VII./4097 (původní znění).
Odpověď
ministra pošt a telegrafů, ministra financí a ministra železnic na interpelaci poslance dra Brunara a druhů o porušování jazykového zákona jejich úředníky v Zábřehu (tisk 3781/VII).
Nápisy a razítka u úřadů podléhajících finanční a železniční správě jsou dvojjazyčné.
Poštovní správa nedala dosavadní úřední nápisy změniti, poněvadž neměla dosud přesně zjištěný výsledek posledního soupisu lidu, který bude pro označení úřadů v době bezprostředně blízké rozhodným.Mohla se k tomu tím méně odhodlati, že dle předběžných výsledků, které si sama opatřila, musila s největší pravděpodobností očekávati, že počet německého obyvatelstva v doručovacích obvodech poštovních úřadů 1 a 2 v Zábřehu, které vzhledem k souhlasnému pojmenování jejich musí býti brány jako jeden celek, nebude dosahovati 20% počtu obyvatelstva, takže by potom poštovní správa byla nucena případné dvojjazyčné nápisy a razítka se značným nákladem na krátkou dobu zbytečně vynaloženým, vyměniti zase na jednojazyčné. Zmíněné očekávání došlo mezitím skutečně potvrzení oznámením definitivních výsledků o sčítání v dotyčných obvodech se strany státního úřadu statistického.
V Praze dne 8. prosince 1923.
Ministr pošt a telegrafů:
Tučný v. r.
|
Ministr financí: |
Ministr železnic: |
|
Dr. Rašín, v. r. |
Stříbrný v. r. |
VIII./4097 (původní znění).
Odpověď
ministra zahraničních věcí
na interpelaci poslance dra Rudolfa Lodgmana a druhů,
že prý Jindřich Skorpil byl zavlečen do francouzské cizinecké legie (tisk 3967/I).
Na výše zmíněnou interpelaci sděluji, že ve věci Jindřicha Skorpila zakročilo ministerstvo zahraničních věcí prostřednictvím československého vyslanectví v Paříži u francouzské vlády již v říjnu m. r.
Francouzské ministerstvo zahraničních věcí odpovědělo na základě provedeného šetření, že Jindřich Skorpil představil se dobrovolně vojenským úřadům v Enskirchenu, odkud byl dirigován do Metzu.
Jeho engagement bylo podepsáno dne 5. srpna 1922 u přítomnosti důstojníka, jehož svědectví bylo dožádáno a který potvrzuje, že najímací akt byl přečten německy několika dobrovolníkům, mezi nimi i jmenovanému Skorpilovi, který pak byv německy dotázán: "rozuměl jste, že ti, kteří nechtějí podepsati mají vystoupiti z řady" - stejně jako jeho druhové ničeho nenamítal a nájemní spis podepsal.
Z výsledku šetření vychází na jevo, že Skorpil vstoupil do francouzské cizinecké legie dobrovolně.
V Praze dne 19. dubna 1923.
Ministr zahraničních věcí:
Dr. Ed. Beneš, v. r.
IX./4097 (původní znění).
Odpověď
ministra pošt a telegrafů
na interpolaci poslance dra Emericha Raddy a druhů,
že se v Praze nedoručují poštovní zásilky
(tisk 4009/XVI).
V rozpočtovém výboru senátu dne 7. prosince 1922 ohradil jsem se proti tvrzení pana senátora Spiegla, jakoby v Praze nebyly vůbec doručovány poštovní zásilky s označením ulice v jiném nežli státním jazyku a jako doklad tolerantního postupu poštovní správy uvedl jsem, že až dosud doručují se zásilky s takovými překlady ulic, které byly všeobecně běžnými. Již z toho slova všeobecně "běžné" vyplývá samo sebou; že se může jednati jen o označení stará, t. j. před převratem všeobecně užívaná (na př. Wenzelsplatz), nikoliv však o označení nově, t. j. po převratu vytvořená, ježto taková označení přirozeně nebyla a nejsou všeobecně "běžná."
