(2) Rovněž uznávají obě strany, že státního občanství v obou státech nabývá se též definitivním ustanovením u některého státního ústavu nebo v některém státním podniku. Taktéž uznávají se zaměstnanci ve službě zahraniční obou států, kteří mají sídlo úřední mimo hranice státu, v jehož službách jsou ustanoveni, za státní občany tohoto státu, jakož i - bez újmy předpisů V. části smlouvy s Rakouskem - osoby, které v desátý den po podepsání této smlouvy budou konati službu v branné moci kteréhokoli z obou států jako gažisté nebo poddůstojníci.
Článek 4.
Slova "selon le cas, leur domicile ou leur indigénat (pertinenza-Heimatrecht)" v článku 3 smlouvy s republikou Československou vykládají se v ten smysl, že v poměru k republice Rakouské rozhoduje pouze právo domovské, nikoli však bydliště.
Článek 5.
Oba státy pojímají ustanovení čl. 65 smlouvy s Rakouskem a čl. 6 smlouvy s republikou Československou jako ustanovení supletorní, to jest: ustanovení tato zakládají, pokud nestačí jiná ustanovení o státním občanství k tomu, aby určena byla příslušnost státní občana dřívějšího státu rakouského, domněnku státního občanství podle místa narození (praesumptio iuris sed non de iure), která platí potud, pokud není podán důkaz jiného státního občanství na základě původu. Slova na konci čl. 65 "par sa naissance d'une autre nationalité" a na konci čl. 6 "d'une autre nationalité de naissance" budou tudíž v praksi vykládána nikoli podle soustavy místa narození, nýbrž podle soustavy původu.
Článek 6.
(1) Oba státy dohodly se ku podrobnějšímu provedení článku 64 smlouvy s Rakouskem a článku 4 smlouvy s republikou Československou - bez újmy zvláštních ustanovení článku 3 přítomné smlouvy - takto:
(2) Osoby, které článek 4 smlouvy uzavřené s republikou Československou má na mysli, dělí se za tímto účelem ve tři skupiny.
(3) První skupinu tvoří ony osoby, které do 28. října 1918 nabyly práva domovského v některé obci republiky Rakouské (II. část smlouvy s Rakouskem). Státní občanství takových osob řídí se podle tohoto práva domovského, to jest u nich použije se pouze článku 64 smlouvy s Rakouskem.
(4) Do druhé skupiny náležejí, předpokládajíc, že v čas, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, mají řádné bydliště v republice Rakouské:
a) osoby, které mezi 29. říjnem 1918 a 28. únorem 1919 nabyly práva domovského v některé obci rakouské,
b) osoby, které do 28. února 1919 podaly žádost za udělení práva domovského v některé obci rakouské a do 31. srpna 1919 práva toho nabyly,
c) osoby, které do 28. února 1919 dovršily v některé obci rakouské desetiletý pobyt podle § 2 zákona ze dne 5. prosince 1896, č. 222 ř. z. a na základě tohoto pobytu nejdéle do 31. srpna 1919 nabyly v této obci práva domovského.
(5) U osob náležejících do této druhé skupiny rovněž rozhoduje domovské právo v Rakousku; osoby tyto mají však právo do roka ode dne, kdy smlouva s Rakouskem nabude působnosti, optovati ve prospěch státního občanství československého. Mají-li více než jedno bydliště, mohou v téže lhůtě prohlásiti, pro které bydliště jakožto základ těchto ustanovení optují. Nepodá-li dotčená osoba v řečené lhůtě takového prohlášení, rozhoduje bydliště dříve založené.
(6) O těchto právech opčních platí ostatně všeobecná ustanovení o opci obsažená v přítomné smlouvě a ve smlouvách v ní uvedených.
(7) Do třetí skupiny náležejí osoby, které nespadají ani do první ani do druhé skupiny. V příčině těchto osob použije se plným rozsahem obou odstavců článku 4 smlouvy s republikou Československou.
Článek 7.
Oba smluvní státy shodují se v tom, že opční prohlášení vyhovující předpisům obou mezinárodních smluv jest jednostranným, právo zakládajícím aktem optantovým, a že osvědčení úřadu, které o něm jest vydati, má význam toliko deklarativní.
Článek 8.
(1) Příslušníci kteréhokoli z obou smluvních států, kteří v čas, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, mají nejméně po 10 let bydliště v druhém státě, mohou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, optovati pro státní občanství tohoto státu.
(2) O této opci platí všeobecná ustanovení o opci obsažená v přítomné smlouvě i v mezinárodních smlouvách v ní uvedených.
Článek 9.
Oba smluvní státy shodují se v tom, že provádějíce ustanovení článku 80 smlouvy s Rakouskem (čl. 3, odst. 2 smlouvy s republikou Československou) ve vzájemném poměru budou postupovati liberálně a zejména vykládati slova "par la race et la langue" v ten smysl, že v praksi bude se povšechně hleděti hlavně k jazyku jakožto k nejdůležitějšímu znaku národnosti.
Článek 10.
(1) Oba státy shodují se v tom, že rozhodovati o opčních prohlášeních na základě obou jmenovaných smluv mezinárodních přísluší výlučně tomu státu, v jehož prospěch v tom kterém případě se optuje.
(2) Opční prohlášení osob, které podle smluv zmíněných jsou rakouskými státními občany a chtějí optovati ve prospěch státního občanství československého, jest podávati u diplomatického zastupitelstva československého v Rakousku a naopak opční prohlášení státních občanů československých ve prospěch Rakouska u diplomatického zastupitelstva rakouského v Československé republice.
(3) Oba státy si vyhražují doporučiti optantům, aby podávali opis svého prohlášení též u příslušného politického úřadu první stolice, aby takto získán byl již předem přehled opcí ve prospěch druhého státu. Kromě toho však budou si oba státy navzájem zasílati občasně - a sice po prvé šest měsíců po tom, kdy jmenované smlouvy nabudou působnosti, později každý měsíc - seznamy opčních prohlášení státních občanů druhého státu, která budou podána u jejich úřadů; zařízení a obsah těchto seznamů upraví se dohodou příslušných ústředních úřadů obou států.
(4) Za příslušný politický úřad první stolice podle 3. odstavce pokládá se onen úřad, v jehož území leží domovská obec optantova. Má-li však optant bydliště ve státě, že kterého optuje, může podati opis opčního prohlášení u politického úřadu svého bydliště místo u politického úřadu své obce domovské.
(5) Podá-li se opční prohlášení u diplomatického zastupitelstva zmíněného v odstavci druhém protokolárně, zašle toto diplomatické zastupitelstvo bez odkladu opis protokolu politickému úřadu první stolice příslušnému podle odstavce 4.
Článek 11.
(1) Za osoby nedosáhnuvší osmnáctého roku, které nemají rodičů, a za nezletilé starší osmnácti let, při kterých jsou podmínky pro zbavení svéprávnosti, jakož i za osoby, které jsou zbaveny svéprávnosti anebo svěřeny prozatímní péči, vykonávají opci jejich zákonní zástupci.
(2) Pokud však osoby, za které vykonali opci rodiče, poručníci nebo jiní zákonní zástupci, dovrší před koncem lhůty opční osmnáctý rok věku, mohou až do uplynutí lhůty opční odvolati opci takto vykonanou. O tomto odvolacím právu platí obdobně ustanovení o opčním prohlášení.
Článek 12.
Oba státy neobmezí předpisu, podle kterého optanti smějí podržeti nemovité jmění ve státě, z něhož optují, žádnými zákony, které nejsou zcela všeobecné povahy a neplatí též pro všechny občany státní, jakož i pro všechny příslušníky států jiných.
Článek 13.
(1) Oba státy uznávají bezpodmínečnou povinnost optantů vystěhovati se do státu, pro který optovali, a prohlašují, že žádný z nich nebude spatřovati nevlídného aktu v tom, použije-li druhý stát plným rozsahem prostředků přípustných podle práva mezinárodního proti optantům, kteří v ustanovené lhůtě se nevystěhují.
(2) Přeloží-li se do tří let bydliště nazpět, pokládá se první vystěhování pouze za vystěhování na oko; v tomto případě má se za to, že vystěhování vůbec nenastalo, a možno proti takovému optantovi postupovati tak jako proti optantům, kteří se vůbec nevystěhovali.
(3) Když však optant odebéře se k pobytu do území státu, že kterého optoval, za správou svého nemovitého majetku tam se nalézajícího, nelze to pokládati za zpětné přistěhování, je-li tento pobyt zřejmě pouze dočasný.
Článek 14.
Oba státy přihlížejíce k nynější tísni bytové i k jiným nesnázím, dohodly se, že prodlouží lhůtu k vystěhování pro osoby, které z jednoho do druhého státu optují tím způsobem, že lhůta k vystěhování bude činiti ve všech případech jednotně tri roky ode dne, kdy smlouva s Rakouskem nabude působnosti.
Článek 15.
Oba smluvní státy zaručují si navzájem, že nebudou vypovídati příslušníků druhého státu z jiných důvodů než z důvodů veřejného řádu a veřejné bezpečnosti mimo případy uvedené v čl. 13.
Článek 16.
Obě smluvní strany se zavazují, že příště přijímajíce státní občany druhého státu do svého státního svazku, pokud toto přijetí nezakládá se na předpisech obou uvedených mezinárodních smluv, neprovedou takového přijetí dříve, dokud druhý stát nepropustí ze svého svazku osoby, která má býti do nového svazku státního přijata.
Díl druhý.
Ochrana menšin.
Článek 17.
(1) Oba státy uznávají ve věcech školských, že právo, jež přísluší menšině podle článku 67 smlouvy s Rakouskem a čl. 8 smlouvy s Československou republikou, aby zřizovala, vydržovala a spravovala soukromé školy a ústavy výchovné, nezbavuje této menšiny povinnosti, aby šetřila všeobecných předpisů ve státě platných, a že zvláště dozorčím právem menšině přiznaným nezkracuje se nikterak právo státního dozoru na školství.
(2) Za správce soukromých škol a ústavů výchovných připouštějí se pouze státní občané onoho státu, v němž je sídlo soukromého ústavu vzdělávacího.
(3) Právo, dané jazykovým menšinám v článcích dříve uvedených, aby podle své libosti užívaly vlastního jazyka v těchto školách a ústavech výchovných, týká se toliko vyučovacího jazyka a vnitřního užívání jazyka ve škole, nikoli však styku s úřady, který se řídí všeobecnými předpisy o užívání jazyků, mimo styk správce školy a učitelů s orgány všeobecného dozoru školního první stolice v budově školní ve věcech služebních.
Článek 18.
Obě smluvní strany uznávají, že se má ve školském zákonodárství i ve školské správě stejně nakládati se soukromými školami a ústavy výchovnými jak většiny tak menšiny. Slovy "écoles et autres établissements d'éducation" podle čl. 67 smlouvy s Rakouskem a čl. 8. smlouvy s Československou republikou rozuměti jest všechny soukromé školy a ústavy výchovné, které mohou býti zřizovány ve státě podle platných zákonů jako ústavy soukromé. Při tom se konstatuje, že v době, kdy se tato smlouva uzavírá, jest zákonodárství obou smluvních stran ve zmíněné otázce shodné. Tento stav zákonodárství prohlašuje se pro dobu platnosti této smlouvy ve vzájemném poměru obou smluvních států se rozhodující.
Článek 19.
(1) Ježto v Československé republice podle zákona z 3. dubna 1919, č. 189 sb. z. a nař. přísluší soukromým školám obecným zřízeným po dni účinnosti tohoto zákona právo veřejnosti, zavazuje se rakouská vláda, že udělí soukromým školám obecným československé menšiny, jež budou zřízeny poté, kdy tato smlouva nabude působnosti, právo veřejnosti zároveň s povolením k jejich zřízení, předpokládajíc, že vyhoví zákonným požadavkům.
(2) Každá z obou smluvních stran může takové soukromé škole obecné, vyžaduje-li toho zájem veřejný nebo jiné závažné důvody, právo veřejnosti odníti neb i školu úplně zavříti. Škola, které bylo odňato právo veřejnosti, může práva toho opět dosíci, prokáže-li její vydržovatel, že byly odstraněny závady, které způsobily odnětí práva veřejnosti.
(3) Ustanoven obou předchozích odstavců užívati jest obdobně také při soukromých školách obecných již zřízených.
(4) Pokud se týče ostatních soukromých škol a ústavů výchovných, vyhrazují si obě strany své právní stanovisko o výkladu článku 67 smlouvy s Rakouskem a článku 8 smlouvy s Československou republikou.
(5) V Československé republice nebude vyučovací jazyk německy, v Rakouské republice vyučovací jazyk československý důvodem, aby bylo odepřeno právo veřejnosti.
Článek 20.
(1) Oba státy si vyhrazují, že uzavrou později úmluvu o výkladu a provádění čl. 68 smlouvy s Rakouskem a čl. 9 smlouvy s Československou republikou, zvláště pak o slovech: "proportion considérable", "villes et districts" a "facilités appropriées"; až do té doby mají v těchto věcech volnou ruku.
(2) Nezávisle na otázkách právě zmíněných a nepředbíhajíce nikterak jejich konečné úpravě, sjednávají oba smluvní státy zatím toto:
(3) Rakouský stát se zavazuje zaříditi, aby počátkem školního roku 1920/21 zřízeny byly ve Vídni pro děti rakouských státních občanů československého jazyka podle jejich přihlášek veřejné školy obecné s československou řečí vyučovací ve vhodných místnostech s učiteli jazykově i jinak dokonale kvalifikovanými, a to v té míře, aby na třídu připadlo povšechně průměrem tolik žactva jako na německých školách obecných, při čemž se za nejnižší průměr béře 42 žáků. Přihlášky musí býti provedeny včas tak, aby otevření škol bylo počátkem školního roku 1920/21 zabezpečeno; aby byla zjištěna znalost československé řeči u dětí, které se přihlásí do škol, utvořiti jest komise, do nichž povoláni buďtež za členy také důvěrníci československých rodičů.
(4) Ježto v republice Československé dětem cizích příslušníků státních německého jazyka docházka do veřejných i soukromých škol německých republiky Československé bez výjimky jest již povolena, a ježto se československá vláda zavazuje, že toto povolení nebude zrušeno, slibuje také vláda rakouská navzájem, že dětem československých příslušníků státních československého jazyka povolena bude v Rakousku docházka do československých škol veřejných i soukromých. Tyto děti nečítají se však při veřejných školách obecných ani při stanovení počtu tříd a škol, jež se mají zříditi, ani při výpočtu průměru žáků ve třídě.
Díl třetí.
Řízení ve sporných případech
Článek 21.
K urovnání růzností v názorech nebo sporů při výkladu a při provádění předpisů obsažených v prvním a druhém díle této smlouvy zřídí se
1) smíšená komise a
2) stálý rozhodčí soud.
Článek 22.
(1) Smíšená komise skládá se z delegace jmenované vládou rakouskou a z delegace jmenované vládou československou, každá delegace pak z předsedy a dvou přísedících.
(2) Československá delegace má sídlo v Praze, rakouská ve Vídni.
Článek 23.
(1) Komise jedná pouze o případech, které jí některá z obou vlád přikáže svou delegací.
(2) Delegace projednávají spolu písemně případy komisi přikázané.
(3) Nedosáhne-li se však touto cestou dohody obou delegací, sejdou se obě delegace ke společným schůzím, aby se takové dohody dosáhlo. Předsedové obou delegací se střídají v předsednictvu smíšené komise. Místo schůzky ujednají oba předsedové. Nedohodnou-li se, konají se schůzky střídavě v Praze a ve Vídni, poprvé v Praze.
Článek 24.
Neurovná-li smíšená komise sporného případu, odkáže jej rozhodčímu soudu.
Článek 25.
(1) Rozhodčí soud skládá se z rozhodčích, z nichž každý z obou států ustanoví po dvou, a z pátého rozhodčího jako předsedy.
(2) Předsedu volí čtyři rozhodčí. Nedohodnou-li se, požádá vláda státu, ve kterém rozhodčí soud se sejde, diplomatického zástupce království nizozemského ve Vídni nebo v Praze, aby předsednictví sám převzal nebo ustanovil předsedu.
Článek 26.
Rozhodčí soud je stálý a schází se střídavě ve Vídni a v Praze, poprvé ve Vídni.
Článek 27.
Oba smluvní státy se zavazují, že poskytnou rozhodčímu soudu veškerou podporu potřebnou pro jeho vyšetřování a všecky nutné pomůcky; zavazují se dále, že jejich soudy a úřady poskytnou rozhodčímu soudu všemožnou právní pomoc, zejména pokud jde o doručování a provádění důkazů.
Článek 28.
(1) Rozhodčí soud upraví sám svoje řízení a jednací řád.
(2) Rozhodčí soud rozhoduje většinou hlasů. Předseda hlasuje naposled; je-li rovnost hlasů, hlas jeho rozhoduje.
Článek 29.
Každá vláda zaplatí požitky rozhodčích od ní ustanovených ze svého úplně a požitky předsedovy, které budou upraveny zvláštní administrativní úmluvou, z polovice.
Článek 30.
Má-li některá z obou vlád za to, že prohlášení opční podané jejím občanem ve prospěch státního občanství státu druhého jest zřejmě neoprávněno, to jest, že při něm není zřejmě předpokladů ustanovených ve smlouvě s Rakouskem, ve smlouvě s republikou Československou nebo ve smlouvě přítomné, může dříve, nežli přikáže věc smíšené komisi (čl. 23), požádati diplomatické zastupitelstvo druhého státu, aby vyslovilo neplatnost tohoto opčního prohlášení jménem státu, který zastupuje.
Díl čtvrtý.
Ustanovení závěrečná.
Článek 31.
Ustanovení této smlouvy platí s výhradou platnosti smluv s Rakouskem a republikou Československou a zejména bez újmy práv, která jsou ve článku 69 smlouvy zprvu řečené a ve článku 14 smlouvy posléz uvedené poskytnuta mocnostem spojeným a sdruženým tam uvedeným. Smluvní strany nepoužijí však, pokud se týče přítomné smlouvy, práva zmíněného v uvedených předpisech dovolávati se stálého mezinárodního soudu.
Článek 32.
(1) Tato smlouva bude ratifikována a listiny ratifikační budou co nejdříve ve Vídni vyměněny.
(2) Smlouva nabude působnosti výměnou ratifikačních listin a pozbude platnosti čtyři léta poté, bude-li šest měsíců před touto lhůtou kteroukoli ze smluvních stran vypověděna. Nadále pokládá se smlouva za prodlouženou vždy o rok, nepoužije-li žádná z obou smluvních stran práva vypověděti ji šest měsíců napřed.
(3) Smlouva vyhotovuje se ve dvou stejnopisech, a to každý v řeči československé a německé. Oba texty jsou autentické. Ratifikovaná smlouva bude každým z obou států vyhlášena v jeho úřední sbírce zákonů v obou autentických textech.
(4) Tomu na doklad podepsali tuto smlouvu zmocněnci obou stran,
a to: profesor Dr. Antonín Hobza jako zmocněnec republiky Československé
a odborový rada Dr. Georg Froehlich jako zmocněnec republiky Rakouské, prozkoumavše navzájem své plné moci a shledavše je správnými.
Dáno v Brně, dne sedmého června roku tisícího devítistého dvacátého.
|
Za Československou republiku: |
Für die Republik Oesterreich: |
|
Prof. Dr. Antonín Hobza v. r. |
Dr. Georg Froehlich m. p. |
Závěrečný protokol.
Oba státy dohodly se při dnešním podpisu smlouvy o tomto:
1. Podle právního názoru vlády Rakouské jest vykládati konečná slova čl. 64 smlouvy s Rakouskem "qui ne sont pas ressortissants d'un autre État" v ten smysl, že "jiným státem" nerozumějí se ony státy, které vznikly na území bývalého státu Rakouského.
Naproti tomu trvá vláda československá na právním názoru, že "jiným státem" rozumí se též republika Československá.
2. Vláda československá konstatuje, že podle stavu jejího zákonodárství jest přípustno dovolávati se nejvyššího správního soudu též ve věcech volného uvážení. Proto jest podle jejího názoru soudní ochrana menšinám v republice Československé v širším rozsahu poskytnuta nežli v republice Rakouské, kdež podle stavu zákonodárství jest vyloučeno dovolávati se správního soudu ve věcech volného uvážení a možno jest v takových případech dovolávati se pouze soudu ústavního, pokud jde o porušení politických práv státních občanů.
3. K čl. 7 konstatují obě vlády shodný názor o tom, že při nebezpečí v prodlení může stát, že kterého se optuje, činiti prozatímní opatření proti optantům v době mezi podanou opční přihláškou a mezi vyhotovením úředního osvědčení o ní.
4. K čl. 17 odst. 2 sjednává se, že v otázce, zda-li a pokud jest přípustno ustanovovati cizí stát. příslušníky za učitele na soukromých školách a ústavech výchovných, kterých tato smlouva se týká, rozhoduje v každém státě jeho zákonodárství nyní platné.
5. Otázka zřizování veřejných škol občanských s československou řečí vyučovací v republice Rakouské nemohla býti toho času vyřízena, ježto nestala se dohoda o výkladu čl. 68 smlouvy s Rakouskem a čl. 9 smlouvy s republikou Československou.
6. Smluvní doba ustanovuje se prozatím na čtyři roky hledíc k tomu, že podle čl. 14 lhůta k vystěhování, čítajíc v to lhůtu opční, činí tři roky; proto pokládají oba státy za nutné, aby minimální doba platnosti této smlouvy přesahovala onu lhůtu
7. Tento závěrečný protokol jest podstatnou součástí smlouvy.
V Brně dne 7. června 1920.
|
Za Československou republiku: |
Für die Republik Oesterreich: |
|
Prof. Dr. Antonín Hobza v. r. |
Dr. Georg Froehlich m. p. |
Za ministerstvo zahraničních věcí:
Ministerský předseda
V. Tusar v. r.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
1. zasedání.
Příloha k tisku čís. 286.
Smlouva
mezi
republikou Československou
a
republikou Rakouskou
o státním občanství a ochraně menšin.
Vertrag
zwischen der
Tschechoslowakischen Republik
und der
Republik Oesterreich
über Staatsbürgerschaft und Minderheitsschutz
Die tschechoslowakische Republik und die Republik oesterreich schliessen zur Regelung von Fragen der Staatsbürgerschaft und des Minderheítsschutzes den folgenden Vertrag ab.
Wo in diesem Vertrage vom "Vertrage mit Oesterreich" die Rede ist, ist darunter der am 10. September 1919 in Saint-Germain-en-Laye unterfertigte Friedensvertrag zu verstehen, und wo vom "Vertrage mit der Tschechoslowakischen Republik" die Rede ist, ist darunter der am 10. September 1919 in Saint-Germain-en-Laye unterfertigte Vertrag zwischen den alliierten und assoziierten Hauptmächten und der Tschechoslowakischen Republík zu verstehen.
Erster Teil.
Staatsbürgerschaft.
Artikel 1.
Jeder der beiden Staaten erkennt die in der Zeit zwischen dem 28. Oktober 1918 und dem Inkrafttreten der Verträge mit Oesterreich und mit der Tschechoslowakischen Republik im anderen Staate gemäss den Bestimmungen der Heimatrechtsgesetzgebung des ehemaligen Staates Oesterreich erworbenen Heimatrechte als Grundlage für die Durchführung der Artikel 64 und 70 des Vertrages mit Oesterreich und des Artikel 3 des Vertrages mit der Tschechoslowakischen Republik an.
Artikel 2.
Die auf Grund des § 2 des oesterreichischen Gesetzes vom 5. Dezember 1918, St.-G.-Bl. Nr. 91 über das Staatsbürgerrecht, ohne Erwerbung eines Heimatrechtes erlangten Staatsbürgerrechte erlöschen mit dem Tage des Inkrafttretens der beiden obgenannten internationalen Verträge, soweit es sich um Personen handelt, die auf Grund dieser beiden Verträge tschechoslowakische Staatsbürger werden.
Artikel 3.
(1) Die beiden Staaten erkennen gegenseitig die von öffentlichen Angestellten nach Massgabe des § 10 des Heimatgesetzes vom 5. Dezember 1896, R.-G.-Bl. Nr. 222, in ihren Staaten erworbenen Heimatrechte als Grundlage der Staatsbürgerschaft dieser Personen an.
(2) Ebenso wird beiderseits anerkannt, dass in beiden Staaten die Staatsbürgerschaft auch durch die definitive Anstellung bei einer staatlichen Anstalt oder in einem staatlichen Betriebe erworben wird. Desgleichen werden die im auswärtigen Dienste der beiden Staaten stehenden Staatsangestellten, welche ihren Amtssitz ausserhalb des Staates haben, von dem sie angestellt sind, als dessen Staatsbürger anerkannt, ebenso - unbeschadet der Bestimmungen des V. Teiles des Vertrages mit Oesterreich - die Personen, welche am zehnten Tage nach der Unterfertigung dieses Vertrages in der Wehrmacht eines der beíden Staaten als Gagisten oder Unteroffiziere Diensteleisten.
Artikel 4.
Die Worte im Artikel 3 des Vertrages mit der Tschechoslowakischen Republik"selon le cas, leur domicile ou leur indigénat (pertinenza-Heimatrecht)" werden dahin ausgelegt, dass im Verhältnis zur Republik Oesterreich lediglich das Heimatrecht - nicht aber der Wobnsitz - in Betracht kommt.
Artikel 5.
Die beiden vetragschliessenden Teile fassen die Bestimmung des Artikels 65 des Vertrages mit Oesterreich und des Artikels 6 des Vertrages mit der Tschechoslowakischen Republik suppletorisch auf, das heisst: diese Bestimmungen bilden dann, wenn die anderen Bestimmungen über die Staatsbürgerschaft nicht ausreichen, um die Staatsbürgerschaft eines Staatsbürgers des ehemaligen Oesterreich festzustellen, eine praesumtio iuris sed non iure für die Staatsbürgerschaft nach Massgabe des Geburtsortes, welche insolange gilt, als nicht der Beweis einer anderen Staatsbürgerschaft durch Abstammung erbracht wird. Die Worte am Schlusse des Artikels 65 "par sa naissance d'une autre nationalité" und am Schlusse des Artikels 6 "d'une autre nationalité de naissance" werden daher praktisch nicht nach dem System des Geburtsortes, sondern nach jenem der Abstammung zur Anwendung gebracht werden.
Artikel 6.
(1) Die beiden Vertragsstaaten vereinbaren zur näheren Durchfübrung des Artikels 64 des Vertrages mit Oesterreich und des Artikels 4 des Vertrages mit der Tschechoslowakischen Republik - unbeschadet der Spezialbestimmung des Artikels 3 des vorliegenden Vertrages - Folgendes:
(2) Die nach dem Artikel 4 des Vertrages mit der Tschechoslovakischen Republik in Betracht kommenden Personen werden zu diesem Zwecke in drei Gruppen geteilt.
(3) Die erste Gruppe bilden jene Personen, welche bis zum 28. Oktober 1918 ein Heimatrecht in einer Gemeinde der Republik Oesterreich (II. Teil des Vertrages mit Oesterreich) erworben haben. Für die Staatsbürgerschaft solcher Personen ist dieses Heimatrecht massgebend, d. h. Artikel 64 des Vertrages mit Oesterreich kommt auf sie allein zur Anwendung.
(4) In die zweite Gruppe gehören unter der Voraussetzung, dass sie bei Inkrafttreten des vorliegenden Vertrages ihren ordentlichen Wohnsitz in der Republik Oesterreich haben:
a) Personen, welche zwischen dem 29. Oktober 1918 und dem 28. Februar 1919 ein Heimatrecht in einer oestereichischen Gemeinde erworben haben,
b) Personen, welche bis 28. Februar 1919 um ein Heimatrecht in einer oesterreichischen Gemeinde angesucht und dasselbe bis 31. August 1919 erworben haben,
c) Personen, welche bis 28. Februar 1919 die im § 2 des Gesetzes vom 5. Dezember 1896, R.-G.-Bl. Nr. 222, festgesetzte Aufenthaltsdauer von 10 Jahren in einer oesterreichischen Gemeinde bereits zurückgelegt und auf Grund dieses Aufenth altes bis längstens 31. August 1919 das Heimatrecht in dieser Gemeinde erworben haben.
(5) Für die zu dieser zweiten Gruppe gehörigen Personen ist ebenfalls das Heimatrecht in Oesterreich massgebend, jedoch steht ihnen innerhalb eines Jahres, vom Tage des Inkrafttretens des Vertrages mit Oesterreich an gerechnet, ein Optionsrecht zu Gunsten der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft zu. Soferne sie mehr als einen Wohnsitz haben, können sie innerhalb derselben Frist erklären, für welchen Wohnsitz als Grundlage dieser Bestimmungen sie optieren. Gibt die betreffende Person innerhalb der obigen Frist keine solche Erklärung ab, ist der Wohnsitz massgebend, der früher begründet wurde.