Předseda (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji za výbor rozpočtový, panu posl. R. Chalupovi.
Zpravodaj posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Není potřebí zvláště zdůrazňovati nutnost projednávané předlohy, spíše snad by bylo třeba se tázati, proč tato velice naléhavá potřeba státních zaměstnanců nebyla projednávána již dříve. Mluví pro to především nedostatečný důchod státních zaměstnanců, a to nikoli teprve dnes, nýbrž dávno před válkou. Státní zaměstnanci sami hleděli dobrovolně věc spraviti tím, že zakládali podpůrné spolky, jež ovšem postrádaly obligatornosti a tím dostatečného počtu členstva, takže nemohly vládnouti prostředky, kterými by svému úkolu mohly vyhověti. Uvedený důvod nabyl ovšem ostrosti a naléhavosti událostmi válečnými.
Utrpení válečná, vlekoucí s sebou předčasné vyčerpání, vyžadují daleko větší pozornosti a péče nežli dříve. Jedním z prvních interesentů měl by zde býti především sám stát jako zaměstnavatel. Každé správě státní musí jíti o to, aby měla úřednictvo zdravé, výkonné a spokojené. To je příkazem stejně mravním, jako i hospodářským. Nemohu se ubrániti obavě, že státní správa přichází značně pozdě a že nebude možno již některé škody odčiniti. Nutno konstatovati, že přicházíme značně pozdě za republikou Rakouskou, která podobné pojištění zavedla již r. 1920. Bylo by ovšem nespravedlivé nepřiznati, že odpovědné kruhy potřebu pojištění uznávaly, že jen některé překážky zdržely předložení osnovy zákona. Vládní návrh byl předložen již r. 1921. V cestu stavěly se ovšem některé nepřekročitelné překážky. Byla to právě neznalost statistických dat, jež by mohly býti skutečným podkladem pojištění. Jinak pojištění má velmi příznivé podmínky, daleko příznivější nežli nemocenské pojištění všeobecné.
Z těchto podmínek je především nutno uvésti, že pojištěnci léčebného fondu státních zaměstnanců tvoří stálý neměnitelný kádr, který netrpí poruchami v zaměstnání, nekolísající tedy jak v zaměstnání, tak také ve mzdě. Další velice příznivou okolností je snadnost a jistota vybírání příspěvků nemocenských srážkou ze stálého platu bez zvláštních opatření kancelářských, výpočtů, účtů, doručování, vymáhání atd. Dále pojistné dávky jsou proti všeobecnému nemocenskému pojištění omezeny pouze na nemocenskou péči. Konečně je to důsledek všech tří uvedených důvodů, totiž, že zde bude poměrně málo nákladů správních.
Jako značnou přednost zákona nutno vyzvednouti, že zákon se nevztahuje pouze na státní zaměstnance, nýbrž i na učitele, úředníky autonomní a především na pensisty všech uvedených kategorií, kde stáří, vyčerpání tělesné i duševní potřebují obzvláště zvýšené léčebné péče.
Když rozpočtový výbor posuzoval předlohu měl především zájem, aby vyšetřil, jakým způsobem bude postižena státní správa, ať přímo příspěvkem nebo nepřímo poskytnutím pracovních sil. Tu nutno konstatovati, že státní správa nevychází nikterak z mezí povinnosti, jež ukládá zaměstnavatelům soukromým, berouc na sebe 1% příspěvek, t. j. polovičku stanoveného 2% příspěvku ze stálého služného. Nicméně ochota státní správy se projevuje v §u 37, kde přispívá 5 miliony Kč na zřizování lázní, odborných léčeben, ozdravoven, útulen a pod. a poskytujíc zálohu na náklady spojené s počátečním zařízením.
Státní správa má značný zájem, aby v léčebném fondu hospodařilo se správně a účelně. Aby bylo zřejmo, jak daleko v této věci předloha vychází vstříc, dovolím si stručně poukázati na jednotlivá zákonná ustanovení.
V §u 4 je stanovena povinnost zaměstnavatelů k přihláškám a odhláškám a také důsledky za opomenutí: povinnost náhrady léčebných nákladů. Tato povinnost hlášení může podle §u 5 zákona býti uložena také pojištěncům, kteří dokonce mohou býti donucováni k hlášení pokutami.
Podle §u 7, odst. 1, lit. c) je léčebný fond chráněn proti zneužití poskytnutím léčebné péče příslušníkům rodiny s podmínkou, že takový příslušník musí býti aspoň 6 měsíců ve společné domácnosti, nežli nastal léčebný případ.
Podle §u 8, je-li poskytnuto léčebné bezplatné v nemocnici nebo v jiném léčebném ústavě, může býti poskytnuto jen podle poslední třídy.
§ 10 ustanovuje, že pravidla o hlášení nemoci, o chování se a kontrole nemocných opatří se v léčebném řádě, jejž vydá ústřední sbor léčebného fondu, kde jsou zastoupena vlivně čtyři zúčastněná ministerstva.
§ 11 jedná o poskytnutí svobodné volby lékařů, jež může míti značné důsledky finanční, ale přece tato pomoc lékařská je vázána jen na lékaře, kteří budou poskytovati ošetření podle smluvních podmínek. V případě - o tom hovoří odst. 3 tohoto paragrafu - že pojištěnec dá se ošetřovati lékařem nesmluvním, má pojištěnec nárok na náhradu výloh jen podle tarifních sazeb.
Podle §u 12, kdo poškodil fond, je povinen k náhradě a tato náhrada může býti sražena ze služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích požitků.
Podle §u 15 je zaručena spoluúčast a kontrola státní správy v ústředním sboru tím, že budou tam zastoupena čtyři ministerstva, předsedou pak je zástupce ministerstva soc. péče.
Podle §u 16, odst. 2 kancelářské práce okresního sboru obstarává okresní úřad na náklad léčebného fondu.
Podle §u 18 úřad členů okresního a ústředního sboru je čestný, jen členové mimo sídlo sboru mají minimální nárok na cestovné a stravné nebo na úhradu výloh spojených s účastí při schůzích sboru.
Podle §u 20 je sice podle ustanovení čís. 10 dána kompetence ústřednímu sboru o zvýšení pojistného (§ 34), ale toto zvýšení musí býti odůvodněno schodkem a podléhá schválení ministerstva soc. péče a ministerstva financí. Rovněž snížení pojistného příspěvku v §u 35 je vázáno tím, že napřed je nashromážděn reservní fond a dále tím, že se připouští tvoření zvláštních podpůrných fondů.
Podle §u 21 je postaráno o kontrolu činnosti a hospodářství; ústřední sbor je sice dozorčím orgánem nad okresními sbory s právem rozpustiti okresní sbor, nedbá-li tento ve svých usneseních opětovně ustanovení zákona, nebo je-li činnost jeho zřejmě na úkor léčebného fondu. Ale ani ústřední sbor není úplně samostatným, podléhá podle § 27 státnímu dozoru, jejž vykonává ministerstvo soc. péče, jež může analogicky podle §u 21 naložiti za podmínek tam uvedených s ústředním sborem, tedy činnost jeho zastaviti a rozpustiti.
Podle §u 22 zachovává se existence dosavadních podpůrných opatření: pokladny železničních a poštovních zřízenců. Bylo by ovšem v zájmu léčebného fondu, aby obsáhl pokud možno všechny zaměstnance pojištění podléhající jak pro zmenšený náklad administrativní, tak především z důvodů rozložení pojistného nároku na největší počet pojištěnců. Tato nepříznivá okolnost je z části vyvážena ustanovením §u 26, jímž je poskytnuta možnost, aby léčebný fond a fond podle §u 22 mohly se spojiti k určitým úkolům, jez jsou jim uloženy zákonem. Při této příležitosti nutno však ještě přihlížeti k tomu, aby obdobně jiná nejmenovaná opatření léčebná byla zde respektována. Je především vzíti v úvahu pojišťovny, které si vytvořilo duchovenstvo, zejména kněžskou nemocenskou pokladnu na Moravě v Přerově.
Podle §u 23 zajišťuje se vládě vliv na jmenování vedoucího úředníka a odpovědného účetního ústředního sboru, jež podléhá chválení ministerstva soc. péče.
§ 24, odst. 2 praví, že účty čtvrtletně pozadu vystavené pro lékaře a lékárníky, jakož i pro nemocnice a léčebné ústavy musejí býti schváleny a k výplatě předkládány předsednictvu ústředního sboru. Tím zajisté mělo se zabrániti, aby se neuplatňovaly škodlivé vlivy místní.
Podle §u 25 vydá stanovy léčebného fondu ministerstvo soc. péče, čímž zaručuje se důležitý vliv zejména v tom směru, jak sestavuje se a zkouší roční účet, do jaké míry a jak pojištěnci budou ze svého přispívati při dožadování se lékařské pomoci a do jaké míry poskytuje léčebný fond náhrady za povozy lékařům.
V §u 28 jsou velmi důležitá ustanovení, která značně omezují správu léčebného fondu kontrolou státní. Jsou to ustanovení, že nabytí zavazení a zcizení nemovitostí, vyjímaje ta, která směřovala by k odvrácení škody léčebného fondu, podléhají schválení ministerstva soc. péče a ministerstva financí. Dále nařízením může býti stanoveno, do jaké výše i mimo tyto případy může se představenstvo usnášeti o nabytí, zcizení a zavazení nemovitostí. Dále ministerstvo soc. péče schvaluje též závěrku a výroční zprávu představenstva. Konečně hospodaření v léčebném nemocenském fondu podléhá všeobecným předpisům o kontrole státního hospodaření a bude to jistě také uvedeno v uzávěrce účtů státních.
§ 29 stanoví, že prostředky potřebné ku působnosti léčebného fondu opatří se jen pojistným, které nesmí býti zpronevěřeno svým účelům.
V §u 30 stanoví se výše pojistného dvěma procenty ze stálých požitků služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích. Odpovědnost za stanovení výše pojistného nutno přenechati pojistným matematikům. Obtíže, které se zde stavěly v cestu, byly především ty, že nebylo zde předcházejících vzorů pojišťoven, které by se obíraly pouze pojištěním na léčebné ošetřování a pojištění rodin. U státních drah zaměstnanci ustanovení se stálým služným byli pojištěni při své zvláštní nemocenské pokladně, a to ze 160 tisíc pojištěnců bylo 52%, t. j. 86.320 pojištěnců. Při tomto počtu stačily 2·5% příspěvků k tomu, aby nahromadil se milionový fond, takže bylo možno snížiti pojistné příspěvky léčebné na 1·37%. Také příspěvky nemocenských ústavů spolkových zaměstnanců rakouských, nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze, propočty, jež byly vzaty za základ pro statistiku státních zaměstnanců na rok 1924, jsou snad dostatečnou pomůckou k posouzení, aby stanovená výše 2%, která jsou maximem, úkolům vytčeným stačila. Stát v odst. 2 hlásí se ke své povinnosti tím, že ukládá sobě povinnost platiti 1% a zaměstnancům také 1%.
Přesné výpočty narážejí na značné potíže. Nebylo přesných statistik, teprve r. 1924 podle šetření k 30. červnu 1924 se zjistilo, že máme celkem 292.906 státních zaměstnanců, a to pragmatikálních, zařaděných do hodnostních tříd 89.154, podúředníků, zřízenců a personálu pomocného 142.509, učitelů 48.130, četníků 13.113 osob. V tomto počtu zahrnuti jsou také zřízenci, kteří podléhají všeobecnému nemocenskému pojištění.
Scházejí ovšem pensisté a jsou z tohoto počtu vyloučeni ti, kteří skutečně dnes nemocenského pojištění požívají. Započitatelné požitky, které by mohly sloužiti za podklad pro výměru pojištění, činily u kategorie prvé 1.874,236.000 Kč, u druhé kateg. 1.935,090.000 Kč, u třetí 804,496.000 Kč, u čtvrté kategorie 179,086.000 Kč, tedy celkem 4.792,908.000 Kč. Činil by tedy 1%ní příspěvek státu přes 47 milionů Kč. Ale jistě tento příspěvek se zmenší, poněvadž, jak jsem již uvedl, v počtu zaměstnanců jsou uvedeni také ti, kteří nemocenského pojištění již užívají a které bylo nutno vyloučiti.
Podle §u 32 vláda vyhrazuje si stanoviti maximální a minimální hranici pojistného.
V §u 33 stanoví se, že způsob, jakým pojistné bude zapravováno a účtováno, určí vládní nařízení.
V §u 34 je položena hráz proti možným schodkům léčebného fondu tím, že nestačí-li skutečné pojistné k úhradě zákonných dávek, může býti toto pojistné ústředním sborem přiměřeně zvýšeno. Ovšem toto zvýšení se může díti pouze za souhlasu ministerstva soc. péče a ministerstva financí.
Ustanovení §u 34 o zvýšení pojistného a ustanovení §u 35 "Reservní a zvláštní fondy", dotknul jsem se již při vysvětlení §u 20, jenž jedná o kompetenci ústředního sboru. Zde ještě zdůrazňuji, že utváření "reservních a zvláštních fondů" je příkazem každého správného hospodářství, jež musí míti po ruce prostředky, aby v případech potřeby z těchto mohlo zvýšené potřeby krýti.
V §u 36 jedná se o uložení jmění. Již ustanovení předchozího §u 35 o reservních a zvláštních fondech předpokládá zvláštní způsob uložení. Povaha věci vyžaduje vyřešení dvěma směry, především aby toto uložení bylo výnosné a za druhé aby bylo bezpečné. Těmto požadavkům odpovídá ustanovení §u 36, odst. 2 pod č. 1 až 3, dopouštějící uložení jen v cenných papírech a hypotekách, jež požívají sirotčí jistoty, a u tuzemských peněžních ústavů, které jsou podepřeny zárukami státu, země, župy, okresu a obcí.
O ustanoveních §u 37, o příspěvcích státu, zmínil jsem se ve slovech úvodních. Snad nutno v souvislosti s §em 37 upozorniti ještě na ustanovení §u 44, kde stát zříká se určitých důchodů státních, jež se týkají především osvobození od kolkové a poplatkové povinnosti pro všechna podání a listin, agendy pojistné se týkajících, osvobození od poplatku ekvivalentního na jmění movité; dále úlev tohoto poplatku na jmění nemovité analogicky podle osvobození poskytnutého pro spolky zakládající se na zásadě vzájemnosti; za třetí osvobození od daně výdělkové podle hlavy II zákona z 25. října 1896, č. 220 ř. z., (na Slovensku a Podkarpatské Rusi daně zárobkové podniků veřejně účtujících) jakož i od daně rentové (na Slovensku a Podkarpatské Rusi od daně kapitálové a rentové); za čtvrté je to osvobození od daně domovní, pokud slouží ovšem účelům v zákoně vytknutým a nejsou pronajaty; za páté tato osvobození vztahují se také na fondy podle §u 22, to je fondy, jež za účelem nemocenského pojištění byly zřízeny.
Tento příspěvek státu ovšem není ve své výši zjistitelný, je to příspěvek zajisté velmi značný, počítáme-li na obrovskou spoustu podání, jež nemocenské pojištění státních zaměstnanců bude vyžadovati. Než bylo by nesprávné, aby stát zde odpíral tyto výhody, prostě proto, poněvadž s těmito výhodami přišel již ke všem nemocenským pokladnám, které na podkladě vzájemnosti byly zřízeny.
Poněvadž všechna ustanovení tohoto zákona nemohou vejíti v platnost současně, neboť nutno nejprve zříditi orgány správní, je nutno poskytnouti určitý čas k přípravným pracem, a tím může zákon podle §u 45 vejíti v platnost značně pozdě, teprve po uplynutí 9 měsíců, resp. po uplynutí 6 měsíců od vyhlášení zákona.
Přesnější snad obraz o nákladech na nemocenské pojištění možno poskytnouti dnes. Na základě toho můžeme zdůrazniti, že státních zaměstnanců, kteří budou podléhati nemocenskému pojištění, je celkem 174.637, průměrný úhrnný počet požitků, které připadají na jednu hlavu a které se stanou podkladem pro vyměření nemocenského pojištění, je 16.860, takže požitky při počtu 174.637 činily cirka 2.945,000.000 Kč, 2%ní příspěvky činí přes 58 mil. Kč, z toho stát zaplatí jednu polovinu, přes 29 mil. K tomu je nutno přičísti příspěvky pojištěnců; pojištěnci státní odhadováni jsou se svými požitky na 440 mil., učitelé 213 mil., takže by zde úhrnná cifra činila 653 mil. Kč. Při tom 2%ní příspěvky činily by kolem 13 mil. a stát přispěl by 6,530.000 Kč.
Jest ovšem nutno míti jasno, jakým způsobem roku 1926, poněvadž r. 1926 pojištění vejde jistě alespoň na část roku v platnost, budou náklady ze státní pokladny hrazeny. Tu je nutno uvážiti, že tohoto roku budou hrazeny čistě v rámci rozpočtu r. 1926, poněvadž při každém ministerstvu najde se dosti možnosti, aby částka, která bude nutna k hrazení nemocenského v rámci rozpočtu na r. 1926, byla nalezena. Tím také padá starost o úhradu na nemocenské pojištění pro rok 1926. Zatížení podle těchto propočtů bude pro stát přece jen značné. Půjde zde o 36 mil. Kč ročních nákladů, které musejí v každém rozpočtu býti řádně zařazeny.
Při této příležitosti nesmí se také zapomínati na zatížení, které nemocenské pojištění přinese státním zaměstnancům. Příspěvek na nemocenské pojištění nebyl by značný. Je to pouhé 1%, tedy je to menší příspěvek, než jaký platí dělníci, ale tento příspěvek stane se velice tísnivým, připočteme-li k tomuto příspěvku ještě další příspěvek již zavedený, totiž 8%ní pensijní příspěvek. Tento příspěvek jest ovšem vyměřován ze základního služného, kdežto příspěvek na nemocenské pojištění bude se platiti ze základu všech stálých platů, tedy bude jistě o něco větší.
Kdybychom porovnali pensijní pojištění s pojištěním sociálním, přišli bychom k překvapujícím důsledkům. Kdyby měl stát při pensijním zaopatření postupovati podle zákona výše uvedeného, měl by jako státní zaměstnanci přispívati také 8%. To znamená již začnou premii roční 16%, když nepočítáme s tím, že stát zde by byl povinen k určitým příplatkům, jako dává při sociálním pojištění. Je mým názorem, že tato značná premie pojišťovací není zavedena ani u výdělečných ústavů a že stát nemíní při tomto pojištění na státních zaměstnancích vydělávati. Soudím, že je nutno, aby při zavedení tohoto pojištění nebyly dosavadní příspěvky státních zaměstnanců zvyšovány, nýbrž aby těmi 8% bylo hrazeno nejen pojištění pensijní, nýbrž i nemocenské.
Dovolil jsem si se stanoviska rozpočtového výboru zdůvodniti potřebu projednávané předlohy a myslím, že opatření, která v předloze byla uvedena, jsou dostatečnou zárukou, že bude chráněn zájem státu i zaměstnanců. Předloha byla schválena jednak senátem a jednak výbory soc.-politickým a rozpočtovým poslanecké sněmovny. Jménem rozpočtového výboru dovoluji si tuto předlohu tak, jak byla projednána senátem a naším soc. politickým výborem, doporučiti i se třemi resolucemi, jež ve zprávě výborové jsou vytištěny, slavné sněmovně ke schválení. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal pan ministr soc. péče dr. Winter. Dávám mu je.
Ministr soc. péče dr. Winter: Slavná sněmovno! Po převratě nalezli jsme v republice dvě vrstvy pracujících za mzdu, po případě služné, které nebyly pojištěny pro případ nemoci. Byli to jednak zemědělští dělníci a čeleď, o kterých se v Rakousku mělo za to, že nejsou dosti silni, aby si vynutili, aby se na ně také nemocenské pojištění vztahovalo; a byli to veřejní zaměstnanci, o kterých se mělo za to, že nepotřebují pojištění pro případ nemoci. Po převratě zahrnuli jsme zákonem ze dne 15. května 1919 do nemocenského pojištění také veškeré dělnictvo zemědělské a čeleď; nikoliv proto, že by po převratě jejich organisace byla bývala tolik zesílila a že by volání z těchto kruhů bylo bývalo naléhavější, aby do nemocenského pojištění byly zahrnuty, nýbrž proto, že pocit sociální spravedlnosti velel, že nemůže býti odpírána výhoda a dobrodiní zákona o nemocenském pojištění těmto nejubožejším pracovním vrstvám. U veřejných zaměstnanců pak potřeba nemocenského pojištění vznikla z následků války.
Pan zpravodaj výboru rozpočtového zmínil se, že tato předloha přichází poněkud pozdě, že v Rakouské republice bylo nemocenské pojištění zavedeno již roku 1920. To je pravda! Ale pánové také vědí, že asi v téže době již byla zákonodárnému sboru předložena osnova o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců, tehdy pouze státních zaměstnanců, která pro nezbytnost, aby v osnově nastaly velmi důležité změny, nemohla býti hned tenkráte projednána. Potřeba nemocenského pojištění veřejných zaměstnanců v době, kdy osnova byla předložena, byla ještě zřejmější, než je dosud, poněvadž nepoměr mezi příjmy veřejných zaměstnanců se strany jedné, honoráři lékařskými a cenami léků se strany druhé, byl tenkráte ještě nepříznivější, nežli je dnes. Přes to však ani dnes nikoho nenapadne popírati, že veřejní zaměstnanci potřebují tohoto pojištění, a já jsem plně přesvědčen, že zrovna tak jako senát Národního shromáždění, také tento slavný sbor schválí osnovu ve znění, jak senátem byla usnesena.
Avšak schválení této osnovy nebude pouze znamenati, že hodnota služného reálně stoupá, nýbrž uzákonění pojištění veřejných zaměstnanců bude míti ještě jiný význam. Do pojištění přichází takto poslední vrstva, která jsouc zaměstnána za služné, nebyla dosud pojištěna; v tom vidím značný zisk pro celé sociální pojištění, poněvadž jeho význam bude seznán a oceněn ve všech vrstvách, na jichž veřejné mínění zaměstnanci státní, zemští a obecní mají značný vliv. Mám za to, že na příště nebude potřebí překonávati s takovým úsilím odpor, který v některých kruzích ještě se jevil proti provedení nemocenského pojištění, jako tomu bylo dosud.
Slavná sněmovno! Osnova zákona o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců bude pravděpodobně posledním sociálně-politickým dílem tohoto sněmu. Snad mně bude dovoleno, abych při této příležitosti poukázal, že zákonodárné sbory naše mohou býti s prací na tomto poli úplně spokojeny. Nebylo tak hned popřáno zákonodárnému sboru, aby vedle jiných obsáhlých prací mohl vykázati tak rozsáhlé dílo sociálního pojištění, jako tomu bylo u nás. My jsme pracovali o sociálním pojištění za okolností opravdu nejobtížnějších. Pracovali jsme v tomto oboru v době neustálených poměrů politických a hospodářských, v době neustálených poměrů měnových a následkem toho i neustálených poměrů mzdových. Přes tyto veliké obtíže jsme poměrně brzy přizpůsobili pojišťovací zákony, které jsme ještě po Rakousku zdědili, měně a změněným drahotním poměrům, vybudovali jsme bezprostředně po převratu úplně novou, silnou organisaci dělnického, zaměstnaneckého pojištění a umožnili jsme tak poměrně velmi rychle rozsáhlé dílo pojištění invalidního a starobního, jehož část, týkající se zaměstnanců, nabude účinnosti 1. červencem příštího roku. Důkladně jsme zpracovali úhor, který jsme našli. Splatili jsme takřka úplně dluh, jejž jsme různými prohlášeními vládními dobrovolně převzali.
Nástupce tohoto slavného sboru bude míti práci lehčí a bude moci vykonávati lepší její část. Bude na něm, aby zlepšil, co jsme vytvořili, aby napravoval, v čem jsme pochybili, aby odstranil závady, které jsme na základě nedostatečných ještě zkušeností způsobili.
První na řadě bude pojištění soukromých úředníků, úprava jeho pojištění nemocenského a úprava nového pojištění pensijního. Potom bude potřebí provésti urychleně úpravu úrazového pojištění, rozšířiti působnost úrazového zákona, sjednotiti úrazové zákonodárství v zemích historických, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a vklíniti organisaci pojištění úrazového do rámce ostatního pojištění.
Ale i jinak v oboru sociální ochrany zaměstnanců může Národní shromáždění v tomto svém složení vykázati bohatou žeň. Vedle zákona o 8hodinné době pracovní, na němž se usneslo již revoluční Národní shromáždění, chtěl bych upozorniti pouze na zákon o placené dovolené a na nedoceněný zákon o závodních výborech. V soustavě ochranného zákonodárství zaměstnaneckého nebude našim nástupcům zbývati mnoho, co by doplnili. Bude však potřebí, aby působili k tomu, aby bylo prohloubeno provádění těchto zákonů. Nejen proto, že toho vyžaduje autorita zákona, nýbrž i proto, že toho vyžaduje potřeba zvýšené zdravotní úrovně našeho lidu. Na vládě pak bude, aby právě tak jako dosud naléhala na zmezinárodnění sociální ochrany a pojišťovacího zákonodárství a pokračovala v díle, které bylo zahájeno. Úspěchu bylo již aspoň z části dosaženo tím, že Mezinárodní úřad práce položil na denní pořad příští konference otázku zmezinárodnění pojištění nemocenského.
Dílo, které vykonal tento zákonodárný sbor, bylo vykonáno bez značnějšího zásadního odporu, na jaký jsme byli zvyklí v bývalém Rakousku a na jaký narážejí vrstvy zaměstnanecké mnohdy ještě nyní v cizině. Následek toho, že nedocházelo k zásadnímu odporu, byl ten, že těchto posledních 6 let doby nejhorší, kterou Evropa prodělávala, jsme mohli prožíti bez jakýchkoli sociálních otřesů, kterými byla postižena celá ostatní Evropa. Je to znamení, kterého podle mého názoru bude museti dbáti při své činnosti příští zákonodárný sbor. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Psáni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. Koutný, dr. Luschka a Teska; na straně "pro" pp. posl. Pechmanová a Schäfer.
Než udělím slovo prvnímu řečníku zapsanému, navrhuji, nebude-li námitek, podle usnesení presidiálního řečnickou lhůtu 25 minut. (Námitek nebylo.)
Námitek není. Návrh můj je přijat.
Dávám slovo prvnímu řečníku, jímž je pan posl. Koutný.
Posl. Koutný: Slavná sněmovno! Tento vládní návrh, který právě projednáváme, jest již tak trochu staršího data, neboť na lavice senátorů dostal se v srpnu 1921. Předsednictvo senátní přikázalo jej soc.-politickému výboru k uležení a teprve, když již vidělo, že v brzku vypsány budou volby, tu jej vytáhlo, na rychlo promrskalo a presentovalo posl. sněmovně. Za tu dobu byl však tak zmrzačen, že od původního návrhu není ani k poznání, až na ten název. Co za něco stálo, bylo z něho vykucháno a vládní strany ponechaly v něm jenom léčení a léky; obé tam nechaly jen proto, poněvadž se z něho vzíti více nedalo, mělo-li v něm něco vůbec zůstati.
Vedle toho jest osnova dalším průlomem do jednotného nemocenského pojištění, ovšem v neprospěch pojištěnců. Jestliže se zákonem o nemocenském pojištění r. 1919 uznávala potřeba zrušení závodních, spolkových a malých společenstevních pokladen, tak v zápětí si zaměstnavatelé vynutili, že povoleno bylo zřizovati pokladny jiné, a zase ovšem ne k prospěchu pojištěnců.
My komunisté jsme zásadně pro jednotné pojištění nemocenské, poněvadž jsme přesvědčeni, že jenom veliké celky mohou plně zabezpečiti potřebné dávky nemocným a k práci neschopným. Jest jisto, že na př. nynější úrazové pojišťovny nevyhovují plně úrazem postiženým a jejich příslušníkům, nehledě k tomu, že se s nimi jedná v případě úrazu po řeznicku. Když dělník ztratí jeden prst, dostane tolik a tolik procent, když mu to utrhne v továrně nohu, dostane tolik a tolik procent atd. Nejenom že se s nimi takovým způsobem zachází, nýbrž nezřídka musí se pojištěnci v pravdě hrdliti o každý důchod s úrazovými pojišťovnami u rozhodčích soudů. Teď si představte, kdyby úrazové pojišťovny byly ještě rozděleny na úrazové pojišťovny zemědělské, závodní, úřednické, stavební a společenstevní a kdyby ještě tyto pojišťovny byly rozděleny do jednotlivých okresů. Jestliže dnes úrazem stižení dostávají málo, pak při takovém roztříštění úrazových pojišťoven by ti chudáci opravdu nemohli dostati nic, poněvadž příspěvky nestačily by ani na režii.
Víme, že určitá část úředníků a veřejných zaměstnanců byla a jest jaksi zaujata proti společnému nemocenskému pojištění s dělnictvem, podle našeho názoru neprávem, neboť takové pojištění, o jaké usiluje komunistická strana a jakého se vždycky domáhala, nebylo by na úkor úředníkům, zřízencům a veřejným zaměstnancům, neboť by měli mnohem větší nárok na dávky a práva, než na př. poskytuje se tímto vládním návrhem.
Nyní chci poukázati na rozdíl, jaký je mezi vládním návrhem - o kterém i pan referent zde mluvil - roku 1921 podaném a tímto vládním návrhem z října 1925. Fakt je, že v původním vládním návrhu na př. z 1%ního příspěvku poskytovaly se vedle pomoci lékařské i operativní, v nemoci i porodu, porodní asistence a léčebných pomůcek, také podpory v těhotenství, v šestinedělí, za kojení, nemocenské a pohřebné. Naproti tomu v tomto návrhu stanoví se příspěvek na 2%, zato však omezují se dávky na nedostatečné minimum. Veřejní zaměstnanci nedostanou ani nemocenské ani pohřebné a ženy budou okradeny o podporu v šestinedělí v těhotenství a za kojení. Zkrátka suma sumarum, pojištěnci musí více platiti a méně dostanou.
Dále chci poukázati na návrhy, které jsme hlavně přejali z původního návrhu vládního z r. 1921. Když klub komunistických poslanců o osnově jednal, usnesl se, že v tomto případě uplatňovati nebude dalekosáhlé a velkorysé návrhy o nemocenském pojištění, jaké vždy socialistické strany před válkou hlásaly, že se má poskytnouti nemocenská podpora taková, jaký je plat, že se má nemocný tak dlouho léčiti, pokud je nemocen, a že má veškeré příspěvky platiti zaměstnavatel, aby nemohly vládní strany říci, že komunisté provádějí s těmito návrhy nějakou demagogii a že své návrhy dávají jenom proto, že je teď před volbami, aby jim sloužily za agitační materiál. Ne! My jsme se drželi - a to je ironie osudu - vládního návrhu, návrhu koalice, která je touže koalicí, jako byla tenkráte a v níž jsou dnes titíž lidé, kteří tam byli tehdy. Poněvadž naše návrhy byly v soc. politickém výboru zamítnuty, nezbylo nám nic jiného, než abychom v plénu sněmovny žádali, aby do osnovy byly opětně pojaty. Žádáme proto, aby do §u 1, kde se praví, kdo všechno je pojištěn, bylo ještě vsunuto, aby byly pojištěny i takové osoby, které snad následkem stáří nebo z jiného důvodu dostávají pensi nebo dary z milosti. Tito nejchudší jsou totiž z nemocenského pojištění vyloučeni. Dále žádáme, aby osoby uvedené v §u 1, jichž služební poměr byl přerušen - ať již z jakýchkoli důvodů a které při této příležitosti obdrželi odbytné, byly rovněž pojištěny, a to po dobu, která odpovídá poměru jejich posledních služebních požitků a vyplaceného odbytného, a to proto, poněvadž podle tohoto zákona - a to je třeba si pamatovati - veřejní zaměstnanci budou jenom tak dlouho pojištěni, pokud budou zaměstnáni. Jakmile vystoupí ze zaměstnání nebo bude-li pracovní poměr jejich přerušen, tím dnem přestává nemocenské pojištění rodinných příslušníků. Je pro ně třeba opatření alespoň takového, jaké má dělník v nemocenském pojištění, aby když na př. je přerušen jeho pracovní poměr, tedy po dobu jednoho roku, když v zákonné lhůtě uplatnil svůj nárok, mohl dostávati pokladniční dávky.
Dále navrhujeme, aby § 6 zněl:
"(1) Pojištěnec má nárok:
a) na poskytování lékařské pomoci, čítajíc v to i pomoc při porodu, přispění porodní asistentky, jakož i potřebných léčiv a jiných therapeutických pomůcek, a na péči zubolékařskou;
b) na podporu v těhotenství, v šestinedělí a za kojení;
c) na nemocenské;
d) na pohřebné;
e) na nemocenské ošetřování příslušníků rodiny.
(2) Příslušníci rodiny mají nárok na dávky uvedené v odst. (1), lit. a), b), d)."
Další návrh jest, aby byla doplněna tato nedostatečná osnova v tom smyslu že, jestliže pojištěnec požívající léčebné péče přestane míti za nemoci nárok na služební požitky a je bez zaměstnání, přísluší mu léčebná péče po dobu nemoci.