Každá kvalifikační komise tvoří sama pro sebe svůj vlastní volební obvod, aktivní i pasivní volební právo požívá každý zaměstnanec, pokud není z volebního práva vyloučen, pouze v onom obvodu, kde jest trvale služebně přidělen.
V zájmu kázně bylo třeba z volebního práva vyloučili zaměstnance, kteří jsou disciplinovaní nebo pouze dostatečně způsobile posouzeni.
Volby jsou projektovány podle zásady většiny a nikoli podle zásady poměrného zastoupení, neboť lze míti důvodné za to, že nedojde k volebním zápasům, aby bylo třeba zvláštní ochrany menšiny. Do úřednického života po této stránce, kde jistě nebude sporu, vždyť jedná se tu o existenční otázku všech, není třeba uměle zaváděti politiku.
§ 23.
Kvalifikační komise jednají v senátech, jež předem na rok sestavuje přednosta služebního úřadu, kdé jest komise zřízena, ze zvolených osob a to tak, aby každá skupina byla kvalifikována sama pro sebe.
Senátu předsedá přednostou ústředního úřadu jmenovaný předseda nebo místopředseda kvalifikační komise za účastí osobního referenta, úředníků odborných nebo i jiných, je-li toho třeba, kteří mají ovšem pouze poradní hlas.
Předsedající senátu jest podle návrhu ušetřen odiosní povinnosti, aby při rovnosti hlasů dirimoval, v podobném případě rozhodne mínění úředníku příznivější.
§ 16.
O posudku každého zaměstnance založí se kvalifikační listina pokud se naň vztahuje časový postup s určitými nařízeními přesně stanovenými rubrikami.
§ 17.
Pokud se týče posudku samotného, nepřihlíží se podle návrhu k chování úředníka jak je tomu dosud a poněvadž, je-li chování úředníka závadným, projevuje se to příslušnými disciplinárními tresty. Stávalo se totiž nyní, že úředník, jsa potrestán prvním stupněm disciplinárního trestu ťdůtkouŤ, byl pravidelně z chování nepříznivě posouzen, což mělo za následek, že byl celkově méně uspokojivě kvalifikován a v důsledku toho vyloučen z časového postupu. Byl tudíž za jeden delikt potrestán vlastně dvakráte: důtkou přímo a vyloučením z časového postupu nepřímo.
Z celkového posudku vyjmuta byla známka ťvýtečněŤ, poněvadž má přednosta úřadu vždy možnost o mimořádně vynikajícím úředníku vyjádřiti se mimo obvyklé známky, za to však byl mezi známku dobrou a méně uspokojivou vsunut posudek ťdostatečněŤ způsobilý, a to z těchto důvodů: Známka ťméně uspokojiv፠vylučuje úředníka z časového postupu a dává se tudíž tento posudek v zcela mimořádných případech notorické lenosti, neschopnosti nebo nespolehlivosti.
Jsou však jednotlivci, kteří pracují sice podprůměrně, avšak ne tak, aby mohli býti diskvalifikováni méně uspokojivým posudkem a v důsledku toho vyloučeni z časového postupu a tak hmotně značně poškozeni.
Poněvadž podobní jednotlivci, o nichž možno jaksi říci, že z těch či oněch důvodů byli pardonováni, musí býti posouzeni alespoň ťdobřeŤ, nemá-li dojít k jich vyloučení z časového postupu, cítí se úředníci, kteří skutečně jsou ťdobřeŤ způsobilí, plným právem dotčeni, že směšují se s jednotlivci, jichž kvalifikace stala se pochybnou. Tím se diskreditoval celkový posudek ťdobrýŤ tou měrou, že pokládán jest téměř za nepříznivou kvalifikaci, ačkoliv to jistě tak míněno nebylo. Mnozí přednostové úřadu, aby se případným výtkám vyhnuli, kvalifikovali šmahem. všechno ťvelmi dobřeŤ a tím byla zase diskreditována kvalifikace ťvelmi dobr፠a postrádala v důsledku toho onoho účinku, jaký se od ní ve skutečnosti očekával.
A výtečná kvalifikace vyžadovala zvláštního odůvodnění a sahalo se k ní pouze ve výminečných případech.
Tací jednotlivci, jichž způsobilostí kolísá mezi dobrým a méně uspokojivým posudkem, nechť jsou kvalifikování pro výstrahu pouze ťdostatečněŤ, čímž nejsou vyloučeni z časového postupu a z normálních požitků, ztrácí však po tu dobu, pokud tato kvalifikace trvá, nárok na kvalifikační přídavek.
§ 29.
Úředníci, kteří jsou pověřeni dohlédací službou (inspekcí) mají za povinnost přesvědčiti se, zda-li zjišťování kvalifikace dělo se zákonným způsobem.
Zaměstnanec má možnost odvolati se proti každému posudku, kdežto nyní měl stížnostní právo pouze proti posudku méně uspokojivému. Jest jisto, že tohoto práva bude velmi často použito a že to znamená značné zatížení agendy odvolávací stolice, přednosty ústředního úřadu a personální komise, avšak není jiného vyhnutí, má-li úředník nabýti pocitu, že byl skutečně spravedlivě posouzen.
Úředník i nadřízený úřad má kdykoliv právo žádati přezkoušení kvalifikace.
K části III. Povinnosti státních zaměstnanců.
Předpisy týkající se povinností státních zaměstnanců byly před uzákoněním dosud platné pragmatiky předmětem nejprudších útoků jak se strany úřednictva, tak i jisté pokrokové části bývalého parlamentu a to pro jich tendencí, směřující k omezení občanských práv státních zaměstnanců, jak bylo v úvodu již případně naznačeno.
Žádati na zaměstnanci, aby v důsledku svého poměru ku státu podřídil tomuto i svůj mimoúřední, soukromý život, nelze odůvodniti zajištěním hospodářské existence jemu i rodině pro případ neschopnosti nebo úmrtí, neboť těchto výhod požívají i jiná zaměstnanci veřejní a soukromí bez jakýchkoliv výhrad; uložiti státním zaměstnancům jistou reservu v mimoúředním životě, mohlo by se odůvodniti pouze vyššími zájmy státními. Je samozřejmým, že státní zaměstnanec nemůže přináležeti sdružení, které by usilovalo násilnými prostředky o změnu platných řádů nebo přímo pracovalo, proti existenci státu, právě tak nutno nejpřísněji dbáti, aby úředník zneužíval své úřední moci k vykonávání politického vlivu. Uložení podobné reservy neznamená však omeziti úředníka v jeho politických právech nebo v kritice zákonů či úředních nařízeních a předpisů. Úředník jest povinen v úřadě zachovávati zákony, nařízení a předpisy a přesně jimi se říditi, to však neznamená, že by je nemohl v mezích zákona podrobiti kritice.
§ 31.
Proto nemůže býti státnímu zaměstnanci uloženo za povinnost, pokud se týče jeho úřední i mimoúřední činnosti, více, než aby přesně se řídil a dbal zákonů a nařízení, jakož i úředních předpisů, tak jak to přísahou či slibem činiti byl se zavázal.
S podobným samozřejmým závazkem shledáváme se v služebních řádech všech států a i naše ústavní listina se o něm v § 93 zmiňuje.
§ 32.
Základem každé spořádané, společnosti jest kázeň, že jest této třeba i ve státní správě a to snad v daleko zvýšené míře, než kdekoliv jinde. jest věcí samozřejmou a snadno pochopitelnou. A kázeň spočívá přede vším na poslušnosti. Jest to opětně cholostivá kapitola, kde nutno hledati onen ťjuste milieuŤ — pravý střed, aby neutrpěly zájmy státní a veřejné, ale aby také přikazovaná poslušnost nezvrhla se v otroctví. Jestliže se zaměstnanci ukládá, aby plnil nařízení svých představených, neznamená to ještě, že by o nich neměl přemýšleti. Proto bylo nutno stanovití právo úředníka, aby mohl v pochybných případech dovolávati se rozhodnutí vyšších úřadů.
Svrchu bylo již podotknuto, že nesmí býti úředníku vzata možnost volné a svobodné kritiky zákonů, nařízení a předpisů, ovšem v mezích zákona, neboť má-li toto právo každý občan, nesmí se upírati ani státním zaměstnancům. Tu nelze se vymlouvati na poslušnost či kázeň, neboť obé nemá nic společného s kritikou. Občan musí se přes to, že zákon kritisuje, jemu bezpodmínečně podříditi, jinak uvalí na se následky. Právě tak byl by i úředník pro neuposlechnutí zákona, nařízení či předpisů trestán, nelze jej však trestati pro v mezích zákona přípustnou kritiku. Rovněž nelze se tu vymlouvati na úřední tajemství.
§ 34.
Zachovávati úřední mlčelivost jest zaměstnanci uloženo pouze ve věcech, které v zájmu státu nebo občanů, ovšem v zájmu oprávněném, nesmí býti prozrazeny. Krýti však úředním tajemstvím vady a nedostatky státní správy, zákonů, nařízení či předpisů, nelze!
Že se při této kritice, jakož i vůbec v chování zaměstnance v úřadě i mimo úřad musí zachovati slušnost a takt, aby netrpěla vážnost a důstojnost úřadu a stavu státních zaměstnanců újmu jest věcí přirozenou; právě tak nutno zaměstnanci účastňujícímu se veřejného života uložiti, aby svoji činnost uvedl v soulad se svými služebními povinnostmi. Je-li úředník veřejně činným, nesmí proto opomíjeti či zanedbávati svoje služební povinnosti!
§ 38.
Povinnost zachovávati služební hodiny či pracovní dobu jest nutno a pokud to vzhledem k povaze služby jest možným, přizpůsobiti ji zákonu o osmihodinné pracovní době. Jsou však jednotlivé pracovní výkony, kde nutno vzíti docela jiné měřítko při stanovení služebních či pracovních hodin, než jaké ukládá posléze uvedený zákon. Úředníkům pracujícím duševně nutno vyměřiti pracovní hodiny jinak než těm, kteří vykonávají službu pouze nebo z velké části manuelní. Ale i v této nutno činiti rozdíl, krátce počet služebních či pracovních hodin nedá se určiti podle šablony, nýbrž nutno tu postupovati podle povahy služby samé, která jest ve státních úřadech nebo ve státních podnicích tak rozmanitou a tak složitou, že stanoviti jakési jednotné měřítko nelze.
To snad měl také na mysli zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 91 sb. z. a n. neboť v § 1. v odstavci 2. nalézáme toto:
ťPředpis tento (zásada 8hodinné doby pracovní v podnicích živnostenskému řádu podrobených a pod.) platí také pro podniky, závody a ústavy provozované státem...Ť Státní úřady podniky však nejsou.
Ve výnosu ministerstva sociální péče ze dne 21. března 1919, č. 475/III nalézáme k této věcí vysvětlení, jež zní:
ťOd ústavů státních třeba rozlišovati úřady vykonávající veřejnoprávní funkce státní, jež tímto zákonem dotčeny nejsou.Ť
Naproti tomu v témže výnosu dočítáme se, že pod tento zákon spadají také podniky poštovní, telegrafní a železniční, podniky státního monopolu, nemocníce a pod. Podle dosud platných zásad, nejsou, na př. pošty, telegraf nebo telefon pokládány v pravém, toho smyslu slova za podnik, nýbrž za státní úřad.
Zákon o 8hodinné pracovní době rozlišuje tudíž úřady státní vykonávající veřejnoprávní funkce od státních podniků a podle toho chce určovati pracovní dobu. Poněvadž však tento návrh vztahuje se jak na úřady vykonávající veřejnoprávní funkce, tak i na podniky samé, bylo nutno stanovití, že služební hodiny či pracovní doba mají se podle povahy služby pohybovati mezi 6—8 hodinami denně.
Dosud platná služební pragmatika nestanoví počet služebních hodin, a odůvodňuje to tím, že úředník jest povinen úplně oddati se zájmům služby a že v důsledku toho nemá nároku, omezovati denní práci na kvantum, k jehož vypracování jest určen jistý počet pravidelných úředních hodin; naopak státní správa jest prý oprávněna, vyžaduje-li toho veřejná služba, žádati na úředníku, aby prodloužil svojí činnost přes stanovené úřední hodiny, aniž by mu za to musela býti poskytnuta zvláštní odměna. Toto stanovisko bylo by nyní vzhledem k zákonu o 8hodinné době pracovní neudržitelným. Jestliže pro úředníky a dělníky v soukromých podnicích vymezuje se přesně doba pracovní a práce přes čas připouští se pouze v zcela mimořádných případech, na př. byl-li provoz přerušen živelními událostmi, nebo nehodami, či nastala-li ve veřejném zájmu nebo z jiných naléhavých příčin zvýšená potřeba práce (§ 6 zákona ze dne 18. prosince 1918, č. 91 sb. z. a n.) a jestliže se zákonem tímto stanoví, že práce tato musí se zvláště platiti, není možno, aby se u zaměstnanců státních měla činit výjimka.
Vzhledem k tomu, že podle zákona o 8hodinné době pracovní (§ 4) musí se zaměstnancům poskytnouti jednou týdně nerušená přestávka aspoň 32 hodin a dále vzhledem k již citovanému výnosu ministerstva sociální péče ze dine 21. března 1919, č. 4751/III, podle něhož tato přestávka kryje se pravidelně s nedělním klidem, bylo nutno stanoviti, že práce v nedělí a o svátcích státem uznaných pokládá se za práci přes čas.
Práci v noční době bylo nutno pro tělesnou i duševní námahu s ni spojenou omeziti pouze na 6 hodin a pouze tam, kde povaha služby zkrácení její nepřipouští, dovoliti výjimku, ovšem zvláště placenou. Po noční službě musí býti den volným a nesmi býti počítán do normálního odpočinku.
Stále vzrůstající nouze o byty, jež jeví se ve všech čelnějších místech a která jest pociťována nejvíce státními zaměstnanci, nutká tyto, aby vyhledávali obydlí značně vzdálená od působišť, což jest pro ně spojeno nejen s fysickou námahou a značnou ztrátou času na úkor jejich odpočinku, ale i se ztrátou hmotnou. Bylo proto nutno v takových případech, kde zaměstnanec nucen jest z ohledů svrchu uvedených bydleti ve vzdálenosti činící více jak hodinu od úřadu či pracovního místa, kde jest přidělen, poskytnouti mu náhradu za výlohy spojené s hromadným dopravním prostředkem, je-li tu jaký k disposici.
V mnohých úřadech vyžaduje se od zaměstnanců dvojitá docházka do úřadu a tu jest třeba, aby v případě svrchu uvedeném, kde obydlí vzdáleno jest více jak hodinu od působiště, a kdy zaměstnanec nucen jest z téhož důvodu stravovati se částečně mimo domov, hraditi mu tyto mimořádné výlohy spojené se stravováním.
§ 40.
Vojenská presenční doba započítá se zaměstnanci pokud byla konána v činné službě plně do výslužby i pro postup, u praktikantů (čekatelů) ovšem teprve dosažením definitivy, neboť přípravná služební doba nemůže býti zkrácena.
§ 42.
Úředník jest povinen sděliti s představeným všechny změny nastalé v rodině, poněvadž podle počtu členů rodiny vyměříme se mu rodinný přídavek.
§ 43.
Pokud se týče vedlejšího zaměstnání jest dosud platnou pragmatikou zakázáno státním zaměstnancům zúčastniti se při správě akciových nebo jiných podobných výdělečných společností buď v představenstvu nebo ve správě či dozorčí radě. Rakouská vláda odůvodnila to tím, že zákaz ten odpovídá dosavadní praxi, k níž se přihlíží již od roku 1860 a která se zachovává i v cizozemském úřednickém právu.
To značí do jisté míry omezení občanské svobody a konečně při stálém vybudování družstevnictví pro státní zaměstnance i jakousi anomálii, čemuž možno se vyhnouti tím, že stanoví se zákaz vedlejšího výdělečného zaměstnání, pokud by řádné konání služby nebo spolehlivost a nestrannost byly porušeny.
Nejlepším prostředkem proti výdělečnému zaměstnání státních zaměstnanců jest řádná odměna za práci, což za panujících poměrů o požitcích jejich říci nelze. Tím se také stává, že úředník jest poměry donucen vyhledávati vedlejší výdělečné zaměstnání, které mnohdy koliduje buď s jeho úředními povinnostmi nebo příčí se přímo vážnosti a dobré pověsti úřadu i zaměstnance.
K části IV.: Práva státních zaměstnanců.
§ 46.
Možno je rozlišiti na práva hmotná a osobní. K hmotným právům náleží především nárok na časový postup, jejž požívá každý státní zaměstnanec ustanovený v trvalé vlastnosti. Časový postup jest postup do vyšších požitků jako služného, místního přídavku, dále rodinného a kvalifikačního přídavku po určité době, jestliže zaměstnanec vyhověl zákonným podmínkám. Do uzákonění služební pragmatiky nebylo v Rakousku časového postupu a úřednictvo postupovalo do vyšších požitků pouze na základě jmenování do vyšších hodnostních tříd. Jmenování to spojené s dosažením vyšších požitků bylo však závislým jednak od počtu uprázdněných míst, a jednak apertur vzniklých úmrtím či pensionováním, tudíž v obou případech od pouhé náhody. Tento způsob dosažení vyšších požitků vedl přirozeně k četným nesrovnalostem, neboť v některém odvětví státní správy, kde byly náhodou příznivější poměry (větší počet uvolněných míst, značnější úmrtí či pensionování) postupovali úředníci rychleji než v odvětvích druhých. V důsledku toho voláno bylo) po reformě tohoto neudržitelného poměru a rakouská vláda vyhověla zavedením časového postupu, podle něhož bylo úřednictvu zaručeno, že za určitých zákonem o služební pragmatice stanovených předpokladů dosáhne v jistých pevných časových intervalech automaticky požitků vyšší hodnostní třídy, při čemž doba a nejvyšší hranice tohoto postupu byla ustanovena rozdílně podle školního předvzdělání předepsaného pro dotyčný obor služební. Časový postup má tudíž tu výhodu, že zaměstnanec není svými požitky závislým na pouhé náhodě, oproti tomu má však také jistou nevýhodu. Má prý podle souhlasného úsudku všech rozhodujících činitelů na poli úřednického práva za následek pokles t. zv. ambice. Není úmyslem vyvraceti ani potvrzovati tuto domněnku, avšak jedno jest jisto: že totiž zákonem ze dne 7. října 1919, čís. 541 sb. z. a n., kdy úřednictvu byla pro časový postup uvolněna nová hodnostní třída, stal se celý dřívější systém do jisté míry neudržitelným, neboť státní správě jest takořka odejmuta možnost úředníky lépe kvalifikované nebo zaujímající zodpovědná a důležitá místa povyšovati mimo rámec časového postupu. Tím vniká do státní služby jakási prostřednost ne-li nivellisace, proti které se brání úřednictvo i správa a to z oboustranně pochopitelných důvodů: úřednictvo obává se poklesu vážnosti a významu stavu a správa státní obává se poklesu výkonnosti. Jsou tu sice jisté prostředky jako kvalifikace a disciplinární právo, jimiž možno jaksi čeliti posléze uvedeným zjevům, ale to jsou prostředky donucovací, jichž možno použíti jako ultima ratio, nikoliv však jako prostředek všeobecný. To by neodpovídalo duchu doby ani změněným sociálním poměrům, dnes nutno použíti prostředků jiných, jež by vedly nejsnáze k cíli. Odměňovat mimořádně zaměstnance podle jich píle, svědomitosti a výkonů zavedením kvalifikačního přídavku, aniž by se jinak na časovém postupu cosi měnilo. O tom však později.
Vyskytly se sice ojedinělé hlasy, aby došlo k omezenému časovému postupu t. j. k jakési kombinaci posléze uvedeného postupu se jmenováním, avšak podobnou myšlenku nelze uskutečniti, neboť byl by to krok do zadu a proto nutno časový postup nejen v celém svém rozsahu zachovat, nýbrž ještě odstraněním hodnostních tříd a přeměnou dosavadních skupin rozšířit a vybudovat na zcela jinou základnu.
Především nutno odstranit nynější systém hodnostních tříd, jenž pro svoji starobylost zasluhuje, aby byl uložen do archiválních památek.
Zavedením časového postupu staly se hodnostní třídy XI. až VI. úplně zbytečnými, neboť pravidelně úředník požitky vyšší hodnostní třídy získává buď ihned nebo později také i titul a charakter oné třídy. Původní osnova služební pragmatiky (rakouské) měla také na myslí časové povyšování, jaké jest v platnosti u státních drah a teprve v osnově druhé, 4 když mělo dojíti k hodnocení přesloužené služební doby, sáhlo se k časovému postupu. Systém hodnostních tříd byl časovým postupem nesporně přiveden ad absurdum, a musí bytí v dosavadní své struktuře odstraněn.
§ 50.
Návrh má na mysli utvoření pouze šesti služebních tříd, jež však mohou býti zrestringovány na tři. Tyto služební třídy nemají vyjadřovati hodnost jako dosud, nýbrž mají za účel naznačiti způsob postupu úředníka.
Do třídy VI. a V. zařadí se zaměstnanci, na které se vztahuje časový postup; do třídy VI. nynější podúředníci a zřízenci a do třídy V. nynější úředníci hodnostních tříd XI. až VI., kdežto do tříd IV. až I. zařadili by se úředníci nynějších hodnostních tříd V, až II., na něž se již časový postup nevztahuje. Z těchto šesti tříd mohly by se však vytvořiti pouze tři a to do třídy III. zařadili by se nynější podúředníci a zřízenci, na něž se vztahuje časový postup; do třídy II. zařadili by se nynější úředníci hodnostních tříd XI. až VI., na něž se vztahuje časový postup a do třídy I. zařadili by se nynější úředníci hodnostních tříd V. až II., na něž se již časový postup nevztahuje.
§ 47.
Za účelem časového postupu bylo státní úřednictvo zařaděno do pětiskupin, a to podle toho, jaké školní vzdělání jest pro to které služební odvětví zásadně předepsáno. K výkonům služebním se tu nepřihlíželo a ačkoliv v některých oborech vykonávalo úřednictvo až do jisté míry stejné služby, bylo v mnohých případech zařaděno do dvou, ano až do třech různých skupin. To vedlo k vzájemné nevraživosti a stálé snaze u jednotlivých kategorií dostati se do vyšších skupin. Zásada předběžného vzdělání byla v poslední době několikráte prolomena, takže nemůže již při určení skupin přijíti vůbec v úvahu. Až na skupinu A, není ani jediná z ostatních čtyř skupin homogenní pokud se týče předběžného vzdělání a proto nemělo by smyslu chtíti tento nemožný útvar zachovati nebo snad v té či oné formě obnoviti. Rozvrstvení zaměstnanců podle služebních výkonů zdá se býti nejsprávnějším a nejrozumnějším, neboť odpovídá potřebě a rozumovým důvodům. Zaměstnance nutno hodnotit nejen podle školské průpravy, nýbrž i podle služebních výkonů.
Návrh stanoví celkem čtyři skupiny státních zaměstnanců na místě dosavadních pěti úřednických skupin a dvou quasi skupin pro podúředníky a zřízence. Do první skupiny zařadili by se úředníci konceptní, techničtí a pod., t. j. úředníci, pro něž jest zásadně předepsáno vysokoškolské nebo částečně vysokoškolské vzdělání jakožto podmínka pro první ustanovení ve službě státní.
Do druhé skupiny zařadili by se přednostové úřadů ve větších nebo důležitějších místech, dále dozorčí úředníci, úředníci účetní, pokud jsou přednosty oddělení a pod. bez ohledu na jich předběžné vzdělání, jaké se vyžadovalo pro první ustanovení ve státní službě.
Do třetí skupiny zařadili by se ostatní úředníci subalterní, jakož i přednostové úřadů v menších nebo méně důležitějších místech rovněž bez ohledu na jich předběžné vzdělání, jaké se vyžadovalo pro první ustanovení ve státní službě.
Do čtvrté skupiny zařadili by se nynější podúředníci a zřízenci, kteří posud v úřednických skupinách zařaděni nebyli.
Jak vidno velmi jednoduché rozvrstvení a přirozené, neboť snižuje se počet skupin z dosavadních 5 na 3 u úřednictva a ze 2 quasi skupin na 1 u zřízenců.
Nuže, jak se odměňuje nebo hodnotí předběžné vzdělání? Hmotně. Jestliže úředník byl nucen déle studovati, aby mohl býti přijat pro to které odvětví služební, nechť se mu toto plus hodnotí tím, že v stupnici služného počne příslušným vyšším stupněm vyjadřujícím ono rozpětí mezi nižším a vyšším vzděláním, aby tak nejen z počátku ale i po celou úřední dráhu byl mu náklad spojený s vyššími studiemi hrazen. Nyní se to vyjadřovalo tím, že úředník byl zařaděn do určité vyšší skupiny, kde byl přiměřeně kratší časový postup, poněvadž však, jak bylo již řečeno, tato zásada byla několikráte prolomena, a to k neprospěchu předběžného vzdělání, jeví se potřeba panující rozvrstvení pouze podle předběžného vzdělání odstraniti, za to však studia hodnotiti způsobem trvalejším a nepřekročitelným. Samozřejmě, že se tu jedná pouze o úřednictvo, na něž se vztahuje časový postup.
Rozpětí vyjadřující svrchu uvedený náklad spojený s vyššími studiemi zachová se po celou kariéru, což nyní v mnohých případech nebylo, avšak za to odstraní se Kainovo znamení méněcennosti, vypálené mnohým kategoriím systémem rozškatulkování na skupiny podle vzdělání. O rozpětí tom později.
Nynější systém úřednických skupin představuje budovu a pěti patrech A, B, C, D a E, jež však nejsou vzájemně spojeny žádným schodištěm. Jestliže se náhodou podařilo některé kategorií po úporném zápase docíliti přeřadění do skupiny vyšší, opustila hromadně příslušné patro pomocí žebříku, jemuž se říká nařízení veškerého ministerstva, třeba i centra legis, načež se žebřík odstranil a příslušné patro hermeticky opětně uzavřelo. Samozřejmě, že podobné přeřadění nezůstalo bez následků na ostatní kategorie, neboť exempla trahunt! A tak nebylo ani jediné kategorie, která by nechtěla výše, až ovšem na skupinu A, poněvadž před A již jiné písmeny není. To byl nezdravý zjev, jenž se navrženým systémem opakovati nebude, neboť tento systém představuje budovu a čtyřech patrech vzájemně spojených schodišti. Za určitých, zákonem přesně stanovených podmínek, jest totiž přechod z jedné skupiny do druhé možným.
Amerikanismus! Toto slovo strašilo v denním tisku dlouhou dobu a spočívalo na vzájemném nedorozumnění. Jistě, že všícci měli stejnou vůli prospěti věci úřednictva a službě, bylo však třeba vyjádřiti se blíže. Bohužel, operovalo se pouhými frázemi, aniž by se dospělo k jádru věci. Byla obava z protekce, že stranictví a pod., obava jistě odůvodněná, ale naproti tomu nebylo jistě správným a rozumným vynikajícím úředníkům uzavírati cestu výše, poněvadž nevykazovali předepsanou průpravu školskou. To se všeobecně uznávalo a proto bylo třeba hledati východisko, jež by obě strany uspokojilo. V návrhu jest stanoven přestup z jedné skupiny do druhé za těchto kautel:
§ 48.
Ze skupiny čtvrté, kde jsou zařaděni zřízenci (nižší úředníci s úředním pojmenováním zřízenec) jest možný přestup do skupiny třetí, kde jsou zařaděni úředníci subalterní, po 15 služebních letech, jestliže dotyčný zaměstnanec byl alespoň třikráte velmi dobře posouzen a jestliže složil příslušnou odbornou zkoušku stanovenou pro ten který odbor. Oněch 15 let praxe nahrazuje mu nedostatek studií.
Ze skupiny třetí, kde jsou zařaděni úředníci subalterní a přednostové úřadů v menších místech, děje se přestup do skupiny druhé, kde jsou zařaděni přednostové úřadů ve větších či důležitějších místech, dále úředníci dozorčí, účetní a pod., buď tím, že úředník příslušného místa dosáhne skutečně nebo automaticky po 15 služebních letech, strávených ve skupině třetí, jestliže z nedostatku některé z uvedených míst obdržeti nemohl, ale jinak vyhověl všem zákonným podmínkám.
Ze skupiny druhé, kde jsou zařaděni přednostové úřadů, dozorčí, účetní úředníci a pod., jest možný přestup do skupiny první, kde jsou zařaděni úředníci konceptní, techničtí a pod., jestliže dotyčný úředník pět roků konal příslušnou službu konceptní či technickou nebo i jinou této se rovnající, jestliže byl alespoň třikráte velmi dobře kvalifikován a jestliže složil pro ten který odbor předepsanou odbornou zkoušku.
O přestupu ze skupin 4 do 3 a ze 2 do 1 musí se vysloviti příslušná kvalifikační komise a to oba senáty, takže jest tu zajisté tolik záruk, že protekce či stranictví nebo neschopnost jsou takřka úplně vyloučeny.
Samozřejmě, že při přestupu ze skupin 4 do 3 a ze 2 do 1 bude se jednati pouze o vynikající a snaživé jednotlivce, kdežto přestup ze skupiny 3 do 2 (z řad úředníků subalterních na místa přednostenská, dozorčí a pod.) bude obligátním. Přestup ze skupiny do skupiny stane se jmenováním, což jest samozřejmým, neboť zaměstnanci přiděli se jiná funkce.
§ 49.
Aby přestup ze skupin 4 do 3 a z 2 do 1 byl zaměstnancům umožněn, jest nutno změniti příslušná nařízení ve příčině konání odborných zkoušek, aby totiž každému zaměstnanci jich složení bylo v předepsané lhůtě umožněno. Bude záhodno, aby odborné zkoušky byly ve všech oborech podrobeny revisi, a aby i tu zavedena byla jistá jednotnost, která se nyní postrádá. Jsou odbory, kde jsou předepsány 2 až 3 odborné zkoušky, v jiných naproti tomu žádné, ač služební výkony, postup a zařaděni do skupin jest stejné.
§ 47. a 50.
Resumé: Všichni státní zaměstnanci (úředníci i zřízenci) zařaděni jsou do šesti (případně pouze do třech) služebních tříd, jimiž se vyjadřuje způsob postupu do vyšších požitků pojďte určité stupnice služného a kromě toho do čtyř skupin, jimiž se vyjadřuje výkon či povaha služby. Stupnice služného jsou tři a to stupnice A pro úředníky služebních tříd IV. až I. (případně pouze I.), na něž se již časový postup nevztahuje, dále stupnice služného B pro úředníky služební třídy V, (případně II.) a skupin 1, 2 a 3 konečně stupnice služného C pro nižší úředníky (zřízence) služební třídy VI, (případně III.) a skupiny 4.
§ 51.
Stupnice služného C má 15 stupňů, stupnice B 21 stupňů a stupnice A 9 stupňů.
Zaměstnanci, na něž se vztahuje časový postup, mohou v rámci stupnice služného B a C postoupiti celkem 15kráte po 2 letech, takže po uplynutí 30 v trvalé vlastnosti strávených služebních letech může zaměstnanec odejíti s příslušnými plnými požitky do výslužby, aniž by jeho odchod byl vázán na jakékoliv formality. Může sice sloužiti dále, ale postrádá nároku na časový postup. Stejně pomíjí nárok na časový postup ukončeným 60. rokem věku.
Časový postup zaměstnanců zařaděných do skupiny 4 a do VI. služební třídy (III.) počíná ve stupnici služného C 1. a končí 15. stupněm. Za tuto dobu činilo by služné bez místního, dále rodinného, případně drahotního přídavku, jakož i jiných požitků, tudíž pouhé základní služné:
K 125.000, kdežto nyní činí za tutéž dobu strávenou v trvalé vlastnosti: K 110.800.
Připomíná se, že v obou případech míní se pouze doba strávená v trvalé vlastnosti, tudíž bez let provisorních a při zřízencích počítá se 20. rokem celkové služební doby (i s provisorní), postup podle škály platné pro podúředníky (§ 3 zákona ze dne 7, října 1919, čís. 541 sb. z. a n.).
Dále se připomíná, že částky uvedené v stupnicích služného jakožto služné základní jsou pouze názorně míněny, že však při jich případné změně bylo by nutno zachovati stejný systém, jak se k nim došlo, aby zachováno bylo příslušné rozpětí.