Po tutéž dobu přísluší tomuto pojištěnci, počínajíc dnem, kterým mu byly zastaveny služební požitky, nemocenské podle zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, a to podle té mzdové třídy, do které by patřil, kdyby byl pojištěn u příslušné nemocenské pojišťovny pro pojištění zaměstnanců.
Žádáme, aby podpora v těhotenství činila nejméně 400 Kč a vyplácela se v posledním měsíci těhotenství na lékařské vysvědčení. Podpora v šestinedělí činí nejméně 600 Kč, premie za kojení nejméně 100 Kč týdně a vyplatí se matkám své děti kojícím až do doby 12 týdnů. Žádáme to proto, i když víme, že zaměstnanec nebo osobně zaměstnaná žena dostává po dobu svého zaměstnání také svůj plat, poněvadž tam, kde se očekává přírůstek rodiny, jsou daleko větší potřeby a větší výdaje, a tu je povinností státu a zaměstnavatele, aby takovýmto rodinám napomáhali.
Dále navrhujeme nové ustanovení:
"(1) Zemře-li pojištěnec, přísluší pozůstalým příslušníkům, kteří obstarali pohřeb, pohřebné ve výši 25% ročních požitků. Stejné pohřebné poskytuje se i tehdy, zemře-li rodinný příslušník starší 14 let. Za zemřelé rodinné příslušníky do 2 roků věku poskytuje se 10%, do dokonaného 14. roku 15% ročních požitků.
(2) Obstará-li pohřeb osoba, jež není rodinným příslušníkem, přísluší jí náhrada výloh až do výše pohřebného, jež by pojištěnci jinak náleželo.
(3) Nárok na úmrtné zůstává tím nedotčen."
V §u 7 nynější vládní osnova neuznává družku a má tam copařské ustanovení, kterého neznal ani rakouský zákon, že nemocenské dávky vztahují se pouze na manželku, resp. manžela. Je to nesprávné, a proto navrhujeme, aby i družka či druh dostávali také pokladniční dávky.
To jsem jen zhruba některé návrhy nadhodil, a to proto, poněvadž mám omezenou řečnickou lhůtu.
Chci se ještě zmíniti, že osnova zákona vyhrazuje práva veřejným činitelům úředním. Jestliže na př. nemocenský zákon rakouský dával výhradně právo činitelům voleným ze řad zaměstnanců, nynější zákon toto právo pojištěncům ubírá. V důsledku toho navrhujeme, aby předsedu, oba místopředsedy a dva další členy, jakož i dva jejich náhradníky do ústředního výboru volili členové, a dále žádáme, aby ona místa v tomto zákoně, kde stojí, aby všechny osoby byly jmenovány úřady a jednotlivými ministerstvy, byla škrtnuta, poněvadž vycházíme s hlediska, že je právem pojištěnců, aby oni sami rozhodovali o osobách, které mají říditi jejich ústavy a které jsou vydržovány z jejich peněz. Dále žádáme, aby veškeré příspěvky platil zaměstnavatel. Ohrazuje se pan referent a ohrazoval se také pan ministr soc. péče v sociálně-politickém výboru, že nemocenské pojištění, má-li jen trochu zdárně působiti, musí býti soběstačné. My pravíme, že zde není na místě odvolávati se na nějakou soběstačnost, zde je povinnost k nemocným lidem, k nemocným příslušníkům zaměstnancovým. Když zaměstnanec pracuje, vydělává, hromadí zisky zaměstnavatelům, zaměstnavatelé proto mají povinnost, aby plně odváděli příspěvky za své zaměstnance. Jestliže se tvrdí, že to snad není možné, poněvadž by stát snad doplácel, nebo že to není proveditelné, tu prostě konstatuji, že to, co bylo naším dávným programovým požadavkem, a byl to požadavek všech socialistických stran, je uskutečněno v jednom státě, jímž je sovětské Rusko, kde veškeré příspěvky za zaměstnance platí výhradně zaměstnavatel. To netvrdím já, poněvadž by se mohlo namítnouti, že je to pouze takové paušální tvrzení. Dovolávám se referentů, kteří o sociálním pojištění referovali, a důvodové zprávy k sociálnímu pojištění, která byla vydána touto vládou, kde se praví, že nové sociální pojištění v sovětském Rusku vztahuje se na veškeré zaměstnance, bez ohledu na okolnost, zda jsou činni v podnicích státních, veřejných či soukromých, nebo u privátních osob, a poskytuje se: a) pomoc v nemoci, b) podpory při přechodné ztrátě výdělečné způsobilosti (v nemoci, při poranění, karanténě, těhotenství, šestinedělí, ošetřování nemocného člena rodiny), c) příplatkové podpory (za kojení, therapeutické pomůcky, pohřebné), d) podpory v nezaměstnanosti, e) důchod invalidní a starobní, f) podpory rodinám zaměstnanců v případě úmrtí neb nezvěstnosti živitele.
Podpory v případě přechodné nezpůsobilosti k výdělku rovnají se výši tarifní odměny, jíž příslušná kategorie zaměstnanců v příslušném závodě neb ústavě v době výplaty podpory požívá, nesmějí však býti menší, nežli byla skutečná mzda zaměstnancova v době ztráty výdělečné způsobilosti; poskytují se ode dne ztráty způsobilost po celou dobu přechodné invalidity. Podpora v těhotenství poskytuje se pojištěnkám, zaměstnaným tělesně, 8 týdnů před porodem a 8 týdnů po porodu, pojištěnkám, zaměstnaným prací kancelářskou a vůbec duševní, 6 týdnů před porodem a 6 týdnů po porodu, pokud se práce vzdalují. Při porodu poskytuje se dále výbavné pro dítě ve výši jednoměsíční průměrné mzdy v místě obvyklé a podpora za kojení ve výši 1/4 této mzdy po dobu 9 měsíců. Pohřebné, určené k úhradě nákladů pohřbu pojištěnce a jeho k práci nezpůsobilých rodinných příslušníků, činí obnos průměrného nákladu na slušný pohřeb, nejméně však obnos měsíční průměrné místní mzdy. Podpora v nezaměstnanosti činí nejméně 1/6 místní průměrné mzdy a vyplácí se alespoň po dobu 6 měsíců. Nárok na důchod invalidní, resp. starobní, mají všichni zaměstnanci, již ztratili svou způsobilost k výdělku následkem nemoci, úrazu neb stáří, a to po uplynutí určité doby, ztrávené v námezdním nebo služebním poměru, již určí rada lidových komisařů. Nárok na podporu v případě úmrtí nebo nezvěstnosti živitele rodiny mají nemajetné děti a nemajetní sourozenci pojištěnce do 16 let, dále k práci nezpůsobilý manžel a invalidní rodiče, konečně plnoletí členové rodiny, bydlivší se zemřelým ve společné domácnosti, kteří jsouce sice k práci způsobilí, mají však děti do 8 let.
Pojistné příspěvky platí výhradně zaměstnavatel; jejich nezaplacení nemá vlivu na nároky pojištěnců a dávky pojistné.
To je jen malá ukázka, kterou zde vytrhuji ze zprávy důvodové, je to doklad, že když je dobrá vůle a když je zájem pojištěnců na zřeteli, že se to provésti dá a může. Když je to možno v Rusku, v tom Rusku, o kterém se říká, že jsou tam desolátní poměry, tím spíše by to měli učiniti demokraté této republiky, že by uzákonili lepší sociální pojištění, nežli je v zemi sovětského zřízení.
Dále chci poukázati ještě na něco. Proč teď najednou roku 1925 se odbourávají dávky, resp. ubírá se pojištěncům všecko to, co se jim dávalo v návrhu, který byl podán roku 1921? Což nyní daří se veřejným zaměstnancům lépe, nežli se jim vedlo r. 1921? Jistě ne. Anebo byla situace koalice tehdy horší a potřebovala proto většího vnadidla než dnes těsně před volbami? To přece také ne, neboť ve větší mizerii, než je nyní, koalice přece ještě nikdy nebyla. Jest veřejným tajemstvím, že již přes 14 dní se mluví o rozpuštění parlamentu, o povinnostech, které je třeba ještě provésti vůči poplatnictvu a občanstvu, a v poslední chvíli mají vůdcové koalice velké bolení hlavy z požitkového systému, kterým chtějí za každou cenu uchlácholiti si veřejné a státní zaměstnance, poněvadž vědí, jaký je to důležitý volební, mám-li užíti jejich slova, materiál. Ovšem, o tom snad bude ještě řeč. Chci říci jen, že je viděti, když dnes chtějí za každou cenu dostati pod střechu tento požitkový zákon státních zaměstnanců, jakého velikého zločinu dopustila se koalice r. 1921 a 1922, když jsme my komunisté varovali, aby platy státních zaměstnanců nesnižovala, aby neodbourávala jejich mezd, když zároveň neodbourala ceny životních potřeb. Řekl bych: "Das ist der Fluch der bösen Tat". Je to opravdu kletba zlého činu, který tenkrát byl na nich spáchán, a dnes nevědí, jak by se dostali z té slepé uličky. Rádi věříme, že by nyní před volbami snesli státním zaměstnancům modré s nebe, ale, pánové, vidíte sami, že to udělati nemůžete. Ty časy, kdy mohla buržoasie na účet druhých vrstev, pracující třídy, a z nadhodnoty na nich vydřené zajišťovati lepší úroveň státním a veřejným zaměstnancům, jsou ty tam. Vládnoucí třída nemůže se už dnes spokojiti jen s vykořisťováním dělníků, malorolníků a příslušníků drobných středních vrstev ve městech i na venkově, nýbrž je nucena stejným třídním útiskem vykořisťovati i ony vrstvy pracující třídy, kterých až do nedávna částečně šetřila - mezi jiným i státní a veřejné zaměstnance. Tím přispívá k zostření třídních protiv i v těchto vrstvách a probouzí je k třídnímu uvědomění a tak zároveň uřezává větev, na které sedí. Vzrůst třídního vědomí státních a veřejných zaměstnanců znamená počátky rozkladu státního aparátu buržoasie a čím rychlejší bude tento proces, tím dříve nadejde okamžik, kdy pracující třída, vedena komunistickou stranou, státní aparát buržoasie rozbije a nahradí jej orgány diktatury proletariátu. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pí. posl. Pechmanová.
Posl. Pechmanová: Budiž mi dovoleno hned v úvodních slovech říci, že vítáme tuto předlohu o nemocenském pojištění státních zaměstnanců. Není jistě třeba šířiti se dlouze o tom, bylo-li této předlohy potřebí, bylo-li potřebí tohoto opatření či nikoli. Stačí pohlédnouti do řad státně-zaměstnaneckých, stačí prozkoumati, a to jen zcela povrchně, zdravotní stav státních zaměstnanců, aby bylo dáno více než dosti dokladů o tom, jakým způsobem choroby řádí mezi státními zaměstnanci, aby bylo více než nutno přineseno dokladů pro to, že ve směru péče nemocenské byl svrchovaný čas, aby státním zaměstnancům stalo se po právu a dostalo se spravedlnosti. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Nemohla zde padati na váhu okolnost, že při onemocnění státního zaměstnance je o něho postaráno tím, že jeho příjem, jeho služební požitky neztenčeně plynou mu dále. Je jasno, že každá nemoc přináší nové zatížení příjmů, že každá nemoc přináší začasté rozvrat v hospodářských a finančních poměrech rodiny gážistovy a že zde pro ten případ nebyla nijaká ochrana, nebylo nijaké opory a že důsledky onemocnění v rodinách gážistových, úřednických, státně zaměstnaneckých byly nejhorší a nejdalekosáhlejší, a to nejen po stránce finanční a hospodářské, ale také zároveň po stránce sociální a po stránce zdravotní. Uvážíme-li nepříznivé bytové poměry, musíme konstatovati s povděkem, že státní správa starala se sice o to, aby státním zaměstnancům zejména při jejich přeložení na jiné služební místo mohl býti opatřen byt, ale přece jen tato snaha státní správy nepotkávala se vždy s úspěchem a výsledkem vinou bytové krise. A tedy tyto sociální poměry, pramenící z nezdravého a nepřiměřeného umístění rodiny, nejen že zatěžovaly státní zaměstnance a jich rodiny, ale zároveň i větší náklady, spojené s takovýmto vedením domácnosti na dvě místa, ještě přispívaly k mizerii hospodářské a finanční. Přirozeně, že po stránce zdravotní je nutno uvážiti, že všude tam, kde z úsporných důvodů nemohli státní zaměstnanci při onemocnění vlastním nebo některého člena rodiny zavolati pomoc lékařskou pro drahotu této pomoci a pro drahotu léčebných prostředků, že tam zcela přirozeně a pochopitelně zhoršoval se ustavičně zdravotní stav a při znehodnocení zdravotního stavu decimovala se také síla, schopnost a pracovní energie státních zaměstnanců; a kdo tu především přicházel ke škodě, byl stát, který musí počítati s velikou pracovní energií a intensitou státních zaměstnanců.
To jsou všechny důvody, které mluví pro tuto předlohu, to jsou také důvody, pro které, jak jsem již konstatovala, vítáme tuto předlohu. My ovšem nezavíráme očí před tím, že by skutečně tato předloha zasluhovala, aby byla dokonalejší a lepší, ale my současně nezapomínáme, že tato předloha je kompromisem, ani ne tak kompromisem politickým, jako kompromisem mezi nutností a možností. (Výborně!) Na jedné straně nutnost poskytovati státním zaměstnancům toto opatření sociálně zdravotní a na druhé straně možnost vybudovati toto opatření tak, aby nezůstalo pouze něco v liteře, aby to nebyl pouze slib daný zákonem státním zaměstnancům, slib, který by nemohl býti splněn, protože možnost splnění ležela by mimo dosah těchto ustanovení, mimo dosah tohoto zákona. To je ten kompromis, o který se zde jednalo, a v uvážení tohoto kompromisu konstatujeme také, že nebylo možno splniti spoustu věcí, které bychom specielní my socialisté tak radostně a tak rádi byli uvítali.
Já si vzpomínám, vážená sněmovno, že naše ústava již obsahuje jednu velkou a krásnou zásadu. Je to ochrana mateřství. Při všech sociálních zákonech, při veškeré sociální prácí, kterou vykonala tato sněmovna, měli jsme vždycky spolu s jinými i tuto zásadu na zřeteli. Přičinili jsme se ze všech sil o to, aby bylo učiněno zadost povinnosti, aby nezůstala pouhou teorií, lesklou frásí na venek, abychom ji dali naplnění tím, že bychom ji pro praktický život uzpůsobili, uskutečnili a ztělesnili v zákonech. Budiž konstatováno se zadostiučiněním, že se podařilo v řadě opatření zákonných, nebo na základě zákona upraviti a propracovati tuto zásadu tak, že můžeme směle a s hrdostí prohlásiti, že jsme byli vedeni opravdu poctivou a spravedlivou snahou a ze přes obtíže v celé řadě případů se podařilo tuto zásadu vtěliti a přiblížiti praktickému životu a uskutečnění. Bohužel vymyká se tento zákon o nemocenském pojištění státních zaměstnanců z rámce zákona, o kterém bychom s radostí konstatovali, že zejména otázka ochrany mateřství našla v něm správného výrazu. Žena státního zaměstnance a vedle něho i státní zaměstnankyně, tedy žena samostatně výdělečně činná, podle posledních zákonů republikánských osvobozená od předsudku celibátního, tedy matka-zaměstnankyně, plným právem očekávala, že v tomto zákoně bude k jejímu odchylnému postavení vzat náležitý zřetel. Bohužel nestalo se tak. Pohřešujeme v tomto zákoně zásadu o mateřském pojištění alespoň částečně tak, jak bychom ji byli velice rádi uvítali. Budiž konstatováno při této příležitosti, že opravdu jsou okamžiky, kdy musíme se zastaviti velice rozmýšlivě při těchto okolnostech. Nedávno právě v této sněmovně bylo žalováno, že jeví se u nás povážlivý úbytek populace. Tento úbytek stal se předmětem rozhovoru v této sněmovně, k němu zaujala vláda stanovisko v osobě pana ministra zdravotnictví. A přece, ačkoli jsou u nás přesvědčeni o tom, že je třeba napomáhati populaci, a to zdravé a zdatné populaci, přece jen to přesvědčení není u nás dosti silné, abychom v takových detailních pomocných zákonech na tuto velkou zásadu a potřebu pamatovali. Mluví-li se dnes o úbytku a poklesu populace v době, kdy statisticky se prokazuje, že rapidně téměř poklesá úmrtnost kojenců, že celá řada opatření na ochranu útlých dětí a matek, bohužel že opřená většinou o péči soukromou, potkává se s pěkným zdarem, jestliže v té době se konstatuje, že přece jen u nás otázka populační není na takové výši, jak bychom si přáli, pak vyrůstá tím potřeba, abychom se do všech důsledků o tyto věci starali. Nestačí laciná fráse, kterou se odbývá požadavek ženy veřejně výdělečně činné, že je třeba vrátiti ženu jejím původním povinnostem, ale musíme také rozvážiti, že tím by ještě nebylo učiněno nic, kdybychom v době důležité a tak těžké, plné hospodářských a sociálních zápasů a svízelů, podceňovali okolnost, jestliže žena právě v této době s radostí a ochotou přijímá mateřství, jestliže se podřizuje té zásadě platné v naší společnosti, že to je její povinnost vůči společnosti, že naproti tomu tato společnost má závazky vůči ženě a je její povinností při nejmenším jí neztěžovati tuto ochotu k radostnému a dobrému mateřství. (Výborně!) Tato společnost jest povinna ochraňovati ženu v těch nejhorších a nejtěžších chvílích, ale ona je povinna také ochraňovat a podporovat nově zrozeného člověka.
Stojíme - snad již nikoli tato sněmovna, ale jistě celá naše veřejnost - před důležitou a dalekosáhlou otázkou, kterou bude nutno řešiti. Rozejde-li se tato sněmovna, nevykoná-li svůj úkol, není tím řečeno, že tyto závažné věci zmizí se světa, že odejdou s touto sněmovnou. Tyto věci zůstanou zde, zůstanou v daleko větším rozsahu a v daleko ožehavější formě. My se ptáme, můžeme-li ukončit, aniž bychom právě těch okamžiků, které jsou všeobecně považovány za poslední okamžiky této sněmovny, neměli podle povinnosti použíti k tomu, abychom velmi hlasitě a resolutně řekli jim jak se na tyto věci díváme. Řekne se pak obvykle s takovou zvláštní lehkostí: Inu, jsou to ženské požadavky.
Slavná sněmovno! Bylo by osudnou chybou, kdybychom chtěli řešiti velké sociální požadavky, velké ožehavé sociální otázky jem podle zdání, obsahují-li strukturu jen určité části naší společnosti. Já tvrdím, že tyto otázky zasahují hluboce do celé společnosti, do celého národního našeho života. Tak jako by nám nebylo nic platné, kdybychom otázku populační řešili s hlediska, budeme-li míti dostatečně nově narozených lidí, bylo by také chybou, kdybychom tyto sociální otázky řešili s hlediska, jedná-li se tu o otázku ženy zaměstnance či muže zaměstnance. Jako chceme nejen dostatečnou a početnou populaci, musíme také chtíti populaci zdravou a tak musíme chtíti, aby všecky složky, které působí k vytváření našeho prostředí společenského, hospodářského a sociálního, byly složky zdravé a aby vůči všem uplatňovala se slova, jež tu dnes pronesl pan ministr sociální péče dr. Winter, když řekl, "že postup při projednávání sociálních věcí určovala zásada sociální spravedlnosti". Této sociální spravedlnosti je nutně třeba všem. Této sociální spravedlnosti bude třeba i tenkráte, ať je to v tuto chvíli, ať později, kdy budeme jednati zase o komplexu státně-zaměstnaneckém, o příslušnících těchto stavů, protože znovu narazíme na otázku: státní zaměstnanec-muž a státní zaměstnanec-žena. Bylo by osudným omylem domnívati se, že je třeba dělati jiné opatření pro státního zaměstnance-muže a jiné pro státního zaměstnance-ženu. Je řada styčných bodů, řada společných úkolů, a po stránce sociální řada ožehavých problémů, která musí býti zde vyřešena, a to v prvé řadě po stránce sociální spravedlnosti. Kdybychom se chtěli domnívati, že bychom pomohli k větší výkonnosti tím, že bychom omezili nárok veřejných zaměstnankyň na dovolenou v době mateřství, kdybychom se chtěli domnívati, že z úsporných nebo fiskálních důvodů je naší povinností snižovati jejich požitky v této těžké době nejen pro ni, ale pro celou rodinu, kdy hospodářská situace této rodiny vyžaduje spíše ulehčení a podpory, dopustili bychom se osudné chyby. Kdybychom se chtěli domnívati, že některá opatření, která jsou zejména v dnešní době s takovou oblibou kritisována a která tryskala z těch prvních popřevratových dnů a měsíců, třeba korigovati, a my bychom je chtěli korigovati tím, že ať z důvodů těch nebo oněch bychom ustoupili od zásad, na nichž byla tato opatření vybudována, pak bychom se tím dopustili osudného omylu znovu, poněvadž bychom tím nedělali jen určitá opatření pro určitou dobu, protože bychom tím vyvrátili krásnou, zdravou, sociálně spravedlivou zásadu. To platí zejména pro ty tak zvané celibátní otázky veřejných a státních zaměstnankyň, to platí zejména pro celibátní zákon učitelek, o němž víme, že byl ztělesněním určité zásady sociální spravedlnosti a musí tedy vždy jako vodítko tyto zásady podržeti. Musíme se přičiniti, abychom v duchu těchto zásad, i když jsme nuceni ke kompromisu a k tomu voliti a najíti cestu mezi nutností a možností, přece jenom je neporušili a nedopustili, aby zmizely z popředí našich zájmů a aby zmizely jako konečný cíl, k němuž chceme dojíti, třeba cestou sebe namáhavější a sebe-těžší. Platí to zejména o všech těchto otázkách a o otázce, že bychom jakýmkoli způsobem mohli snížiti příjmy.
Zákon o nemocenském pojištění státních zaměstnanců nerozřešil otázku příspěvků pro ženu, která očekává mateřství. Proti původnímu návrhu vládnímu, jak to konstatoval i pan zpravodaj, jest zde určitá změna. Zákon tento spokojil se pouze tím že dává státním zaměstnancům příspěvky v době skutečné nemoci. I po této stránce bude třeba, abychom vítajíce tento zákon, považovali jej za první krok k velmi důležitým úpravám dalším. Jsme si dobře vědomi toho, že nestačí starati se o nemoc, která vypukne, že nestačí starati se o to, abychom toho, kdo onemocněl, ošetřili, abychom mu přispěli a dali mu mocnost léčení vlastní péče rozpadává se vedle tohoto úkolu ještě ve dva velké komplexy otázek a úkolů, to je na jedné straně péče preventivní a na druhé straně péče rekonvalescentní. Co je platno, jestliže dnes nemocný se uzdravuje, ale z ohledů hospodářských, finančních a sociálních je nucen okamžitě nastupovati své zaměstnání, které mnohdy bylo příčinou jeho ochuravění, když tento člověk nedostatečně zotavený přichází znovu k těžké práci, nemůže si popřáti určitého oddechu a ohledu a nemůže se vyléčiti?. Vlastní nemoc byla zdolána, ale následky této nemoci při nedostatečném setření a nedostatečném dbaní určitých pravidel mohou se dostaviti a teprve potom mohou trvale ochromiti pracovní zdatnost. Jestliže to platí o všech samostatně výdělečně činných, o všech pracujících vrstvách, platí to pochopitelně tím spíše o ženě, která vynaložila určitou energii již v tom okamžiku, kdy dala světu nového člověka. Jestliže my jakýmkoli způsobem, ať v tomto či v jiném zákoně omezíme dobu, která jest nutna k tomu, aby se vyčerpaná energie znovu nahromadila, aby tato žena byla plnocennou pracovní jednotkou, jestliže jí k tomu nepomůžeme, dopouštíme se dvojího hříchu. Nejen že ničíme oslabenou matku, nejen že nám budou hynouti matky, ale my se dopouštíme zkracováním těch nutných dob ještě i druhé neopatrnosti a to té, že nám budou hynouti děti. Jestliže dnes ukazujeme plným právem na to, že u nás klesá úmrtnost kojenců a útlých dětí, pak hlavním důvodem toho jest, že ženy, matky i z těch širokých vrstev dělnických i z těch ostatních tříd jednak ze svého vlastního přesvědčení, jednak z možnosti poskytnuté jim zákonem, mohou se v útlém a pro každé děcko nebezpečném věku tomuto dítěti věnovati. Ale odvoláte-li dnes v těchto těžkých chvílích pro malé děcko matku od něho, vezmete mu mateřskou péči a budete míti důsledek! Jestliže i dítě bude zachováno, bude to přírůstek populace méněcenný, protože nebude míti to, čeho bezpodmínečně v těchto prvých dobách potřebuje a čeho velmi těžce postrádá nejenom v těch prvních měsících, ale, můžeme směle říci, že po celý život. Jestliže můžeme konstatovati dnes, že uvolněním celibátního zákazu počet sňatků zejména veřejných a státních zaměstnankyň stoupl, můžeme současně konstatovati objektivně a spravedlivě, že nestalo se nic, co bychom právem mohli vytýkati jako zneužití této zásady, zneužití zákonů omezujících individuelní svobodu. A všude tam, a říkám to otevřeně a velmi jasně, kde k zneužití docházelo, bylo to důsledkem nejasných poměrů, které nastávaly a trvaly tím, že nebylo učiněno zásadních důležitých a dobrých opatření, aby se těm, kteří by neměli dostatek mravní odpovědnosti a síly, zneužití znemožnilo. A toto zneužití je naší povinnosti učiniti nemožným, ale to neznemožníme, budeme-li dělati takovéto zákony a nebudeme-li v nich přihlížeti k zásadám sociální spravedlnosti a lidskosti a budeme-li určitým individuím nakládati mnohem více než mohou snésti jako lidé, jako zaměstnanci a jako členové lidské společnosti.
Slavná sněmovno! Chtěla bych říci ještě jen tolik, že jsme pevně přesvědčeni, že tento zákon dnes projednávaný, který máme v této chvíli odhlasovati, bude východiskem k lepší a šťastnější budoucnosti, že všechny zásady, které zde byly uvedeny v debatách při projednávaní tohoto zákona, budou uvažovány jako popud k veškeré další práci. Tak bychom si zejména přáli, abychom neztrnuli na této nemocenské péči, ale abychom mohli tu dodatečnou péči, jak preventivní, předchozí, tak rekonvalescentní vybudovati a náležitě rozšířiti. Přáli bychom si toho zejména proto, že tyto části pomoci byly dnes úplně a docela ponechány soukromým institucím, dobročinným spolkům veřejných a státních zaměstnanců, které se o ně výhradně musily starati.
My bychom velmi rádi uvítali ujištění, že tento zákon nebude popudem státní správě, aby omezila a brzdila nebo jakýmkoli způsobem ochuzovala o určité podpory tuto soukromou charitativní činnost, poněvadž jsme pevně přesvědčeni, že je jí nutně potřebí jako zdravého, náležitého doplňku tohoto zákona, který dnes právě zpracováváme.
Jestliže tedy tímto způsobem shrneme všechno to, k čemu nám tento zákon dává popud, můžeme říci, že tento zákon přijímáme jako základ něčeho lepšího v budoucnosti a že si přejeme, aby všecka snaha, která bude prameniti z tohoto poznání, měla ten ráz, o který se nám musí jednati, aby byla vedena zásadou spravedlnosti a lidskosti, aby jako cíl do budoucnosti měla nejenom společnou cestu se všemi těmi opatřeními, která byla již učiněna ať s větším nebo menším zdarem, ale aby všecko vespolek korunovalo to velké dílo, k němuž jsme s radostnou ochotou podávali ruce ať muž či žena, velké dílo sociální ochrany, velké dílo sociální spravedlnosti. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Teska. Dávám jemu slovo.
Posl. Teska: Slavná sněmovno! Vláda konečně předložila k ústavnímu projednání návrh zákona na zavedení nemocenského pojištění veřejných zaměstnanců. Touto podlohou má býti splněn oprávněný sociální požadavek veřejných i státních úředníků a zřízenců, po jehož uzákonění dlouhá léta marně volali. Veřejní zaměstnanci, a hlavně jejich nižší kategorie, byli v poměru k zaměstnancům podniků soukromých velice zkráceni, nemajíce v době onemocnění zákonného nároku na bezplatnou lékařskou pomoc a léčivé pomůcky ani pro sebe ani pro členy svých rodin. Je smutným zjevem pro naši sociální politiku, že teprve nyní se má tato tvrdá křivda alespoň částečně odčiniti.
Pro koaliční vládu je velice charakteristické, že s touto předlohou přichází teprve v předvečer rozpuštění obou sněmoven a že předloha jinak značné sociální důležitosti je projednávána s velice nedostatečnou průpravou. Předloha se podává více proto, aby koalované vládní strany měly agitační volební prostředek, nežli proto, aby zákon skutečně prospěl vrstvám, pro něž jest určen.
Zavedením tohoto pojištění mají míti veřejní a státní zaměstnanci a jejich rodiny nárok pouze na poskytování bezplatné lékařské pomoci, čítaje v to pomoc při porodu a potřebná léčiva. Pojistné příspěvky budou činiti 2% ze stálých požitků služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích. Zaměstnavatel i zaměstnanec má hraditi toto pojistné po jedné polovině. Zde se opět projevuje velice jasně vládní byrokratická nelidskost naproti veřejným zaměstnancům, když se od nich žádá, aby sami ze svých nízkých platů, pensí a zaopatřovacích požitků odváděli 1% na nemocenské pojištění. Je nelidsky kruté strhovati nižším kategoriím a pensistům, veřejným zaměstnancům, s jejich bídných příjmů příspěvek na pojišťovací fond. Klub neodvislých komunistů trvá na zásadě, že pojistné příspěvky mají býti celé placeny státem a korporacemi, o něž v tomto případě jde. Zákon na jedné straně dává veřejným zaměstnancům chabé nemocenské pojištění a druhou rukou jim sahá na jejich hubené příjmy a žádá od nich, aby si pojištění sami zaplatili. Státní a veřejní zaměstnanci byli připraveni koaliční vládou o poválečné výhody. Jejich platy byly odbourány, uloženo jim placení nepoměrně vysoké daně z příjmů, tisíce jich vláda vystrčila za dvéře pracoven s nedostatečným odbytným nebo žebráckou pensí a nyní ještě jim bude strhovati 1% do nemocenského fondu. Stát by měl jíti příkladem napřed a tak, jako je to již v jiných státech, platiti sám plně pojistné za své úředníky a zřízence. Bude to velice chudá náplast na velikou sociální bolest veřejných zaměstnanců. Když jde o redukci životní úrovně sociálně slabých, tu vláda je rychle pohotově a koaliční strany se snadno shodnou k svornému postupu, když se však něco státním zaměstnancům má dáti, tam se dohody nedociluje. Je to průhledné, zejména při otázce nového požitkového zákona. Státní a veřejní zaměstnanci právem volají po zvýšení svých platů. Tisk koaličních stran namlouvá veřejnému mínění, že politická "pětka" pracuje o novém zákoně. Jedna strana předstihuje druhou, ale pouze v tom, že vinu za to, že požitkový zákon není ještě sněmovně předložen, svádí na stranu druhou. Všechny vládní strany sledují svorně jeden cíl a ten je, státním zaměstnancům nedati nic nebo skoro nic. Voláme proto v poslední chvíli: pánové z koalice, předložte ještě této sněmovně předlohu zákona požitkového pro státní zaměstnance, odčiňte křivdu na nich spáchanou a upravte jejich příjmy, aby mohli žíti jako lidé. Státní zaměstnanci mají dost vašich slibů, i když jsou sebe laskavější; těch se jejich rodiny nenajedí, chtějí od vás skutky, a to ještě v hodině dvanácté.
Klub poslanců neodvislé komunistické strany proto žádá, aby nejen byla předložena předloha požitkového zákona pro státní a veřejné zaměstnance ještě této sněmovně, nýbrž aby byla zároveň podána předloha zákona na úhradu vydání s tímto zákonem spojených. Veřejným zaměstnancům by však nepomohlo pouze přijetí zákona požitkového, nebude-li zároveň opatřena jeho úhrada. Jdeme do politické nejistoty. Koaliční politikové sami nevědí, jak dopadnou volby, nemají zaručenu ústavní dělnost příštího parlamentu a proto by také přijetí pouze zákona požitkového nemělo žádného smyslu a prospěchu pro státní zaměstnance, kdyby nebyla zároveň opatřena jeho úhrada. Je více než pravděpodobno, kdyby byl touto sněmovnou uzákoněn pouze zákon požitkový, že by státní zaměstnanci museli opět dlouhou dobu čekati na jeho provedení, neboť dělnost příštího parlamentu je zahalena v neproniknutelných mlhách. Příští parlament může se zroditi jako duševní mrzák, neschopný života, a kdo může pak dáti státním zaměstnancům záruky, že by se požitkový zákon prováděl?
Pokud se týče úhrady vydání spojeného s požitkovým zákonem, varujeme vládu, aby toto státní vydání nepřenesla na zdražení cukru, jak některé vládní kruhy žádají, neboť by tím byla znovu, a to velice citelně, postižena novým zdražením nejdůležitější poživatina širokých vrstev lidových. Pracující lid už nesnese dalšího zdražení životních potřeb.