Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Sedláček. Dávám jemu slovo.
Posl. Sedláček: Slavná sněmovno! Projednáváme tyto dny zákon velké důležitosti pro naše střední stavy a přece pozorujeme, že nálada při projednávání tohoto zákona není taková, jako když jsme projednávali zákon o sociálním pojištění pro zaměstnance. Jaká je toho příčina, že není nálady pro tento zákon? Jsem toho mínění, že strany dělnické, majíce svůj zákon již pod střechou, nemají - a to i z programového svého hlediska - na něm zájmu, a ostatní strany, které sdružují stoupence středních stavů, jsou těmito stále upozorňovány, že zákonem tímto budou příliš zatíženy, že není vhodná doba z důvodů, že není plné zaměstnanosti v našem státě jak ve výrobě, tak i v obchodě, že každý výrobce i obchodník je příliš přetížen různými platy, že se mu předepsaly daně za několik roků najednou, a to v dobách nedostatku peněz, což má za následek velké nedoplatky daňové, že z konkurenčních důvodů nelze již více zatěžovati výrobu, zkrátka a dobře, že se má s tak důležitým zákonem čekati, až budou hospodářské a finanční poměry v našem státě úplně ustáleny. Napřed že se mají spravedlivě rozvrhnouti různé platy s vydržováním státu, obcí a různých korporací a až bude ve všech směrech poněkud jasno, že se pojištění toto může zavésti. Mnoho pravdy je v žádostech a přáních těchto, avšak chceme-li dělati zákony, zvláště po stránce sociální péče spravedlivé, nemůžeme provedení zákona pojišťovacího pro střední vrstvy oddalovati do nekonečna a prováděti sociální péči jen pro určité vybrané třídy občanstva, i když víme, že ze státní pokladny, kterou i my hodně plníme, bude se na pojišťování přispívati. Byli bychom ve dvojí nevýhodě: předně platili bychom na druhého a za druhé neměli bychom zajištění, že v dobách neschopnosti ku práci nebo ve stáří, obdržíme od někoho příspěvek na výživu svou a své rodiny. Dosud při budování našeho vlastního státu nebyla náležitá pozornost věnována živnostnictvu. To připomínám, aniž bych to nějak žalobně vyčítal.
Střední stav, jehož podstatnou a nejosvědčenější složkou je živnostnictvo, protože je nejvěrnější oporou státu, nesmí býti zanedbáváno. Nezávidíme úspěchů dosažených v tomto zákonodárném období určitými vrstvami, ale oprávněně žádáme, aby nebylo zapomínáno také na živnostnictvo. Nebylo by úspěšno starati se o zabezpečení živnostnictva před žebráckou holí a mošnou v době stáří, kdyby mu nebyla věnována patřičná pozornost v době jeho tvořivé síly. Prozíraví živnostníci vidí v tomto zákoně kus sociální spravedlnosti a lepší vyhlídky na vybudování ochranných zákonů a nabývají přesvědčení, že i stavy střední jsou konečně státními vedoucími činiteli uznávány za rovnocenné. Vidí, že v našem státě nastává nová, lepší doba pro střední stavy, že jest již konec s děláním jednostranných zákonů.
Strana lidová, za kterou zde mluvím, již před více než 30 roky v dřívějším svém útvaru, ve straně křesťansko-sociální a katolicko-národní, když budovala sociální část svého programu, prohlásila docela otevřeně a jasně, že povinností státu je, zajistiti starcům, invalidům, vdovám a sirotkům pro doby, kdy nebudou moci si vydělávati, živobytí. Prohlásila docela jasně, že zajištění tohoto má se dostati všem sociálně slabým, tedy i maloživnostníkům a malorolníkům. Poslanci tehdejších stran, křesťansko-sociální a katolicko-národní, zvláště však nynější náš ministr zdravotnictví prof. Msgr. Šrámek, činně se účastnili již ve Vídni na připravovaném zákoně sociálního pojištění lidového. Programu tomuto zůstala strana věrná i po sloučení obou tehdejších stran, řídíc se svým programem. Kdo zná strukturu strany lidové, ví, že je vytvořena ze všech výrobních a sociálních vrstev národa a proto i při tomto zákoně zaujímá stanovisko, které odpovídá spravedlivému vyrovnávání všech zájmových protiv v našem státě. Zdůrazňujeme stále, že politika třídní, stavovská, je sobecká a že jen dorozuměním, solidaritou všech činitelů ve společnosti můžeme si klidný a spokojený život ve státě zajistiti.
Zajisté je vám všem známo, že již roku 1919 na jaře dožadovali jsme se v tehdejším revolučním Národním shromáždění zákona pojištění lidového pro zaměstnance i samostatně vyrábějící pod jednou správou, a když v pozdějších dobách toto jednotné pojištění určitými činiteli bylo zmařeno, že jsme dali svolení pro dvě pojišťovny pod podmínkou, že jedno pojištění bez druhého nemůže vejíti v platnost.
Strana naše činně zúčastnila se všech přípravných prací na obou zákonech, má tedy rovnocenné zásluhy jako ostatní strany státní o vybudování těchto důležitých zákonů sociálních. Při této příležitosti je nutno poopraviti mluvčího strany středostavovské, pana posl. Mlčocha, jako by oni jediní byli legitimovanými mluvčími živnostnictva, jako by jen oni měli zásluhy a jen oni podávali opravné návrhy. Zúčastnil jsem se s kol. Adámkem všech přípravných prací jak v komisích tak i ve výborech a prohlašuji zde otevřeně, že všechny strany - tentokráte i oposiční - pracovaly stejně. Pan posl. Mlčoch musí přiznati, že zákon tento, pro který jsme neměli vzoru z jiných států, vyžadoval součinnosti i jiných činitelů, nejen poslanců a ministrů. Velké zásluhy mají též naše živnostenské a obchodnické korporace i jednotliví odborníci. Všem nám záleželo na tom, aby zákon byl tak upraven, aby byl ku prospěchu pojištěnců. Pan kol. Mlčoch ví, že strany vládní všech tříd a stavů zákon tento odhlasovati musí; raduji se z jeho prohlášení, že i oni tentokráte pro zákon hlasovati budou. Již dávno měli se zúčastniti všech prací zákonodárných činně a vzíti si také trochu spoluodpovědnosti. Snad u nich začíná nová éra a nebudou jen radit a návrhy podávat, ale také spolu pracovat a spolu nésti odpovědnost. I pan kol. Petrovický za národní demokracii zde včera prohlásil, že jejich strana první podala návrh o tomto sociálním pojištění atd. K čemu toto stálé zdůrazňování prvenství? Čekejme všichni trpělivě, až jak to dopadne. Poneseme všichni stejně za zákon odpovědnost a budeme se společně děliti o případná pochvalná uznání pojištěnců, ale též - což bych nerad - nepodaří-li se věc, o zatracování tohoto zákona.
A nyní několik slov k některým důležitějším bodům tohoto zákona. V § 2, kde se jedná o členství, přijato bylo, že pojištění má se vztahovati na všechny, kteří v našem státě samostatně vyrábějí a samostatně hospodaří. Dlouho jsme se dohadovali, mají-li býti pojati do tohoto zákona jen úplně sociálně slabí, jak zemědělci, tak i živnostníci, má-li býti vzat za podklad pojištění příjem z jejich podniků, případně zdanění jejich podniků. Vzali jsme v úvahu, že by nebylo úplně správné v těchto dobách, kdy zákon tento připravujeme, abychom se řídili jenom těmito zřeteli, poněvadž víme velmi dobře, že zvláště u živnostnictva a obchodnictva štěstí bývá hodně vrtkavé, že někdy začíná člověk s málem, pracuje s jedním pomocníkem, pracuje a vyrábí v malém, štěstí mu však přeje a za 10 až 15 let se tak zmůže, že jeho podnik je podnikem silným, rovnajícím se podniku průmyslovému. A naopak zase víme velmi dobře ze zkušenosti, že některým původně šťastným jednotlivcům, kteří měli silné podniky, později, třeba ve 40 až 50 letech z různých důvodů podnik poklesl, stal se podnikem malým, nepatrným, a že dnes rovnají se úplně těm, kteří začali za poměrů nepříznivých.
To všecko uvažovaly přípravné komise a přišly k názoru, že bude nejrozumnější, když vezmou do pojištění všechny vrstvy, které samostatně vyrábějí v našem státě, ať zemědělské, živnostenské, obchodnické, průmyslové. Nemůžeme vzíti měřítko pro členství v tomto pojištění z doby přítomné, poněvadž, jak jsem již pravil, poměry jsou nestálé, někdo slabý může býti za několik roků silný a silný může býti za několik roků slabý. A jak by k tomu přišel ten nešťastník, aby potom na stará léta, když přišel o všechen svůj majetek, neměl vůbec žádného zajištění? Proto bylo spravedlivé, že jsme pojistili všechny. Vyloučili jsme, jak v původním návrhu zákona stálo, manželky pojištěnců, které také provozují samostatnou živnost, z tohoto pojištění. V původním návrhu zákona stálo, že všichni, kteří samostatně vyrábějí nebo obchodují, musí býti závazně pojištěni. To znamenalo, když jedna rodina měla dvojí samostatnou živnost, že by oba členové musili býti pojištěni. To jsme vymýtili v § 4, kde jsme řekli, že manželka pojištěncova je z pojištění vyloučena.
Nyní velmi záleželo nám všem, kteří jsme tento zákon připravovali, na tom, aby organisace a správa tohoto ústavu, tohoto pojištění byla levná, byla racionelní, aby nevyžadovala velkého nákladu, aby zkrátka a dobře nezatěžovala ten podnik lidumilné sociální péče, jak se připravuje.
A tu jsme zvláště ukazovali na § 15 osnovy, dle něhož ze 40 členů má 16 náležeti skupině odborníků. Byli jsme toho názoru, že by stačilo docela dobře jenom 10 odborníků, neboť je v zájmu pojištěnců, aby členům ústavu mohlo se dostati nejširšího zastoupení a také proto, že původní § 14 doznal změny v tom směru, že jeden z místopředsedů ústavu je z řad odborníků, čímž jsme také rozšířili počet místopředsedů ze dvou na tři.
Je potřebí všimnouti si zvláště §u 20, kde mluví se o obvodních úřadovnách, jichž oblast působnosti má stanoviti vláda nařízením. Toto ustanovení není nám ještě dnes dostatečnou zárukou, že úřadovny budou ústavy veliké a tím také procento správních výloh co nejmenší, na čemž nám všem velmi musí záležeti.
Pojištění není zatím dosti zpopularisováno. To víme všichni. Ostatně víme ze zkušenosti, že i u pensijního pojištění soukromých úředníků mnoho let trvalo, než se populárním stalo. Ale populárním především stane se pojištění toto tehdy, bude-li prováděno dobře, bude-li prováděno levně a budou-li pojištěnci z něho míti co nejvíce užitku. Oč méně ústavů, o to méně správních orgánů, ředitelů, účetních atd.; poněvadž v daném případě nejde o fluktující živly, stačí k provádění agendy úřadovny větší, kde agenda tato za odborného úsporného vedení bude řádně fungovati, když se vezme dostatek pomocných zkušených sil. Mají-li však úřadovny tyto býti ústavy velkými a levnými, na čemž pevně trváme, je nutno, aby byly také nadány určitou pravomocí a nebyly jenom sběrnami příspěvků a přípravným orgánem pro volby, jak stojí v §u 23 této osnovy. Obvodní úřadovny měly by býti, jsouce poměrů znalé, v nejužším styku s členstvem, a není nejmenšího důvodu k tomu, aby, budou-li míti kvalifikované úředníky, vědomé si důležitosti poslání a hlavně odpovědnosti, samy nepřiznávaly i invalidní, starobní, sirotčí a vdovské důchody, a prováděly léčebnou péči, jako je tomu na příklad u nynějších úřadoven Všeobecného pensijního ústavu, kde rentové komise jsou zcela autonomní v rozhodování při vyměřování a přiznávání důchodů, odzírajíc zcela od toho, že při známé praksi centrálních úřadů centralisace tato znamená i neprospěch pojištěnců v tom směru, že tito, jsouce bez finančních prostředků, nemusejí dlouho čekati na přiznávání důchodů. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Velmi důležitý byl § 53, kde se jedná o důchody, a to o důchody invalidní, starobní, vdovské a sirotčí. Tam jsme dlouho musili zůstati státi u některých paragrafů, poněvadž z řad zájemníků, pro které zákon tento se dělá, stále nám přicházely výtky, že není úplně jasno v připravovaném zákoně, kdy pojištěnec bude míti nárok na důchod invalidní. V předloze původní podpora v invaliditě měla se vypláceti pojištěnci jenom tehdy, klesl-li výnos podniku onemocněním nebo invaliditou více než o polovici dřívějšího výnosu, dřívějšího příjmu. U zemědělců je velmi těžko žádati nějaký důkaz, že podnik vynáší méně. Víme sice velmi dobře, že musíme u berních úřadů každoročně konati zpověď, kolik nám podnik vynese, jak při zemědělství, tak i při živnostech řemeslnických a obchodnických, ale přece není někdy možno určitě prokázati, když pojištěnec byl přiveden do neštěstí a sám osobně nemohl pracovati v tomto podniku, že tento jeho podnik méně vynáší. Důraz se tedy kladl na to, že musí podnik méně vynášeti a potom pojištěnec by měl nárok na invalidní důchod. Žádali jsme, aby zde bylo zdůrazněno, že podnik již tím, že pojištěnec nepracuje, že nemůže se v něm činně zúčastniti, trpí a méně vynáší. Konečně kompromisem jsme se dohodli, že zkombinujeme činnost pojištěncovu s výnosem podniku, a když jeho osobní výkonnost je nejméně o polovici menší, než byla dříve, tedy když pojištěnec vydělává nejméně o polovici méně, že již tím musí mu býti přiznán nárok na důchod invalidní.
Když se jednalo o důchody starobní, zase museli jsme vážně uvažovati, abychom rozlišovali mezi potřebnými a mezi nepotřebnými zrovna jako u důchodů invalidních. V původním návrhu vládním byly zase kombinovány starobní důchody po 65. roce až s výnosem podniku, jestli podnik bude méně vynášeti, a jen tehdy se měl přiznati starobní důchod. Opravili jsme osnovu zákona v tom smyslu, že ukončením 65. roku má každý pojištěnec, ať zámožný nebo nezámožný, poněvadž si do pokladny příspěvky střádal, nárok na důchod. Bude se rozlišovati však mezi majetným a nemajetným. K vlastnímu důchodu, který si pojištěnec nastřádá, bude stát přispívati každému pojištěnci jak v invaliditě, tak i ve stáří, 500 Kč ročně. Musili jsme zde udělati nějakou hranici pro ty, kteří jsou silnými jedinci. Proto v zákoně je docela jasně řečeno, že příspěvek státní bude se vypláceti jen těm pojištěncům sociálně slabým, kteří si nevydělají ani na existenční minimum. Takovým silným jedincům, kteří mají daleko více příjmů ze svého vlastního podniku, ať závodu nebo továrny, není přiznán zákonem tímto 500korunový příspěvek na důchod. Jest úplně spravedlivé, poněvadž zákon tento je skutečně zákonem sociální péče pro sociálně slabé, že tato hranice příjmová do zákona se vzala.
V původním vládním návrhu se žádalo, aby vdova po pojištěnci byla úplně invalidní. Vynutili jsme si, že slovo "úplně" bylo škrtnuto, takže nyní může daleko dříve míti nárok na důchod vdovský, nežli jak bylo stanoveno v návrhu vládním.
Ještě je nutno učiniti několik poznámek k §u 71, který je též velmi důležitý. Naši zemědělci zvláště žádali, aby hranice věková 65 roků pro nárok na důchod starobní byla snížena, poněvadž vzali v úvahu poměry venkovské, jak jsou v našem státě zavedeny, že se totiž odevzdává majetek dcerám nebo synům dříve nežli v 65 letech. Proto měl zákon tento býti také zaveden, aby odpadlo nechutné dohadování se s dětmi a jinými příbuznými o t. zv. výměnek. Bylo by bývalo rozumné, aby hranice věková již z ohledu na venkovský náš život se zmenšila na 60. rok. Poněvadž by zase bylo nutno zvýšiti příspěvky pojištěnců, upustilo se od toho, aby to bylo zavedeno závazně. Ale připouští se v §u 71, že pojištěnci v dobách, kdy více vydělávají, mohou si přispívati větším příspěvkem na vykoupení posledních 5 roků, aby měli nárok na podporu ve stáří již od 60. roku. Praví se také v témž paragrafu, že může případně i bez přispívání, i bez vykupování těchto roků dostati nárok na důchod starobní i v 60 letech, avšak méně o to procento, o které by po těch 5 roků méně platil. Kdo by již v 60. roce chtěl vstoupiti do poměru toho, dostával by státní příspěvek 500 Kč, jak jsem již pravil, až v roce 65.
Ačkoliv z řad živnostnictva a zemědělstva docházela přání, že se mají zavésti platební třídy jako u pojištění dělnického, nemohl při nejlepší vůli už dnes, kdy nemáme ještě úplné statistiky, poněvadž náš stát je mladý - a teprve několik roků sbíráme statistiky při sčítáních lidu podle stavů, podle výrobních poměrů, finanční schopnosti atd. - náš matematik-počtář, který nám byl k ruce, připustiti, abychom již podle způsobu dělnického pojištění zavedli třídy platební.
Základ tohoto pojištění je vzat podle určité třídy, podle které všichni pojištěnci budou musiti platiti příspěvek 22 Kč měsíčně, poněvadž pojištění je závazné. Pravda, někomu je to směšný obnos a někdo by mohl platiti daleko více, poněvadž má daleko větší příjem. Víme, že na př. pojištěnci pensijního ústavu našeho soukromého úřednictva platí až 90 Kč měsíčně a poněvadž se to odvádí již pravidelně, ani to nepoznají, poněvadž vědí, že to odváděti musí. Mnohým zase se zdálo, že 22 Kč je příliš vysoký příspěvek. Kdo zná zvláště naše chudobné kraje v našem státě, musí plně uznati, že jsou místa i v našich zemích, v Čechách i na Moravě a zvláště na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde mnohým bude velmi těžko sehnati 22 Kč měsíčně na příspěvek pro svoje sociální zabezpečení. Jsou chaloupky u našich zemědělců a jsou také malé živnosti, že sotva si člověk vydělá na živobytí. Vezměme třebas Českomoravskou vysočinu, vezměme naše Valašsko! Kdo měl příležitost cestovati těmito kraji, kdo shlédl tyto poměry životní, viděl, jak se žije v těchto chaloupkách primitivně, ti lidé nevydělají ani tisícovku za celý rok, z toho musí živiti celou rodinu, nemají možnosti, aby nějakou přepychovou věc, jak my to nazýváme, si koupili, chodí tam bosi, neoblečeni, jejich obydlí je primitivně zařízeno. I pro nejchudší je ten zákon připravován. Plně jsme uznávali, když se jednalo o to, aby bylo několik tříd podle výdělku a platební schopnosti, že by bylo skutečně potřebí, abychom pro tyto nejchudší vrstvy v našem národě udělali třídu menší, ale poněvadž nemáme přesné statistiky, řeklo se: závaznou uděláme třídu jednu a na návrh různých korporací zemědělských nebo živnostensko-obchodnických - mysleli jsme na naše živnostenské a obchodní komory nebo zemědělské rady, které jsou ve styku s těmito různými kraji a pojištěnci - může vláda k návrhu pojišťovny rozhodnouti, aby pro tyto kraje byl zaveden příspěvek menší. A tento příspěvek také se určil v zákoně tomto, to jest příspěvek 12 Kč. Rozumí se, že zase důchody, oč méně budou platiti, poněvadž budou platiti asi polovinu, budou zase menší, poloviční, ale poněvadž jde o sociálně nejslabší, zase jsme prosadili, že státní příspěvek 500 Kč bude i těmto nuzákům dáván celý, jako těm, kteří budou platiti 22 Kč příspěvek. Tedy třídy jsme ještě zavésti nemohli, ale počátek k těmto třídám již se zde zračí, a jsem pevně o tom přesvědčen, že dle praxe, až budeme míti statistická data, později docela jistě k roztřídění přijde a že podle výnosnosti našich podniků, podle schopnosti platební zavedeme i třídy platební, jak to má sociální pojištění dělnické. I majetnějším vrstvám je dána možnost, aby si zase připlácely na vyšší renty, ale dobrovolně, ne již závazně. § 91 tohoto zákona původně jak nám jej vláda předložila, zněl, že za pojištěnce, kteří nebudou moci platiti, od kterých i po nejtěžších vymáháních dejme tomu třebas i exekucí nebude možno vybrati ony příspěvky za pojištění, že za tyto nemohoucí bude se nezaplacené procento rozvrhovati v té oblasti, kde dotyčný žil, k výdělkové dani. Požadavek tento byl úplně nespravedlivý, také jsme naň přistoupiti nemohli a ze zákona byl vymýcen, takže § 91 stojí úplně nejasný a je otevřen, až jak další zkušenosti s těmito nedoplatky dopadnou. Bylo by velice nespravedlivé, velectěné dámy a pánové, abychom zavedli zde něco takového neurčitého, nemajíce pro to řádného podkladu, poněvadž nevíme, kolik těch placení neschopných bude, abychom to vložili na bedra zase těm poplatníkům, kteří skutečně správně platí. Dali bychom zde podnět k tomu, aby mnozí zneužívali tohoto paragrafu zákona. Víme dobře, že člověk pořádný, ať je třebas nuzákem, třebaže méně vydělával, třebaže má méně příjmu, přece jen tak se uskrovňuje, aby všem povinnostem, které jsou na něho vloženy, učinil zadost. Ale máme zase všichni zkušenost, že jsou mnohé rodiny, které třebas více vydělávají, avšak své povinnosti neplní správně, není možno od nich dostati dluhů, není možno od nich vymoci daní, poněvadž nejsou rodinami pořádnými. A kdybychom dali do zákona, že za ty, od kterých příspěvek nebude moci býti vybírán, má býti toto procento rozvrstveno na všechny poplatníky v tom obvodu, jsem pevně přesvědčen, že bychom zde dávali špatný příklad a že by mnozí, kteří by mohli platiti, zneužili tohoto zákona.
Proto jsme § 91 nechali otevřený a nařizuje se tam, že vládním nařízením bude rozhodnuto, tedy míníme podle praxe, podle zkušenosti, podle statistiky, jakým způsobem se budou vybírati nedobytné příspěvky.
Velectěné Národní shromáždění! Musím zde s politováním konstatovati, že do zákona byl vzat také paragraf, který tam skutečně nepatří. Je to § 136, kterým si osobuje ministerstvo sociální péče jakýsi dozor nad všemi institucemi, které vykonávají také sociální péči dobrovolnou. Paragraf tento zní:
"Zařízení, která mají za účel podporovati osoby uvedené v §u 2" to je tedy, kdo pojištěn býti má - "v případě nemoci, invalidity nebo stáří, nebo jejich vdovy a sirotky, bez ohledu na to, v jaké právní formě jsou zřízena, podrobují se dozoru ministra sociální péče, pokud nepodléhají již podle zvláštních právních předpisů dozoru jiných odborných ministerstev nebo jim podřízených úřadů.
V případech posléze uvedených jsou představitelé těchto zařízení, pokud se nejedná o nadace a spolky podle všeobecných norem spolčovacích, povinni předkládati každoročně ministerstvu sociální péče, ministerstvu průmyslu, obchodu a živností a pokud se týče ministerstvu zemědělství výkaz o stavu jmění, případně k vyzvání provozovací účet a výkazy o pohybu účastníků."
Tázal jsem se již v subkomitétu p. ministra soc. péče dr. Wintra, proč přišel do zákona tento paragraf, který s pojištěním sociálním nesouvisí. Kdyby se jednalo o zaopatření sirotů po pojištěncích, kdyby se jednalo o vdovy po pojištěncích, které budou zaopatřeny v těchto humánních ústavech, nebo kdyby se jednalo o ústavy, které jsou alespoň z polovice vydržovány ministerstvem, tedy státem, neměli bychom docela ničeho proti tomu, aby byl u nás zaveden zákon, že ministerstvo, stát, vláda si osobují právo dozoru nad ústavem humánním, že mají právo jej kontrolovati, že mají právo žádati výkazy, od koho sbírá příspěvky, jak jsou živi ti svěřenci, jak se s nimi zachází atd., zdali jim to vynáší nebo nevynáší. V takovém případě by ministerstvo bylo plně oprávněno, aby takovou roční bilanci od této korporace požadovalo. Ale zde se jedná o ústavy dobročinné, soukromé, samostatné, které nejsou skoro v žádném spojení s vládními činiteli. Mám na zřeteli zvláště naše ústavy katolické. Víme ze statistiky - a to nám nepopře nikdo, ani ministerstvo sociální péče - že všecky dobročinné korporace nejméně z 80% v našem státě patří katolické církvi.
Můžeme se docela dobře přesvědčiti při různých příležitostech, ať jsou to výstavy soc. péče atd., že vždycky nejvíc jsou zastoupeny tyto podniky. Jenom v olomoucké diecesi je 40 ústavů církevně-lidumilných, nemocnic, sirotčinců, různých útulků pro stařeny atd. Bylo by potřebí, abychom se také dověděli, jak stát přispívá ze státní pokladny ústavům na vydržování těchto ústavů. To jsou statisíce, to jsou miliony, které je nutno různým způsobem obstarati na vydržování těchto dobročinných, lidumilných ústavů. Stát velmi malým příspěvkem přispívá - loňského roku dal na 40 podniků asi 60.000 Kč. Tak nepřipadne ani 2000 Kč na jeden ústav, a za to chce, aby měl úplný dozor nad těmito ústavy. To není správné, bude nutno v případné novelisaci zákona o sociálním pojištění, ve kterém jest tentýž odstavec a paragraf, toto ustanovení vymýtiti, budeme museti již jedenkráte si vyjasniti i tyto poměry. Když již ty podniky zde jsou a stát je chce míti pod svým dozorem, ať je tedy má pod svou ochranou, ale ať také na ně přispívá. Proti tomu nebude nikdo ničeho namítati.
Velectěné Národní shromáždění! Na konec jest mi ještě zdůrazniti, kdy má tento zákon vejíti v působnost. V §u 148, kde se jedná o tom, kdy má nastoupiti působnost tohoto pojištění, stálo původně, že 1. července 1926 oba zákony, jak o pojištění dělnickém, tak o pojištění samostatných, mají vejíti v působnost. Protože jsme však dostávali z řad zájemců, pro které se zákon připravuje, jak zemědělců, tak živnostníků a obchodníků, žádosti, abychom příliš nepospíchali s těmito zákony, že dnešní poměry nejsou ještě úplně ustálené, že máme stále ještě hospodářskou krisi, že nemáme úplnou zaměstnanost ve všech svých podnicích, zvláště bylo poukazováno, že jsou ohromné nedoplatky daní mezi těmi, pro které se zákon připravuje, že je potřebí si trochu oddechnouti, že je potřebí napřed udělati pořádek a také počkati, až jak dopadne toužebně očekávaná reforma daňová, kde je nám slibováno, že ministerstvo financí vezme zřetel na podniky malé, větší a největší, že předpisování daní bude odstupňováno podle skutečných příjmů, že se vezme v úvahu početnost rodiny. To všechno jest nám slibováno v novém zákoně o zdaňování. My na ten zákon čekáme. Proto oprávněně žádají ti, pro které se zákon dělá, že se má počkati, až toto všechno bude zavedeno, aby ve všech směrech bylo úplně jasno. Potom docela dobře že může nastoupiti v činnost i to nové zatěžkání našeho lidu, našeho poplatnictva. Vynutili si přímo, že zákon tento nemá vejíti v platnost se zákonem o pojištění dělnickém. Tam se to již oddalovati nedá, tam jest již určitý termín, kdy zákon tento má vejíti v platnost, nechali jsme otázku tuto otevřenu a ponecháváme vládě, aby nařízením prohlásila, kdy zákon o sociálním pojištění pro samostatně vyrábějící má nastoupiti v působnost. Tím se však nerozumí, že by snad provádění tohoto zákona mělo býti oddáleno na dlouhou dobu, poněvadž tím bychom ochuzovali ty vrstvy a stavy, pro které zákon je připravován. Vždyť stát bude každého roku přispívati pojištěncům, kteří budou důchod vybírati, 500 Kč, a tím že by jedna část našeho národa tento důchod ze státní pokladny dostávala, druhá část, také sociálně slabá, byla o tento obnos připravována, jednalo by se nespravedlivě. Proto musíme důrazně žádati, aby se neoddalovala do nekonečna působnost tohoto zákona, abychom zde měli zajištěný určitý termín, do kdy nejdéle zákon tento v činnost nastoupiti musí. Budeme žádati, aby přípravné výbory pro provádění tohoto zákona, jak pro sociální pojištění dělnické, tak i pro sociální pojištění samostatných co nejdříve byly zřízeny, aby veškeré přípravné práce se učinily, zvláště pro osoby samostatně vyrábějící. Různé nedostatky, které v zákoně snad jsou, bude třeba již hned v počátcích napraviti případnými novelami, aby se statistika sebrala mezi naším lidem, abychom měli řádný podklad pro sociální pojištění. To důrazně žádáme a je to také zdůrazněno v resoluci, kterou sněmovna jistě přijme.
Ke konci prohlašuji: Má-li sociální pojištění býti opravdovým požehnáním také pro střední stavy, musí naše národohospodářská a finanční politika býti vedena směry, které střední stavy budou chrániti a podporovati. Řádná politika státní vyžaduje umožniti živnostnictvu i zemědělstvu existenci a nepřetěžovati je nesnesitelnými daněmi. Podaří-li se nám to a při dobré vůli se to podařiti musí, pak bude i zavedení sociálního pojištění požehnáním jak pro stavy střední, tak i pro republiku. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Jos. Kříž.
Posl. Jos. Kříž: Vážení pánové a paní! Otázka sociálního pojištění vrstev sociálně potlačených není již dnes předmětem sporu, ale za to stala se střediskem politického zájmu. V Československu byla dosud rozřešena pouze část sociálně pojišťovacího zákonodárství, neboť vedle zavedeného pojištění nemocenského, úrazového a pensijního byla přijata v minulém roce předloha vládní o pojištění starobním a invalidním pro dělníky. Tentokráte jde o zavedení druhé části pojištění sociálního, která je obsažena ve vládním návrhu, jenž je nyní předmětem sněmovního jednání. Má jím býti zavedeno pojištění samostatně hospodařících osob pro případ invalidity a stáří.
Dříve nežli budu kritisovati meritorní obsah vládního návrhu, prohlašuji, že s největším důrazem odmítáme nějakou souvislost mezi sociálně politickým zaopatřením v tomto případě pro drobné živnostníky a malé zemědělce a uvalením cel na zemědělské produkty. Proletářské vrstvy živnostenské a zemědělské potřebují ochrany, ale jistě že by se samy vzepřely tomu, aby se tak stalo na škodu celku a tím nikoli v poslední řadě také na úkor jejich vlastní existence.
Sociální pojištění nesmí se státi záminkou ke zhoršení sociální úrovně obyvatelstva, a to nepřímo tím způsobem, že by bylo vyváženo uvalením nových dávek na spotřebitele. Litujeme také, že dosud nebylo uvedeno v život invalidní a starobní pojištění dělnické, které bylo vázáno na uzákonění pojištění osob samostatně výdělečně činných. Nyní také koalované strany poznaly, že původní junctim bylo neudržitelné. Vítáme, že přítomným návrhem se alespoň částečně vyhovuje požadavku živnostníků a drobných zemědělců, ale považujeme za svou povinnost vytknouti zásadní i organisační nedostatky návrhu přijatého soc.-politickým výborem.
Projednávaná zpráva výboru soc.-politického o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří, která je veřejností různě posuzována, nutí nás, abychom my, jako neodvislí komunisté, zaujali k této předloze zákona své vlastní stanovisko. Předloha tato má řadu chyb a nedostatků, tak jako všecky sociálně-politické zákony, přijaté dnešními koaličními stranami. Vládní předloha posuzována byla širokou veřejností hodně skepticky a očekávalo se zejména, že jednotlivá tvrdá ustanovení budou výborem změněna ku prospěchu samotné předlohy. Bohužel však sociálně-politický výbor nejen že předlohu mnoho nezlepšil, naopak v jednotlivých paragrafech, jako na př. v §§ 148 a jiných jeví se spíše zhoršení ve zprávě výborové.
I když předloha snaží se vyhověti zásadě všeobecnosti, nesmíme si nijak zapírati, že při tom je pojištěním velmi drahým, které dolehne na střední a malé výrobní vrstvy velmi citelně, najmě pokud se týče drobných živnostníků a malých domkářů.
Podle důvodové zprávy tisk 5163 bude na pojištění samostatných osob z řad živností, průmyslu a obchodu a svobodných povolání účastno 498.382 pojištěnců, z řad zemědělských dokonce 647.444, celkem 1,145.826 osob, tedy poměrně velmi početná armáda drobného lidu.