinde, ale kteří sami, ačkoliv jsou to úředníci s vysokoškolským vzděláním, nemají dnes žádné jistoty, že budou někde umístěni jako úředníci definitivní, ačkoli se jim to při jejich vstupu do Pozemkového úřadu slibovalo.
A když jsem se zmínil o pozemkové reformě a o tom, že by bylo nutno, abychom si zjistili, kdo dostává ty zbytkové statky, abychom si zjistili také, kolik těch židovských pachtýřů a židovských velkostatkářů dnes z pozemkové reformy těžilo, myslím, že nebude od místa, když k tomu Pozemkovému úřadu podám pendant na druhé straně. Vy se pamatujete všichni, kteří jste byli ve starém Národním shromáždění a kteří jste slyšeli vládní prohlášení aspoň z prvních let našeho samostatného státu; že se tam vždy kladl velký důraz na program sestátnění dolů. Nejen z hospodářských, národních a státních důvodů, ale také z důvodů vojenských je nesmírně důležito, má-li stát toto všechno v ruce. My víme, proč k tomu nedošlo. Řeklo se nám: Prý proto ne, že by stát nemohl všechny tyto doly zaplatiti, poněvadž by to byly ohromné obnosy. Prosím, při pozemkové reformě se nikdo neptal, bude-li to stát moci zaplatiti, či ne. Tam se to prostě zabralo a cena náhradovým zákonem se stanovila a při sestátnění dolů narážíme najednou na to, že by to stát nemohl zaplatiti, že by těm židům u nás nemohl zaplatiti. To je ten dvojí loket, jakým se posuzuje na jedné a na druhé straně. Nedám si to vyvrátiti, že jediným důvodem, proč u nás ještě nedošlo k postátnění dolů, je ta okolnost, že tyto doly jsou v rukou Weinmannů a Petschků.
Tak je to také zrovna s těmi různými dodávkami. Nebudu teď o tom mluviti podrobně, snad později si jednou o tom pohovoříme. Ale rád bych viděl také výkazy těch nejrůznějších dodávek a jak tam je pamatováno na naše svépomocné instituce, na družstva. Snad ještě jiní pánové z našeho klubu budou míti možnost, aby přednesli své stížnosti v tom směru, ale konstatuji, že my jako koaliční strana jsme v té příčině velmi macešsky odbýváni.
Ještě trochu reministence. Patří to také do našich dnů. Ještě nejsme hotovi s tou bytovou kalamitou a nouzí. Víme, že jsme mohli v těchto otázkách býti mnohem dále a že jsme mohli mnohem užitečněji ztráviti ta první léta našeho popřevratového rozvoje, že jsme mohli se postarati o to všechno, co tak pracně dáváme dohromady, že jsme nemusili ani takovou bytovou nouzi zde míti, kdybychom byli pamatovali na to, že v první řadě mají se úřady naší republiky postarati o své budovy, že je povinností vlády, aby se postarala o vlastní budovy a že by to bylo tenkráte také stavební ruch velmi povzneslo. Ale co jsme viděli? Zabírání dokonce takových ústavů, jako je ústav hluchoněmých na Smíchově. Prosím, to už je přímo ostuda evropská, když ještě dnes po takových letech je vyštván humanní ústav ze svého příbytku, ze svého domu, který si z vlastních prostředků, sesbíraných dobročinností soukromou, zemskou, státní za dlouhá léta nahospodařil a když se tam dnes usadí státní úřad. (Výkřiky posl. Myslivce.)
Prosím co nejdůtklivěji slavnou koaliční vládu, aby jednou této evropské ostudě udělala konec. (Tak jest!) Nemusejí se strkati peníze do všelijakých těch státních tiskáren. Bohužel, nemám času, abych podrobněji o těch věcech mluvil, ale myslím, že celkem není potřebí, aby stát provozoval podniky soukromé, které mohou zastati jiní. Není potřebí, aby si stát zřizoval několik tiskáren. Dnes zřizuje velkou tiskárnu a dělá konkurenci tak těm, kteří se zde živí ve svém povolání a kteří platí daně a kteří neberou subvence za to z různých ministerstev.
Když pan ministr financí chce najíti ještě nějaký zdroj příjmů, ukázal bych mu na automobily, kterých tady je asi na 10.000. Mohlo by se krásně zaplatiti ročně z toho, řekněme, jeden tisíc luxusní daně, poněvadž myslím, že každý z těch majitelů automobilů by to velmi snadno snesl a měli bychom aspoň jeden výsek otázky státně-zaměstnanecké rozřešený. A takových věcí by se jistě našlo více, kdyby byla dobrá vůle. Ovšem říkám, že otázka státních zaměstnanců musí býti řešena. To už není otázkou jenom těch zaměstnanců, dnes je to otázkou koalice, otázkou koaliční vlády, aby zaměstnanci byli uspokojeni.
Vážené Národní shromáždění! Budiž mi dovoleno, abych jenom krátce přešel k jinému resortu, který jest pro nás nesmírně důležitý. Je to resort školský. Nechci teď zase jíti do přílišných podrobností, nemohu také ještě dnes posuzovati činnost nového pana ministra školství, jenom bych upozornil na to, že je v tom resortu potřebí provésti změny nesprávností, které se tam zahnízdily, změny, které mají odstraniti stav, jaký v ministerstvu školství jistě není žádoucí. Je to obsazování školních inspektorů. Obsazování školních inspektorů a vůbec personalie zemské školní rady měl dříve zvláštní odbor. A je to docela pochopitelné, že v každém ministerstvu odborné věci dělají příslušné odbory. Ale v tomto případě - nevím z jakého důvodu se to stalo, ale mohu si to mysliti - bylo to odboru vzato a přikázáno přímo presidiu ministerstva školství. Nevím žádného důvodu pro takovéto opatření, jenom snad ten, aby v presidiu se mohla dělati presidiální stranická politika.
Bylo by potřebí, aby také ministerstvo školství bylo trochu sebevědomější a ráznější v hájení českých národních zájmů. Já tady mám celý spis, který vydal generální sněm Národních jednot, který byl konán v dubnu roku 1922 v Praze. Vážené Národní shromáždění, račte si to prosím přečísti a nebudete chtíti věřiti, že je možno, aby v našem národním československém státě ještě byli úředníci, kteří přímo odpírají úřadovati česky, aby se děly případy, které tady jsou v takovém množství sneseny. Já se táži pana ministra vnitra, kdy budeme míti konečně náš jazykový zákon? A dokud ho nemáme, musí se to díti aspoň takovými pokyny, příkazy a výnosy, které jsou v plném souhlasu s jazykovým zákonem. Nesmí se státi případ, jako se stal v Opavě. U příležitosti návštěvy presidentovy v Opavě nebyl na německé státní reálce vyvěšen prapor v čsl. státních barvách. Nestalo se tak z opomenutí nějakého náhodného, nýbrž ze zúmyslného opomenutí, a ředitel státní německé reálky byl volán k zodpovědnosti. Má již dávno vyslouženo. Návrh šel od zemské školní rady opavské na ministerstvo školství, aby byl vzhledem k tomu, co bylo zjištěno za celého vyšetřování, dán do pense. A prosím, pan ministr školství odepřel tento akt podepsati, a ten akt tam leží dosud nevyřízen. (Slyšte! Slyšte!) Tak se hájí státní autorita v ministerstvu školství a tak se hájí také v jiných ministerstvech. Je nutno, abychom měli jazykový zákon, to není nic, co by bylo nařízeno proti německým krajanům, ale pořádek musí býti ve státě a musíme věděti, proč jsme také tento stát dostali. Ne, abychom si tady dělali svoje kdo ví jaké experimenty, nýbrž abychom byli hradbou ve střední Evropě proti návalu germánskému. (Tak jest!) K tomu byl zřízen náš stát, a za to se také nemusíme styděti, ale musíme svůj úkol plně plniti. Když si toho budeme vědomi, pak myslím, že budeme také velmi dobře uvažovati o tom, je-li dnes čas, abychom dělali župní zřízení. Pro koho? Pro sebe ho nepotřebujeme! A když přistoupíme jednou k realisaci župního zřízení, pak musíme učiniti všecko, aby to zřízení nestalo se skrytým nebezpečenstvím našeho státu, abychom si jím nevypěstovali německou iredentu. O těch věcech můžeme mluviti docela veřejně a jasně. Je lépe mluviti otevřeně a říci si to, proč jsme proti tomu župnímu zřízení a proč máme další důvod, abychom nedělali župní zřízení, ale proč chceme zůstati při tom starém osvědčeném zemském našem zřízení. (Výkřiky posl. Myslivce.)
Kol. dr. Medvecký přede mnou - bohužel nemohl jsem sledovati celý jeho výklad, ale měl jsem dojem takový - mluvil i o slovenské ludové straně poněkud státničtěji, než se to děje z jeho řad. To je pro mne problém koaliční. To je problém československého státu, a jestliže koalice má něco státotvorného vykonati, pak je to pacifikace slovenských poměrů.
Vážené Národní shromáždění, já se netajím sympatiemi svými a sympatiemi celé lidové strany ke straně ludové na Slovensku. Je to přirozeno, ale ten moment, na který jsem zde upozornil, se netýká naší stranické příslušnosti, ten se týká celé vlády, celého státu a celé koalice.
A když o této otázce mluvím, přece bych ještě měl uctivý dotaz na pana ministra školství, jak daleko pokročilo jednání o těch třech gymnasiích, která nám, lidovému klubu, byla před třemi roky slíbena.
A ještě něco zase k naší armádě. Naše vojenská správa vydává nebo financuje různé tiskové podniky. Já mám zpravidla velmi málo příležitosti, abych tu a tam nahlédl do toho, co se v těch článcích píše, ale byl jsem upozorněn již častěji na různé projevy vojenských tiskovin. Uvedu z nich alespoň dvě. Je to především článek, který byl uveřejněn v "Hlasu národní obrany", vojenském listě, a sice oficielním orgánu "Ústředního svazu československých rotmistrů z povolání", který vyšel jako slavnostní číslo 28. října. A, prosím, čtu v něm neslýchané útoky proti lidové straně, proti listům lidové strany. Táži se: Jakým právem list, který je financován ministerstvem národní obrany, který se dostává našim rotmistrům z povolání, z nichž je 74% katolíků, se opovažuje tupiti katolické instituce? Jsou to u nás divné poměry!
Mám tu druhý vojenský orgán, jsou to "Osvětové Rozhledy, revue věnovaná kulturním otázkám a osvětové činnosti v československé armádě" - z 28. října 1924, a tady je zase trochu učený a trochu neučený výklad o živočišstvu naší země. (Hlas: Kdo to vydává?) Vydává to zase Ústřední svaz československých rotmistrů z povolání a je to jako příloha "Hlasu národní obrany". Dovolím si váženému shromáždění to přečísti, abyste viděli, jakým způsobem se naše vojsko poučuje. Tady stojí: "Tak jako o ostatních tvorech víme i o člověku z dob předhistorických jen tolik, co nám napovídají kostry a zbytky, nalezené ve vrstvách zemských spolu s kostrami ostatních zvířat. A kostry tyto nám ukazují jasně, odkud člověk má svůj původ. Viděli jsme, že žádný tvor na naší zemi se neobjevil najednou, nemaje předků, nýbrž že všichni se vyvíjeli jeden ze druhého. Viděli jsme, že nejprve z obratlovců vznikly ryby. Ryby se naučily dýchati vzduch, vyvinuly se z nich obojživelníci, z těchto plazi. Z plazů se vytvořili postupem věků ptáci a ssavci. Ze všech ssavců pak nejvýše jak svým tělem, tak hlavně mozkem stojí opice. To bylo v třetihorách. Ale v diluviu vidíme, že opice nezůstaly posledním článkem živých bytostí, nýbrž že se zde objevují kostry tvora opicím skoro úplně podobného, který však chodil již zpříma a vyznamenával se největší inteligencí ze všech tvorů, jak z obsáhlého mozku jeho hlavy je viděti. A to byl člověk." Tedy prosím, já říkám, o židech se nesmí napsati nic v takovém vojenském orgánu, ale takovým způsobem nevědeckými a dávno odbytými teoriemi krmiti naše vojáky, já nevím, jestli to přispěje ku zdatnosti naší armády.
Vážené Národní shromáždění! Spěji již ke konci. Měl bych toho více. Máme jako příslušníci lidové strany řadu stížností i za nynější vlády. My jsme se ovšem naučili velké skromnosti a my s těmi věcmi nechodíváme jenom velmi zřídka. Ale já bych si dovolil přece ke konci svých výkladů ukázati alespoň na jednu věc: Utvořili jsme koalici, jsme v jedné frontě s ostatními českými stranami, kterým záleží a musí záležeti na rozvoji tohoto státu. Když se nebudeme starati o to, jak se stát vyvíjí, jak sám bude prosperovati v budoucnosti, kdo se bude o to starati? Ani Němci, ani Maďaři. Tedy na nás záleží, abychom vedli politiku skutečně státotvornou, abychom se sbližovali, abychom také plnili to, o čem ve svém generálním referátu mluvil pan kol. Srdínko, a tu bych si dovolil říci jedno: Bylo by neštěstím u nás dívati se na Řím jako na svého odvěkého nepřítele. Když budete takovým způsobem pracovati a přirozeně dívati se také tak na lidovou stranu, která tvoří součást té koalice, která poctivě nese všecky úkoly, které jí z toho plynou, která loyálně postupovala vždycky vůči ostatním stranám, která nemá žádné obavy z toho pro svou stranickou politiku, kdyby došlo k nějakému rozbití této koalice, buďte ujištěni, že my se toho nebojíme pro svoji stranickou politiku. My bychom toho však velmi litovali v zájmu státu a národa, v zájmu jeho klidného vývoje.
Pan kol. dr. Srdínko zmínil se ve své řeči také o tom, že je nutno pracovati proti atomisaci politiky. "Musí býti čeleno rozkladnému kroku v naší povaze. Není žádným uměním dělati z jedné politické strany strany dvě nebo tři, ale uměním je vytvořiti z několika stran jednu." Nevím jak dalece to bylo neb je snad v intencích pana generálního zpravodaje, či je-li to jen něco takového, co má okrášliti jeho řeč. Ale řekl bych k tomu tolik: Jestliže mají býti u nás poměry zjednodušeny, má-li býti ten styk mezi stranami, alespoň si blízkými, mezi těmi, které by si blízkými býti měly, zlepšen, pak je potřebí, aby ti všichni, kteří stojí ještě na křesťanském positivním podkladě, se sdružili a aby si řekli, že budoucí náš politický vývoj musí jíti tou cestou: na jedné straně křesťané a na druhé straně ti, kteří jsou vedeni více nebo méně nepřátelstvím vůči křesťanství a katolické církvi.
Poměry začínají u nás býti velmi vážné. Vy jste byli svědky toho, že ve Svazu československého studentstva nastal proud, který jistě s hlediska národního a státního nemůžeme nikterak vítati. Jiná otázka je analysovati příčiny, jak k tomu došlo. Jak mohlo české studentstvo, které stálo vždycky v čele každé národní, nadšené, ideální práce, dáti se přímo do služeb cizích, do služeb světového převratového snažení židovsko-zednářského? Ale věci takové jsou a s tím musíme počítati. My jsme také nedávno, krátký čas před tím, byli toho svědky, že i v našem učitelstvu československém jsou poměry podobné. A my jsme potom také to četli v ústředním orgánu komunistické strany. Tam to kvitovali s velikým povděkem a naznačili, jak bude ten příští vývoj u nás. Já, věřte mi, bych tomu dal plně za pravdu. Na jedné straně půjde to, co ještě si zachovalo křesťanský smysl, co ještě na positivním křesťanském podkladě spočívá, na druhé straně půjde cestou rozvratu všechno to, co bude tento podklad u nás rozbíjeti. A máme-li si mluviti upřímně, otevřeně, tedy když pan dr. Srdínko myslí, že by bylo záhodno, abychom se sbližovali, abychom šli dohromady, tedy říkám: jen tenkráte a jen s těmi stranami, které budou státi nekompromisně na křesťanské světové základně.
A já neváhám na konec říci, že budeme konsolidováni také finančně i hospodářsky teprve tehdy, až zde bude silná křesťanská strana, která bude rozhodovati v našem hospodářském a politickém životě i v politice zahraniční (Různé výkřiky.), pak teprve budeme si moci říci, že náš stát a náš národ jsou plně konsolidovány. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr. Patejdl. Dávám mu slovo.
Posl. dr. Patejdl: Slavná sněmovno! V předložené zprávě rozpočtového výboru jsou patrny určité potěšitelné zjevy, které pan generální zpravodaj snažil se postaviti a postavil do jasného světla. Jistě s uspokojením možno konstatovati, že v řádném rozpočtu máme přebytek 1 miliardy 900 milionů korun. Celkový deficit náš, 270 milionů, je vlastně resultátem rozpočtu mimořádného, ve kterém jeví se schodek přes 2 miliardy. Ale uvážíme-li, že v tomto mimořádném rozpočtu, v mimořádných výdajích, investiční výdaje činí více než polovici, uvážíme-li, že tyto investiční výdaje vedou k tvoření nových hodnot, nových zisků, a že povedou zase k amortisaci vynaloženého na ně kapitálu, pak zde můžeme říci, že je to zjev potěšitelný, a stejně tak, uvážíme-li, že letošní schodek oproti schodku roku minulého je podstatně také menší.
Je jistě potěšitelným zjevem našeho státního hospodářství, když pan generální zpravodaj může konstatovati, že za 6 let trvání republiky je naše obchodní bilance aktivní tak značným obnosem 17 miliard korun. Pan generální zpravodaj podal nám také přehled celkových příjmů za dobu trvání republiky od roku 1919 do roku 1923 a srovnal tyto příjmy rozpočtové a výdaje s výdaji skutečnými. Podle tohoto srovnání byly výdaje ve skutečnosti za 5 let menší o 8734 miliony, zato příjmy menší o 3669 milionů oproti rozpočtovým. Bylo by dobře, kdyby k těmto cifrám bylo sděleno, jak bylo zvýšených příjmů použito. V celkovém přehledu o investicích za 5 let konstatoval pán zpravodaj, že rozpočtové investice činily přes 9 miliard a že ve skutečnosti bylo vynaloženo na investice pouze 4 1/4 miliardy. Nebylo-li rozpočtu investičního použito plně ani z polovice, není to jistě žádné plus a bylo by třeba znáti také příčiny toho, zdali to byla pomalost státní administrativy nebo zdali to byl okamžitý nedostatek peněz nebo zda to bylo to, že těchto investičních výdajů použito bylo k jiným účelům nebo jinými slovy, zda bylo provedeno něco, čemu říkáme ve finanční politice virement.
V důsledku vládního nařízení č. 206 z letošního roku jsou vyloučeny z rozpočtu všechny resorty, které se pro příště mají říditi zásadou soukromohospodářskou nebo správněji řečeno soukromokapitalistickou. Oproti těm, kteří se staví sympaticky k tomuto novému způsobu státního hospodaření, zaujímám stanovisko kritické. Dovedu úplně pochopiti, když tabáková režie, tedy správa tabákového monopolu, se řídí systémem soukromokapitalistickým a má snahu docíliti co nejvyššího čistého zisku. Stejně to dovedu pochopiti při správě státních lesů a statků, do jisté míry i při správě státních dolů a hutí. Ale nemohu již ani úplně souhlasiti s tím, že by při naší dopravě železniční a poštovní měla býti tato doprava prováděna jenom na základě soukromokapitalistické tendence. Theoretikové národohospodářští ne nadarmo počítají železnice a pošty k podnikům veřejným, k podnikům, u nichž snaha po zisku musí býti obmezována zájmem veřejným. (Výborně!) A právem, neboť železniční a poštovní správa má veliký význam pro veškeré naše hospodářství, od dokonalosti její závisí náš export a import. Ale od dokonalosti její závisí také, vážené Národní shromáždění, obrana tohoto státu. Mluvilo-li se tedy v rozpočtovém výboru o možnosti propachtování železnic nebo pošt, pak se zapomenulo na hlavní úkol těchto dopravních prostředků a kalkulovalo se v daném případě podle mého názoru státně škodlivě, soukromokapitalisticky podle čistých zásad liberalistických. Bylo-li všem t. zv. státním podnikům předepsáno minimum výnosu a maximum schodku, třeba vyčkati, zdali se předpoklady rozpočtu splní.
Podle referátu zpravodajova budou podniky státní pod určitým dozorem ministerstva financí. Zdá se mi, že taková kuratela musí býti prováděna velice rozumně a s chápáním odborných zkušeností vedení různých těch podniků.
Nyní budiž mi dovoleno, abych přešel k otázce státních zaměstnanců v rozpočtu. Osobní výdaje v rozpočtu vykazují zvýšení o 1 miliardu a s druhé strany hmotné postavení státních zaměstnanců je tak nepříznivé, že dnes všechny politické strany, jak většiny, tak také oposice, uznávají nutnost řešení té lesknoucí se bídy zproletarisovaného státního úřednictva. Především se mi zdá, že osobní výdaje na vojsko neměly býti účtovány v osobních výdajích společně s výdaji státně-zaměstnaneckými, ježto s výjimkou důstojníků a déle sloužících poddůstojníků nemají co činiti s poměry zaměstnaneckými. Po takovém vyloučení by poměr osobních nákladů vypadl přece poněkud jinak. Pan zpravodaj naznačil menší plán úpravy, totiž vyřešení nejpalčivějších otázek státně-zaměstnaneckých. Třeba s ním souhlasiti, že nelze čekati do vyřešení nového požitkového zákona, které by mohlo trvati léta. Souhlasím, že třeba ihned vyřešiti otázku místního přídavku a otázku staropensistů i otázku příspěvku vysokoškolského. Jen chci dodati k tomuto přání pana zpravodaje, že je stejně potřebí a ihned řešiti také otázku oficiantskou. (Výborně!) K uspokojivému řešení otázek státně-zaměstnaneckých hledá se teď to hlavní: úhrada. Myslím, že zasluhuje vážné úvahy návrh odborníka, aby se hledala úhrada zavedením státního monopolu lihového, který by vynesl na 150 milionů. Přijetím tohoto návrhu by se nejen prospělo zaměstnancům, ale i státu. Není žádným tajemstvím, že úprava našeho hospodářství lihového se stanoviska naší ústavy stojí na vratkých nohách a že by zákon o lihovém monopolu tento ústavně-právní nedostatek odstranil. K monopolu lihovému by z obdobných důvodů mohl se přidružiti i prodejní monopol cukerní. Ne nadarmo se nazývá cukr naším bílým zlatem. Obchod jím dotýká se příliš zájmu celého státu a národa, než aby se ponechal za předmět stamilionových zisků cukerního koncernu. Proti každé snaze, směřující ke zvýšení cen cukru, postavíme se ovšem se vší rozhodností. I navrhovaný snad poplatek z intervence by zasloužil úvahy, rovněž racionelní vedení monopolu solného. Zde je tedy úhrada, třeba jen po ní sáhnouti. Znělo by příliš trapně, kdyby se státním zaměstnancům stále říkalo: Hledá se úhrada. Vždyť v září odhlasovala sněmovna celou serii tak zvaných finančních předloh s miliardovým zatížením a úhrada se našla. A státní zaměstnanci zaslouží alespoň stejného ohledu, jako držitelé rakouských válečných půjček nebo váleční dodavatelé rakouskouherští. Někteří vidí možnost úhrady pro zlepšení hmotného postavení státních zaměstnanců ve zmenšení jich počtu, čili jinými slovy, v jich propouštění určitým procentem. To je sice plán velice jednoduchý, ale sotva proveditelný a nejméně už správný, uvážíme-li, že by provedení tak radikální mohlo přivoditi určitý zmatek ve vnitřním státním vývoji a ohrožovati vnitřní konsolidaci státu. K obtížnému problému tomu vede cesta podle mého názoru jedině přes reformu státní správy.
Reforma státní správy jest programem této vlády a myslím si, že dnes úzce souvisí s otázkou státního hospodářství, že znamená a stává se a bude vždycky součástkou dalšího úspěšného hospodaření rozpočtového. Reforma veřejné a státní správy měla podle mého názoru býti provedena ihned při počátcích tvoření tohoto státu. Paušální převzetí veškerého administrativního státu úřednického z bývalého Rakouska bylo sice jednoduché, ale způsobilo už a způsobí ještě mnoho potíží. Jistá kritičnost při přejímání po způsobu očistné akce a očistné komise v naší armádě jistě by byla bývala na místě. Řádní, schopní a pro republikánskou správu spolehliví úředníci neměli se jí co báti a ti, kteří k nim nepatří, měli zmizeti se starým Rakouskem. V naší správě by vanul moderní duch pokrokového státu a nestrašilo by v něm, jak tomu v mnohých případech bývá, staré Rakousko. Nebylo by se mohlo státi, aby úředník, který jest autorem persekučního vládního nařízení rakouské vlády z doby válečné, dělal u nás závratnou karieru. Také by se nemohlo státi, aby úředník místodržitelský, který za Rakouska musil býti zdržován německými kolegy od kruté persekuce českého lidu, zaujímal význačné místo v ministerstvu vnitra. (Slyšte!) Není tajemstvím, že týž pán jest autorem známého výnosu o Sudetendeutschlandu, proti kterému se i rozumní Němci postavili. Výnos byl ovšem odvolán, ale zmíněny úředník vynutil si disciplinární vyhledávání proti tomu, kdo tento výnos prý prozradil. Při tom odvolával se na zákon "proti úplatkářství a na ochranu úředního tajemství", ačkoliv mu mohlo býti známo, že v době vydání i odhalení výnosu zákon ještě nebyl v platnosti, nemluvě už ani o tom, že i jinak ustanovení jeho §u 5 nemohlo se použíti. Tak by se nemohlo státi, aby úředník ten byl po všem tom ještě navržen k mimořádnému povýšení. Divím se, že ještě nežádal, aby ho pan ministr vnitra odprosil za to, (Slyšte!) že zrušením výnosu ho desauvoval.