To odpovídá také zcela pokynům, které byly v tomto směru poštovním úřadům Velké Prahy dány a které se v praksi přesně zachovávají.
Ve svém prohlášení neužil jsem tedy k doložení toho leč vhodného příkladu.
Název "Revolutionsstraß3e" v adrese psaní firmě G. Schwarzwald v Praze nelze pokládati za označení běžné, neboť jest to překlad názvu ulice teprve po převratu nově pojmenované a bylo proto psaní poštovním úřadem správně vráceno.
V Praze dne 4. dubna 1923.
Ministr pošt a telegrafů:
Tučný v. r.
X./4097 (původní znění).
Odpověď
ministra železnic
na interpelaci poslance dra E. Feyerfeila a druhů
o šovinistických přehmatech proti jazykovému zákonu při vydávání jízdních lístků v Českých Budějovicích (tisk 3321/XXVI a 3781/XXVIII).
Na uvedenou interpelaci dovoluji si odpověděti toto:
Podle zásad jazykového zákona jsou jízdenky, které se zakládají na řádně vyhlášených všeobecných tarifech a jsou vydávány ve stanicích pojmenovaných podle obcí nebo ležících v obcích, v nichž jest aspoň 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka nežli státního, vydávány v jazyku státním a v jazyku příslušné menšiny národní.
V Českých Budějovicích jsou vzhledem k těmto zásadám - ježto není tam 20% německé menšiny - vydávány jízdenky pouze české.
Až do vyčerpání starých zásob bylo všeobecně povoleno používati i starých jízdenek, třébaže těmto zásadám nevyhovovaly. Mylným výkladem příslušného rozkazu ministerstva železnic u dopravního úřadu v Českých Budějovicích se stalo, že staré jízdenky byly přizpůsobovány novým zásadám které odpovídají jazykovému zákonu - ručními opravami. Tato závada bylá již odstraněna, ježto staré jízdenky jsou vyčerpány.
V Praze dne 22. února 1923.
Ministr železnic:
Stříbrný, v. r.
XI./4097.
Odpověď
vlády na interpelaci poslance L. Kučery a soudr. o potlačení žaloby na velkoobchodníka Bergmanna (tisk 3954/I).
Odpovídaje jménem vlády na shora označenou interpelaci dovoluji si uvésti toto:
Pokud jde o trestní řízení proti speditéru Bergmannovi, je naprosto nesprávno, že by bylo ministerstvo spravedlnosti svým postupem porušilo zákon.
Nějaké výtky v této věci bylo by lze činiti jemu jen tehdy, kdyby případ Bergmannův byl býval jím bud po stránce materielní nebo po stránce formální nesprávně a proti lepšímu přesvědčení posuzován. To se však nestalo.
Po stránce materielní jde o to, zdali jednání speditéra Bergmanna, jak se jevilo podle výsledků trestního vyšetřování, zakládá skutkovou povahu zločinu podvodu.
Tuto materielní stránku věci musí ministerstvo spravedlnosti v prvé řadě zkoumati při každém trestním případu jemu předloženém, ať mu byl oznámen státním zastupitelstvím z úřední povinnosti, nebo ať si ministerstvo spravedlnosti na upozornění kohokoliv, že postup státního zastupitelství jest nesprávný, vyžádalo o něm zprávu. Nelze si vůbec mysleti, že by ministerstvo spravedlnosti mělo klidně hleděti na to, že někdo jest obžalován pro zločin a to dokonce porotní, ačkoliv skutkové povahy trestného činu zde není. Toto stanovisko nutno uplatňovati vždy a všude, ať jde o bohatého nebo chudého, a hájeno jest jako nutné i v cizích státech, kde organisace úřadů veřejné žaloby jest podobná organisaci naší.
