Důvodová zpráva.
Úprava trestní represe proti útokům na stát, majícím za úkol změnu státního zřízení, je vždy jedním z nejchoulostivějších úkolů trestního zákona. Trestní zákon národa,který zásadu demokracie přijal za čelné heslo své ústavy, musí zvoliti stanovisko určitou měrou nestranné. Musí poskytnouti účinnou ochranu státnímu zřízení, za nímž stojí většina národa, nesmí však jíti tak daleko, aby ztížil spravedlivý politický boj.
Z této úvahy jde na jevo dvojí požadavek pro trestní ochranu naší republiky.
Ve směru prvém musí býti represe účinná a důsledná, útoky na bezpečnost státu musí býti odráženy silně a mužně. Nebezpečnost jednotlivých útoků musí býti bedlivě uvážena, druhy méně nebezpečné od nebezpečnějších odděleny a stát nesmí se zpečovati u těchto nebezpečných druhů užíti i nejtěžších trestů.
Na druhé straně však nesmí býti trestní represe přepínána. Stíhati a trestati možno jen takovou činnost, ze které vyplývá skutečné nebezpečí pro stát.
Zákon musí býti dále co nejurčitější a nejjasnější, aby každý občan věděl, kam až může v politickém zápase jíti bez obavy, že se dostane do konfliktu s trestním zákonem.
Těmto požadavkům nehoví platné trestní právo náležitým způsobem. Je to přirozeno zejména u trestního zákona dříve rakouského, který vznikl za vlády zcela jiných politických ideálů, než jakým se řídí naše republika, jejíž odlišná politická struktura spolu s novými formami politických bojů vyžaduje úplně jiného řešení. Trestní zákon dříve rakouský chybuje tím, že málo diferencuje a tak trestní represi namnoze přepíná, dále tím, že mnohdy jako útoky na stát stíhá pouhé politické projevy, ač jimi bezpečnost státu nemůže býti ohrožena, a konečně, že užívá zhusta pojmů s obsahem příliš neurčitým a měnlivým podle vůle držitelů státní moci.
Trestní zákon dříve uherský vyznačuje se, již po příkladě vzoru německého trestního zákona modernějším nazíráním na tyto delikty, avšak i on je překonán novým badáním trestní vědy, jež dospěla k výsledkům, použitým v tomto návrhu.
Vládní návrh zákona zmíněným požadavkům vyhovuje. Pod společným hlediskem ochrany republiky třídí ochranu na několik skupin skutkových podstat. V hlavě I. vymezuje pojem úkladů o republiku, jež namířeny jsou proti existenci a bezpečnosti republiky samé, ať již jde o její bezpečnost vnitřní nebo vnější. V hlavě II. chrání republiku proti poškozování nejdůležitějších jejích zájmů a proti útokům na ústavní činitele, jako hybné živé síly republiky. Chrání tím základy mocenského postavení republika zabezpečuje nerušenou činnost osob povolaných vůlí lidu k tomu, aby řídily osudy republiky. V hlavě III. postihuje tato podnikání, jež sice není namířeno přímo proti republice samé, avšak ohrožuje buď brannou moc její a nebo obecný mír v ní. Branná moc, jsouc v poslední řadě vždy zárukou bezpečnosti, potřebuje zajisté zvláštní a zvýšené ochrany. V hlavě IV. konečně vyzbrojuje návrh trestní represi zbraněmi,jichž je potřebí k dosažení vytčeného cíle.
V jednotlivostech budiž uvedeno následující
Hlava 1. (§ 1-3.)
Hlava tato jedná o úkladech proti republice. Se stanoviska státu jsou to nejtěžší zločiny, neboť ohrožují nejdůležitější právní statek všech občanů: politický útvar, skýtající právní bezpečnost a ochranu a umožňující politický a kulturní život. Činy tyto byly dosud shrnovány pod názvem "velezrady". Návrh vyhýbá se právem tomuto označení, neboť slovo "velezrada" svým širokým pojetím v zákonodárství dříve rakouském a ještě širším výkladem v praxi vojenských rakouských soudů za doby války zanechalo neblahé upomínky. Je proto zcela přirozeno, vymizí-li slovo to ze zákonné nomenklatury Československé republiky. Poněvadž však zákonodárství dosavadní s tímto pojmem jako ustáleným pracuje, bylo nutno v § 41, č. 2, stanoviti výslovně, že na místo trestných činů označovaných v jiných zákonech velezradou nastupují trestné činy uvedené v § 1 až 3 tohoto návrhu. Takového ustanovení bylo zejména potřebí hledíc k § 67 úst. list., jenž stanoví, že president republiky může býti trestně stíhán toliko pro velezradu. Po té stránce byly vysloveny pochybnosti, nemění-li se tímto zákonem ústavní listina, poněvadž trestné činy uvedené v § 1-3 nekryjí se úplně s dosavadním zákonným pojmem velezrady. Tyto pochybnosti nejsou však opodstatněny. Předem třeba uvésti, že i v ústavní listině není pojem velezrady přesně ohraničen, poněvadž jeho obsah byl již tehdy různý na území platnosti práva dříve rakouského a uherského. Je jisto, že ústavní listina, mluvíc o velezradě, ponechává vymezení tohoto pojmu zákonům trestním a možno tudíž změnami těchto zákonů měniti i pojmovou náplň pojmu velezrady.
Pokud jde o předměty úkladů o republiku, stojí na prvním místě ústava republiky. Jí nutno rozuměti v konkrétním případě zařízení, které obsažena jsouc v ústavních zákonech tvoří základ státu v té formě, v jaké je. Ve slově "změniti" zahrnuto je i "zvrátiti". Návrh vytýká tu zejména ještě tři stěžejní principy naší ústavy, t. j. samostatnost (§ 1 úst. list.), jednotnost (§ 3 úst. list.) a demokraticko-republikánskou státní formu (§ 2 úst. list.). Tím chce postihnouti podnikání na mířené ke ztrátě samostatnosti a neodvislosti republiky, její jednotnosti a veškeré pokusy převratů směřujících k nastolení monarchismu nebo nedemokratické formy. [Dosud § 58b) tr. z., čl. I. novely z r. 1862, § 127, čís. 2 uh. tr. z.]
Na druhém místě jsou chráněni nejdůležitější ústavní činitelé, totiž president republiky, jeho náměstek, zákonodárný sbor, vláda a guvernér Podkarpatské Rusi. Tato ochrana poskytuje se presidentu, sboru zákonodárnému i vládě, ježto jim podle ústavní listiny je svěřena moc zákonodárná, vládní a výkonná. Ochrana poskytnuta je jim v této zvýšené míře potud, pokud úkladným jednáním o republiku má jim býti úplně znemožněno vykonávati moc podle ústavy jim náležející. Pokud jde o pouhé bránění výkonu této pravomoci, maření její nebo nucení, aby byla vykonávána určitým způsobem, nestíhá se takové jednání jako úklad o republiku, nýbrž jako násilí proti ústavním činitelům (§ 10, č. 1 návrhu). Při posuzování hranice mezi zastavením a mařením pravomoci bude zejména rozhodovati úmysl pachatelův, a nikoliv objektivní, snad ani nedosažený výsledek jeho činnosti. Toto ustanovení nahrazuje předpis § 58, lit. a), tr. z. a § 126, č. 3 uh. tr. z.. Příklad pro ně je v zákoně norském stíhajícím jakékoliv maření činnosti význačných činitelů, ve švýcarské novele z r. 1922 (č. 45) a švýcarské osnově z r. 1918 (čl. 229), které skýtají ochranu všem ústavním úřadům, a v osnově německé z r. 1919 (§ 138), jež chrání presidenta říše nebo jednotlivé země před každým obmezováním vládní činnosti, v osnově republiky rakouské (§ 1), která se zmiňuje o ochromení ústavní činnosti zastupitelského sboru, jeho předsedy a vlády. Podobně i čl. 87 C. P. (L'attentat dont le but est de détruire ou de changer le Gouvernement) a § 37 tr. z. pro New-York, jenž trestá jako velezradu (treason) "a combination of two or more persons by forte to usurp the governement of the state, or to overturn the same, shown by a forcible attempt, to accomplish that purpose". Rakouská osnova z r. 1921 nemá sice takového ustanovení, výslovně však poukazuje na to, že je považuje toliko proto za zbytečné, poněvadž takový čin pravidelně bude i násilnou změnou ústavy.
Třetím předmětem úkladů je celistvost území republiky. Tu je myslitelna trojí možnost: 1. území má býti celé přivtěleno cizímu státu, 2. má býti k němu přivtělena jen část území republiky, 3. má býti část republiky učiněna samostatnou. Veškeré tři eventuality jsou kryty rčením osnovy. Dosud ochranu poskytoval § 58 lit. c) tr. z. a § 127, č. 3 uh. tr. z. Ustanovení vyskytuje se i v cizích zákonech a osnovách a nepotřebuje bližšího odůvodnění.
Všeobecně je uznáno, že je třeba postihnouti trestně úklady o republiku před jejich ukončením, tedy ve stadiu pokusu, poněvadž, podaří-li se podnik, dostanou zpravidla pachatelé tolik moci, že se dovedou uchrániti trestu. Tato snaha vedla v nových zákonodárných pracích k užití různých výrazů: od přesného slova "pokus" (§ 110 rakouské osnovy, § 1 rak. osnovy na ochranu republiky) k povšechnému rčení "kdo podnikne čin" (čl. 229 švýc. osnovy z r. 1918 a čl. 45 švýc. nov. 1922), "kdo hledí způsobiti" (§ 83 norského tr. z.). Návrh užívá slova "kdo se pokusí" a míní tím pokus ve smyslu § 8 tr. z. a 65 uh. tr. z. Tím je vyloučeno z trestnosti podle tohoto ustanovení takové přípravné jednání, jež nedospělo ještě do stadia pokusu a zároveň naznačeno, že může jíti toliko o takové násilí, jež vede ke skutečnému dosažení zamýšleného výsledku.
Je-li již tím okruh trestné činnosti proti právu dosavad platnému značně zúžen, zužuje se ještě více tím, že za trestné považuje se pouze užití násilí. Pouze takové jednání je bezprostředně nebezpečné pro stát. Pouhé velezrádné projevy jako vybízení, podněcování, schvalování, jež dříve byly stírány podle § 58 tr. z, jako velezrada, sem již nespadají. Rovněž tak ne nepřekažení a neoznámení úkladů. Činy ty nejsou do té míry nebezpečné, aby musely býti trestány jako přímé úklady a postihuje je návrh v §§ 12, 15, č. 3 a 16, č. 2. Většina nových zákonodárných prací obmezila trestnost jednání na násilí. Toliko norský zákon a švýcarská novela z r. 1922 rozšiřuje trestnost i na užití "protiprávních prostředků". Návrh nejde tak daleko a omezuje se pouze na násilí, poněvadž by jinak po vzoru švýcarském podvazoval i politické stávky, jichž účelem by bylo dosažení vytčených cílů. Co je násilím, vykládá pro obor tohoto zákona § 39, č. 1. Z toho je patrno, že násilím rozumí se toliko opravdové a způsobilé prostředky k dosažení cíle.
Trestní sazby jsou úplně přiměřené a poněvadž, pod ustanovení to mohou spadati činy různého dosahu, též i dosti široké. Spodní hranice trestní sazby je sice minimální, avšak i přes to nižší nežli v právu dosavadním. Trest smrti na úklady o republiky se odstraňuje.
K § 2.
Jak již bylo řečeno, žádá bezpečnost státu, aby úklady byly postiženy trestní represí dříve, než zločinná činnost dospěje ke konci. Trestní zákon rakouský, uherský a německý prohlašují z toho důvodu trestným každé přípravné jednání. V tom směru zůstaly však osamoceny a to právem, neboť postihují tím i zločinný úmysl, který se ještě neprojevil a od něhož ke skutečnému činu je ještě příliš daleko. Toliko osnova rakouská a německá setrvaly na tomto stanovisku, kdežto osnova německá z r. 1919 je již opustila.
Návrh dává pod trestní sankci teprve takové jednání, při němž zločinný úmysl projevil se způsobem, který již přiblížil možnost výsledku a ohrozil tím bezpečnost státu. Takového nebezpečí zpravidla není při pouhé přípravě jednotlivcově, neboť je sám o sobě příliš sláb, aby mohl něco proti státu podniknouti. Trestným může býti prohlášeno přípravné jednání jednotlivce toliko tehdy, když sbírá branné nebo pomocné síly, je organisuje nebo cvičí, opatřuje nebo poskytuje zbraně, střelivo nebo jiné prostředky. Jiným způsobem trestných příprav je spolčení aspoň dvou osob. Tím nabývá nebezpečí již konkrétnější formy a trestní represe je odůvodněna. Zvláštní případ spolčení, resp. pokusu o ně jest navazování styků s cizí vládou nebo s cizími činiteli. Vyjadřují to slova "vejde ve styk". Poněvadž podle zkušenosti styk takový nebývá obyčejně přímý, nýbrž děje se prostřednictvím agentů, bylo nutno to vyjádřiti též slovy "přímo nebo nepřímo". Bližšího výkladu třeba je pro činitele mocenské. Poválečným zjevem je, že v mnohých státech vyvstaly skupiny vojenské, finanční nebo politické, ba i jednotlivci, kteří nadáni jsou takovou faktickou mocí, že za okolností mohou býti stejně nebezpečnými pro podporování úkladů o republiku, jako je cizí moc sama. Návrh vytýká zejména činitele vojenské a finanční, chtěje tím naznačiti, že nejde o bezvýznamné jednotlivce, nýbrž skutečně o činitele nadané faktickou mocí a vlivem.
Po stránce subjektivní viny vyžaduje se tu úmyslnost při čemž úmysl je blíže vytčen účelem trestného podniku. Tím je ovšem okruh trestného jednání tak vymezen, že nemůže nastati nebezpečí zneužívání těchto ustanovení.
I co do trestů, jsou trestní sazby návrhu daleko mírnější nežli v právu dosavadním.
K § 3.
Trestné činy označené tu ohrožením bezpečnosti republiky, vyznačují se společnou známkou skutkové podstaty, že jde o ohrožení vnější bezpečnosti republiky. Činy tyto nejsou méně nebezpečné než úklady samy, nespadají však pojmově pod ustanovení § 1, ježto chybí tu specifický úmysl tohoto paragrafu. Nejsou namířeny proti podstatě státu samého, nýbrž proti jeho vnější bezpečnosti. Právo dosud platné zahrnovalo je pod pojem velezrady podle § 58, lit. c). Naproti tomu právo dříve uherské rozlišovalo je od velezrady jako zradu státu podle § 142 uh. tr. z. Tak činí i návrh. Případy, jež se tu mohou vyskytnouti, jsou tyto:
Vydání nebezpečí války (ať již válka byla vyhlášena cizí mocí nebo republika byla vyprovokována k vyhlášení války), nepřátelského činu cizí moci nebo ozbrojeného napadení. Takové nebezpečí může býti buď vůbec vyvoláno, nebo může býti nebezpečí, jež tu již je, osobami k tomu neoprávněnými zvýšeno. Čin může býti spáchán buď následkem konspirace s cizí mocí nebo i jednotlivcem bez takové dohody. Pojmy války a nepřátelského činu cizí moci nepotřebují jako ustálené v právu mezinárodním bližšího výkladu. Pod ozbrojeným napadením rozumí se napadení i ozbroj mými skupinami, jež nejsou pravidelným vojskem cizí moci. Při jednání tak nebezpečném, kdy, jako v každé válce, je ohrožena existence a bezpečnost státu v samých základech, musela býti postižena i jednání přípravná, a to v té nebezpečné formě, v níž obyčej ně se jeví, totiž spolčení nebo konspirace s cizí mocí nebo s cizími činiteli mocenskými. Tato objektivní činnost je však trestná teprve tehdy, když děje se v úmyslu poškoditi republiku. Tímto ustanovením je okruh trestnosti přesně vymezen, takže není naprosto nebezpečí, že by posuzována byla podle tohoto ustanovení pouhá mezinárodní politická činnost.
Druhým případem ohrožení vnější bezpečnosti je vyvolání nebo podporování ozbrojeného povstání ve státě v úmyslu, aby tím byla ohrožena bezpečnost republiky zvenčí. Návrh volí tu úmyslně výrazu "povstání", chtěje tím dáti na jevo, že jde o hnutí většího rozsahu, nežli pouhé vzbouření nebo vzpouru. Nad to musí povstání býti ozbrojené. Po té stránce opírá se o § 114 rak. osnovy. Ozbrojené povstání je tu pouze prostředkem, aby podvrácena byla, vnitřní síla republiky a cizí moci nebo cizím mocenským činitelům poskytnuta možnost takto oslabenou republiku ve vhodném okamžiku napadnouti. I tu třeba je po stránce subjektivní úmyslu ohroziti vnější bezpečnost republiky a postaveny jsou tedy dosti silné přehrady rozšiřování této trestní normy. Pro nebezpečnost činu bylo nutno postihnouti i spolčení a konspiraci.
Příklady trestnosti shora uvedených činů nalézáme též v osnovách států cizích. tak švýcarské z roku 1915, čl. 252 a zákoně norském čl. 84, 85, C. P. čl. 76, 84, 85.
Trestnost je celkem, pokud jde o spodní hranici trestních sazeb, snížena.
Hlava II. (§4.-12)
jedná o poškozování republiky a útocích na ústavní činitele.
K § 4.
Název prorady byl převzat ze, starší mluvy. Vyjadřuje zradu důvěry věnované tím, že někomu byl svěřen důležitý úkol jednati s cizí mocí nebo mu byl poskytnut přístup k listinám a jiným důkazům o právních poměrech republiky k jiným státům.
Platné právo rakouské i uherské nezná tohoto zvláštního trestného činu, jenž by toliko podle okolností mohl býti postihnut jako zneužití úřední moci.
Úprava návrhu shoduje se celkem s úpravou jiných zákonů a osnov, jež se tu jen nepatrně odchylují. Osnova švýcarská, rakouská a republiky rakouské shrnuje pod tento pojem i případ uvedený v § 5. Třebas oba činy svou závažností se vyrovnají, činí návrh po vzoru německé osnovy (§ 142, 143 a 146) přece rozdíl, neboť jejich obsah je různý.
Obě ustanovení nepotřebují bližšího výkladu, pokud jde o objektivní skutkovou podstatu.
Po stránce subjektivní omezuje se trestnost tím, že se předpokládá vinníkovo vědomí o tom, že poškozuje důležité zájmy republiky. Jinak však činí návrh po vzoru norském (čl. 89) a švýcarské osnovy z roku 1918 (čl. 231) rozdíl mezi zlým úmyslem a hrubou nedbalostí. Tím nezavádí nový pojem trestné viny, jak bylo namítáno, neboť pojem ten v trestním právu již se vyskytuje (§ 79, odst. 1. list. listiny, § 4, odst. 3. zák. o podloudném vývoze). Rozdíly v subjektivní vině byly nutnými proto, poněvadž důkaz úmyslnosti jest velmi obtížný a unikla by tím celá řada činů jistě trestuhodných svému potrestání.
Co. do trestnosti rozlišuje se právě podle subjektivní viny trest na činy spáchané z hrubé nedbalosti až po činy spáchané v přímém úmyslu poškoditi republiku. Zda je nedbalost hrubá, sluší posuzovat ne abstraktně, nýbrž vzhledem k míře dbalosti, jíž je třeba vynaložiti, hledíc k důležitosti předmětu a opatření, jež mají býti utajeny, a k míře porušení povinností v daném případě uložených.
K § 5.
Návrh přijímá tu v podstatě typ definice, jak byl vytvořen v zákonodárných pracích cizích států (norský zákon § 90, švýcarská osnova čl. 231, německá osnova § 145, rakouská osnova § 116) a rozlišuje dvojí činnost: vyzrazení státního tajemství a vyzvídání státního tajemství za účelem jeho vyzrazení a to v obojím případě cizí moci. Státním tajemstvím rozumí se tu skutečnosti, opatření nebo předměty, jež vláda tají v důležitém zájmu republiky nebo jež ve státním zájmu mají zůstati utajeny před cizí mocí. Tajemstvím není jen utajování určitých pro stát důležitých opatření nebo předmětů, nýbrž rozumí se tím připravené věci, které stát z uvedené příčiny tají, tedy i zámysly jen ústně projevené neb ujednané a pod. Již z toho je patrno, že jde o zvláště významná tajemství a že nemá býti postiženo i uveřejňování různých věcí podřadných, jež nemají významu pro celý stát, nebo kritiky nesprávností, vyskytnuvších se ve státní správě.
Trestným je pouze vyzrazení státního tajemství cizí moci. Nevyžaduje se však, aby cizí moc se o tajemství dověděla přímo od pachatele; stačí, když vyzrazení takové se stane osobě nepovolané, veřejnosti, agentu cizí moci, jen když je prokazatelný úmysl, že o tajemství v poslední řadě a podle úmyslu pachatele se měla dověděti cizí moc.
Je přirozené, že po stránce subjektivní viny je nutno též, aby pachatel věděl, že jde o státní tajemství. Právě tím však byl by ztížen důkaz o vině tak, že je potřebí po švýcarském vzoru postihnouti i případy, kdy úmysl takový nebude prokazatelný, kde však hrubou nedbalostí (viz výklad u § 4) byl výsledek neb aspoň jeho možnost zaviněna. Osnova omezuje však trestnost takové hrubé nedbalosti na osoby, jež stíhá zvláštní povinnost tajemství uchovati. To jsou předně ti, kdož padle svého veřejného postavení mají k takovému tajemství přístup a jsou proto povinni uchovávati je v tajnosti. Za druhé však jsou to osoby, jimž takové tajemství bylo svěřeno pro jich služební nebo smluvní poměr (dodavatelé, zaměstnanci atd.). Tito však pouze tehdy, když jim bylo výslovně uloženo, aby dotyčné věci uchovali v tajnosti.
Tresty rozlišeny jsou podle stupně subjektivního zavinění.
K § 6.
V tomto paragrafu shrnuty jsou celkem úplně různé skutkové podstaty pod společným názvem "vojenské zrady", ježto vesměs týkají se poškození branné moci republiky.
Na prvním místě uvádí návrh dva případy válečné zrady. Předpokladem jich trestnosti je, že byly spáchány za války. Co se rozumí dobou válečnou, o tom blíže ustanovuje § 39, čís. 3. Přehled úpravy této látky v jiných zákonodárných pracích ukazuje, že nejnovější zákony a osnovy souhlasně postihují trestem jednak zjednávání prospěchu nepříteli, jednak poškození branné moci státu a jeho spojence za války. I tomuto všeobecně znějícímu ustanovení dospělo se od dříve oblíbené kasuistiky, jakou shledáváme u nás také v § 144 uh. tr. z. (nikoliv však v § 67, odst. 2. tr. z,). Některé zákonodárné práce nové doby vyjímají z případů nejvýznačnější a stanoví pro ně zvláštní trest; tak § 117 rakouské a čl. 235 švýcarské osnovy.
Návrh setrval při všeobecné definici, jak učinil také norský trestní zákon v § 86 a německá osnova v § 146, č. 3. Případů zvýšené trestnosti nelze vyjmenovati, neboť vždy při zdokonaleném způsobu válčení a při vynalézavé propagandě, jakou vyvíjí jeden nepřátelský stát v území druhého, by se naskytly nové nevyjmenované případy, zasluhující stejně přísného potrestání. Proto je lépe ponechati soudu, aby v sazbě dosti široké podle obecných pravidel o potrestání přihlédl i k závažnosti těchto případů.
Vyzvědačství, které se podniká na prospěch nepřítele, může býti podle okolností také případem zrady válečné.
Druhým případem jest zrádné přeběhlictví. Dosud byl čin ten stíhán buď jako velezrada podle § 58 c) tr. z. nebo jako zemězrada podle § 143 uh. tr. z. Je nesporno, že v nynější době nemá čin jednotlivce v zápětí pravidelně znatelný vliv na výsledek války.Avšak i tu mohou nastati případy významnější jako na př. poskytnutí služeb vynikajícím vojevůdcem. Je proto i tu nutno rozpětí trestní sazby přizpůsobiti velikosti viny, kromě toho hraničí tento čin vlastně na úklady o republiku. Dopustiti se ho ovšem může pouze příslušník republiky.
Pod č. 2-4 upravuje se tu obdobně jako v § 5 zrada vojenského tajemství. Vojenské tajemství definováno jest obdobně jako státní tajemství, od něhož se podstatně neliší. Ustanovení jsou tu však ještě doplněna po té stránce, že za trestné prohlašují se určité formy přípravného jednání, (komplot a konspirace s cizí mocí nebo s cizími činiteli, zejména vojenskými nebo finančními) jednak postihuje se pod čís. 3 vyzrazení vojenského tajemství osobě nepovolané nebo vyzvídání za účelem vyzrazení osobě nepovolané, byla-li tím vědomě ohrožena bezpečnost republiky. Takové doplnění bylo nutné, poněvadž stát musí chrániti sféru svých vojenských tajemství proti všem nepovolaným osobám. I když účelem tu může býti pouhé ukojení zvědavosti, vzniká přece nebezpečí, že tajemství nebude dostatečně uchováno a že se ho zmocní i ten, kdo z něho dovede těžiti na škodu republiky, i když to není cizí moc.
Pokud jde o čin pod č. 3 uvedený, může býti vinníkem kdokoliv, třeba jen náhodou dověděl se o obsahu takového tajemství. Dopustí-li se činu osoba úřední, bude se jí podle okolností odpovídati za přísněji trestné zneužití úřední moci.
Úprava shora uvedených ustanovení má svůj vzor v celém moderním zákonodárství o špionáži, počínajíc francouzským zákonem z 18. dubna 1886 až po německý zákon na ochranu vojenských tajemství ze 3. června 1914.
K odst. 4. viz výklad o hrubé nedbalosti v § 4.
Jako doplňující normy k těmto ustanovením na ochranu vojenských tajemství poukázati třeba na §§ 23, 24, č. 2.
K § 7.
V tomto paragrafu,jakož i v následujících dvou paragrafech upravuje zákon trestání útoků na život a tělesnou bezpečnost ústavních činitelů.
Je smutným zjevem, že jak u nás, tak zejména v cizině v době poválečné politický atentát stal se opět častěji užívanou zbraní k dosažení politických cílů, zej měna odstraněním význačnějších politiků, stojících svým vlivem a osobním významem v cestě podvratným snahám určitých stran nebo směrů. Německo bylo již v červenci roku 1922 nuceno po častěji se opětujících atentátech politických sáhnouti ke zostření trestních hrozeb na takové činy. Potřeba ta jeví se po událostech poslední doby též nesporně u nás.
Návrh nejde sice tak daleko jako zákon na ochranu republiky německé, přece však považuje za nutné zvýšiti trestní ochranu ústavních činitelů tam, kde je zvláště nedostatečná.
Návrh nerozšiřuje nikterak trest smrti i na činy, jež zůstaly ve stadiu pokusu a na spolupachatele, kteří podle dosavadních ustanovení takovému trestu nepodléhali, považuje však přece za nutné, zvýšiti tresty na svobodě, a to u zločinu pokusu vraždy a u zločinu dokonaného i nedokonaného zúmyslného zabití člověka.
Návrh zvyšuje tyto tresty na svobodě na doživotní těžký žalář. Zvýšení to je oprávněné, zejména uváží-li se ta okolnost, že zákon nevylučuje podmíněné propuštění z trestu, jež může nastati podle zákona po 15 létech.
V odst. 4. a 5. stanoveny jsou tresty na ty, kteří spolupůsobili při vraždě, pokusu vraždy, úmyslném zabití a pokusu úmyslného zabití. Také tu bylo potřebí sazby trestu na svobodě zvýšiti. Při tom však činí se přece jen rozdíl v míře účasti a na menší míru účasti stanoví se pouze trest žaláře dočasného.
Ustanovení platného práva jak našeho, tak i uherského měla za následek, že pachatelé těchto trestných činů, kteří v době činu nedosáhli ještě 20 let, nemohli býti trestáni ani trestem doživotního žaláře, nýbrž pouze dočasným trestem na svobodě. Toto mělo za následek, že k trestným podnikům bylo zneužíváno osob, které nedosáhly ještě věku dvaceti let a jež se nemusely proto obávati, že trestní zákon dolehne na ně v plném ostří. Návrh chce zameziti podobné zneužívání osob mladších 20 let a činí tak tím, že jednak zvyšuje trestnost osob mladších 20 let, avšak starších 18 let, a to jak pro pachatele, tak i účastníky v tomto věku, pokud ovšem míra účasti neukazuje na menší jich trestnost. Zvýšení to nedosahuje však úplného na roveň postavení těchto osob osobám starším 20 let, nebo jako nejtěžší trest zavádí se pro ně doživotní žalář, nikoliv však trest smrti. Druhou závorou zneužívání osob mladších 20 let je ustanovení, že účastník na takovém činu spáchaném osobou mladší 20 let nemůže býti potrestán jinak než doživotním žalářem.
Okruh osob, jež této zvýšené ochrany požívají, byl stanoven různě.
President republiky a jeho náměstek požívají této ochrany neobmezeně; bývalý president a jeho náměstek však jen potud, pokud nebyli svého úřadu zbaveni rozsudkem senátu a jen při činech, jež byly spáchány pro výkon jejich pravomoci. Tato rozsáhlá ochrana presidenta a jeho náměstka je odůvodněna plně tím, že těžko u nich konstatovati, kdy nalézají se ve výkonu své pravomoci a kdy nikoliv.
Druhou skupinu chráněných osob tvoří předseda vlády, člen vlády nebo člen zákonodárného sboru. Tyto osoby,pokud jich funkce trvá, jsou chráněny proti útoku na život u výkonu jich pravomoci, pro výkon pravomoci a pro činnost v politickém životě vůbec. Ustanovení je odůvodněno tím, že v demokracii funkce tyto nejsou trvalé, že osoby k nim povolané se střídají a že osoby politicky zvláště významné mnohdy dočasně funkce nezastávají, nepozbývají však významu pro republiku: Z toho důvodu je také odůvodněno, že ochrana vztahuje se i na bývalého předsedu a člena vlády.
Třetí skupinou osob jsou guvernér Podkarpatské Rusi a členové státního soudu, kteří chráněni jsou proti útokům na život u výkonu jich pravomoci nebo pro tento výkon, a pokud jde o osoby, jež takovou funkci zastávaly, proti útokům pro výkon jejich pravomoci.
Také u funkcionářů druhé a třetí skupiny obmezuje se ochrana na ony činitele, kteří nebyli své funkce zbaveni rozsudkem senátu, trestního soudu nebo nálezem disciplinárním.
K § 8.
Ochrana bezpečnosti ústavních činitelů byla by neúplná, kdyby nebylo pamatováno též na ochranu proti tělesnému poškození. Takovou zvýšenou ochranu jest nutno přiznati již proto, že úmysl vražedný nepodaří se vždy dokázati; avšak i po jiné stránce třeba pamatovati toho, aby osoby v § 7 uvedené byly chráněny více, a to aspoň tak, jako jsou chráněni dosud veřejní úředníci podle § 153 tr. z. Není možno, aby presidentu republiky, členům vlády atd. byla přiznána menší ochrana nežli kterémukoli veřejnému úředníku.
Pojem tělesného poškození nebylo třeba zvláště vykládati, poněvadž je již ustálen v platných trestních zákonech (§§ 152 a 411 tr. z, a § 301 uh. tr. z.).
Pro odstupňování trestnosti byly rozhodnými tyto okolnosti: v prvé řadě výsledek trestného činu (poškození lehké, poškození těžké, smrt, nebezpečí těžkého poškození aneb smrti), v druhé řadě úmysl pachatelův směřující ke způsobení lehkého nebo těžkého tělesného poškození a konečně i jeho v č. k. Není sice v souhlase s moderní subjektivní teorií trestního práva vyměřovati trest podle výsledku třeba nezamýšleného, avšak návrh nemohl tentokráte plnou měrou tuto teorii prosaditi a to proto, že by jejím důsledným uplatněním vznikly značné rozpory s celým systémem trestního práva. Konečně nelze zapomenouti toho, že na ochraně uvedených osob má značný zájem též širší veřejnost, jež necení dosud čin pouze podle úmyslu pachatelova, nýbrž i podle výsledku.
Okruh osob požívajících zvýšené ochrany podle tohoto paragrafu je poněkud zúžen oproti § 7. Zvýšené ochrany § 8 nepožívají totiž členové zákonodárných sborů, nýbrž pouze jejich předseda, čímž rozumí se i úřadující místopředseda ve smyslu jednacího řádu.
Návrh má právem za to, že by rozšíření zvýšené ochrany i na ostatní členy zákonodárných sborů šlo příliš daleko.
K § 9.
Platné trestní právo dříve rakouské i uherské nemá obecných ustanovení o trestnosti komplotu a tlupy. Zvláště pokud jde o trestné činy proti životu a tělesné bezpečnosti, nezná rakouské právo podobného ustanovení vůbec, právo uherské pak pouze v nepatrné míře (§ 288 uh. tr. z.). Poukázati třeba na to, že osnova rakouská z roku 1921 zamýšlí též v § 285 zavésti všeobecné ustanovení o trestnosti komplotu a tlupy, pokud jde o zločin. Ustanovení takového je u nás nutně potřebí, mají-li býti již v zárodku potlačeny chystané útoky proti životu a tělesné bezpečnosti osob uvedených v §§ 7 a 8. Ustanovení takové konečně v daleko širším rozsahu a s daleku vyšší trestností bylo přijato též v §§ 1-4 německého zákona na ochranu republiky.
Návrh postihuje tu jak komplot (spolčení k provedení určitého trestného činu) tak i tlupu (spolčení k páchání předem ještě neurčitých činů). Na roveň jim staví se i podporování spolčení nebo jeho účastníků, a to jakýmkoliv způsobem, tedy hmotnými i jinými prostředky. Samozřejmě vyžaduje se k trestnosti podporování vědomí, že jde o spolčení, jehož účelem jest spáchání nebo páchání takových trestných činů.
K § 10.
Toto ustanovení zahrnuje dvě podstatně různé skutkové podstaty.
V první z nich chráněni jsou ústavní činitelé před násilím. Okruh ústavních činitelů jest zde oproti § 1 poněkud rozšířen. V poměru k platnému právu byla trestní ustanovení tohoto paragrafu částečně kryta velezradou podle § 58 lit. a) tr. z. a § 126, č. 3 uh. tr. z., a pokud jde o zákonodárný sbor § 76 tr. z., § 152 uh. tr. z. a zákonným článkem XL z r. 1914. V důsledku ústavního rozdělení moci zákonodárné a výkonné poskytuje se stejná ochrana všem ústavním činitelům. Na rozdíl od § 1 rozšiřuje se ochrana i na jednotlivé členy vlády a orgány zákonodárného sboru (předseda, předsednictvo, výbory a komise). Rozšíření toto je v povaze věci. Dále třeba všimnouti si rozdílu v tom, že § 1 chrání pouze ústavní činnost, kdežto § 11 pravomoc vůbec, tedy i tu, jež byla svěřena jinými zákony nežli ústavními, na příklad a předsedy zákonodárného sboru i pravomoc svěřenou mu jednacím řádem zákonodárného sboru. Další rozdíl od § 1, pokud jde o rozsah trestné činnosti, byl vytčen již v odůvodnění § 1. Jinak poskytuje se ochrana proti trojímu způsobu trestné činnosti:
1. Bránění nebo maření výkonu pravomoci. Jde o čin, jímž má býti zabráněno, aby ústavní činitel výkonu své pravomoci se ujal nebo v něm pokračoval. Nespadají sem činy, jimiž má býti jednání pouze rušeno, nikoliv však mařeno. Prostředky činnosti omezuje zákon na násilné. Pojem násilí vykládá pak v § 39, č. 1. Rovněž nečiní se tu rozdíl, zda činu dopustil se člen sboru samého či osoba cizí.
2. Druhým způsobem trestné činnosti jest působení násilím na svobodu vůle ústavních činitelů ve výkonu jich pravomoci. I tu musí směřovati úmysl pachatelův k tomu, aby násilím byl vykonáván vliv na jednání a rozhodování činitelů.
3. Třetí skupinou jsou akty násilí na ústavních činitelích za výkon jejich pravomoci, tedy za to, že pravomoci své užili nebo neužili nebo že jí užili určitým způsobem. Zákon nerozlišuje tu, zda úmysl pachatelův byl veden mstou či snahou působiti na příští rozhodování ústavního činitele nebo jinou pohnutkou. Podstatné je, že násilí časově následuje tu za výkonem pravomoci, jenž je mu podnětem.
Druhou skutkovou podstatou je osobování si pravomoci ústavního činitele nebo nějakého sboru vykonávajícího veřejnou správu (župní zastupitelstva, obecní zastupitelstva atd.) nebo sboru vykonávajícího trestní soudnictví (tedy pouze sborových soudů nikoliv samosoudce). Způsob trestné činnosti může býti různý. Tak mohla by se část uvedených sborů jako minorita konstituovati jako sbor sám, a osobovati si jeho pravomoc, nebo mohly by osoby úplně cizí osobovati si pravomoc ústavních činitelů. Stát má však zájem na tom, aby již v zárodku byly potlačeny veškeré snahy etablovati vedle oprávněných činitelů podobné činitele neoprávněné a přiváděti tím byť i za souhlasu menšiny občanstva rozvrat do ústavního života a státní správy.
K § 11.
Ochrana cti presidenta republiky byla již dávno pociťována jako naléhavá potřeba našeho veřejného života. Dalo by se snad namítnouti, že ve státě demokratickém nepotřebuje ani president republiky větší ochrany cti nežli kterýkoliv jiný občan. Poukazuje se tu často na státy cizí, zejména Anglii, kde ani panovník nepožívá zvýšené ochrany cti. Takové úvahy byly by jistě správnými, kdyby cti presidenta republiky bylo šetřeno tak, jak se právě v těchto cizích státech děje. Bohužel zkušenosti několikaleté dokázaly, že president republiky jako hlava státu je předmětem velmi častých a neomalených útoků namířených ani ne tak proti jeho vlastní osobě, jako proti republice samé. Proti takovému snižování republiky v osobě presidenta musí se však stát co nejúčinněji brániti, ježto vyvolává oprávněné rozhořčeni v širokých vrstvách obyvatelstva.
Návrh nečiní z ochrany cti presidenta republiky snad nějaké crimen laesae majestatis, nýbrž obmezuje se pouze na takovou ochranu, jíž je nutně potřebí. Trestné činy proti cti presidenta republiky kvalifikuje proto jako přestupky, a toliko v případech zvláště těžkých jako přečiny.
Rozlišuje pak dvojí formu urážky presidenta republiky.
První vyžaduje, aby presidentu republiky bylo ublíženy na cti vyhrůžkou, zlým nakládáním, nebo jiným zneuctívajícím projevem (posuňkem, nadávkou atd.) nebo uváděním jeho ve veřejný posměch. K trestnosti však se vyžaduje, aby se tak dalo aspoň před dvěma nebo více lidmi. Tím mají býti zamezeny denunciace všelikých výroků, jež udaly se naprosto v soukromí a na nichž republika se stanoviska své ochrany nemá zájmu.
Druhým způsobem je obvinění presidenta u vědomí, že takovým obviněním se ohrožuje vážně jeho čest. Obvinění může se týkati buď určitého jednání nebo nějaké skutečnosti na př. vlastnosti. Ze znění zákona je patrno, že i zde postihují se toliko činy vážnější a nebrání se snad věcné a slušné kritice a neškodné a neurážející satyře (karikatuře).
Důležitým je však ustanovení, jímž vylučuje se při urážkách presidenta republiky jak důkaz pravdy, tak i důkaz přesvědčení o pravdě. Toto ustanovení zdá se býti při zběžném posuzování věci nedemokratickým. Ve skutečnosti však je pouhým důsledkem §u 67 úst. list. a leží v povaze věci samé. Urážka presidenta republiky má býti stihána z moci veřejné. President republiky není tudíž v řízení zastoupen a bylo by veřejnému žalobci za těžko, aby se mohl účinně brániti proti prováděnému důkazu pravdy nebo přesvědčení o pravdě. Je nemyslitelno, že by president republiky se odhodlal do trestního řízení jako strana zasahovati. Tím však poskytovala by se obžalovanému možnost, aby tvrzením skutečností skutečně nepravdivých a vymýšlených a použitím jích k důkazu pravdy zneužil soudního veřejného fara k dalším útokům na čest presidentovu. Hlavním důvodem vyloučení důkazu o pravdě a přesvědčení o pravdě je však § 67 úst. list. President republiky nemůže býti stihán, leč pro velezradu. Připuštěním důkazu o pravdě nebo přesvědčení o pravdě v trestním řízení mění se však, jak je všeobecně známo, fakticky procesní role, ze žalobce stává se obžalovaný a z obžalovaného žalobce. Třeba tato změna nebyla rázu formálně právního, přece jen ve veřejnosti bývá tak posuzována. Tím ovšem není řečeno, že by obvinění z trestného činu nemohlo býti tvrzeno na př. v procesu o náhradu škody vznikl; z trestného činu. Neboť nelze tu mluviti o vážném ohrožení cti presidenta republiky a příčilo by se to zásadě: Qui iure suo utitur, neminem, laedit.
K § 12.
Také § 12 znamená rozšíření dosud platného práva. Dosud byla neoznámení a nepřekažení trestného činu na území práva rakouského trestné jen, pokud šlo o velezradu. Na území práva uherského bylo trestným jen neoznámení, a to opět pouze velezrady.
Osnova právem rozšiřuje povinnost trestný čin oznámiti aneb překaziti též na jiné trestné činy, totiž na úklady o republiku, jich přípravu, vojenskou zradu, útoky na život a tělesnou bezpečnost ústavních činitelů a na spolčení k takovým útokům. Pokud jde o zradu vojenského tajemství, možno zde poukázati na obdobné ustanovení § 9 německého zákona o ochraně vojenských tajemství z roku 1914, a pokud jde o útoky na život ústavních činitelů na ustanovení § 5 německého zákona na ochranu republiky.
Právem lze žádati od každého občana, aby překazil tyto nebezpečné činy, mohl-li tak učiniti snadno a bez nebezpečí pro sebe a osoby sobě blízké. Zvláště však možno to žádati na osobách, jež již podle svého postavení mají povinnost tak učiniti. Proto také navrhuje osnova vyšší trestnost těchto osob, jakož i oněch osob, jež pachatele úmyslně nepřekažením jeho podniku podporovaly, třeba i nepodnikly jiného positivního činu.
Druhou povinnost, již zákon pod trestní sankcí všemu občanstvu ukládá, je oznámiti takové trestné činy. Povinnost oznamovací omezuje se pouze na podniky chystané, takže pomíjí, když v době, kdy o podniku někdo se dověděl, bylo již od něho upuštěno. Rozšiřovati tuto povinnost i na dobu pozdější nemělo by smyslu pro ochranu státu a ústilo by pouze v bezúčelné denunciace. Rovněž tak nelze žádati, aby povinnost oznamovací ukládána byla i osobám, jež se dověděly o chystaném podniku způsobem zcela nevěrohodným, na příklad z pouhého doslechu. Pak ale opět žádá stát, má-li býti beztrestnost zajištěna, aby také oznámení bylo učiněno věrohodným způsobem a nikoliv snad anonymně nebo bez udání bližších okolností. Oznámení může býti učiněno buď u úřadu nebo přímo ohroženému. Stačí však, když oznámení stane se jednomu z nich. To má význam zvláště při útocích proti životu a tělesné bezpečnosti ústavních činitelů. Podle okolností může býti vhodnější učiniti oznámení přímo ohroženému, aby zavčas mohl učiniti opatření k odvrácení nebezpečí. Právě z toho lze souditi, že toto ustanovení nemá starého rázu policejního, nýbrž sleduje účely čistě ochranné hlavně pro ohroženého.
Větší rozsah povinnosti oznamovací stanoví zákon u § 6, č. 2-3. Zde má stát zájem nejen na tom, aby se dověděl o chystaném činu, nýbrž i o činu spáchaném. Vyzvědačství bývá provozováno jako trvalá činnost, tedy jako řetěz jednotlivých trestných činů. Je tedy nutno, má-li se stát zavčas brániti proti budoucí činnosti vyzvědače, aby se dověděl o něm i tehdy, kdy už jednotlivé trestné činy dokonal. Doví-li se stát při nejmenším jméno vyzvědače, může učiniti vždy nutná obranná opatření proti jeho budoucí činnosti.
Trestní sazby byly oproti platnému právu podstatně sníženy.
K třetí hlavě (§ 13-26).
K § 13.
Zkušenosti učí, že téměř každé větší hnutí namířené proti státu, jeho orgánům nebo veřejnému pořádku má toliko tehdy naději na úspěch, stojí-li za ním vojensky organisované a vycvičené síly, opatřené dostatečně zbraněmi a střelivem. Toho jsou si vědomi ovšem též osnovatelé takových trestných podniků, kteří připravují se zavčas k takovým akcím organisací a cvičením branných sil a opatřováním zbraní a střeliva, aby ve vhodném okamžiku a na znamení měli po ruce dosti sil k uskutečnění svých cílů. Též té okolnosti nelze zapomenouti, že po válce zůstalo mnoho zbraní mezi lidem, a jich sbíráním a hromaděním, jakož i podloudným, dovozem z ciziny mohly by býti přípravy usnadněny. Několik případů, jež se vyskytly, svědčí o tom, že nebezpečí, třebas ne v takové míře jako ve státech sousedních, je i u nás. Proto třeba pamatovati na včasnou obranu. Dosavadní právo takové ochrany neposkytuje. Nehledíc k § 161 uh, tr. z. jsou tu pouze ustanovení § 34 uh. přestup. zákona a oddílu IV, zbroj. pat. z 24. října 1852, číslo 223 ř. z. Od té doby však zbrojní technika se zdokonalila a užívání zbrani zevšeobecnělo. Je proto třeba důkladnějších a přísnějších ustanovení, podobně jako v § 7 něm. zákona na ochranu republiky.
Společným znakem všech skutkových podstat uvedených v tomto paragrafu je jednání bez úředního povolení. V první řadě jde o tvoření ozbrojených skupin a cvičení jich ve zbrani. Trestnými jsou však pouze ti, kdož takové skupiny tvoří nebo cvičí, nikoliv též jejich- účastníci. Tito stávají se trestnými teprve tehdy, když se zúčastnili ozbrojené skupiny u vědomí, že jejím účelem;je pozdvižení nebo vzbouření (na Slovensku a Podkarpatské Rusi vzpoura). Dále jde o hromadění a rozdílení střelných a ručních (bodných, sečných a jiných stejně nebezpečných zbraní) a střeliva nebo vojenským účelům určených třaskavin a jedovatých plynů. Hromadění takových zbraní staví se na roveň opatřování, přechovávání nebo přenechávání, třebas i jedné zbraně, zvláště však nebezpečné. Tyto zvláště nebezpečné zbraně jsou v zákoně vypočteny příkladmo. Aby zákon nemohl býti obcházen tím, že by tyto zvláště nebezpečné zbraně byly rozloženy a jednotlivé součástky různými osobami beztrestně přechovávány, prohlašuje zákon za trestné i přechovávání jednotlivých k užití zbraně podstatných součástek jejích.
Veškeré zde uvedené činy jsou přísněji trestné tehdy, sledují-li specifický fičel vytčený pod čís. 2.
0 tom, za jak nebezpečný čin zákon nedovolené ozbrojování považuje, svědčí ta okolnost, že ukládá pod trestní sankcí občanstvu i povinnost oznamovací.
Známo jest však, že po válce mnoho zbraní zůstalo mezi lidem a přes opětovná vyzvání nebylo odevzdáno. Je nebezpečí, že by přísnými tresty, jež zákon na nedovolené přechovávání zbraní ukládá, obyvatelstvo bylo vedena k tomu, aby zbraně potají odkládalo třebas i na veřejných místech. Tím byla by však ohrožena veřejná bezpečnost. Proto zákon dává vládě možnost, aby úřední vyhláškou vyzvala obyvatelstvo k odevzdání zbraní v určité lhůtě a zajišťuje každému, kdo takovému vyzvání vyhoví, úplnou beztrestnost. Takové zmocnění správních úřadů není však myšleno pouze pro bezprostřední dobu po účinnosti zákona, nýbrž zmocnění toho může býti výhodně užito i později.
K § 14.
Ustanoveními č. 1 nahražují se dosavadní předpisy § 65, lit.a), tr. z., a 173 uh. tr. z. Návrh podstatně snižuje trestnost a zužuje i značně okruh předmětů, proti nimž trestná činnost může býti namířena. V čísle 1 postihuje toliko pobuřování proti státu pro jeho vznik, nebo proti třem stěžejním principům naší ústavy, totiž státní samostatnosti, ústavní jednotnosti a demokraticko-republikánské státní formě Ústavní jednotností rozumí se zásada vyslovená v § 3 úst. listiny a nemají býti dotčeny snahy po autonomii správní. Naproti tomu nespadají sem ostatní ustanovení ústavní listiny a jiných zákonů. Návrh nechce potlačovati agitaci a propagandu směřující ke změně zákonů. Po té stránce nevyjímá ani ostatní. ustanovení zákonů ústavních, jsa si dobře vědom toho, že i tyto zákony mohou zákonnou demokratickou cestou v jednotlivých svých ustanoveních býti měněny. Trestní činností jest zde pobuřování. Jest to ve stupnici popuzování, podněcování a pobuřování činnost nejsilnější.
Dále postihují se činy, jež již platné právo postihovalo (§ 302 tr. z. a § 172, odst. 2. uh. tr. z.), a činy, jež dosud trestnými nebyly. Na prvním místě třeba se zmíniti o popuzování k násilnostem nebo nepřátelským činům a k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů nebo proti jednotlivcům pro jejich příslušnost k národu, jazyku, rase nebo náboženství nebo proto, že jsou bez vyznání. Je samozřejmé, že činu může se dopustiti i příslušník téže národnosti, na př. Čech proti Slováku, Slovák proti Čechu, nebo téhož náboženství.
Nemůže býti sporu a tom, že náboženské a národnostní boje v době poválečné se nejen přiostřily, nýbrž nabyly takového rázu, že otravují klidný politický a mnohdy i hospodářský život do té míry, že je tím ochromen zdárný vývoj státu. Návrh nezakrývá si té skutečnosti, že boje takové byly a budou a nedají se ničím ad tropiti. Chce pouze zameziti takové výstřelky buje, které dotýkají se již veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku jako nutných předpokladů zdravého života ve státě. Proto postihuje pouze takovou činnost, která neobmezuje se na soukromí, nýbrž děje se veřejně ve smyslu § 39, č. 2. Při tom přidržuje se ustanovení mírových smluv a ústavní listiny o ochraně menšin a po té stránce je i provedením jejich.
Co do trestnosti rozlišuje zákon mezi popuzováním i násilnostem a nepřátelským činům proti jednotlivým skupinám obyvatel, popuzováním k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatel a podněcováním k násilnostem a nepřátelským činům proti jednotlivcem.
V dalším hrozí návrh trestem na hanobení republiky, národa nebo národní menšiny. Předpoklady trestnosti jsou, že se to děje veřejné, že ta může snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecný mír v republice nebo její mezinárodní vztahy, a že se to děje způsobem surovým nebo štvavým. Takové nahromadění předpokladů trestnosti vylučuje zajisté z trestnosti pouhé výrazy, sice neslušné, nikoliv však státu samému nebezpečné. Postihnouti však takové činy trestem bylo putna, neboť pobuřování proti státu béře na sebe mnohdy právě formy hanobení, a vyvolávajíc pohoršení mezi obyvatelstvem, je s to ohroziti i mír v republice.