Tím, že bude odstraněn systém koncesní, bude odňata i možnost zbavovati práva k provozování živnosti pro nedostatek ťspolehlivostiŤ. K jakým důsledkům možnost ta vedla, je dostatečně známo. Podle § 3 tiskového zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 6.. z r. 1863 byla ztráta koncese přípustná i tam, kde živnostník byl odsouzen pro opomenutí povinné péče.
Žádného takového obmezení osnova tiskového zákona nepřijímá.
Přes to však, že, jak shora uvedeno, bude věcí zvláštního zákona provésti zásadu o zrušení koncesí knihtiskařských a knihkupeckých, pokládá ministerstvo spravedlnosti za vhodno zásadu tu vysloviti v zákoně tiskovém, poněvadž zrušení koncesí těch tvoři důležitou část svobody tiskové vůbec.
II. Volná kolportáž.
Zákaz volné kolportáže, jaký jest v § 23 platného tiskového zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 6. ř. z. z r. 1863, pramenil opět z nedůvěry státní správy k tisku. Tisk byl pokládán za tak nebezpečný, že shledávalo se nutným zameziti volné jeho šíření.
Prodej tiskopisů periodických závisí na zvláštním povolení, jež udílí zemská vláda. Jistá ulehčení přineslo teprve nařízení ze dne 9. července 1894, č. 161. ř. z., jmenovitě. v tom. že povolení nemůže býti odepřeno tomu, kdo podle ustanovení živnostenského řádu jest oprávněn provozovati živnost volnou, a že může býti odvoláno jen z příčin, pro něž může úřad podle živnostenského řádu odníti právo k provozování volné živnosti.
Na stanovisku ne mnoho liberálnějším stojí i uherský tiskový zákon čl. zák. XIV. z r. 1914. Podle § 13 tohoto zákona mohou rozšiřovati pouličně tiskopisy jenom ti, kdož k tomu obdrželi od příslušného policejního úřadu zvláštní povolení (certifikát). Při tom rak neobmezil zákon správu státní ustanovením, kdy povolení odepřeno býti nemůže, ale naopak stanovil jen případy, kdy povolení uděleno býti nesmí. mezi těmito také případ, že žadatel byl odsouzen ke ztrátě svobody delší tří měsíců; rovněž pak prohlásil zákon přípustným odepříti certifikát těm. kdož byli v jednom roce opětně odsouzeni pro přečin nebo přestupek proti veřejnému pořádku.
Jinak si počíná právo německé a právo francouzské. Německý živnostenský řád žádá předložení seznamu tiskopisů určených k rozšiřování příslušnému úřadu ku schválení a může býti schválení odepřeno jen v určitých případech (pro díla, jež vzbuzují pohoršení nebo slibují-li se premie k vůli získání abonentů). Francouzský zákon tiskový žádá jen ohlášení kolportéra nebo rozšiřovatele knih, brožur, časopisů, maleb, rytin, litografií a fotografií na veřejných ulicích nebo v kterémkoli místě soukromém, avšak i tu platí vydání stvrzenky o ohlášení, pokud jde o časopisy, jen pro obec neb okres.
Ani těchto obmezení předložená osnova nezná. Rozšiřování tiskopisů nemá býti nijak ztěžováno. Navržené opatření, že osoby, jichž se použije ku kolportáži, nesmějí býti mladší osmnácti let, a že osoby mladší dvaceti jednoho roku nesmějí tiskopisy rozšiřovati po 9. hodině večerní, není opatřením, které by bránilo volné kolportáži; jdeť jen o to, aby k provozování kolportáže nebyly lákány děti, z nichž by nic v životě nebylo, protože by se již ničemu neučily, aby pouliční prodej nestal se zástěrkou prostituce. Jedině proto pak, aby mohlo býti kontrolováno, zda rozšiřování neděje se takto neoprávněně, navrhuje se. žádati doplnění všeobecné občanské legitimace.
Nejde tedy o žádné povolení, tím méně o povolení pro určitý okres.
Že v místnostech určených pro bohoslužbu je kolportáž tiskopisů nesloužících výhradně náboženským účelům vyloučena, je jistě také důvodno, poněvadž v místě určeném pro oddání se pobožnosti nemá býti místa pro stranické agitace k jakým by jinak volnou kolportáží mohlo dojíti. Pokud jde o kolportáž cizozemských časopisů, třeba si uvědomiti, že při současném obmezení možnosti konfiskační nebylo by jinak dobře možno brániti se proti takovému cizozemskému tisku, jehož účelem je náš stát podrývati. Dopustiti volnou kolportáž takového tisku mohlo by znamenati vpustiti nepřítele do země. Má proto míti vláda možnost volnému rozšiřování tisku cizozemského brániti se tím. že váže je na povolení úřadu župního a, dokud úřady ty nebudou zřízeny, na povolení příslušného zemského úřadu správního.
III. Tisková oprava.
Tisková oprava nazývá se právem mezinárodním ústavem právním, ačkoliv je pravdou, že ne ve všech státech dochází stejného upotřebení. U nás je jí však užíváno velmi, často a snad měl částečně pravdu onen zástupce žurnalistů rakouských (Austerlitz: Pressfreiheit und Pressrecht str. 84.), jenž děl, že se tak děje proto, že časopisy samy dávají mnoho podnětů k opravám. Hlavně však jistě dochází u nás k tiskovým opravám proto, že není dobře možno dojíti ochrany před tiskovým soudem, t. j. ve věcech urážek na cti před porotou. Souvisí tedy otázka tato částečně také s otázkou úpravy příslušnosti ve věcech tiskových pro urážky na cti. Přes to, že i v tomto ohledu je navrhována osnovou náprava, nepozbude ústav opravy svého oprávnění. Důvody, které vedly k přijetí opravy do práva francouzského. německého, belgického a j., zůstanou. Napadený má míti možnost brániti se touže zbraní, jakou byl napaden. Ale ovšem je třeba a také možno dosavadní ustanovení o opravě zkorigovati.
Ustanovení rakouského práva tiskového spočívají na zásadě pravdy formelní: audiatur et altera pars. Bylo opětně poukazováno na to, že stanovisko toto je značnou nespravedlností k tisku, poněvadž oprava se vnucuje i tehdy, když je časopis přesvědčen o nepravdivostí opravy. Byly také již dříve podnikány pokusy, aby se stala náprava tak, aby místo pravdy formelní nastoupila pravda materielní, ale pokusy takové selhaly.
Ministerstvo spravedlnosti domnívá se, že je možno vyhnouti se úskalí, o něž se dřívější snahy rozbíjely. Je jisto, že žádným způsobem není možno provésti zásadu pravdy materielní úplně. Jak známo, provádění důkazů pravdy vyžaduje mnohdy delší doby, a tu by ovšem přišla eventuelní oprava pozdě. Naproti tomu však není nutno pro tyto nesnáze vnucovati opravu i tam, kde důkazy pravdy jsou po ruce a ihned mohou býti provedeny. Z toho plyne stanovisko, zaujímané též osnovou, že redaktor nemusí uveřejniti opravu tehdy, může-li důkazy pravdy provésti v krátké době zákonem určené, t. j. nejdéle osmidenní. Věcí jeho jest uvážiti hned, když zprávu přijímá, tím více však, když jest žádán za opravu, je-li mu možno důkaz pravdy provésti v zákonné lhůtě. Trvati na nutnosti uveřejniti opravu i tam, kde má možnost ihned pro vésti důkaz pravdy, bylo by jistě nespravedlivo a zůstává nespravedlivým, i když má odpovědný redaktor možnost připojiti poznámku, že na původní zprávě trvá.
Bude-li takto otázka ta řešena, nemůže se státi, že bude ustanovení o přípustnosti důkazů pravdy zneužíváno. Ovšem jest také nutno upraviti jinak i vykonatelnost rozsudku. Čekati na pravoplatnost, znamenalo by zase dopustiti průtah, jenž by vedl k tomu, že by vždy byl nabízen důkaz pravdy jen proto, aby se oprava stala bezcennou.
Při takovémto uspořádání nabude také oprava větší ceny, poněvadž ubudou případy, kdy zpráva uveřejněná byla zřejmě pravdivá a přes to musel časopis opravu přinésti. Při nejmenším pak bude znamenati oprava tolik, že, důkazy nejsou pohotově, aby bylo lze pravdivost zprávy ihned dokázati. Celkem na tomto stanovisku stojí i uherské tiskové právo.
V jiném směru je potřebí rozšířiti právo opravy tak, že je přípustná i proti letákům. a plakátům. Již dávno bylo poukazováno na to, že by oprava měla býti připuštěna i zde. Když pak nyní je rozšiřování (vyvěšování) tiskopisů úplně volné, bylo by lze v této svobodě spatřovati vítanou příležitost k útokům na čest. Ochrana soudní přijde rozhodně vždycky pozdě; dojde-li pak i k odsouzení pro urážky na cti, nedovědí se o tom ti, kdož zvěděli o urážce. Je pravdou, že kruh čtenářů není zde tak přibližně stejný, jako je tomu u časopisů, ale rozhodně lze z velké části zameziti napadání ctí již tím, že ochrana se zde poskytne podobně, jak tomu je u časopisů.
Ještě v jiném směru má dojíti podle osnovy k větší ochraně obecenstva. Začasté se stávalo, že uveřejnění opravy bylo odmítnuto, třeba že nárok na opravu celkem pozůstával, jen pro formální vady opravy, že na př. některá věta neb část věty byla pouhou dedukcí a nevyhovovala tedy zákonu. (Odpovědný redaktor není oprávněn opravy uveřejňovati jen z části.) Zamítnutí nároku na opravu v takovýchto případech má býti zabráněno tím. že soud za souhlasu žalobcova sám upraví opravu tak, aby vyhovovala zákonu, a uloží obžalovanému odpovědnému redaktoru, aby jí uveřejnil v této úpravě. Útraty musejí zde. ovšem stihnouti žalobce, poněvadž si je zavinil.
Mimo to bylo potřebí přesněji určiti kruh osob oprávněných žádati za opravu, dále byl odstraněn rozdíl, jaký byl činěn podle dosavadního práva mezi opravami podávanými veřejnými úřady a osobami soukromými, určeno také přesněji, komu má býti oprava podána, spolu pak určena lhůta, do níž musí býti za opravu žádáno.
IV. Zabavení tiskopisů.
Otázka zabavení tiskopisů náleží k nejpalčivějším otázkám tiskového práva vůbec.
Byly sice v minulosti pronášeny hlasy, že zabavení je institut naprosto zbytečný, avšak hlasy ty byly celkem ojedinělé, neopíraly se o nijaké přesvědčivé vývody a při důkladnějším zkoumání seznáme, že stanovisko to obstáti nemůže.
Je však úkolem tiskového zákona připustiti zabavení jen v takových mezích, aby svoboda tisku nebyla ohrožena a pokud je to pro spořádaný právní stát nezbytno.
Zabavení, jak je navrženo v osnově, je buď prozatímné podle § 33 či procesní nebo tiskové podle §§ 54—57. Zabavení prozatímné je připuštěno tehdy, je-li tiskopis podezřelý proto, že není náležitě označen, není-li totiž na tiskopisu uveden tiskař, vydatel a u časopisu odpovědný redaktor. Při takových tiskopisech jde z pravidla o to, aby osoby za tiskopis odpovědné ušly odpovědnosti, pročež se skrývají. Začasté jest zabavení takovéto jedině možným opatřením proti neznámým provinilcům. V některých cizozemských osnovách připouští se zabavení to jako zajištění, budoucího propadnutí pro nesplnění předpisů pořádkových. Osnova však tak daleko ani nejde. Neběží jí o nic jiného, než aby byla dána dostatečná možnost prozkoumati, není-li tiskopis obsahově závadný, a připouští proto toto zatímné zabavení jen do té doby, nežli je rozhodnuto, nebude-li tiskopis zabaven podle ustanovení o zabavení tiskovém, k čemuž dává lhůtu osmí dnů. Na žádost pak odpovědných osob, které proti předpisu nejsou na tiskopisu vyznačeny, tiskaře, vydavatele a u časopisu odpovědného redaktora, zruší se toto prozatímné zabavení, uplynula-li lhůta osmí dnů, aniž došlo k zabavení tiskovému. Je zjevno, že takovéto ustanovení nemůže nijak svobodu tiskovou ohroziti a že je to nejmenší míra nutného opatření v zájmu tiskového pořádku.
Pokud však jde o druhý způsob zabavení, třeba uvésti toto: Po některých zkouškách opačných dospělo cizí zákonodárství (anglické, francouzské, německé, italské) toho přesvědčení, že všeobecně vyloučiti zabavení tiskopisů pro obsah není vůbec možno. Především je nezbytno ponechati zabavení k účelům procesním, t. j. zabavení, jež se děje, aby byl zabezpečen důkaz, a způsobem, jenž je předepsán trestním řádem pro zabavení vůbec. Tam, kde jsou trestním řádem dány podmínky, aby byly zabaveny věci, kterých je třeba k některému procesnímu účelu, nutno přiznati také přípustnost, aby byly zabaveny tiskopisy. Ale ovšem účel tento nevyžaduje, aby se připouštělo zabavení snad celého nákladu, a stačí, když se zabavení obmezí na malý počet exemplářů (podle francouzského práva čtyři výtisky, podle osnovy tři výtisky).
Jinak má se věc se zabavením k zabezpečení výkonu rozsudku. Zabavení takové, zvané ťtiskovýmŤ, má za účel zabrániti škodlivým účinkům trestného činu, spáchaného obsahem tiskopisu. Popříti se nedá, že u některých trestných činů takové zhoubné účinky mohou nastati rozšířením tiskopisů, a jest ovšem otázkou, do jaké míry je nezbytno, aby se stát bez jinaké újmy svobody tisku proti těmto zhoubným účinkům bránil. Bylo by možno zvláště poukázati na právo francouzské, jež po kusech připouštělo zabavení pro další a další delikty, ačkoliv původně zabavení vůbec neznalo. Má tedy zabavení, o němž právě byla řeč, účel jen represivně policejní. Také věda téměř jednohlasně stoji na stanovisku tom, že zabavení, které sleduje jen tento účel, jest odůvodněno a že jest arci potřebí posouditi poměry jednotlivého státu, jeho poměry mocenské, jeho postavení vůbec, aby bylo možno uvážiti, v jakém rozsahu je pro něj zapotřebí takového represivně policejního zabavení. (Dr. Storch: Zabavení v právu tiskovém 1908 str. 48 a násl.) Pokud jde o otázku, komu se má svěřiti toto zabavení, veliká většina vědeckých pracovníků stojí na stanovisku, že není závady, aby bylo svěřeno orgánům policejním. Nejenom, že podle povahy úkolu — zabrániti škodlivým účinkům trestného činu spáchaného tiskopisem — náleží činnost ta do oboru policie, ale věc dlužno posuzovati i z toho stanoviska, že orgány policejní jsou přece svojí pohyblivostí a organisací k provedení úkolu toho nejzpůsobilejší. Bylo sice také uvažováno o tom, není-li vhodno nahraditi zabavení policejní zabavením soudním. Avšak v tomto přenesení zabavení na orgány soudní nebyla spatřována žádná zvláštní záruka, neboť zvláště historie nás učí, že orgány soudní mohou prováděti právě tak špatnou praxi konfiskační jako orgány policejní, o čemž nejlepší doklad podává utrpení slovenského tisku v Uhrách, (Dr. Storch v citované práci str. 90.) a to za platnosti starého i potom od r. 1914 nového tiskového zákona. (Dle rakouské osnovy 1919 a vysvětlujících poznámek k ní str. 3. projevili souhlas se zabavením policejním i zástupci žurnalistů.)
Záruka proti zneužívání konfiskací musí býti hledána jinde. Jednak v tom, že konfiskace se obmezí na určité delikty, při nichž lze právem tvrditi, že rozšiřování tiskopisů s takovým obsahem mohlo by, ba muselo snad právní pořádek ve státě ohroziti, jednak v tom, že se zamezí možnost zabavovati tiskopisy bez současného stíhání subjektivního.
Třeba také uvážiti, že po zrušení koncesí knihtiskařské a knihkupecké bude možno tiskárny zařizovati i v místech, kde není státního bezpečnostního úřadu. Nežli by tu návrh na zabavení mohl býti učiněn u soudu a nežli by o něm mohlo býti rozhodnuto, bude při dnešní rychlé dopravě tiskopis zpravidla již dávno rozšířen, takže zabavení soudní by přišlo pozdě a nemělo by vůbec ceny. Od myšlenky, přenésti zabavení na soudy, lze upustiti tím spíše, když zabavení, jak dále bude ukázáno, má býti obmezeno na docela nepatrný počet trestných činů veřejné obžaloby.
Že by výběr trestných činů uvedených v § 53 byl široký, nikdo snad tvrditi nebude. Jde-li o velezradu, jde o útok na samu existencí státu. Ten obsah aspoň má pojem velezrady i podle rakouského i podle uherského trestního zákona, a bude ovšem věcí příštího trestního zákona, aby pojem velezrady, jakožto nejtěžšího deliktu směřujícího proti státu, byl definován tak, aby definice byla, pokud možno, přesná a nemohlo býti vytýkáno, že pojem velezrady dá se kaučukovitě rozšiřovati. Někdy bylo také tvrzeno, že prý zabavení pro tento delikt vůbec nemusí býti, protože prý s velezradou nikdo do tisku nechodí. Avšak proti tomu lze uvésti, že právo spořádaného právního státu musí pamatovati i na takové možné případy, že by velezrádné podniky byly šířeny i tiskem.
Nejinak má se věc, pokud jde o přečin proti veřejné mravnosti. Uvolniti nákazu mravní, dáti ji do rukou volně mládeží, znamenalo by podrývati zdraví budoucího národa.
Možnost konfiskací, pokud jde o vybízení ke spáchání trestných činů, je obmezena na míru největší nutnosti. Má totiž zabavení býti přípustno jen, jde-li o vybízení ke zločinům, a to zase jen tehdy, je-li důvodné podezření, že by rozšíření tiskopisů mohlo vésti k provedení jich. Jistě nebude nikoho, kdo by si přál, aby mohly býti beztrestně rozšiřovány tiskopisy s výzvou ku plenění, žhářství, vraždám a pod. Je-li zde takové podezření, či není-li důvodné, uváží arci nejen orgán zabavení nařizující, nýbrž i soud, když rozhoduje o potvrzení zabavení.
Konečně je zabavení přípustné, je-li obsah tiskopisu trestný jen proto, že uveřejnění se stalo tiskem. To jsou případy t. ř. trestního uveřejnění. Podle rakouského práva jsou to čl. VII., VIII. a IX. zákona ze 17. prosince 1862, č. 8. ř. z. z roku 1863, podle nichž je zakázáno uveřejňovati obžalobu neb obsah průvodů předčasně nebo rozebírati důkazní sílu jich a vůbec působiti tím neb podobným způsobem na veřejné mínění, což vše by mohlo ohroziti samostatnost a neodvislost soudcovského rozhodnutí. Konečně pak jde o zákaz uveřejňovati vojenské zprávy, které by mohly ohroziti obranu země.
Odchylky těchto zákonných ustanovení v rakouském a uherském trestním právu (§§ 127, 248, 171, 456 čl. zák. V. z roku 1878.) jsou celkem tak nepatrné, že i před provedením sjednocení trestního prává bude mocí býti konfiskační prakse přibližně stejná.
Netřeba upozorňovati zvláště na to, že odstraňuje se také možnost zabavení pro delikty soukromé žaloby. Náhradou za to je postaráno o lepší ochranu bezpečnosti ctí zdokonalenou úpravou ústavu tiskové opravy, úpravou příslušnosti soudů ve věcech tiskových, jakož i úpravou ručení za škodu spáchanou obsahem tiskopisu.
Kautely pak, které jsou dány proto, aby této ani obmezené konfiskační možnosti nebylo zneužíváno, jsou nejenom v tom, že je potřebí soudního potvrzení konfiskace, nýbrž i že zabavení musí býti zrušeno, jestliže není do týdne, od. nařízení zabavení podán návrh veřejným žalobcem, aby bylo zavedeno trestní řízení pro obsah zabaveného tiskopisu, rovněž pak tehdy, není-li učiněn návrh na prohlášení tiskopisu za propadlý nebo není-li učiněn návrh, aby bylo zavedeno řízení objektivní, neb aby byl stíhán odpovědný redaktor pro zanedbání povinné péče.
Dosavadní největší stesky byly na to, že t. ř. objektivní řízení umožňuje nechati si potvrditi zabavení bez ohledu na to, může-li býti pachatel tiskového deliktu stíhán Čilí nic. Tomu má býti podle osnovy učiněn konec. Žalobce může navrhnouti propadnutí tiskopisu jen tehdy, jestliže zavede trestní řízení proti určité osobě nebo prokáže-li, že stíhání subjektivní není možné. Zdali je tomu tak, posoudí soud.
Úplně odstraniti t. ř. řízení objektivní není zajisté možno, poněvadž nelze si mysliti, aby tiskopis mohl býti bezzávadně rozšiřován tam, kde, jak shora uvedeno, může svým obsahem ohroziti pořádek jen proto, že není zde osoby, která by mohla býti stíhána.
K jednotlivostem bude přihlédnuto při odůvodnění jednotlivých ustanovení osnovy.
V. Nahražení praevence repressí.
Bylo na to poukázáno již shora, že osnova stojí všeobecně na stanovisku, že k obmezení svobody tisku má dojíti jen tam, kde je toho potřebí, aby byly odvráceny škodlivé účinky trestného činu. Nezamýšlí se však, jak bylo v rakouském tiskovém zákoně, činiti takové opatření již napřed. Praeventivní opatření starého tiskového zákona byly na př. koncese knihtiskařská a knihkupecká a možnost odejmouti koncesí, zvláštní povolování drobného prodeje tuzemských tiskopisů v určitém okrese zemským politickým úřadem, zabraňováni kolportáže, zvláštní povolování subskripce, nutnost vyžádati si povolení úřadu bezpečnostního k plakatování, povinnost ohlašovati vydávání časopisů, dále zastavení časopisů. Osnova nezná žádného takového praeventivního opatření. Opatření, jaké se nachází v § 32 osnovy, podle něhož může vláda na dobu dvou let zakázati rozšiřování cizozemského časopisu, byl-li proti němu v jednom roce dvakráte vydán nález na propadnutí a neprošly-li dva měsíce od posledního takového nálezu, jest odůvodněno jistě tím, že proti cizozemským časopisům nelze zpravidla zakročovati obvyklou cestou soudní. Ustanovení podobné nacházíme také. ve francouzském tiskovém zákoně.
VI. Odpovědnost osob, zúčastněných na výrobě a rozšiřování tiskopisů, podle míry jejich viny.
Zde budiž především poukázáno na zásadu, vyslovenou v § 38, že trestné činy spáchané tiskem dlužno posuzovati podle zákona trestního, pokud není v zákoně tiskovém stanovena výjimka. Jde tedy o t. ř. systém odpovědnosti obecné a nepřijímá se jakákoliv zákonná praesumpce pachatelství nebo spoluviny určitých osob, zejména odpovědného redaktora.
Pokud jde specielně o odpovědnost za obsah tiskopisu, přijímá osnova t. ř. systém nedbalosti tiskové a ne systém odpovědnosti postupné a výlučné (belgicko-francouzský).
Systému tiskové nedbalosti, jenž zajisté nejlépe vyhovuje praktické potřebě, bylo vytýkáno, že odpovědnost nastává i tehdy, když pravý vinník, autor, je znám. Aby tuto výtku odstranila, rozhodla se osnova trestati odpovědného redaktora teprve subsidierně, totiž, není-li znám autor, jehož lze pohnati k odpovědnosti. Bylo namítáno, že odpovědný redaktor zanedbal vlastně svoji povinnost vždycky, i tehdy, když autor může býti stihán, a že takovouto úpravou dojde se k tomu, že odpovědný redaktor nebude vůbec čísti příspěvky autorů jemu známých. Než proti tomu lze právem namítnouti, že pro účely tiskového práva stačí, když je učiněno opatření, aby vinník trestného činu byl potrestán, a že odpovědný redaktor nebude zpravidla s jistotou moci počítati napřed s tím, že autora bude lze pohnati k odpovědnosti, což je podmínkou, aby nenastala jeho trestnost.
V souhlasu se zásadou shora uvedenou je také, že tehdy, jestliže část. obsahu zakládající trestný čin dala vytisknouti bez vědomí nebo svalení odpovědného redaktora osoba jiná, odpovídá tato sama jako odpovědný redaktor. Tím se vychází také vstříc opětně projevovanému přání žurnalistů, aby byli chráněni před svémocným jednáním osob neodpovědných, které za jejich zády mocí svého vlivu dají do časopisu, co chtějí.
Při neperiodických tiskopisech neukládá se vydateli nic více, než aby. věděl a podle pravdy udal, kdo psal závadný článek. To platí také o tiskaři. Nejde zde o odpovědnost za obsah tiskopisu, nýbrž o předpokládanou nedbalost, jestliže vydatel a není-li ho, tiskař nemůže ani udati, kdo jest autorem.
Hoření zásada je provedena také tím, že, jak ustanovuje § 21 odst. 3., má vydatel a vlastník tiskopisu povinnost a trestní odpovědnost odpovědného redaktora, není-li tento zřízen nebo pojmenován. Oba dva zajisté musí býti odpovědní za to, když není zde hlavní osoby, které zákon při časopise chce uložiti odpovědnost.
Jinak budiž poukázáno jen na to, že ručení, jaké se ukládá na některých místech osnovy buďto tiskaři nebo vlastníku, je ručením ne trestním, ale čistě hospodářským. Dříve bylo možno zastaviti časopis, jestliže pokuta a útraty do určité lhůty nebyly zapraveny. Ale opětně bylo vyslovováno přání a to kruhy časopiseckými samými, aby alespoň finančně byl zavázán. ten, kdo z podniku má zisk. Této zásadě vyhovuje na př. ustanovení §u 4, podle něhož vlastník tiskárny a nájemce ručí za peněžité tresty uložené jich odpovědným zástupcům, podobně, i vydatel (§ 5), ustanovení §u 24, podlé něhož vlastník ručí za tresty peněžité, uložené pro nesplnění povinnosti uveřejniti opravu, za zaplacení útrat trestního řízení, jakož i za útraty uveřejnění, dále také ustanovení § 38, že ručí vlastník časopisu za peněžité tresty, uložené za čin spáchaný tiskem, a za škodu, která jinému činem vznikla, konečně ustanovení §u 41, podle něhož ručí vlastník časopisu za dobytnost náhrady, jíž se domáhá ten, kdo byl poškozen obsahem tiskopisu, na autoru a, nebylo-li to možno, při časopisu na osobách, odpovědných podle ustanovení o tiskové nedbalosti. Podobné ručení vyskytá se i v cizím právu, tak na př. v článku 44, francouzského tiskového zákona, jenž stanoví ručení vlastníka periodického tiskopisu za peněžité pokuty, na něž bylo uznáno proti osobám podle tiskového práva odpovědným ve prospěch osob třetích.
Všechna tato ustanovení směřují k tomu, aby svoboda tisku nemusila býti ohrožena tím, že by byla zvolena k dosažení týchž účinků opatření, která by mohla vésti snad až k zastavení časopisu.
B.
K jednotlivým ustanovením:
K části I.
K § 1:
V čelo osnovy byla položena zásada o svobodě tisku. Bylo sice poukazováno někdy na to, že zásada taková je samozřejmou v právním státě, avšak nejde jen o rámec, vyplněný teprve dalšími ustanoveními zákona; zásada taková má totiž v zákoně ten význam, že tisku nemohou bytí správními opatřeními ukládána jiná obmezení, než činí zákon sám. Nejde tedy o vyloučení obmezení jen contra legem, ale i praeter legem (Dr. Miřička).
K § 2:
Definice tiskopisu, jak jest pojata do tohoto paragrafu, odchyluje se od definice tiskového zákona ze 17. prosince 1862, č. 6. z roku 1863, aby jasněji bylo vyjádřeno, že není rozhodným obsah, nýbrž forma, v níž tiskopis vychází. (Také § 2 čl. zák. XIV. z roku 1914 uvádí ťspisy, vyobrazení a hudebninyŤ.)
Pokud, jde o hudebniny, bylo navrhováno vyloučiti ty, které nemají slovního doprovodu nebo vysvětlivek, takže by pak pod ustanovení zákona nespadaly skladby instrumentální (solové, komorní a orchestrální). Třeba však uvážiti, že tiskopisy mají úkol plniti kulturní poslání. I takové hudebniny, které nemají slovního doprovodu nebo výkladu, mají obsahovati údaje, požadované jinak u tiskopisů a to pro svou kulturní důležitost (místo tisku, rok vytištění a pod.). Rovněž pak. dokud podobně jako v jiných tiskových zákonech jsou do tiskového zákona pojata ustanovení o odvádění t. ř. volných výtisků, není vhodno činiti zde nějakou výjimku v neprospěch ústavů, o něž jde. Aby však nedocházelo ke zbytečným obtížím, je ustanoveno v § 27, že taková hudebnina nemusí byt předkládána státnímu bezpečnostnímu úřadu místa vydání a státnímu zastupitelstvu.
Že do definice byly pojaty i fotografie. určené k rozšiřování není vlastně než uzákonění dnešního stavu, neboť také již podle dosavadního práva byly fotografie přes původní pochybnosti počítány k tiskopisům. Vyloučení snímků kinematografických je odůvodněno pravě tím, že jinak by byly počítány k fotografiím, ač je to zbytečno, poněvadž podléhají ustanovením zvláštním.
Co do novinářské korespondence uvážila osnova, že není důvodu vylučovati novinářskou korespondenci z takových výhod. jaké poskytuje v příčině stíhání tiskový zákon (na př. ustanovení o imunitě nebo tiskovém promlčení, rovněž i o tiskovém řízení). Jestliže tedy přiznává se jí privilegované postavení právě proto, že zde nejde o takový tiskopis, který má býti všeobecně rozšířen, nýbrž jen o pomůcku pro redakci, pak ji dlužno vyjmouti z ustanovení tiskového zákona, pokud jde o předpisy živnostenské a ustanovení pořádková.
Poskytovati výhody tyto i novinářské korespondenci, jež se dodává nejen redakcím, nýbrž i soukromníkům, není žádného důvodu.
K § 3:
Definice časopisu jest již celkem ustálena. Citací § 19 odst. 2. bylo jen jasněji naznačeno, že rozhoduje, jak často tiskopis má vycházeti, a nevylučuje se tato povaha, vychází-li ve skutečnosti v termínech delších, jinak však zase faktické častější vycházení samo o sobě může přivoditi tuto povahu.
Ustanovení o t. ř. zvláštních vydáních byla z osnovy vypuštěna, poněvadž nedá se spolehlivě zachytiti znak, kdy je zvláštní vydání nepřípustno. Posouzení potřeby jeho může býti individuelní hledíc k rázu časopisu, potřebám čtenářstva atd. Než-li míti měřítko nespolehlivé, je lépe spokojiti se tím, že čtenářstvu se ponechává, aby si samo zjednalo nápravu seznalo-li by, že je opětné šáleno domnělými zvláštními vydáními.
K § 4:
Pokud jde o ručení, bylo částečně již shora řečeno, proč jest potřebí ručení to ustanoviti. Otázkou bylo, zda-li nemá býti také ustanoveno ručení vlastníkovo za peněžité tresty a pokuty, uložené nájemci. Zdá se však, že by ručení takové šlo příliš daleko, že by bylo také ustanovení takové jen na prospěch kapitálově silných, kteří by risiko ručení dali si zaplatiti vysokým nájemným nebo by požadovali zvláštní vysokou kauci.
K § 5:
Jak je viděti také z dalších ustanovení osnovy, nezabývá se osnova nikde pojmem ťnakladateleŤ. Bylo také již na anketě žurnalistické poukazováno na to, že jedna z těchto dvou osob: ať vydatel, ať nakladatel, musí z pojmů nového tiskového práva ustoupiti. Prof. Dr. Miřička ve svém dobrozdání vědecky dotvrdil, že pro účely tiskového zákona stačí, když tiskový zákon operuje toliko s pojmem vydatele v tom smyslu, že je to osoba, na jejímž rozhodnutí závisí, zda-li tiskopis vyjde a po případě, kdy vyjde. Pokud jde o účely tiskového zákona, nerozhoduje ani péče o vytištění, ani péče o rozšiřování tiskopisů. Taktéž je nerozhodné, na čí účet se spis tiskne a rozšiřuje. Všechny povinnosti, které osnova ukládá vydateli, a všechna práva, která jemu přiznává, mohou bytí vykonávána tím, kdo rozhoduje o. tom, zda-li, a kdy tiskopis vyjde. (Francouzský tiskový zákon mluví jen o vydateli. Rakouský tiskový zákon zná vedle nakladatele i vydatele pro tiskopisy periodické, opačně ale zas německý tiskový zákon pro neperiodické.)
Že pojem vydatele nehodí se na toho, kdo rozhoduje jako pouhý zřízenec a ne ze své vůle, je dostatečně patrno z toho, že platí i zde zvláštní ustanovení § 4 o odpovědném zástupci, nájemci a zákonném zástupci.
K § 6:
Určiti pojem vlastníka tiskopisu má největší důležitost zvláště, pokud jde o časopis, poněvadž i v theorii i v praksi je pojem ten poněkud pochybný; v osnově ukládají se jisté závazky nejenom vlastníku časopisu, nýbrž i vlastníku jiného tiskopisu a proto zvolena definice vlastníka tiskopisu vůbec.
K § 7:
Určiti místo vydávání jest rovněž důležité a dlužno za místo to všeobecně prohlásiti místo, odkud je časopis rozšiřován. Jsou totiž možny případy různé, tak jmenovitě, že časopisecký podnik má sídlo jinde, než kde časopis se tiskne, a časopis může býti buďto rozšiřován přímo z tiskárny nebo je nejprve zasílán administraci, a rozšiřování děje se teprve odtud.