Velké dílo sociálního pojištění jest vydáno na milost a nemilost vládních stran, které právě budou u vesla a způsobuje nám také těžké národnostní ztráty. Oba zákony ve své nynější formě znamenají zavedení státního socialismu a těžké finanční škody; tyto budou trvale a vážně znáti ve všech budoucích rozpočtech, aniž by pro ty, pro něž tyto zákony byly utvořeny, plynul z toho podstatný zisk. Zemědělství má se dnes tak, že nemůže snésti nové zatížení tak velikého rozsahu, jsouc zatíženo již značnými hypotekární i dluhy, ohromným břemenem berním, těžkou křivdou na něm páchanou tím, že nebyly vyplaceny válečné půjčky, nedostatečnou novelisací dávky z majetku a nedostatečnou podporou zemědělské produkce. V posledních letech stouplo zadlužení zemědělského majetku o 3.758,000.000 Kč, t. j. o 80% proti stavu z r. 1920. Nato nebyl vzat zřetel a našemu požadavku, aby byl předložen nový návrh zákona o sociálním pojištění, který by vzal zřetel na to, že nejsme schopni placení, nebylo vyhověno.
Bylo by příslušelo vládě, aby, než uloží zemědělství a státnímu rozpočtu takové nové trvalé vysoké zatížení, učinilo zemědělství způsobilým platiti na tyto účely a zavedlo spravedlivou reformu berní s příslušnými daňovými úlevami, aby se usnesla vyplatiti válečné půjčky a učinila jiná nutná hospodářská opatření. Ale tak daleko péče koalice nesahá. Chybí ji pocit odpovědnosti do budoucna. Zdá se, že se stalo jejím heslem slovo!po mně potopa". Tento ztrnulý a násilný centralismus nepadělané pražské značky, který se projevuje ve všech těchto proti nám namířených zákonech, způsobuje našemu obyvatelstvu těžké škody a vyvolává důvodnou nespokojenost a rozhořčení. Tento centralismus dokázal mimo jiné také to, že vzal obcím zkrátka právo, aby samy vybíraly své přirážky. Obcím vznikají z toho nepřístojnosti a také větší hmotné ztráty. Obecní pokladny jsou stále na dně, nikdy nejsou po ruce peníze pro naléhavé nutnosti v čas, obce musí si vypůjčovati u domácích peněžních ústavů, ne-li dokonce v ještě dražších vzdálenějších ústavech a musí platiti vysoké úroky, takže rozpočet obecní dostává se do nepořádku a vydání zbytečné vzrůstají. Mimo to povolují vybírání obecních přirážek zemské výbory neobyčejně zdlouhavě, takže vznikají i v tomto směru značné ztráty na úrocích. Vláda učinila by lépe, kdyby ve vlastním rozpočtu učinila jasný pořádek, přehledně sestavovala rozpočet a nerušila svými neodpovědnými pokusy ještě spořádané rozpočty mnohých obcí a okresů. Jak to bude teprve vypadati ve vašich župách, které budou velmi složitým správním aparátem?
Do nebe volající křivdu, kterou jste způsobili našemu národu v otázce válečných půjček, nikdy a nikde nezapomeneme a nepopustíme ve vytrvalém předkládání této směnky o vašem dluhu. Nepřijmeme nikdy řešení, které nazýváte konečným, za spravedlivé, zákonné uspořádání této věci a budeme se trvale zasazovati o spravedlivou zákonnou úpravu, neboť i nepředpojatému cizinci jest již tato těžká křivda na nás spáchaná jasná. Byl to těžký úklad namířený proti německému kapitálu, byla to pirátská politika největšího slohu. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Péče o válečné poškozence vyžaduje okrouhle 504,000.000 Kč. Na tom, aby této položky bylo užito spravedlivě, jsou mimo i invalidy, vdovy a sirotky interesovány i obce, neboť jen proto, že důchody nejsou včas vypláceny, dostávají se mnohé obce, protože jsou nuceny poskytovati chudinskou podporu, do velké tísně. Musíme žádati, aby se pamatovalo na naše německé invalidy při zadávání míst ve státní službě a při pozemkové reformě. To se neděje. Naši invalidé jsou pastorkové štěstěny. Přejeme-li si, aby na ně bylo pamatováno při obsazení úřadu, odpovídá se nám pravidelně: "Žadatel neovládá státního jazyka". Státním jazykem nazývá se tato nesnášenlivá zásada, ona jest pro vás to, co vás samo spasí. Trpkou křivdou jest ustanovení hranice příjmové od 5000 Kč, takže žádný selský invalida ani žádný střední živnostník nedostane příslušné invalidní renty. Žádný stát Evropy nejednal tak nespravedlivě, ani Rakousko, to chudé Rakousko, ani Dohoda, ani Německo, kteréžto sice zná takovou hranici příjmovou, ale našlo aspoň jinou cestu na odškodnění těchto těžce trpících vrstev.
Dosud není upravena otázka odškodnění za vklady poštovní spořitelně, zdá se, že na věc bylo zcela zapomenuto. Ohledně výplaty splatných příspěvků pojišťovacích rakouských pojišťoven podle spravedlivého klíče, stará koruna = 1 Kč, vyjednávání s Rakouskem bylo dávno skončeno, vláda však dosud otálí předložiti sněmovně osnovu zákona, aby se věc dostala do proudu a mohla konečně také v rakouském parlamentu býti vyřízena. Dlouhé oddalování v této věci pociťují nejširší a také nejnuznější kruhy těžce.
Úprava tak zv. kont W nestala se dosud, ač uplynula léta. Máme malé venkovské Raiffeisenky a jiné ústavy, z nichž jednotlivý ústav často má více než 1/2 milionu takových starých korun, z čehož jim vzniká velká ztráta na úrocích. Nedá se omluviti, že se tu nestala již dávno uspokojivá náprava a že nebyly tyto ústavy, jakož i jiné ústavy zbaveny tohoto je brzdícího břemene.
Bídu šluknovské spořitelny, zdá se, že vláda nezná, pro projevy odtamtud, zdá se, že ohluchla. Každý průtah v sanaci této spořitelny jest neslýchanou bezohledností, útokem na chudé střádaly. I mnoho jiných ústavů peněžních tím trpí a dostává se do těžké situace. Široké oblasti státní jsou tím postiženy, zde jest potřebí rychlé a rázné pomoci. Ale jest přihlíženo k tomuto neštěstí se založenýma rukama, na druhé straně však jsou vybírány značné sanační příspěvky od různých peněžních ústavů. K tomu, abychom platili, jsme dobří. Ne však tam, kde máme právo na pomoc. To vše jsou újmy a škody pro velké kruhy obyvatelstva, zejména středního stavu a venkovského obyvatelstva. Nejtěžší a nejhlubší výčitka, kterou vám činí naši prostí venkované, již spravedlnost a křivdu dobře rozeznávají, záleží v tom, že vlastnictví k půdě a pozemnímu majetku přestalo v Československé republice býti právním pojmem. V německém právním pojímání jest svatost a nedotknutelnost vlastnictví hluboce zakotvena. Vy však nemůžete se dosti nabažiti konfiskací majetků všeho druhu: půdy a pozemků, bytů, budov školních, sirotčinců, ústavů pro slepce, divadel, všeho, co jest jen ve vašem dosahu, vše to vtělí se do národního katastru. Po tomto po všem sahá, abych mluvil s Petrem Chelčickým, nenasytná velryba stát.
Na německém národě požadujete loyalitu. Vy, kteří to na německém národě žádáte, odstraňujete ho z pozemků a půdy a jednáte tedy sami v nejvyšší míře neloyálně a divíte se, když pak dojde k oprávněné, nutné sebeobraně. V nejnovější době začíná opět obrazoborectví, zejména v západních Čechách a jsou to prosté pamětní desky - taková deska byla shledána závadnou také na radnici v mé domovině Horšovském Týně, které jsou obětmi hněvu, jenž žádá jejich odstranění.
Řada našich stížností mohla by býti ještě vydatně rozšířena. Po které hlavě rozpočtu sáhneme, stále narážíme na zjevný nebo skrytý odpor, na zjevné nebo skryté nepřátelství. Proto jest to nejen naším právem se brániti, abych citoval presidenta státu, ne, podle našeho soudu máme k tomu i povinnost.
Musili jsme v posledních šesti letech mnoho zkusiti, vytrpěti mnoho trpkých zklamání, mnoho útisků a týrání, takže nemáme k vládě ani nejmenší důvěry a proto bude moje strana tak jako v předešlých letech hlasovati proti rozpočtu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Rýpar.
Posl. Rýpar: Slavná sněmovno! Veliká likvidace poválečná sune mocně do popředí řešení všech otázek veřejného života a tím i života soukromého, jenž jest a zůstane vždy a všude podkladem prvního.
Rozprava rozpočtová podává každoročně příležitost pohlédnouti do těchto otázek, pohlédnouti do minulosti, zamysliti se nad dosavadním řešením těchto otázek, zúčtovati s minulostí a to tím více letos při letošním rozpočtu na rok 1926, poněvadž má ukončena býti tímto rozpočtem, rozpočtem aktivním, čili jak v socialistickém listě nazván byl "sociálně-aktivním" celá perioda našeho sněmování a tím práce po období šesti let. Chci také kratince zahleděti se do minulosti a říci aspoň krátce naše stanovisko k celé této vykonané práci, dotknouti se několika otázek, které dosud hýbají a snad i v budoucnosti budou hýbati světem, a při tom, samo sebou, říci také, jak stavíme se k těmto otázkám my.
Kdo přečetl novoroční gratulace, které byly přednášeny od různých, jak ústavních činitelů, tak i od poslanců, i od různých předáků politických stran, zcela klidně musí přiznati, že vyzněly po podrobných a v pravd kritických úvahách v přesvědčení, že dnešní koalice, to jest většina pěti politických československých stran, musí nadále trvati a práci dokončiti, že konsolidace našeho státu je nutná, a že musí do našeho státu jednou vplouti sebevědomí a k tomu i vědomí osobní odpovědnosti, zvláště u vedoucích činitelů a u každého toho, kdo zasahuje do veřejného života, tedy u každého člena zákonodárného sboru. Jen jediná strana vybočila při těchto novoročních gratulacích. Je to strana československých socialistů, která ústy ministra Stříbrného zdůraznila něco jiného nežli tuto jednotu. Pan president sám ve své odpovědi zdůraznil totéž, zdůraznil nakonec také, jak to nazval, rozluku církve a státu, ale výslovně podotkl, že si ji přeje bez jakýchkoliv kulturních bojů. Díváme-li se dnes na-vykonanou práci, můžeme klidně říci - ačkoliv otevřeně pravím, že všenárodní koalice není útvarem naprosto dokonalým, známe dobře její vady a nedostatky, ale přes to je to nepopíratelný fakt - že koalice vykonala velkou státotvornou práci pro náš stát, pro naše občanstvo, zavádějíc soustavně pořádek, vyrovnávajíc sociální poměry a řešíc i ty nejožehavější otázky náboženské za spolupráce všech tak diametrálně od sebe oddělených stran. To je velké plus, opravdové morální vítězství nynější koalice, tak nenáviděné od protivných stran, a politické "pětky", která řídí nyní veřejný život a veřejnou politiku, je to vítězství práce koaličních stran československé republiky.
Také rozpočtový výbor ukázal jasně, jakého mravního vítězství tyto strany dobyly a naopak jak rozháraně to vypadá ve stranách oposičních, když nakonec tyto strany samy mezi sebou se pohádaly. To je velké plus pro vedení našeho státu, je to velká vymoženost soužití a soustředění československých politických stran, vymoženost, která při aktivním rozpočtu musí býti opravdu zdůrazněna. Než i na druhé straně vidíme pokrok. Jisto jest, že uplynulý rok přiblížil se již k trvalému vnitřnímu i zahraničnímu míru, že program třídní harmonie a souručenství - tak často hlásaný československou stranou lidovou, jejímž jménem mám čest mluviti - velmi mnoho k tomu přispěl a má na tom podíl a to zvláště při řešení otázek sociálních.
I sociální myšlení je dnes ve velké krisi. Nabyli jsme samostatnosti státní v době velmi kritické, v době velmi rozhárané, v poválečné době, kdy vládly dva směry: jeden byl revolučně socialistický se svým hmotařským pozadím, druhý směr byl směr křesťanského souručenství, snaha to, vyřešiti všechny sociální otázky v dohodě se všemi stranami na podkladě duchovním. Hle, i zde dochází k řešení tak, jak jsme je navrhovali, dokonce přiznává to i socialistický list "Právo Lidu" ze dne 1. října 1925, kde probírá dělnický boj podle spisovatele Wellse a zachycuje slovy Wellsovými velikost a důležitost tohoto problému. Praví: "Řešení sociální otázky je úkolem obrovským a my ničeho nesvedeme, leč sáhneme-li po ideích velikostí mu rovných. . . A tyto idee jsou - praví dále onen časopis -: Otázka dělnická v dnešním svém stadiu není jen otázkou chleba, problémem bídy a nasycení - dělník nebude jen bojovati proto, aby se najedl a nasytil, nýbrž především o to, aby kolem sebe viděl svět mravnější, spravedlivý život hospodářský, mravný život jednotlivcův, zdravý život rodinný a státní. Otázka dělnická je ústřední částí reorganisace společnosti." "Dělník nepracuje jen proto, aby se živil, aby upokojil žaludek svůj, své ženy a dětí. Na práci se dívá také mravně, aby ho těšila, musí míti vyšší opodstatnění, musí míti vědomí, že svou drobnou a namáhavou denní prací umožňuje celou sociální budovu, osvětu a vzdělanost." A "Právo Lidu" shrnuje Wellsovy názory slovy: "Dělník nechce jen chleba, chce také prožívati pocit mravního smyslu své práce."
Toť duchovní základ, který jsme hlásali a hlásati budeme. Díváme-li se na tyto názory, jsou blízké názorům, které vyslovil ve svém okružním listu papež Lev XIII. "Rerum Novarum", o nových věcech.
Sledujeme-li dále tyto věci, vidíme, že v tomto ohledu všechny nápory komunistických stran byly odmítnuty. Nechci dlouze se o tom šířiti, ale je zajímavo, že i v Anglii, v té dělnické zemi, byl vyjádřen odpor proti novým cestám, novým směrům, po řeči velkého vůdce dělníků Macdonalda a to velkým počtem hlasů 2,954.000 proti pouze 321.000 hlasů na sjezdu zastoupených, kde komunisté chtěli svůj starý, hmotařský, revolučně-socialistický směr prosaditi. Je tedy viděti, že i zde nastává poněkud směr napravo, ten směr, který křesťanství tak zastávalo a zastává, kde duchovním, ale i hmotným způsobem mají se vyřešiti společným směrem všechny otázky sociální, čili, jak "Právo Lidu" nazývá tento nynější směr, sociálním směrem řešení těchto myšlenek.
Než i v ohledu náboženském nastává jakási lepší doba, lepší úroveň. Dnešní atheismus již nevystupuje břesknými fanfárami z doby Haecklovy, Nietzscheovy a všech ostatních, dnešní člověk již se dívá na tuto věc jinak. Poslední knihy jsou již jiného názoru. jsou docela jiného směru, než byly knihy dřívější. Dnes již i ten atheista, jak jsme nedávno četli atheistické credo, přiznává se směle ke svému atheismu, ale přes to praví, že se ze svého atheismu neraduje, naopak, že jest si vědom, že bude těžko jemu i lidstvu žíti bez Boha, bez vyšší ideální bytosti, bez té bytosti nejvyšší; a totéž obsahuje i "Světová revoluce", spis napsaný panem presidentem Masarykem, kde výslovně podotýká, že "v životě národů a jednotlivců vládne prozřetelnost a tu nesmí se člověk oddati fatalismu ale synkritismu", to jest spolučinnosti a prozřetelnosti boží.
A obrátíme-li se ke křesťanství, čili, řeknu otevřeně, ke katolictví, tu dostalo se nám i v tomto ohledu opravdového vysvědčení a dokladu o tom, že stojíme na pevném základě, v samém "Českém Slově", v kritice, kterou uveřejňuje "České Slovo" pod názvem "Katolictví na postupu?", kde kritisuje Hromádkovu knihu "Katolicism a boj o křesťanství". Tam se praví: Svým "Katolicismem a bojem o křesťanství" napsal J. L. Hromádka nebezpečnou knihu, která může mnoho lidí pomást, aspoň tolik, kolik jich jinak zase přivede k jasnějšímu pojímání věcí a k rozhodnějším stanoviskům. Rozmyslil si Hromádka dobře, jaké může mít jeho kniha následky a unese-li je svou odpovědností? Hromádka dospívá v ní totiž k závěru, že "katolictví je dnes u nás na jakémsi postupu" a nejbližším, nejpádnějším dokladem pro to tvrzení byl by Hromádka sám, universitní badatel a myslitel, jenž na katolictví objevuje takové množství krásných vlastností, že špatné jimi pozbývají váhy. Bylo opravdu naprosto nezbytno, aby spisovatel hned na počátku připomněl, že se sám hlásí ku protestantismu, k jeho reformační zbožnosti, mravní přísnosti, kulturním cílům a ideálům. Kdyby toho tak důrazně byl neřekl, z jeho knihy by to sotva komu vysvitlo. ani pak ne, když v šestém, dodatečném oddíle proti katolictví pozdvihne reformaci, vypočítá její zásluhy a přednosti, vymezí její úspěšné zásadní rozdíly od katolictví. Může sice Hromádka pro své uspokojení poukazovat na to, že všude naznačuje chyby, jichž se katolictví dopouštělo, nesprávné cesty na které sešlo, zaslepenost i nekulturnost, ve kterou upadalo, jeho výtky však a námitky nevyváží ani zdaleka všeho přímého nebo nepřímého přichvalování, jímž katolictví zahrnuje. Zabíhá to často až k tónu, jenž hraničí s nadšením. A o onom novodobém katolictví, "jež otevřelo dokořán brány ultramontánnímu politikaření, kultické a smyslové mystice, svátostné magii", Hromádka píše: "Katolictví toto není bez půvabu a něhy, jemných záchvěvů a citové vroucnosti, mystické rozjímavosti a lásky k věcem nadpozemským. Svaté srdce Ježíšovo sálající plamenem lásky, Srdce zraněné, ale milující, Panna Maria, Matka Boží, Dulcis, pia virgo, zástupy svatých a světic, nová a nová vidění, nejsvětější svátost oltářní, to jsou zdroje útěchy v životních těžkostech, bolestech, zklamáních, bojích." To je všechno, co mne naplňuje radostí.
Tak, prosím, vysvědčení od protestanta svým vyznáním, vysvědčení od protivného listu diametrálně od našeho rozdílného, že v tom katolictví je velmi mnoho krásného a že jdeme svou cestou a to cestou dobrou. Je potřeba zde to zdůrazniti proti těm všem směrům, které se ozývají proti katolické osvětě, zvláště při rozpočtu kulturním, když mají býti vytýčeny směrnice, jimiž má se díti výchova, prováděti osvěta a vše další.
Ještě bych se dotkl při té příležitosti jedné věci, totiž oslavy památného dne mistra Jana Husa. Vedena byla o tom velká debata v novinách. I tato otázka je velmi palčivá. Katolický názor na tuto otázku - a přeli se o to i universitní profesoři v časopisech - může býti pouze jediný. Je to zásada věroučná, stejná dnes jako před 500 lety, od níž katolík - lidovec ustoupiti nemůže, byť mu i hrozilo, že z vlasteneckých důvodů zůstane osamocen. Žádati na něm, aby se neozval nebo dokonce snad souhlasil, když se oslavuje odboj proti jeho církvi v muži a jeho nauce jí odsouzené - toť ono formale červencových oslav, nikoli zásluhy literární neb jiné - je tolik, jako žádati od něho, aby od katolické církve odpadl. To je názor jednoho zástupce, který se ozval v husitské otázce v tisku, kdežto druhý vytkl stanovisko naší do-by k Husovi. Je to prof. dr. Chalupný, který v Tribuně v článku "Husův svátek a katolická církev" v odpověď prof. Pekařovi zase praví: Není pochybnosti, že při oslavách Husových, při nichž by předem vyloučen byl veškeren vztah k přítomnosti, podle rady prof. Pekaře mohli by se sejíti katolíci i nekatolíci, ale takové oslavy nikdy oslavami národními nebudou a býti nemohou. I historické podrobnosti a rámec doby Husovy mohou mimo odborníky zajímati jen toho, kdo v Husovi uznává velikýzjev, významný i pro duchovní život nynější. Sociologicky řečeno, profesor Pekař doporučuje, aby ctěn byl Hus toliko statický, leč úcta k Husovi bude u pokolení nynějšího i budoucího a může býti pouze dynamická - a v důsledku toho žádá, že "katolická církev, která chce býti všelidskou podle jména, to je katolickou, i podle programu musí uznati a ctíti veliké zjevy náboženské všech národů i směrů, jinak všeobecnou církví není a nebude, to jest uznati a ctíti v Husovi vše to, čím Hus a Husité se stali, dobrodinci lidstva i církve, totiž snahou o navrácení kněžstva službě boží, úsilím o nápravu a povznesení církve a lidu a v neposlední řadě úctou k osobnímu přesvědčení a uznání jeho svobody". Čili, pravím jinými slovy, v plném rozsahu uznati zavržené články Husovy.
Při této příležitosti dovolím si vzpomenouti v jistém směru stejné osobnosti, v zásadě se rozcházející však události. Jsou to hranice v Kostnici a Rouenu. Jsou to dvě osobnosti, je to mistr Jan Hus a Panna Orleánská, Jana z Arcu. Jsou to dvě osobnosti, které obě byly upáleny. A zde dovolávám se svědectví prof. Šusty, z knihy "Z dob dávných a blízkých", kde praví: "Husitství bylo svou národní stránkou, jak moderní historie tvrdí, podobným vzepřením se českého cítění proti nadvládě cizinců, jaké ve Francii vůči Angličanům ztělesňuje Jana z Arcu, a v obojím případě, ovšem měrou a způsobem zcela rozličným, pojil se k tomu prvek náboženský. Zástupci církve katolické odsoudili oba - prostou venkovanku z Domremy i Husa, bytosti navzájem sice tak odchylné, ale příbuzné aspoň silnou pudovou láskou k rodné půdě a vírou ve vnitřní příkazy náboženského cítění; než další osudy byly opět naprosto různé.
A proč? nyní táže se tento profesor - "Hus, jehož dílo mělo ideově převratný základ, zásadně nesmiřitelný s principem katolictví, zůstává kacířem," a byl správně odsouzen jak tvrdí prof. Novotný, nejlepší znatel husitství a také i profesor Pekař a jiní - "a s ním i jeho národ, který, byť se i po většině později vrátil k poslušenství Říma, přece jen stále cítí, jak hranice kostnická trčí osudně mezi ním a církví."
"Zcela jinak s Pannou Orleánskou. Církev již roku 1456 rehabilitovala paměť její, příhanu kacířství a čarodějnictví také s ní sňala. V dalším vývoji pak mučednická hranice rouenská, nejen že nezůstala kamenem úrazu mezi Francií a katolictvím, nýbrž Řím dovedl užíti jí i jako pásky spojující národní cítění francouzské s církevní oblastí zázraků" Francie obnovuje formálně své zastoupení diplomatické u stolice papežské, ano zastoupení zůstává obnoveno, když nápor socialistický byl zdolán, ježto vůdčí kruhy francouzské poznaly právě za války, jak nevýhodno je nebýti s kurií papežskou v pravidelném styku. A proč? opakuje, poněvadž zde nebylo ideově převratného základu, nebylo zásadně nesmiřitelného principu s katolictvím. Tam je ta hlavní myšlenka, to je ten princip, proč katolík musí státi a státi bude na tomto stanovisku a proto zcela otevřeně a jasně možno říci: Husa národního, Husa literárního ctíme a ctíti budeme, ale nemůžeme nikdy ctíti, jak praví prof. Pekař, Lžihusa, kterého se zneužívá k odpadům od katolické církve, ani Husa, který byl, jak zde praví prof. Šusta, se svým ideově převratným základem zásadně nesmiřitelným s principem katolictví. (Posl. inž. Záhorský: Ano, praví, že Husova velikost je v jeho boji za svobodu svědomí!) Ano, právě proto, že se bral touto cestou, cestou nesprávnou, není možno jíti s ním a jestliže se tvrdí o něm, že byl mravokárce, tu máme velké mravokárce, Bernarda Klunackého, Kateřinu Sienskou, kteří si troufali otevřeně říci i osobně papeži do očí jeho chyby, než přesto jsou prohlášeni za svaté, poněvadž setrvali na základě katolické církve. Tedy není chyba u katolické církve, chyba je jinde a proto katolík nemůže se nikdy smířiti s tímto názorem a jest povinností, aby každý si ctil jej svým způsobem a nebyl do oslavy zatahován stát, nemá-li stát a republika nějakou úhonu při tom míti.
Dotýkám se ještě další otázky, rozluky církve a státu, která zde byla dotčena a pravím k tomu: náboženství a církevní otázky zůstanou ještě na dlouhou dobu - docela otevřeně řeknu, na vždy - otázkami palčivými. Ale při tolikerých obtížích národních, hospodářských a sociálních, jež s sebou přináší nutnost vybudovati náš vnitřní, ano i celo-evropský život po válce tak, aby se znovu dospělo k nové rovnováze státu a národů, je svrchovaně nutno, aby vůdčí jednotlivci na poli církevních rozporů vedli si s účelnou umírněností, nepřimnožovali zbytečně hořlavé látky.
A zde konstatuji otevřeně a jasně: Lidová strana šla vždy přímočaře, vždy se zachovávala loyalně, vždy docela otevřeně slovo dodržela, třebas na mnohých místech bylo na ni v poslední době útočeno způsoby, které nijak s koalicí a s myšlenkou koaliční se neshodují. (Výkřiky posl. inž. Záhorského a Zeminové.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid. (Výkřiky poslanců čsl. strany socialistické a strany lidové.)
Prosím znovu o klid.
Posl. Rýpar (pokračuje): Chce vždy tyto otázky řešiti klidně a uvažovati o nich, aby, jak naznačil p. president republiky, republika byla uchráněna všech, pravím všech kulturních bojů.
Na konec ještě musím se dotknouti otázky školské, poněvadž i zde jí bylo dotknuto jedním z pánů řečníků, že učitelstvo volá po odcírkevnění a postátnění škol na Slovensku a myslil tím odcírkevnění škol vůbec. Já zde pravím pravý opak: historické právo na počátku naší samostatnosti bylo popřeno a vše postaveno na právo přirozené, a přirozené právo na výchovu a školu má otec a matka, a ne učitelstvo. (Výborně!) To je, prosím, slavná sněmovno, právo přirozené a právo svaté. Tedy, ne učitelstvo. Učitelstvo je pouze úředníkem, placeným úředníkem a vedle toho mají rodičové právo na to jako poplatníci, poněvadž vyučování ve škole musí se shodovati úplně s výchovou v rodině, a odtud je a zůstane náš požadavek, kterého se katolíci celého světa na mnohých místech domáhali: státní náboženská škola pro všechna vyznání bez rozdílu, kde plníme a budeme plniti veliké dědictví Komenského, který také žádal vždy a všude pro svoji Jednotu bratrskou náboženskou školu a nazval školu dílnou lidskosti k obrazu božímu a za první podmínku Lešenského gymnasia položil náboženskou výchovu. (Tak jest!) To zde musíme zdůrazniti otevřeně a jasně. Tím samo sebou nikomu neupíráme právo jeho, práva, která chceme pro sebe, dáváme také ostatním vyznáním, a pak, bude-li zde splněn názor a ideál Komenského, státních náboženských škol, bude také klid a pokoj a bude otevřené pole tomu velikému boji osvětovému, ve kterých školách se více dokáže, ve kterých školách lépe bude mládež vychována a ze kterých škol dokonalejší mužové a dokonalejší ženy vyjdou. My chceme toto pole, jen prosíme, aby nám bylo popřáno, abychom se mohli uplatniti, vždyť cesty mohou býti rozličné, praví básník, jen vůli mějme rovnou, ve výchově pro stát, pro národ, pro Československou republiku. (Potlesk).
Tím jsem se dotkl některých těch otázek, zdůraznil jsem zde náš názor světový, zdůrazňuje také naši přímočarou a loyální v každém ohledu politiku, ať se to týká otázek sociálních, ať se to týká otázek hospodářských, ať zemědělských, stejně také v otázkách náboženských. My uznáváme a hodnotíme váš program, my s úctou pohlížíme na vás, a žádáme, aby totéž hodnocení bylo k nám z vaší strany, a myslím, že na podkladě budoucí koalice i tyto otázky budou dohodnuty ke blahu státu a našeho československého národa.
Končím. Budeme hlasovati pro rozpočet a pracovati dále v tomto směru. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Hancko.
Posl. Hancko: Slávna snemovňa! Poverený som klubom slovenskej ľudovej strany hovoriť ku XIII. kapitole štátneho rozpočtu. Slávna snemovňa! V 267. čísle "Národního Osvobození", legionárskeho časopisu z 30. septembra t. r. čítal som úvahu o slovenských školských pomeroch pod záhlavím "Kríza slovenského školstva". Neznámy český autor tohoto článku po dlhších úvahách píše, že "krízou slovenskej výchovy stal sa akútnym problém českej výchovy vôbec, keď dosavádna výchova školská ukázala sa tu temer bezmocnou." A kategoricky konštatuje, že "dnešný stav zaváňa bankrotom". Dosť smelé a dosiaľ nezvyčajne úprimné doznanie z českej strany. Viďme, prečo dnešný stav zaváňa bankrotom.
Aby sme na koreň zla prišli, musíme poznať všetky príčiny, ktoré tento bankrot zapríčinily. Ako vieme, republika naša našla po prevrate na Slovensku cca 80% cirkevného historického školstva a asi 20% štátneho. Duch výchovy bol nábožensko-mravný v oboch kategóriach. Pred prevratom bola cirkevná škola útulňou slovenskej myšlienky, slovenskej reči, štátna maďarizovala. Cirkevná škola stala sa preto svojskou, obľúbenou, štátna cudzou, nenávidenou.
Dalo sa právom očakávať, že zavítaním slobody bude cirkevná škola za jej predprevratové zásluhy novým štátnym útvarom hojne odmeňovaná a zveľaďovaná, čo by bolo bývalo aj celkom prirodzeným. No, dožili sme pravého opaku. Poprevratový vládny režím vytknul si na miesto tohoto za cieľ: postaviť slovenskú školu do služby centralistickej asimilačnej, do služby odnárodňovacej, čechizujúcej, do služby laicizujúcej, proti náboženskej a menovite husitizujúcej, protikatolíckej.
Poneváč ale k tejto akcii cirkevné historické školstvo použiť nebolo možné, vytknutý bol cieľ tieto školy s cesty za každú cenu odstrániť. A týmto započal sa boj proti cirkevným historickým školám. Na stredné školy hneď v poprevratovom chaose položila ruku pražská vláda násilným zhabaním. Ďalej zavedený bol systém dôsledného podkopávania, rozvracania, oslabovania a bezohľadného nivočenia cirkevného ľudového školstva. Všelijakým prenasledovaním, platovým ukracovaním církevného učiteľstva, odstrašujúcim vyhladovaním staropenzistov, bývalých cirkevných učiteľov, ďalej stálym odkladaním exekvovania paritného zákona umele bola zavádzaná disparita neštátneho učiteľstva voči - štátnemu s tendenciou, aby sa týmto medzi nimi proti cirkevným školám a proti církvám nálada robila.
Cieľ bol ten, aby cirkevné učiteľstvo stalo sa touto odsúdenia hodnou demoralizačnou akciou samo propagátorom poštátňovacej akcie a vrahom svojej chlebodárkyne.
Poneváč bolo plánom, aby sa škola stala služebnicou centralistickej výšoznačenej asimilačnej akcie, všetkým úsilím pripravovala sa cesta k zmonopolizovaniu laickej výchovy protináboženskej.
A keďže školská politika dnešného režímu nie že sa neusiľovala školu k slovenským pomerom, teda k mentalite žiakov a k mentalite národa prispôsobiť, ale naopak, všetkým úsilím forzírovala, aby sa žiaci prispôsobili práve k ducha vraždiacemu smeru školy, je na bielom dni, že na štátné školy osadení exponovaní učitelia a profesori pod ochranou vládnej moci známou protináboženskou vášňou vrhli sa do tejto Slovákmi povestne nenávidenej asimilačnej výchovnej práce, a neberúc ohľad na povahu slovenského žiactva, fanatickou horlivosťou začali methodou premiesenia duše slovenskej mládeže, rozvracaním jeho slovenskej a náboženskej mentality a odcudzovaním ho od svätých tradícií otcov svojich, projektované pokrokárske dielo chytrácky uskutočňovať. Vo svojej zpupnej odvahe a protináboženskej vášni dospeli až tak ďaleko, že ako sa to na príklad v žilinskej reálke s prof. Halouskom už v tomto školskom roku prihodilo, tento exponent vkročiac do učebnej siene práve vo chvíli, keď sa žiaci zo svojej iniciatívy pred vyučovaním modlili, po ukončení modlitby im dôrozne to naložil, že keď sa chcú pred učením modliť, nech sa modlia vtedy, keď nie je on tam. Keďže je exponovanými pokrokárskými učiteľmi a profesormi povaha žiactva takto a týmto podobnými methodami zneuctievaná, urážaná, demoralizovaná, je pochopiteľné, že dôvera žiactva a obecenstva voči takýmto kulturträgrom do prachu padla, týmto ale aj proti škole a menovite proti štátnej, ako aj proti celému režímu, ktorý toto umele forzíruje a udržiava. Poneváč dnešný systém výchovy, reprezentovaný práve exponovanými silami na Slovensku protiví sa celonárodnej mentalite duševnej a nevyrastá z prostredia slovenskej duše, teda nemá prirodzeného morálneho podkladu, je srozumiteľné, že sa dôvera k tomuto režímu a k jeho exponovaným reprezentantom v slovenskom národe ztratila. Nie div, že v týchto reprezentantoch slovenský národ potom už len čechizátorov a husitizátorov, teda svojích duchovrahov vidí. Česť nepatrným výnimkám. A nemôže byť potom už ani dôvery žiactva k nim, keďže neprispôsobením sa k duševnej povahe slovenskej mládeže úplne ztratili kontakt s dušou slovenského žiaka a s ním dôsledne aj s dušou slovenského národa, ktorý je tak hlboko nábožne založený. Poneváč takto celý dnešný výchovný režím ztratil spojenie s dušou slovenského národa, čím zapríčinil medzi žiactvom, slovenským národom a medzi exponovanými učiteľmi a profesormi hlbokú prepasť a keď takto celá výchova na Slovensku spočívá na naprostej nedôvere, je potom už samozrejmým, že národ na cudzej a jemu protivnej nenávidenej výchove nemôže mať žiadneho záujmu, ba sa voči nej živelným odporom musí chovať a brániť. Dá sa potom už veľmi ľahko pochopiť tá hrozná štatistika z roku 1923-24, ktorá vykazuje, že pokiaľ na českých stredných školách na pr. v Prahe na Jiráskovom gymnáziu prepadol každý sedemnásty, v Prahe na reálnom gymnáziu I. každý dvadsiaty, v Brne na reálnom gymnáziu štátnom každý jedenásty, v Kolíne na reálnom gymnáziu každý štrnásty, v Písku každý štrnásty, v Plzni na gymnáziu každý dvadsiatyprvý, v Pardubiciach každý päťdesiatytretí, oproti tomu v Liptovskom Sv. Mikuláši na reálnom gymnáziu a v Prešove každý druhý, v Revúci na reálnom gymnáziu, v Žiline, v Turčianskom Sv. Martine, v Novom Meste n. Váhom každý tretí atď., takže najlepší výslodok bol v Ružomberku, kde prepadol už len každý ôsmy. A dá sa aj to vysvetliť, prečo exponovaný riaditeľ Paulus v Prievidzi pred zkúškou prezradil pokrokovej žiačke maturitnú thézku. Takto potom už prirodzene muselo k tomu dospieť, že "dosavádna česká výchova školská ukázala sa temer bezmocnou a dnešný stav zaváňa bankrotom". Konečne sa národ za svoje groše otravovať predsa len nedá. A preto keď je dnešný vládny smer. výchovy práve výš uvedenými okolnosťmi z prirodzenej koľaje úplne vyšinutý, je až smiešné a pohoršujúce, že i po toľko zkúsenostiach odvážili sa koaliční poslanci zo Slovenska v memorande žiadať poštátnie učiteľstva a tým vlastne zničenie historického cirkevného školstva. Je v tomto hodne cynizmu, absolutistických ch ťok, ale aj zloby, slabosti a nadužívania dôvery ľudu, teda aj nezodpovednosti. (Hlas: Vždyť učitelstvo o to žádá!) Je v tom cynizmu a nadužívaní dôvery preto dosť, poneváč za prvé: Títo páni v roku 1920 pred voľbami nikdy s touto otázkou pred národ na shromaždeniach neprišli. Mandátu k tejto otázke od národa nežiadali a tak ani neobdržali, agitovali pod heslom chudoby a pod heslom chudoby aj mandáty svoje od národa dostali. Za druhé: Nemajú mandátu k tomu memorandu preto, že po župných voľbách by sa bolo patrilo, aby sa vzdali mandátov, keď národ rozhodol proti nim. Za tretie: nemajú k tomu morálnej moci a podkladu, keď vedia, že vyše osemsto tisícimi podpismi katolíckym plebiscitom bolo prehlásené, že slovensky národ nie je pre soštátnenie ani školstva, ani učiteľstva cirkevného, ale žiada štátom platenú cirkevnú školu a štátom platené cirkevné učiteľstvo. Mimo národa prevažná väčšina prosím račte vypočuť - slovenského učiteľstva organizovaného v Zemskom učiteľskom spolku vo svojom apele, ktorý zo dňa 5. februára 1925 bol doručený pánu prezidentovi, ako aj slávnej vláde a všetkým ministerstvám atď., tiež zdôrazňuje - prosím tu je ten apel, ktorý bol rozposlaný (ukazuje sněmovně listinu a čte z ní) - "nežiada si nič iného, než čo žiada národ. A národ zase nič nežiada, čo by nebol mal do prevratu! Požiadavok, aby štát platil cirkevné školstvo a i jeho učiteľstvo, nie je žiadnou novotou, nie je žiadnym vydobýjaním nových práv, ale je len hájením starých nezadateľných práv proti ich postupnému ukracovaniu. Slováci mali v Uhorsku štátom platenú cirkevnú školu, štátom platené cirkevné učiteľstvo" (Výkřiky: To bylo na maďarizaci!) - nie tak, keď sme mali toľko práv už tam, máme nárok na viac práv tu vo svojom štáte - "a vziať si ich nedajú ani vládou republiky. Republika je štátnym sriadením demokratickým, dľa ústavnej listiny zdrojom všetkej štátnej moci v nej je ľud, vláda si musí všímať vôle slovenského ľudu. Valné shromaždenie Zemského učiteľského spolku žiada verejných činiteľov, uvedených v titule tohoto apelu, aby neliehali na vládu, aby previedla paritný zákon na neštátnom učiteľstve Slovenska, aby splnila dávnu túto povinnosť, aby rešpektovala a plnila v školskej otázke vôľu ľudu."