V témže čísle zabaveno:
Jája:
Oděv.
V neděli přešel Revoluční třídou pražskou výstředně oděný malíř. Měl černý šat originelního střihu a na něm široké bílé pruhy dovedně sešívané. Nebylo možno nevšimnouti si tohoto zjevu, čím déle jsem jej však pozoroval, tím více mi bylo jasno, že tvar i barva oděvu úplně je ve shodě s duší současného umění. Že je to tatáž idea, která ovládá sloh moderních budov, a že má přímou spojitost s moderní malbou, básní, uměleckým nábytkem a ostatním průmyslem - a že kdyby lidé byli tak umělecky vyspělí, aby chápali nynější úsilí vyjadřovací všech vyznavačů krásna, museli by dojíti nevyhnutelně k podobnému odívání.
Tento malíř byl vysmíván. Sádelnatí pánové, kteří jej potkávali, upozorňovali se a pochechtávali se, obraceli se ostentativně, tvrdili zlenivělým dámám, že malíř asi šatstvo ukradl, nebo že je blázen atd. A ženy všeho stáří, od šestnáctileté husičky po předpotopní archy-gardedámy, dávaly zřejmě najevo svůj vznešený odpor. Neboť měšťácký dav nikdy nesnese, aby se někdo odlišil od něho a byť i tisíckrát tvrdil, že je pro individualitu, volný rozvoj jedinců, přece vždycky ubije ty, kteří nepůjdou s ním. Jeho heslem nebude nikdy revoluce, jeho ideálem vždy bude hlemýžď, od staletí ke staletí, stále stejným, pozvolným krokem vpřed se pohybující. Ti, kteří ani tohoto pokroku nesnesou, budou stále odměňováni jen shovívavým úsměvem jeho, na důkaz vděčnosti davu svým duševním otcům. To nikdy nepotrestá záštím a odporem člověka, který obchází s tabatěrkou a nabízí šňupeček. Ti však, kteří dav předhoní a ukazují nové cesty, stále budou vysmíváni, hanobeni, ubíjeni, vězněni, dokud vývoj ptačích mozečků nedojde až k nim, aby je pochopil. Potom dav (mluvím stále jen o měšťácích, neboť charakter proletářský je jiný a stále vždy mimo společnost) - pardonuje, slavnostně béře na milost a patolízalsky mžourá očima, aby zakryl svou omezenost. Titíž, kteří nechali Němcovou prostě v bídě a Havlíčka ve vězení, zbožňují je dnes, titíž, kteří proklínali pana presidenta jako profesora i jeho choť, prokazují mu dnes nesčíslně poct, hnusných svou sprostou falší, neboť i méně chápavý divák snadno zpozoruje, že za jejich andělskou škraboškou skrývá se uslintaná prasečí hlava se zlýma očima.
Nám se vytýká, že uniformujem, stíráme individualitu. Za to oni nesnesou vůbec nic, co ukazuje sebe méně originality. Jejich přáním je, aby nikdo nelišil se od ostatních ani krojem ani myšlením ani skutky. V originalitě vždy cítí nebezpečí pro své pohodlné názory. Tyto ubohé mozečky kancelářských molů, parkových staropenzistů, starých panen, měšťanů a největších zrůd: hořeních desetitisíc, nejraději by zastavily pokrok vůbec, nejraději by ze svého okolí utvořily neprodyšnou konservu. Čínu v malém. Jen jejich hloupostí si můžeme vysvětlit, že dvacáté století nechalo na ženě ohavnou, nepraktickou sukni, která brání pohybu a je neodůvoditelna. Jen tak si vysvětlíme, proč kněz má maškarní šat při bohoslužbě, soudce při přelíčení, pedel a rektor universitní při promoci, že důstojník má ostruhy a bičík, ač třeba jakživ na koni neseděl. Že dodnes ženy naše propichují si uši náušnicemi jako barbaři, že na ruce věší náramky na znamení, že ještě nedáveno byly otrokyněmi mužů. Jen měšťáckou pitomostí si můžeme vysvětliti ubohost dnešní morálky: že nenáviděná je čistá volná láska a trpěna prostituce, že dovoleno je nosit vlasy zelené, zlaté, modré, ale ne přistřižené (což by bylo zdravější), že tytéž dámy, které v parcích krmí vrabečky a pěnkavy, mají na kloboucích pštrosí a rajčí pera i kolibříky, že dívka, jež by měla sukni o málo kratší, než móda předpisuje, byla by na vždy zhanobena, těmi, které nosí na plese výstřihy po žaludek a na plovárně ukazují celá stehna. Náš názor jest, že každý má právo strojiti se dle svého vkusu a není nikomu zodpovědným. Nemůžeme býti tak falešní, abychom zakazovali někomu chodit bosky, nebo bez klobouku, chce-li se otužit, zvláště když dovolujeme jiným, aby šněrovačkou, vysokým podpatkem a malou botou si mrzačili tělo a zdraví. I otázka oděvu dokazuje nám nemožnost měšťácké třídy v nynější době. Proto sláva malíři, jenž se odvážil svým vzpurným duchem ji sesměšnit! Sláva všem provokaterům, kteří odkrývají její škrabošku! Neboť tato společnost nezasluhuje jiného odsouzení, než toho, jehož se, jí dostalo za francouzské revoluce od dělnických žen, které na ni s barikád vystrčily zadnici!
