Jak máme provésti reformu státní správy za dnešní politické konstelace? Především tak, že se provedou platné zákony o decentralisaci správy. Sem patří zákon o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, který pátý rok čeká na prováděcí nařízení. S uspokojením vítám, že pan ministr vnitra, bývalý zpravodaj uvedeného zákona z revolučního Národního shromáždění, vyslovil potřebu i naději na brzké jeho provedení. Jsme mravně zavázáni vůči Slovensku k unifikaci župního zřízení v celé republice, neboť na Slovensku si právem kladou otázku, proč váhají historické země při vyšší poměrně kulturní úrovni obyvatelstva s provedením župního zřízení? Odstraní-li se dvojí loket právní, povede to k zjednodušení úřadování a tím také k úspoře času, energie i peněz.
Druhým prostředkem reformy jest zjednodušení zbytečného papírového úřadování. Podám o tom názorný důkaz: Jednou z formalit, které stojí stát dosti peněz a nemá žádného významu, jest povyšování profesorů do vyšších hodnostních tříd. U profesorů může nastati povýšení teprve tehdy, když již nabyli požitků této třídy. Nemá tedy povýšení to ani finančního efektu, ani nepřináší změnu v titulu.
Sledujme v hlavním odyseu úřadování při takovém jmenování. Ředitelství vyplní tabelární návrh, pro každého zvláště a předloží návrh ministerstvu. Tam se zapíše podání do protokolu v hlavní podatelně a odešle se do manipulační kanceláře příslušného odboru. Přednosta označí spis jménem referenta" spis se zapíše do protokolu odboru, referent návrh přezkouší podle osobního výkazu a dřívějších spisů a pojme ho do souborného návrhu. Spis předloží k revisi přednostovi oddělení, po revisi jde spis k přednostovi odboru k další revisi, od něho do manipulace, kde se zapíše do protokolu datum revise a spis se odešle do presidiální kanceláře, která spis přezkouší a předloží k podpisu ministrovi. Po schválení ministrem vrátí se spis do manipulace odboru, kde se zaznamená v protokolu aprobační datum. A nyní nastoupí spis další cestu do ministerstva financí. Místa profesorů jsou systemisována v IX. hodnostní třídě, a proto veškeré povýšení do vyšší třídy děje se jen ad personam, což vyžaduje souhlasu ministra financí. Zaměstnanec nevyzíská tím povýšením ani haléře, stát se nezatíží a přece se o tomto nic vážně jedná v ministerstvu financí, prací už přetíženém. Z ministerstva financí vrátí se spis do ministerstva školství a po obvyklé protokolové manipulaci jde zpět k referentu, od něho v nejlepším případě kladného vyřízení ministra financí jde do presidia ministerské rady. Tam nová procedura až k projednání v ministerské radě, pak při povýšení do VIII. nebo VII. hodnostní třídy cesta zpět do ministerstva školství. Jde-li o třídu VI. nebo vyšší, musí spis ještě do kanceláře presidenta republiky a pak ku kontrasignaci ministra. Pak se vrátí prostřednictvím přednosty presidia a přednosty odboru k referentovi, který vypracuje intimaci povyšovacího dekretu a pošle ho prostřednictvím ředitelství školy povýšenému.
To je jen stručné vylíčení povyšovacího procesu. Co tu ztráty času a energie pro věc, která nemá vůbec praktické ceny. Jak by se mohlo využíti jinak produktivně a jaký zisk by to znamenalo i peněžně. Je tedy na snadě návrh, aby se celá ta zbytečná procedura odstranila tím, že se hodnostní třídy u profesorů zruší a podrží se jen třídy platové. Kompetence ministerstev nebyla u nás dosud upravena a tím se stalo, že my jsme převzali a dosud se držíme některých úprav rakouské správy a rakouských vlád. To má za následek, že jednu a tutéž věc vyřizují dvě i více ministerstev, každé vlastními orgány, ač by při vymezení kompetence mohlo tutéž věc provésti o polovici nebo o 2/3 levněji ministerstvo jediné. Snad po 5 letech bychom mohli přistoupiti k takovému vymezení kompetence ministerstev, aby věc vyřídilo ministerstvo jediné.
Tvrdí-li se, že náklad na státní zaměstnance jest příliš veliký, tedy není to proto, že by byli státní zaměstnanci dobře placení, nýbrž proto, že naše státní administrativa je složitá a těžkopádná. Odstranění této složitosti a těžkopádnosti jest první podmínkou zlevnění státní správy. (Výborně!)
Považuji nyní za svou povinnost, abych jako poslanec za ruské legie podrobil kritice stanovisko rozpočtu k oprávněným nárokům legionářským. Kvituji vděčně, že se věnuje účinná péče školení invalidů i výchově sirotků po padlých legionářích, že r. 1924 bylo poskytnuto živnostníkům-legionářům půjček ve 260 případech v úhrnném obnosu přes 1 milion Kč, že se dále věnuje pozornost kolonisaci legionářů a že i jinak snaží se Státní pozemkový úřad vyjíti vstříc, pokud se týče přídělu půdy legionářům. Nicméně musím ukázati na jednu stinnou stránku rozpočtu.
Není neznámo, že loňského roku byla vložena do rozpočtu částka 110 mil. Kč jakožto jedna třetina splátky na dluh, který uznal stát, který je povinen zaplatiti legionářům za to, že mu půjčili obnos za účelem repatriace naši zahraniční armády do Československé republiky. Stát tento dluh uznal a zavázal se po 3 léta vřaditi stejný obnos, to znamená 110 mil. Kč. Letos nicméně vidíme, že na místo 110 mil. máme v rozpočtu pouze 50 milionů. Jistě překvapí, srovnáme-li zde chování státní finanční správy k těmto prvním věřitelům státu, a na druhé straně k majitelům válečných rakouských půjček a válečných dodavatelů Rakouska. Jakkoli tyto poslední neměli vůbec žádného právního nároku proti republice, převzal stát za 9 miliard válečných půjček a převzal také půjčky za válečné dodávky v obnosu přes 710 mil. Na druhé straně oddaluje se zaplacení řádného dluhu na dobu nejméně do roku 1928. Ještě dnes jest na 8000 legionářů bez existence. Několik tisíc jich zadlužilo se na nedoplatky do 50 mil. Kč, platí vysoké úroky a má čekati ještě léta, aby dostalo svou pohledávku naprosto bez úroků. V době, kdy se položka na kult nemění, restringuje se rozpočtová položka nedoplatku o 50%. Nemohu než proti tomu protestovati.
V souvislosti s tím chci se dotknouti poměru státní správy k legionářům. Značné procento legionářů je zaměstnáno ve státní správě i v armádě. S výjimkou armády zaujímají legionáři místa z 80% podřadná, ale místa, která jsou nanejvýš namáhavá a mnohdy spojená se značným nebezpečím, tak jako jsou služební místa mužstva v četnictvu, v pohraniční finanční stráži, ve stráži bezpečnostní i u jiných úřadů. Tisíce našich legionářů kope krumpáčem jako smluvní dělníci na vrchních stavbách železničních a 8000, jak jsem již řekl, je dosud bez zaměstnání. Té nezasvěcené veřejnosti, která mluví o jakýchsi výhodách pro legionáře, chci předvésti několik ukázek.
V četnictvu mezi 12.000 nelegionáři jest přes 2000 legionářů, hlavně v mužstvu. Až dosud jsou jim uzavřena místa vedoucích strážmistrů a teprve letos 20 jich bylo povoláno do hodnostní školy. Na Slovensku jsou pro legionáře-četníky poměry příznivější, ale snad jen proto, že tam je jich poměrně nejvíce, stejně jako v Podkarpatské Rusi. Pro vstup do hodnostní školy se žádala pětiletá doba, a tu legionáři, kteří se mohli vrátiti teprve v roce 1920, dosud nemají absolvovánu.
Ne lépe se to má s legionáři-důstojníky. Před návratem legií byl uzákoněn četnický zákon, který petrifikoval práva převzatých rakouských četnických důstojníků. Důstojníci bývalých rakouských četnických sborů obdrželi pořadí přede všemi důstojníky legionářskými a přede všemi důstojníky, kteří přišli po převratu. Na náš dotaz o tom dostalo se nám zajímavého vysvětlení. Četnictvo rakouské bylo prý z rozhodnutí Národního výboru přejato hned po převratu en bloc do služeb Československé republiky. Pro své odborné znalosti a zkušenosti převzali prý výcvik nových důstojníků a mužstva a při nedostatku kvalifikovaných důstojníků přišli v úvahu pro vyšší místa. K jakým bizarnostem se někdy dospělo, o tom svědčí případ majora Luksche, který v roce 1915 byl přikázán ke službě u četnictva a který v září r. 1918 byl převzat za Rakouska jako četnický důstojník na zkoušku. Tento pán je o 3 roky fysicky mladší než nejstarší hodnostní legionář a předchází ho přece v pořadí.
Další zajímavostí je, že každý důstojník četnický po převratu měl prokázati, že byl přijat do armády. I p. Luksch byl vlastně převzat po převratě, nicméně nemohl předložiti průkaz o přijetí do armády, ježto jeho žádost o přijetí do armády pro národní nespolehlivost byla zamítnuta. Ale to mu nevadilo. Převzatí rakouští četničtí důstojníci zaujímají všechna nejvyšší místa. Všichni byli za republiky povýšeni nejméně dvakráte, někteří třikráte. Máme však značnou část legionářských důstojníků, kteří po 6 let republiky nebyli vůbec povýšeni, část jen jednou a jen nepatrný zlomek dvakráte. O poměrech legionářů u pohraniční finanční stráže dovídáme se občas zprávami o jejich zranění nebo usmrcení ve službě. Jaké jsou poměry bytové, tu nemusím dokazovati. Naděje na umístění těchto zřízenců pohraniční finanční stráže uvnitř státu po určité době služby vůbec zde není. O obtížnosti pohraniční služby finanční stráže svědčí tyto cifry. Roku 1920 bylo ve službě usmrceno 8, zraněno 11, skončilo sebevraždou 1. Roku 1921 ve službě usmrceno 5, zraněno 19, 1 sebevražda. Roku 1922 ve službě usmrceni 2, zraněno 7, 8 sebevražd. V roce 1923 ve službě usmrceno 4, zraněno 6, 11 sebevražd. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Zajímavé jsou poměry zaměstnaných legionářů ve všeobecné nemocnici. Legionáři Jaroslav Benda, Karel Čermák a František Zelený byli přijati, prvý co čalouník, druhý a třetí co topič. Jejich opětovná žádost o definitivu byla zamítnuta s poukazem na to, že systemisovaný stav je překročen. To ovšem nebránilo, aby v poslední době dostali definitivu 3 zřízenci nelegionáři mezi nimi jeden 50letý.
Malá ukázka blahovůle k invalidům a jejích pozůstalým: Legionář Josef Horák vrátil se co invalida, ale z obavy, aby nepřišel o místo u elektrických podniků, kde byl dříve zaměstnán, zřekl se renty, aby mohl živiti svou starou 70letou matku a sestru vdovu. Přišel těžce zraněn průstřelem prsou. Ve službě tato nemoc se znovu vrátila. V srpnu letošního roku zemřel a poněvadž byl svobodný, matka nemá nárok na pensi a je bez naděje na existenci; stejně sestra. Vdova po legionáři Koudelovi z Jičína, který padl u Zborova a zanechal dvě nezaopatřené dítky, žádala o vdovskou a sirotčí pensi. Nebyla ani jí, ani sirotkům přiznána. V okolí však celá řada vdov po vojínech padlých v rakouské armádě bere vdovskou rentu.
I při provádění pozemkové reformy je řada křiklavých nesprávností. Uvádím aspoň tyto. Legionář Frant. Polcar v Kostelíku u Habce, zemědělec bez hospodářství, žádal o příděl rolnického nedílu. Byl komisařem navržen, ale v Praze bylo mu sděleno, že příděl nedostane, poněvadž prý nemá peněz přesto, že byl ochoten žádaný obnos zaplatiti. Jan Šimek ve Skaličce byl zaměstnán jako kovář na arcibiskupském olomouckém velkostatku. Byl propuštěn pod záminkou nedostatku práce. Když byl prováděn příděl dvora, žádal, aby dostal část budovy na kovárnu. Na intervenci několika lidí byla budova přidělena obci s podmínkou, aby Šimkovi dala byt. Zajímavé je, že část členů obecního zastupitelstva se přimlouvala, aby budova byla přidělena Šimkovi, protože jí obec nepotřebuje. Eduard Veselý, invalida, o rentu se nehlásil, hospodářský adjunkt v Budeníčkách s 10letou praksí žádal o zbytkový statek Charvátce z panství zlonického. Příděl nedostal a musil ustoupiti jistému Grohmanovi, poklasnému, který nebyl v době přídělu již na statku zaměstnán.
Legionář Toufar, absolvent vysoké školy zemědělské v Bonnu, hospodářský správce na velkostatku Šlikově, žádal, odvolávaje se na známé vládní nařízení, o zbytkový statek, musel však ustoupiti důchodnímu a byl dán k disposici Němci Šlikovi. Tak vypadají ve skutečnosti tyto legionářské výhody a přes to vše zúčastní se legionáři positivní práce pro stát, pro jeho zdokonalení a plné zabezpečení.
Pan zpravodaj mluvil o volební reformě a mluvil také o takové reformě, která by zabránila politické atomisaci a plaidoval pro koncentraci více politických stran. Ukazoval na příklad Anglie. Tu se mi ovšem zdá, že pan zpravodaj přehlíží staletou politickou tradici Anglie, do které nám ještě mnoho schází. Uznávám, že roztříštěnost nás oslabuje, ačkoliv i příčiny té atomisace by zasloužily kritický rozbor. A jsem pro uvažování o vhodné koncentraci, ovšem předpokladem jejím by bylo ovládnutí stavovského egoismu a podřízení jeho zájmům celku, dále dohoda na společném aktuelním programu. Určitá stejnost nazírání by zde u jednotlivých politických skupin musila býti. Bude-li odpovídati program stěžejním zásadám demokracie, svrchovanosti národa, kulturního pokroku a sociální spravedlnosti, jest taková koncentrace možná. Zatím musíme žádati, aby za nynější koalice bylo splněno vše, co bylo sjednáno. Sem patří řešení některých otázek z poměru státu k církvím, jako otázka svátků, užívání kostelů a hřbitovů. Je na straně lidové, aby splnila svou koaliční povinnost nebo řekla jasně, že tak učiniti nechce.
Zdá se mi, že politický klerikalismus v Evropě i v celém světě přece jen přeceňuje své síly. Přehlíží hranice států a chce tvořiti pod vedením vatikánské diplomacie organisaci nebo internacionálu svého druhu, která chce zasahovati do vnitřních, svrchovaných práv národa, která chce se vměšovati do vnitřních záležitostí těch kterých států. Ale tu třeba mluviti jasně: Tak jako odmítáme vměšování se internacionály rudé, tak přirozeně odmítáme a nepřipustíme stejně rozhodně vměšování se internacionály černé.
Hnutí klerikální sleduje určitý dohodnutý cíl. Je to boj proti kulturnímu pokroku v Evropě a ve světě vůbec. Nás o tom přesvědčuje také příklad francouzský. Podle časopisu "Ère nouvelle" ještě dříve než mohla vláda Herriotova precizovati svou politiku, své stanovisko k Vatikánu a otázkám církevním vůbec, podniknuta byla z katolických zemí kampaň za účelem namluvení francouzskému národu, že antiklerikální politika ve Francii zvrátila by skvělou stavbu francouzské zahraniční politiky a rozvázala allianci mezi Francií a Malou Dohodou. Byla vypuštěna kachna o domnělém zakročení Malé dohody u ministerského předsedy Herriota, aby upustil od zamýšleného zrušení vyslanectví u Vatikánu. Tato kachna podle vší pravděpodobnosti byla puštěna maďarskou katolickou propagandou.
Lidová strana prohlásila na svém sjezdě, že by nebyla s to schváliti politiku našeho zahraničního ministra, která by se opírala o francouzskou vládu, vedoucí kulturní boj s Vatikánem a politickým katolicismem. Takový pokus na vykonávání vlivu na politiku jiného státu dokonce spřáteleného zdá se mně, že je politikou naivnosti. Svědčí jen o správnosti názoru, že mezi náboženstvím a politikou musí býti učiněna znatelná rozhraničovací čára zákonem o odluce státu od církví. Čím dříve se to stane, tím lépe pro svrchovanost státní, pro demokracii a klidný vývoj vnitropolitický. Světská moc papežská patří minulosti a bude jen dobře, bude-li Československo následovati příkladu Francie.
Vláda francouzská rozhodla se k navázání diplomatických styků se svazem sovětských republik ruských. Zdá se, že i tu bychom mohli následovati jejího příkladu. Neočekávám, že bychom mohli z navázání styků okamžitě něco hospodářsky získati. Už proto ne, že letos prožívá Rusko hospodářskou depresi. Ale nebylo by pro náš stát prospěšným, abychom zůstali posledními a přehlíželi navázání styků již 23 státy. Podle berlínského "Rulu" z 18. t. m. o obchodním vyjednávání německo-sovětském vyslovil se německý vyslanec v Moskvě, že německý národ jest si vědom, jaký význam má pro něj cesta na východ, že na tu cestu vstupuje jako přítel, který chce republice sovětů přispěti k obnově toho, co válkou bylo rozvráceno. Máme my si tu cestu k ruskému národu zavírati stálým poukazem na vládní a hospodářský systém, kterému jest teď ruský národ podroben? Třeba pro naše poměry s tím systémem nesouhlasíme a tento systém odmítáme, ponechme ruskému národu právo, aby si upravil své vnitřní poměry a hleďme ho získati pro politiku míru a konstruktivní práci. Snad už je na čase, abychom upravovali poměry mezistátní podle reální skutečnosti a ne podle citových záchvatů. (Výborně!) Tím ovšem neměníme svého odmítavého stanoviska k metodám III. Internacionály, odmítáme i vměšování se kominternu národnostní revolucí do vnitřních našich věcí a prohlašujeme, že proti všem pokusům a tedy také takovým pokusům o trhání nedílnosti republiky se postavíme se vší rozhodností. Vývoj národa československého může jíti jen tím směrem, který razil Hus, Chelčický a Komenský, který byl sice protireformací na 300 let zastaven, ale který ve světové válce rozpoutal se v revoluci protirakouské novou nezadržitelnou silou a pod vedením Masarykovým zvítězil nad Rakouskem i nad protireformací.
Tímto způsobem bych také reagoval na vývody svého předešlého kolegy. Známky tohoto směru jsou pravda, pokrok a humanita správně chápaná ve smyslu národním i všelidském. Jsme přesvědčeni, že přes dočasné obtíže půjde vývoj státu a národa touto jedině správnou cestou. Vidíme v tomto státě i v jeho republikánské parlamentární formě, pro jejíž zdokonalení chceme a budeme pracovati, pevnou záruku, záruku pro takový zdravý vývoj národa, přehlížíme dočasné obtíže a stíny vědouce, že zmizí, že mocnosti tmy ustoupí mocnostem světla. Budeme proto hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Meissner.
Posl. dr. Meissner: Slavná sněmovno! Během této debaty několik řečníků zabývalo se výsledky posledního komunistického sjezdu a zejména jeho stanoviskem k otázce národnostní. Ježto i mluvčí komunistické strany, p. kol. Burian, v této debatě reprodukoval bez dalšího výkladu a komentáře usnesení onoho sjezdu, myslím, že mi nebude zazlíváno a že nebude považováno za nadbytečné, jestli také já věnuji část svých vývodů onomu sjezdu. Myslím, že jsem k tomu nejen oprávněn, ale i povinen, neboť nemůže býti lhostejno státu, jaké stanovisko ne tak k teoretickému řešení národnostního problému v Československu, jako k podpoře aktivní irredenty zaujímá část českého dělnictva. Jak se k aktivní irredentě staví obyvatelstvo německé a maďarské, je věc méně závažná, nežli když by i část českého dělnictva měla býti stržena k podpoře aktivní irredenty. A další důvod, proč mám za svoji povinnost vrátiti se k výsledkům onoho sjezdu, je dále ten, že diskuse, předcházející onomu sjezdu, debata na sjezdu a výsledek vyjádřený v resolucích, jsou pro posouzení správnosti politické strany, za kterou takto mluvím, velmi důležité. Strana naše již před vytvořením republiky a tím spíše od prvního okamžiku, kdy vstoupil mladý stát v život, postavila se na stanovisko státotvorné. Mám za to, že by bylo zbytečné státotvornost naší strany zvláště podškrtávati, vyzvedávati a opakovati. Jestli o ní se zmiňuji při této příležitosti, pak jedině z toho důvodu, že chci poukázati, že toto naše stanovisko, které posměšně bylo komunistickou stranou nazváno "sociálním patriotismem", nachází svého věcného opodstatnění ve výsledcích komunistického sjezdu a nachází také následování ve velké části komunistického dělnictva československého. Naše positivní stanovisko ke státu nebylo a není diktováno nějakými důvody oportunistickými, nějakou bázní, nýbrž spočívá na vnitřním hlubokém přesvědčení, že samostatnost československého národa, vyjádřená existencí samostatné Československé republiky, je v zájmu dělnické třídy a nezbytným předpokladem pro úspěšný boj o její požadavky sociální. (Výborně!)
Mohu říci, že je pro nás jistým zadosti učiněním, vidíme-li, ze to, proč jsme byli velkou částí komunistických dělníků a jejich mluvčími po dobu plných čtyř let kaceřování a nazýváni sociálními patrioty, dnes bylo uznáno za oprávněné alespoň velkou částí československého komunistického dělnictva. Sjezd komunistické strany usnesl se v otázce sociálního patriotismu, který v diskusi komunistické strany eufemisticky je nazýván "diskusí o otázce národnostní", v podstatě na této větě, která tvoří hlavní bod národnostní resoluce: "Ukládá se straně zdůrazniti právo národů na sebeurčení až do odtrhnutí. Trpěti oportunistické úchylky, jaké se ve straně projevovaly, znamenalo by návrat k sociálnědemokratickému výkladu této otázky."
Chceme-li rozuměti této resoluci, musíme sáhnouti poněkud do historie vývoje této otázky. Já bych tu konstatoval, že jsou dva proudy v komunistické straně Československa ve spojení s komunistickou Internacionálou. Jeden proud, representovaný komunistickou Internacionálou, vyjádřený v thesích Leninských a usneseních pozdějších sjezdů III. Internacionály, zejména V. sjezdu, a podporovaný v Československu zvláště částí německých, slovenských a maďarských komunistů, a druhý proud, stojící proti tomuto stanovisku komiterna, proud, který má svoji hlavní oporu v dělnictvu českém.
Komunistická Internacionála již od roku 1921 stála na stanovisku aktivní podpory iredenty. Již leninské these, usnesené na druhém sjezdu, jsou toho jasným dokladem. V těchto thesích, ze kterých budeme museti při posuzování národnostního programu III. Internacionály nezbytně vycházeti, neboť jsou takřka biblí učení komunistického, se aktivní podpora iredenty vyjadřuje takto: "Přímá moc všech komunistických stran revolučnímu hnutí odvislých a nerovnoprávných národů, na př. v Irsku, černochů v Americe a v koloniích," a na výklad tohoto ustanovení dokládá se jako podstatná součást oněch thesí: "Bez této zvláště důležité podmínky zůstává boj proti utiskovatelům odvislých národů a uznání jejich práva na státní oddělení lživou vývěsní tabulí."
Podle Leninských thesí z r. 1921 nejde při hesle sebeurčení minorit až do oddělení o pouhý platonický projev, řekl bych, sympatie, nýbrž o aktivní podporování iredenty, o aktivní podporu aktivní činnosti za oddělení; platonický projev sympatie je tu výslovně prohlášen za lživou vývěsní tabuli - abychom se tou lživou vývěsní tabulí pro budoucnost nedali mýliti - a Leninským thesím tedy odpovídá toliko aktivní podpora iredenty.
A když na V. sjezdu komunistické Internacionály letošního roku v Moskvě konaném šlo o propracování a prohloubení těchto thesí a detailní propracování národnostního programu pro jednotlivé státy, zejména také pro Československo, tu v komisi, zabývající se otázkou Československa, bylo žádáno, aby do resoluce byla pojata povinnost komunistické strany v Československu aktivně podporovati iredentistické snahy.
Byl to německý komunista Kreibich, jak sám v "Rudém Právu" a také ve svém článku, který již zde také jedním řečníkem byl citován, uvádí, který se postavil proti tomuto požadavku o povinné aktivní podpoře iredenty komunistickou stranou v Československu.
Posl. dr. Šmeral ve své kladenské řeči, přednesené 28. září letošního roku, sám vypichuje tři jména, která vedla oposici proti jeho směru: Neurath, Verčík, Sajdl: Němec, Slovák, Maďar, čím asi chtěl vyjádřiti - a mně snad bude dovoleno, jestliže to po něm opakuji - že oposice levá v komunistické straně byla v prvé řadě diktována nacionálním momentem, nikoliv momentem sociálním. (Slyšte!) To je směr jeden.
Naproti tomu v Československé komunistické straně, v její české části, v části, která byla vychována sociálně demokraticky, stojí - mohu říci - velká většina proti tomuto stanovisku kominterna a byl právě sváděn mezi stanoviskem Moskvy a stanoviskem této části českého dělnictva nejurputnější boj Podle mého přesvědčení boj, který byl sváděn letošního roku, netýkal se tak oportunismu a radikalismu ve vedení komunistické strany, jako otázky aktivní podpory iredenty, čili stanoviska k národnostní otázce. To byl vlastně hlavní kámen, o který se sváděl boj tentokráte v komunistické straně. Jestli boj ten byl též provázen jistým odbojem mladé generace, bylo v tomto okamžiku méně významné. U českých komunistických dělníků a jistě i u veliké části jejich vůdců je názor, který se podstatně liší od názorů Moskvy. Mluví pro to usnesení únorového sjezdu z roku 1923, o národnostní otázce. Toto usnesení je v přímém odporu s leninskými thesemi z r. 1921, a mám-li to vyjádřiti ještě jinak, toto usnesení není komunistické, to je sociálně demokratické, je "sociálně patriotické" a odmítavé stanovisko Moskvy proti tomu usnesení je s jejího hlediska úplně vysvětlitelné.
Na únorovém sjezdu loňského roku bylo usneseno žádati: 1. odstranění všech národnostních a jazykových nadpráví, 2. co nejdokonalejší vybudování a volnost pohybu samosprávy bez poručníkování byrokracie, ohraničení obvodů samosprávných s ohledem na hospodářské a národnostní ohledy, dále pro Slovensko samosprávu ad 2. uvedenou a jak jsem ji nyní citoval a toliko pro Podkarpatskou Rus úplnou autonomii a přiznání obyvatelstvu práva rozhodovati o státní příslušnosti.
Když tedy abstrahuji od Podkarpatské Rusi, která i podle naší ústavy, také podle mírových smluv zaujímá docela zvláštní postavení, tedy resoluce z loňského sjezdu komunistického nežádá v ohledu národnostním nic jiného než spravedlivé přihlédnutí k rovnému právu všech národností, obývajících tuto republiku, samosprávu s vyloučením vlivů byrokracie, samosprávu, kde by se při rozhraničení také přihlíželo nejen na hospodářské, nýbrž i na národnostní poměry, tedy žádné sebeurčení, tím méně oddělení.
Toto usnesení je ovšem něco docela jiného, než co žádá Moskva. To není žádná aktivní iredenta, to není žádná podpora její, nýbrž to je jen požadavek spravedlivé úpravy národnostních poměrů v Československé republice, aby všechny národnosti tuto republiku obývající mohly v rámci této republiky spolužíti. Ještě přijdu později k výkladu, proč toto stanovisko v r. 1923 a i letos bylo hájeno. Prozatím konstatuji, co bylo. Toto stanovisko bylo opakováno ve své podstatě i letos v diskusi předsjezdové. Jednak byl to německý komunista Kreibich, který na V. světovém sjezdu komunistické Internacionály stavěl se proti tomu, aby komunistická strana musila podporovati aktivně iredentu. Sám pak v "Rudém Právu" po usnesení sjezdu odůvodňuje své stanovisko proti iredentě tím, že by aktivní iredentou "bylo přivoděno vítězství německého imperialismu nad českým národem anebo ještě horší ovládání tohoto státu francouzským nebo dohodovým kapitalismem." Tedy důvody spíše oportunistickými, že by iredenta neprospěla dělnictvu a socialismu, nýbrž že by za daných poměrů sloužila spíše německému imperialismu nebo dohodovému kapitalismu.
A Šmeral ve své kladenské řeči, kdy již musil, nechtěl-li se dostati do konfliktu s komunistickou Internacionálou, formálně uznati její usnesení, uváděl, že sice strana bude propagovati heslo sebeurčení národů až do odtržení, avšak že prohlašuje za karikaturu tohoto principu, kdyby za vlády Horthyho mezi maďarskými dělníky byla propagována myšlenka okamžitého odtržení od Československé republiky, což by mělo za následek, že by se maďarské dělnictvo dostalo pod vládu Horthyho. To jsou důvody čistě oportunistické, které platí stejně tak pro maďarské dělníky jako pro dělníky německé, kteří by propadli, pokud sídlí na hranicích bavorských, pod nadvládu bavorských reakcionářů, nebo nadvládu německé reakce pruské a které platí stejně tak pro polského dělníka, který by připadl ke státu, který u srovnání s naší republikou možno nazvati zpátečnickým. Tento důvod čistě oportunistický je pro nás i v jiném směru zajímavým.
Kdo by posuzoval poměry v této republice toliko podle řečí komunistických řečníků a hlasů komunistických listů a bohužel, také listů německých sociálních demokratů, ten by se musil domnívati, že není horší a zpátečničtěji ovládané země, než je Československá republika. A najednou komunistickému dělnictvu se ukazuje, že odtržení od Československé republiky ať k Maďarsku, ať k Německu, ať k Polsku, ať ke kterékoliv jiné sousední zemi, by bylo pro něho zhoršením.
A posléze referent na komunistickém sjezdu pražském posl. Burian měl řeč - já bych mu nerad škodil v Moskvě, ale nemohu si pomoci - která se mi nezdá býti dosti levičáckou. Ve své řeči se Burian odvolával na to, co v národnostní otázce řekl nebo napsal před léty jako sociální demokrat, byla to řeč spíše na omluvu, ve které nijak se nepodškrtává právo sebeurčovací až do oddělení. Mluví o tom, že "budeme zastávati jazykových, školských, kulturních, samosprávných a autonomních, vůbec všech požadavků rovného práva všech národů". Řeč ta odpovídala spíše usnesení komunistického sjezdu českosl. z roku 1923, než usnesení mezinárodního sjezdu moskevského.
Jak si máme vysvětliti toto stanovisko? Toto stanovisko u největší části českého komunistického dělnictva representovaného nejsilnějšími kraji této strany kladenským, pražským a brněnským, není diktováno - byl by to omyl, kdybychom se tak domnívali - nějakým strachem před pronásledováním. Snad u některých osob může to hráti jistou roli, ale já bych měl za to, že by bylo správnější nepočítati v prvé řadě s tímto důvodem. Že největší část komunistických delegátů českých a komunistických předáků českých postavila se proti národnostnímu programu Moskvy v předcházející diskusi a také na sjezdu, to má svůj důvod v něčem docela jiném. V tom, že komunističtí předáci poznali, že ani ta čtyři léta odloučení od strany sociálně-demokratické, že ani ta čtyři léta velkého štvaní proti "sociálnímu patriotismu" nestačila k tomu, aby vymýtila ze srdcí komunistického dělnictva lásku k této republice a národu (Potlesk.), že viděli, že i komunistický dělník má živelný interes na tom, aby samostatnost této republiky a integrita její byla zachována, nevedl je strach před zasáhnutím státní moci, nýbrž před tím, že by se dělnictvo komunistické od nich odvracelo. Tomu jasně dal výraz Šmeral ve své kladenské řeči, když pravil: "Střední Evropa patří do pásma států, kde národní masy velmi citlivě reagují na národnostní otázky a proto jest pochopitelné, že musíme si důkladně rozvážiti každé slovo, než je vložíme do thése o národnostní otázce."