Podobný případ drastický stal se v Kožově u Loun. Výbuchy hněvu celé vsi museli poslouchati úředníci, když vraceli trafiku dřívějšímu majiteli, který má pole, pekařství a koloniální obchod, ale živ z toho býti nemůže. Následek této spravedlnosti byl ten, že válečný poškozenec, kterému trafika byla vzata, rozčílil se tak, že padl do mdlob a v několika nedělích zemřel. (Slyšte!)
Ze 40.000 trafik pouze 17.000 nachází se v rukou invalidů. Ostatní - a to právě ty nejvýnosnější - drží staří majitelé. Proč nejsou vypověděny sklady tabáku v Kladně, Roudnici a v Plzni? Aby výnosné trafiky nemusely se bráti z rukou starých majitelů, zřizují se nové, namnoze jedna vedle druhé, takže mohou majitelé jich prodávati jeden druhému.
Kromě toho stěžují si trafikanti-invalidé, že dávky ze zisku jsou příliš vysoké, takže nemohou býti živi z výnosu trafik.
Nejhůře jsou na tom vdovy, sirotci a předkové válečných poškozenců. V naší republice máme na 280.000 válečných sirotků. Tito ubožáci přinesli za světové války nejtěžší obět svého dětství ztrátou rodinného krbu, ztrátou otce, po případě i matky. Sirotci po padlých vojínech jsou vpravdě děti národa a je to smutné svědectví, jestliže nebyl pro ně ihned vybudován sirotčinec a jestliže úplného sirotka musí jeho pěstouni živiti za 75 Kč, co polosirotek dostává 50 Kč měsíčně. Jest nezbytně třeba zvýšiti státní péči o naši osiřelou mládež, jež byla válkou postižena tak krutě, nemají-li míti v pozdějších dobách hlavní slovo trestnice a káznice a podobné ústavy, kterých u kulturních národů mělo by býti co nejméně. Rozhodně nejlepšími investicemi státními jest ukládání peněz do výchovy mládeže - budoucího národa. Vdovy po padlých a nezvěstných vojínech dostávají tak nepatrné příspěvky, že musí pracovati do úpadu, chtějí-li uchrániti své děti hladu. Jest nemožno vyjíti se 75 až 100 Kč měsíčně, které dostává však jen vdova se 30% neschopností. Zdravá bezdětná vdova nedostane ničeho. Právě tak kruté je opatření, že nejvyšší obnos, který smí vdova i s nejčetnější rodinou dostati, nesmí činiti více než 2400 Kč ročně. Ve skutečnosti dostává vdova plný obnos jen na 3 děti, takže četnější rodiny jsou na tom hůře, nežli méně četné. V tomto případě je třeba přepracovati požitkový zákon, neboť zachrániti četnější rodině matku musí býti cílem sociální péči, jinak nám zakrňuje značná část národa. Vdovy po vojínech těžce nesou, že zavedeny u nich prohlídky lékařské, tak zvané asenty vdov, jež nejsou v žádném z okolních států. Bolestně se jich dotýká, že bezdětným z nich odebrán byl důchod, nemají-li 30% neschopnosti. Trpce si stěžují, že v odvolacích komisích nemají ženy své zástupkyně. Je přímo směšno, že v odvolacích komisích kromě lékaře i mužové laici rozhodují o neschopnosti vdov, zaviněné ženskými chorobami. Nejsou snad v tomto státě ženy postaveny na roveň mužům? V základních zákonech naší republiky byla rovnoprávnost žen s muži zaručena. Proč tedy není vdovám přiřknuto totéž právo, jako mužům? Vdovy žádají též o poskytnutí léků a léčiv pro sebe a své sirotky. Děti jim často umírají jen proto, že neměly peněz na léky. Je pravda, že péče o tuberkulosní je u nás vyvinutá a že někdy podaří se dítě do ústavu takového dostati, ale co je to platno, když přijde domů, nemá co jísti a za chvíli je na tom hůře nežli dříve. Nejdříve chléb pro dítě, práci pro jeho matku slušně placenou, aby nemusila 16 hodin denně pracovati, a pak léčebné ústavy stanou se bezpředmětnými. (Tak jest!) Vdovy a sirotci volají po změně zákona, dle něhož mají nárok na důchod jen tehdy, zemřel-li invalida na svůj úraz. Myslím, že u válečného poškozence, který tolik vytrpěl ve válce, žádný lékař nemůže tvrditi, že smrt jeho není v souvislosti s jeho úrazem. Vdovy, které mohou pracovati, neprosí o zvýšení požitků, ale volají po práci a žádají, aby se jim dostalo přednostního práva ne snad při obsazování úřednických míst, ale tehdy, ucházejí-li se o práci myček, posluhovaček, hospodyň, vrátných a jiných zaměstnání u státních úřadů i soukromých podniků, žádají, aby vojáci a trestanci nebyli přibíráni k pracím lehčím, nýbrž aby se dostaly vdovám a invalidům. V největší bídě nachází se velmi často i rodiče, jimž padl syn ve válce. Právo na důchod mají jen tehdy, zjištěna-li u nich 75% invalidita, anebo dovrší-li 60 let svého věku, a to ještě jen v tom případě, když vdova po padlém synu nevyčerpala celých 2400 Kč. Kdo zná chudobu z vlastního názoru, ví, co vytrpí chudí lidé, nežli se jim podaří řádně vychovati dítě, a že pak veškerou svou naději skládají v myšlenku, že ve stáří půjdou k němu anebo že bude je podporovati. Ale válka ničí každý lidský rozpočet. Syn zahynul a místo něho zbývá jim jen nepatrná měsíční renta 50 Kč. Ke všemu je mnoho předků, kteří vůbec ani těch 50 Kč nedostávají, neboť nevěděli, že poslední zákon o válečných poškozencích č. 146 prodlužuje lhůtu přihlášky jen do 31. prosince 1924. Mnoho a mnoho starých lidí, vdov a sirotků, když bralo vyživovací podporu, domnívalo se, že je to důchod po zemřelém synovi, otci, či manželu a znovu se nepřihlásilo. V té věci zavinily mnoho venkovské obce, z nichž některé přiznávají, že jim nebyl zákon znám. Ani berní úřady nekonaly svou povinnost, vyplácely vyživovací příspěvky až do 15. ledna 1924 a neupozornily válečné poškozence, že si mají podati přihlášku o důchod. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Na př.: Manželé Josef a Antonie Oulický z Touchovic u Loun, oba více jak 70letí, nepodali přihlášku proto, že se domnívali, že berou důchod po zemřelém synu. Nyní zmírají hlady a jsou živi jen z milodarů. Jinde válečný poškozenec předložil včas přihlášku o důchod obecnímu úřadu nebo vojenskému, ale v některém úřadě přihláška uvázla a do Zemského úřadu v Karlíně již došla až v roce 1924 a byla proto zamítnuta. Na př. František a Antonie Hlubůčkovi z Boleslavi, oba starší 65 let, kteří ke všemu ani číst a psát neumí. Invalidům týž zákon přiznává důchod jen tehdy, kde je prohlídkou zjištěna 50% neschopnost. Bohužel, lékařské prohlídky byly tak přísné, že jen ten, kdo měl smrt na jazyku, uznán z 50% neschopným. Ostatní všichni zamítnuti. Nyní, i když se od té doby zdravotní stav zhoršil, třeba na 80%, důchod se jim nepřiznal.
Této trapné situaci mnohých válečných poškozenců musí se učiniti konec. Buď se musí prodloužiti lhůta přihlášky o důchod, anebo musí se dáti více volnosti ministerstvu sociální péče, aby v případech ohledu hodných prominulo zmeškání lhůty přihlašovací. Váleční poškozenci, kteří jen trochu mohou pracovat netouží po vyšších důchodech, nýbrž žádají práci a proto usilují, aby byl vydán zákon o povinném zaměstnání invalidů ve službě státní i veřejné. Již 4 roky marně o to se pokoušejí. Ve všech jiných státech dávno se to provádí. Je přirozeno, že nemohou konkurovat s jinými zdravými pracovníky, proto nutno jim určité přednostní právo zaručiti. Mimo to je nutno zabezpečiti nevypověditelnost při uspokojivé službě, a to zvláště těm, kdo se dostali do služeb státu a nyní marně žádají o definitivu.
Naše republika nemá jen oběti války, které utrpěly ztrátu na svém zdraví. Jsou váleční poškozenci zemědělští, kteří na území bývalého Rakousko-Uherska byli za světové války poškozeni rekvisicemi, jimž plodiny a inventáře byly zabrány vojskem obou válčících stran. Byli nuceni dodat přípřeže, jež dodnes jim nebyly vráceny, a za tyto škody nedostalo se jim dosud náhrady. Jsou u nás váleční poškozenci, kteří ztratili veškeren svůj majetek v cizině, v Rusku, Polsku, Jugoslavii nebo Francii, jimž dosud nebylo ničeho vyplaceno v náhradu za utrpěné škody kromě několika málo jednotlivcům. Je pravda, že v reparacích nebylo na ně pamatováno, ale tak, jako byly uznány válečné půjčky, dodávky rakouskému státu za války, tak musí býti i těmto ubožákům pomoženo, pak teprve bude se moci mluviti o generálním úklidu poválečných běd.
Na sta rodin bylo v cizině i na Slovensku a ve Slezsku ožebračeno za války, dnes bídně živoří z podpor svých přátel. Není tedy divu, jestliže i oni žádají od státu, aby jim pomohl. Zemědělcům bylo by pomoženo, kdyby přiděleno jim bylo několik zbytkových statků a za pomoci státního úvěru dovolilo se jim na nich hospodařiti. Spláceli by svůj dluh, až by to státu nahradili.
Celkem možno říci o válečných poškozencích, že jsou věrnými občany státu, chápou jeho nesnadnou situaci finanční a proto nežádají nemožných věcí. Hájí jen svoje právo na život, který jest jim ztrpčován nemocemi a bídou, aniž za ni mohou. Nemají viny na tom, že staly se obětí války a jsou invalidy, vdovami a sirotky, že jsou vyděděnci bez domova, proto nesmí býti jich opomíjeno. Výdaje na válečné poškozence budou se rychle zmenšovati, děti odrostou a jich otcové a matky, majíce zničené zdraví, budou živi jenom nakrátce. Stačí pohled na rozpočet loňský a letošní, třebas letos už jsou důchody všeobecně vyšší, přece jsou jen menší nežli loni. Proto není správné ubírati z položky na mimořádnou péči, naopak bylo by žádoucno učiniti vše, aby nešťastné oběti války aspoň zbytek života trávili v klidu.
Končím slovy české filosofky Žofie Podlipské: "Stoupá ten národ, který nejvíce bídy zahlazuje, neb zahlazováním bídy poslouží se vzdělanosti všeobecné." Prohlašuji, že naše strana bude hlasovati pro všechno, co bude znamenati dobro válečných poškozenců. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Ke slovu dále není již nikdo přihlášen, řečnická listina je vyčerpána, debata je skončena.
Žádám o přečtení návrhů.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
1. Pozměňovací návrh posl. Kučery a soudr.:
Článek I znějž:
"Ustanovení §u 2, odst. 1 zák. ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., platí až na další."
2. Doplňovací návrh posl. Kučery a soudr.:
Za článek I budiž vsunut článek II tohoto znění:
"V §u 2 zákona z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona z 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se odst. 2 a 3 zrušují. Odstavec 4 zní pak takto: "Příjem válečného poškozence plynoucí z činnosti hospodářsky nesamostatné započítává se pouze polovičkou,"
3. Doplňovací návrh posl. Kučery a soudr.:
Budiž vsunut další nový článek III tohoto znění:
"§ 4 zákona z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona z 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se zrušuje.
4. Doplňovací návrh posl. Kučery a soudr.:
Budiž vsunut další nový článek IV tohoto znění:
"§ 9 zákona z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců se mění a zní takto: "Slepcům a invalidům, kteří jsou tak bezmocní, že potřebují cizí péče, zvyšuje se základní invalidní důchod o 200%; slepcům s amputovanou rukou neb nohou, případně s vadou neb nemocí, stejně závažnou, náleží zvýšení základního důchodu o 250%, slepcům s amputací dvou končetin neb s vadou či nemocí stejně závažnou zvyšuje se základní důchod o 300%."
5. Doplňovací návrh posl. Kučery a soudr.:
Budiž vsunut další nový článek V tohoto znění:
"Ustanovení §u 17 zákona z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona z 25. ledna 1922, čís. 39 Sb. z. a n., se mění a bude zníti:
"(1) Důchod vdovský činí 900 Kč. U vdov neb družek, jichž výdělečná schopnost jest snížena alespoň o 50% anebo které pečují aspoň o dvě vlastní nezaopatřené děti mladší 18 let, činí důchod vdovský 1.350 Kč.
(2) Vdově neb družce, jež jest zcela neschopna k výdělku nebo překročila 55. rok svého věku, přísluší příplatek 300 Kč ročně."
6. Doplňovací návrh posl. Kučery a soudr.:
Budiž vsunut další nový článek VI tohoto znění:
"Odst. I §u 23 zákona z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se mění a bude zníti:
"(I) Sirotčí důchod činí 600 Kč ročně pro každé dítě."
7. Doplňovací návrh posl. Kučery a soudr.":
Budiž vsunut další nový článek VII tohoto znění:
"Ustanovení §u 24 zákona z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona z 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se zrušuje."
8. Doplňovací návrh posl. Kučery a soudr.:
Budiž vsunut další nový článek VIII tohoto znění:
"Ustanovení §u 42 zákona z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona z 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se mění a bude zníti:
"K základním důchodům vyměřeným podle tohoto zákona v §§ 8, 17, odst. 1, 23, 25 a 25 a) jest vypláceti až na další 50% drahotní přirážky."
9. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Poslanecká sněmovna se usnáší, aby ministerstvo soc. péče uložilo zemským úřadům pro péči o válečné poškozence, aby co nejrychleji skončily likvidaci a výplatu doplatků důchodů, na něž mají váleční poškozenci dle platných zákonných předpisů nárok. Současně budiž uloženo těmto úřadům, aby co nejrychleji provedly zákon z 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n. K tomuto účelu budiž dle potřeby personál u příslušných úřadů rozmnožen. Ministerstvu soc. péče se ukládá, aby o provedení této resoluce podalo soc.-politickému výboru do 3 měsíců podrobnou zprávu.
10. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Vládě se ukládá, aby do týdne předložila návrh zákona, kterým se zavádí nová lhůta k přihláškám o důchod válečných poškozenců, platná od 1. ledna až do konce roku 1925, a to všeobecně pro všechny válečné poškozence bez rozdílu a bez jakýchkoli vylučujících podmínek.
11. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Vládě se ukládá, aby ihned prohlásila, jak dalece pokročily práce na zákonu o povinném zaměstnávání invalidů, a aby návrh zákona nejpozději do měsíce předložila.
12. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Vládě se ukládá, aby na základě návrhu, předloženého organisací válečných slepců a za součinnosti této organisace a organisací válečných poškozenců, vypracovala a do dvou měsíců předložila návrh zákona, kterým se upravuje výše důchodů slepců a invalidů odkázaných na pomoc osob třetích a péče o ně.
13. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Ministerstvo soc. péče se vyzývá:
Aby se předešlo nespravedlivé taxaci válečných poškozenců úředními lékaři v prohlídkovém řízení u okresních úřadoven, buďtež v případě odvolání k zemským odvolacím komisím váleční invalidé, žádají-li o to, osobně předvoláni a zde znovu podrobně prohlíženi.
14. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Vládě se ukládá, aby za účelem vybavení z dluhů válečných invalidů 85 až 100%ních vypracovala a předložila návrh, dle něhož by se těmto válečným invalidům dluhy vzniklé zápůjčkami státu na zařízení trafik, živností a pod. odepsaly.
15. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Ministerstvu soc. péče a ministerstvu železnic se ukládá, aby se do měsíce dohodly o způsobu zadávání nádražních prodejen novinových a nádražních knihkupectví válečným poškozencům. O tom budiž pak ihned podána zpráva výboru sociálně-politickému.