Pánovia, v tom je zmienka väčšiny slovenského učiteľstva. Zo 4300 cirkevných učiteľov je za toto poltreťa tisíc cirkevných učiteľov - ináč na toto ešte prijdeme.
Po takých okolnostiach veľmi oslabne odvolávanie sa koaličniarov zo Slovenska, že si toho vraj aj samé slovenské učiteľstvo žiada, a to tým viac, lebo pozabudli pripomenúť, že zpomedzi toho zlomku slovenského učiteľstva, zorganizovaného v pokrokovom sväze slovenského učiteľstva, je pravá polovica exponovaných, ktorí menom cirkevných učiteľov nie sú oprávnení na Slovensku hovoriť. A keď že tá nepatrná menšina v tom spolku, na ktorý sa odvolávajú, bola len tými samými perzekúciami a všetkými možnými intrikami utvorená, tedy nie zo svojho presvedčenia, ale zo zúfalstva, do ktorého ich vláda inšpektorským terorom vohnala, a povinnosťou vlády by bolo ich z tohoto zúfalstva vymaniť a dať im, čo im podľa zákona patrí. Cirkevné učiteľstvo bojuje za paritu, ale nie za zoštátnenie, bojuje menovite za to, aby bolo štátom platené, ale nie zoštátnené. Lenže vec treba rozumieť. Koaliční páni zo Slovenska nie preto kričia po zoštátnení, aby cirkevnému učiteľstvu pomohli - lebo to už dávno mohli učiniť, od prevratu mali k tomu dosť času, plných 5 rokov - ale preto, aby mohli to učiteľstvo zapriahnuť do ich centralistického asimilačného, čechizujúceho protikatolíckeho, protináboženského chomúta, aby mohli s nimi dišponovať ako so svojmi otroky, aby ho mohli prekladať, penzionovať a pozbaviť ešte i tej neodvislosti, ktorú si ono dosiaľ na cirkevných školách zachovalo. Ináč to aj prezradili, že v páde zoštátnenia podmienkou prevzatia - nad čím by minister rozhodoval - by bolo vraj to, že by prevzali len tých, ktorí sa osvedčili, ostatných by penzionovali. Zaujimavé je, že dnešný "Pražský Večerník" ako český časopis má na toto veľmi dobrú poznámku. Píše, "že reštrikcia nezkúšaných a nespôsobilých týkala by sa výhradne učiteľov-Slovákov" To priniesol teda práve vládny "Pražský Večerník". Ja myslím, že po tomto vyraze osvedčenosti a schopnosti veľmi dobre možno porozumieť, že kto sa na Slovensku osvedčil alebo nie, na to by najlepšiu odpoveď vedeli dať slovenskí notári, ktorí túto poštátňovaciu akciu už dobre okúsili a touto trnitou cestou kalvárie už prešli. Veď od samého prevratu je ešte vždy do 3 00 nemenovaných. Títo boli od prevratu v úrade, dobre pracujú, ale keď ich treba menovať, nie sú na to zaslúžilí, osvedčení a schopní. Nie, my túto otázku nedáme previesť na bočnú koľaj; ani za agitačný materiál nedáme snížiť slovenské roduverné, charakterné učiteľstvo. My budeme na stráži, či sa školská otázka riešiť bude podľa pravej vôle slovenského ľudu a podľa žiadosti prevažnej väčšiny slovenského učiteľstva, alebo podľa vôle zodpovednosť necítiacich uzurpátorov moci. A preto včas a výstražne varujeme povolané kruhy pred akýmikoľvek nepremyslenými kroky, a to práve v dnešnej dobe, keď smer výchovy dosavádneho kultúrne-politického režímu podľa samého doznania "Národního Osvobození" za 7 rokov tak hanebne ztroskotal, a keď by takéto nedemokratické, násilné zasahovanie do slovenských vecí iste že nové vzplanutie živelného odporu a vášnivý, bezohľadný kultúrny boj mohlo zapríčiniť. Slovenská školská otázka musí byť vyriešena podľa vôle a potrieb slov. krajiny autonomne a keď hneď aj na základe všeobecného plebiscitu, nariadeného zvlášť o tejto otázke na Slovensku, ale nikdy nie násilne. Tomu sa my nikdy nepodrobíme.
Aby aj dotiaľ aspoň dočasná náprava bola dosiahnutá, dovoľujem si upozorniť na niektoré nedostatky z mnohých.
Nech sa prevedie paritný zákon č. 274/19, a bez odkladu nech sa prevedie aj zákon o úprave správy školskej č. 292/1920, ktorého § 35 zabezpečuje, že všetky osobné náklady školské hradené majú byť zo štátnych peňazí.
Zo stranícko-politických dôvodov ešte pánom ministrom Bechyňom zaradený 50%ný zvýšený drahotný prídavok neštátnemu učiteľstvu s platnosťou od 1. januára 1923 treba vyplatiť, keďže týmto je učiteľstvo milionami poškodené.
Je nutno: penzie pre učiteľov na miesto jednorazových výpomocí zákonite upraviť a zrušiť rozdiely medzi staro- a novopenzistami; na minulosť urýchliť vyplatenie jednorazovej výpomoci penzistom, a to vo výške penzie štátnych učiteľov-penzistov, a nie ako sa teraz začína prevádzať podľa ľubovôle ministerstva; presluhujúcim cirkevným učiteľom, keďže neboli do 1. júla t. r. penzionovaní, nakoľko ešte t. r. budú penzionovaní, vyplatiť zvýšenú jednorazovú výpomoc vo výške penzie štátnych učiteľov; do penzie odchodiacim učiteľom súčasne so zastavením aktívneho platu poukázať primeraný preddavok na penziu, aby neostávali 5 až 6 miesacov ba aj dlhšie bez platu, ako sa to dosiaľ predvádza na Slovensku. Myslím, bolo by už na čase v siedmom roku jestvovania republiky diety exponovaných zrušiť.
