Tu připadá nám na mysl dokument, který kdysi způsobil tolik rozruchu, který však ve spoustě událostí poněkud příliš brzy ustoupil do pozadí - memoire III. Praví se v něm doslova: "Němci budou míti vlastní soudnictví, německého jazyka bude lze stejně užívati u všech úřadů právě tak jako prvého státního jazyka, češtiny." A o školství praví se tam doslova: "Nebude československé vlády, které by napadlo sahati na německé školství." To, co jsem uvedl a co také uvedli ostatní oposiční řečníci - a pan ministr ona čísla nevyvrátil - jsou zajisté ilustrace ke slibům, které tam byly slavnostně učiněny: Nebude československé vlády, které by napadlo sahati na německé školství. Co tedy nyní? Nejsem jistě oprávněn mluviti jménem všech německých stran, avšak řekl bych, že s výhradou zásadního stanoviska a požadavků každé jednotlivé strany německá politika, pokud jde o školství, musí vytýčiti jako svůj požadavek a vždy jej opět a opět zdůrazňovati, německou samosprávu. Avšak nikoliv pouze to, ztratili jsme již příliš mnoho. Musíme dále žádati, aby bylo zrušeno rdoušení a deptání německého školství, jako se to stalo ve dnech srpnových a zářijových. Dále musíme žádati, aby třídy, které byly již dříve zrušeny, byly opět zřízeny, jestliže toho příslušná obec žádá. Dále musíme žádati, aby zákonné předpisy o právu rušiti třídy, byly změněny tak, aby zrušiti třídy a opět je zavésti nebylo možno bez souhlasu obcí. Pak by muselo býti také ustanoveno, aby lidé, kteří pracují takřka jako emisaři pro docházku do českých menšinových škol v německém území, byli za to pohnáni k odpovědnosti.
Avšak věc nebyla by osvětlena dokonale, kdybychom školství nebo změny ve školství posuzovali samy o sobě. Jest to jen částečný úkaz z onoho celkového zjevu a tento celý zjev záleží v tom, že stát má býti vybudován v jednotný český národní stát. Po této stránce náleží rdoušení německého školství do téhož oboru jako pozemková reforma, jako úřednická politika, jako postátňovací politika a všechny ostatní věci, jimiž trpíme, jak to jmenovitě bylo při násilnosti v Mariánských Lázních, k níž došlo v téže chvíli, kdy se také provádělo rdoušení škol. Právo a spravedlnost! Víme, abychom se dotkli případu mariánsko-lázeňského, jak rozhodl nejvyšší správní soud - a konec konců rozhodnutí nejvyššího správního soudu měla by v právním státě býti autentickými výklady zákona - a přec se našel pozemkový úřad, který učinil pravý opak, než jak rozhodl nejvyšší správní soud. Odůvodnění, jaká přednesl pozemkový úřad ve věci Mariánských Lázní, jsou jen prázdná slova a působí to téměř dojmem, jako by si toho pozemkový úřad byl také vědom. Rozhodovalo prý o tom povznesení lázní, péče po stránce sociální, nebezpečí, že bude zavlečen lázeňský inventář. Povznesení lázní: Mariánské Lázně pod správou, pod níž byly od svého počátku až do poslední doby, staly se světovým lázeňským místem prvého řádu. Jistě by se to bylo nemohlo státi, kdyby správa lázní byla měla nějaké nedostatky. Po stránce sociální domnívám se, že ani Československo ani pozemkový úřad nemají práva do toho mluviti. Jest prokázáno a říkáme to nejen my, nýbrž i Svaz lázeňských míst, a ten jest většinou sám český, že tam, kde jsou lázně ve státní správě, o sociální otázku jest nejméně postaráno. A po této stránce Mariánské Lázně jistě svou povinnost vyplnily.
Místopředseda Buříval (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho řečnická lhůta uplynula.
Posl. dr. W. Feierfeil (pokračuje): A pokud jde o nebezpečí, že bude zavlečen provozní inventář, protestuji jménem kláštera tepelského, že vůbec takové podezření mohlo býti vysloveno. Řekl bych tedy: Do téhož oboru, jako násilí spáchané v Mariánských Lázních, patří také znásilnění našeho školství.
Vážení! Musíme zde konstatovati, že nechceme ani zbla z práva a držby jiného. Avšak právě proto musíte také uznati, že i my máme právo žádati: Co jest naše, musí naším zůstati. Se soustavou, která se proti nám uplatňuje a která působí, jak jsem uvedl, s touto soustavou se nikdy nesmíříme, budeme ji potírati jako Němci a domnívám se, že všechny strany - a mohu říci, všechny menšiny tohoto státu - budou potírati tento systém, dokud ho nezlomí. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Simm.
Posl. Simm (německy): Dámy a pánové! Sotva kdy bylo v životě českého parlamentarismu dramatičtějšího jednání než nynější debata o školství. Nevyrovná se mu ani školská debata z roku 1922, která podobně byla způsobena naléhavou interpelací německých stran, pokud jde o sílu vzrušení, jež se tentokráte ukazuje. Vnitřní život mladého státu, který prožívá od roku 1918 republika Československá, byl znatelněji než jindy vnesen do sněmovny a je charakterisován více než kdy před tím v řečnickém souboji, v němž my Němci žalujeme. Školská správa však a tím i vláda se obhajuje. Zápolení národů zvláště našeho národa s českým, bolestné také pro stát, volá z řečí do kraje a do světa.
I kdybychom my jako Němci nehleděli jednou k důkazu oprávněnosti našich zvláštních žalob, i kdybychom chtěli předpokládati, že to, co jmenujeme nouzí ve školství, je ve skutečnosti sdíleno stejnoměrně všemi národy ve státě a týká se bez rozdílu všech národů, kteří ve sboru se staví proti zajisté ne vzpružujícím methodám školské správy vypěstovaným z různých motivů, již tehdy by nebylo ctí pro stát a jeho vedení, čeho bychom se doslechli. Podle našeho mínění není mravního důvodu pro omezování školství vybudovaného v době svobodného myšlení, naprosto nikoliv v českém státě, který v programu svého vzniku a svého života podle ústavní listiny přijal zásadu "zajistiti klidný vývoj otčiny, podporovati všeobecné blaho všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody budoucím pokolením" a jehož hlava státu kdysi vyslovila velké slovo, které již citoval kol. dr. Spina: "Je prvním požadavkem lidskosti, prvním pravidlem sociologie, aby každý měl možnost se vzdělávati. Kdo se staví jednotlivci anebo národu proti snahám po vzdělání, dopouští se smrtelného hříchu; právo na vzdělání má každý člověk, právě tak jako právo na život". Tážeme se, odpovídá slovům starého filosofa na Hradčanech to, co činí ke zničení školství školská správa, nebo lépe řečeno, co provádějí presidia zemských školních rad za patronance nejvyšší odpovědnosti školské správy, zvláště od doby, kdy se uskutečnil zákon ze dne 3. dubna 1919 a z 9. dubna 1920 a další nařízení o školství? Může býti vytvořen vztah mezi touto činností a programem ústavy, která má býti pro stát věcí nejsvětější? Či není to, co se mohlo státi a ještě dále se státi má, popřením veškerého dobrého ducha a tradice, jež tu byly na začátku vašeho samostatného státního života? Nikdo nenajde vztahu mezi praxí a teorií státní správy, prohlášenou v ústavě, nikdo, kdo třeba jen zde pochopil hrozný detail školské politiky.
My jako Němci žalujeme proto se všemi pokrokovými živly na ducha reakce, který běsní, žalujeme na ty, kteří jsou zodpovědni za porušení ústavy, která jim daleko více, než ve skutečnosti vykonávají, uložila konati to, aby se opravdu stalo, co předpisuje ústava: "Večleniti se do společnosti národů jako vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový člen".
Běda státu, jehož zodpovědní činitelé dovolí, aby bylo jednáno proti nutnostem, které vyžadují soustředění všech sil. Takový stát musí v závodění s druhými podlehnouti. Jako Němci máme však ještě jiný úkol, než žalovati všeobecně na ducha státní správy, jak se zvláště vyjadřuje ve školské správě. Jako Němci musíme si stěžovati na jednostrannost, s jakou tento duch zuří zvláště proti nám a kterou my jako Němci máme býti co nejvíce postiženi. Když připustíme oprávněnost každé žaloby nad ztrátou, třeba jenom jedné školy nebo třídy, české tak jako německé, pak dokazujeme dnes, že naše žaloby vznikly pod tlakem nejtěžších důsledků v opatření školské správy, jakých nemusí snášeti tak těžce žádný národ. Německé obecné a občanské školství zaznamenává nejtěžší ztráty, které vyjádřeny byvše číslicemi vyvolávají u nás zármutek a bolest, pro něž je každé slovo příliš slabé. Podle statistiky německého časopisu pro občanské školy z 15. září 1925 ztratili jsme do konce roku 1924/25 jako Němci z původních 11.747 tříd 2779, t. j. 24%, a klesli jsme na 8.968 německých tříd ve státním území. Tato číslice byla však dávno překonána. Poslední opatření presidií zemských školních rad zvětšila nedávno neslýchaně tuto číslici ztrát, jen v Čechách bylo zavřeno dalších 635 tříd, podle čísel p. ministra 535. Celková ztráta německých škol a tříd tím vzrostla začátkem školního roku 1925/26 asi na 4.000.
Co potřebuji dalších čísel! Němečtí kolegové tu uváděli z nich ještě jiná, pravím jen: Faktum tohoto zločinu nemůže okrášliti žádný argument. (Souhlas na levici.)
Pan ministr míní, že problém restrikce škol nesmí býti posuzován s hlediska národně-politického. Nanejvýše jen s hlediska sociálně politického nebo kulturního. Podle jeho mínění by bylo oportunním vylíčiti zavírání škol jako následek depopulace, ten názor jest na všech stranách v kruzích za stát odpovědných, oné depopulace, která se odráží jako přirozený následek světové války v poklesu počtu žáků. Také do této stránky školského programu vnikli jsme velmi, velmi hluboko, avšak proti mínění, které by chtělo všechno přesunouti na úbytek porodů, musíme zdůrazniti, že staly se věci, které nás nutí daleko více, abychom se domnívali, že zavírání škol vzniklo z důvodů národnostně politických. Pro nás Němce neexistuje školská restrikce teprve od hromadného opatření předsednictev zemských školních rad při začátku školního roku 1925/1926, která postihla také české školy - to nutno konstatovati - a která je v podstatě odůvodňována poklesem porodů. Soustavu rdoušení škol pocítily německé školy již od prvního dne po převratu. Tehdy, kdy zhoubné účinky války nebyly ještě pozorovatelny v poklesu počtu školáků, už jsme byli zkracováni ve své kulturní državě, a byli to sami Češi, kteří měli jiné důvody pro poškozování školskou správou, než ohled na počet žáků. Tenkráte byli to Češi, kteří přiznali, že při uzavírání tříd nařízeném proti německým školám jde o opatření národnostně-politické, které podle jejich mínění mělo paralysovati "nemírné nadržování" německému školství režimem za starého Rakouska.
V minulosti podali jsme důkaz, že nebylo nikdy takového přílišného nadržování, a kdyby bylo existovalo, musela by se státi morální korektura tohoto faktu jinak, než zničením 4.000 tříd.
Nyní je na všech stranách známo, že tento argument o přílišném nadržování německému školství byl jenom prostředkem k cíli. Také Češi jej nyní hodili do starého železa. Opak tohoto nadržování německým školám byl dokázán jinými než německými "kverulanty", naposledy dokonce zemskou školní radou. Podle pozoruhodného zjištění polooficiosní "Československé republiky", inspirované zemskou školní radou, jest v německých třídách větší průměrný počet žáků než v českých: Německé třídy 37 dětí, české 36 dětí. Podle těchto číslic počítalo se v roce 1918 v Čechách 2593 německých škol s 8.473 třídami a dohromady 404.504 dětmi, vedle 3768 českých škol se 13.200 třídami a celkem 674.554 dětmi. Srovnáním letošních výsledků zápisů ze škol ukazuje se u Němců z důvodů depopulace úbytek 159.755 dětí, t. j. 39·4% a ztráta 90 škol a 1885 tříd, u Čechů úbytek 192.649 dětí, t. j. 28·4% při přírůstku 370 škol a 26 tříd. Na české straně tedy vidíme přes úbytek počtu žáků vzrůst škol a tříd, který silně stoupá, počítáme-li k tomu školy menšinové. Vezměme při tom v úvahu také poměry v osazení Němců v okrajových horách, jež vyžadují - této okolnosti staré Rakousko dbalo - že často pro malý počet žáků nutno zříditi ve vysokém pohoří školu, aby se teprve umožnila návštěva školy dětem, jež jsou k tomu podle zákona povinny. Když se pak - už jsme to naznačil - srovnají české menšinové školy podle stavu minulého roku počtem přes 1000 s vysloveným poměrem, pak nás nemůže přesvědčiti žádná moc světa o tom, že se provádí restrikce škol objektivně, pak nás nikdo nemůže též nutiti, abychom posuzovali školní politiku českého státu s jiného stanoviska nežli národnostně politického.
Další příklad: 46 obcí jabloneckého venkovského školního okresu mělo koncem 1918 ve svých německých školách 190 tříd. Podle "vyrovnávací politiky" byla tato školní država koncem školního roku 1923 až 1924 snížena o 70 tříd, tedy na 120 tříd. Zmenšení německé školní državy činilo již v této době 37%. Nyní po výnose o redukci zemské školní rady v Praze z roku 1925, který postihl jablonecký okres tíže než jiné, stouplo na 49%. Naproti tomu byly české školy zakládány. V roce 1918 byly takové ve venkovském školním okrese jabloneckém se 7 třídami. Dnes nalézáme v jabloneckém školním okrese české školy se 44 třídami, přírůstek českých škol a tříd 528%. Tím je ovšem uveden jen počet zrušených německých škol a tříd a počet založených nových škol českých. Hluboce zasahující moment poznáme teprve v plné velikosti, když srovnáme číslici obyvatelstva a počet tříd. Jmenovaných 46 obcí jabloneckého školního okresu venkovského má 58.388 obyvatel, z toho 48.137 Němců a 9511 Čechů. Když nyní porovnáme počet dosud existujících německých škol s počtem německého obyvatelstva a totéž učiníme u českých tříd a u českého obyvatelstva, dospějeme k výsledku, že jedna třída přichází na 215 českých obyvatelů, naproti tomu teprve na 400 německých. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!)
Prosím školskou správu, aby jednou porovnala docházku do českých škol menšinových a docházku do škol německých v tomto kraji a při tom přísně kontrolovala, zda skutečně také jest v českých menšinových školách počet žáků stanovený školskou správou a zda se také tam postupuje při počítání dětí s touže přísností jako u škol německých. Tak se mají však věci v největším počtu okresů a tak je také lid vidí, a pak se nemůžete diviti, když se vybíjí hluboké rozhořčení německého obyvatelstva proti tomuto bezpráví na ulicích a náměstích německých měst a obcí. Nikomu nebudete moci namluviti, kdo vidí skutečnost tuto, ať už v úzkém obvodu své obce anebo svého okresu, že školské správě záleží na tom, aby stejně nakládala se školstvím všech národů. Jak se prakticky jedná s českým a německým školstvím, jak si nestranně vede školská správa, bylo přímo zde již také často ukázáno, že se často pro několik českých dětí zřizuje v německém území česká škola, naproti tomu však zrušují se německé třídy, které vykazují velmi značnou školní docházku. Avšak tvrdí-li pan ministr, že právě při jednotřídních školách se postupuje opatrně, a tvrdí-li se, že zrušením zasažen byl jen zcela nepatrný počet, snad dvě nebo tři, pak nutno to zajisté opraviti. Částečnou opravu tohoto mínění provedl již kolega Feierfeil. Chci zde znovu ukázati, snad bude při tom věc opakována, že nejde o dvě nebo tři třídy, nýbrž o daleko více. Ztratili jsme občanskou školu v Českém Dubě se 120 dětmi, v Náhlově s 32 dětmi, v Proseči s 27 dětmi, v Březně ve školním okrese žateckém se 33 dětmi, v Drahomyšli s 21 dětmi, dále školu ve Vrbici, v Ploskovicích v okresu litoměřickém, v Ostrém atd. To jsou tedy jednotřídní školy, jejichž nouzový charakter byl všeobecně uznáván. Byly zřízeny již ve starém Rakousku z důvodu samozřejmosti. Byly zřízeny na základě říšského zákona o obecném školství, a byly dnes rozpuštěny při počtu žáků, který daleko přesahuje docházku do školy tamější české menšiny.
Po argumentu "přílišného nadržování" německým školám přišel argument ohledu na státní finance. Státně finanční kategorický imperativ, který vás na pravici této sněmovny, jak nám to chcete vyložiti, nutí k jednání, může býti od nás právě tak málo uznán jako argument druhý, tím méně, když se ho používá jenom proti nám. Ale dejme tomu, že platí pro všechny. Pak pravíme, že není nutno sáhnouti nejprve k restrikci škol, abychom se vyhnuli nebezpečí ruiny státních financí, abychom zavedli v rozpočtu rovnováhu. Jsou jiné položky, na nichž možno především šetřiti. Kdyby se státně finanční kategorický imperativ týkal nejprve položek ministerstva národní obrany, my bychom proti tomu byli co nejméně a pochopili bychom pak mnohem více věcí. Tak vidíme, přes úmysl šetřiti, že výdaje na vojenství v roce 1926 stanoveny jsou na 1.935,402.500 Kč naproti roku 1925 částkou 1.815,435.710 Kč, tedy zvýšení o 120,000.000 Kč. Odhalíme ještě blíže pravdu, když budeme argument ohledu na státní finance analysovati tak, jak je to účelno, totiž označiti strašný plán české školské správy, jakožto část systému českého státu postupujícího trvale proti nám.
My jsme přiznali argument státního finančního kategorického imperativu, hleděli jsme převzíti od státu výdaje na značný počet německých škol, podle jeho mínění nikoli nutných, pohnuli jsme německé obce a okresy, aby náklady dalšího vedení zrušených škol hradily samy. Podařilo se skutečně pohnouti k tomu německé obce, německá autonomní tělesa prohlásila s naším požadavkem souhlas z důvodů kulturních, právě tak jako zdravotních. Ve směru kulturním chtěla zabrániti, aby žáci procházeli jenom školami nižšího stupně, ve směru zdravotním měly býti děti chráněny před přeplňováním tříd. Přinutili jsme školskou správu, aby vůbec masku sňala.
Předsednictvo zemské školní rady v Praze nesouhlasilo s plánem, který snad pracoval trochu předem pro samosprávu, a odůvodnilo to tím, že německé okresy a obce prý nehradí celkový náklad spojený s vedením zrušených tříd. Zemská školní rada netrpěla hromadění jednoho nebo dvou let započitatelných do služební doby učitelům placeným samosprávnými tělesy. Názor školské správy stal se tím již trochu zřejmější. Šli jsme dále a ustanovovali jsme učitele s reversem, že se zříkají všech práv na pensijní fond plynoucích z jejich služby na takových školách vydržovaných obcemi a okresy, nároků na postup a počáteční službu. Našli jsme dost nezaměstnaných ubohých učitelů, pro které služba bez účinků pro budoucnost vždy ještě více znamenala než nezaměstnanost. Avšak ani toho nebylo dosti. Přistoupil k tomu ještě nový důvod. Ohled na finance okresů a obcí, které prý právě tak nutno šetřiti jako státní finance samé. Ve své vytrvalosti zakládali jsme organisace rodičů, kteří se prohlásili ochotnými hraditi náklady dalšího vedení rozpuštěných škol a tříd. Státu, zemi, okresům, obcím nemělo vzniknouti ani nejmenší finanční risiko. Rozhodnutí bylo zase zamítavé. Ze zásadních důvodů nebylo vyhověno naší žádosti. Víme, jak p. ministr školství argumentuje, jaké důvody vede do boje pro to, že nebylo vyhověno této naší žádosti. V žádné fási a v žádné podrobnosti školské politiky neukazuje se to tak, jakými názory se dá vésti politika školská, než právě zde při odpírání školské správy, abychom své zrušené německé školy a své zrušené německé třídy mohli dále vésti na vlastní útraty. Před celým světem chceme dostatečně ilustrovati tuto zásadovost. Je to zásadnost, která směřuje k výslednému zničení našeho německého školství, která nám nedovoluje, abychom na vlastní útraty dále vedli své zrušené školy a třídy. (Posl. inž. Jung [německy]: Stát se musí starati o to, aby byly naplněny peněženky jeho občanů!)
Místopředseda Buříval (zvoní). Pan posl. inž. Jung nemá slova.
Posl. Simm (pokračuje): Rozhodnutí tímto způsobem vydané ukazuje zásady, s jakými školská správa Československé republiky postupuje proti našemu školství. Avšak my si budeme věděti rady. Budeme věděti, čeho je třeba, totiž mluviti o tom nejenom v této sněmovně a před vámi, nýbrž před celým světem ilustrovati zásady, které existují v tomto státě proti německému školství v tom směru, aby bylo zničeno. Z velkého počtu případů, při nichž jde o odepření vésti školní třídu na útraty organisací rodičů, jmenuji jen dva, o nichž jsem sám pracoval. Rodičovská organisace obce Kokonína v politickém okrese jabloneckém podává 20. srpna 1925 žádost k zemské školní radě o povolení, aby mohla býti vedena počáteční třída na tamější škole na útraty přátel školy. Obětavostí tamější organisace rodičů mělo býti zabráněno, aby děti, které jdou první rok do školy, nebyly směstnány s dětmi, které chodí do školy druhý a třetí rok, a mělo tím býti zabráněno, aby tak nebylo překáženo postupu dětí. Na tuto žádost došlo již 20. září 19 25 rozhodnutí zamítavé. Organisace rodičů ve Svárově ve stejném školním okrese jabloneckém žádala o povolení prozatímní pararelky jedné třídy na tamější exposituře, která byla zrušena, poněvadž neodpovídala ustanovení zákona. Náklad chtěli nésti rodiče a odváděti jej okresní školské pokladně předem ve čtvrtletních lhůtách. Námitkám zemské školní rady o národnosti dětí bylo vyhověno. Učitel vydal prohlášení, že zříká se započtení své služební doby do postupu a do pense. Přes to ani v tomto případě nebylo dosaženo úspěchu ve formě povolení této pararelky a žádost byla odmítnuta. (Výkřiky na levici.) Mám vykládati po sté smutnou kapitolu našich soukromých škol, nebo usilování o ně? Bojím se, že bych musel opakovati věci všeobecně známé.
Jedno však říkáme: Vynasnažíme se přednésti svou kritiku také někde jinde než v tomto domě a před vámi. Právě to, že se školská správa vzpírá, aby německé školy a třídy byly vedeny na vlastní útraty německého lidu, se k tomu hodí. Z tohoto odpírání vyplývá pro nás zřejmé porušování mírové smlouvy Saint-Germainské a ustanovení o ochraně menšin v ní, která nám zaručují, abychom si aspoň, když to nedělá školská správa, na vlastní útraty mohli zřizovati, udržovati a vésti školy a třídy. Když již v minulosti mohli jsme konstruovati porušení smlouvy z toho, jak se nakládá s naším veřejným školstvím, pak můžeme uvésti také číslice letošního rozpočtu, jež se týkají dotování našeho školství. Poukazuji na článek svého přítele Patzela, který, aby jenom něco málo z tohoto článku bylo uvedeno, dokazuje, jak nestranně se takto postupuje proti školství různých národů při užívání státních prostředků. Když na příklad kolega Patzel píše, že pro české vysoké školy je v rozpočtu určeno 35 1/2 milionu, naproti tomu pro německé jenom 7 1/2 milionu, že pro stavební rozšíření českých odborných škol v Čechách je v rozpočtu 3,775.000 Kč, naproti tomu pro německé odborné školy jenom 250.000 Kč, že z celkového nákladu školské správy na podporu školství v takovémto směru stavebním připadá na německý národ v tomto státě 7·7%, pravím 7·7%, kdežto přece tento národ představuje sílu 31% veškerého obyvatelstva, když podle tohoto nákladu na školství různých národů můžeme zjistiti mnoho věcí, pak chceme tím rozhlásiti světu zvláště příkré porušování článku 8, odst. 2 saint-germainské smlouvy zákazem zřizovati a vésti školy na naše vlastní útraty. V tomto článku se praví: Zvláště mají příslušníci menšinových národů stejné právo prováděti na své útraty dobročinná aneb sociální zařízení, školy a jiné vychovávací ústavy s oprávněním užívati v nich své vlastní řeči. - Víme, že kritická cizina i když nám zásadně není příznivě nakloněna, nevěří již výlučně vašemu vyličování o spravedlivém nakládání s menšinovými národy. My víme a těší nás, že p. dr. Beneš častěji než jindy musí se chopiti slova, aby upokojil kritiku ciziny. Víme, že se mu daří vždy méně, aby rozptýlil pochybnosti vážných politických světových kruhů, že methody, jichž se používá proti menšinovým národům v Československu, nejsou schopny zbaviti politickou atmosféru napětí. Daří se mu to vždy méně, ačkoliv dává své důvody rozšiřovati nesmírným aparátem. Propaganda, způsobující stejně jako vojenský aparát vzrůst nákladů, ukazuje se v rozpočtu ministerstva zahraničí nákladem zvětšeným z 25·2 na 28·5, tedy o 3,000.000. Dovídáme se, že prý se to stalo jenom z toho důvodu, aby byla napravena trochu prestiž státu stále v cizině klesající, když se stal známým, jak protikulturně jedná s menšinovými národy. Pravím: Laciněji a mravněji napravilo by se to odstraněním závad v té zemi. Pak by nebylo třeba vésti tuto propagandu. (Souhlas na levici.)
Pan ministr mluvil také o školách občanských. Od převratu bylo v Čechách založeno 23 občanských škol. Ano, avšak tu nutno pozorovati také druhou stránku věci. Doplňujeme toto oznámení tím, že konstatujeme, že ve stejné době bylo zřízeno v Čechách skoro 300 českých občanských škol. V tomto počtu není dokonce započítáno ani 70 menšinových škol občanských, zřízených ve stejné době. Statistika Čech z roku 1920 praví: českého obyvatelstva bylo 4,382.000, německého 2,173.000. Již povrchní srovnání ukazuje, že Němci z Čech tvoří téměř plnou polovici počtu Čechů. Důsledkem toho patří jim také polovice počtu českých škol občanských, ze 607 tedy 303. Naproti tomu mají Němci jenom 249 občanských škol. To není naprosto stejnoměrné rozdělení. Víme, jaké to má následky pro náš národ, který omezováním jeho práv, jak se také zde jeví, spěje pro budoucnost k nesmírnému nebezpečí. Tím, že jsme tak zkracováni, dostávají se naše děti do takové situace, že vždy méně budou moci obstáti v těžkém boji o existenci, který se stále přiostřuje, zvláště když vyzbrojení pro tento boj musí býti vždy větší. My známe plán a neustaneme poukazovati ha něj, až v této věci dojde k nápravě.
Tři methody můžeme rozeznávati v boji soustavně vedeném proti německému školství. První methoda byla revoluční, působila první čas po převratu, kdy bez jakéhokoliv zákonitého podkladu postupovalo se proti německému školství zřejmým násilím. Cesta ke druhé methodě, ke vlivu zákonitému na německé školství, šla přes zákony vytvořené revolučním shromážděním z 3. dubna 1919 a z 9. dubna 1920 atd. Těmito zákony nemělo býti dosaženo ničeho jiného, než aby násilí bylo oděno do šatu zákonitého opatření. Dnes jste se přiblížili zase k methodě první, když jste ještě zvláštním právnickým výkladem zákonů, jež samy o sobě již hrozně účinkují, methodu tuto v jejím účinku pro nás sesílili. Příklad: Malý školský zákon stanoví v §§ 5, 6 a 7 směrnice o počtu žáků jednotlivých tříd. Ve 2. odstavci §u 7 tohoto zákona se praví: Ustanovení §u 5, odst. 1. a 2., §u 6, odst. 1. a 2., §u 7, odst. 1., nesmí býti použito k tomu, aby třídy již zřízené byly zrušovány, jakmile by po jich zrušení stoupl počet dětí v jedné třídě přes 60. - Není pochyby, že zákonodárce chtěl zabrániti zrušení třídy tehdy, když po zrušení by počet žáků na škole překročil v jedné třídě 60.
Sotva lze pochybovati, že odvoláním zruší se vylíčené rozpuštění jako nezákonné. To bude také asi jasno předsednictvu zemské školní rady. Avšak rekursy nemají odkládacího účinku, a než dostaneme rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, projdou léta, v nichž účinkuje škoda, která byla způsobena. Těmito opatřeními se dosáhlo, že velká města, jako Jablonec nad Nisou a jiná nemají jiného školství, než nižšího stupně, že školství v německých městech a obcích jest stlačeno na stav před blahodárným účinkem říšského zákona o obecném školství ze dne 14. května 1869.
Jak zcela jinak byli jste podporováni ve starém Rakousku! Vyvrátil jsem již dříve argument o přílišném nadržování německému školství ve starém státě. Při této příležitosti mohl bych se ještě silněji obrátiti proti názoru, že české školství ve starém Rakousku bylo poškozováno. Naopak jest známo jako dějinná skutečnost, že požehnání říšského zákona o obecném školství chtěly mnohé české obce sabotovati, že bylo třeba četnických asistencí, aby se zjednal v českých obcích respekt k říšskému zákonu o obecném školství a toho, co se důsledkem jeho musilo státi. Že se německé obce bránily proti převzetí českých škol, které byly zřizovány v jejich území, jest to jediné, co byste mohli kritisovati. Ve svém vlastním území však mohli jste se v kulturním směru od desetiletí vyžíti, čehož nejlepším důkazem jest skvělé školství, trvající nikoliv teprve od roku 1918.
Místopředseda Buříval (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho lhůta řečnická již uplynula.
Posl. Simm (pokračuje): Politika rdoušení školství ukazuje se zjevně. Vedle tohoto zjevného působení v naší kulturní državě běží paralelně politika skrytých útoků. Ve své rozpočtové řeč ze dne 27. listopadu 1923 posvítil jsem si na ni. Svojí politikou ukrytých útoků sledujete účel, abyste nám vzali zbytek německého školství, jeho samostatnou existenci jako německé školské državy, abyste zničili národnostní stránku německého školství. To se ukazuje zvláště v administrativě. Stačí poukázati jenom na zrušení národnostních oddělení zemských školních rad.
Splňte německý požadavek národní školské samosprávy! Ve snaze zmenšiti třecí plochy mezi oběma národy byla zemská školní rada v památných vyrovnávacích konferencích ze dne 4. až 19. ledna 1890 rozdělena na dvě oddělení; v Čechách jako na Moravě. Každý z obou v zemi bydlících národů měl míti právo rozhodovati o svém vlastním školství. Celí mužové spolupůsobili tehdy při vyrovnávacím díle, které bylo přijato v zasedání českého sněmu dne 16. května 1890. Plener, Hallwich, Schmeykal, Scharschmied, Schlesinger z Němců, Rieger, Mattuš, Zeithammer z Čechů. Bylo to cenné dílo, které vytvořili s počátky národnostního rozdělení. V důsledku myšlenky v něm obsažené mělo dojíti k samosprávě národní ve všech odvětvích života. Zde se také ještě dnes ukazuje cesta k pořádku. Navažte na tradici roku 1890, která byla rozbita vámi, nikoli námi. My máme právo mluviti o této tradici. My nepropagujeme od dneška takový národnostní rozumový program.
Až do uskutečnění samosprávy svého školství požadujeme vzhledem k německé škole prohlášení nedotknutelnosti německé kulturní državy a nápravu způsobených škod. Jinak nemůže ve státě dojíti ke klidu a forma politického vyjádření zůstane taková, jaké nelze nalézti v jiných státech, a němečtí lidé dále budou plniti náměstí a ulice svých sídel na znamení protestu proti plánům namířeným proti nim. Národnostní samospráva pro naše školství jest nám nejvyšším požadavkem. Dejte nám tuto autonomii, dejte nám berní výsost pro naše kulturní úkoly, ponechte volnou dráhu stanovíce samosprávu školství snahám jednotlivých národů. Vytvořte tím zdravé závodění mezi národy a posloužíte státu. Neustaneme, až tohoto stavu dosáhneme. Víme, že je to jedinou možnou základnou, abychom se udrželi. Ke splnění tohoto úkolu napneme do nejvyšší míry své síly. Postavíme do těchto služeb celou svoji politickou a hospodářskou energii a vášeň. Na ní spojíme veškeré své politické myšlení a chtění. V této chvíli jsme obhájci špatné posice, kterou drží náš národ od roku 1918 a do níž dělají se ještě další průlomy. My se bráníme a jsme omezeni v boji za rozšíření našeho životního prostoru skrovností svých obranných prostředků. My však víme, že se tyto obranné prostředky stanou bohatšími a že vývoj snah vás jednou přinutí, abyste nám dali to, co nám dnes dáti odpíráte. V tomto duchu, v duchu tradice z devadesátých let, ukazuje se možnost zjednati pořádek, a jestliže vám, jak to často říkáte prsním tonem přesvědčení, záleží skutečně na tomto státu, jestliže chcete svému státu dáti ráz pořádku, pak dejte se naznačenou cestou a k tomuto cíli se přiblížíte. Pro nás, Němce, je německé školství naším největším a nejvyšším klenotem. V obraně tohoto školství neustaneme a jménem své strany musím prohlásiti, že také bez rozdílu, bez ohledu na své mínění v té neb oné podrobnosti, v té neb oné otázce, budeme německého školství brániti společně s jinými, se všemi, kdož jsou dobré vůle. Ukázali jsme zvláště svým heslem "pro školu, hroudu a práci", jak právě škola jakožto nejvyšší statek našeho národa musí býti také námi a naším lidem bráněna. (Souhlas na levici.)