Nutno ovšem uvážiti, že tento ohromný počet pojištěnců zaplatí na pojistném obnos 310 milionů Kč ročně, zatím co na druhé straně vyplaceno bude na důchodech po deseti letech 136 milionů Kč ročně, po 20 letech 419 milionů Kč. Zaplatí tudíž pojištěnec měsíčně 22 Kč, ročně 264 Kč. Vezmeme-li za základ u pojištěnce věkovou hranici 35 roků, obdrží tento podle vládní předlohy při dosažení starobního důchodu, t. j. v 65 letech, roční důchod i se státním příspěvkem úhrnem 2260 Kč, tedy po 30letém trvajícím pojištění obnos velmi nedostatečný, přihlížíme-li k obrovskému zatížení pojištěnců.
Máme-li na mysli, že u domkářů do 34 ha půdy nebývá zpravidla důchod vyšší než 3 až 4000 Kč ročně, což závisí na poloze a bonitě půdy, dojdeme k závěru, že takový chalupník nebo živnostník bude ročně platiti na toto starobní a invalidní pojištění obnos 264 Kč, čili průměrně 9% hrubého ročního důchodu, nehledě k dalšímu zatížení daní pozemkovou a daní z katastrálního výnosu půdy. Tuto poměrně nepatrnou výši ročních důchodů odůvodňují koaliční strany poměrně velikými obnosy, které by jinak musela hraditi státní pokladna, kdyby státní příspěvek k důchodům byl zvýšen. Zdůrazňujeme, že bylo by jen spravedlivé se strany státu vůči těmto samostatným pojištěncům, kdyby státní příspěvek byl podstatně zvýšen, což mohlo by se velmi dobře státi na úkor výdajů neproduktivních, zejména výdajů na vojenské a jiné účely.
Podle §u 14 předlohy navrhuje se zřízení výboru, který má sestávati ze 40 členů a předsedy jmenovaného presidentem republiky. Je to počet více než veliký; zde stačil by úplně poloviční počet, ústavu bylo by ulehčeno a pojištěncům ušetřily by se značné obnosy, které jinak pohltí administrativa. My nemůžeme naprosto souhlasiti s tím, aby jmenování předsedy pojišťovny a tří jeho náměstků ponecháno bylo na vůli vládě, jsouce toho názoru, že jmenování tak důležitých funkcionářů má se díti volbou z plena výboru.
Rovněž § 15 předlohy velmi podstatně omezuje práva pojištěnců tím, že ze 40 míst výboru dává těmto pouze 24, kdežto skupině byrokratů čili odborníků dává 16 míst, čímž opětně se dokazuje, že u nás v republice nebude pomalu instituce, která by nebyla zamořena byrokratismem.
Táž ustanovení nalézáme v §u 17, kde se mluví o představenstvu pojišťovny, zde opětně vyhrazuje si vláda jmenování 4 odborníků z 10 členů. Tento postup vlády činí dojem, že tato hodlá usaditi armádu byrokracie, kterou budou pojištěnci museti vydržovat na účet svých důchodů.
§ 53 definuje, kdy nastává invalidita. Podle tohoto paragrafu považuje se za invalidního ten, u něhož klesl výnos z jeho osobní činnosti v podniku nebo zaměstnání pod polovinu jeho průměrného výdělku posledních tří let. Toto ustanovení je mnohem tvrdší proti zákonu o invalidním pojištění dělnickém.
§ 56, odst. 2 stanoví, že důchod starobní přiznává se pojištěnci po dosažení 65 let. Když nahlédneme do tabulky věkového rozvrstvení osob podléhajících pojistné povinnosti podle sčítání lidu z r. 1921, shledáme, že 60letých zemědělců mužského pohlaví je zaměstnáno 15.113, žen 3.276. V živnostech mužů 6.477, žen 2.452. Z uvedeného vysvítá, že jen nepatrné procento pojištěnců dožije se plného nároku na starobní důchod, to jest 65 roků. Z těchto důvodů je nutno hranici věkovou snížiti na 55 roků.
§ 57, odst. 2 přiznává nárok na zvýšený důchod pro dítky do 17 roků. Až dosud ve všech případech, kde jedná se o dětské důchody, považováno bylo dítko za zaopatřené v 18 letech. Tedy ve všech pensijních a zaopatřovacích zákonech je pamatováno vždy na toto ustanovení, jen v tomto případě shledáváme, že soc.-politický výbor šel ještě pod hranici, která je stanovena v zákonech pensijních.
Nejtvrdší ustanovení nacházíme v §u 58, kde přiznává se vdovský důchod teprve při prokázání neschopnosti k výdělku, aniž by se přihlíželo ke skutečnostem, že nemusí to býti vždy neschopnost k práci, která by byla hlavní překážkou opatřiti si možnost výživy.
V §u 68 stanoví se státní příspěvek pro osiřelé dítko na 100 Kč ročně, pro oboustranně osiřelé na 200 Kč, což je velmi nedostatečné, protože úhrn státního příspěvku k důchodům sirotčím nesmí přesahovati 500 Kč ročně, i kdyby zde bylo třeba 7 sirotků pod 17 roků stáří.
§ 85 připouští mimo pevně stanovený jednotný měsíční příspěvek Kč 22, pro určité vrstvy obyvatelstva Kč 12, zejména pro část obyvatelstva na Podkarpatské Rusi. Ustanovení toto bude skýtati řadu možností, aby mohly býti prováděny různé nepřístojnosti, které nebudou ústavu nijak k prospěchu.
Za největší nedostatek v předloze zákona považujeme to, že vládě ponechává se na vůli, aby stanovila nařízením, kdy zákon o pojištění osob samostatně hospodařících má vejíti v platnost, jakož i ponechati vládě možnost stanoviti nařízením, ve kterých místech a pro které obvody zřídí pojišťovna osob samostatných obvodní úřadovny, jež mají zprostředkovati mezi pojišťovnou a pojištěnci.
Při ustanoveních §u 20 a §u 148, odst. 2 máme na zřeteli hlavně vládou vydaná nařízení prováděcí k zákonu čís. 286 ze dne 22. prosince 1924 o úsporných opatřeních ve státní správě.
Prováděcí nařízení k zákonu čís. 286, se kterým máme tak smutné zkušenosti, má na mysli provésti úsporná opatření, najmě pokud jde o osobní výdaje jednotlivých resortů. Podle skutečností však praxe s úspornými opatřeními vypadá zcela jinak, nežli stanoví zákon ve svém §u 14, pokud se týče výběru osob navržených k propuštění. Mám zde na mysli opatření, která provádí správa železniční.
Zde opětně vidíme, že při restrikci zaměstnanců neřídí se železniční úřady praktickými důvody ve prospěch státní správy, nýbrž rozhodují ponejvíce šablonovitě a to tak, že rozhodly o číselném počtu, kterým má se zmenšiti počet drážních zaměstnanců bez ohledu na to které služební odvětví.
Tak stanoven byl počet zaměstnanců k propuštění u železnic přes 18.000. Následkem toho byly svolávány konference přednostů, nařizováno nové normování zaměstnanců u jednotlivých služeben právníky z centrálních úřadů, kteří nemají ani tušení o službě na trati. Přesto tito stanovili, jaký počet dělnictva smějí přednostové zaměstnávati na 1 km trati. Tak se stalo na př., že u jednoho pražského odboru stanoven počet zaměstnanců na 62 dělníků, ač r. 1913 u téhož odboru byl normovaný stav 90, letní dobou 120.
V kanceláři téhož odboru, kde býval přednosta a dva inženýři, je z těchto nyní 8, z nichž, pokud nám známo, restringován nebyl ani jediný. Totéž jest u ředitelství státních drah, která jsou výkonnými orgány ministerstva železnic. Tyto úřady jsou přímo přecpány zaměstnanci vyšších služebních tříd, z nichž značná část má buď značně přeslouženo a odnímá tak existenci silám mladším, anebo jest pro překročené fysické stáří neschopna řádně zastávati svěřený úřad. Tyto případy objevují se u několika přednostů ředitelství, ba přímo pod okny ministerstva železnic, v samé Praze. Přes to nebyli tito pánové pensionováni ministerstvem železnic, ač toto nařídilo, že v prvé řadě má se počíti u těch, kteří dosáhli hranice stáří a přesluhují, což se nestává u zaměstnanců nižších kategorií. Zde pensionováni byli zaměstnanci, kteří mohli ještě 10 roků konati platné služby.
Právě tyto nepřístojnosti naplňují nás krajní nedůvěrou k jakýmkoli nařízením vlády a žádáme, aby prováděcí lhůty stanoveny byly zákonem.
Jinak rozhodl se klub neodvislých komunistických poslanců přes všechny nedostatky, které tato předloha bezesporně má, a jež jsme v této sněmovně vytkli, nemohouce jim v sociálně-politickém výboru, kde nemáme zastoupení, zabrániti, hlasovati pro tuto předlohu, kterou považujeme za nedostatečnou splátku živnostníkům a malým rolníkům, které chceme jako neodvislí komunisté osvoboditi ze spárů dnešní imperialisticko-kapitalistické společnosti, k jejímuž oslabení a zničení chceme všemi prostředky pracovati. (Souhlas u stoupenců řečníkových.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Johanis.
Posl. Johanis: Slavná sněmovno! Přistoupila-li včera sněmovna k projednávání zákona o pojištění invalidním a starobním osob samostatně hospodařících, pak skončí se schválením jeho závěrečná cesta dlouholetého zápasu třídně uvědomělého proletariátu, který vedl pro to, aby těm, kdož sestárnou, dostalo se invalidního a starobního pojištění. Proletariát dovolával se tohoto práva pro sebe, ale projevil i souhlasem k §u 287 zákona ze dne 9. října 1924 o pojištění zaměstnanců pochopení, že tato ochrana má se dostati i těm, kteří vedle dělnictva jsou ve stáří eventuelně neschopnosti k práci dosud nezaopatřeni. Jsou to živnostníci, jiní řemeslníci, domkáři, malorolníci a pod., vesměs tedy lidé, kteří odkázání jsou jako dělník na výdělek své práce. I oni potřebují záštity, i oni mají právo na klidnější a zajištěnější stáří, než jaké u veliké části jest až dosud. Proto jako sociální demokraté ceníme zákon stejně, jako jsme činili u zákona o pojištění pro zaměstnance, který byl vyhlášen 9. října 1924. Je pro nás stejně významný, přesto, že se tvrdí různými stranami, že na zákon tento se vrstvy pod zákon spadající netěší. Jsme v tomto směru jiného přesvědčení, i když víme, že platební povinnost zákonem pojištěncům uložená kalí toto jednotné nazírání, a že jako jiné sociálně-politické potřeby nedovedou příští pojištěnci náležitě zákon ten oceniti.
Bylo zde stěžováno si do toho, i pan kol. Sedláček se toho dotkl, že pojištění samostatně hospodařících není možno okamžitě uvésti v činnost, protože se musí dříve čekati na různé reformy daňové. Nesdílím tohoto názoru nejen sám, nýbrž ani v zastoupení klubu, jejž kladu si za čest na této tribuně zastupovati, poněvadž jsem přesvědčen, že na venkově, ať je to malý rolník, ať živnostník městský nebo venkovský, i když poplatnost ho zatíží, musí si býti vědom a musí býti v těch tendencích vychováván, že příspěvek, který platí, platí na své životní potřeby, totiž na dobu, kdy bude neschopen ku práci a když zestárne. Ale my musíme vychovávati také příští pojištěnce - tak tomu bude i u dělníků - v názoru, že pojištění skýtá záruku rodině pojištěncově, ať to bude rodina dělnická, rolnická, maloživnostnická, městská nebo venkovská, že jde o otázku, aby ti lidé v případě úmrtí a uplynutí čekací doby byli chráněni nejen pokud žijí, ale aby byli chráněni i jejich pozůstalí po jejich smrti. Proto oba zákony jsou výsledkem přímé účasti zájemců na vypracování zákona. Toť zásluha demokracie, která je ústavou naší zaručena všem vrstvám, čímž umožněna spolupráce na veškerém zákonodárství. Nelze ovšem zapomínati, že tato demokracie nedává pouze práva, ale že ukládá i povinnosti a odpovědnost. A té se jako sociální demokraté nevyhýbáme, poněvadž hájíme názor, že právě u pojištění otázka demokracie se náležitě uplatnila.
Není přec bezvýznamným pro dělnictvo, jestliže veškeré zákony, zvláště sociálně-politické, za působení jeho zástupců procházejí parlamentem, neboť o toto právo dělnictvo dávno bojovalo. Ne nadarmo dělnictvo volalo po rovnosti občanské a nemanifestovalo zbytečně. A jestliže dodnes v řadách určité části dělnictva není vědomí této odpovědnosti, pak nutno pracovati k tomu, aby se tak stalo. Musíme konstatovati, že padají zde zaměstnavatelské výsady starého soukromokapitalistického řádu, podle kterých nestaral se zaměstnavatel, co bude s dělníkem, když pracovní jeho síla je vyčerpána. Tak jako starý zákon nemocenský, úrazový, tak i zákon o invalidním a starobním pojištění dělnictva ukládá povinnost zaměstnavateli věnovati ze svých zisků část k zajištění těch, kdož prací věnovali mu svou sílu a své zdraví. V tomto zjevu jeví se postup a vývoj socialismu. Není to cíl - cíle jeho jsou dalekosáhlejší - nýbrž je to vývoj, který je zdravější, než kdybychom dospěvše jisté mety, musili od ní ustupovati, jak děje se v Rusku.
Při této příležitosti bych chtěl odpověděti, ač již tak učinil pan kol. Koudelka z části, předsedovi komunistické frakce v Československu, panu Hakenovi.
Tento pán včera zesměšnil vůbec zákonodárství sociálně-politické v Československu. Dokonce řekl, že opatření, které se dělá sociálně-pojišťovacími zákony, je opatřením pro sociální patrioty. Musíme si uvědomiti, že celá generace v Československu, dělnictvo, malí zemědělci, malí živnostníci v otázce pojištění domáhali se splnění tohoto postulátu od let devadesátých. Poukazuji zejména na resoluce, schvalované v den svátku práce 1. května již od let 1891-1892, kdy manifestanti v den svátku práce otázku pojištění pro případ invalidity a stáří precisovali. Jestli včera pan Haken proto se zde posmíval zákonu tomu, poukazuje posměšně, že zákon ten je opatřením pro vůdce sociálních patriotů, musíme jen litovati, jak nízce se komunistická strana svým vůdcem zde representovala, když celou generaci, která za požadavek zaopatření invalidity a stáří bojovala, takto zesměšnila. Správně proto řekl již posl. Koudelka, že ti právě, kteří tak zesměšňují tuto velikou vymoženost dělnické třídy, živnostníků a malozemědělců, ti právě ještě roku 1920 a v letech předcházejících toto pojištění dělníkům, živnostníkům a rolníkům doporučovali a chtěli je v době, kdy by bývalo daleko horší, než je dnes uzákoněno. Proto si musíme býti vědomi, že osnova Beckova z 3. listopadu 1908 i osnova Bienertova, která byla z velké části opravou osnovy Beckovy, daleko nedosahují i pokud jde o dávku výhod, které dnešní osnova - co nejdříve zákon - o pojištění v Československu přináší. Musím jen vysloviti politování nad nízkostí a přímo, abych tak řekl, zpustlostí representanta komunistické strany, který nemá pro sociální pojištění jiného porovnání, než že to bude zákon k zaopatření jednotlivců. Jestli komunistická strana dále nemá jiné porovnání, než toto zesměšňování, pak musím říci, že jde opravdu daleko a že toto ji charakterisuje.
Chtěl bych ještě vyzvednouti morální význam obou zákonů pojišťovacích, jenž je zejména v tom, že skýtá nejen ochranu pojištěncům, ale i jejich rodinným příslušníkům, že v obou pojištěních není bezzájemných, že na zákoně interesovány jsou matky, děti, předkové i vnuci, jsou-li výživou odkázáni na pojištěnce nejen přímo, ale i také nepřímo. Nejen, kdo bude míti nějakou živnost, ať zemědělskou, nebo obchodní, nýbrž také, jak jsem právě řekl, jeho děti, žena, po případě také předkové i vnuci, budou-li výživou na ně odkázáni, dostávají zákonem určité ochrany. Význam zákona prokazuje i počet pojištěnců, na které se bude vztahovati, pokud projednáváme zákon o pojištění osob samostatně výdělečně činných, jichž v tomto druhém oddílu je uvedeno více než 1,200.000. V dělnickém oddílu podléhá pojištění na 3 miliony duší kromě rodinných příslušníků. Odhadujeme, že na 100 pojištěnců přímých připadá 85% příslušníků rodinných, celkem tedy jde zde o 7 1/2 milionu duší, které podléhají zákonu o dělnickém pojištění, dále zákonu o pojištění osob samostatně hospodařících. Připočteme-li k tomu děti do 17 roků, manželky a ostatní osoby, závislé na svých živitelích, jde zde opravdu o zákon, který rozsahem svým bude se dotýkati největší části obyvatelstva tohoto státu.
Nový zákon vyjadřuje nejen práva, nýbrž stanoví také povinnosti platiti příspěvky. Toto zřízení naráží na jisté nepochopení těch, kteří zde jen povrchně posuzují tuto skutečnost. Ještě včera Národní Listy psaly, že prý pojištění je hezké, ale nákladné. Je pozoruhodno, že nikdy ani v Československu ani za Rakouska, kdy šlo o zavedení jiných věcí nebo jiné zatížení, nikdy se na nákladnost tolik nepoukazovalo, jako se poukazuje na nákladnost při pojištění. Bylo to u pojištění dělnického i u pojištění osob samostatně hospodařících. Už zde bylo jinými řečníky řečeno, nejen socialisty, nýbrž i nesocialisty, že poplatnost u pojištění samostatných nebo u pojištění dělnického, tedy u pojištění obojího, pokud ho nazýváme pojištěním sociálním, nebude plýtváním zbytečným, nýbrž že jde o poplatnost, která bude ve formě reserv premiových ukládána a která, i když bude uložena, nebude mrtvým kapitálem, protože oba dva zákony určují, za jakých okolností je možno premiových reserv používati.
Když se mluví o vojáctví - a my sociální demokraté uznáváme, že Československo musí míti své vojáky k ochraně státu - poněvadž je nemyslitelno, aby jich nemělo - když jde o komunikaci nebo jiná opatření ve státě, nikdy neslyšíme, že poplatnost je zbytečná, jenom když se zavádí životní pojištění. Vidíme, že ti, kteří naříkají na poplatnost a nákladnost, fedrují sami povinnost pojištění živelního. Co pak pojistiti dobytek nebo chalupu je důležitější než pojistiti lidi?
Slavná sněmovno, chtěl bych vyzvednouti to přednostní právo pojistiti člověka před pojištěním hmoty, případně před pojištěním zvířete, i když to nepodceňuji z důvodů národohospodářských a uznávám potřebu toho pro živnostníka a zemědělce.
Je nutno politovati, že právě ti, kteří si nepřejí v Československu pojištění starobního, ukazují na veliké zatížení pro taková opatření, která mají sloužiti člověku jako bytosti nejvyspělejší, ale zejména lidem nejchudším a nejpotřebnějším, kteří potřebují, když zestárnou anebo stanou se neschopnými ku práci, zaopatření. Příspěvky, které zaplatí eventuelně se svým zaměstnavatelem, nebo příspěvky státu, nejsou tedy zbytečným vyhazováním, neznamenají, abych tak řekl, národohospodářskou ztrátu.
Vážně myslící jedinec ví, že stát i zákonodárci, mají-li dáti pekuniérní práva zákonem, musí uložiti současně i povinnosti. Nemůže stát zaručiti dávky, aniž by jednal o úhradě. Jestliže jako sociální demokraté souhlasili jsme i při dělnickém pojištění s formou placení příspěvků, pak jsme to připustili proto, že nechceme, aby tak významné zákonodárství, jakým oba zákony o sociálním pojištění jsou, měly formu chudinské podpory, která by nezaručovala právo na zaopatření těm, o něž v zákoně jde. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Víme, že ukládají se pojištěnci zvýšené povinnosti, ale snažíme se zaručiti mu také práva, která mají nejen sociální, ale i hospodářský a zdravotní význam, může-li pojištěnec sám nebo svým zástupcem pečovati o to, aby zákon byl opravdu sociálně ochranný. Toto právo nepodceňujeme, neboť dělnictvo má zkušenosti z nemocenského zákona a z nemocenské praxe. Poznalo, že i špatný a nedostatečný zákon rakouský při správném sociálním výkladu dělnických správ pokladenských umožnil, aby z nemocenských pokladen staly se ústavy vskutku sociální a zdravotní, jimž ani odpůrce neupře, co vykonaly prospěšného, zejména na poli léčebné péče.
Má proto význam, jestliže zákon správně dělnictvu zhodnocujeme, vytyčujeme-li dobré stránky, ale i poukazujeme-li na slabé jeho stránky a poučujeme-li dělnictvo, že je v jeho zájmu, aby zákon znalo a aby o jeho provádění se zajímalo. Věříme, že dělnictvo, živnostníci a zemědělci malí ve svém celku pochopí, jak nutnými jsou oba zákony a že se o ně budou zajímati, neboť zákony ve svém provádění budou takové, jaký výklad jim pojištěnec dovede dáti teď i v době příští. Proto odsuzujeme snahu komunistických poslanců a jejich novinářů, kteří používají zákona, resp. jeho slabých stránek u pojištění dělnického ke štvaní proti pojištění jako takovému a ke štvaní proti sociálním demokratům, neboť dělnictvo tím odvrací se od zákona a ponechává se volné pole těm, kdož přáteli zákona nejsou a nikdy nebudou. Pomáhá se sociální reakci, kteréhožto zjevu by se mělo všechno dělnictvo varovati, ať se hlásí ke kterékoliv politické straně. Stejně tak musíme odsouditi i povrchní psaní o zákonech v listech měšťáckých a středostavovských, které jen proto, že zákon ukládá povinnost platební na vrstvy k nim příslušející, používají tohoto ke štvaní proti zákonu; zapomínají, že hoví tím sobectví, jež není v dnešních dobách a poměrech zjevem potěšujícím.
Při té příležitosti nutno se zmíniti i o tom, že bývalý senátor pan Prášek k této věci ve svých listech, ať časopise "Na pravo" nebo v "Agrárních Novinách", dělá zvláštní náladu proti sociálnímu pojištění. Ale je známo o panu velkostatkáři Práškovi, že pan velkostatkář Prášek to byl, který zastával, ovšem ne z upřímného srdce, hledisko, aby pojištění, které bylo nám známo Beckovou osnovou z 3. listopadu 1908, nebylo určeno jen pro dělníky, ale i pro střední stavy, tedy živnostníky a malozemědělce. Když r. 1907 a 1908, tedy v době, než byla Beckova předloha předložena rakouské sněmovně, cítil p. Prášek a spojenci potřebu, aby střední stavy byly pojištěny, je nepochopitelno, že týž p. Prášek v Československu za několik let později, řekněme asi za 17 let má ohledně pojištění názory jiné. Tedy to, co bylo nutností v otázce pojištění malých živnostníků a zemědělců v r. 1907 a 1908, když se dělala Beckova předloha, totéž není nutností dnes, když p. Prášek dává proti ní, zejména na venkově, agitovati. Jest jenom litovati, že i ostatní činitelé, kteří s p. Práškem se neshodují, této agitaci jeho podléhají. To snad byly motivy, proč zákon o pojištění samostatně hospodařících nemá vejíti současně v platnost s pojištěním dělnickým. Zákon, který projednáváme, pozvedá právo nemajetných, uskutečňuje sociální ochranu a proto jej hájíme, vědomi toho, že na síle a politické moci pojištěnců záleží, odstraní-li se nedostatky jeho na příště, ať v tom či onom paragrafu uvedené.
Poukazovalo se v debatě - i novinářské - k malým důchodům. Přiznám, že v pojištění dělnickém i v pojištění samostatně hospodařících nemůžeme býti s důchody spokojeni tak, jak jsou v osnově uvedeny, ale o důchodu nerozhodují zákonodárci, u otázky důchodu rozhoduje pojistný matematik. Když jsme dělali pojištění dělnické i pojištění osob samostatně hospodařících, byli bychom rádi viděli důchody vyšší, nežli jsou v zákoně, ale když přišel pojistný matematik a řekl, že každý větší důchod znamená také platiti větší příspěvky, členové výboru sociálně-politického, zde i v senátě, musili uvážiti, že pojištění není možno tak zatížiti zavedením vyšších důchodů, že by nebylo schopno se vžíti a státi se populárním. Co by bylo platno zaručiti vyšší dávky, kdybychom vysokými příspěvky malému dělníku nebo živnostníku učinili nemožným, aby on toto pojištění platil? Pak by se ono zvrhlo a přivodilo by nenávist, kteroužto nenávist by ovšem nemohla nahraditi nějaká vyšší dávka. Tedy my spoléháme na lacinou správu a do jisté míry jednoduchost, která je v organisaci našeho pojištění. Až budou okresní pokladny zrušeny a veškerá agenda bude soustředěna u ústřední sociální pojišťovny, bude také řízení a administrativa pokud možno u nás nejjednodušší. Také u pojištění samostatných má býti pokud možno organisace jednoduchá tím, že také obvodové pojišťovny mají býti sdruženy v t. zv. Ústřední pojišťovnu. Pokud my praktikové dovedeme oceniti administrativu a její pohotovost, jak máme zkušenosti z pojištění nemocenského, doufáme, že bude toto zřízení poměrně laciné.
Největší zájem dnes vyvolává však čekací doba, která je stanovena v obou zákonech asi na tři roky. Tato čekací doba je také hybnou silou veškerého úsilí, aby oba zákony, jak dělnického pojištění, tak samostatných, co nejdříve vstoupily v platnost, neboť škoda každého týdne. Čekali-li až dosud dělníci i osoby samostatně hospodařící oproti vrstvám ostatním, dávno již zajištěným, na pojištění invalidní a starobní, tedy nutno říci, že čekali dosti dlouho a nebýti války, možno prohlásiti, že i zaostalé Rakousko by bylo pojištění pro dělníky uskutečnilo. Když si zejména uvědomíme, v jakém stavu bylo dělnické pojištění v roce 1914 před vypovězením války, musíme říci, že při vší nedůvěřivosti k Rakousku, jistě dnes čekací doba 5letá, která byla navrhována v osnově Beckově, by byla již za námi, a dělníci starší 50-, 60- a 65letí měli by alespoň minimální čekací dobu vydrženu.
Proto spěcháme na pojištění, proto sociální demokracie kladla tak velikou váhu na otázku, aby pojištění nebylo oddalováno, proto jsme naléhali, aby junctim v §u 187 bylo zrušeno. Vítáme po této stránce osnovu zákona pro osoby samostatně hospodařící, v níž v §u 148 je ustanovení, že dělnické pojištění vejde v platnost 1. července 1926. Žádali jsme původně, aby toto ustanovení znělo na 1. leden 1926 a byli jsme ochotni zejména v nemocenských pokladnách věnovati veškerou píli tomu, aby pojištění bylo vykonáno do 1. ledna. Ale když to nebylo možno, vítáme i toto ustanovení podle zprávy výboru, poněvadž předpokládáme, že doba ta uteče brzy. Odmítáme nařčení pana Hakena, že bychom se báli voleb a proto že jsme chtěli pojištění teprve od 1. července 1926. Všichni přátelé nám dosvědčí, že jsme se domáhali pojištění od 1. ledna, ale bude nám milé, když můžeme dělníkům říci, že pojištění platí, ať již platí od 1. ledna nebo od 1. července 1926. Jsem přesvědčen o tom, že je škoda 26 týdnů, ale ty utekou a bude-li průmyslová konjunktura taková jako letos, doufejme, že i dělníci sezonní nebo občas zaměstnaní získají čekací dobu, která je v zákoně minimálně stanovena na 150 týdnů, v době co nejkratší.
Sociální demokracie je si vědoma nutnosti obou zákonů, jak již jsem uvedl. Je si vědoma toho, že domkáři i jiní zemědělci i při záruce jistého výměnku nejsou tak postaveni, aby žádného starobního pojištění nepotřebovali. My jsme odedávna dokazovali a musili to i pánové na straně republikánské uznati, že pojištění osob samostatně hospodařících rozřeší problém výměnkářství. Kdo zná poměry, které vyvolává výměnek, musí uznati, že po této stránce lze z mnohých hledisek zákon vítati. Nejeví-li se o uplatnění zákona zájem vrstev, jež staví se vždy mluvčími živnostníků, domkářů, malozemědělců, je na interesentech, aby si to s nimi případně jako voličové vyřídili. Strany, které naléhají na oddálení, budou museti vysvětliti, proč dříve spěchaly a teď mají dosti času. My, sociální demokraté, jsme si vědomi, že malý zemědělec, obchodník, živnostník a pod. potřebuje jako dělník invalidní i starobní ochrany a toto poznání nevyplývá z dnešních mimořádných poměrů, nýbrž ze zkušeností minulé doby. Zde, promiňte, řeknu-li své mínění otevřeně: Zdá se mi, že se přihlíží více k těmto stranám, k těm desetitisícům dobře situovaných než statisícům skutečně potřebných. Z tohoto fakta vyplývá, že sociální pojištění v obou zákonech nemělo v měšťanských stranách vždycky upřímných přátel. To vidíme, jak to řekl kol. Koudelka, zejména ve frakci p. Práška, velkostatkáře z jihu, a to vidíme na straně komunistické, o níž správně kol. Koudelka řekl, že když jsme zákon nedělali, jsme byli biti, a když ho děláme, jsme biti zase. Komunistická strana v Československu nemůže potřebovati sociálního pojištění. My budeme již míti příležitost slyšeti na schůzích, proč pánové mají dosti času. Byl jsem na mnoha schůzích, i odborných, na které přišli komunisté, ale nikdo tam nevytýkal, že pojištění má vady, naopak vždycky bylo vytýkáno, proč pojištění už není. Musím konstatovati, že jiná nálada jest u dělníků komunistických a jiná u pánů, kteří hanobí zde zákon a chtěli by čekati, jak správně řekli, až provedou v Československu revoluci.
Junctim v §u 287 řízlo dnes do této neupřímnosti a ukázalo ji v pravém světle. Z dnešní situace jest viděti, že skutečnými přáteli zákona byli třídně uvědomělí dělníci, kteří jsou terčem útoků jako my, jejich zástupci v parlamentě, i jako ti, kteří v továrnách, dílnách a jinde zákon chrání a domáhají se, aby byl brzy v platnosti. Věříme, že budoucnost ukáže prospěšnost zákona. Tím dá zadostiučinění těm, kdož o tento zákon proti různým přítelíčkům se zasloužili.
Obou zákonů, jak zákona z 9. října 1924, tak i zákona, který projednáváme, musíme si ceniti, jak kol. Koudelka správně řekl, i se stanoviska zdravotní péče. V dělnických třídách se poznalo, že od doby, co je v platnosti nemocenské pojištění, smysl pro zdraví dělníků roste. Propagují jej jednak pokladny samy, i za podpory státu, ale oba dva zákony, dělnický i osob samostatně hospodařících, tento smysl ještě vyzdvihují. Musíme si uvědomiti, že zákon o dělnickém pojištění dokonce ukládá vládě, aby věnovala 100 mil. Kč na léčebnou péči. Těchto 100 mil. Kč má býti použito pro léčebnou péči středních stavů a já bych chtěl se stanoviska zdravotní péče vyzvednouti význam toho. Jako v malém vidíme význam zdravotní a léčebné péče, pokud ji provádějí nemocenské pojišťovny, musíme očekávati, jak to vidíme z části u pensijního pojištění soukromého, že se ve větším rozsahu objeví i pojištění, které budujeme jednak zákonem vyhlášeným i zákonem dnes projednávaným.
Spojením úkolů nemocenských pokladen a Ústřední sociální pojišťovny, ať dělnické nebo samostatně hospodařících, rozvine se zdravotní péče a dá se předpokládati, že i příští chudinské úkoly obcí, zemí i státu ukáží, že se těmito zákony, kterými se Národní shromáždění zabývá, prospělo zdravotnímu stavu povšechně a že vedle této významné péče léčebné vyzvedá se nejen sociální, ale i hospodářská úroveň malého poctivého občana. Správně bylo kol. Koudelkou řečeno, že se předpokládá, že po této stránce zlepší se poměry zejména ve venkovských obcích, pokud obce budou schopny ať již kanalisaci, vodovod, chudinské domy nebo jiná sociálně prospěšné a zdravotní zařízení prováděti.
Ke konci dlužno kvitovati prohlášení ministra kol. dr. Wintra o zajištění přestárlých. Z jeho prohlášení se dovídáme, že vláda se zaměstnává myšlenkou, jak již bylo při jiných příležitostech konstatováno, osnovu zákona o opatření osob, překročivších 65 let, předložiti. Již v sociálně-politickém výboru dal jsem podnět, aby i zákon tento byl parlamentu předložen do dvou měsíců, a věřím, že se dočkáme co nejdříve doby, kdy skutečně vláda sliby své již proto, že jsou k tomuto účelu určeny fondy, splní a že zákon co nejdříve předloží, aby sněmovně i senátu byla dána možnost, aby pro ty, kteří sestárli a pro svůj vysoký věk nebudou do pojištění pojati, bylo uděláno určité opatření pro jejich stáří. Nepůjde přece o rentu, nepůjde o důchod, protože tito starci a stařeny již nemohou pro vysoký věk ani u pojištění dělnického ani u pojištění osob samostatně výdělečně činných jaksi býti zachyceni, nebudou platiti spolu se zaměstnavateli, pokud jsou dělníci a sami, pokud jsou to živnostníci a zemědělci, poněvadž snad již nebudou tolik výdělečně schopni, aby si pojistné platili. Proto jistě vykoná československý stát velký úkol, když třeba jen podporami projeví jaksi úctu ke stáří tím, že zákonem umožní, aby chudí starci a stařeny určité dávky ve formě podpor dostávali. Minule, když jsme jednali o zákoně dělnickém, řekl jsem, že debata v zákonodárných sborech o pojištění sociálním je pro všecky socialisty dobou sváteční. Snad dělníci při nynější neuvědomělosti, kterou jistá strana do dělnictva zanesla, nedovedou význam zákona pro dobu příští plně oceniti, ale my zavíráme debatu v tomto domě zákonodárném, tak zvané komoře první, o jednom z nejdůležitějších zákonů, který nemůže nynější doba oceniti proto, že dnešní pojištěnci nebudou hned bráti dobro z tohoto zákona. (Výborně!) Zákon nemůže působiti okamžitě; na rozdíl od jiných pojišťovacích zákonů tento zákon musí míti čekací dobu. U jiných zákonů, jako je nemocenský, úrazový, nastává nárok a dávka ze zákona okamžitě vstupem do práce. U pojištění invalidního a starobního nemůže tento předpoklad nastati proto, že jde o dávky dlouhodobé, které si musí pojištěnec u zaměstnaneckého pojištění se zaměstnavatelem u pojištění samostatných spolu se státem vydržovati. Ale my musíme ceniti také to, že v obou zákonech, jak dělnickém, tak v zákoně osob samostatně výdělečně činných, stát, representant společnosti, proti níž my ze stanoviska socialistického máme celou radu námitek, uznává právo nároku na život chudého člověka, ať to bude dělník nebo malý živnostník nebo malý zemědělec, tím, že říká: Ty si budeš platiti, zaměstnavatel na tebe bude platiti, ale já ti přispěji 500 Kč, tedy jistou částkou k tomu, aby tvůj důchod byl vyšší, čímž je řečeno, že společnost uznává právo na život invalidy i starce, tedy člověka neschopného práce. To je ten velký morální význam, že společnost-stát, Československá republika, se přihlašuje k určité povinnosti a tento fakt se musí se stanoviska dělnického i socialistického zvláště při této příležitosti oceniti.