Štátnu podporu zastavujú bez právoplatného disciplinárneho rozsudku na základe kvalifikácie inšpektorov.
Zamýšľaná reforma učiteľského vzdelania nesmie ohrožovať kultúrné potreby slovenské, musí obsahovať aj vzdelanie kantorov. Po tejto stránke nedostáva sa kandidátom v učiteľských ústavoch znalostí, čo je zatratenia hodným aj s ohľadu samého hudobného vzdelania. Učiteľ má byť dokonalým hudobníkom už aj vzhľadom na poslanie, ktoré má plniť v národe ako pestovateľ ľudového umenia, krás slovenskej piesne vo zpevokoloch.
Zatváranie učiteľských ústavov, reštríngovanie počtu učiteľských chovancov na prvom ročníku, je na Slovensku neodôvodnené, keďže učiteľského dorastu na nezaplnené stanice ešte vždy potrebujeme, a tobôž pri prevádzaní Bročnej dochádzky.
Pri tejto otázke musím poznamenať, že ministerstvo zapríčinilo chaos, lebo túto vec nepripravilo. Ponechalo školám totiž na ľubovôlu, či si to chcú zaviesť alebo nie. Takto sa spravovať rezort ministerstva školstva nemôže a nesmie. Treba je presných direktív vlády s vypracovanými osnovami. Je treba prijímať do učiteľských ústavov na Slovensku vzhľadom k tomu, že je veľa uchádzačov, zpomedzi týchto v prvom rade Slovákov a v prvom rade dietky učiteľských rodín, aby sa nestalo, že i učiteľské rodiny, totiž otcovia, museli väčšinou odchádzať z učiteľských prípravovieň, poneváč ich deti neboly prijaté vzdor tomu, že složily zkúšku, a len preto, že miesta boly už zaplnené žiakmi českými. Mohli byť prijatí alebo prijímaní žiaci z Moravy, slovenské deti učiteľské boly pre ních odmietané. Kým sa ešte vždy najdú neobsadené učiteľské stanice a kým sa chybujúce učiteľské sily ešte vždy exponovanými nahradzujú, treba reštrikciu Slovákov okamžite zaraziť. Slovenský dorast bez prekážok musí byť na Slovensku prijímaný. Nie ako sa to dosiaľ stávalo, kde sa učiteľské stanice uprázdnily, že abiturienti slovenskí nemohli byť prijímaní. Reštrikcia prevádzaná spôsobom zastavovania štátnej podpory tým učiteľom, ktorí vraj ešte dosiaľ nemali štátnej podpory, je protizákonné, lebo zákon XXVII z roku 1907 zabezpečuje štátnu podporu nie pre učiteľa, ale pre školu k doplneniu učiteľského platu. Nakoľko by ale cirkevní učitelia oprávnene boli reštringovaní, nech sú prijímaní i na štátné školy. Učebnice treba uděľovať nielen chudobným žiakom na štátnych školách, ale i žiakom cirkevných škôl. Poneváč žijeme v siedmom roku jestvovania republiky, treba zaviesť slovenské učebnice všade a zameniť nimi české učebnice, ktoré sú na mnohých stredných školách ešte aj dnes užívané. Pre prijímacie zkúšky do ústavu stredných škôl treba sostaviť zkůšebné komisie, a to v rovnakom zastúpení z učiteľov a profesorov, a to na Slovensku zo Slovákov. Povinné vyučovanie náboženstva zákonom treba zabezpečiť. Ohradzujeme sa proti laicizovaniu, počešťovaciemu, asimilizačnému smeru výchovy, aby sa katolíckej mládeži na akýchkoľvek školách vnucoval kult Husov alebo Žižkov odvolať takých exponovaných, ktorí sa ani dosiaľ nenaučili slovensky. Vedúce miesta v referáte, inšpektorátoch atď. obsadiť odborne vzdelanými ľuďmi, a to Slovákmi. Ešte vždy udržovaný smluvný pomer kvalifikovaných profesorov Slovákov treba bezodkladne odstrániť. Utvorenie krajskej školnej rady pre Slovensko, pozostávajúcej zo Slovákov pre všetky školy, s právom menovania učiteľských síl a s právom rozhodovania vo výchovných a učebných otázkach treba uskotočniť. Odborný dozor nech vykonávajú filologovia Slováci a nie nefilologovia Česi. Nariadenie ohľadom osvojenia si vyučovacej reči nebolo u českých učiteľov uvedené v platnosť, treba nápravy aj v tom, aby Referát min. školstva na Slovensku neposielal české prípisy. Češtine nech sa na Slovensku v tej miere vyučuje rozumiem v odborných a stredných školách v akej miere sa vyučuje na podobných ústavoch za Moravou slovenčine. To vyžaduje vzájomnosť. Anomalia, že za Moravou sú školy české a na Slovensku československé, musí prestať. Nech sú v Čechách školy české a na Slovensku slovenské. Treba dobudovať slovenskú univerzitu v Bratislave, fakulty slúčiť na jedno miesto, zvlášte treba vybudovať prírodovedeckú fakultu, poneváč aj vysoká škola lesnícka bola zrušená, čím je Slovákom na Slovensku nateraz znemožnené technicky sa vzdelávať. Vo vysvedčeniach, popisoch ľudí, štatistike, úradných aktoch nech sa neužíva jazyka československého, ale jazyka českého a slovenského a nie národnosť československá, ale česká a slovenská. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Končím tým: Dajte Slovensku autonomné školstvo, vyhovujúce potrebám slovenského národa. Poneváč sa dosiaľ takto nestalo - a je zjavné, že aj tento rozpočet má služiť dosavádnemu Slovákov duševne a národne nivočiacemu, ubíjajúcemu režímu, dokiaľ nebude garancie výšoznačenej nápravy, rozpočet ten o neprijímam. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Aster.
Posl. Aster: Slavná sněmovno! Před několika dny absolvovali jsme zde debatu o otázkách školských, ke které byl dán podnět interpelacemi z řad německých. V obšírné debatě bylo již s hlediska naší strany promluveno a mně zbývá při podrobném projednávání rozpočtu připojiti ještě několik slov o otázkách školství menšinového a o poměrech českých menšin vůbec. Pak chci krátce poukázati na významnou činnost ministerstva školství ve výchově vrstev lidových a konečně převzal jsem úkol poznamenati něco málo o potřebách Podkarpatské Rusi.
O menšinovém školství se obyčejně mluví se strany německé, jakoby šlo o školy pro několik žáků, a zatím většinu těchto škol tvoří školy výše organisované, obecné a měšťanské, které navštěvují sta žáků. Stát zřízením těchto škol splnil povinnost, kterou podle dosud platných zákonů měly již dávno vykonati obce. Existence těchto státních škol v městech jako je Liberec, Jablonec, Litoměřice, Lovosice, Ústí n. L., Podmokly, Teplice, Trnovany, Most, Trutnov, Litvínov, Žatec atd. je velikou obžalobou německých obcí a dokladem, že české školy pro českou mládež byly v těchto místech německými obcemi odpírány z důvodů nekulturních, odnárodňovacích. Jenom část menšinových škol jsou školy jednotřídní, jsou však zřizovány pouze v takových obcích, kde školní děti jedné národnost nemají příležitosti choditi do školy svého mateřského jazyka. Ve smíšeném území jsou to dnes většinou menšinové školy s vyučovacím jazykem českým, přijde však doba, kdy bude přibývati menšinových škol s vyučovacím jazykem německým. Němečtí rodičové budou pak míti zákon, kterým se zřizování těchto menšinových škol nařizuje a usnadňuje a nebudou prodělávati ono soustavné utrpení, kterým trpěli čeští rodičové za dob rakouských. Žáci navštěvující české menšinové školy jsou dětmi českých dělníků, zřízenců a malých existencí, kterým, doufejme, nebude zazlíván, žádají-li pro své děti školu a příležitost ke vzdělání v řeči mateřské. O tom, že české děti také v menšinách mají právo na výchovu v mateřském jazyce, slyšeli jsme dosti již za Rakouska. Toto právo bylo dokonce vysloveno i v rakouském zákonodárství, ale zůstávalo po celá desítiletí na papíře. Dnes jde o uskutečnění tohoto práva a školská správa nekonala by svou povinnost, kdyby neopatřovala příležitost dětem chudých dělníků, zřízenců, zemědělců a živnostníků, aby mohly choditi do školy svého mateřského jazyka. Pro naše spoluobčany německé národnosti byla by dnes situace výhodnější, kdyby se mohli pochlubiti, že již dříve za bývalého režimu provedli to, co dával českým rodičům a dětem rakouský školní zákon, kdyby byly totiž české školy zřizovali alespoň v těch obcích, kde byla sta českých dětí.
Někdy se zdá, jakoby němečtí řečníci útočili na státní správu a měli při tom na mysli správu autonomní. Tak p. poslanec Hillebrand mluvil zde o sociálních zařízeních ve školství vídeňském. V tomto ohledu bylo ve školství vídenském vykonáno opravdu obrovské a krásné dílo. Budiž však podotknuto, že péči tuto provádí město Vídeň jako obec a že je ponecháno našim obcím německým jako českým, aby budovaly sociální zařízení ve školství, jako jest stravování mládeže, péče o její ošacení, lékařské ošetření a ozdravovací pobyt a aby v tomto šlechetném smyslu obce mezi sebou závodily. Také v jiném ohledu byly zde předneseny stesky na nesprávnou adresu. Míním žaloby pánů poslanců prof. dr. Kafky a dr. Spiny na neobsazování uvolněných stolic na německé universitě. Tu je třeba konstatovati, že Němci nemají dostatek vědeckého dorostu domácího a jsou odkázáni na síly cizí. A tu víme všichni z různých případů, že mezi těmito silami z ciziny činí se rozdíl nikoliv podle schopnosti vědecké, jak by tomu mělo býti, nýbrž podle toho, ke kterému náboženství, případně rase takový vědecky pracovník německý přináleží. To jsou věci právě panu prof. dr. Kafkovi jistě velmi dobře známé a připomínají dobu, kdy ministr školství Bechyně musil hájiti nikoliv snad vědeckou svobodu, ale primitivní občanskou rovnost rektora německé university proti nacionálním a antisemitským proudům na této universitě.
Jako zástupce českých dělnických menšin v jazykově smíšených krajích severočeských považuji za naléhavou svou povinnost, říci s tohoto místa také několik slov o sociálním a hospodářském postavení českých menšin a jich potřebách. Mohu tak učiniti v této debatě tím spíše, poněvadž otázky tyto souvisejí velmi úzce s péčí o školství menšinové.
Školská správa pracuje intensivně a cílevědomě na odčinění starých křivd z dob rakouských, což považuji za svou povinnost zde konstatovati a s díky kvitovati. Zejména kvituji rád, že započato bylo s prováděním definitivy učitelů na menšinových školách. Avšak křivd a nedostatků, které nám po Rakousku v českém školství menšinovém zbyly a namnoze dosud trvají, je tolik, že bude to trvati ještě drahnou dobu, než zjednány budou poměry takové, abychom s nimi mohli býti spokojeni.
