K § 8:
Hledíc k definici § 2 je nezbytno určiti, co je rozšiřování. Definice volená osnovou naznačuje zcela jasně, že nezáleží zde na individuelní neurčitosti osob, nýbrž jen na větším počtu. Na stanovisku tom stojí také věda a jedině ono vyhovuje praktické potřebě (Dr. Miřička).
K § 9:
Podle vzoru uherského tiskového zákona vyslovuje se zde zvláště nepřípustnost odníti dopravu tuzemským tiskopisům. Výjimku tvoří jen tiskopisy, které jsou zabaveny nebo za propadlé prohlášeny, potom ty cizozemské časopisy, jichž rozšiřování zakázala vláda podle § 32. Pokud jde o tiskopisy zabavené nebo za propadlé prohlášené, nepřijala osnova trestnosti takového rozšiřování, poněvadž správně bylo namítáno, že není prakticky možno všechny zákazy, byť úředně publikované, dokonce za delší dobu, chovati v patrnosti a důkaz vědomostí či nevědomosti o zákazu je téměř neproveditelný. Co do zákazu rozšiřování tiskopisů, na nichž není vyznačeno místo tisku a tiskař, u časopisu pak odpovědný redaktor, možno poukázati na vývody dřívější o zabavení prozatímném, jež se připouští proto, že takové tiskopisy jsou prima vista podezřelé.
K § 11:
Není žádného důvodu, aby pro osoby podrobené jinak pravomoci soudů vojenských, platila ustanovení zvláštní, a je jistě docela v souladu s moderními tendencemi, když i pro tyto osoby nastává příslušnost soudů občanských. Tím se také docílí větší záruky, že rozhodování ve věcech tiskových bude se díti podle týchž zásad, a bude dobrodiní soudů porotních zachováno i těmto osobám.
K části II.:
Bylo již shora poukázáno na to, že také ustanovení živnostenská v zákoně tiskovém ze 17. prosince 1862, č. 6. z roku 1863, jakož i ustanovení živnostenského řádu z 10. prosince 1859, č. 227 ř. z. jsou ovládána snahou po praeventivních opatřeních, aby nemohlo dojíti ku škodlivým účinkům tisku.
O koncesích k provozování živností knihtiskařských, a knihkupeckých, jakož i o zákazu kolportáže byla učiněna zmínka již shora. Není zapotřebí zvláště ustanovovati, že živnosti zde označené podléhají ustanovením živnostenského řádu, poněvadž rozumí se to samo sebou, právě tak jako platí ustanovení zákonů finančních a j. (§ 13).
Jak bylo již dříve uvedeno, prodej časopisů byl podle rakouského zákona vázán na zvláštní povolení, vyvěšovati pak tiskopisy na veřejných místech a sbírati objednávky na tiskopisy bylo lze jen podle úředního povolení.
Všechna tato obmezení jsou ovšem neslučitelna se svobodou tiskovou a lze přijmouti jen ta obmezení, která jsou nezbytně potřebná k provádění zákona spočívajícího na svobodě tiskové, a obmezení taková nesmí býti. překážkou rozvoje tisku.
Podle návrhu osnovy mají ustanovení živnostenského řádu z roku 1859 ve znění vyhlášky ze 16. srpna 1907, č. 199 ř. z. a průmyslového zákona uherského čl. XVII. z roku 1884 zůstati v platnosti jen potud pokud není jinak ustanoveno předpisy zákona tiskového.
Nejdůležitější zásady jsou však pojaty do tiskového zákona samého. Prodej časopisů v určitých místnostech je dovolen každé svéprávné osobě. K provádění zákona tiskového jest ovšem nezbytně potřebí, aby bylo úřadu známo, kde se prodej časopisů děje a proto jest uložena povinnost ohlásiti místnost prodejní státnímu bezpečnostnímu úřadu. To platí ovšem i o tom, kdo je podle živnostenského řádu oprávněn prodávati zboží všeho druhu a tedy i časopisy. Výjimka byla učiněna, pokud jde o podniky časopisecké, poněvadž zvláštní ohlašování přirozeně může odpadnouti, je-li vyhověno požadavku, aby na časopisu byly označeny místnosti podniku (redakce, administrace a expedice), v nichž se prodej má díti (§ 14).