Podle obžaloby měl podvod Bergmannův spočívati v tom, že "převzav pojištění vojenských transportů z Koblence a Antverp lstivým předstíráním, že dal pojistiti transport Antverpy u společnosti "Agripiny" za prémii 464.250 Kč a transport Koblenc II. u společnosti "Providencie" za prémii 1,170.052 Kč, ačkoliv ve skutečnosti dal oba transporty pojistiti u společnosti Riunione Adriatica di Sicurta a to prvý za prémii 88.321 Kč a druhý za 182.752 Kč a mimo to v případu prvém i lstivým jednáním, že předložil pojistku jím samým naoko zhotovenou, uvedl ministerstvo národní obrany v omyl, kterým toto na svém majetku škodu 2.000 Kč převyšující mělo utrpěti a také skutečně utrpělo".
Trestní řád žádá, aby obžaloba byla náležitě odůvodněna. Odůvodnění, které bylo žalobě připojeno, nevyhovovalo tomuto požadavku a také podle spisů trestních bylo lze pochybovati o tom, že by vůbec bylo lze obžalobu řádně podepříti.
Vrchní státní zastupitelství mělo nedávno příležitost znovu podrobně zkoumati celý materiál a shrnulo dodatečně svůj úsudek v ten rozum, že "obžaloba byla zcela pochybená a že její zpětvzetí bylo by bývalo již hned po jejím vznesení plně odůvodněno", poněvadž nelze, jak vrchní státní zastupitelství dodává, schází-li i skutková podstata činu trestného, někoho postaviti před porotní soud, byť by i jeho obchody nebylo lze nazvati bezvadnými. Vrchní státní zastupitelství dospělo zde, rozebravši podrobně ve své zprávě jednotlivé, průvody, korespondenci i výpovědi svědků i znalců k témuž úsudku jako ministerstvo spravedlnosti, - kdyžtě toto dříve zkoumalo obžalobu a spisy, - že jde o pojištění za pevnou sazbu a že nelze zatajení té skutečnosti Bergmannem, že zatím se mu podařilo obstarati si pojištění lacinější, podřaditi pod trestní ustanovení o podvodu. Kdyby názor státního zástupce, jenž pracoval obžalobu, vyjádřený v,jedné zprávě, podané po obžalobě slovy, že "Bergmann maje už připraveny pravé pojistky u Riunione na 2‰ a fingované pojistky Agripiny a Providencie na 3/4‰, nabízel pražské Úvěrní bance jako zástupci ministerstva národní obrany pojištění transportů na 3/4‰, dopustil se lstivého předstírání a jednání, kterým ministerstvo bylo uvedeno v omyl a utrpělo škodu", byl správný, musel by každý obchodník nabízeje zboží ke koupi spolu říci, zač zboží koupil, nebo zač se jemu nabízí a co na obchodu vydělá, což přece právnímu vádu a povaze obchodu neodpovídá.
Pro domněnku, že šlo o nějaké jiné uvedení v omyl, neposkytovalo vyšetřování žádného podkladu.
Již z toho je patrno, že páni interpelanti jsou o povaze případu nesprávně informováni. Kdyby podle výsledku vyšetřování byla bývala skutková povaha zločinu dána, nebyl by ministr spravedlnosti ani okamžik váhal učiniti spravedlnosti zadost, jak se tomu stalo i v jiných případech, kde snad poslanec dr. Černý jako advokát a obhájce u ministerstva spravedlnosti intervenoval.
Uváděti proto jeho intervenci do souvislosti s rozhodnutím o případě Bergmannově je naprosto pochybené.
Nelze také mluviti o tom, že by bylo ministerstvo spravedlnosti dopustilo se nějaké nesprávnosti po stránce formální.
Vrchní zemský soud rozhodnou o námitkách proti obžalobě sám uvedl, že pro další běh řízení nebude bez důležitosti důkaz, který obžalovaný svým obhájcem drem Černým nabízí, totiž důkaz znalci o zvyklostech mezinárodního obchodu spedičního. Když potom předseda trestního senátu důkaz tento připustil a důkaz vyzněl pro obžalovaného, prohlásilo vrchní státní zastupitelství svoje přesvědčení, že nelze na obžalobě více setrvati a žádalo za schválení tohoto stanoviska. Ministr spravedlnosti však zastavení trestního řízení neschválil, nýbrž poukázav na slabiny obžaloby a jejího odůvodnění žádal, aby státní zastupitelství znovu se obíralo případem a aby přednosta státního zastupitelství sám jej prozkoumal a teprve podle výsledku tohoto nového studia bud žalobu odvolal nebo oznámil ministerstvu spravedlnosti, zda lze ještě o něco žalobu opříti tak, aby bylo lze očekávati před porotou zákonu odpovídající výsledek. Přezkoumání toto bylo uloženo samému přednostovi státního zastupitelství, proto, že šlo současně o dva případy obdobné, týkající se transportů jiných, nevojenských, v nichž referenti státního zastupitelství navrhovali řízení zastaviti a to z téhož důvodu, jaký svědčil pro zastavení v případu Bergmannově, že totiž šlo o pevné sazby, jichž dojednání nevylučovalo, aby kontrahent měl smluvený s pojišťovnami sazby daleko nižší, než jaké nabídnul ministerstvu národní obrany.
Přednosta pak státního zastupitelství v Praze oznámil výsledek svého přezkoumání vrchnímu státnímu zastupitelství v ten smysl, že "není pochybným", že stanovisko a základy podané obžaloby jsou tou měrou otřeseny, že setrvati na žalobě nejeví se více vhodným a obžaloba udržitelnou, "a že - proto zamýšlí od podané obžaloby upustiti". Vrchní státní zastupitelství toto odvolání obžaloby schválilo a sdělilo to prostě s ministerstvem spravedlnosti. Teprve pak schválilo ministerstvo spravedlnosti zastavení i obou zmíněných paralelních případů.
Z toho jest patrno, že také formální postup ministerstva spravedlnosti byl v této věci úplně korektním. Kdyby se nebyl věci, ač nesprávnost obžaloby mu byla známa, vůbec dále obíral a přes to, že důkazy provedené po obžalobě svědčily pro neudržitelnost obžaloby, nechal státní zastupitelství postupovati jak zamýšlelo, byl by se vystavil oprávněným útokům, že jeden případ nechal žalovati, a to před porotou, ačkoliv musel viděti, že skutkové podstaty trestného činu tu není, a ačkoli vrchní státní zastupitelství na neudržitelnost obžaloby upozornilo, kdežto druhé dva obdobné případy byly pro nedostatek skutkové podstaty trestného činu zastaveny. Ministr spravedlnosti je za postup státních zástupců zodpověden a právem bylo by možno v takovém případu jemu vytknouti, že povinnost svoji porušil.
Křivda, která se v tomto případě státu stala, nejevila podle výsledků trestního vyšetřováni povahu trestní, ale povahu civilní. Příčiny její rozebírati vybíhá z rámce odpovědi.
Podotknuto budiž ještě, že obviněný Bergmann byl přes dva měsíce ve vyšetřovací vazbě a že po zastavení trestního řízení prohlásil, že nečiní více nároku na vrácení částky 1,363 229 Kč, který byl složen jím jakožto obnos, se kterým se připojila finanční prokuratura v zastoupení ministerstva národní obrany k trestnímu řízení jako soukromá účastnice.
Co se pak týče odstavce 3. interpelace poukazuji jednak na odpověď vlády na interpelaci poslance Tausika a soudr. o protizákonném a korupčním jednán(ministra pro Slovensko dra Mičury (č. tisku 3245/XV.), z níž jest patrna nesprávnost obvinění uvalovaných na jmenovaného bývalého ministra jednak uvádím ještě toto:
"Když šlo o to, aby význačné místo presidenta soudní tabule v Košicích bylo obsazeno, musilo býti v první řadě přihlíženo k tomu, aby v čele justice na východním Slovensku a pro Podkarpatskou Rus byl postaven Slovák dobře obeznalý se soudnictvím slovenským, požívající důvěry lidu, který by spolu byl znamenitým organisátorem. Dr. Martin Mičura jako ministr pro správu Slovenska se plně osvědčil, a to v dobách velice těžkých a bylo lze stíží se domnívati, že by na místo, o jehož obsazení šlo, mohla býti postavena osobnost vhodnější".
V Praze dne 2. května 1923.
Náměstek předsedy vlády:
J. Malypetr, v. r.
XII./4097.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance Skaláka a soudruhů o zabavení časopisu ťKomunismusŤ č. 2., roč. II. (tisk 4041/XV).
Čís. 2. periodického tiskopisu "Komunismus revue pro komunistickou teorii a praxi" z 15. února 1923 bylo skutečně zabaveno pro místa otištěná v interpelaci. Státní zástupce shledával v nich přečin podle § 305 trest. zák. a týž trestný čin shledal v nich zemský trestní soud v Praze, když nálezem z 19. února 1923 zabavení toto potvrdil.
Poněvadž pak nejde jen, jak páni interpelanti uvádějí, o nějaké teoretické uvažování, nýbrž o přímou výzvu k činům nezákonným, nemohu zníti za to, že by státní zástupce byl časopis zabavil, aniž by zabavení bylo odůvodněno veřejným zájmem.
Není proto důvodu k nějakému zvláštnímu opatření.
V Praze dne 22. dubna 1923.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský v. r.
XIII./4097 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance J. Mayera a druhů, jednající o zákazu sbírek pro strádající Němce v obsazeném území (tisk 4041/IX).
Dle platných zákonných ustanovení smějí se veřejné sbírky dobročinné konati pouze s předchozím povolením příslušného politického úřadu a jest povinností podřízených úřadů politických zakázati výkon neoprávněných sbírek, výtěžek jejich konfiskovati a proti sběratelům zakročiti.
Udíleti povoleni ke sbírkám, jichž výtěžek má připadnouti k účelům ať humanním nebo kulturním mimo území státní, jest vyhrazeno ministerstvu vnitra.
Jestliže tedy příslušné uřady politické nebo policejní zakázaly výkon sbírek konaných na prospěch ciziny bez uředního povolení a výtěžek jich zabavily, vykonaly pouze povinnost uloženou jim výše zmíněnými předpisy.
Ministerstvu vnitra podáno bylo jen několik málo žádostí o povolení sbírek veřejných na prospěch dítek říšskoněmeckých z různých obvodů říše a žádostem těmto bylo vyhověno, pokud výtěžku použito mělo býti skutečně pouze pro péči o dítky říšskoněmecké po onu dobu, po kterou hostěny budou v Č. S. R. Samozřejmo jest, že stanovisko vládních orgánů k takovým žádostem musí býti zdrženlivé, uváží-li se, že v době přítomné tísně z nezaměstnanosti plynoucí, nelze hromadné hostění cizích státních příslušníků z důvodů hospodářských považovati za odůvodněné.
V Praze dne 23. dubna 1923.
Ministr vnitra:
Malypetr v. r.
XIV./4097 (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance dra Lodgmana a druhů
o postupu kutnohorského krajského soudu stran užíváni státního jazyka německými obcemi (tisk 4041/X.).
Předsednictvo vrchního zemského soudu v Praze zrušilo rozhodnutím z 24. února 1923 pres. (7531)/(17/23) ke stížnosti městského úřadu v Trmicích usnesení krajského soudu v Kutné Hoře z 3. února 1933, č. j. Vr. Vl. 963/21-21, čímž stala se interpelace bezpředmětnou. Podle § 7 zákona z 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. vyřizují spory o užiti jazyka příslúšné státní orgány dohlédací, a to instančním postupem, což se i zde stalo.
V Praze dne 13. dubna 1923.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský v. r.
XV./4097 (původní znění).
Odpověď
vlády na interpelaci poslance dra Kafky a druhů, že politický dohlédací úřad zastavil usnesení německých samosprávných sborů o udělení darů hladovějícím dětem v Německé říši (tisk 4031/II).
Zemská politická správa v Praze oběžníkem ze dne 14. února 1923, č. 482 O. V. upozornila okresní politické správy, že některá městská zastupitelstva a zastupitelské okresy poskytují dary obyvatelstvu v Poruří, a poukázala je, aby usnesení ta s hlediska dozoru státní správy přezkoušely, po př. je zastavily.
Pokud vládě známo, byla některá takováto usnesení samosprávných sborů politickými úřady zastavena. Zmíněným sborům jest zůstaveno, aby daly opatření okresních politických správ přezkoušeti v řádném pořadu instančním. Nechtíc předbíhati instančnímu rozhodnutí po zákonu v poslední stolici k tomu povolaného ministerstva vnitra, nemůže vláda na ten čas učiniti žádného opatření.
V Praze dne 26. dubna 1923.
Náměstek předsedy vlády:
Malypetr v. r.
XVI./4097 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra a ministra železnic
na interpelaci poslance J. Mayera a druhů o české schůzi, konané v místnostech chebského nádraží (tisk 3816/VI).
Odvolávám se na odpověď, která byla dána vládou na interpelaci téhož pana poslance, podanou pod č. tisku VII 3816 dne 24. října 1922, a dodávám pouze, že v nádražních místnostech v Chebu dne 22. října 1922 nebyla konána žádná schůze ani koncert, nýbrž, že účastníci českého zájezdu do Chebu seznavše, že demonstranti všemi prostředky chtějí projektovanou českou slavnost na Střelnici znemožniti, čekali na odjezd svých vlaků v nádražních čekárnách a restauracích při společenské zábavě.
Že na nádraží byl přítomen po celou tu dobu přednosta okresní správy politické, úplně schvaluji, protože tento funkcionář jest za udržení veřejného klidu a pořádku ve svém okrese zodpověden a vzhledem k výjevům, které se odehrály krátce před tím ve městě, přítomnost zodpovědného úředníka na místě ohroženém byla nutna. K zakročeni proti shromážděním českým hostům na nádraží nebylo nejmenšího důvodu. Přítomností jejich na nádraží nebyl železniční provoz rušen.
V Praze dne 11. dubna 1923.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
Ministr železnic:
Stříbrný v. r.
Překlad ad I./4097.
Antwort
des Justizministers
auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Lodgman und Genossen in Angelegenheit der Beschlagnahme deutscher Zeitungen (Druck 4017/VII).
In dem in der Interpellation abgedruckten Artikel und in drei in den Abdruck nicht aufgenommenen Stellen wurde der Tatbestand des Verbrechens und des Vergehens nach § 65 a) und 310 St. G. nicht nur vom Staatsanwalte, sondern auch vom Gerichte erblickt, welches über die Bestätigung entschieden und die Einwendungen des Verlages abgewiesen hat.
Es kann daher nicht davon die Rede sein, daß das gesetzlich gewährleistete Recht der freien Meinungsäußerung irgendwie verletzt worden wäre, denn eine solche Freiheit gibt es nicht, und kann es dort nicht geben, wo strafbare Handlungen in. Frage kommen.
Es lag hier aber auch das öffentliche Interesse daran vor, daß der Artikel nicht durchgelassen werde. Das Vorgehen der Staatsanwaltschaft war daher ein richtiges.
Prag, am 31. März 1923.
Der Justizminister:
Dr. Dolanský m. p.
Překlad ad II./4097.
Slovensko teljhatalmú ministerének és az iskolaés nemzetmüvelödésügyi ministernek
válasza
Borovszky Géza képviselő és társai interpellációjára a színházi kulturkérdés végléges rendezése tárgyában (IX/3862 ny. sz.).
A slovenskoi színházkérdés általános állapotát illetüleg a kormánynak mindenek előtt arra van gondja, hogy Szlovenszko a művészeti és kulturális színvonalnak megfelelő színházat kapjon. Ezen színvonal valamint á vállalat terjedelme szerint igazodik az államsegély összege is.
Ami a kisebb, nevezetesen a magyar színházakat illeti, Faragó Ede Kosicei szinházigazgatcínak magánvállalata az iskola-és nemzetmüvelödésügyi minisztériumtól állami eszközökből 10.000 Kč. segélyt kapott, jóllehet a vállalat keresetre irányul, amilyeneknek államsegély rendszerint nem jár. További segély ezen vállalatnak nem nyujtatott azért, mert a felhívás dacára működését igazoló bizonyítékokat be nem nyujtotta. Azonban Beer Rozsi német színházigazgatónak magánvállalata is bratislai működésének idejére kapott államsegélyt, s a további segély iránti kérésének azért nem adatott hely, mert működésének helyét az állam határain túlra tette át.
A színházaknak vigasztalan helyzete ma általa nos tünet, s a mi a magyar színházat illeti, ez első sorban a saját közönségének támogatását nélkülözi, amint ezt a magyar lapok maguk is bizonyítják, terjedelmes cikkekben panaszkodván a magyar közönségnek a magyar színházi kultrírával szemben tamusított nemtörődömségéről.
A magyar színháznak adandó engedély tárgyában az idén folytatott tárgyalás alkalmával a magyar színészek existenciájat illetőleg kitűnt, hogy Fargó színtársulatánál nagyobb részt idegen állampolgárokat alkalmazott, míg a csehszlovák illetőségű magyar színművészek egész sora foglalkozás nélkül volt s ez okból kellett kitartani azon az állásponton, hogy magyar színházra engedély csak olyan igazgatónak adható, aki első sorban az idevaló illetőségű művészek szociális érdekeit tartja szem előtt s nem hoz be Slovenskóra külfildröl színészeket akkor, amidőn a mi állampolgáraink foglalkozás hiányában éheznek.
A magyar színház működésének kerületenkénti ríllítólagos helytelen felosztását illetőleg megjegyeztetik, hogy a magyar színtársulatnak a magyar lakóssága vagy jelentékeny magyar kisebbséggel bircí városokban szabad játszani, és nem a tiszta slovák lakosságú vidékeken és városokban, ahogy ez az államfordulat előtt volt.
Végül megjegyeztetik, hogy az iskola-és nemzetmüvelödésügyi minisztérium a színházkérdés remetésénél a munkásság esetleges kívánalmait hajlandó tekintetbe venni, ami azonban a slovenskoi színházkérdés végleges rendesését illeti, az ilyen állami közbelépésre egyrészt az idő sem érett meg, másreszt arra a megfeledő pénzeszközök hiányzanak.
Bratislava, 1923 február 27.-én.
Slovensko teljhatalmú minisztere:
Dr. Kállay, s. k.
Az iskola-és nemzetmüvelödésügyi miniszter:
Bechyně, s. k.
Překlad ad III./4097.
A pénzügyi miniszter
válasza
Szentiványi képviselö és társai interpellációjára az osztrák-magyar bank bankjegyeinek lebélyegzése alkalmából a Csehszlovák köztársasághoz 1919. március 15.-e után csatolt területeken visszatartott pénzeknek kifizetése tárgyában (II/3995. ny. sz).
Igaz ugyan, hogy az 1922. november 9.-i 319, sz. rendelet által a bankjegyek lebélyegzése alkalmával visszatartott összegek az interpellációban felsorolt feltételek mellett szabadé tétettek; az interpelláció azonban azon téves álláspontból indul ki, mintha a lebélyegzés után hozzánk csatolt területeken (t. i. helyesebben 1919. február 26.-a után, amikor a Csehszlovák körtársaság akkori határai elzárattak) az osztrák-magyar bank bankjegyei, hasonlólap a köztársaság többi terilletéhez, az 1919. évi február 25.-i 84. sz. torvény és az ugyanazon keletű 86. sz. rendelet értelmében bélyegeztettek volna le, s mintha t. i. a mondott területeken is a bankók egyrésze mint az 1919. évi 84. sz. törvény 1. §-a szerinti 1%-os államkölcsön tartatott volna vissza, úgy hogy a mondott területeken is az 1922. évi november 9.-i rendelet lett volna alkalmazható. Ez azonban nem áll.
Az interpellációban nyilván Podkarpatska Rus területe és Szlovenskonak az ú. n. demarkácios vonalon túl eső határmentiterületei forognak szóban.
Ezeken a területeken a valutakérdés az 1920. évi október 12.-i 576. sz. rendelettel, még pedig a készpézt illottöleg nem lebélyegzés, hanem az elhatározó napon azon területeken forgalomban volt lebélyegzetlen bankók beváltása (megvétette) utján nyert rendezést.
Itt tehát már nem az osztrák-magyar banktól való önállósítás következtében beállott uj valuta létesítéséről, mint ahogy ez a bankólebélyegzés alkalmából történt, hanem csupán idegen pénznemnek csehszlovák valutáért való beváltásáról volt szó, amely az 1919. április 10.-i 187. sz. törvény által életbe léptetett s a nemzetközi piacon jegyeztetett.
A vázolt jogállapot mellett a beváltásra korült üstegek bizonyos részének az 1919. II. 25.-i 84. sz. törvény 1. §-án alapuló s ez idő szerint az 1922. november 9.-i 319 sz. rendelet alapján kifizetésre kerülő államkölcsön értelme szerinti visszatartásáról tehát szó sem lehet.
Az idézett 1920. november 12.-i 576. sz. rendelet 2.-6. §§-ai alapján eszközölt bevaltás által az egész ügylet egyszerűen elintéztetett.
Podkarpataká Rus területén a beváltás foganatosítását megelőző időben az árfolyam: 100 lebélyegzetlen K 25 Kč., sőt a tényleges beváltás idején még kisebb volt.
A lebélyegzetlen bankók beváltásánal tehát elvben a Kč-ért a jelzett árfolyam lett volna fizetendő, anélkül, hogy ezen eljárás által az igazság és demokracia elvén sérelem esett volna, minthogy a 100 K 25 Kč. értékelés az otthelyi gazdasági viszonyoknak volt folyománya.
A kormány azonban, a gazdaságilag gyengébb rétegeken könyebbítendti, gondon statistikai vizsgalat után a 10.000 K-t meg nem haladó összegek számara, amennyiben azok természetes személyek tulajdonában voltak s a megeltizü összoirásnál szabályszerűen bejelentettek, kedvezmény esebb árfolyamot (2000 Kč-ig 1 K 1 Kč, 2000-töl 10000 Kč-ig 2 K = 1 Kč) állapított meg.
A kormány tehát nem kifogásolható azért, hogy az említett területek lakósságán jogsérelem esett; a pénzügyi minisztérium kezében épen ellenkezüleg bizonyítékok vannak arra, hogy azon lakság, amely a hivatalos hirdetményekhez pontosan alkalmazkodott s készpénzét az tisszeirásnál bejelentette, a kedvezményes beváltás által kellemesen volt meglepetve s megelégedve.
Hasonolólag, mint Podkrpatská Rus és Slovensko határmenti területein, a köztársasághoz később csatolt egyéb területeken is, és pedig Vitoráz és Valčicko területén az 1920. VII. 27.-i 453. sz. és 1921. XI. 17.-i 15/1922 sz. rendeletek által, Tešinskoban az 1920. VILI. 3.-i 468. sz. rendelet és a Nemzetgyűlés állandó bizottságának 1920. X. 8.-i 583. sz. intezkedése által a csehszlovák valuta az ezen vidékeken forgalomban volt pénznemeknek Kč.-ra való bevaltása utján vezettetett be.
Minthogy ilyformán a beváltott pénzeknek bizonyos része mint államkölcsön a fentnevezett területeknek egyikén sem tartatott vissza, a viszszatartottaknak vélt összegek tehát vissza sem téríthetők.
Praha, 1923, március 26.-án.
A pénzügyi miniszter: