Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

K § 15.

V čísle 1 postihuje se přímé vyzývání k hromadnému neplnění veřejno-právních povinností, uložených zákonem. Oproti platnému právu znamená to opět značné zúžení. Zúžení jeví se v tom, že postihuje se toliko vybízení a nikoliv též činnost jiná, jako na př. podněcování. Dále obmazuje se dosavadní slav na vybízení k hromadnému neplnění veřejnoprávních povinností (na př. daňových), uložených zákonem. Veřejnoprávními povinnostmi uloženými zákonem nelze rozuměti povinnosti uložené pouze pracovním nebo služebním řádem. Rovněž nenáležejí sem povinnosti rázu soukromoprávního, ani povinnosti uložené nařízením. Tím jest skutková podstata docela přesně vymezena, čímž kritika zákonů ukládajících takové povinnosti a praxe ukládací není dotčena.

V dalším rozlišuje tento paragraf trestnost veřejného podněcování k trestným činům. Dosud platily § 305 tr. z. a § 171 uh. t. z. trestným je takové podněcování pouze tehdy, děje-li se veřejně ve smyslu § 39, č. 2. I tu obmezuje se dosavadní stav tím, že za trestné prohlašuje se pouze podněcování k trestným činům. Trestnost je stupňována podle toho, k jakému trestnému činu se vybízela, a čin kvalifikován jest podle toho jako přestupek, přečin nebo zločin. Naproti tomu není činnost obmezena u zločinů a přečinů na přímé vybízení. Přímé vybízení k trestnému činu není obvyklou formou, v jaké tento trestný čin bývá páchán. Pokud jde o přímé neveřejné vybízení k trestným činům, bude lze takovou činnost pravidelně postihnouti jako návod k trestnému činu nebo jako nedokonané svá dění k němu.

K § 16.

Ustanoveni tohoto paragrafu jsou do určité míry pouze pendentem k ustanovením §u 15. Kdežto v § 5 návrh postihuje podněcování k trestným činům, postihuje § 16 schvalování trestných činů. Stejně jako v § 15 trestá se i tu toliko činnost veřejná. Činnost taková projevuje se vychvalováním, výslovným schvalováním nebo jiným projevováním souhlasu ať s trestným činem nebo s pachatelem třeba cizím. Jí na roveň staví se odměňování pachatele za čin, jakož i ulehčování snášeti trest nebo jiný plat rozsudkem trestního soudu uložený. To se může díti buď přímým poskytováním náhrady nebo veřejnými sbírkami na takovou náhradu. Společným předpokladem trestnosti jest úmysl pachatelův projeviti souhlas s činem nebo s pachatelem. Nemohou býti tedy, není-li zde takového souhlasu, tímto ustanovením postiženy tak řečené vězeňské fondy, jimiž má býti pouze ulehčeno hospodářské postavení odsouzeného nebo jeho rodiny a jež sledují cíle humánní a sociální. Trestnost odlišena jest zde opět podle toho, jaký čin byl schvalován. Schvalování pouhých přestupků nebo soukromožalobných přečinů nemá býti trestno.

Zvláštním ustanovením je zákaz uveřejňování, veřejného předvádění, vystavování nebo rozšiřování obrazu pachatele, dopustivšího se zločinu uvedeného v § 7 nebo 8. Zákaz takový není všeobecný, nýbrž omezen jest časově a kromě toho připouští se uveřejňování, jež se děj e k účelům vědeckým nebo na žádost úřadu k účelům trestního řízení. Rovněž tak omezen jest tento zákaz pouze na tiskopisy a rozšířené spisy. Účelem tohoto ustanovení je potlačiti již v zárodcích herostratovské choutky zvláště lidí nedospělých, jež zbývají poslední pohnutkou jejich nerozvážných činů.

K § 17.

Tajné sdružování postiženo je na území platnosti práva dříve rakouského §§ 285 až 299 tr. z. Návrh omezuje trestnost sdražování státu nepřátelského na zakládání, styky, účast a podporu tajných organisací, jichž účelem je podvraceti samostatnost, ústavní jednotnost nebo demokraticko-republikánkou formu státu. Nemůže býti pochybnosti o tom, že tyto tři stěžejní principy naší ústavy potřebují zvláštní ochrany a musejí býti zejména chráněny proti činnosti a propagandě tajné. Také zákon na ochranu republiky německé stíhá tajné spolčování. Naproti tomu jiná ustanovení §§ 285-299 trestního zákona o tajném spolčování se zrušují.

K § 18.

Šíření nepravdivých zpráv bylo dosud postiženo ustanovením § 308 tr. z. Návrh rozlišuje trestnost jednak podle výsledku, jednak podle vědomí pachatelova o nepravdivosti zprávy.

Za přestupek prohlašuje šíření nepravdivé zprávy a sice způsobem týmž jako v § 308, byla-li taková zpráva podle vědomí pachatelova s to, aby znepokojila vážně obyvatelstvo nějakého kraje nebo místa nebo část tohoto obyvatelstva. Již z toho jest patrno, že nejsou postiženy zprávy nevinného rázu, nýbrž pouze takové, o nichž pachatel ví, že vzbudí vážné znepokojení. Ne tedy pouhé zprávy, jež jsou s to vyvolati znepokojení bázlivých. jedinců. Za přečin prohlašuje se šíření takové nepravdivé zprávy tehdy, když poškozuje bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost nebo veřejný pořádek anebo poškozuje hromadně hospodářské zájmy obyvatelstva tím, že způsobuje zdražování předmětů potřeby nebo vyvolává překotné a hromadné koupě a prodeje nebo překotné a hromadné vybírání vkladů. šíření nepravdivých zpráv, na př. bursovních, jež podle vědomí pachatelova jsou s to vyvolati takové účinky, zasluhuje jistě přísného potrestání, neboť lehkomyslnost nebo zlomyslnost na tomto místě má za, následek nedozírné škody pro klidný politický a hospodářský život ve státě. Přes to však nesahá návrh ani při tomto trestném činu, třeba jej kvalifikuje jako přečin, ještě k přísnějšímu trestu, nežli platné právo.

Jinak rozlišuje návrh co do trestnosti, zda pachatel věděl, že rozšiřuje zprávu nepravdivou nebo zda to nevěděl. Věděl-li pachatel; že rozšiřuje zprávu nepravdivou, pak zaslouží zajisté přísnějšího potrestání, nežli když z pouhé lehkomyslnosti se nepřesvědčil o pravdivosti takové zprávy a ji rozšiřoval. Návrh připouští proto beztrestnost pachatele, jenž prokáže, že měl dostatečné důvody pro to, aby mohl pokládati zprávu za pravdivou.

K § 19.

Ustanovení tohoto paragrafu jsou plně odůvodněna a splňuji tolika dávné požadavky některých stran. Připomenouti třeba, že již za doby prvního karlistického puče maďarského byla předmětem iniciativního návrhu zákona, podaného v poslanecké sněmovně Národního Shromáždění.

K § 20.

Ustanovení tohoto paragrafu je do jisté míry subsidiárním ustanovením k § 11. Stíhají se tu činy, jež sice nejsou mařením pravomoci ústavních činitelů, jsou však rušením výkonu této pravomoci. Návrh trestá čin jako pouhý přestupek za předpokladu, že rušení takové děje se hrubou neslušností a v úmyslu snížiti vážnost ústavních činitelů. Tím není dotčeno ustanovení § 23 úst. listiny.

Stejně se pokládá za trestný takový čin, jímž má býti snížena vážnost republiky nebo presidenta republiky buď potupením jména republiky nebo jejich symbolů (znaku, vlajky, barev) nebo vypodobení presidenta republiky. Také poškození nebo odstranění takových symbolů nebo vypodobení presidenta republiky v úmyslu snížiti jich vážnost pokládá se za trestné.

K § 21 až 24.

Společným účelem všech těchto ustanovení je ochrana branné moci republiky, jako nejúčinnější záštity její bezpečnosti vnější. Ustanovení ta přejata byla většinou z platných zákonů, takže jich účelem je pouze unifikovati trestní ochranu tohoto nejcennějšího statku. Tak § 21. rovná se § 220 a 222 tr. z., se změněním, že v případě č. 2 není vinník trestný, nadržoval-li osobě blízké. § 22 odpovídá § 92 tr. z., § 23 odpovídá čl. IX. zák. z r. 1862 a § 456 uh. tr. z.

K § 25.

Zkušenosti delší doby ukázaly, že zákony ústavní, jakož i zákony a nařízení vydané na jich provedení, bývají v praxi zřejmě sabotovány, a to právě těmi, kdož jsou v první řadě povoláni, aby je v život uváděli. Takovým jednáním orgánů veřejné moci bývá státní správa těžce ohrožována, nehledě ani k tomu, že jednání takové vzbuzuje vážnou nespokojenost ° širokých vrstvách obyvatelstva a podrývá důvěru v sílu moci zákonodárné a výkonné. Rozumí se samo sebou, že neodvislost soudsovská, zaručená § 98 úst. list., není tím dotčena.

K § 20.

Také toto ustanovení je již dávným požadavkem některých politických stran. Pomníky, jichž se toto ustanovení týče, jsou dvojího druhů: jednak jsou to pomníky rázu protistátního (na př. milleniové pomníky na Slovensku a Podkarpatské Rusi, připomínající tisíciletou porobu Slováků a Podkarpatských Rusů) nebo jsou to pomníky postavené některému členu určitých panovnických rodin.

K hlavě čtvrté (§ 27-42).

V hlavě IV obsahuje návrh v ustanoveních závěrečných jednak ustanovení všeobecná, jednak ustanovení přechodná.

K § 2.

Stát nemá zájmu na tom, aby zbytečně byli trestáni ti, kdož připravovali nebo pokoušeli se o zvláště těžké činy proti jeho existenci nebo bezpečnosti. Naopak má větší zájem na tom, aby bezpečnost jeho nebyla ohrožována, a zaručuje proto bezpečnost těm, kteří zavčas od svého trestného podnikání upustí. Obdobná ustanovení nalézáme i v osnovách cizích a v cizím zákonodárství. Je to nutno proto, že zákon postihuje trestní sankcí již přípravné činy a tedy musí poskytnouti pachateli možnost, aby včasným upuštěním od příprav zajistil si beztrestnost. Jinak by i pachatelé, kteří svedeni nebo z lehkomyslnosti takových podniků se zúčastnili, neměli návratu a byli by zákonem samým dohnáni k tomu, aby ve své trestné činnosti pokračovali.

Při tom může jíti o dvojí případ. Buď dopouští se trestného činu jednotlivec nebo spolčení. Pokud jde o jednotlivce, zajišťuje návrh beztrestnost tomu, kdo upustil od své činnosti dobrovolně a zamezil veškerý škodlivý výsledek, který z činu může nastati. Zamezení to může se státi dvojím způsobem: buď pachatel učiní zavčas oznámení úřadu, takže úřad může škodlivý výsledek ještě zameziti, nebo neučiní oznámení úřadu, avšak zamezí škodlivý výsledek sám anebo, vzešel-li již takový škodlivý výsledek, jej napraví. Účastník na spolčení stává se beztrestným tehdy, když ustoupil od své činnosti v době, kdy nebylo ještě podniknuto nic jiného, než že několik osob se spolčilo. Beztrestnost zaručuje se mu opět jen tehdy, když ustoupení jeho bylo dobrovolné a když zamezil pokračování v činnosti. Zamezení to může býti způsobeno opět dvojím způsobem a to buď oznámením úřadu anebo přiměním ostatních účastníků, že od podniku úplně upustí.

Z beztrestnosti i při účinné lítosti vyjímá však zákon tak zvané agenty provokatéry. Pod nimi rozumí ty, kdo trestný podnik sami nastrojili nebo k účasti na něm naváděli a moli již při tom předem úmysl úřadu takový podnik oznámiti.

K § 28.

Zde stanoví návrh zásady pro vyměřování trestu odchylné částečně od práva. dosud platného. V prvním odstavci vytýká některé pro tento druh trestných činů zvláště důležité okolnosti přitěžující a dává tím soudům návod, jakým způsobem při posuzování závažnosti činu si mají počínati. Za přitěžující okolnost nemůže ovšem býti považována taková, kterou zákon sám již ve skutkové podstatě trestného činu vytýká. V dalších ustanoveních osnova upravuje užívání práva zmírňovacího. Omezení tohoto práva bylo v zájmu vydatné ochrany republiky přímo nezbytné. Návrh rozlišuje tři skupiny trestných činů. U první skupiny stanoví minimální trestní sazby, jež nemohou býti ani užitím zmírňovacího práva překročeny.

V druhé skupině stanoví činy, u nichž mimořádné právo zmírňovací jest přípustno podle obecných zásad.

Ve třetí skupině zahrnuje pak veškeré ostatní trestné činy proti tomuto zákonu a vylučuje u nich užití zmírňovacího práva tehdy, byly-li spáchány v době války nebo v době porušení veřejného pořádku ve větším rozsahu, takže k jeho obnovení bylo nutno užíti mimořádné moci.

V témž paragrafu konečně upravuje návrh jednotně pro celé území republiky, pokud jde o užívání tohoto zákona, zmírňovací právo při trestech na svobodě přes 5 let. Při tom přidržuje se částečně dosavadního platného práva dříve rakouského, částečně dosavadního práva uherského.

K § 29-31.

V § 29 až 31 upravuje zákon tresty na majetku. Za takové tresty považují se vedlejší tresty peněžité, zabavení jmění, zabrání a propadnutí.

Tato ustanovení a velké části převzata jsou z obojího platného práva a mají pouze za účel stanoviti pro obor tohoto zákona předpisy jednotné. Pokud jde o zabavení;jmění, připouští je návrh pouze v případech nejtěžších zločinů proti státu a i tu nikoliv obligatorně; nýbrž ponechává soudu možnost, aby trest takový uložil. Rovněž odstraňuje zákon dosavadní ustanovení o úplném zabavení celého majetku, pokládaje je za nehumánní a postihující mnohdy i nevinnou rodinu pachatelovu. Na druhé straně ovšem nelze upustiti od toho, aby státu nebyla nahrazena škoda vzešlá z trestného podnikání. škodu takovou nebude lze mnohdy ani číselně zjistiti a musí proto býti ponecháno soudu, aby v uvážení všech okolností a rozsahu trestné činnosti stanovil zlomek jmění pachatelova, jímž má přispěti k náhradě škody státu způsobené.

Nová jsou též ustanovení o zabrání a propadnutí. Jsou nutnými proto, že platný trestní zákon, dříve rakouský; nemá obecných ustanovení o podobných vedlejších trestech. Tresty takové vyskytly se pouze v některých zákonech specielních a bylo proto nutno i v tomto zákoně je- upraviti. Též objektivní řízení a propadnutí není novinkou platného práva. Vyskytuje se již v některých zákonech vedlejších. Rovněž tak není novinkou propadnutí věcí, jež náležejí osobám cizím, na činu nezúčastněným. uková ustanovení vyskytla se,již v zákoně lichevním. Bylo však nutno pro tyto případy upraviti též řízení za účasti osoby, jíž takové předměty náležejí.

K § 32.

V tomto paragrafu upravuje návrh jako vedlejší trest ztrátu čestných práv občanských. Příslušná ustanovení obojího trestního práva podstatně se různila a bylo proto nutno, obojí právo unifikovati. Návrh stanoví předně, co vše rozumí se čestnými právy občanskými a stanoví dále případy, ve kterých na ztrátu čestných práv občanských může býti nalezeno. Obmezuje ztrátu čestných práv občanských pouze na odsouzení pro zločiny a i tu činí rozdíl, zda jde o odsouzení k trustu nejméně jednoho roku, nebo k trestu kratšímu. Kdežto v prvním případě jest ztráta čestných práv občanských obligatorní, nastává v druhem případě pouze tehdy, byl-li čin spáchán z pohnutek nízkých a nečestných.

K § 34.

Po vzoru zákona na ochranu republiky německé bylo zavedeno zastavení periodického tiskopisu. Je to do jisté míry zabezpečovacím opatřením, jímž má býti dána státu možnost, aby bránil se proti periodickému tisku, jenž systematicky dopouští se nejtěžších trestných činů proti státu, jeho demokraticko-republikánské formě anebo příslušníkům jiných národností nebo náboženství nebo osobám bez vyznání: Takové zabezpečovací opatření prohlašuje však stát za přípustné pouze tehdy, když páchání takových činů v témž tiskopise v době poměrně krátké se opětuje.

Přípustnost takového zabezpečovacího opatření může však vysloviti pouze soud, jenž u příležitosti dřívějších rozhodnutí o témž časopisu má nejvíce příležitosti přesvědčiti se o způsobu jeho psaní a jenž může též posouditi zcela objektivně nebezpečí, jež státu z takového způsobu psaní může vzejíti. Proti výrobu soudnímu přípustny jsou opravné prostředky. Rozhodl-li však soud, že zastavení periodického tiskopisu je přípustné, pak je již věcí politického úřadu druhé stolice, aby posoudil, zda této zbraně chce užíti. Na druhé straně však učiněno bylo též opatření, aby politické úřady nemohly zneužívati takových opatření k persekuci a byla proto možnost zastavení takové vysloviti časově obmezena na dosti krátkou dobu a trvání takového zastavení obmezeno časově. Nařizování zastavování bylo svěřeno politickému úřadu druhé stolice.

K § 35.

Byl-li čin spáchán osobou starší 18 let, vylučuje se podmíněné odsouzení u zločinů proti tomuto zákonu vůbec, u přečinu nebo přestupku se sice podmíněné odsouzení nevylučuje, avšak soudci se ukládá, aby přihlížel také k veřejnému zájmu a zakazuje se mu, aby užil podmíněného odsouzení, vyžaduje-li veřejný zájem výkonu trestu.

U osob, jež se dopustily trestného činu před svým 18. rokem, nemění se sice ničeho na dosavadním stavu, nerozumí se tím však, aby podm. odsouzení bylo užíváno v každém případě.

K § 36.

Pokud jde o tento zákon, nečiní se rozdílu, zda trestný čin byl spáchán skutkem, slovem nebo tiskem. Možno poukázati po té stránce na úpravu příslušnosti ve věcech trestních v Německu.

Zvláštní ustanovení o příslušnosti pro přestupky § 1 má svůj vzor v příslušnosti pro přestupky tiskové.

Návrh vylučuje též z rozhodování o přečinech a zločinech proti tomuto zákonu samosoudce a to jak u soudů občanských tak i vojenských.

Že znění § 7 je patrno, že zločiny podle § 7, jež náležejí před státní soud, rozumí se i vražda dokonaná na osobách tam uvedených. Ustanovením o příslušnosti státního soudu na činy spáchané před účinností tohoto zákona není dotčeno ustanovení §u 94 odst. 2. ústavní listiny ("nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci"). Toto ustanovení vyskytuje se v ústavních zákonech jako reakce proti poměrům ve státech absolutistických, kde zvláště panovníci si osobovali právo zasahovati do činnosti soudní. Ono ustanovení čelí především proti tomu, aby příslušnost soudů upravená zákonem byla měněna mocí výkonnou ať generelně, ať pro určitý konkrétní případ (srv. k tomu vládní důvodovou zprávu k ústavní listině §§ 94 a. 96, tisk N. S. z r. 1920 č. 2421 příloha strana 29).

Není námitek, aby vedle "obyčejných", "pravidelných" soudů nemohly býti zřizovány soudy zvláštní. Záleží všecko na tom, že takové zvláštní soudy musí míti příslušnost upravenu všeobecně, na př. soudy živnostenské, lichevní a pod. Z literatury stačí na doklad uvésti: Laband, Das Staatsrecht des Deutschen Reiches, 5. vydání, III. str. 385, Anschütz, Die Verfassung des Deutschen Reiches 1921, str. 176, Giese, Die Verfassung des Deutschen Reiches, 2. vydání, str. 279. Od takových zvláštních soudů jest dobře lišiti soudy výjimečné, jen občas a jen na určitou dobu fungující (§ 9.4, odst. 3. úst. list.).

Těžiště § 94 úst. list. je v jeho odstavci prvním. Zákonem může býti kdykoli provedena (všeobecná) úprava soudní kompetence. Každý takový soud je ve smyslu hořejších výkladů "zákonným soudem" pro občana. Při tom je v literatuře uznanou zásadou, že zákony procesní jako ius cogens působí ihned, může se jich tedy užíti, třeba že uplatňovaný nárok civilní vznikl nebo trestný čin byl spáchán před vydáním procesního zákona. Jen z důvodů pouhé účelnosti pojímají se někdy do procesních zákonů přechodná ustanovení. Srv. Ott, Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního 2. vydání I. strana 11, Storch, řízení trestní I. strana 125, Hora, Československé civilní právo procesní L strana 23, 24, 44, 52, 104.

Není proto nejmenší pochybnosti, že § 36 zákona na ochranu republiky neodporuje § 94, odst. 2. úst. list. tím, že příslušnost státního soudu vztahuje i na zločiny spáchané před vydáním řečeného zákona.

Podobnou zásadu provedl i § 30 zákona ze 17. října 1919, č. 567 Sb. z. a n. a § 10 opatření Stálého výboru ze 4. srpna 1920, č. 430 Sb. z. a n.

K § 37.

Ustanovení § 37 jsou jasná. Zákon na ochranu republiky má platiti stejně pro osoby vojenské jako pro osoby občanské na celém území republiky. Tím dociluje se naprosté unifikace.

Pokud jde o příslušnost, nemění se ničeho v dosavadní příslušnosti vojenských soudů, až na to, že v míru trestné činy, jež odkázány jsou § 36 před státní soud, patří před tento soud i tehdy, je-li pachatelem osoba vojenská.

K § 39.

Tu vysvětlují se některé výrazy, jichž zákon častěji užívá a sice způsobem odpovídajícím požadavkům moderní trestní vědy.

K § 41.

V § 41 obsažena jsou nejprve podrobná ustanovení zrušovací a vysvětlen jest též poměr k dosavadním zákonům, pokud je toho potřebí.

K § 42.

V § 42 upravuje se trestnost zanedbání povinné péče a sice tak, že celkem trestnost se snižuje, naproti tomu u zvláště těžkých zločinů i přečinů se v neztenčen míře zachovává a vylučuje se podmíněné odsouzení tam, kde by bylo vyloučeno při trestném činu spáchaném obsahem tiskopisu.

K § 43.

V § 43 rozšiřuje se zákon o třaskavinách na Slovensko a Podkarpatskou Rus a na osoby vojenské. Zároveň stanoví se též poměr zákona o třaskavinách k tomuto zákonu tím, že při užívání zákona o třaskavinách má býti užito též některých obecních ustanovení tohoto zákona. Znění zákona o třaskavinách v příloze otištěného prohlašuje se za. autentické.

ústavně-právní výbor projednal vládní návrh zákona na ochranu republiky jak v plném zasedání výboru, tak i ve zvláštním subkomitétu, provedl důležité změny v navrhovaném zákoně a doporučuje, aby poslanecká sněmovna Národního Shromáždění na tomto zákoně ve znění obsaženém ve zprávě ústavně-právního výboru se usnesla.

Dále přijal a doporučuje ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny následující resoluci ku schválení.

Resoluce.

Vládě se zakládá, aby s urychlením předložila návrh zákona, kterým se jednotným způsobem pro celé státní území a při odsouzení ať soudem občanským či vojenským upravují následky odsouzení trestního, zejména pokrad jde o ztrátu odpočivných a zaopatřovacích platů a ztráta kvalifikace a hodností, kterých odsouzený nabyl svým předchozím vzděláním.

V Praze dne 27. února 1923.