Mluví se o daňové reformě. Nemějte mi za zlé, když prohlásím, že daňová reforma, která se potají připravila a dnes je přichystána k zákonodárnému projednání, svým vznikem, celým svým vývojem a svou podstatou znamená jen velké poškození největší části poplatnictva. Proč? Především vznik. Vážení pánové: Je zajímavé, že právě řečník přede mnou mluvil o potřebě převychování z Rakouska. My se převychováváme, někdy však opačným směrem. Za Rakouska nebylo myslitelné, aby některá vážná předloha byla dána parlamentu, aniž byla předem důkladně projednána všemi odbornými organisacemi, sdružením interesentů, obchodních komor, zemědělských rad, zemské jednoty živnostenských společenstev atd. A co bylo s daňovou předlohou? Pekla se v tom přítmí, posud ještě poslanci nemají jí na svých stolcích, nedostali ji aspoň jako elaborát ministerstva financí a přesto ještě ozývají se hlasy z jedné části této sněmovny, aby předloha tato co nejrychleji se uzákonila. To je možno říkati lidem a namlouvati obecenstvu, které nezná pravé podstaty této předlohy.
Dovolte, abych na něco z ní poukázal. Existenční minimum daně prosté neplatí pro daň výdělkovou. Tím živnostník, když vydělá sebe menší obnos, jest zdaněn výdělkovou daní. Existenční minimum pro daň z příjmu je různé: 6000 pro živnostníka, 10.000 pro zaměstnance. To znamená, že živnostník, který má 10.000 Kč příjmu, resp. berní úřad mu je odhadne, bude platiti 2%, 200 Kč osobní daně z příjmu, daň výdělkovou, daň z obratu atd. Zaměstnanec, úředník a dělník, s 10.000ovým příjmem nebude platiti žádné daně. Přejeme jim to, považujeme 10.000 Kč skutečně za nutné existenční minimum, ale, co platí pro zaměstnance, nechť stejně platí pro živnostníka a obchodníka. To je zásada rovnosti, kterou stále hlásáte.
Jaké změny jsou tam? U příjmu 200.000 Kč se snižuje z posavadních 4% na 3%. Pro podniky podrobené veřejnému súčtování z 10% na 6% a pokud jde o výdělkovou daň, zůstává v celé tíživé sazbě, ale s přípovědí, že od roku 1929 bude daňová hladina podstatně menší. Do té doby máme 4 léta, léta špatné konjunktury a budeme čekati, až snad malí poplatníci budou zničeni? Dále jde o to, že ta převýchova z Rakouska se ukázala nedostatečnou. Za Rakouska měli jsme jakous takous samosprávu ve věcech daňových, měli jsme odhadní daňové komise. Tyto daňové komise nebyly voleny od roku 1912, od toho roku, ve kterém se také již nevolilo do obchodních komor, nemocenských pokladen, do úrazových pojišťoven. Je to zajímavý rozpor: ve jménu císaře volilo se do všech těchto institucí a ve jménu republiky úřady jmenují zástupce. Promiňte, myslím, že bychom se měli převychovati, ale v opačném směru než dosud. Co znamená tato reforma daňová pro samosprávu našeho poplatnictva? Odhadní komise jmenuje úřad z polovice přímo, z polovice nepřímo, a pokud jde o tresty, ty se zřetelem ke snížení daní od roku 1929 se zostřují už teď do 6 měsíců, do 50.000 Kč při každém vědomém zatajení. Neračte však zapomínati, kdo rozhoduje o tom, je-li to vědomé zatajení. Souhlasím s tím, aby vědomé zatajení bylo přísně potrestáno, ale kdo o tom rozhoduje? Tříčlenný senát, jehož předsedou je přednosta okr. soudu, jedním členem je zástupce úřadu a třetího jmenuje finanční úřad na základě terna obchodní komory nebo zemědělské rady, ale finanční úřad při tom není na to terno vázán a může toho třetího - jakéhosi zástupce poplatnictva - kdy je mu libo, odvolati a jmenovati jiného. To je daňový absolutismus horší, než býval dříve. Připouštím, že něco sice je v té daňové reformě, totiž to zjednodušení předpisů a zákonů. Toho zjednodušení jistě je třeba, neboť pro činžovní daň na př. máme na 532 zákonů, císařských dekretů, dvorských výnosů, prováděcích nařízení atd., je tedy potřebí, aby to bylo zjednodušeno a sjednoceno a správně se tedy vynáší, že příště bude poplatník dostávati jenom jeden papír, na kterém bude výměr, na jednom bude psáti přiznání a na druhém se bude rekurovat, ale nám záleží na tom, aby to nejen bylo na jednom papíře, ale aby také cifra, která tam bude vyznačena, byla nižší než posud.
Považuji to za štěstí, že daňová reforma není hozena sem, kde by ten pověstný hlasovací stroj ji prostě vyřídil a na celá desetiletí zatížil naše poplatnictvo. Ta musí býti nejprve důkladně prozkoumána interesovanými organisacemi obchodními, průmyslovými, živnostenskými, zemědělskými i ostatními a teprve potom bude možno s ní přijíti do parlamentu, neboť jde o dílo, které bude míti platnost na mnohá léta, a proto nemůžeme si takovým způsobem zavříti cestu ke správné a spravedlivé daňové reformě.
Vážení, jestliže mluvíme o rozpočtu, tedy je také příležitost, abychom vyjádřili své stanovisko ku posavadnímu režimu, ke koalici a její politice. Dovolte mi upřímné slovo. Není to koaliční myšlenka sama o sobě, která by znamenala náš odpor. Koaliční myšlenka sama o sobě je jistě správná, protože musí býti snahou parlamentu, má-li vůbec fungovati a býti podmínkou klidného vývoje státu a jeho národů, aby byla zde nosná vládní většina. V čem však se chybilo? Ne v té myšlence správné a líbivé, ale v posavadní praksi, která tu krásnou myšlenku leckdy poličkovala. Úsudky o koalici nepotřebujeme dnes dávati my z oposice. Nejsilnější argumenty, které dáti mohly, daly koaliční strany samy teď, když už dávno líbánky přestaly. Když byly první líbánky, to jsme nenašli nic jiného než variace na toto stále stejné thema: "Stát, to je naše vláda, národ, to je koalice." Ale zatím přišly horší doby a tím více, čím více se blížily volby. Koalice už je ve skutečnosti dávno v rozvodu. Rozvod od lože už je dávno proveden, jak pominuly první líbánky, rozvod od stolu, s tím to jde hůře. Ale protože se blíží volby, dochází už také k tomu rozvodu a teď se říká nepokrytě pravda, teď se máchá špinavé prádlo v koaličních orgánech. A já bych nepotřeboval nic jiného, než citovati, co praví jedna koaliční strana o druhé. Ale jedno bych prosil, aby se ta demagogie nehnala příliš daleko. Jiným, zvláště oposici, se vytýká demagogie, ale tatáž se pěstuje u koaličních stran. Nejcharakterističtější příklad jsme viděli na úřednických předlohách.
Po známém prosincovém zákoně byli jsme svědky toho, jak jedna strana vymlouvá se na druhou: "To ta druhá strana, ta nese zodpovědnost, ne my. My jsme byli znásilněni". - Dovolte, pokud tohoto znásilnění se týče, vzpomínám živě na jeden případ u porotního přelíčení. Šlo také o znásilnění. Vrchní porotce, Slovák, dobrý muž z lidu, dal žalující otázku, jak to bylo daleko od silnice, co se to znásilnění stalo. Zjistilo se, že nějakých 20 metrů. A tu prohlásil ten vrchní porotce: Kdybyste byla tehdy tak křičela, jako křičíte nyní, nebyla byste byla znásilněna, byli by to slyšeli lidé a byli by vám přišli na pomoc.
Pánové, žádná koaliční strana nebyla by znásilněna, kdyby byla křičela, kdyby byla alarmovala úřednické kruhy a ostatní veřejnost zavčas na pomoc, nebylo by k tomu znásilnění došlo, nemluvíme-li ani o prostém použití práva veta kterékoli z koaličních stran. Spolupracovaly, spolu nesou odpovědnost. Jestliže dnes některé strany z toho chtějí utíkati já přiznám, že některá strana na tom nesla více viny, některá méně, ale to byla prostě věc agresivnosti, energie, čipernosti. Ale výsledek je ten: Společně hospodařili, společně platí dluhy, eventuelně společně nese se bankrot. Taková je situace a tak se střízlivě věc musí posuzovati.
Řekl jsem, že to není naší věci, ponecháme to koaličním stranám, aby si to špinavé prádlo mezi sebou vypraly a vymáchaly. Ale, vážení pánové, jedno přece musím říci. Když dnes se mluví o rozpočtovém hospodaření, o potřebě šetrnosti, chtěl bych se ještě dotknouti jedné otázky, týkající se našeho obchodnictva a středních vrstev. Je to otázka konsumů. Pánové, prosím, nemyslete, že budu užívati otřelých šlágrů.
Právě v poslední době staly se případy, kde jsme my byli vyličováni jako nepřátelé dělnického družstevnictví. Není tomu tak. Svépomoc družstevní, to je myšlenka, proti které v zásadě nemůže nikdo nic říci, zejména ne ten stav, který jí také upotřebil. Ale jde o to, že, jde-li o podporu konsumů a dělnických družstev, může tato nastati pouze kooperací dotyčných interesentů samých, ale nikoliv jakýmkoliv způsobem z pokladny státní, jak se stává dnes. "Obchodnické Zájmy" v posledním čísle přinášejí na př. úžasné doklady, kterak z peněz státních se platívá, ani ne tak na podporu družstev, jako na podporu určitých politických stran, jejich lidí, jejich stranických zájmů, jak to vidíte na příkladě košickém. Pánové, železničnímu konsumu v Košicích dal stát za 9 milionů Kč zboží a na 1 1/2 milionu Kč mu dal půjčky. Dnes je situace taková, že trestní oznámení už přes rok učiněné se neprojednává a stát tam pozbude kolik milionů. A tu si vzpomeňte na zkázu 10 tisíců existencí obchodnických. Na to snad mají se dávati peníze těm, kteří vlastně jen konkurují a ničí malé obchodnictvo. Budiž, ať je to konkurenční podnik soběstačný, opravdu svépomocný, který nežádá od státu jiné podpory než oné podpory výchovné, jež se poskytuje družstevnictví vůbec, který nežádá od státu peníze, které těžce se musejí vydělávati a jež musí nejvíce platiti ti poplatníci, kterým konsumní spolky škodí. To je nutno, aby bylo konstatováno, žádné subvence zvláštní, žádné dopravní výhody nebo dokonce slevy, jako se dávaly podle režijního I A, žádné poskytování lokálů ze státních prostředků, žádný personál, státem placení úředníci a zřízenci. Toto všecko je neoprávněné zvýhodňování těchto politických výdělečných podniků, a proti tomu se musíme ohrazovati. Když se jedná o rozpočet, zvyšují se daně, na obchodnictvo a živnostnictvo se kladou největší nároky, které ohrožují jeho existenci, a pak máme právo říci: s tím hospodařením nesouhlasíme.
Řeklo se několikráte, že my děláme oposici po boku komunistů a Němců. Otřelá fráze! Nám nezáleží na tom, vedle koho stojíme, když se o některé věcné předloze jedná, nýbrž pro co nebo proti čemu hlasujeme. Situace je zcela jiná. Jiný je základ, na kterém stojíme my a jiný je základ, na kterém stojí komunisté a Němci. Komunisté prohlašují a zdůrazňují opětně: měšťácký stát je prostředkem k utlačování proletariátu. Nebudeme ho tedy uváděti v pohyb, nýbrž snažme se jej zničiti! Jejich stanovisko a naše stanovisko, to jest oheň a voda. My tento stát milujeme, my jsme věrnými příslušníky národa a jsme ochotni přinésti všechny oběti, ale co žádáme, to je právo na holou existenci středního stavu, na rovnost a spravedlnost.
Němci, to je zase jiná kapitola. Sem tam objeví se záblesk lepšího poznání, ojedinělý výrok, který nasvědčuje, že by byli ochotni smířiti se s existencí a včleniti se mezi rovnoprávné občany našeho státu, tedy také jejich státu, avšak takový výrok je zakrátko dementován, zase nastoupí nové excesse, které, jak by se zdálo, nasvědčují tomu, že politika německá je nenávratně odsouzena k negaci a protestu proti našemu státu.
Ale neračte zapomenouti, v poslední chvíli byla ta oposice německá, jak se ukázalo při projednávání v rozpočtovém výboru, tak trochu v rozpacích. Nebyla to ta výbojná oposice dřívější, nebyla to také ta věcná oposice, jakou bychom žádali. Já jsem si vzpomenul na Goethea, když jsem tuto oposici viděl, když praví: "Welch" Ungeheuer, für einen Pudel zu wild, für einen Löwen zu mild!" Takový dojem na mne dělala tato oposice. Pánové, bez ohledu na komunisty, bez ohledu na Němce, bez ohledu na toho, kdo vedle nás pro určité věci hlasuje, řídíme se věcnými momenty a ty nám nedovolily, abychom hlasovali pro rozpočty dřívějších let, a ty také vedou naši úvahu nyní. Ne proto, že jsme v oposici, ale se zřetelem na nemožně vysoké položky, které v tomto rozpočtu jsou, na nedostatečné šetření, které činíme podmínkou pro rozvoj živností jednotlivce i celého státu, se zřetelem na všechno to, čemu jsme dali průchod ve svých novinářských i schůzových projevech a co jsem co nejstručněji zrekapituloval také zde, musím prohlásiti, že jest nám líto, že tentokráte nemůžeme ještě hlasovati pro státní rozpočet. (Potlesk poslanců živnostensko-obchodnické strany středostavovské.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr. W. Feierfeil.
Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Slavná sněmovno! Pan ministr pro věci zahraniční v úředním projevu, jejž dal uveřejniti v německy psaném vládním tisku po svém známém návrhu do Berlína, opakoval a slavnostně ujistil, že zahraniční politika, kterou vede, nesměřuje ani na západ, ani na východ, nýbrž že jest výlučně československá. To jest opakování toho, co říkal tak často asi před dvěma nebo třemi lety, když poměr v dohodě anglofrancouzské byl jednou velice kritický a kdy mělo dojíti k rozhodnutí, zda se má orientovati francouzsky nebo anglicky. Pravil, že československá zahraniční politika není ani francouzská ani anglická, nýbrž výlučně československá. Ale důkaz ze skutků - a to jest ten nejnezvratnější - jest jiný. Zahraniční politika tohoto státu se vede výlučně ve francouzském smyslu. Jest taková, jak kdysi Lloyd George o ní poznamenal poněkud uštěpačně: Koná služby poslíčka, často druhořadého významu, pro Francii. Pan ministr pro věci zahraniční dr. Beneš žádá pro ministerstvo pro věci zahraniční v celém státním rozpočtu 28·5 milionů korun, asi o 3 miliony více než vloni. Avšak rád bych poznamenal hned v úvodu: Také více než 2 miliardy, které jsou označeny jako požadavek vojska, musejí býti zapsány na účet politiky ministra pro věci zahraniční; jen protože se pan ministr pro věci zahraniční domnívá, že slovo československé má stejný význam jako francouzské, jen protože dělá výlučně francouzskou politiku, jen tím lze vysvětliti tak ohromnou potřebu na vojsko - od začátku republiky činí již 20 miliard. Na francouzský rozkaz se vydržuje toto vojsko, které není v naprosto žádném poměru k velikosti státu a k jeho skutečným a největším úkolům. Musím zde mluviti také o stále ještě úřadující francouzské vojenské missi. Pro ni se žádá 7 milionů. Ovšem že plat, jejž dostává takový francouzský poručík nebo nadporučík z misse, jest zcela jiný, než jaký dostává státní úředník téže hodnosti v této zemi. Chápeme to, porovnává-li československý poručík nebo nadporučík své požitky s požitky poručíka nebo nadporučíka z francouzské misse. Mimochodem: již častěji jsem si myslel, právě když se někdo dotkl slova "francouzská vojenská misse": Kdyby v českém táboře byli skutečně duchové, kteří by začali poznávati, že to přece trvale nejde, aby se ve státě panovalo výlučně proti 3 1/2 milionů sudetských Němců a jsou-li snad také v německém táboře vrstvy, které míní, že by snad bylo v zájmu německého lidu, kdyby zaujímaly jiné stanovisko než dosud, pak bych pravil: Zanechte vší naděje, dokud francouzská vojenská misse jest v zemi! Tu nesmí nic jiného platiti, než to, co ona rozkazuje. Pánové nedovolí, aby jim do karet nahlížela nějaká nepříjemná strana, nejméně pak nějaká německá strana. Ale nechám toho, jen bych ještě zdůraznil: Čím více pan ministr pro věci zahraniční zdůrazňuje, že provádí jen politiku se stanoviska Československa, tím více musíme říkati, poněvadž to skutečnosti dokazují, že jeho politika jest orientována výlučně francouzsky. A zde nemohu pominouti příležitosti, abych již nyní nezdůraznil: Všechnu bídu, kterou galské opojení vítězstvím uvalilo na Německo a na německý národ od roku 1918, všechno to zavinila také československá zahraniční politika, neboť ona to bez výhrad kryla.
Pan ministr dává úředně popírati, že by snad nabídkou do Berlína měla býti zavedena změna soustavy celé politiky. Upřímně řečeno: Tomu věřím. Není možno, aby se smýšlení nyní mohlo nebo mělo změniti. Tuto nabídku dlužno chápati s jiné strany. Jest to první účinek zjevu v běhu světových událostí, jenž uvede v niveč všechny iluse, jimiž bylo naplněno francouzské opojení vítězstvím a jimiž se také československá zahraniční politika dala opřísti. Před třemi lety president tohoto státu při příležitosti, na kterou se blíže nepamatuji, pravil: "Německo bude za 15 let znovu mocným státem, jímž bylo dříve." Bude-li to za 15 let, nebo dříve nebo později, jest samo sebou lhostejné, ale bude tomu tak. Kdo si dovede uvědomiti, co Německo, bezbranné a odzbrojené, přes to dnes znamená a čím bylo ještě před třemi nebo čtyřmi lety a jak se s ním tehdy nakládalo, musí doznati: Jest znovu na cestě, aby se stalo mocným státem, jak to pravil president Masaryk. Stát s 65 miliony, ležící v srdci Evropy, stát, jenž od roku 1918 do 1924 může vykázati přírůstek obyvatelstva 3 1/2 milionu, již proto nemůže býti trvale vypojen. Národ, proti němuž celý svět užil lží a pomluv, aby ve čtyřleté válce byl poražen a sražen na kolena, národ, jenž přestál bídu poválečné doby, nemůže, nehledě na jeho jedinečnou kulturní sílu, která se v něm skrývá, takový národ, takový stát nemůže býti trvale potlačován. I když Německo jest dnes bezbranné a odzbrojené, tím více dlužno oceňovati, že se stalo rovnocenným činitelem vyjednávání. Rovnocenná vyjednávací síla záleží ve skutečnosti, která se stále více projevuje a kterou celý svět počíná uznávati: Francouzské iluse zmizely a bez Německa, bez německého národa, nejde to již na světě dále. Nechť konference v Locarnu se skončí tak nebo onak - některé časopisy zastávají dokonce mínění, že tím, že Německo načalo otázku viny na válce a otázku vyklizení kolínského pásma, byla celá věc stížena a i kdyby nic z toho nebylo, budou to musiti býti znovu jen Anglie a Francie, které budou musiti hledati nové cesty, aby se dohodly s Německem. Poněvadž rozvoj světových událostí jest takový, jest již tím dokázáno, že československá zahraniční politika, která se orientovala výlučně francouzsky, počíná úplně ztroskotávati. Ministr Beneš vidí lépe za evropské kulisy než někdo jiný. Zajisté mu neušlo, že Francie musí z nouze obrátiti a že to může dojíti tak daleko, že jí zbude pro Československo jen několik zdvořilých frází.
Francie uzavírá západní pakt bez Československa. Nabídka, kterou ministr Beneš zaslal do Berlína, není sama sebou - tomu věříme - žádnou změnou jeho politiky nebo smýšlení, ale shoduje se se skutečností, která stále více vychází na jevo: Francie musí obrátiti a bez Německa to na světě nejde. Není nezajímavé uvědomiti si, jak veliký jest již tento obrat Francie. Hned po válce francouzská politika usilovala trvale si zajistiti vše, čeho Francie dosáhla válkou nebo tak zvanými mírovými smlouvami, trvale potlačiti Německo, když již ne roztrhnouti, a usilovala o válečné spojenectví s Amerikou a s Anglií. Kdyby se bylo stalo skutkem, bylo by to mělo nesmírný význam a bylo by to učinilo zbytečným další úsilí Francie. Ale Amerika od počátku odmítala, a dosti dlouho to trvalo, než francouzští státníci nahlédli, že po této stránce nelze spoléhati ani na Anglii. Když to poznali ve Francii, vešli na druhou cestu a zde teprve nabyla významu československá zahraniční politika. Velice se potom pozdvihla a pracovala také ve světové politice. Byl uzavřen spolek Francie s Československem. jejž ministr pro věci zahraniční Beneš, jenž s radostí spolky uzavírá, uzavřel s úmyslem, že obě druhé strany Malé Dohody přistoupí k tomuto spolku. Pomýšlelo se také na Polsko a dokonce na Rusko, tak že obklíčení, uzavření Německa bylo by bývalo úplné.
Víme, jak toto úsilí dra Beneše dopadlo. Obě druhé strany Malé Dohody krátce odmítly. To jest snad největší neúspěch Benešovy politiky, jejž až dosud utrpěla. Tím však také ztratila cenu spojenecká smlouva, kterou Francie uzavřela s Československem, aspoň pro Francii. Proto se vyhledávají jiné možnosti. Když i věc s ženevským protokolem musela býti pochována, došlo k tomu, že se usiluje o garanční pakt s Německem jako o jedině dosažitelný projekt.
Od první myšlenky, dosáhnouti branného spojenectví mezi Francií, Anglií a Amerikou, byla dlouhá cesta k dnešnímu projektu, uzavříti garanční pakt s Německem. Francie se musila do té doby mnohému naučiti. Byl to skorem takový obrat, jako obrat Francie, pokud jde o osobu Caillauxovu, jejž před několika lety stihli klatbou jako zrádce vlast a jehož nyní počínají považovati za jejího spasitele. Když Francie jest nucena postaviti se na půdu věcných skutečností, pak nelze se diviti - a bylo by skutečně křivdou, kdyby se to od ní žádalo - že začíná také nahlížeti, že konečně hranice Německa a Francie jsou přece jen příliš daleko od československých hranic, a že nelze nahlédnouti, co při tomto vyjednávání mohl by míti na práci československý ministr pro věci zahraniční. V Československu lze to sice pociťovati jako "přimáčknutí ke zdi" a lze pochopiti, že ministr zahraniční jest pro to předmětem zvláštních útoků. Označuje-li se to za neúspěch Benešovy politiky, lze říci, že to nebyl první. Neúspěch, jenž záležel v tom, že nemohl pohnouti Malé Dohody, aby přistoupila ke spolku s Francií, stal se již dávno před tím a rovněž tak proslavený ženevský protokol, jenž byl pochován, skončil se pro Beneše neúspěchem a jméno Marmaggi neznamená v Benešově politice také úspěchu. Řím nebyl jednoho dne vystavěn, se říká, Řím může čekati, a zcela jistě tato věc neskončí vítězstvím Benešovy politiky.
A nyní znovu neúspěch. Budiž mi ještě dovoleno promluviti několik slov o nabídce Berlínu. Podle našeho mínění není tato věc pro Německo věcí přední důležitosti a také se stane, že se o této věci nebude vyjednávati, dokud nebude s Francií uzavřen západní pakt, i když ministr pro věci zahraniční Beneš bude přítomen v Locarnu a toto vyjednávání o nabídce Berlínu mělo by míti úspěch v Locarnu. Rozhodně se zdá, že ministr pro věci zahraniční jest proti Německu těžce zatížen. Poznamenávám jen: především jest zde zatížení tiskem. Když se několik časopisů vzpamatovalo z údivu, v nějž upadly, když přišla náhle zpráva o nabídce Berlínu, napsaly, že předmětem jednání musí býti také úprava hranic v kladském území; značně veliký horský hřbet, jenž má strategický význam pro Československo, musí býti od Německa oddělen a připojen k Československu. To budiž zde jen zaznamenáno. Kdyby pan ministr pro věci zahraniční skutečně takovými věcmi zahájil vyjednávání, bylo by toto vyjednávání jistě předem ubito. Ale ministr pro věci zahraniční jest obtížen vinou také po jiné stránce. o všechno, co Francie projevovala Německu po tak zvaném uzavření míru, všechna pokoření, která postihla Německo se strany Francie, všechno znásilňování a všechna ničivá vůle proti Německu, všechno toto ministr Beneš také kryl. Po této stránce bych rád připomenul jen Horní Slezsko a vpád do Poruří. Zatížen jest pan ministr také tím, že nikterak nevystoupil proti následkům utopistického národního státu. Jest to přece následek této utopistické idey národního státu, že máme býti připraveni o svá práva na své pozemky, na svůj jazyk a na svou školu. Vše to jest v paměti od onoho dne, kdy byla na nás spáchána nejtěžší křivda, od kadaňského dne. Kadaňské krvavé oběti přicházejí znovu na mysl, když se čte o této nabídce. A skutečně, takových věcí nelze ani zapomenouti, ani jich nelze odpustiti.
Pánové, na konec budou musiti němečtí vyjednavači vzíti na vědomí, a oni přece o tom vědí, že v tomto státě žije 3 1/2 milionu Němců, kteří musejí bojovati o svá nejprimitivnější práva, a vyjednavači budou musiti vzíti na vědomí, že celé vyjednávání nemá konečně jiného účelu, než zajistiti Československu, pokud jde o Německo, čeho bylo kdysi dosaženo v Paříži klamem a lstí. Jsme jisti, že němečtí vyjednavači nemohou se přes to přenésti. Ovšem že budeme planoucími zraky sledovati, co z tohoto vyjednávání vyroste. Již nyní můžeme říci, že nevěříme v upřímnost tohoto vyjednávání, nemáme pro to záruky, že tyto úmysly sjednati smlouvu jsou upřímné. Proto odmítáme, jako vůbec odmítáme státní rozpočet, tak také zvláště úvěr požadovaný pro ministerstvo zahraničních věcí. Pozdravujeme vzestup německé říše a od tohoto vzestupu očekáváme také účinky pro všechny německé menšiny, nechť byly tomu neb onomu státu - abych užil slova, jež jsme často četli za dnů mírového vyjednávání - přiděleny jako šachové figurky, a tedy také účinky pro 3 1/2 milionu sudetských Němců. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Kunst. (Hlasy: Není přítomen!)
Není přítomen, ztrácí slovo.
Uděluji slovo dalšímu zapsanému řečníku p. posl. dr. Korláthovi.
Posl. dr. Korláth (maďarsky): Vážené dámy a pánovia! Pri výborovom a plenárnom pojednávaní štátneho rozpočtu na rok budúci opätovne zdôrazňovali rečníci z tábora opozície, že dnešný parlament, ktorému už odbila hodina posledná, nie je už povolaný k tej práci, ktorú práve koná. Pán výborový zpravodaj odvetil, že dnešné Národné shromaždenie je povinné tento úkol vyplniť, aby nový parlament mohol bez balastu zahájiť plnenie úkolov nových.
Neviem, čo si pán zpravodaj pod týmito novými úkoly predstavuje, toľko je však isté, že údelom nového Národného shromaždenia budú skutočne veľmi ťažké úkoly. Všetci shodujeme sa v tom, že zo zkazenej veci je o veľa ťažšie vytvoriť vec dobrú, ako dielo naprosto nové a dobré. Avšak mojím svätým presvedšením je, že nové Národné shromaždenie bude docela inak složené a že jeho prvým úkolom musí byť, aby zjednalo poriadok v tej Augiášovej maštali hašteriaceho sa Národného shromaždenia, zpútaného púty diktatúry pětky, ktorá demokraciu ukrižovala a toto robenie poriadku musí započať revíziou štátneho rozpočtu na rok 1926.
Pozeráme-li tedy na otázku túto s tohoto stanoviska, tedy musím poukázať na ten veľký omyl pána zpravodaja, ktorý je obsažený v tej zmienenej krásnej, zvučnej frázi. Kto tento rozpočet príjme, ten neusnadní, lež znesnadní ťažkú prácu naších nástupcov a zákonodarca bdelého svedomia už i preto musí odmietnuť rozpočet, počatý v znamení toho najrýdzejšieho absolutizmu.
Avšak je tu ešte iný vážný dôvod, ktorý znemožňuje, aby sme sa s rozpočtom v merite vážne zabývali.
Tak zvaná veľká národná koalícia, opojená päťročným vládnutím, vôbec nedrží pod pokrývkou svoj plán, že nebudú-li mať voľby výsledok, akého si praje ona, vtedy dnešný vládny režím jednoducho rozpustí parlament, a tajnú päťročnú diktatúru povýši aj oficielne na vládnu formu. A preto je nutné, aby rozpočet súrne bol odhlasovaný, lebo veď ľahko by sa mohlo stať, že najvznešenejším úkolom nového parlamentu by bolo, aby po jednom dvoch zasedaní rozišiel sa domov a urobil miesto otvorenej diktatúre. Tieto bohabojné plány ostatne nezatajujú ani dnešní pohlavári koalície, ba pán referent vyjadril túto myšlienku vo forme najurčitejšej. Takéto i podlúdné zámery nemôže poctivý opozičný politik podporovať a preto ani nemôže dať svoj hlas za prijatie rozpočtu.
Pán finančný minister chcel opozíciu odzbrojiť touto piesňou svojich sladkých slov: "Ajhľa, tu je aktívny rozpočet, ktorý môže byť prijatý i tým najkrajnejším opozičným politikom, lebo dôvodom odmietnutia v minulosti bola pasivita rozpočtu."
Nepochybujem o veľkých finančných kapacitách pána ministra financií, a to už preto nie, lebo keby som sa dal s ním do debaty ja, ľahko by ma mohol odpraviť tým, že hľaďte, tak hovorí iredentista Maďar. Dúfam však, že pán minister financií nepokladá za iredentistu toho bývalého člena svojej strany, ktorý pravým odborným porozumením poukázal na fikciu aktívnosti rozpočtu. S mojej stránky pridávam ku kritike bývalého posl. Engliša len toľko, že pri takomto nezodpovednom hospodárení, aké prevádzal režím pětky, lzä opravdu bez akýchkoľvek ťažkostí sostaviť rozpočty s aktívami miliardovými, lebo veď nikto nemá možnosti kontrolovať správnosť čísiel.
Mojím najúprimnejším úmyslom bolo, preštudovať aspoň tú časť rozpočtu, ktorá sa vzťahuje na Rusínsko. Nestydím sa priznať, lebo nie je to dôsledkom chyby mojej, že pri najlepšej vôli nebol som v stave za dobu krátkych osem dní, ktoré mi boly dané k dišpozícii, ani len prestránkovať tú obrovskú materiu, ku jej čo len povrchnému preštudovaniu bolo by treba aspoň niekoľko týždňov. A práve preto nepúšťam sa ani do kritiky jednotlivých položiek, a budem sa zabývať len s číslicami najdôležitejšími.
Prvé, čo v tabulke súhrnov padá do oka, je to, že náklady vojenského rezortu zase stúply oproti roku minulému. Podľa pána zpravodaja je to potrebné preto, lebo republika musela zorganizovať naprosto nové vojsko z ničoho. Toto tvrdenie je tiež naprosto fiktívné, lebo pod týmto titulom dostal vojenský rezort už v roku 1921 na základe zvláštneho úverového zákona 3/4 miliardy korún, a vyúčtovanie tejto sumy ešte do dnes som nevidel. I tieto slová pána zpravodaja obsahujú práve také fiktívné tvrdenie, akú komediu sohrala vláda na posledných vojenských manévroch. Je verejne známo, že vojsko má nad potrebu viac tankov a iných vraždiacich a zabíjacích prístrojov. Vzdor tomu v manévroch, na ktorých brali účasť aj delegáti cudzích veľmocí, maskované boly pravé tanky tankami zhotovenými z lepenky, lebo pravé tanky musely byť pred zraky cudzincov ukryté v skladištiach. Ajhľa, tieto napodobené tanky odhalily pseudopacifizmus československý, ktorý sa pred cudzími veľmocami chvastá tým, že mu nezbýva ani na tanky pravé - kdežto v skutočnosti utráca na tieto veci takmer dve miliardy ročne. Som však naozaj zvedavý, na čo môže vojenská správa utratiť takéto ukrutné peniaze, nezbýva-li jej už ani na tank pravý? Alebo či boly tieto už odvezené na marockú frontu?
Je síce pravda, že vláda na takéto chúlostivé naše otázky odpovie zkrátka a dobre, že do toho nám nič nie je, ako to povedal aj pán zpravodaj naším nemeckým kolegom, ktorí vytýkali horentné náklady na francúzsku vojenskú missiu; mne je to jedno, že mi nič nie je do týchto otázok, avšak bolo by tedy snáď najlepšie, keby vláda neodvádzala ani maďarských nováčkov a keby ani berného exekútora neposielala tak pilne na naše krky.
Oproti opulentnej dotácii vojenského rezortu otvára sa nám veľmi pustý obrázok z rozpočtu ministerstva školstva. Nevidím tu ani stopy maďarskej univerzity, ale ani len jedinej maďarskej vysokej školy. V kapitole stredných škôl schádza maďarský učiteľský ústav, ač podľa nášho číselného pomeru mali by sme právo na dva učiteľské ústavy pre učiteľov a učiteľky a naozaj nedovediem si predstaviť, odkiaľ chce školská správa vládna vziať učiteľské sily pre ľudové školy maďarské, jestliže dnešný už preriedly učiteľský sbor naprosto pominie. Z rozpočtu 163 1/2 milionov na všetky stredné školy štátu dostáva sa maďarským stredným školám 2,717.599 korún, ač podľa 8%ného číselného pomeru obyvateľstva maďarského jazyka muselo by tu byť 10 milionov a musely by sa ešte aspoň dve stredné školy postaviť. A totiž číselné údaje rozpočtu nadovšetko hlasitejšie požadujú si sriadenie maďarského gymnázia v Užhorode a ešte iných šesť maďarských stredných škôl. Maďarstvo v Užhorode, ktoré podľa českého sčítania ľudu činí 38%, vo skutočnosti však 70% obyvateľstva, ešte ani len odpovedi nedostalo od pána ministra školstva na svoje už od štyroch rokov každoročne predkladané mu žiadosti o sriadenie súkromného gymnázia, aby ani písomného dokumenta tu nebolo o vašej nespravodlivej kultúrnej politike.