Tak ř. systém obecné odpovědnosti za delikt je uznáván v doktrině skoro jednomyslně za nedostatečný. Zvláštní poměry tiskové odůvodňují t. ř. systémy odpovědnosti tiskové. Žádné z moderních zákonodárství evropských, nevyjímajíc ani anglické a holandské, nemohlo se spokojiti systémem obecné odpovědnosti. Jak trefně uvádí prof. Dr. Storch ve svém dobrozdání, je cena systémů tiskové odpovědnosti v obráceném poměru, k rozsahu úchylek a velikosti nebezpečí, že povedou k výsledkům. jež nelze srovnati se základními zásadami práva trestního o vině a trestnosti. Již ve své práci: ťStudie k tiskovému právu trestnímuŤ uveřejněné ve Sborníku 1903 str. 413. a násl. dokázal, že této hlavní podmínce naprosto nevyhovuje systém francouzsko-belgický, t. j. systém odpovědnosti postupné a výlučné. (Téhož mínění je i prof. Dr. Miřička viz jeho ťDelikty tiskové ve vědě zákonodárství a judikatuřeŤ 1908, str. 41. a další).) Systém takový není v souhlasu se zásadami spravedlnosti. Systém tiskové odpovědnosti musí býti ne náhradou, ale doplňkem obecné odpovědnosti trestní. Vyloučeno býti musí ručení za vinu cizí nebo za trest osobně nezasloužený, stejně jako všeliké zákonné fikce a, protidůkaz vylučující domněnky. Zásadám spravedlnosti vyhovuje však systém nedbalosti tiskové. Při tomto trestají se osoby, jimž se ukládá zvláštní odpovědnost za delikt, výhradně za vlastní čin trestný a v mezích vlastní víny; ta pak záleží v tom, že nešetřily péče a pozornosti, ku které je zákon zavazuje hledíc k obsahu tiskopisu.
Souhlasně s těmito myšlenkami Storchovými a Miřičkovými navrhuje proto osnova přijetí systému tiskové nedbalostí a to jen. v rozsahu, jak toho žádá nejnutnější potřeba.
Odpovědný redaktor má podle zákona rozhodovati o tom, co má býti do časopisu pojato a ukládá se mu proto právem povinnost dbáti toho, aby nebyl obsahem tiskopisu spáchán trestný čin. Osnova však nemíní nedbalého redaktora poháněti k odpovědnosti vždy. Byloť vytýkáno, že žalobce sahá při tomto systému ke stíhání, i když je pravý pachatel znám. Proto se chce osnova spokojiti odpovědností subsidiorní.
Při poradách bylo namítáno, že takové ustanovení je v odporu s ustanovením o sproštění odpovědného redaktora při svědecké povinnosti. Tomu však tak není, poněvadž nevymáhá se zde udání jména autorova, nýbrž ubírá se zde trestnosti odpovědnému redaktorovi, jenž by jinak měl býti i trestným vůbec proto, že zanedbal povinnou péčí, i když autor jest znám (požadavek ten leckdy se v doktrině činí). Ponechává se pak jeho rozhodnutí, chce-li jmenovati autora či nechati platiti domněnku, že autora nezná a že také tím zanedbal tiskovou péči.
Rozumí se, že delikt tento je subsidierní i v tom, že odpovědný redaktor stíhá se jen tehdy, když nelze podle povšechných zásad práva trestního přičítati dolosní spáchání trestního činu obsaženého v tiskopisu, nebo spoluvinu na něm.
Zvlášť vytýkati, že trestnost odpovědného redaktora je vyloučena, nemohl-li pro neodvratnou překážku dostati své nevinnosti, není třeba. Nikdy nejde jeho odpovědnost dále, než co lze žádati od svědomitého odpovědného redaktora podle pravidelného běhu redakční agendy hledíc k ustáleným v časopisectvu zvyklostem.
Podmínky pak stíhaní jsou upraveny obdobně s deliktem hlavním, takže, jde-li o delikt soukromožalobní nebo ke zmocnění stíhatelný, je i tento přestupek trestný k žalobě soukromé nebo. ke zmocnění.
Jinak má se věc, pokud jde o vydatele tiskopisu neperiodického. V souhlasu se zásadami spravedlnosti, o kterých bylá řeč shora, je, že osnova nežádá od vydatele neperiodického tiskopisu nebo od tiskaře, aby celý obsah tiskopisu prohlédnul a zaň byl zodpovědný a používá jeho jen jako pomocníka ke stíhání pachatele. Žádá na něm jen, by udal autora. Splniti tuto povinnost může dobře vydatel a není-li ho, tiskař. Jde tedy jen o opatření represivně policejní.
Někdy bývalo také poukazováno na to, že měl by vydatel být odpovědným vždy, jde-li o krátké tiskopisy, jež budí pozornost již svou formou či vyobrazením a podobné. Než nezdá se dobře možné bezpečně ohraničiti případy této odpovědnosti.
I při neperiodických tiskopisech lze přes to, že jde jen o spolupůsobení k vypátrání autora mluviti o zanedbání povinné péče, poněvadž neudání autora bude zpravidla zaviněno nemožností tak učiniti. Také zde má tato odpovědnost nastati jen tehdy, nelze-li vydatele nebo tiskaře pohnati k odpovědnosti jako pachatele, spoluvinníka neb účastníka. Zvláště to stanoviti nezdá se nutné.
Trestnost přestupku zanedbání povinné péče je odchylkou od některých návrhů rakouských stanovena stejně, ať je obsahem spáchán čin jakkoliv trestný, neboť nelze popírati, že vina a trestuhodnost jest stejná v obou případech, ať byl spáchán obsahem přestupek nebo přečin, či zločin, a podle okolností může býti i větší tam, kde jde o přestupek, než kde jde o přečin nebo zločin.
K § 41:
Ustanovení o ručení za škodu způsobenou obsahem tiskopisu není cizímu právu nikterak neznámo.
Anglické právo rozeznává hanopisy — libel v širokém smyslu práva anglického — jakožto bezpráví civilní — libel as civil injury — směřující proti osobě soukromé a jakožto bezpráví trestné — libel as a criminal offence. Libelem je každý takový urážlivý výrok nebo projev, učiněný jinak než slovy, jenž určitou osobu vydává nenávisti, posměchu, nebo má za následek její opomíjení, nebo zamýšlí ji poškoditi v jejím povolání, úřadě nebo obchodě.
Civilní odpovědnost stíhá každého, kdo se účastnil uveřejnění. K odpovědným osobám náleží majetník, ať obsah znal, či neznal, dále tiskař, nakladatel a vydatel. Za jistých výhrad také prodavač a spisovatel. S tím se srovnává v celku i odpovědnost trestní. Úchylku zavedl čl. VI. Campbellova zákona ze 24. října 1843. Zde se připouští důkaz pravdy jen, bylo-li uveřejnění článku v zájmu veřejném. Podle čl. VII. bude zaměstnavatel sproštěn obžaloby, dokáže-li, že zřízenec uveřejnil libel bez jeho poukazu, svolení nebo vědomí a ze k uveřejnění došlo pro nedbalost s jeho strany. Ustanovení pak tato jsou kusem práva obecného, poněvadž mají platnost i tehdy, když došlo k uveřejnění jakýmkoliv jiným způsobem. Pojem pak uveřejnění je široký: Je to list nebo místo v knize nebo časopise, slova napsaná na zdi, vyobrazení, šibenice zřízená před dveřmi někoho atd.
Uherský tiskový zákon ustanovuje v § 39:
ťPoškozený může žádati přiměřené odškodné penězi, kromě odškodnění za skutečnou škodu jemu tiskovou zprávou způsobenou, také za tu škodu, která není majetková, pokud to hledíc na okolnosti případu vyhovuje slušnosti.
Výši náhrady za škodu, která není majetková, určí soud podle svého uznání přihlížeje ke všem okolnostem, zejména také k majetkovým poměrům zúčastněných stran.
Nárok na náhradu škody přísluší poškozenému také tehdy, když zpráva tisková netvoří trestný čin. V tomto případě lze nárok na náhradu škody uplatniti pouze civilním sporem.Ť
Čeho všechna tato a podobná ustanovení cizích zákonodárství chtějí docíliti, jel vyjádřeno čl. I. Campbellova zákona: ťZákon tento je vydán na lepší ochranu soukromého života, na účinnější zabezpečení svobody tisku, a na lepší ochranu proti zneužití této svobody.Ť
Dlužno pak uvážiti specielně pro naši osnovu toto: Osnova zákona odstraňuje možnost zabaviti tiskopis pro delikty soukromožalobní, požadavek, který činí se také v doktrině. Ochrana, která se poskytuje žalobou pro urážku na cti, je velice nedokonalá, nedokonalejší tím více, že pojem bezpráví trestního je příliš hrubý a bezpráví civilní mnohdy zasahuje daleko citelněji a hlouběji a ochrany proti němu takřka vůbec není.
V moderním právu dávno se ujala myšlenka odškodňovati příkoří vyrovnáváním zla prostředky peněžitými. Zde lze poukázati na to, co uvádí Dr. Randa ve spise: ťO závazcích k náhradě škodyŤ 7. vyd. 1912, str. 84. a další. ťNelze důvodně pochybovati, že se de lege ferenda za jistých kautel doporučuje civilní ochrana i zájmů neekonomických, v životě soukromém relevantních, a že peníze, jakožto všeobecný prostředek požitkový i při škodě immaterielní hodí se ke kompensaci nebo za aequivalent či satisfakci pro uraženého. Francouzské, italské a anglické právo zůstavují soudci velkou volnost, pokud jde o náhradu za újmu immaterielní, kteréžto volnosti soudcovstvo v plné míře užívá.Ť
Lze také poukázati na krok učiněný ve směru tom v zákoně o právu autorském, ze dne 26. prosince 1895, č. 197 ř. z. (§§ 21, 57, 60).
Zásady §u 41 jsou zřejmy: Zprávy nepravdivé nesmějí býti vůbec uveřejňovány. Zprávy pak ze života soukromého, jež mohou míti v zápětí újmu hmotnou, či nehmotnou, nesmí býti uveřejněny ani tehdy, jsou-li pravdivé, leč že by uveřejnění to bylo ve zřejmém prospěchu veřejném. Je zajisté nejlepší ochranou ctí, když se bude požadovati náhrada za příkoří takovými zprávami způsobené.
Byly vysloveny pochybnosti, zda takové ustanovení nepovede snad k záplavě soudů žalobami. Než ministerstvo spravedlnosti seznalo ze zpráv, které si vyžádalo od soudních úřadů na Slovensku, že od vydání tiskového zákona uherského, pokud bylo lze zjistiti, nedošlo ani k jedné žalobě podle § 39 uher. zák. tisk. To pak není důkazem snad vadnost tohoto ustanovení a nepraktičnost, ale spíše důkazem, že není nebezpečné, jak se myslelo, a že jeví očistný účinek, poněvadž již pouhá, existence takového ustanovení přispívá k zvýšení úrovně tisku. Mohlo by býti poukázáno také na to, že jeden slovenský člen Národního shromáždění sám to byl, jenž v Národním shromáždění poukazoval na to, že je nezbytno očistiti náš tisk od zjevů na Slovensku dosud neobvyklých. Proč neobvyklých, neřekl, ale lze právem souditi, že mimo jiné také vlivem výchovného ustanovení § 39 uh. tisk. zák. Upozorniti třeba na to, že ustanovení § 1330 všeob. obč. z. naprosto nemůže postačovati. Tam jde jen o škodu materielní, způsobenou urážkou na ctí nebo rozšiřováním skutečností způsobilých poškoditi úvěr, výdělek neb existenci, jež rozšiřovatel znal, nebo znáti musel.
Ustanovení o tom, kdo je náhradou povinen, jest úplně v souhlasu s dříve uvedenými ustanoveními zákona o odpovědnosti tiskové vůbec. V prvé řadě ručí autor. Není-li znám či nelze-li na něm náhradu vymoci, jsou náhradou povinni ti, jde-li o časopis, kdož jsou odpovědní za obsah. U tiskopisů neperiodických nutno se držeti jen autora, neboť nelze zajisté požadovati od vydatele a tiskaře, aby celý obsah tiskopisu prohlédli, což bylo vyloženo již shora při probírání ústavu tiskové nedbalosti. V každém případě však nutno žádati, aby za dobytnost náhrady ručil vlastník a to z týchž důvodů, které byly uvedeny shora při pojednání o zásadě t. ř. věcného ručení. Teprve tím stane se ustanovení toto ochranou proti tisků špatnému a pokoutnímu, a úroveň tisku se zvýší. Nějakého chikanování netřeba se nadobro báti. Soud bude moci dobře uvážiti, mohl-li autor míti za to, že uveřejnění je v zřejmém prospěchu veřejném. Také uváží náležitě, zda-li vyhovuje slušnosti, aby za příkoří dostalo se náhrady, konečně i, zda snad výjimečně odpovědnost nenastala, protože osoby odpovědné nemohly pochybovati o pravdivosti zprávy a přípustnosti jejího uveřejnění. Do jisté míry bude zde poskytnuta ochrana i proti špinavé konkurenci, poněvadž tato začasté používala tisku jako prostředku k ničení protivníka, buď uveřejňováním zpráv nepravdivých nebo sice pravdivých zpráv ze života soukromého, ale takových, které nemají jiného účele, než ostouzeti protivníka ve veřejnosti. Tento nízký způsob boje stal se u nás i ve veřejném životě zjevem ne výjimečným, ale téměř každodenním.
Ustanovení odst. 5. má za účel zameziti zbytečné projednávání tam. kde by to, bylo procesně neekonomické. Je-li trestní řízení zavedeno, bude zpravidla soudci možno již v tomto řízení rozhodnouti o nároku a jeho výši. Žádá se proto právem na žalobci, aby se domáhal nároků v tomto řízení, aniž se mu tím děje újma, poněvadž pořad práva zůstává mu vyhražen, není-li s přisouzeným nárokem spokojen. I pro tyto nároky doporučuje se ustanoviti kratší lhůtu promlčecí, poněvadž tytéž důvody, které mluví pro zkrácení lhůty promlčecí vůbec, platí i zde. Jde také jmenovitě o nemožnost zjednati si a provésti důkazy po delší době. Arci bylo nutno pamatovati na to, že mohlo by se státi, že by lhůta promlčecí uplynula v době, kdy by byl veden proces proti autorovi v prvé řadě náhradou povinnému. Tomu má zabrániti ustanovení odst. 7. věty druhé § 41.
K § 42:
Ustanovení podobné nachází se také v cizím zákonodárství, na př. francouzském, německém, a jedná se vesměs o privilegium zákonodárných sborů. Osnova má za to, že bude vyhovovati praktické potřebě, aby zákonodárný sbor mohl se usnésti na tom, že uveřejnění státi se nesmí.
Pokud jde o otázku, kdy je zpráva pravdivá, není vhodno připojovati nějaké obmezení. Právem se, však žádá, aby ve zprávě byl také. uveden den schůze, na níž se zpráva vztahuje, poněvadž by jinak neměl úřad možnosti zkoumati, zda a kdy bylo jednáno ve sboru zákonodárném, o němž se podává zpráva, a docházelo by ku konfiskacím, za něž by bylo lze dožadovati se náhrady. Vyloučením nároků na náhradu alespoň nepřímo donucuje se časopis k tomu, aby udal den schůze, na kterou zpráva se vztahuje.
Podobné privilegium je poskytnuto také zprávám o veřejném jednání soudním, neb o jeho části, a také zde je dána možnost soudu usnesením zakázati zprávu z důvodu mravnosti nebo veřejného pořádku. Zde ovšem se předbíhá vědomě budoucí úpravě trestního řádu.
K §§ 43—45:
Propadnutí tiskopisu je objektivním opatřením trvalým, jehož účelem je zameziti, aby porucha právního statku trvala dále i tehdy, když snad. již došlo k odsouzení vinníka a jeho potrestání, neboť toto je vždy jen ochranou částečnou.
Slovy: ťurčené k rozšiřováníŤ je dostatečně naznačeno, že nejde o výtisky, jichž se někomu dostalo již dříve k vlastní jeho potřebě. Ustanovení, jakým způsobem se provede nález o propadnutí, lze ponechati prováděcímu nařízení. Jde přirozeně o zničení tiskopisu, pokud pak jde o formy a plotny, o to, aby byly učiněny neupotřebitelnými. Výrok takový připouští se zajisté právem i při deliktech soukromožalobních, neboť, i když se nepřipouští zabavení pro delikty soukromožalobní, nelze zajisté shledati důvodů, aby mohl takový tiskopis býti beztrestně dále rozšiřován, ač již byla vína zjištěna, na př. kde došlo k odsouzení pro hanopis. Není však výrok takový obligatorní, nýbrž jen fakultativní a posoudí soud, je-li třeba takového opatření či: není. S tím souvisí také úprava prostředků opravných: připouští se zmateční stížnost tam, kde vůbec nebylo zákonných podmínek, aby mohlo dojíti k nálezu o propadnutí, jinak však je opravným prostředkem odvolání.
Podmínkou objektivního nálezu podle § 44 jest, že není zde vůbec osoby, která by mohla býti stíhána a postavena před soud pro čin spáchaný tiskem. Jestliže této podmínky bude náležitě dbáno, a bude-li jmenovitě také soud zkoumati, zda podmínka ta je splněna, netřeba se obávati, že by ustanovení tohoto mohlo býti zneužíváno. K líčení musí býti obeslány osoby, které nutno uvědomiti o zabavení a mohou se tedy proti návrhu takovému brániti. S tím ovšem také souvisí, že, dojde-li k nálezu o propadnutí, ukládá se těmto osobám, zúčastnivším se řízení, povinnost hraditi útraty, neboť majíce právo činiti návrhy, mají podstatný vliv na délku a rozsah řízení, a je proto odůvodněno, aby hradily útraty řízení. Opravné prostředky jsou upraveny podobně jako při prohlášení nálezu toho v rozsudku odsuzujícím.
Zvláštního opatření bylo třeba pro případ, že by řízení proti určité osobě konalo se před porotou a mělo zde býti rozhodnuto o propadnutí. Osnova snaží se vyřešiti otázku tu na půdě platných trestních řádů. Je proto nezbytno před porotou otázku viny rozložiti na otázku, zdali samotným obsahem tiskopisu jest spáchán trestný čin, který je trestným jen proto, že byl spáchán tiskem, a na otázku, dopustil-li se činu toho obžalovaný.
Porota může neudávajíc důvodů svého rozhodnutí beze všeho, přisvědčiti k otázce prvé a otázku druhou popříti, načež rozhodne soud o tom, zda tiskopis se prohlašuje za propadlý čili nic. Takovéto uspořádání má zajisté tu výhodu, že důležitý výrok o tom, je-li zde dána objektivně skutková povaha trestného činu, neodnímá se porotě a není zde nebezpečí, že by byla ohrožena svoboda tisku.
To bude míti i tu výhodu, že porota bude mocí z důvodů subjektivních vynésti rozsudek osvobozující i tam, kde nutnost zabrániti škodlivým účinkům rozšíření tiskopisu volala by po rozsudku odsuzujícím.
K § 46:
Důvody přijetí tohoto ustanovení jsou tytéž, jako při podobném ustanovení zákona ze 24. července 1919, č. 442 Sb. z. a nař. Právě proto, že propadnutí není obligatorní a nemusí soud na ne uznati i tam, kde byl obsahem tiskopisu spáchán trestný čin, jest odůvodněna možnost přihlédati i k budoucím změnám. Je známo, že to, co jest aktuelním v jedné době, po krátkém čase významu toho mnohdy pozbude, jak je zvláště při událostech politických. Také docházívá ke změnám zákonných norem, takže to, co jest v jedné době trestno, nezůstává trestným navždy.
K § 47:
Ustanovení toto nepotřebuje podrobnějšího vysvětlení. Jmenovitě, když zabavení pro delikty soukromožalobní je úplně vyloučeno a pro oficiosní připuštěno jen ve zcela nepatrné míře, je důvodno, aby žalobce mohl na náklad odsouzeného oznámiti veřejnosti, že k porušení práva došlo.
K § 48:
Lhůta šesti měsíců je zajisté dosti krátká, a odpovídá ustanovení to myšlence, že pomíjející význam tisku nečiní nutným stíhati pachatele po delší době.
Výjimku bylo učiniti v tom, že při přestupcích §§ 39 a 40 přetrhuje se promlčení zavedením trestního řízení proti pojmenovanému autoru.
K oddílu V.
K § 50:
Hlavní změny dosavadních předpisů o příslušnosti byly probrány již dříve. Výjimky, které byly učiněny ze zásady, že rozhodování o urážkách na ctí spáchaných tiskem náleží před soudy sborové, jsou odůvodněny nutností volné kritiky. Urážky na ctí mají v těchto případech zpravidla politický odstín, čímž se přibližují přečinům vytčeným v čl. VI. č. 24. a 25, uvoz. zák. k trestnímu řádu z 23. května 1873. č. 119 ř. z.
Bylo by omylem domnívati se, že snad jde o ochranu uvedených tam orgánů. Naopak jde jen o to, aby byla lépe zaručena svoboda tisku, poněvadž porota lépe se hodí k tomu rozsouditi, jde-li snad o pouhou kritiku činnosti orgánů tam uvedených.
O dalších výjimkách, pokud jde o přečiny proti mravnosti a t. ř. trestná uveřejnění, byla učiněna zmínka již dříve. Zde by se nedoporučovalo povolávati k rozsouzení poroty, poněvadž před nimi řízení trvá dlouhou dobu, je těžkopádné, také netřeba se obávati, že by rozhodnutí sboru zkoušených soudců mohlo ohroziti svobodu tisku, protože činy, o něž jde, buď vůbec nemají rázu politického nebo je tento ráz úplně vyhraněn a běží o bezpečnost státu.
K § 51:
Pokud jde o delikty spáchané tiskem, staví se do popředí místo vydání, jednak proto, že je místo to rozhodno pro předkládání povinných výtisků, jednak také proto, že je to nejvýhodnější pro trestní řízení. Poněvadž pak místo vydání jest ono, odkud je tiskopis rozšiřován, třeba na druhé místo položití místo rozšiřování a teprve na třetí místo místo tisku. Není-li místo vytištění známo, platí fora subsidierní trestního řádu všeobecně platná podle § 49 osnovy, a nebylo by vhodno fora ta zvláště uváděti, poněvadž by se tím předbíhalo budoucí úpravě trestního řádu.
K § 53:
O jednotlivých případech, kdy je nutno přibrati k přelíčení některé zúčastněné osoby, je řeč již na dřívějších místech této osnovy (viz na př. ustanovení o propadnutí). K těmto pojí se všeobecný předpis § 53. Povinnosti, o nichž je zde řeč, nevysloví se zvláště rozsudkem, jsouce určeny. již v zákoně. Zjištění, zda-li osoba, kterou podle rozsudku má stihnouti nějaká povinnost, byla či nebyla řádně obeslána, nezpůsobí zajisté obtíží.
K §§ 54—56:
O zabavení k účelům důkazným byla učiněna zmínka již dříve.
O zabavení tiskovém (k zabezpečení výkonu rozsudku), stačí podotknouti jen tolik: Proti zabavení lehkomyslnému poskytuje osnova dostatečných kautel. Zabavení jde ruku v ruce s prohlášením tiskopisu za propadlé. (Požadavek ten činí i věda. Viz Dr. Storch: O zabavení v právu tiskovém ve sborníku věd právních a státních 1908 str. 91.) Jestliže není návrhu, aby tiskopis byl prohlášen za propadlý, je-li návrh takový odvolán nebo pravoplatně zamítnut, musí soud zabavení zrušiti. I tehdy tedy, jestliže zabavení bylo již soudem potvrzeno, není zabavení to definitivní Rovněž musí veřejný žalobce do týdne od zabavení podati návrh na subsidierní stíhání a není-li toto možné, návrh a propadnutí podle § 44 nebo proti odpovědnému redaktoru podle § 39. Nehledíc ani k tomu, že možnost zabavení je zákonem samým obmezena na nepatrný počet deliktů, je to dostatečnou zárukou, že veřejný žalobce se bude obmezovati ve svých návrzích, aby nedošlo za nedlouho ke zrušení zabavení a k povinnosti státu poskytnouti náhradu. Lhůty řízení o tomto zabavení jsou ovšem pro urychlení náležitě zkráceny a proti rozhodnutí o návrhu na potvrzení zabavení připouští se stížnost na sborový soud II. stolíce, jenž rozhoduje v sedění veřejném.
Poněvadž jmenovitě u všech deliktů, pro něž je zabavení přípustno, je důležito ihned zabrániti dalšímu tištění, je dáno veřejnému žalobci právo učiniti opatření, aby formy, plotny a jiné přístroje určené k zhotovení tiskopisu zabaveného nemohly býti užity k dalšímu zhotovení. Čekati na potvrzení zabavení není ovšem možno.
K § 54:
Ustanovení o způsobu, jakým se bude projednávati nárok na náhradu škody ze zabavení, je s to, aby zajistilo řádné projednání nároků v nejširším objemu.
Povahou jde zajisté o řízení správní a je proto odůvodněno, aby o návrhu rozhodnul nejprve trestní soud v neveřejném sedění a to i v druhé instanci.
Právě tak však jako při některých nárocích správních nevylučuje se ani zde z důvodů nejširší ochrany práva žaloba.
K § 58:
Ustanovením tímto vyhovuje se dávnému přání kruhů žurnalistických; činí se také konec sporům o to, zdali osvobození takové lze opříti o ustanovení platných trestních řádů. (Také osnovy cizích zákonů a literatura obmezují zpravidla osvobození na otázku, kdo závadnou stať sepsal, nebo časopisu dodal, viz Friedmann, Vorschläge zur Umgestaltung des österreichischen Pressrechtes, str. 234. § 492, (§ 49 něm. vlád. osnovy tr. ř. 190, čl. 28. švýcarské osnovy z r. 1918.).) Dvě výjimky byly učiněny v odst. 2. Pokud jde o inseráty, není zajisté důvodno poskytovati téže ochrany, poněvadž svoboda tisku zde ohrožena býti nemůže a zpravidla jde o zneužití inserátů k trestným činům. Kdyby i šlo & obchodní tajemství, nebylo by důvodů poskytovati podnikům časopiseckým výhodu, které se jiným podnikům nedostává.
V druhém případě jest ochrana státu odůvodněna, poněvadž osvobození podniků časopiseckých nemůže jíti tak daleko, aby stal dával v sázku svojí existenci. V případech, o něž jde, je přece trestním zákonem stanovena všeobecná povinnost oznamovací a není proto důvodno činiti ani zde výjimku. Není třeba se báti, že by dikce zákonná byla neurčitá, neboť nejde o široký obor deliktů politických, nýbrž jen o ty, jež směřují proti existenci státu a jeho obraně. Ustanovení to nemůže působiti obtíží ani při redigování unifikovaného trestního zákona, neboť i tam bude pamatováno na jasné vyznačení, které delikty směřují proti existenci státu a jeho obraně.
Ustanovení přechodná nepotřebují zvláštního vysvětlení. Toto plyne již z toho, co bylo řečeno k jednotlivým ustanovením dříve.
Ve formálním směru se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena; zároveň projevuje se přání, aby byla přikázána v poslanecké sněmovně výboru právnímu a po přijetí jejím touto sněmovnou v senátě výboru ústavně-právnímu k podání zprávy.
V Praze dne 11. března 1921.
Ministr spravedlnosti: