Vojenská presenční doba včítá se podle § 48, poslední odstavec, plně pro postup do vyšších požitků.
Výhody nabyté zákonem ze dne 25. července 1919, čís. 257 sb. z. a nař. o připočtení válečných let pro postup do vyšších požitků, jakož i zákona ze dne 7. dubna 1920, čís. 230 sb. z. a nař. o ustanoveních pro zaměstnance, kteří byli válkou zdrženi ve výkonu nebo nastoupení služby, nejsou tímto zákonem dotčeny.
§ 156.
Dokud neustaví se kvalifikační a disciplinární komise podle ustanovení tohoto zákona, vykonávají jich činnost dosavadní kvalifikační a disciplinární komise.
§ 157.
Volby do kvalifikačních, disciplinárních a personálních komisí vypíší se nejpozději za 6 měsíců po účinnosti tohoto zákona a provedou se pro všechny tři komise stejnou dobou.
§ 158.
Zaměstnancům před účinností tohoto zákona do úřadu dosazeným, kteří mají výhradní právo kompetence na výslovně vyjmenovaná přednostenská místa, budiž toto právo uplatněno i na dále jako právo přednostní.
§ 159.
Na zaměstnance, kteří před účinností tohoto zákona byli do úřadu dosazeni, neplatí omezení § 46, podle něhož končí časový postup včetně 30. rokem služebním, pokud přichází u nich v úvahu připočtení válečných let nebo výhody plynoucí ze zákona ze dne 7. dubna 1920, čís. 230 sb. z. a n., jakož i jiné zkrácení lhůt časového postupu za následek mající výhody.
U těchto zaměstnanců končí časový postup nejpozději včetně 35. rokem služebním, ztráveným v trvalé vlastnosti.
§ 160.
Zaměstnancům odcházejícím po nabytí účinnosti toho zákona do výslužby, vyměří se z kvalifikačního přídavku (§ 66 a 69) 50% z oné částky, která vznikne dělením součtu obnosů požívaných kvalifikačních přídavků, počtem po účinnosti tohoto zákona do pense započítatelných služebních let.
Odůvodnění.
Služební pragmatika pro státní úředníky a zřízence vydána byla téměř po desetiletém zápase bývalé poslanecké sněmovny a státnězřízeneckých organisací s rakouskými vládami, dne 25. ledna 1914, tudíž těsně před vypuknutím světové války.
A více jak tři léta to trvalo než rakouský parlament ukončil svoje práce, jež vyžadovala tato obsáhlá osnova zákona a než podařilo se překonati všechny obtíže a bezpočetné překážky, kladené jí do cesty rakouskou šlechtickou byrokracií a zejména panskou sněmovnou.
Do poslední chvíle panoval totiž v různých kruzích názor, že úprava právního poměru státních zaměstnanců přísluší jedině exekutivě a že legislativa má se omeziti pouze na případnou úpravu tohoto poměru po stránce hmotné.
Není bez zajímavosti okolnost, že první petice ohledně služební pragmatiky podána byla v rakouském parlamentě již v r. 1867 a že od té doby podáno bylo v tomto zákonodárném sboru ne méně a ne více než 57 různých návrhů, dotazů a interpelaci ve příčině vydání služební pragmatiky.
Z české strany byli to poslanci: Dr. Pacák (r. 1895), Dr. Sláma, Dr. Pantůček, Čípera a Hrubý (r. 1905) a Buříval (r. 1908), kteří se před vládní předlohou zabývali v parlamentě otázkami služební pragmatiky.
Když došlo v Rakousku k všeobecnému hlasovacímu právu, bylo zřejmým, že ani tato otázka nedá se odkládati a také v trůnní řeči r. 1907, kterou, byl zahájen první parlament, vyšlý z voleb na základě všeobecného hlasovacího práva, bylo vzpomenuto nutnosti zákonnité úpravy hmotných i právních poměrů státních zaměstnanců, avšak teprve koncem roku 1909 (na Sylvestra) předkládá Bienert vládní osnovu zákona o služební pragmatice. V roce následujícím dochází k anketě státních zaměstnanců, kde vyslovena byla různá přání a poukázáno na četné nedostatky vládního návrhu, což však nebylo vládami naprosto respektováno.
Gautsch zamýšlel odsunouti otázku pragmatiky vůbec a nahraditi ji úpravou činnostních přídavků; v druhé trůnní řeči r. 1911 bylo opětně vzpomenuto, že zákonodárná moc nebude se moci uzavříti oprávněným přáním státních zaměstnanců v příčině zlepšení jich hmotných poměrů. V listopadu téhož roku dochází k Stürgkhově předloze, která po četných změnách a jak jíž vzpomenuto také po četných zápasech, kde nescházelo vzrušujících momentů na schůzích a v parlamentě, ani pohrůžek pasivních resistencí, stává se v roce, kdy zažehnuta pochodeň světového zápasu národů, zákonem.
Dosavadní služební pragmatika jest produktem tehdejší doby; jest věrným odleskem tehdy panujících poměrů, kdy v Rakousku převládal absolutistický režim s pouhým nátěrem konstitucionalismu, kdy hořel Balkán a bývalé mocnářství, chystajíc se společně s Německem k úderu, úpělo pod jhem neomezené moci soldatesky, jež chtěla povojančit celý stát.
A přece znamenal tento zákon přes veškeré svoje nedostatky značný pokrok proti dřívějšímu stavu, kde nebylo žádných jednotných ustanovení. a kde četné záležitostí státních zaměstnanců, jak právní tak i hmotné povahy, řídily se ještě různými dvorními dekrety z josefínské a doby Marie Terezie.
Jako kuriosita budiž uvedeno, že na př. státní úředníci byli by musili choditi oholení, navštěvovati povinně bohoslužby, nositi baldachýn, nehráti divadlo a pod., kdyby si to jich přednosta byl přál!
Ještě v roce 1912 vyskytly se podobné případy!
Že tento duch úplně nezmizel ani ze služební pragmatiky a že i tu setkáváme se ještě s mnohým přežitkem z doby předbřeznové, jest samozřejmým, vždyť šlechtická byrokracie tak nerada loučila se se svrchovaným panstvím nad osudy statisíců státních zaměstnanců.
A proto setkáváme se v dosud platné služební pragmatice na př. s takovým ustanovením, podle něhož mohlo by býti státnímu zaměstnanci bráněno ve volném vykonávání občanských práv, zaručených každému jinému státnímu občanu ústavní listinou!
Právo spolčovací a petiční, jichž nedotknutelnost jest v mezích zákona každému občanu svobodné republiky zaručena, doznávají ve služební pragmatice značného omezení, čímž jest státní zaměstnanec stigmatisován na občana druhého řádu.
Jak působí podobné názory na vzájemný poměr státního úředníka ku státu nakažlivě, o tom svědčí ta okolnost, že na př. v ústavním výboru revolučního Národního shromáždění uvažovala se možnost vyloučiti státní zaměstnance z pasivního práva volebního!
Rakouské vlády odůvodňujíc nutnost částečného omezení občanských práv státním zaměstnancům, poukazovaly na jich doživotní existenci, zaopatření ve stáří i pro případ neschopnosti jakožto kompensaci za toto. zúžení.
Dnes však, kdy stále více uplatňuje se povinné pensijní pojišťování všech pracujících vrstev, poukazovati na podobné výhody státních zaměstnanců a omezovati je proto v občanských právech, zdá se býti úplně irelevantním.
Jeví-li se toho potřebí, aby ze zájmů vyšších (státních), implicité občanstva, uložila se státním zaměstnancům určitá, zákonem přesně vymezená reserva v chování a ve veřejném životě, nutno jim poskytnouti jako kompensaci jiných než všeobecně užívaných výhod. Tato reserva, která samozřejmě nesmí se jinak dotknouti ani v nejmenším občanských práv zaručených ústavní listinou, budiž také jedinou podstatnou výjimkou, kterouž by se vzájemný poměr státních zaměstnanců a státu odlišoval od poměru smluvního, vybudovaného na zásadách kolektivní smlouvy pracovní. Vše ostatní, co odchylovalo by se zdánlivě od těchto zásad, na př. disciplinární řád, posuzování způsobilosti a pod., musí býti ponecháno jakési autonomii zaměstnanectva.
Služební pragmatika musí tudíž představovati doživotní, pouze za určitých, zákonem přesně vymezených předpokladů, rozlučitelnou vzájemnou smlouvu, kde oba kompaciscenti, jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec zavazují se vzájemně dodržovati a plniti stanovené podmínky.
A na místě rozhodčích, či jiných podobných soudů, platných pro zaměstnavatele a zaměstnance soukromé, působiti budou pro stát a jeho zaměstnance, dokud nezřídí se úřednické komory, personální komise.
Potřeba vybudovati novou služební pragmatiku objevila se záhy po státním převratu, neboť velká část veřejných zaměstnanců dosud do pragmatiky nepojatých, přihlásila se o toto právo a Národní shromáždění nemohlo těmto oprávněným přáním nevyhověti. Avšak při překotném zpragmatisování, jakož i jiných opatření, jak to ani jinak nemohlo býti. uvážíme-li ohromnou práci, kterou musilo Národní shromáždění zdolati, došlo k značným nesrovnalostem, jež měly za následek porušení určitých zásad a téměř celé struktury zákona. Kromě toho padaly tu na váhu i jiné momenty, o nichž byla již z předu učiněna zmínka.
Jak z různých memorand, petic, resolucí a veřejných projevů státnězřízeneckých organisací možno usoudit, má býti příští služební pragmatika ovládána těmito stěžejními zásadami:
1. Volitelné kvalifikační a disciplinární komise;
2. volitelné personální komise (dokud nebude úřednických komor);
3. odstranění zbytečných titulů;
4. odstranění hodnostních tříd;
5. přeměna dosavadních úřednických skupin;
6. jednotná služební pragmatika jak pro úředníky tak i zřízence;
7. nový systém služného.
Předložená osnova hoví úplně těmto zásadám. Je samozřejmým, že není snadným úkolem vybudovati, nový rád, zejména po stránce rozvrstvení úřednictva tak, aby se nenarazilo na různé předsudky, plynoucí ze starých tradic nebo na domnělé či skutečné beati possidentes! V předloze bylo nutno k této okolnosti přihlížeti, aby nikdo necítil se přímo zkrácen. Jinak bylo však třeba dokonale zúčtovati s minulostí, při čemž přirozeně došlo k pronikavým změnám, jež znamenají revoluci v dnešním hierarchickém systému a jež zapůsobí snad nezvykle, ale jež jsou nezbytný, má-li příští služební řád odpovídati duchu doby a do základu změněným politickým, státním i sociálním poměrům. Nemělo by smyslu vypracovati služební pragmatiku, která byla by v hlavních principech pouhou kopií dosud platného řádu a která by se omezovala pouze na některá zlepšení po stránce hmotné; co jest dobrým a co se osvědčilo, budiž převzato a přizpůsobeno novým poměrům, jinak však odstraňme vše, co nám připomíná dobu, kdy státní zaměstnanec byl pouhým nástrojem cizí vůle; zejména odstraňme neblahý systém rozlišovati a rozškatulkovati úřednictvo pouze podle jeho předběžného vzdělání, aniž by se zároveň přihlíželo také k jeho výkonům, systém, jenž způsobil mnohá zla, mnoho nevraživosti a rozdvojoval úřednictvo na několik vzájemně se potírajících táborů a jenž stálé ponoukal jednotlivé kategorie, aby dostaly se výše.
Rozlišovat úřednictvo podle výkonů a naproti tomu v stupnici služného přihlížeti k předběžnému vzdělání, aby tak odměněna byla námaha spojená s delšími studiemi, jest relativně nejsprávnějším a nejspravedlivějším postupem, jenž rázem odstraní stále více uplatňující se antagonismus a snahu po nivelisaci a t. zv. amerikanismu.
Zařadí-li se úřednictvo konající stejné služební výkony do stejné skupiny bez zřetele k předepsanému předvzdělání, avšak v stupnici služného, odmění se vyšší školská průprava vyšším stupněm služného, nastane zrovnoprávnění nebo chcete-li amerikanism pouze po stránce mravní, jenž vykoná blahodárný vliv na povznesení stavu, a zároveň bude stálou pobídkou ctižádosti.
Zrovnoprávnění po stránce hmotné jest přípustné pouze do jisté, zákonem přesně vymezené míry, a nikdy nemůže dojíti k tomu, aby za stejných předpokladů úředník s vyšším školským vzděláním v rámci časového postupu byl úředníkem s nižší průpravou platem dostižen nebo předstižen!
Nelekejme se tohoto způsobu rozvrstvení úřednictva; při bližším pozorování seznáme, že přinese státní správě i úřednictvu mnohý užitek a že zejména zjednoduší poměry a odstraní ztrnulost zakotvenou v dosavadních úřednických skupinách, kde přestup z jedné do druhé byl takřka nemožným.
Odstraňme dále zbytečné tituly a ponechme jen takové, jimiž se vyjadřuje skutečný výkon či funkce úředníka, odstraňme i zbytečné hodnostní třídy, a zaveďme volené kvalifikační, disciplinární a personální komise. O těchto náležitostech promluveno bude blíže u příslušných odstavců osnovy.
Další pronikavé změny doznává nynější řád tím, že zavádí se pouze jediná služební pragmatika pro úředníky a zřízence, kdežto v Rakousku byly vlastně dvě: pro úředníky zvláště a pro zřízence též. Rakouská služební pragmatika byla z veliké částí opsána ze služebních řádů, platných pro státní zaměstnance v německé říší, avšak pokud se týče jednotné pragmatiky a pokud se týče jednotného pojmenování všech zaměstnanců titulem úředník nevzalo si již Rakousko vzor z Německa.
Německé úřednické zákonodárství ani nedělí státní zaměstnance v úředníky a sluhy, ani nezařaďuje je do hodnostních tříd, podle nichž by se jim určovaly požitky.
Tak jest tomu v Německu, v onom Německu, kde smysl pro organisací, pořádek a disciplinu byl vždy vysoce vyvinut.
Rovněž i v Italii stává pouze jediná služební pragmatika jak pro úředníky tak i zřízence, kteří řadí se do kategorie zaměstnanců pomocných (categoria d'ordine).
Ve Francii setkáváme se s úředníky správními (founctionnaires de gestion), kteří jsou vázáni ku státu jakousi najímající smlouvou (kolektivní), a kteří jsou chránění zvláštními zákony, k nímž patří i zřízenci a s úředníky autoritativními (founctionnaires d'autorité), jímž byla propůjčena část veřejné moci a jichž právní a hmotné poměry jsou upraveny také zvláštním zákonem. Základem rozdělení jest tu právnická idea suverenity státní.
Pouze Anglie rozlišuje přesně úředníky a zřízence, kteří vykonávají manuelní práce. V Anglii na př. musí úředník dlouhý čas pracovati za denní mzdu, než jest ustanoven na roční plat.
Jestliže takřka ve všech státech shledáváme, že pro státní úředníky i zřízence stává jednotného služebního řádu, nebylo by ani u nás ve svobodné republice myslitelným stanovití pro úředníky a zřízence jiná odlišná práva a povinnosti. A proto bylo třeba do osnovy pojati novou čtvrtou skupinu, kamž zařadí se nynější podúředníci a zřízenci jakožto nižší úředníci s titulem zřízence. Také bude třeba hodnotit individuelní výkon každého zaměstnance podle jeho kvalifikace zvláštním přídavkem, samozřejmě při úplném zachování normálních požitků.
Bude záhodno, aby předložená osnova projednána byla ve zvláštním ad hoc zřízeném podvýboru za účasti zástupců vlády a expertů z řad úřednictva a zřízenectva.
Jedině tak bude možno vytvořiti dílo kompromisní (a jiné v tomto případě není ani možným), jež upokojí, byt by i jen relativně, oba zúčastněné faktory: stát a jeho zaměstnance.
Úřednický stav jest nervovým ústrojím státního systému. Každý nejposlednější úřad, na př. pošta, telegraf a telefon v nejzapadlejší vesnici jsou pro něj právě tak důležitý, jako úřady ústřední. Postupující demokratisace všeho společenského života nesmí se zastaviti na prahu státních úřadů, to byl by poměr neudržitelný a nesnesitelný, naopak pravá demokracie kategoricky vyžaduje, aby i ti nejnižší, v nejbližším styku s lidem a životem jsoucí úředníci prodchnuti byli ideou státní, ideou, že jsou nezbytnou a rovnocennou složkou oné veliké moci, která se zove stát.
A základem této idey má býti nový, moderní době, duchu a změněným poměrům odpovídající služební řád nebo jak jsme uvykli říkati: služební pragmatika.
Vysvětlivky k jednotlivým odstavcům.
Mnohému zdáti se bude předložená osnova snad příliš obsažnou na pouhý rámcový zákon. Připouštíme. Nutno však vzpomenouti oněch četných procesů u říšského a správního soudili vyplývajících z nejasného nebo nedosti přesného znění zákona o služební pragmatice. Snad ani jediný odstavec nebyl ušetřen žaloby! Tomu chce se v předložené osnově, pokud je to ovšem možno, vyvarovati.
Uvozovací články.
K článkům I. až XII.
Účelem této osnovy jest stanovití především služební řád pro ony zaměstnance státní, kteří pojati jsou do zákona o služební pragmatice, aby však docíleno bylo jednotného práva pro veškeren státní personál vůbec, pojato do jednotlivých článků ustanovení, že pro ten který stav vydá se obdobný zákon s příslušnými odchylkami.
Jest zajisté pochopitelným, zdůrazňuje-li se, že na hlavních zásadách, zejména však právech, tudíž i systému požitků nesmí býti podstatně ničeho měněno, až ovšem na různé výjimky, platné u některých stavů jíž dnes, na př.: u vysokoškolských a středoškolských profesorů, učitelů, železničních zaměstnanců, důstojníků a p. Osnova tato má býti tudíž jakýmsi rámcovým zákonem a bude jen ku prospěchu věci, stane-li se jím, aby rázem učiněna byla přítrž stálým vzájemným výčitkám, jakož i nevraživosti plynoucí z různého hodnocení jednotlivých stavů.
Je-li třeba hodnotiti vyšší výkon, a ta potřeba tu jistě jest, nechť stane se tak způsobem mimořádným mimo okruh hlavních zásad.
Pro příslušníky stavu soudcovského nutno vydati zvláštní zákon, poněvadž jich postavení ve veřejném životě jest značně odchylným od postavení ostatních státních zaměstnanců vzhledem k mocí soudcovské zaručené stavu soudcovskému ústavní listinou (zákon ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. čís. a n.). V § 97 téže listiny dočítáme se, že služební poměry soudců upraví zvláštní zákon a kromě toho v § 99 činí se zmínka o ustanovení soudců, jich disciplinárních a výslužebních pravidlech.
Tím praeiudikuje ústavní listina zvláštní služební pragmatice příslušníků stavu soudcovského.
Státní osoby učitelské, k nimž dlužno připojiti také i učitele škol obecných a občanských, vzhledem k tomu, že byli zákonem ze dne 23. května 1919, čís. 274 sb. z. a n. quasi zpragmatisováni, bylo nutno pojati do zvláštního zákona, poněvadž jich služební poměr liší se ve svých základech od služebního poměru ostatních veřejných úředníků.
Bude záhodno stanoviti jednotný služební řád pro veškeré osoby učitelského stavu, při čemž musí býti přihlíženo k zvláštnímu postavení učitelů vysokoškolských zaručených jim zákonem ze dne 13. února 1919, čís. 78 a 79 sb. z. a n.
Pokud se týče zaměstnanců státních drah, jest nutnost vydati pro ně zvláštní zákon, dána již tím, že dnes nepodléhají zákonu o služební pragmatice a jich služební poměr upraven jest zvláštním nařízením. Při velké různosti panující v tomto stavu, jak pokud se týče kategorií, tak i požitků a služebních výkonů, jeví se potřeba zvláštního zákona nevyhnutelnou.
Pro důstojníky, gážisty a příslušníky četnického stavu, kteří byli zákony ze dne 19. března 1919, č. 195 a 186 sb. z. a n. až na jisté výjimky platově zrovnoprávněni s úředníky veřejnými, budiž vydán zvláštní zákon, kde by se přihlíželo pouze k hmotným zásadám plynoucím z tohoto zákona, jinak však v ohledu kvalifikačního a disciplinárního práva ponechávajíc volnost zvláštnostem tohoto stavu.
Také i pro zaměstnance obcí nechť vydá se zvláštní zákon, kde by se přihlíželo k platným ustanovením zákona ze dne 23. července 1919, čís. 443 sb. z. a n.
Pokud se týče zaměstnanců, kteří posud nepodléhají zákonu o služební pragmatice, jako jsou volné pracovní síly, výpomocní zřízenci a jiné podobné kategorie, budiž zvláštním nařízením stanoveno, za jakých podmínek a za jakou dobu má dojiti k jich převodu do stavu zaměstnanců státních. Přirozeně, že může se tak státi pouze postupně. Těmto zaměstnancům budiž po smyslu hmotných zásad! tohoto zákona upravena mzda.
V článku IX. tohoto zákona má se na mysli úprava hmotných poměrů všech státních zaměstnanců, kteří před uzákoněním toho služebního řádu vstoupili do výslužby a to podle zásad tam stanovených, aby jich požitky doznaly jednotné úpravy a tak konečně odstraněna byla bolestně pociťovaná nesrovnalost způsobená rozlišováním t. zv. staro- a novopensistů.
Zákonem tímto ruší se dosavadní služební pragmatika v celém svém rozsahu, rovněž i zákon ze dne 7. října 1919, čís. 541 sb. z. a n. až na článek IX, ohledně drahotních přídavků vyplácených po dobu mimořádných poměrů. O přídavcích těchto bude třeba zvláštního rozhodnutí vzhledem k tomu, že část jich byla přeměněna v přídavky rodinné.
Zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení, aby však ohledně ostatních zaměstnanců, o nichž jest v prvních šesti článcích zmínka, nenastalo vacatio legis, jest třeba, aby započato bylo v přiměřené době s přípravnými pracemi pro vydání příslušných zákonů.
Pokud se týče pensijního zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 2 sb. z. a n., na rok 1920 nutno upozorniti, že se pouze částečně touto osnovou mění a že bylo by záhodno vydati zvláštní zákon o pensijním zaopatření všech státních zaměstnanců podle jednotných pravidel a zásad. Svrchu citovaný pensijní zákon jest vlastně pouhou obměnou dřívějšího zákona ze dne 17. května 1896, č. 74 ř. z.
Konečně se připomíná, že z dosavadní služební pragmatiky vyloučeni byli členové uniformované stráže bezpečnostní, kteří patří k mužstvu, dále členové civilní stráže bezpečnostní a policejní agenti, což se v této osnově neopakuje, neboť nejeví se toho zvláštní potřeba.
Objeví-li se nutnost tyto zaměstnance jinak zařaditi vzhledem k jich zvláštním služebním výkonům, může se tak státi v zákoně platném pro vojenské gažisty a četnictvo.
K části I. (Všeobecné předpisy služební.)
§ 1—2.
Požadavky stanovené pro dosazení v úřad mohou býti v rámcovém zákoně pouze všeobecnými a zvláštním nařízením musí býti vyhrazeno, za jakých bližších podmínek může nastati ustanovení pro jednotlivá služební odvětví.
Státním zaměstnancem může se státi pouze občan Československé republiky, ačkoliv tato kardinální podmínka byla v ústavní listině opomenuta.
K podmínkám jinak již platným druží se v osnově podmínka nová: znalost státního (oficielního) jazyka.
V jazykovém zákoně ze dne 29, února 1920, čís. 122 sb. z. a n. stanoví se sice, že podrobnější předpisy ohledně povinnosti úředníků a zřízenců státních ústavů a státních podniků, aby uměli československy, upraveny budou nařízením, leč ustanovení toto nemůže míti přirozeně vliv na tento zákon, jímž se určuje povinnost ovládati státní jazyk vůbec. Podrobnější předpisy, o nichž je v svrchu uvedeném zákoně zmínka, mohou se vztahovati pouze na úředníky již ustanovené.
Výjimky z podmínek platných pro přijetí zaměstnance do služeb státních vyhrazeny jsou ústředním úřadům a v případech zvláště důležitých i presidentu republiky.
Jestliže zaměstnanec neoprávněným způsobem dosáhl úřadu, mohl býti propuštěn pouze v cestě administrativní, v návrhu určuje se však, že v podobných případech má se vysloviti příslušná disciplinární komise. Dřívější důvod, jakoby čin spadal ještě do doby, kdy nestávalo služebního poměru, nezdá se býti správným, vždyť slibem anebo přísahou vstupuje zaměstnanec do trvalého poměru ku státu, jenž může býti zrušen toliko výrokem disciplinární komise.
§ 3.
Ohledně příbuzenského svazku nebylo třeba podstatných změn.
§ 6.
O přípravné služební době, jmenování v trvalé vlastnosti a vydání jmenovacích, přidělovacích a přesazovacích listin promluveno bude. na jiném místě.
§ 13.
Spornou byla také otázka, má-li se od státního zaměstnance při trvalém dosazení do úřadu žádati na místě přísahy pouhý slib. V návrhu mluví se o přísaze, poněvadž byla stanovena nařízením veškerého ministerstva ze dne 30, ledna 1919, č. 55 sb. z. a n.
V ústavní listině není o přísaze veřejných zaměstnanců zmínky, pouze u soudců mluví se v § 98 téže listiny výslovně o přísaze: ťPřísahou služební soudcové přislibtež, že budou zachovávati zákony.Ť
§ 14.
Další odchylky nalézáme v povinnosti každého zaměstnance, osobně vyplniti osobní výkaz, kdežto nyní děje se tak úředně. Stačí, když nejbližší představený porovná záznamy v osobním výkaze s prvopisy, jinak se ovšem doplňuje osobní výkaz cestou úřední.
§ 15.
Oprávněným požadavkem státních zaměstnanců jest, aby každý byl opatřen úřední legitimací (průkazenkou), kdežto nyní děje se tak pouze za účelem získání slevy při použití železnice či jiných dopravních prostředk?.
K části II. Pravidla kvalifikační.
Kvalifikační pravidla doznávají oproti dosavadní praxi podstatných změn. Není také choulostivější a důležitější části v úřednickém právu nad tuto. Od veřejné kvalifikace, které bylo docíleno dosud platnou služební pragmatikou, očekávalo se mnohem více, než se ve skutečnosti dostavilo. Po krátkém její trvání nescházelo dokonce ani hlasů, že prý dřívější způsob tajného posouzení úředníka byl po mnohé stránce příznivějším. Podobné výroky nutno uvésti na pravou míru. Jedno jest však jisto. Kvalifikace úředníka závisí jako dříve z velké částí jedině od nejbližšího představeného. Může kvalifikační komise sestávající výhradně z administrativních úředníků příslušného zemského služebního úřadu znáti výkony všech úředníků téhož obvodu, aby mohla z autopsie je posouditi? Vždyť jedná se nezřídka o několik tisíc zaměstnanců! Pro kvalifikační komisí jest směrodatným takořka výhradně kvalifikační popis, jejž podává nejbližší představený podle svého volného uvážení a podle něho určuje vlastně kvalifikační komise teprve celkový posudek o způsobilosti úředníka. Z valné částí jest, jak vidno, komise pouhým aprobačním místem toho, co nejbližší představený o úředníku napsal. Nynější způsob určování kvalifikace liší se od předešlého pouze jednotnými formuláři a známkami a hlavně tím, že se celkový posudek úředníku oznámí. V tom spočívá ona ťveřejnostŤ od níž si úřednictvo tolik slibovalo. Zatím prý vede k vzájemné nevraživosti v úřadech, kde posudek jednotlivých úředníků přirozeně nezůstane utajen. A spočívá to jíž v lidské povaze, že každý dívá se na vlastní výkony shovívavěji než na výkony svých spolubližních. Při tajné kvalifikací nikdo svůj posudek neznal, leda že se jednalo o jmenování a úředník byl diskvalifikován.
Přirozeně, že nikdo nebude horovat pro tajnou kvalifikací, avšak tato veřejná kvalifikace neskýtá nikterak záruku objektivního posudku, neboť její systém jest, jak bylo svrchu naznačeno, úplně pochybným. Jedině tehdy, bude-li úřednictvo při určování kvalifikace jedním ze zúčastněných činitelů, možno se nadíti relativně nejspravedlivějšího a nejobjektivnějšího posudku.
Požadavek, aby úřednictvo spolupůsobilo při určení způsobilosti úředníka, není novým, již před lety se za Rakouska ozýval, byl však oslyšán, poněvadž by prý do organismu státního přibyl nezodpovědný činitel a vláda nemohla by prý převzíti zodpovědnost za zákonné vykonávání státní exekutivy. Byla by prý oloupena o právo volného výběru úřednictva a o bezprostřední moc nad podřízenými úředníky. Co věta, to nesprávný předpoklad! Jaký nezodpovědný činitel? Vždyť volení členové kvalifikační komise byli by zodpovědní svým voličům a to tak zodpovědní, že k jich ochraně bylo třeba v návrhu pamatovati na to, aby hlasovací akt byl přísně důvěrným a tajným! Nikdo nechť nezví, jak člen komise o způsobilosti jednotlivců hlasoval! Kdo se pak domnívá, že takto sestavené komise počínaly by si příliš liberálně, nezná pravou mentalitu úřednictva. Není přísnějšího posuzovatele úředníka jako jeho spolupracovník, tudíž úředník sám, vždyť nedostatečným výkonem, přílišným pohodlím nebo nesvědomitostí svého spolupracovníka trpí především sám!
Lze míti bezpečně za to, že do kvalifikačních komisí vysílaní budou nejlepší lidé (opak by asi sotva snesla úřednická veřejnost), kteří budou pojímati svůj nejvýš zodpovědný úřad přísně svědomitě a nepředpojatě a kteří by sotva strpěli, aby úředníci velenu dobře kvalifikovaní, výborně způsobilí směšováni byli s úředníky prostředními nebo dokonce podprůměrnými! Po té stránce možno se nadíti skutečně relativně nejlepších výsledků. Volitelné kvalifikační komise jsou nezbytností, má-li se za účelem povznesení výkonnosti a povzbuzení ambice zavésti kvalifikační přídavek, jak bude ještě později vysvětleno. Jedině k takto složeným komisím bude míti personál důvěru.
Námitka, že ani zvolení členové komise nebudou moci personál posuzovati z autopsie, není dosti opodstatněna. Předně okruh působnosti kvalifikační komise musí býti pokud možno nejužším, proto se navrhuje řízení komisí také při úřadech I. instance a při ostatních úřadech podřízených přímo zemským úřadům. Při župním zřízení projeví se tato okolnost nejlépe. Za druhé 16 zvolených členů komise, z různých působišť a z různých kategorií personálů budou daleko spíše znáti úřednictvo z vlastního poznání než několik přednostou služebního, úřadu jmenovaných administrativních úředníků, jichž působnost omezovala se téměř výhradně pouze na jediné působiště a pouze na nejužší okruh úřední činnosti.
Konečně je tu další záruka spočívající v tom, že kvalifikační posudek sepsaný nejbližším představeným, spolupodepisuje zástupce představeného nebo služebně nejstarší úředník a kromě toho personálem zvoleny důvěrník (z příslušné skupiny). O takto ověřeném kvalifikačním posudku vyjádří se teprve komise, takže jest tu všestranná záruka pokud možno nejobjektivnějšího posudku.
§ 20.
Do kvalifikační komise má býti voleno kromě náhradníků 16 řádných členů na 3 léta a to vždy po 4 z každé skupiny státních zaměstnanců, tudíž
4 ze skupiny úředníků administrativních, technických a p.,
4 ze skupiny přednostů a jich zástupců, úředníků dozorčích a p.,
4 ze skupiny úředníků výkonných, kancelářských a p.,
4 ze skupiny nižších úředníků — zřízenců. Pojítkem tohoto autonomního sboru s administrativou má býti předseda a místopředseda, kteří jsou rovněž na 3 léta jmenováni přednostou ústředního úřadu.