K sbírání objednávek netřeba, jak již shora uvedeno, zvláštního povolení; ale právě proto, že odpadá možnost zkoumati nezávadnost osoby, je třeba takového opatření, aby subskripce nemohla býti všem nebezpečným živlům záminkou, aby se snadno domohly přístupu do domů a domácností. Z těchto důvodů žádá se, aby ti, kdož chtějí sbírati objednávky, měli všeobecnou občanskou legitimaci, jež bude na jejich žádost doplněna dodatkem, že a pro koho smějí sbírati objednávky. Proto také se žádá, aby to byli zletilí příslušníci našeho státu, a je možno odepříti povolení, je-li žadatel pro soudní odsouzení z volebního práva do obcí vyloučen a je-li při tom možno se obávati, že by odsouzená osoba tohoto práva zneužila. Poněvadž nyní ztráta práva volebního nastává mimo nepatrné výjimky jen výrokem soudním, nečiní zjišťování to potíží.
Široké znění odstavce prvního §u 15 umožňuje, aby právo sbírati objednávky měli také ti, kdož mohou prodávati tiskopisy vlastního nákladu podle § 14 odst. 1. Udělovati právo k sbírání objednávek i těm, kdož jsou oprávněni jen k prodeji tiskopisů uvedených v odst. 1. §u 20, není zajisté důvodu, a také státní rada živnostenská vyslovila se právem proti tomu.
K tomu, co bylo řečeno již dříve o volné kolportáži, možno uvésti jen toto: Osnova stojí na stanovisku, že kolportovati časopisy může i ten, kdo není živnostníkem oprávněným k prodeji časopisů. Jak již dříve bylo. řečeno, žádá se výkaz občanskou legitimací, aby mohla býti kontrolována obmezení daná co do věku. Poněvadž všeobecná občanská legitimace slouží účelům průkazním vůbec a je záhodno, aby každý měl takovou legitimaci, nelze v tom shledávati stížení volné kolportáže.
Bylo však třeba činiti rozdíl mezi bezplatným rozdílením tiskopisů a jejich prodejem. Bezplatné rozdílení tiskopisů není zajisté pro svoji mimořádnost s to, aby provozování živnosti knihkupecké nějak ohrozilo. Ohrožení takové mohlo by se však státi, kdyby právo prodávati jakékoliv tiskopisy bylo dáno každému bez ohledu, zda-li jsou u něho podmínky dané živnostenským řádem pro provozování živnosti knihkupecké. Takovéto uspořádání je zajisté pro tisk sám výhodnější a liberálnější, než kdyby bylo stanoveno, že kolportáž připouští se jen těmi, kdož mají právo prodávati časopisy a tiskopisy.
Povoliti volnou kolportáž i podomní, pokládá osnova za škodlivé. Zkušenost ukázala, že četným podomním obchodníkům jest podomní obchod jen záminkou k dosažení zcela jiných účelů, jimiž by mohla býti ohrožena veřejná bezpečnost. Volná kolportáž, sbírání objednávek, předplácení, vše to umožňuje tak široké rozšíření tiskopisů, že není třeba sahati k podomnímu obchodu. Nelze také zapříti, že tato forma rozšiřování tiskopisů přivedla by do naších domácností daleko více t. ř. krvavé literatury, než bylo v nich dosud. (Za zákaz takový přimlouvá se na př. i notářská komora v Brně.)
O nutnosti žádati zvláštní povolení pro pouliční prodej cizozemských časopisu byla učiněna zmínka již shora. Zde budiž podotčeno jen tolik, že přirozeně neuděluje se povolení to lištu, nýbrž osobě a že. je možno povolení to obmeziti místně, poněvadž při tomto uspořádání nebude nutno nepřipouštěti k pouličnímu prodeji cizozemské časopisy tam, kde pro jiné poměry ve složení obyvatelstva a pod. netřeba se obávati nepříznivých účinků, pro něž je prodej cizozemských časopisů vázán na povolení.
Namítá-li se, že kruh osob, které čtou cizozemské časopisy, je velmi malý, nasvědčuje to tomu, že při nich potřeba pouličního prodeje není tak velká jako při domácích a že právě proto takové obmezení nemůže býti nijak těžce pociťováno (Dr. Storch).
Ustanovení o nutnosti, označiti cenu pro drobný prodej, bylo sem pojato proto, poněvadž jinak by byla poskytnuta nejlepší příležitost k vyhánění cen do výše a to i na škodu řádného obchodu.
Dodatek připojený k odst. 6., že pro prodej jiných tiskopisů než časopisů platí všeobecné předpisy o obchodu knihami, věcmi uměleckými a hudebninami má naznačiti, že jde vlastně o provozování živnosti mimo obchodní místnost a že proto nezbytně musí platiti i zde důvody, které vedou k regulování prodeje v prodejních místnostech, na př. o době denní atd.
Vyvěšování plakátů má býti nyní volné všude, i na veřejných místech a to bez rozdílu, zda jde o plakat politický či nepolitický (ani francouzské právo toho rozdílu nečiní). Jestliže jest ustanoveno, že místní bezpečnostní úřad může pro takové vyhlášky ustanoviti určitá místa s účinkem, že vyvěšování jinde se státi nesmí. není možno spatřovati v tom obmezení rozšiřování tiskopisů, poněvadž jde jen o opatření, které jak ukázala zkušenost. je nezbytné z důvodu esthetiky, bezpečnosti provozu a pod.
Ze stylisace je jistě dostatečně patrno. že obmezení žádného není, i pokud jde o obecně přístupné místnosti, a že výpočet způsobů upevnění není nijak taxativní. Je jisto, že plakát má daleko větší účinek, než jinak rozšiřovaný tiskopis a nezdá se proto vhodno obmeziti se na konfiskaci, dle návrhu valně obmezenou. Aby nebylo nutno ponechávati praeventivní censuru, spokojeno se repressí tak, že státní bezpečnostní úřad a jeho orgány mohou plakát odstraniti, shledávají-li v jeho obsahu skutkovou povahu trestného činu, stíhaného z moci úřední.
Ustanovení odst. 2. má svůj vzor v právu francouzském a zakládá se na myšlénce, jejíž správnost potvrzuje každodenní zkušenost, že úřední vyhlášky na veřejných místech vyvěšené, jsou při hromadném vyvěšování i soukromých vyhlášek úplně nezřetelný a účelu vyhlášky úřední se skoro vůbec nedosahuje, poněvadž veliká většina obecenstva není na ně nijak formou a pod. upozorněna. Poněvadž však bylo poukazováno na to, že mohou nastati doby, jakou jest i dnešní, že totiž jest obtížno získati barevný papír, nebylo ustanovení to učiněno obligatorním pro vždy, nýbrž byla jen možnost takového nařízení dána vládě, jež zajisté náležitě uváží, zda-li již pominuly důvody bránící uzákonění takového předpisu ihned a na vždy, nebo pokud snad znovu nenastaly.
K části III.:
Zde dlužno poukázati nejprve ha to, že právě proto, že osnova nemíní žádati ohlašování zamýšleného vydávání časopisů, je nutno pojmouti sem některé údaje, které by jinak byly patrné z ohlášky. Jak je viděti z dalších ustanovení osnovy, je nezbytně zapotřebí k provádění zákona znalosti údajů zde žádaných. To platí jmenovitě o udání hlavního rázu časopisu (viz na př. ustanovení § 21) a o jméně a bytu vlastníkovu (§ 19).
Utvořiti úplně vyhovující definici odpovědného redaktora nepodařilo se ani vědě. Místo toho však je třeba určiti, jaké náležitosti musí míti odpovědný redaktor. Stanoví-li se pak že musí míti vliv na určení obsahu časopisu, aby mohl vyhověti povinnostem odpovědného redaktora, jak jsou v zákoně stanoveny, stává se zajisté každá jiná definice zbytečnou. (Dr. Miřička: ťO pojmu odpovědného redaktoraŤ ve Sborníku věd právních a státních, ročník VII.)
Není dnes sporu o tom, že tiskové právo musí se vší sílou snažiti o to, aby zamezilo zneužívati ustanovení o odpovědném redaktoru tak, že by odpovědný redaktor byl osobou jen nastrčenou. Ustanovení § 21, jak je navrženo, naznačuje zajisté zřejmě, že, je-li odpovědným redaktorem pojmenována osoba, která nemá náležitostí odstavce 1., tedy osoba nastrčená nepokládá se za odpovědného redaktora podle tohoto zákona. Tu pak nastává účinek, že odpovědnost stíhá vydatele a vlastníka (odst. 2. § 21). Tyto osoby mají odpovídati tak, že každá ručí za celek. Ručení takové nastává i tehdy, je-li odpovědnost za obsah časopisu přenesena na několik osob. Zvyšuje se tím záruka žádaná zákonem, mimo to třeba mysliti na možnost, že nebude vždy ani lze přesně vyznačiti oddíly, za něž jednotliví redaktoři mají býti odpovědní (Dr. Miřička).
Požadavek státního občanství neklade se všeobecně, právem však zajisté se žádá, aby odpovědný redaktor měl bydliště v některé obci tuzemské a aby, jde-li o časopis politický, byl zapsán ve stálém seznamu voličů; je zajisté důvodno, aby u toho, kdo je odpověden za obsah listu tendence politické, vyžadoval se takový zájem na našem státu a jeho politickém směru proto, že je naším příslušníkem a oprávněným voličem. Ustanovení, že překážkou výkonu odpovědného redaktorství je vazba zjišťovací, vyšetřovací nebo trestní, je zajisté také odůvodněno, poněvadž výkon této vazby, jak je předepsán trestním řádem a domácími řády trestnic a věznic, zamezuje, aby odpovědný redaktor plnil náležitě všechny úkoly, které jemu tiskový zákon ukládá, zvláště arci je to nemožno, je-li vazba vykonávána na jiném místě, než kde je časopis redigován (Dr. Storch). Stačí na př. poukázati na ustanovení o tiskové opravě, aby bylo vidno, že odpovědný redaktor musí míti volnost pohybu, možnost opatřiti si informace rychle a včasně, což vše za vazby možno není. Není proto také možno z důvodů zásadních rozeznávati, jde-li o vazbu pro delikt politický nebo jiný. (Jak žádala Reichsgewerkschaft der deutschen Presse in der tschechoslovakischen Republik.)
Hlavní zásady úpravy ústavu tiskové opravy byly probrány už dříve. Zde třeba podotknouti jen toto: Uvažováno bylo i o tom, zda má býti ponecháno dosavadní označení tohoto ústavu. Shledáno však, že vhodnějšího slova voliti nelze, nehledíc ani k tomu, že již je vžito. (Prof. Dr. Storch podotýká ve svém dobrozdání, že české slovo ťodpověďŤ je příliš bezbarvé a nenaznačuje úmyslu zasílatelova ani tak přibližně, jako německé ťEntgegnungŤ. Námitka, že snad slovo ťopravaŤ může vzbuzovati představu, jako by to, co se opravuje, musilo být falešné, a to, co se na ni odpovídá, správné, není vhodnou. Soudný čtenář dovede zajisté oceniti význam takového projevu, který podle své povahy vzbuzuje prima facie domněnku jakési jednostrannosti.)
Dosti široká dikce prvé věty § 22 byla volena proto, aby bylo naznačeno, že právo opravy má i ten, koho zpráva nepřímo se dotýká, poněvadž i výslovně nejmenovaný může býti zasažen citelně nejenom přímo, nýbrž i nepřímo. Jíti dále v opravě než, že se připouští buď pouhé popření skutečnosti v časopise tvrzených neb uvedení skutečností, která tvrzení ona opravují a vyvracejí, nezdálo se býti vhodné. U soudného čtenářstva rozhodují jedině skutečnosti a ne pouhé závěry. Nelze se také spokojiti vysvětlením, jež by neobsahovalo skutečností ani opravujících ani vyvracejících, ježto by posouzení, zdali oprava je žádána důvodně, bylo velice těžké ba přímo nemožné. Na druhé straně nebylo nutno obmezovati opravu na zprávy nepříznivé, poněvadž ze slov ťdotýká seŤ a z toho, co dále uvedeno o dotčení se dobré pověstí, je vidno, že nemůže jít o zprávy pro čest irrelevantní nebo dokonce příznivé. Kruh osob oprávněných žádati za opravu byl nově určen tak, že lépe vyhovuje praktické potřebě, která podle zkušenosti sahá dále, než aby byla uspokojena pojmenováním nejbližšího příbuzenstva. Leckdy může i dosti vzdálený příbuzný býti v takovém poměru k napadenému, že je nucen v zájmu pověsti žádati za opravu. Ovšem může žádati odpovědný redaktor za osvědčení takového poměru jen tam, kde lze o něm pochybovati. Tím se vyhovuje zájmům obou stran.
Pokud jde o rozsah opravy, béře se za základ původní ťzprávaŤ a ne ťčlánekŤ (jako v § 19 rak. a čl. 12 a. 13 franc. tisk. zákona), poněvadž nelze neuznati výtek, jež tomuto označení byly činěny. Jdeť správně jen o ty části článku, které mají býti opraveny. To pak platí také, šlo-li by o opravu proto, že nějaká podstatná okolnost byl zamlčena (Dr. Storch).
Některá ustanovení (odst. 4.) slouží informaci obecenstva. Osnova upouští také od zákazu glosování opravy a to také, pokud jde o opravy úřední, poněvadž má za to, že je lépe, vyřídí-li se věc najednou, nežli, zavléká-li se i do pozdějších čísel. Účelem opravy přece je správně informovati čtenářstvo a, uvedl-li by odpovědný redaktor ve své poznámce k opravě opět něco, co by mohlo čtenářstvu zkaliti úsudek podle původní zprávy a opravy, měl by napadený nepochybně právo žádati za novou opravu poznámky.
Co do lhůty k opravě, pokládala osnova za vhodné určiti jí tak, aby, třebas byla co nejkratší v zájmu opravujícího, přece za normálních poměrů byla postačitelná a snadno kontrolovatelná. Těmto požadavkům by nemohlo vyhovovati, kdyby lhůta měla býti určena snad, od uzavření čísla pro tisk nebo podobně. Zvláštního ustanovení pro případ, kdy uveřejnění ve třech dnech není proto možno, že číslo bylo již vytištěno nebo k tisku připraveno, není třeba, poněvadž zde není zavinění a nemůže dojíti k odsouzení odpovědného redaktora.
Úchylka, která jest učiněna ve prospěch jazyka státního, jakou zná i cizí (rak., uher.) zákonodárství, není jistě povážlivá, je-li zmírněna tím, že odpovědný redaktor může opravu zaslanou v jazyku státním přeložiti do jazyka časopisu. Že za správnost překladu ručí, je samozřejmo.
Úvod § 23 dostatečně naznačuje, že lze odepříti uveřejnění opravy tehdy, když všem podmínkám §u 22 nebylo vyhověno. Mezi podmínky ty náleží také zaplacení poplatků, ovšem za předpokladu, že odpovědný redaktor vyhověl ustanovení odstavce 8., totiž oznámil jejich výši ihned při dodání opravy neb obratem pošty.
Ustanovení, že oprava může býti uložena také v rozsudku osvobozujícím, když totiž obžalovaný jednal v omylu vylučujícím trestnost, a že odpovědný redaktor i zde musí hraditi útraty, vyhovuje zajisté praktické potřebě, poněvadž jinak by napadený došel škody a odpovědný redaktor by vždy odmítal uveřejnění pro skutečné nebo domnělé přesvědčení o pravdivosti zprávy. Případná povinnost uveřejniti opravu v jednom nebo několika jiných časopisech je ochranou obecenstva proti neposlušnému redaktoru právě tak, jako zase odpovědný redaktor je chráněn ustanovením, že oprávce, je povinen hraditi i poplatek za uveřejnění opravy, dojde-li následkem výroku vyšší stolice ke změně soudního výroku o povinnosti uveřejniti opravu.
K tomu, co bylo dříve uvedeno o novém ustanovení, majícím chrániti obecenstvo před napadením v letácích, a plakátech, stačí uvésti, že ustanovení §u 24, že výkon, děje se podle ustanovení exekučního řádu, úplně postačuje k tomu, aby byla vynucena povinnost odsouzeného vydavatele k vytištění a rozšíření opravy; jím je zajisté podle definice §u 5 i ten, kdo není jako takový na tiskopise označen.
K § 27:
Výslovné ustanovení o tom, že povinnosti odvésti výtisk povinný je vyhověno, odevzdají-li se poště s nákladem určeným pro vydatele, bylo sem pojato v zájmu tiskaře, protože zaslání nákladu z tiskárny nakladateli není možno pokládati ještě za rozšiřování. Jinak však musí povinné výtisky býti dodány tiskovému úřadu již v době, kdy počne se rozšiřovati tiskopis. Ostatní předpisy tohoto paragrafu jsou v zájmu tisku, aby poštovním úřadem mohla uložena býti povinnost, dopravovati takové zásilky co nejrychleji.
K § 28:
Není nikterak tajno, že doktrína požadavek zde stanovený skoro vesměs zavrhuje. Avšak jmenovitě pro stát kulturně se vyvíjející není možno jiným způsobena zabezpečiti vědeckým institucím, zvláště universitám, aby se jim dostalo všech tiskopisů v republice vydávaných, leč by věc ta došla úpravy zvláštním zákonem, což však je. prozatím zbytečné a nedoporučuje se.
Poněvadž však břímě, o něž jde, může býti dosti značné, má býti ústavům, jež mají nárok na volné výtisky, uložena povinnost částečné náhrady. Původně bylo zamýšleno ustanoviti již nyní určitou cenu, při jejímž překročení by měla býti hrazena polovice, uváženo však, že takové ustanovení není vhodné zvláště pro nynější dobu s cenami velmi často se měnícími. Ustanoviti, které výtisky mají býti pokládány za nákladné, vyhraženo proto prováděcímu nařízení.
Volné výtisky mají býti podle osnovy zasílány presidiu ministerské rady, ministerstvu vnitra, knihovnám všech stávajících universit, bibliografickému ústavu, knihovně Národního shromáždění a Statistickému úřadu.
Za důležité pokládá osnova vyhověti potřebě státního úřadu statistického, neboť by bylo jinak velice obtížné a nákladné zjednávati si pomůcky pro řádnou statistiku a nijak by nebyla dána záruka, že by pomůcky ty byly úplné. I pokud jde o státní statistický úřad, i pokud jde o československý bibliografický úřad, bylo pokládáno za vhodno ponechati těmto úřadům také možnost všeobecné vyhlášky, které výtisky odváděti jim netřeba, neboť teprve rozvojem těchto ústavů bude dána příležitost přesněji seznati rozsah potřeby výtisků.
Potřeba musejní knihovny v Praze bude uspokojena tím, že stanoví se povinnost bibliografického ústavu po registrování výtisky mu zaslané odevzdati této knihovně.
K §§ 29—31:
Ustanovení § 29 je v souhlasu s moderními snahami o ochranu mládeže. Je všeobecně známo, že jmenovitě mysl mládeže je nad míru přístupna vlivu tisku právě tak jako filmů a pod., a je také statisticky zjištěno, že mnoho, a snad větší procento zločinů mladistvých provinilců, má základ v otravné četbě nebo ve filmech. Pokud jde o filmy, je postaráno o nápravu moderními ustanoveními o censuře filmů a zvláště vylučováním filmů pro mládež se nehodících. Ne tak však, pokud jde o tiskopisy. Dnes ještě je možno, aby nejhorší krváky byly prodávány mládeži bez závady, aby tak bylo působeno na její bez toho vznětlivou fantasii a aby byla na zločineckou dráhu přímo uváděna. Podobné ustanovení, jako je v § 29, nacházejí se i v cizím zákonodárství, tak na př. švýcarském, jakož i některých států amerických.
Podobné ochrany však potřebuje nejenom mládež, neboť je známo, že najdou odběru i takové časopisy nebo díla, vydávaná v sešitech, jejichž účelem není vzdělati, poučiti, pobaviti, nýbrž která se honí jedině za výdělkem a k tomu konci lákají tím, že hoví chlípnosti a uráží a kazí veřejnou mravnost. Zde je v zájmu všech, aby vydávání takovýchto časopisů nebo děl bylo znemožněno.
Ovšem v obou případech musí zde býti určité záruky, aby dobře míněných ustanovení nebylo zneužito proti řádnému tisku. Ustanovení osnovy této potřebě. jistě plně vyhovují. Rozhodnutí v obou případech je svěřeno sborovému soudu, jenž podle potřeby vyslechne znalce z oboru umění neb vědy a to po ústním líčení, při němž vyslechne také vydatele, odpovědného redaktora a vlastníka, takže tito mají možnost dokonale obhájiti, že podmínek o zákazu tu není. Dokonce je učiněno podmínkou nálezu proti tiskopisům hovícím chlípnosti, urážejícím a kazícím veřejnou mravnost, že návrh zákazu lakového musí býti učiněn státním zástupcem na žádost ministerstva vnitra, kterou toto učiní po slyšení ministerstva školství a národní osvěty, a tedy zajisté mnohými úřady bude již napřed zkoumáno, zda-li jest nutno vydávání časopisu nebo díla zakázati a bude návrh takový činěn jen v případech závažných. Dokonce pak soud vyslechne zajisté vždy znalce, nebude-li věc úplně jasná a nepochybná. Další nutnou zárukou je možnost podati opravný prostředek ke sborovému soudu druhé stolice, jenž rozhodne zase po ústním líčení. Jde-li o zákaz prodeje necudných tiskopisů k ochraně mládeže, je arci nezbytno, aby bylo možno rychle zakázati takové rozšiřování nebo vystavování, a proto se připouští, aby zákaz takový vydal státní bezpečnostní úřad, jenž jej oznámí příslušnému sborovému soudu k rozhodnutí. Toto rozhodování je tedy obdobou soudního potvrzení zabavení.
K § 32:
O výjimce ze zásady volného rozšiřování tiskopisů byla řeč už shora. Ustanovení to má vlastně důvod v tom, že státní správa nemůže proti cizozemským časopisům provésti taková opatření jako proti tuzemským. Zabavení je zpravidla neproveditelno, poněvadž cizozemské časopisy jsou po většině zasílány jednotlivým abonentům poštou. Subjektivní stíhání je téměř nemožné, protože osoby, odpovědné jsou mimo dosah státní moci. Nezbývá proto, má-li stát míti možnost aspoň poněkud brániti se proti cizozemskému tisku, než aby vláda mohla rozšiřovaní tiskopisů na čas zakázati. Podmínka, že dvakráte v jednom roce byl proti časopisu vydán nález na propadnutí, bude již sama o sobě zárukou, že opatření toho nebude zneužíváno.
Bylo také poukazováno na to, že snad rozhodnutí o tom bylo by přenechati soudu. Avšak zde nutno uvážiti, že zákaz takový má mnohdy i význam politický, neboť není státu mnohdy lhostejno, jak se druhý stát chová k jeho tisku. Svěřovati posouzení účinku takového zákazu soudům se nedoporučuje a proto jest rozhodnutí to ponecháno vládě.
Dokud nejsou poměry mezistátní upraveny, je vhodno dáti vládě možnost zákazu takového i bez podmínek §u 32. Tomu pak vyhovuje přechodné ustanovení §u 60 odst. 1.
K § 33:
Osnova upouští celkem od zabavení a prohlášení tiskopisu za propadlý pro delikty pořádkové. Také není opatření těch zapotřebí, poněvadž stačí příslušné hrozby trestní. Výjimku třeba učiniti pro případy, kde jde o tiskopisy, u nichž chybí povinné údaje podle § 19. O tom byla řeč již shora. V prováděcím nařízení bude upozorněno na to, že není arciť ustanovení toto namířeno proti těm případům, kde snad náhodou a jen výjimečně povinný údaj byl opomenut, jako se státi může u časopisů.
K ustanovením trestním
(§§ 34 a 35):
Jak je vidno, je přestoupení předpisů rázu živnostenského prohlášeno za delikt stíhatelný úřadem politickým, z ustanovení pak pořádkových je to případ §u 19, nebyly-li povinné údaje učiněny nebo staly-li se jen z nedbalosti nesprávně. Pokud jde o delikty soudní, byly jako případy tíže trestné posuzovány ty, kde jde o neuposlechnutí zákazu (bod 5—7) a případ nesplnění povinnosti, uveřejniti opravu a vyhlášku soudní. Těžší trestnost je odůvodněna z části tím, že jde o nezachování příkazu úředního, v části pak nutností, poskytnouti cti zvýšenou ochranu.
Pokud jde o stíhání vědomého rozšiřování, upouští osnova od stíhání rozšiřování tiskopisů zabavených a rovněž od stíhání vědomého otištění zabaveného časopisu, majíc za to, že bez toho důkaz vědomí je tak těžký, že ustanovení takové bylo by málo praktické, jak tomu nasvědčuje také dosavadní zkušenost. Výjimku bylo třeba učiniti, pokud jde o zákaz rozšiřování cizozemských časopisů, neboť zde nejenom jde o případ výjimečný, nýbrž i pro uvedenou již malomoc státní správy oproti cizozemským časopisům třeba užíti všech prostředků, které jsou povahou věcí dány k tomu, aby zákaz byl proveden. Výjimka podle bodu 5. má význam tím větší, že zde lze si vhodně zajistiti účinek zákazem individuálním, třebas by snad po prvé trestní řízení pro nemožnost důkazů vědomí nebylo ani zahájeno; na to bude v prováděcím nařízení poukázáno.
K § 37:
Osvobození od předpisů pořádkových pro tiskopisy vydávané státními a samosprávnými úřady, zákonodárnými sbory a jejich výbory, anketami svolanými vládou, a akademií věd a umění, je plně odůvodněno tím, že předpisy všeobecné pro úřadování těchto orgánů úplně postačují. Obmezení, že osvobození to platí jen, pokud takové tiskopisy přinášejí pouze úřední zprávy, bylo připojeno na oprávněnou žádost žurnalistů, kteří poukazovali na to, že mnohdy i úřady v časopisech, které vydávají, uveřejňují články, nebo že i jednotlivci otiskují v nich příspěvky, které se dotýkají cti osob třetích, a je důležito, aby i proti takovýmto článkům a zprávám mohlo býti užito ustanovení o tiskové opravě.
K oddílu IV. (Odpovědnost za obsah tiskopisů).
Důležito je výslovně vytknouti, které činy sluší pokládati za spáchané tiskem. Po návrhu prof. Dr. Miřičky byly stanoveny kategorie tři: t. ř. trestná uveřejnění, zanedbání povinné péče a ostatní trestné činy spáchané obsahem tiskopisů.
Co do trestných uveřejnění, jde o delikty, jež jsou trestny jen proto, že stalo se uveřejnění tiskem. Případem toho druhu jsou čl. VII., IX. tiskové novely z roku 1862 a § 456 čl. zák. V. z roku 1878.
Nejvyšší soud ve Vídní stavěl se na stanovisko, že delikty, ty nejsou delikty obsahovými; zřejmě jen proto, aby činy takto trestné nemohly požívati výsad práva deliktů tiskových. Pro tyto pochybnosti zúmyslně vnesené do judikatury je třeba pojmouti do zákona výslovné ustanovení, že činy ty jsou spáchány tiskem.
Pokud jde o tiskovou nedbalost, není sice zamýšleno, jak bude dále uvedeno, ustanovovati pro delikty toho druhu příslušnost soudů porotních, poněvadž zvláště subsidierní odpovědnost odpovědného redaktora (nepojmenuje-li autora) vylučuje, aby bylo zneužíváno tohoto ustanovení tisku. Přes to však je důvodno, aby tisková nedbalost byla počítána k deliktům spáchaným tiskem, poněvadž by zajisté nebylo spravedlivo, aby na př. pro promlčení platila delší doba, šlo-li by o tiskovou nedbalost, nežli, jde-li o delikt dolosní sám. Také, pokud jde o věcné ručení, je plně odůvodněno, aby se vztahovalo i na nedbalost tiskovou.
Co do deliktů ostatních, bylo mnohdy doporučováno, aby byl volen t. zv. princip enumerační, t. j., aby jednoduše byly vypočteny delikty, které mají býti pokládány za spáchané tiskem. Proti přijetí principu enumeračního mluví zase řada úvah. Naše právo není sjednoceno, musíme užívati různého práva. Když se užije enumerace, budou účastny zvláštního práva deliktů tiskových i takové skutky, na něž se instituce tato podle historických a věcných důvodů nehodí. Osnova přidržuje se proto myšlenky, která byla dosud zásadou našeho soudnictví, že totiž deliktem spáchaným. obsahem tiskopisu je jen takový projev tiskem, v němž samotném jsou obsaženy všechny konstitutivní známky deliktu. To pak má dojíti výrazu tím, že v bodě 2. §u 38 mluví se o činech, které byly spáchány ťsamotným obsahem tiskopisuŤ.
O dalších dvou principech v § 38 stělesněných byla učiněna zmínka již shora. Především jsou prohlášeny za rozhodny zásady platného práva trestního, čímž je přijat t. zv. systém odpovědnosti obecné. Proti věcnému ručení podle odst. 3. namítalo se někdy, že podnikatel je zde, pokud jde o tresty peněžité, na tom hůře, než při odsouzení pro delikty hrubší, stíhané jen trestem na svobodě. Avšak tu. lze právem snad uvésti, že ručení to má největší význam právě tam, kde nejvíce se ukládají tresty peněžité, kde jde o odpovědnost orgánů podniku a že zvláště v těchto případech je přímo nezbytno zasáhnouti také podnikatele, má-li býti donucen k tomu, aby Jednak řádně vybíral osoby, jež ustanovuje za své orgány, jednak také vykonával na ně jistý vliv a dozor, aby řádně plnily povinnosti, zákonem jím uložené.