V některých krajích severočeských jsou však takové poměry hospodářské a sociální v českých menšinách, že je, bohužel, oprávněna obava o to, aby péče o české školství menšinové nenarážela příště na těžké překážky. Na českém severu, ať již na Liberecku, v župě českolipské, lounské, zejména však v župě karlovarské, a tu specielně na Falknovsku, jsou v samostatném československém státě vývojem hospodářských poměrů české menšiny oslabovány a přímo ohrožovány hůře než před převratem. Tak na Falknovsku vleklá a těžko odstranitelná krise v hornictví způsobuje odliv českého živlu, poněvadž zejména mladí lidé, často však i lidé v menšinách zestárlí, pro nedostatek práce a životních prostředků odcházejí do jiných krajů.
Bez hospodářského podchycení těchto věrných a spolehlivých českých vrstev dělnických hrozí vážné nebezpečí, že české školy menšinové, kterých jsme se po dlouhých letech a teprve v samostatném českém státě dočkali, budou musiti býti zavírány pro nedostatek českých dětí. Německý kapitál pracuje cílevědomě k oslabení českého živlu, naproti tomu však český kapitál chová se bohužel k věci naprosto netečně a nekoná naprosto povinností, které by mu právě tak zvané "vlastenecké cítění" těchto kruhů mělo ukládati. A co horšího! Stávají se případy, když již český podnikatel některý v menšinách se vyskytne, že platí svým zaměstnancům hůře než kapitalista německý a svým bezohledným jednáním pomáhá nepřímo německým tendencím. Jsou případy, kdy český podnikatel dává přednost dělníkům německým, jsou-li lacinější, méně sebevědomí a méně nároční, než dělníci čeští.
V českých menšinách severočeských zastoupeni jsou v řadě okresů dosti početně také dělníci zemědělští. A tu musím zde veřejně žalovati, že namnoze čeští nabyvatelé tak zv. zbytkových statků, zejména na Českolipsku a pak na Podbořansku v župě karlovarské, svým bezohledným a často přímo nesvědomitým jednáním s českými dělníky zemědělskými poškozují těžce českou věc, zájem státu a přirozeně také zájem českého školství menšinového. Tam, kde český lživlastenecký majitel poskytne českým dělníkům zemědělským horší pracovní podmínky, než jaké měli dříve ve službách německých majitelů, tam, kde s nimi jedná velkopansky, brutálně a bezohledně, takže musejí hledati a najdou pomoc u zaměstnavatelů německých, tam nemůže prospívati česká věc, tam trpí zájmy státu a trpí také české školství menšinové. Lidé, kteří jsou zavázáni německému zaměstnavateli a vidí v něm spravedlivějšího a lidštějšího pána, než jakými jsou statkáři čeští, takoví ubozí proletáři zemědělští propadají pak snadno německému vlivu a odcizují se české věci.
Kdo smýšlí dobře s českými menšinami, kdo smýšlí poctivě se státem, kdo jest opravdu dobrým Čechem, je povinen pracovati k nápravě těchto poměrů. Bez hospodářského zajištění českých menšin, bez přihlížení k tomu, aby dělnictvu českému v menšinách nebyly jeho bídné hospodářské a sociální poměry ještě zhoršovány, nebude v budoucnosti možno docilovati úspěchů a bude těžce poškozeno zejména též české školství menšinové. Tedy: Caveant consules! Konejme k českým menšinám všichni svou povinnost, ať toho později trpce nelitujeme!
Jako bývalý člen t. zv. "podkarpatské pětky" převzal jsem rád úkol promluviti též několik slov o školských a kulturních poměrech na Podkarpatské Rusi, v zemi, jež v kulturním ohledu zasluhuje největší naší pozornosti. Sociálně-demokratická strana žádá předem o rychlejší vybudování národních škol na Podkarpatské Rusi; položky v letošním rozpočtu k tomuto účelu jsou příliš malé. Žádnými škrty v rozpočtu školství nebyl by spáchán takový hřích, jako právě snižováním položek na národní školství podkarpatoruské. Vybudování řádného národního i ostatního školství a lidovýchovy, zejména boj proti negramotnosti jsou pro nás sociální demokraty kardinálními otázkami. Kulturní povznesení lidu podkarpatoruského je předpokladem jeho pokroku hospodářského; jedno bez druhého není možné. Splnění základních požadavků podkarpatoruských učitelů, zvláště udělení definitivy všem těmto učitelům, kteří dosud definitivy nemají a žijí v existenční nejistotě, dále vybudování řádných obydlí pro učitele, vyřízení nedoplatků učitelům za čas rumunské okupace, to náleží podle našeho názoru na Podkarpatské Rusi k povinnostem státu.
A ještě něco zde musím tlumočiti, co nepřímo souvisí s řešením kulturních otázek na Podkarpatské Rusi. Loňského roku žádala naše strana v rozpočtové debatě, aby vláda dala vypracovati ve smyslu svého slibu, daného koaličním poslancům z Podkarpatské Rusi, návrh konstituce Podkarpatské Rusi podle ustanovení smlouvy saint-germainské a §u 3 naší ústavy i aby tento návrh podala v parlamentě k ústavnímu projednání. Pro uskutečnění autonomie mluví nejen právo psané, zaručené ustanovením saint-germainské smlouvy naší ústavy, ale mluví pro ni i zvláštní geografická poloha Podkarpatské Rusi a výjimečné poměry hospodářské, sociální i kulturní. Sociální demokracie pokládá proto uskutečnění autonomie Podkarpatské Rusi za zdravou a přirozenou decentralisaci. Má ovšem na mysli takovou autonomii, jakou předpisuje saint-germainská smlouva ve svém základním článku X, totiž autonomii, jež by byla v souhlasu s jednotností Československé republiky. Uskutečnění této autonomie pokládáme za nejlepší obranu proti každé iredentě a také za nejlepší předpoklad pro správné řešení kulturních problémů Podkarpatské Rusi.
A teď k jiné kapitole.
V debatě o rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty bývá neprávem přehlížena položka školská, která je věnována výchově dospělých občanů. Dnes, kdy se tolik pozornosti soustředilo na položky kultové a kdy prosazuje se nová položka na stavbu kostelů jednotlivých církví, nemůže býti podceňována závažnost občanské výchovy dospělých, ježto tu běží o významnou a důležitou činnost, na které jsme přirozeně velmi interesováni jako zástupci dělnictva. Podle údajů o účasti na občansko-výchovných podnicích, pořádaných za podpory státní, stoupla návštěva posluchačů oproti roku 1923 bezmála o plných 100%, t. j. z 1,597.150 NA 3,888.706 posluchAčů. To znamená, že stát přispěl na jednoho posluchače ročně 46 haléři podle dnešního stavu účasti na podnicích, pořádaných z přímé iniciativy osvětových sborů a osvětových komisí. V úvahu vůbec nebereme osvětovou práci ústředních korporací dělnických i jiných, které konají stejně významnou práci a které by ve výsledcích své činnosti vykázaly přibližně táž čísla, takže by potom státní příspěvek se snížil na 20 hal. ročně za osobu. Tento poměr stane se ještě zajímavějším, učiníme-li srovnání se státním příspěvkem na věci kultové. Tak 535.450 řeckým katolíkům dává stát na jejich kultové věci 2,778.037 Kč, čili 4 Kč na osobu, to jest 20krát tolik jako na výchovu dospělých, římským katolíkům pak - kterých jest podle posledního sčítání lidu 10,384.836 - 6 Kč na osobu, čili 30krát tolik. A to nehledíme k výdajům, spojeným s vydržováním katolických kněžských učilišť, které mají pro výchovu svých kněží ročně půldruhého milionu korun pro 170 posluchačů, kdežto na výchovu 8000 občanských vzdělavatelů jest povoleno 42.000 Kč, tedy 5 Kč na posluchače.
Nezdá se mi správným, jestliže položky kultové se zvyšují, i když uznávám zásadu parity pro jednotlivé církve. Zde bude nutno, učiniti jednou pořádek také v této otázce, ve které pro nás má svůj význam účelnost těchto vydání. Povolujeme-li položky na stavby nových kostelů, musíme dbáti o to, abychom dospělým občanům, toužícím po dalším vzdělání, poskytli možnost skutečného lepšího vyškolení, jak jest přímým zájmem státu. Uvažme, že na 4 mil. občanů tohoto státu projevilo aktivní zájem na této práci, vezměme v úvahu tisíce těch drobných pracovníků osvětových, kteří za nepatrnou odměnu a mnohdy jen za dobré slovo procházejí hodiny cesty, aby mohli vyhověti touze drobných lidí venkovských po vzdělání, uvažme, co tato práce, skutečně poctivá práce, pro stát vykonala, a ptejme se, zda jest skutečně správné, že občanskou výchovu, na níž přece podle zákona má stát tak eminentní zájem, ponecháváme cele na bedrách dobrovolných pracovníků? Jménem strany, kterou zastupuji, musím zdůrazniti, že neseme těžce, jestliže dosud se tak málo stalo pro přímou podporu dělnického vzdělání u dělníků dospělých. Nemáme dosud jediné stálé dělnické školy, která by se mohla postaviti vedle škol toho druhu za hranicemi. Postrádáme v rozpočtových položkách jakékoliv pozornosti k tomuto oboru vzdělávací činnosti, nepamatuje se také na vysílání nadaných dělnických posluchačů za hranice do tamních škol. Řešilo-li otázku přímé podpory dělnické vzdělávací práce mladé Finsko, Švédsko, Belgie a Anglie, musí také u nás býti rozpočtově věnována aspoň minimální pozornost dělnickému vzdělání. Není správné, aby ponechávána byla veškerá starost na bedrech svépomocné činnosti dělnictva. Myslíme-li to vážně s výchovou dospělých - a já zdůrazňuji právě výchovu dospělých dělníků, poněvadž to je vážný problém sociální i kulturní v demokracii - pak nelze v těchto položkách snižovati hranici, která by veškerou práci dělala ilusorní. Naopak my musíme se snažiti, aby došlo k vyrovnání s položkami, které jsou priviligovaně chráněny a které pro občanskou výchovu lidu ceny nemají. Budeme se všemožně domáhati toho, aby v zájmu lidovýchovy v příštím rozpočtu již byla zjednána náprava. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej paní posl. Kirpalová.
Posl. Kirpalová (německy): Slavná sněmovno! Pan posl. Hnídek skončil svoje vývody těmito slovy: "Rozpočet je naší pýchou, avšak také pýchou před celým světem." Domnívám se, že pan posl. Hnídek sám nevěří těmto slovům. Ví, že konsolidace, o níž tolik mluvil on a také jiní řečníci koaličních stran, jest konsolidací jenom na oko, ví dobře, že tento rozpočet není aktivní, nýbrž že aktivnost jeho byla způsobena uměle. Jak jste této aktivnosti docílili? Vy jste nezařadili očekávané výdaje, na př. odbytné pro restringované úředníky, větší výdaje z úpravy platů, úroky pro nové půjčky, naproti tomu uvedli jste tam položky, které byly zařazeny nikoliv podle výpočtů, nýbrž podle odhadů. V tomto roce chcete dosíci větších příjmů, a to větších i příjmů, které zatěžují zvláště pracující obyvatelstvo. To dokáže několik číslic. Chcete více přijati: daně výdělkové o 3 miliony, t. j. 1·2%, u výdělkové daně podniků 32 milionů, t. j. 11%, u daně důchodové 13 milionů, t. j. 15%, u daně z příjmů 195 milionů nebo 15%, u daně z jízdních lístků 20 milionů nebo 15 %, u dávky dopravní 81 milion nebo 24% a u kolků o 63 miliony. To jest nesnesitelným zatížením pro obyvatelstvo. Již zmíněný posl. Hnídek mluvil o této otázce, ukázal na to, že se ve státě zakořenil neudržitelný stav. Daně jsou tak veliké a nesnesitelné, že již není možno jich dobýti, že každodenně dochází veliký počet rekursů proti předpisům, denně musí býti prováděno tisíce exekucí. Uváděl některé případy a ukázal zároveň, jak se všechno dělá podle šablony. Tak na příklad vede se exekuce pro 2 Kč 50 h, nebo vede se exekuce v době a v těch místech, které právě byly postiženy živelní katastrofou. Toto pozorování zakončuje těmito slovy: Tato neudržitelná praxe je podobna stroji bez ducha. Praví-li tak posl. Hnídek, jistě tuto věc velmi dobře rozvážil, dal vám na uváženou, že nutno těmto poměrům učiniti konec.
Právě v tomto roce spoléháte na větší příjmy a zapomínáte, že jste zbavili chleba tisíce dělníků a zaměstnanců. Ani kdybychom měli nejlepší konjunkturu, nemohli byste nahospodařiti tyto příjmy z daní. Vaší zásadou je bráti, avšak nikoli dávati. Tuto zásadu vám ukáži na několika případech. Máme před sebou stát s vládou, kterou můžeme bez přehánění srovnati s podnikatelem nejvíce zpátečnickým, úzkoprsým a zaostalým. Vláda jest to, která dělá průkopníka ve snížení mezd a platů. Vy jste to, kteří první začínáte s propouštěním, Vy jste to, kteří vyhazujete ženy na dlažbu, vy jste to, kteří kráčíte v čele reakce. Příklad: Krátký čas po tom, kdy byl odhlasován zákon restrikční, prohlásil tehdejší finanční ministr Novák zpravodaji z "Neue Wiener Presse" v interviewu, že vláda musí jíti v čele ve snižování mezd a platů, aby soukromé podniky mohly činiti totéž a snížiti platy a mzdy zaměstnanců a dělníků o 10 až 15%. Řekl to v plném vědomí, že tento projev půjde novinami a dojde souhlasu u soukromých podnikatelů. A co prorokoval, k tomu skutečně došlo. Srovnáme-li dnešní mzdy se mzdami zákona zvaného prosincovým, vidíme, že platy byly sníženy nejen o 10 až 15%, nýbrž o 30, 40, 50 až 60%. A jak je to s propouštěním? Nejste zase průkopníky pro soukromé podniky? Propouštíte tisíce a tisíce dělníků a zaměstnanců, vyhazujete ženy na dlažbu nestarajíce se, neptajíce se, zda tyto ženy jsou hospodářsky také zajištěny, ačkoliv jste nás ujišťovali, že ženy budou propouštěny teprve tehdy, když bude jejich hospodářské zajištění dáno. Vy nikdy a nikde neplníte svých povinností, jak ještě dokáži.
Dělali jste ovšem zákon na zákon, státní stroj pracuje výtečně, papíry hromadí se na papír, avšak provádění má mnoho nedostatků. Jenom příklad: Vy jste slíbili, že staropensisté budou postaveni na roveň novopensistům, pokusili jsme se zákonem vyrovnati příkrosti dřívějších zákonů, avšak víme, že do dnešního dne tyto příkrosti vyrovnány nebyly. Jsou to zvláště staropensisté, kteří musí mnoho trpěti. Lidem, kteří provisorně sloužili deset až patnáct let, nejsou tato léta při propočítávání započítána, lidé, kteří byli ustanoveni před 1. zářím, dostávají ještě menší pense. Zákon z 18. prosince 1924 o zrovnoprávnění pensistů neměl přes sliby finančního účinku. Existuje ovšem na papíře, avšak pensisté trpí hlad dále. Poslanci a politikové koaličních stran šli ovšem před uzákoněním ze schůze do schůze, s velikými gesty poukazovali na tento zákon a říkali, že i když nemůže býti propočítání provedeno tak rychle, budou se starati o to, aby buď byly vyplaceny zálohy, nebo aby bylo co nejrychleji provedeno propočtení. Kde jsou ty sliby? Nic se nestalo skutkem, slova, nic než prázdná slova, slova! Vláda opírá se o to, že nelze propočítání prováděti, poněvadž by se u pensisty rovnalo postupu, kterýž není možný u neaktivního služebníka. Raději necháváte hladem umírati tisíce a tisíce pensistů, spíše necháte je strádati v bídě a v nouzi! Zcela malý případ, jednotlivý případ, který tak příkře charakterisuje bídu těchto lidí. Před zcela krátkou dobou objevil se u berního úřadu v Bratislavě na Slovensku 72letý pensista ze Slazova a vybíral si svoji měsíční pensi, slovy 182 Kč, a zároveň se tázal, bude-li tato pense po jeho smrti vyplácena také dále jeho příbuzným. A když dostal kladnou odpověď, šel domů a oběsil se na okně. Příklad za tisíc jiných. Pensista se oběsí, poněvadž mu stát vyplácí měsíčně jenom 182 Kč nejen pro něho, nýbrž pro celou jeho rodinu.
Slovo k volnosti stěhovací v tomto státě, která je ústavou zaručena každému občanu. Cestují-li pensisté do ciziny, neposkytuje se jim drahotní přídavek, ba stát jde dokonce tak daleko, že nevyplácí důchodů pensistům nebo jejich vdovám, zdržují-li se v cizině přes tři měsíce. K tomu vykládá se výnos finančního ministerstva z 25. června 1924 od úředníků jednotlivých ministerstev nestejně a vznikají rozpory. To jest také velmi příznačné! Na zákony a ústavu se nedbá.
A nyní, velectěné dámy a pánové, k jiné skupině politování hodných lidí, k válečným invalidům. Není to poprvé, co se s tohoto místa vyjadřuji o této otázce. Teprve nyní máme jasnou statistiku, která ukazuje, že počet válečných invalidů ještě neklesl. Máme ve státě 450 tisíc lidí potřebujících zaopatření, zdůrazňuji slova "potřebujících zaopatření", a jenom 296.627 válečným invalidům byly důchody přiznány, kdežto 152 tisíc bylo odmítnuto. Příčina odmítnutí je v tom, že mnoha lidem nebylo přiznáno právo na důchod, poněvadž jejich invalidita nedosahuje 20%; Československo je v tom směru státem zaostalým, neboť ve Francii a v Polsku přiznává se invalidovi důchod již při 15% invalidity. Jiní promeškali přihlašovací lhůtu z neznalosti zákona, mnozí se nehlásili proto, poněvadž ještě mohli jíti za výdělkem. Všechny ty spousty žádostí, které po 31. prosinci 1923 došly do ministerstva nebo do zemského úřadu pro péči o válečné poškozence za přiznání důchodu, odkládaly se prostě bez zkoumání - tak nám to bylo řečeno a potvrzeno. Nikdo se netáže, jak tito lidé žijí, co se s nimi děje atd., úřaduje se podle ztuhlých paragrafů zákona. Loňského roku byl učiněn pokus útoku na beztoho malé důchody válečných poškozenců, když měl býti snížen drahotní přídavek. Na jedné straně stále vzrůstající vlna drahoty, na druhé straně snaha státu snížiti malé renty snížením drahotního přídavku. Tento útok byl zmařen. Letošního roku pojalo ministerstvo financí jiný plán. Pokusilo se snížiti výši schopnosti invalidů k výdělku na 40%. To by znamenalo, že důchodu se dostane teprve tomu invalidovi, jehož schopnost k práci klesla na 40%. Podle tohoto plánu bylo by z péče vyloučeno 65% všech invalidů, vyjádřeno v číslicích: 120 tisíc lidí nemělo by vůbec nároku na zaopatření státem. Také zde jsme včas zasáhli s válečnými oběťmi a tento plán jsme zmařili. Co bylo slibováno německým válečným invalidům, když často intervenovali v ministerstvu? Jenom trochu málo trpělivosti! Až se stát skonsoliduje, pak bude v prvé řadě mysliti na to, aby válečným invalidům důchody zvýšil. Nyní říkáte, že máme konsolidovaný stát a aktivní rozpočet: Kde zůstává splnění tohoto slibu? Nastává opak. Přes konsolidaci chcete zaopatření invalidů ještě zkrátiti.
Slovo o okresních úřadech! Hned po převratu měli jsme ve státě 38 okresních úřadů. V roce 1924 byl tento počet snížen na 32, a v roce 1925 dokonce na 17. To znamená, že invalidé potřebují často celého dne, než dojdou na příslušné místo, že však často, poněvadž jsou tam jenom určité úřední hodiny, musí jeti domů, aniž svoji věc vyřídí, a musí intervenovati příští týden zase. Dále je nemožno, aby těchto 17 okresních úřadů skutečně mohlo hladce zmoci svoji práci. Práce se hromadí a nemůže býti vyřízena a odnesou to invalidé. Ani u zemského úřadu pro péči o válečné poškozence nejsou poměry lepší. S tohoto místa a nikoliv jenom ode mne, také již od koaličních stran bylo při debatách o otázce invalidů poukazováno vždy na to, že právě tento úřad nemůže vykonávati své povinnosti a práce, poněvadž je tam příliš málo úředníků. Vždycky se na tyto nedostatky poukazovalo, a přece se při restrikci úřednictva k tomu nepřihlíželo. Z 396 úředníků bylo jich 82 restringováno. Je tedy snaha provésti konsolidaci finanční také na útraty invalidů.
O dělnicích v tabákových továrnách! Jako vždy a všude měří se také zde dvojí mírou. Dělnice nejsou kvalifikovány podle příslušných zákonů jako mužští zaměstnanci, jim se neposkytují přídavky na děti. Kdybych měla více času, mohla bych o tom dlouho mluviti. Restrikce neušetřila ani tabákových dělníků. Neméně než 5000 pracujících osob bylo z tabákových továren propuštěno. Zapomněli jste zcela, že tím rozmnožujete armádu nezaměstnaných. Vy jste se však také netázali, zda tyto osoby najdou jinde zaměstnání, takové otázky jsou vám patrně zbytečny. Přes zmenšení počtu pracovníků žádáte větší výkon! Tedy více zisku na útraty tam zaměstnaných dělník.
A nyní velectění, slovo vaší "tak zvané" demokracii. Celé vaše snažení směřuje za panstvím, všude drancování, ba víc než drancování. Ačkoliv jsem ve své první části svého referátu mohla poukázati jenom na drancování živobytí dělnictva, mohu vám v druhé části dokázati, že chcete drancovati také samosprávu a samosprávná tělesa. Obce jste již rdousili finanční výsostí státem zavedenou, a nyní se snažíte uloupiti jim také samosprávu. Obecní novela a finanční zákon jsou již ohromným zasáhnutím do samosprávy. Podle nové předlohy, která má býti sněmovně podána, má býti autonomie doslova uloupena. Předloha ustanovuje na příklad, že obce a okresy nesmějí vybírati přirážky přes určitou výši. Výše je vyměřena na 250%. Všechno má se díti podle šablony. Naprosto se nepřihlíží k různým hospodářským poměrům obcí, k jejich potřebám, naprosto se nehledí k tomu, že obce mají úkoly, jež musí býti splněny, naprosto se nehledí k poměrům poválečným, kdy obce musely prováděti právě ty práce, k nimž byl vlastně povinen stát, na příklad stavby silnic, práce nouzové, stavby nemocnic, chudobinců, domovin pro kojence a šestinedělky atd.
K tomu bylo třeba peněz! Zní to jako výsměch, když se dovídáme, že obce - když nevystačí s těmito poplatky a přirážkami, mají ještě event. nárok na 20% z daně z přepychu a z obratu vybírané v těchto místech. Tedy obce mají býti odkázány na peníze z milosti a záleží zase na dozorčím úřadě, zda tyto peníze povolí. Stát není povolaným činitelem, který by byl s to, aby zavedl v obcích rovnováhu, naopak možno zcela klidně říci, že by si stát mohl často vzíti příklad ze správy a vedení obcí.
Otázka mohla by býti také jiná! Kdo vlastně nejvíce zatěžuje obce? Především jest to stát. Ten jest to, který zatěžuje komunální podniky nesmírnými daněmi a tak je olupuje o poslední zbytek jejich výnosnosti, jsou to daně, které jim stát sám ukládá. Žíti z peněz z milosti, znamená hynouti, znamená u obcí krok zpět v oboru humanitním a hospodářském.
Avšak ještě více! Chcete dostati správu do své moci. Ze svých podniků a úřadů vyhodili jste tisíce a tisíce dělníků a zaměstnanců a zbavili jste je chleba, a nyní se chcete o to pokusiti také v obcích. Požadujete, aby oni úředníci a zřízenci v obcích, kteří dosáhli definitivy v roce 1919, byli podrobeni nové revisi, pokud jde o jejich ustanovení, definitiva má býti změněna v poměr smluvní. K tomuto opatření vás svádějí záměry počešťovací. Všichni neoblíbení úředníci, kteří nejsou poddajnými nástroji vašeho státu a vaší panovačnosti, mají býti prostě vyhozeni na dlažbu. Ujišťuji vás, že se budeme brániti proti těmto opatřením, že budeme proti nim protestovati a že povedeme nejprudší boj o udržení autonomie, obecní správy. Na jedné straně vypracovali jste tuto předlohu, na druhé straně jde zástupce ministerstva vnitra ministr Malypetr na konference a kongresy a činí tam opačná prohlášení. Mám tu výtah kongresové řeči, kterou měl ministr Malypetr 19. července 1925 v Kroměříži na shromáždění moravských obcí. Pravil tam: "Snahám po obecní samosprávě nemohou se klásti žádné překážky, když jsou zdravé, t. j. prospěšné veškerému občanstvu. Není třeba se obávati, že se někdo dotkne ve svobodném státě naší samosprávy, když jsme si nedali sáhnouti na svoji autonomii v těžkých dobách." Kdo vám má sáhnouti na vaši autonomii, když si na ni nesáhnete sami? Pan ministr Malypetr jinak mluví a jinak smýšlí. Není tajemstvím, že on je původcem zmíněné předlohy.
Nejen v obci, nýbrž také ve škole požadujeme autonomie. Ve školské debatě promluvili dnes moje kolegyně Deutschová a soudruzi Hillebrand a Hoffmann. Bylo by zbytečno precisovati v této otázce ještě jednou naše stanovisko. Oč usilujeme, obsahuje náš návrh, který jsme předložili sněmovně a o němž bychom si přáli, aby byl také přijat. Návrh je tak důležitý, že vám jej přečtu v plném znění, a prosím, abyste o něm uvažovali. Návrh zní (čte):
"K otázkám, které stále přiostřují a ztrpčují národní protivy, patří také podrobení školy ústřední byrokratické správě. Objevilo se to zcela zřetelně, když právě na počátku letošního školního roku bylo znovu zrušeno mnoho set školních tříd, což svým rozsahem daleko předstihlo všechny dosavadní restrikce škol. Bouřlivé rozhořčení obyvatelstva projevující se v mnoha davových projevech dokazuje, že jest nejvyšší čas, aby byla učiněna přítrž tomuto nesnesitelnému stavu. Všechny statistické výkazy o domnělém nadržování školství národnostních menšin nemohou popříti skutečnosti, že školství národních menšin rozhoduje byrokracie cizího národa, avšak lidem postiženým tímto rozhodnutím není vyhrazen ani nejmenší vliv na věc pro národní osvětu tak důležitou, ačkoliv přece sotva lze nalézti nějaký obor, jenž by v takové míře byl věc onoho národa. Tato věc musí v národních menšinách udržovati stále pocit, že podléhají cizí vládě. Může nanejvýš ztrpčiti poměr mezi národy, ale brzdí také volný rozvoj národní osvěty, což naprosto odporuje všem zásadám demokracie a sebeurčení národů, jež uznala ústava. Změnu tohoto stavu, povážlivého a nebezpečného především národním menšinám a svými účinky také státu, lze provésti jen tím, že se každému národu odevzdá správa jeho vlastního školství. Tím nebyla by nikterak roztržena státní jednota, jelikož vrchní dozor zůstane vyhrazen ministerstvu školství a národní osvěty, ale ani stát nebyl by tím nijak více zatížen, jelikož částky vydávané dosud na školství rozdělily by se prostě mezi jednotlivé národy v poměru k počtu jejich obyvatelstva.
Podepsaní tedy navrhují:
Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:
Vláda se vyzývá, aby neprodleně podala návrh zákona, jímž se nově upravuje školství na základě národní samosprávy. Při tom dlužno dbáti těchto zásad: