Ve všech případech, kdy v některém cizím státě páchána byla justiční vražda, vyvolalo to silnou ozvěnu ve všech vzdělancích bez rozdílu politických stran. V oněch předválečných dobách však tito vzdělanci svobodomyslných a humanistických zásad byli jen slabými skupinami a bezmocni. Měli autoritu jen svými výkony v oborech vědy či veřejného života. Dnes však humanisté, sociální demokraté, sociální pacifisté, sociální reformisté, demokraté a volní myslitelé jsou ve vládě, mají proto veliký vliv na politické záležitosti všech států a mohou snadno uplatniti se v takovém případě, kdy jedná se o život jednotlivce, který má býti utracen jen z bestiální choutky Horthyovců. Voláme proto ke všem oněm vzdělancům, kteří dříve dovedli svou autoritu uplatňovati, pokud ještě politické moci žádné neměli, aby také nyní konali svou lidskou povinnost. Voláme k dělnictvu všech stran, aby proti horthyovským katanům vzneslo hlasitý svůj protest. (Potlesk komunistických poslanců.)
A nyní ke školství. Slavná sněmovno! Musí to býti veliká otrlost kulturního svědomí, aby měla pro nynější opatření ve školství omluvu. Mají ji všechny koaliční strany. Ony usnesly restrikční zákon, ač věděly, že vrhne národní školství zpět o několik desetiletí. Podle své koaliční povinnosti jest s nynějším stav m velmi spokojen p. ministr školství, ač musí přiznati: R. 1914 bylo v Čechách 21.700 tříd a dnes je jich 18.300, tedy o 3400 méně. Za Rakouska jsme říkávali: Ubohá česká škola! teď říkáme: Ubohá československá škola, a to se týče národní školy všech národností. R. 1919 usneslo Národní shromáždění zákonodárné monstrum, zákon o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích, odevzdávající osudy škol, jich zřizování a rušení do byrokratických rukou předsedy zemské školní rady. Podle něho funkcionář zemské školní rady, to jest její předseda nebo jím ustanovený zástupce, má právo zrušiti obecnou školu národní, není-li ani 40 dětí, jež do této školy choditi jsou povinny. Rovněž má tento funkcionář právo zmenšiti počet tříd nebo poboček při některé národní škole zřízených a sloučiti školy občanské chlapecké a dívčí v občanskou školu smíšenou. Týž funkcionář má právo zrušiti školu občanskou, nemá-li ani 90 dětí. Ten zákon byl připravován s nezahaleným i vysloveným úmyslem rušiti německé školy s malým počtem žáků v českých městech. Tehdy se nepomýšlelo na to, že ho bude užito také naproti školám českým a v samé Praze.
Prováděl jej nejprve jeho iniciátor dr. Metelka s heslem: Ať se německé škole měří jako české, a zavíral německé třídy. Tato rovnost jest dávný trik českých stran měšťáckých, a dle projevů v této sněmovně i sociálně-reformních. Němci u nás při svém rozvitém průmyslu pochopili dávno před Čechy význam lidových škol a využili zemského zákona z r. 1873 o jejich zřizování měrou vrchovatou. Postarali se o mnoho škol a o malý počet žáků ve třídě. Češi byli v té době v trpné oposici, prováděli hloupou pasivní oposici školskou. Škola česká zůstala daleko za německou. Když pak později Češi upustili od politiky umíněného chlapce, měli na poli školském mnoho doháněti. Ale nedoháněli; svěřili resort školství obecného v zemském výboru prof. Kvíčalovi a po něm kanovníku Burianovi, a ti zdržovali podle svého přesvědčení i na rozkaz konservativní české a velkostatkářské většiny na sněmu rozvoj české školy přes veškerý nátlak pokrokové veřejnosti. Zůstávali jsme ve školství pořád za Němci. Za takového stavu školství byla prováděna zásada: Němcům jako Čechům podle uvedeného československého zákona. Princip byl: Ne přivésti českou školu na vyšší stupeň školy německé, ale strhnout německou školu na nižší stupeň školy české. Byly ovšem také zřizovány hojněji školy české, zvláště menšinové, ale k paritě jsme dospěli především zavíráním tříd německých. Němci počítají za dobu poválečnou tolik svých zrušených tříd, že to dělá v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celých 24%, v některých školních okresích více než polovinu, ano na Budějovicku více než 3/4 všech tříd dřívějších. Teď již mají Češi národní školství lepší než Němci.
Nynější předseda zemské školní rady v Čechách dr. Politzer nabyl svého místa jako politický straník národně-demokratický a provádí tam kulturní politiku své strany, zřizuje české školy v krajní nutnosti a utiskuje bezohledně školy německé, jak to káže program jeho strany kapitalistické a nacionální. Slyšíme, že při tom jedná podle zákona. Zákon mu dává právo, že může rušiti školy a třídy. Toto zákonné "může" se stává skutečností tím osudnější, čím menší jeví porozumění pro lidovou školu a menší pocit odpovědnosti. (Výkřiky posl. Toužila.) Proto se s tak lehkým srdcem dopouští na ní provinění i proti zákonu. Předseda zemské školní rady nesmí zrušiti obecnou školu, chodí-li do ní aspoň 40 dětí. Přes to v Praze zrušuje chlapeckou školu staroměstskou, do níž bylo zapsáno 70 dětí, chlapeckou školu na Rejdišti se 106 zapsanými dětmi, obecnou školu dívčí v Dušní ul. se 146 dětmi, chlapeckou školu v Hopfenštokově ul., kam je zapsáno 140 dětí, dívčí novoměstskou ve Školské ul. se 120 dětmi, obecnou školu chlapeckou na Korábě s 84 dětmi. (Výkřiky posl. Toužila.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Houser (pokračuje): K tomu nemá nikdo práva. Tak je třeba proti předsedovi zemské školní rady dovolávati se nikoliv smyslu pro vzdělanostní potřeby dorostu občanského, nýbrž zákonné ochrany, neboť tento státní funkcionář jedná proti zákonu.
Nepřátelství ke škole, které se jeví ve vylíčených opatřeních, vzbuzuje všude rozruch i pobouření. Obecní zastupitelstva, místní školní rady a občanstvo na veřejných schůzích se usnášejí na protestech, přicházejí deputace do ministerstva školství, a slibuje se jím, že příkrosti opatření předsedy zemské školní rady budou zmírněny, a docházejí rekursy na jeho protizákonné rozhodování. Rozhořčení a rozčilení občanstva nad zavíráním škol a tříd s malým počtem žáků jest snadno pochopitelné, když vidí, že nově zřizované školy menšinové vykazují často počet ještě menší. Zemská školní rada a zemský správní výbor otevřely jednotřídky s 19 až 10 žáky. Jsou v Čechách menšinové školy, jež mají i méně než 10 žáků, a menšinové školy jsou, jak známo, ohromnou převahou české. Neukazuji na ně proto, že by se měly zavříti, ne, ale při tom zavírati školy jiné s 20-30 i více žáky je nespravedlivý čin protikulturní. Čím méně dětí ve třídě, tím větší jejich prospěch.
Protikulturní politika upozorňuje na československý stát všude za hranicemi. Čím Češi získávali za Rakouska sympatie v cizině, a co dodávalo našim snahám po samostatnosti charakter zvláštní opravdovosti, byl kulturní útisk a energie, s níž jsme mu vzdorovali. Tehdejší naše školská politika byla za nás v cizině výmluvným přímluvčím. Teď již o něj nedbáme, jakoby nám na tom nezáleželo, že bývalý přímluvčí zrovna tak výmluvně jako dříve pro nás agituje proti nám. Naše propaganda za hranicemi spoléhá příliš na peníze, kterými chce tamější veřejné mínění koupiti. Nekoupí. Každá zavřená třída v Československu viní náš stát z kulturní reakce, a každá zavřená třída nečeská z národnostního násilí.
Které školy a třídy byly zrušeny? Jak četně byly žactvem osazeny? O osazení tříd nemáme žádné statistiky, jsme odbýváni průměrem v celé zemi, abychom nemohli věc posouditi. Všechny odkazy na zprávy statistického úřadu, na všechen obsáhlý materiál o počtu škol pro posouzení otázky zavírání škol a tříd jsou málo významné. Jestliže pan ministr uvádí, že přes to, že byly zrušeny třídy a školy, průměrný počet žáků na třídu je menší než v dobách rakouských, potom ho upozorňuji, že škola je kus národního života, jenž před naší samostatností živořil. Teď ji máme ve svých rukou, měli bychom usilovati o její rychlý vzrůst, její dokonalé vypravení nejmenším počtem žáků ve třídě, všestrannými opatřeními, aby z ní měla mládež co nejvíce, ale slyšíme: Pohleďte, nebyla stlačena pod úroveň z doby rakouské!
Ministerstvo školství kromě občasných agitačních článků novinářských, jaké reformní plány má ministr, z nichž, dodávám, nic se neuskutečňuje, nechává občanstvo bez informací o národní škole, o jejím rozvoji a vnitřní práci. Ani to neuveřejňuje, kolik tříd, ve kterém okrese a které národnosti má žáků méně než 10, kolik a kde 10 až 20, 20 až 30, 30 až 40. Myslím, že v ministerstvu čtou zahraniční statistiku, tam ty údaje nacházejí, ale nepodnítily je ani nyní, v době, kdy se mají čísly hájiti, aby byli takovou statistiku veřejně sdělili. Vypadá to tak, jako by všechna činnost školních úřadů byla pod úřední pečetí, jako by se schovávala. To je pro veřejný úřad smutná okolnost. Občanstvo se o ní dovídá, jen když se mu ubližuje. Čtou-li v těch úřadech, najdou vzory, podle kterých by měli skládati účty. To se týče ministerstva školství a měrou ještě větší zemské školní rady.
Jiná nepřístojnost je propouštění učitelů. Jde o učitelské existence, neboť ti, kteří jsou propuštěni, najdou se svým výlučně odborným vzděláním jiné pole životní činnosti jen výjimečně. Jde také o prospěch školy, aby neztratila učitele, na nichž pro zdatnost práce jí musí záležeti. Tuto nejvážnější věc vyřídil předseda zemské školní rady v Čechách způsobem budícím u odborníků úžas. Rozeslal předsedům okresních školních výborů, to jest hejtmanům, výnos, kterým jim ukládá, aby oni vybrali učitele, kteří mají býti propuštěni. Je v něm tento návod: "Pokud se přihlíží ke služební způsobilosti, výkonnosti a upotřebitelnosti, přicházejí v úvahu učitelské osoby, jichž dosavadní působení nebylo škole ku prospěchu, nebo jichž chování bylo v rozporu s platnými předpisy, nebo které svou nepatrnou výkonností způsobují, že počet učitelstva musí býti rozmnožován." O učitelích v okrese vědí mnoho okresní školní výbory, jejich školské působení znají do podrobna okresní školní inspektoři a kolegové učitelé v kvalifikačních komisích, ale ti nejsou dotazováni. O osudu učitelově rozhodne hejtmanova úvaha, která nemůže posouditi jeho odbornou zdatnost, ale bude za to zkoumati všeobecně, zdali jeho působení nebylo škole ku prospěchu. Poměr učitele k duchu politické správy v okrese padne na váhu.
Hejtmani mají jemný smysl pro tendence projevující se u nadřízených úřadů a co ony naznačují, to provádějí. Ale zemská školní rada nenaznačuje pouze, nýbrž s nezvyklou otevřeností vystupuje proti komunistickému hnutí. Zemský inspektor Haas prohlásil, že komunističtí učitelé Haken a Houser nesmějí se více vrátiti do školy, o středoškolských profesorech podezřelých z komunismu vedle denunciací v Nár. Listech se získávají zvláštní informace, pořádání komunistického časopisu je předmětem disciplinárního řízení, a kde by persekuce byla příliš okatá, tam se učitel přeloží z příčin služebních. Při zbabělém užití toho prostředku není totiž třeba vůbec udati důvody. Kdo by věřil v objektivnost hejtmanů!
Jak se k těmto činům svého předsedy staví plenum zemské školní rady? Musím konstatovati, že je to sbor, jehož se demokracie posud nedotkla. Je sestaven podle rakouského zákona. Ten ustanovuje, že doba úřadovací jejích členů trvá 6 let, ale kdo z mocných v Československu by dodržoval zákony! Zemská školní rada česká má posud členy volené před válkou tehdejším zemským výborem podle kurií, duchovního katolického a zástupce víry israelitské, jmenované císařem Františkem Josefem, a duchovního evangelického. Za církve jsou v ní zástupci, jsou v ní také t. zv. zástupci učitelstva, ovšem ne učitelstvem volení, nýbrž jmenovaní, ale zástupci lidu, rodičů? Ti tam nejsou. Demokracii je přístup do zemské školní rady zakázán. Každé nové jmenování do ní je předmětem ošklivého politického obchodu, jen aby v ní uplatnily strany svůj politický vliv. Za nynějšího stavu mají v ní nejvíce zástupců národní demokraté. Národními demokraty jsou všichni referenti právničtí a všichni zemští školní inspektoři až na jednoho soc. demokrata; ti přece nebudou proti absolutismu národně-demokratického předsedy. Česká zemská školní rada je tu pro výstrahu svým složením i svou činností. To uznávají všichni přátelé školy a učitelstva, ale koaliční strany ji neodklidí, protože splňuje kus jejich programu. Každý kapitalistický stát činnost obecné školy úzkostlivě odměřuje a vnucuje jí tendence třídně kapitalistické.
Naše obecná škola je sice povinná pro všechnu mládež, ale jiné požadavky k ní má dělnictvo a jiné vrstvy majetné. Pro dělnický dorost je jediným pramenem vzdělání, kdežto mládež z rodin zámožných z ní postupuje na školy vyšší, v nichž může nahraditi, co na ní obecná škola zanedbala. Proto vrstvy majetné nestojí valně o její práci. Hlubší vzdělání proletariátu může však i ohroziti kapitalistické zisky. Vzdělaný dělník se organisuje, přesvědčuje se o ceně své práce, z jejíhož výnosu se mají dobře ti, kdo nepracují, a dožaduje se jiného poměru pracovního. Dochází i k vědomí cíle dělnické třídy, jejího osvobození. Kapitalismus uznává, že školy musí býti, ale ví, že vzdělání proletariátu jej ohrožuje, proto mu ho poskytuje jen míru nejnutnější. Nynější omezování vzdělanosti lidových vrstev vyrůstá z kořene obav, jež mají ředitelé našeho státu z rostoucího uvědomení proletariátu. Jde mu o nízké vzdělání všeho proletariátu a pokouší se o to zvláště u proletariátu národních menšin. Československo po rakouském vzoru ukazuje českému dělnictvu: O vaši školu je lépe postaráno než o německou, jako dříve německému dělnictvu se vynášely výhody školy německé. Ale tím se těžko obluzovalo dělnictvo německé, český proletář však vidí až na dno třídní kapitalistické duse, která to praví. Český i německý proletariát je jedno tělo a jeden duch v bratrském boji za své osvobození; dokonalá škola německá stejně jako česká, zrovna jako maďarská a polská je životním požadavkem všeho proletariátu.
Třídní, kapitalistický duch národní školy ji odcizuje dělnickým rodičům a jejich mládeži. Letos se zejména nápadně projevil tím, že ve škole byla rozpoutána protikomunistická agitace. Zákaz cvičení školních dětí ve federovaných tělocvičných jednotách, jenž mohl vyjíti jen od lidí pedagogicky nevzdělaných, ji vyvolal. Interpeloval jsem proto p. ministra školství a nár. osvěty. Uvedl jsem školy i učitele, kteří před dětmi nadávali zastřeně i přímo bolševikům, měli k žactvu přednášky proti komunistům a líčili dětem komunisty, hlavně Lenina a Trockého, jako vrahy lidstva. Na otázku, co hodlá p. ministr zaříditi, aby zjevy politického stranictví ponižující rodiče v očích vlastních dětí byly ve škole znemožněny, mně p. ministr vůbec neodpověděl. (Slyšte!) Mám si mysleti, že s nimi pan ministr souhlasí a osvědčuje tím, že dotaz ne-zodpověděl, svůj souhlas s učiteli, kteří se na škole a dětech touto nízkou agitací prohřešují?
Čím je rozklad kapitalismu větší, tím je nevybíravější v prostředcích, aby se upevnil, a tím brutálnější je jeho násilnictví. Nepřál škole chudých lidí nikdy, teď ji nesmyslně potlačuje a nemotorně se namáhá zasíti v duše proletářských dětí nenávist k proletářské třídě. To je doznání, jak jest s ním zle, a výzva k dělnictvu, že jeho doba, doba dělnictva, se rychle blíží.
Komunisté budou hlasovati proti tomu, aby poslanecká sněmovna vzala výklady pana ministra na vědomí. (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr. W. Feierfeil.
Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Slavná sněmovno! Pan ministr školství a nár. osvěty octl se před několika dny, když přednesl svou známou řeč o rdoušení německých škol, jistě nikoliv v závidění hodné situaci. Octl se v situaci člověka, který má hájiti věc objektivně ztracenou. Tato, nikoliv závidění hodná situace, to se musí říci, týká se ho jako ministra a jako straníka. Jako ministr - člověk by se domníval, že přednosta každého správního odvětví ve státním životě jest povolaným strážcem, ochráncem a budovatelem tohoto správního odvětví - v tomto případě jest tedy povolaným ochráncem, strážcem a budovatelem školství. Místo toho jeho činnost jest charakterisována věcí, již nelze vyvrátiti - ať se již uvádějí čísla tak nebo onak - tím, že každá třetí obecná škola byla zrušena. Je to již takové, jak to vyjádřila deputace německých parlamentních zástupců u něho: on, jako přednosta vyučovací správy jest v poslední instanci odpověden za tyto věci před přítomností, před budoucností, před cizinou a před dějinami. A nyní jako straník: Víme, že od vzniku republiky vyučovací správa jest doménou české sociální demokracie. Jest samozřejmé, že také tato strana vždy bůhví jak vynáší slovo "přátelství ke škole" atd. a přec tato strana dovoluje, aby jeden její člověk na nejvyšším místě schvaloval tyto činy na německém školství. Budeme si to musiti zapamatovati, a až se to hodí, na příslušném místě toho použíti. Říkám: ministr octl se v situaci nikoliv závidění hodné. Již o několik dní dříve byla v německy psaných vládních orgánech pod dojmem, jaký způsobilo rdoušení škol na německý národ, otištěna odpověď; jsou v ní uvedena již všechna čísla, která potom také ve svých vývodech přednesl pan ministr. Na základě těchto vývodů, na základě těchto přikrášlených čísel podařilo se dokonce to, že jeden tento německy psaný vládní orgán dospěl k tomuto závěru: Přes to-že Němci ztratili třetinu svého školství, lze říci, porovnáme-li stav nynějšího německého školství se stavem téhož školství ve starém Rakousku, že Němci stále ještě mají nyní o 3000 tříd více; nepatřilo by jim, jak to mají ve skutečnosti 8.561 tříd, nýbrž jen 5.209 tříd. A to přes všechna tato neslýchaná rdoušení, jimž padla za oběť třetina našeho školství! A tu pokračuje ještě vládní tisk: Kdybychom se chtěli říditi podle rakouských poměrů, musilo by býti zrušeno ještě 3.000 školních tříd! Snad jest to také návěštím toho, co ještě má přijíti. Ztratili jsme třetinu svého školství, proč by to nemohlo dojíti tak daleko, že bychom ztratili polovici školství? Snad se tím má hroziti. Avšak nebudu o tom mluviti, chtěl jsem to jen uvésti jako důkaz, co všechno lze dělati s přikrášlenými čísly. Tyto redakce - a bohužel, jak se zdá, také sám pan ministr - přešly bez dojmu přes tento zjev, na němž nelze nic měniti, že jsme ztratili třetinu našeho školství. Bez dojmu přešlo přes ně, že dnes nemáme již pětitřídní obecné školy; všechny byly organisovány na nižší stupeň, na čtyřtřídní nebo trojtřídní školy. Jestliže se tu a tam nějaká vyskytne, lze je spočítati na prstech u ruky. V nich nezanechalo dojmu, že bylo zrušeno sta našich jednotřídních škol, o tomto bodu budu ještě mluviti. Jich se ani v nejmenším nedotkl smutný sociální zjev, že jako následek rdoušení našich škol máme tisíce a tisíce učitelů bez místa a téměř bez chleba a mezi nimi jsou i učitelé s rodinami, dále sta a sta absolvovaných učitelských kandidátů, kteří musí dlouhá léta čekati, než jich bude lze použíti. Zdá se, že se jich nedotklo ani to, že se obcím dokonce zakázalo, jestliže škola nebo třída byla zrušena, aby ji vydržovaly z vlastních peněz. Nejmenšího dojmu nezanechalo v nich ani to, že v uzavřeném území obývaném Němci rostly české menšinové školy často při směšně nepatrném počtu žáků jako houby po dešti.
K těmto bodům snad jen zcela krátce několik slov. Řekl jsem, že se jich nedotklo, že jsme ztratili tolik a tolik jednotřídních německých škol. Při posledním rdoušení škol koncem srpna a začátkem září prohlašoval vládní tisk, že byly zrušeny jedna nebo dvě jednotřídní školy. Nuž, zde jest seznam, pokud jsme jej mohli sledovati. Koncem srpna a začátkem září byly zrušeny: jednotřídní škola v Náhlově, v okrese česko-lipském, do níž dochází ne méně než 33 žáků, jednotřídní škola v Proseči, rovněž v okrese česko-lipském, do níž dochází 27 žáků, jednotřídní škola v Březně, v okrese žateckém, do níž dochází 33 žáků, jednotřídní škola v Drahomyšli, v okrese žateckém, do níž dochází 21 žáků, jednotřídní škola ve Vrbici, v okrese podbořanském, do níž dochází 23 dětí, v Přehořově, v okrese podbořanském, s 21 dětmi, jednotřídní škola v Třeskonicích, v okrese žateckém, do níž dochází 20 dětí, jednotřídní škola v Ostrém, v okrese úštěckém, do níž dochází 21 dětí, jednotřídní škola ve Věvrově, v okrese horšovskotýnském, do níž dochází 37 dětí, jednotřídní škola v Dol. Chrášťanech, v okrese prachatickém, do níž dochází 22 dětí, jednotřídní škola v Trutmani, v okrese kaplickém, do níž dochází 21 dětí, jednotřídní škola v Roudníkách, v okrese ústeckém, do níž dochází 22 dětí, jednotřídní škola v Hřibojedech, v okrese královédvorském, do níž dochází 26 dětí, jednotřídní škola v Bartoušově, v okrese německobrodském, do níž dochází 20 dětí. To jsou jen školy, které jsme zjistili při rdoušení škol v srpnu a září. K tomu, co se stalo dříve, nepřihlížíme.
Zde se vyplatí, přece se s tím ještě poněkud zabývati. Jsou to vesměs obce, které kdysi vynaložily mnoho námahy, aby dosáhly jednotřídní školy. A podařilo se jim to. Nyní se jim škola vzala a jejich 6- a 7leté děti jsou nuceny konati často cestu hodinu tam a zpátky, aby se dostaly do školy. Víme, jak špatné jsou cesty, jak bídné ošacení, víme, jak jen ve velmi řídkých případech jest postaráno o oběd. A to v tak zvaném století dítěte! Myslím, že to mluví samo za sebe. Tolik jen o rušení jednotřídních škol.
Již dříve jsem pravil, že se beze všeho přešlo přes účinky nesmírného počtu zřízených českých menšinových škol. Bohužel, nepodařilo se nám dosud dosíci spolehlivého statistického seznamu vypracovaného do nejmenších podrobností. Jistě nechybujeme, prohlašujeme-li, že české menšinové školy dosáhly při nejmenším čísla 1.100 a mají snad 1.500 tříd. A často pro jaký počet žáků! Uvedl jsem již jména míst, která ztratila jednotřídní německé školy. Uvedl jsem mezi nimi také Proseč, kde byla zrušena německá školní třída pro 27 německých dětí, avšak pro 3 české děti byla zřízena česká menšinová škola. V okrese žateckém obec Drahomyšl ztratila třídu pro 21 německých dětí, pro 9 českých dětí byla zřízena škola česká. Ve Vrbici, v okrese podbořanském, byla zrušena třída pro 23 německých dětí, avšak pro 14 českých dětí, mezi nimiž jest opět několik německých dětí, víme přece, jak to chodí - byla zřízena česká menšinová škola. Tak bychom mohli uváděti mnoho příkladů. Tato čísla nejsou přikrášlena, mluví sama za sebe. Jsou svědky skutečnosti, i když nepřihlížíme k tomu, že se zrušením německé jednotřídky přichází zároveň česká menšinová škola do obce, kde došlo ke zrušení německé školy nebo třídy a to často pro směšně nepatrný počet žáků! Po této stránce jest klasickým příkladem okres horšovskotýnský. Dlužno znáti tamější poměry: Ronšperk má dnes českou menšinovou školu; v německých osadách jako v Meclově, v Srbech máme dnes české menšinové školy a ještě v mnoha a v mnoha jiných místech tohoto pohraničního okresu. A při tom nebyla zřízena ani jediná německá menšinová škola od té doby, co existuje republika. Mnoho německých obci podalo ministerstvu žádost v této věci. Uvedl bych jen klasický případ Prapořiště v okrese domažlickém. Německá školní budova byla tam ihned po převratu obsazena Čechy pro českou školu. Němci byli vytlačeni. Ministerstvu byla podána žádost o povolení menšinové školy. Toto podání leží tam již 5 let a dosud nebylo vyřízeno. Těch 5 let nepostačilo, aby se zjistilo, zda děti, o něž jde při zřízení německé menšinové školy, jsou skutečně Němci. Považme však, že do českých menšinových škol docházejí z 50%, snad bohužel často ze 70% Němci - a tu se nekoná žádné šetření po stránce národnostní - vrhá to zcela zvláštní světlo na spravedlnost, jak ji provádí nejvyšší vyučovací správa k německému školství.
Promluvil bych ještě rád o jiné věci, totiž o vývodech ministrových, že obcím, které prohlásily, že jsou ochotny z vlastních prostředků vydržovat školní třídy, které měly býti zrušeny, byla tato věc zakázána. Pan ministr dopřál si ve svých vývodech právnické exkurse, jejíž obsah jest asi takový, že v zákoně není ustanovení, podle něhož by se to dovolilo; tedy jest to zakázáno. Dlužno zdůrazniti, že s vydržováním těchto ohrožených školních tříd neměl by stát nejmenšího vydání. V tomto případě padá moment úsporných zájmů - budu o tom ještě mluviti - a přes to to nebylo dovoleno. Právě z této věci jest patrno, jak velice se snažíte, abyste omezili německé školství, že jste zatarasili i jediný východ z nouze, který německé obce našly nebo domnívaly se, že našly, aby udržely své školy. I to mluví za celé svazky, jaké přátelské smýšlení chová nejvyšší školská správa k německému školství.
Nemohu si odpustiti, abych neuvedl několik příkladů, že byly rdoušeny německé školy, které mají takový počet dětí, že kdyby se byl u vyučovací správy ukázal jen náběh k jakési blahovůli, nebylo by mohlo dojíti k tomuto rdoušení škol. Uvádím jen čísla, pokud jsem je sledoval z časopisů: Ve Velkém Šenově, v okrese šluknovském byla spojena chlapecká a dívčí občanská škola, přes to, že každá měla přes 90 žáků. V Teplicích jest nyní, když byly školy spojeny, takový stav, že tam dnes máme třídy až se 64 žáky. Ovšem, podle známého zvláštního počítání, počítá se úředně jen 59. Bylo by to konec konců o jediného žáka méně, než kolik činí nejvyšší počet. Dvě obecné školy v Teplicích-Šanově splňují podmínku, podle níž zřízená pobočka mohla by býti přeměněna ve třídu definitivní. Nejen že se to nestalo, nýbrž prozatímní pobočka byla dokonce zrušena. Opět dvě obecné školní třídy tamtéž jsou dokladem zjevu, že obecné školy jsou čtyřtřídní, čtvrtá třída jest pobočka. Jsou tedy voleny pětitřídní obecné školy, vybudované neúplně. Také to vrhá jasné světlo na přátelství nejvyšší školské správy ke škole.
V Teplé byla zřízena jediná škola spojením trojtřídní občanské školy chlapecké a dívčí, spojením škol se 104 resp. 115 žáky a žákyněmi. Ve Vimperku byly spojeny občanské školy, ačkoliv každá škola měla přes 90 žáků. Ve Svádově byla obecná škola se 195 žáky omezena na čtyřtřídní. V Albrechticích u Jablonce n./N. byly spojeny třídy, takže jest tam nakonec jediná třída s 56 žáky. A v témž místě jest česká menšinová škola pro 8 dětí, při čemž čtvrt hodiny odtud ve Žďáru jest opět česká menšinová škola s 38 žáky, avšak se dvěma třídami. V Horní Poustevně, v okrese šluknovském, byla pětitřídní obecná škola se 162 dětmi snížena na čtyřtřídní. Jest tam čtyřtřídní obecná škola a čtyřtřídní občanská škola pro 341 dětí, česká menšinová škola má tam však 6 tříd jen s 94 dětmi. To jest přece příklad bijící do očí. 42 dětí pro německé školní třídy, kdežto průměr českých dětí činí pouze 15.
Říká se nám, a pan ministr to podškrtl, že tyto zjevy jsou odůvodňovány poněkud také úspornými zřeteli. O tom již mluvil každý řečník z oposice, uvedl bych jen několik hesel. Letošního roku požaduje se opět pro vojsko téměř 2 miliardy. Za 7 let od té doby, co trvá republika, bylo vydáno na vojsko snad 20 miliard. A to v době, kdy se věčně mluví o odzbrojení. Musíme si představiti jen Československo obklopené dokola státy, které odzbrojily, mimo Polsko, avšak s Polskem nebudeme přece vésti válku? Musíme se vskutku tázati: Nač těchto 20 miliard výdajů v 7 letech? Dále máme výdaje na zahraniční zastoupení a na zahraniční propagandu tohoto státu, které nabyly takového rozsahu, že leckterá velmoc proti tomu ustupuje do pozadí. Nebudu se o tom dále šířiti, poukázal bych rád na jednu věc, o níž se před několika týdny psalo v novinách: Stát rozdává panství. Nevím, je-li to pravda, avšak v českých novinách se o tom psalo, že panství Ploškovice bylo prý skvěle darováno. Má cenu několika milionů. Dále bych poukázal na paláce pro menšinové školy, kterých v takovéto míře nebylo by zcela určitě třeba. Jestliže takovéto zjevy jsou ve státní správě na denním pořadu, nelze jistě uváděti ve školství otázku úspor. Chci také ještě podškrtnouti a zdůrazniti, že právě pro dobré školství musíme otázku úspor posuzovati zcela zvláštním způsobem.
Pan ministr poukázal také na to, že konec konců musí se také učiniti jednou přítrž německým přílišným výhodám ve školství. Bylo již konstatováno, že jak německé, tak také české obyvatelstvo ve státě nesmírně trpí úbytkem porodů v posledních letech. České obyvatelstvo, porovnáme-li rok 1924 s rokem 1918, ztratilo ne méně než 194.000 školních dítek. V tomto počtu jsou ovšem započítány také děti, které všelijakými prostředky byly převedeny z německého jazykového území do českých škol. Německé obyvatelstvo v téže době ztratilo 152.000 školních dítek. Tím, že stav českých žáků klesl v Čechách od r. 1918 do 1 924 o 194.000 žáků, dosáhl počet českých žáků v roce 1924 asi onoho stavu, jaký byl počet německých žáků v roce 1918. A porovnávejme nyní. Tenkráte měly německé školy 8.573 tříd; r. 1924 má týž počet českých žáků k disposici 13.226 tříd. Pánové, na této věci nedá se naprosto nic změniti. Při nejmenším jest to ohromný omyl, přichází-li se stále ještě s tím, aby byla napravena přílišná výhoda jaké požívá německé školství.
A při tom při všem - o tom nebylo dosud ještě zmínky - nepřihlíželo se ke všemu tomu, co naše ostatní školství utrpělo a trpí. V téže době, kdy bylo rdoušeno takovýmto způsobem naše obecné a občanské školství, ztratili jsme snad 40 německých středních škol, v téže době byly uzavřeny naše ústavy pro vzdělání učitelů, naše odborné školy byly zmenšeny o třetinu. I tak nevinné kursy, jako kursy pro paličkování krajek v Rudohoří, tu a tam tomu neušly a stále více a více se vynořují zprávy, že ta či ona naše německá vysoká škola není tak jistá. Jednou jest to Děčín-Libverda, podruhé jedna z obou německých technik. To dlužno zde prohlásiti, aby byl podán úplný obraz toho, co se páše na našem školství.
Pánové, jest pochopitelné, projevuje-li se konečně živelně nevole německého obyvatelstva, bez ohledu na stranu. Zdůraznil bych ještě zvláště jednu věc a kdyby to mělo být pravda, pak by tato nevole vzrostla ještě více. Říká se - a byl bych rád, kdyby pan ministr prohlásil, že tomu tak není - že při příštím vydání našich učebnic má se použíti československého pravopisu a to v nových učebnicích dějepisu a zeměpisu má býti pravopis takový, že to má býti výron jazykových předpisů. Pan ministr Franke prohlásil, že jazykový zákon bude proveden do posledních důsledků. Snad se směřuje také k tomu. Pak to snad bude tak, že se v našich německy psaných učebnicích nebude již čísti: Hlavní město Čech jest "Prag", nýbrž Praha, hlavní město Moravy "Brünn", nýbrž Brno, nebo snad, že lázeňské místo v severních Čechách nazývá se Teplice-Šanov a snad v závorkách - poněvadž přece leží v německém území - "Teplitz-Schönau". Kdyby to bylo skutečně pravda, nebylo by pro to jiného názvu, než že jest to atentát na německé duše našich dětí a tím také na německou duši našeho národa. Byl bych velmi spokojen, kdyby pan ministr mohl prohlásiti, že se tím vyučovací správa nezabývá. Takové jsou zjevy ve školském životě.