V čísle 68. ze dne 13. června 1922:
Censorova koza. V posledním čísle zase řádila censorova koza a spásla věci, po kterých ji bude jistě jednou nanic. Jak vidět, koza si mnoho nevybírala a ze strachu, aby následkem panujícího sucha nepřišla o potravu vůbec, žere i věci, kterých si jiná censorovic koza ani nevšimne. Pasák kozy, který má dbáti, aby nenadělala škody, podléhá patrně dnešnímu vedru a jeho ptačí mozeček příliš tím trpí. Tím si vysvětlujeme, že je možné u nás to, co možné jinde není. Dnes jsme to v Masarykově republice dotáhli tak daleko, že nesmíme psáti o nezaměstnaných, a jeptiškách, dokonce není dovoleno, abychom napsali, že má každý volnost oblékati se dle svého vkusu. Máme strach, že jednou Yvonna z ťPolitičkyŤ bude zavřena, že doporučuje určitou módu. ťSvoboda tisku, přesvědčení a myšleníŤ je volná, bližší upraví se zákonem, praví naše ústava a censorova koza dělá náměty k určité předloze pro Turecko, kde budou se podobné věci potřebovat. Naši čtenáři na každou konfiskaci odpoví hromadným rozšiřováním ťSvobodyŤ a budou čísti mezi řádky, když již řádky se mám berou. Každé zabavené místo dokazuje znovu, že v republice se pravda psáti nesmí a že každá ničemnost má svoji ochranu, kterou provádějí ti, kteří chtějí býti sloupy kapitalistického pořádku. A ty, censorova kozo, až ti bude jednou špatně, nenaříkej na nikoho, než sama na sebe.
V čísle 69 ze dne 15. června 1922:
Kdo páše teror?
V těchto dnech zasedá v Rusku soudní tribunál nad spojenci kontrarevolucionářů a essery. Měšťácký a sociálpatriotický tisk celého světa ve svorném úsilí snaží se je vylíčiti co učiněné beránky a oběti rudého teroru, o němž vymýšlí nejhrůznější báje a příšernosti. Humanističtí žvanilové lomí pokrytecky rukama a kroutí očima, jako římský páter. Při tom všichni štvou proti sovětovému Rusku, žádný z těchto lhářů neukáže však na to, co tropili proti ruským dělníkům a mužíkům obžalovaní esseři, kteří nebyli ničím jiným než nástrojem bílých gard v Rusku, o jejichž brutalitě i jen to málo, co proniklo, je tak strašnou obžalobou, že ani nejtěžší trest by je po zásluze neodměnil. A podobným způsobem, vlastně dle vzoru bílé hrůzy v Rusku a ve Finsku řádí kontrarevoluce i jinde.
V Rumunsku bylo v minulém týdnu propuštěno as 150 déle než rok vězněných komunistů. Zatčeno jich bylo přes 300, když odhlasovali na sjezdu přístup ku třetí Internacionále. Byli rovně ze sjezdu vedeni do kriminálu. A dnes jen 150 jich opouští kobky žalářů! Kde jsou ostatní?
To povídá vídeňská ťArbeiter-ZeitumgŤ: ťZatčení byli uvrženi do vlhké cementové pevnosti Jilavy. Byli namačkání po celý rok v těsných polotemných děrách, šest metrů pod zemí. A tyto podzemní klece nesměl žádný opustit, ani aby na půl hodinky se nadýchal čerstvého vzduchu na vězeňském dvoře. V těchto těsných celách museli vězňové vykonávati i svoje tělesné potřeby. Měl-li býti některý zatčený donucen k nějakému ťpřiznáníŤ, tu byl čas od času uvržen v doslovně tmavou díru; která byla tak těsná, že si v ní nemohl ani sednout na zem. V těchto rakvovitých celách byli nešťastní vězni drženi po plných dvanáct, čtrnáct a šestnáct hodin po několik dnů úplně o hladu a žízni. Mnozí přivodili si takto četné těžké nemoce. Někteří zatčení byli zase uvrženi v malé podzemní kobky, kde byli těžkými řetězy pevně přikováni ke zdi a sice nejen na nohou a na rukou, ale i kolem krku byly jim upevněny těžké okovy. Jiní zase byli mučeni tím, že jim byly pod nehty a do masa vráženy kusy rozžhaveného železa.
Barbarství vládních pochopů šlo však tak daleko, že jednotliví vězňové a ponejvíce ženy byli zavázáni do pytle s několika rozdrážděnými kočkami, které jim z divokosti pochopitelně rozdrásaly maso z těla. Jsou však dokázány a zjištěny také případy, že několik zatčených bylo přibito na kříž, (tedy v pravém slova smyslu ukřižováni), při čemž je soldateska mučila ještě tím, že vrážela jim do žeber bajonety. Každodenní trýznění a tlučení pažbami ručnic, klacky a bičíky, jakož i znásilňování uvězněných žen a dívek, to byla ta nejmenší muka, která byla oněm nešťastníkům způsobována.
Veškeré toto krvežíznivé barbarství bylo pácháno z rozkazu vládních mocenských činitelů a bylo o něm psáno ve veškerém oposičním tisku. Jilavští vězňové zahájili několikráte hladovku, aby protestovali proti hrozné inkvisici. Správa věznice je však trestala zase tím, že jim neposkytla ani sebemenší trochy pitné vody, takže hladovící vězňové zmírali i žízní. Mnoho z těchto proletářských mučedníků zemřelo následkem hrozného mučení, ale přes to sáhli mocenští činitelé i k sprosté vraždě, aby se zbavili nenáviděných komunistů. Tak na př. soudr. Leonte Filipescu, předseda odborové organisace číšníků, který na smrt onemocněl následkem podzemního vězení a mučení, byl při dopravě do nemocnice od doprovázejících ho vojáků úkladně zastřelen.
Tato vražda stala se na přímý nátlak vysokých vládních činitelů. Samotná vláda poděkovala sprostým oněm vrahům povýšením za prokázanou službu. Soudružský list ťSocialismeŤ otiskl zcela veřejně zprávu, že vláda pomýšlí ještě na vraždu několika nejpřednějších činitelů komunistické strany.
Měšťácký advokát a žurnalista Coste-Foru, který obhajoval před soudem dva své přátele, popisuje v ťAdverulŤ hrůzostrašný pohled, který se naskytl, když vězňové byli dopraveni do soudní síně:
ťTo, co jsem tam viděl a slyšel, vzbudilo ve mně bezmezné rozhořčení a nevyslovitelný soucit. Všichni tito vězňové, počtem dvou set, uzavřeni v mřížové kleci, jsou již čtvrtý den v hladové stávce. U mnohých zírají oči skleněně, a člověk by řekl, že jsou to oči mučené divoké zvěře. Avšak skutečně příšernou je myšlenka, že pekelná muka, která tito lidé museli snášeti po plných dvanáct měsíců, donutila je k zoufalému rozhodnutí učiniti smrti hladem konec těmto morálním i materielním mukám.Ť
Hrozné tyto případy středověké justice byly pranýřovány veškerým rumunským socialistickým tiskem. Při soudním líčení nemohlo býti obžalovaným dokázáno úplně ničeho, než že odhlasovali přístup k moskevské Internacionále. Obžalovací spis obsahoval více jak tisíc stran různých ťzločinůŤ. Vláda stála před velkým skandálem, který jí hrozil tím, že uvězněným komunistům nemohla dokázati ani sebemenší trestně činy. Obhájci obžalovaných obrátili se na samotného krále se žádostí, aby zachránili ťcivilisaciŤ v Rumunsku. Po konečném seznámí, že obžalovaní nemohou býti nijak odůvodněně potrestáni, učinila vláda středověké inkvisici velké gesto a vyhlásila amnestii. Byla to amnestie asi podobného druhu, kterou vyhlásila v nedávené době čsl. vláda. "Takovýmito amnestiemi je vlastně udělena milost právnímu řádu toho či onoho státu a je to v podstatě náplast měšťácké justici, která si svoji krvežíznivostí a bestialitou utržila v poslední době tak velikou ostudu. Tak jako čsl. vláda doznala poslední amnestií svoji mravní porážku před komunistickým dělnictvem, tak tomu je i nyní v Rumunsku.
Fiasko rumunské justice není jenom vlastním jejím fiaskem, nýbrž jest fiaskem veškeré měšťácké ťspravedlnostiŤ, která dovede býti krutou a krvežíznivou pouze tehdy, jedná-li se o dělníky, ale která je vždy až příliš citlivá tam, kde má býti přiskřípnut skutečný zločinec.
Proletariát vede však svoji rudou knihu a nezapomíná činy měšťáckých pochopů a katů! Rumunské dělnictvo neustoupí od myšlenky komunismu, nýbrž naopak, půjde v boj za odstranění násilnického protidělnického režimu!
V témže čísle zabaveno:
Cesty censury jsou nevyzpytatelny! V sobotním čísle ťSvobodyŤ zalíbilo se opět censorovi více míst v obsahu. Zalíbily se mu tou měrou, že se rozhodl učiniti z nich výhradní své vlastnictví - a ponechal si je pro sebe. V článku ťVyprosit či vydobýt?Ť - který prošel docela nezávadně v Prostějově v plném rozsahu, zabavil nám závěr, ku kterému stejně přijde každý i jen trochu myslící dělník. V besídce ťKladnoŤ pak vzal pan censor v něžnou ochranu kladenské jeptišky z Egemeum, ba dokonce i jednoho holiče (Karlíčka - smíme to snad přece prozradit??) a v zábavní příloze dokonce pohoršila jej celá stať, pojednávaiící o tom, ťjak se odívatiŤ - i se závěrem, jejž v podobné otázce učinily ženy v pařížské revoluci a které snad panu censorovi zdály se málo estetické. Dost možná, že také kladenský censor chodil k panu Guth-Jarkovskému na lekce o bon-tonu - a poněvadž ženy z pařížské komuny neměly to štěstí žiti v epoše Guthů a československých censorů - padl jejich výrok v pletu moderní ethice. V úterním čísle jen stručně naznačili jsme čtenářům, jak censorovic koza se zas popásla v sloupcích ťSvobodyŤ, ale censor se tak rozkatil, že zabavil - svou vlastní kozu! Poněvadž to pana censora patrně velmi rozčiluje, slibujeme mu svatosvatě, že už víc o censorovic koze nic nikde říkat nebudeme a zaměníme to skromným názvem čtyřnožce, u nějž i král Midas bral si vzor svých uší. Při těchto kouscích kladenského censora nemůžeme nevzpomenouti výroku jednoho z degenerovaných Habsburků, který se nerozpakoval říci o rakouské censuře, ťže je opravdu blbáŤ! O československé to říci nesmíme, protože by to pan censor také zabavil. Soudíme však, že naši čtenáři na habsburského kritika čekati nebudou.
V čísle 71. ze dne 20. června 1922:
Křiklavé poměry na státních velkostatcích.
Velemoudrý praktikant, nynější ťvrchní radaŤ Vaněk, ve funkci císaře Viléma. Sedření dělníci vyhazováni jsou na dlažbu. Nejhrubší porušování kolektivní smlouvy.
Poměry, jaké zavládají na státních velkostatcích na panstvích Buštěhrad, Jenč atd. přesahují všechny meze a rovnají se poměrům středověkým. Za doby Rakouska nebylo proti dělnictvu tak postupováno, jako dnes, kdy velkostatky jsou v držení naší republiky, která své zřízence pomoci svých pochopů okrádá denně. Smlouvy se nedodržují a každý, kdo se hlásí o své právo, jest vyhozen na dlažbu. Dělnictvu se ubírá, ale pánům se přidává. Bývalý praktikant Vaněk, který svoji praksi zakládal na nejhrubších nadávkách na dělníky a zřízence, má dnes veliké jmění, které vydřeli chudí zemědělští dělníci. Hospodářský praktikant Vaněk, naprosto neschopný člověk, pomocí vlivné protekce to dotáhl na radu a dnes provádí přímo pašovství a řádí více než krvavý císař Vilém.
Jeho zeť byl ředitelem těchto velkostatků a proto Vaněk dělal rychle kariéru. Aby svoji neschopnost maskoval, vynahrazuje to surovostí, arogantností a mstivostí vůči dělnictvu a zřízenectvu.
Všade, i kde se jedná o zájmy obcí, počíná si tento povedený pán způsobem, který přesahuje všechny meze. Domnívá se, že je povolaný k tomu, aby v celém kraji vládnul a vše že musí poslouchati jeho. Na panstvích jemu svěřených je turecké hospodářství a co se na jedné straně prohospodaří, má se na dělnících a zřízencích ušetřiti. Vaněk jako praktikant chodil v roztrhaných kalhotech a děravých botách a dnes je na tolik hospodářsky zabezpečen, že tu budí různé domněnky. A ministerstvo zemědělství jeho rejdy, které vyvolávají roztrpčenost a nespokojenost, klidné trpí. Ministerstvo dává souhlas k výpovědím sedřených, starých deputátníků. Za půl druhého roku byla celá řada nejlepších dělníků vyštvána z práce na rozkaz Vaňka, ale neschopný bývalý praktikant vládne dále. Ptáme se: Jak bude ještě dlouho trpěno řádění člověka, kterého ani druzí správcové již nesnesou a který svým jednáním působí velikých škod na statcích republiky? Jak je možno, aby člověk, který tělem duší horoucně miloval Rakousko, a který ani delší dobu po převratu nechtěl uznati republiku, vyhazoval české dělníky a tyto nechal stále okrádat?
Zda-li pak pan president republiky, který řekl, že ťu nás není rozdílu mezi chudým a bohatýmŤ, vzpomene si také ještě někdy, jak tenhle panský Vašek bičem práskal nad hlavami jeho rodičů - panských deputátníků? Zrovna tak byli karabáčníky vrchností odíráni - a dnes dělníkům zemědělským na tomto ťzbožíŤ je zaměstnavatelem republika, jejíž chef pronesl úžasnou větu: ťNení rozdílu mezi chudým a bohatýmŤ -Je to pravda?....
Zemědělští dělníci na velkostatcích republiky tím jen ještě lépe poznávají, kde jest jejich místo, a vidí jasně, že z těch míst, kde se takhle mluví - (slova by přece mnoho nestála) - nelze čekat nic dobrého.
Přibíjíme veřejně na pranýř poměry na velkostatku republiky, které jsou v pravdě strašlivým výkřikem! Povedeme je patrnosti i nadále a věříme, že přijde chvíle, kdy účty budou vyrovnány.
Vše pro dítě...
Již jedenkráte jsme psali o případu zemědělského dělníka V. Hocha, který byl vyštván z práce na státním velkostatku. Tyto dny byl soudně vystěhován z Tuchlovic na ulici a posléze odvezen do domovské obce Jenče, kde bydlí v pastoušce, která jest horší než kolna, kde není ani stropu. V místě je však dosti krys, které ohrožují malé dítky. Nedospělé dítky jsou zničeny na svém zdraví, ale náprava se dosud nestala.
Kde je možno mluviti o humanitě v naší republice? Takové drastické případy se neděly ani za dob Rakouska. Píšeme na jiném místě o tom, jaké poměry zavládají na státních velkostatcích, kde rozhoduje několik jednotlivců. V nejbližší době má býti vystěhována na ulici celá řada deputátníků, lidí, kteří se na těchto velkostatcích sedřeli. Všechny tyto rodiny mají větší počet malých dítek. A tyto budou bydliti na ulici, v nepohodě a dešti, aby druzí mohli bydliti v palácích.
Inu - vše pro dítě!
V témže čísle dále zabaveno:
Obecní volby.
Dne 15. června bylo tomu tři roky, co byly provedeny obecní volby. Tímto dnem mělo také končiti funkční období členů v obecních zastupitelstvech.
Dle zákona měly býti tudíž již nové volby vypsány a občanstvo znovu mělo rozhodnouti o tom, kdo napříště má v samosprávě rozhodovati. Leč v naší republice se dějí věci, které musí každého přesvědčiti o tom, že demokracie zde není a že rozhoduje pouze několik jednotlivců v tak zvané ťpětceŤ. Ani parlament neví o celé řadě věcí. Teprve když ťpětkaŤ něco upeče, přijde se do sněmovny a koalované strany odkývají to, co ťpětkaŤ nařídila. A to je demokracie, o které se jistě nikomu po převratu nezdálo. A proč nejsou vypsány obecní volby? Jednak proto, že vládnoucí kruhy se bojí vítězství komunistické strany a sociální demokracie, která se koalice drží zuby nehty, se obává výprasku a notné porážky a proto se volby odložily, až snad se podaří to nějak upéci, aby komunisté nevyhráli. Zda-li to koalovaným stranám poslouží, je ovšem problematická otázka.
V každém případě jest však charakteristické, jak se u nás rozhoduje a jak jsou zákony zachovávány těmi, kdož v prvé řadě by měli nad nimi bdíti a kteří mají stále plná ústa o tom, že komunisté nedodržují zákonů.
Odložení voleb jest však velikým políčkem ve tvář všem, kdož opravdu do poslední chvíle chtěli věřiti, že u nás demokracie je a mohla by prý býti za vzor cizině.
Nejhorší pak je, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi volby do obcí nebyly vůbec za trvání republiky. Tam dosud vládnou lidé, kteří byli zvoleni před 10 lety za nejhoršího volebního řádu. V Podkarpatské Rusi dosud nebyly ani volby do Národního shromáždění. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi tedy nemají snad vůbec poznat ťdemokraciiŤ, která je dle Masaryka diskusí.
V náhradu za tuto však slovenský lid poznal dosti masakrů, které provádějí se proti tamějšímu obyvatelstvu. Naši poslanci poslední dny předložili krvavý případ hrušovský, kde byla celá řada osob těžce raněna a v humanitní republice nebylo dovoleno lékařům raněné ošetřiti. V živé paměti jsou i jiné krvavé případy, kdy četníci vráželi bajonety do dělníků. Krvavé lázně na Slovensku jsou každé chvíle. To jest ťdemokracieŤ, jak si ji představují představitelé buržoasního státu.
A jsme jisti, že tento hrubý a tyranský režim v republice bude zase plně schválen koalovanými stranami, které se spokojí četnickými relacemi. A za tuto politiku, kterou koalované strany a v prvé řadě sociální demokracie provádí, přirozeně bojí se předstoupiti před veřejnost, aby ona soudila, co si myslí o všem tom, co se u nás odehrává. Rdousí se proto svoboda slova, tisku, přesvědčení a diktaturou buržoasie má býti potlačováno třídní vědomí dělnictva.
Dělníci musí příležitostně dáti svojí odpověď proti odkladu voleb. Obecní zastupitelstva musí učiniti svá usnesení a vyzvati povolané činitele, aby volby do obcí okamžitě byly vypsány. Nenecháme se omezovati několika jednotlivci, jímž sekundují lokajové jejich ve vládních stranách.
Žádejte všude vypsání obecních voleb!
V-S.
ťOchranaŤ nájemníků. Josefa Blažková, majitelka domu v Novém Kladně, vede delší dobu soudní proces s A. Jíchovou, kteráž v jejím domě má zavedeno hokynářství - o vystěhování se. Soudní líčení byly celkem asi 4, z nichž 3 v Kladně za ťvýbornéhoŤ řešení soudce Černického a 1 v Praze, kdež pánové rozhodli, že pro čtyřčlennou rodinu této ženy stačí světnice, která má rozměr pankráckých cel v oddělení zv. ťsamotyŤ (tedy pro jednoho člověka). V důsledku toho bylo pořízeno vystěhování této ženy na ulici, což se také za velkého sběhu lidí v sobotu dne 17. června v hodinách dopoledních stalo. Všichni přítomní - a zvláště ženy - odsuzovali jednání obchodnice Bl. Podle našich informací, hrály v tamto procesu roli i peníze. Dr. Lukáš, zástupce A. J., prohlásil zcela otevřeně, že obchodnice Blažková byla u něho a nabízela mu 2000 Kč, když odmítne zastupování ženy, která byla vyhozena z bytu i krámu na ulici. To jest charakteristické pro naše poměry v československé republice. Co si máme mysliti o vyneseném rozsudku - po tomto prohlášení právníka? Není na tom dosti, že jest dnes již zkorumpován téměř celý vládní aparát, ještě sahá se ke korumpování osob soukromých? Toto vystěhování šlo zajisté oddálit nejméně o měsíc, kdy dotyčná žena bude míti řádný byt, odpovídající početnosti rodiny a obchodu. Toto rozhodně není nestranné soudní rozhodnutí a jest proto v zájmu spravedlnosti na něj veřejně poukázati, neboť působí toto vyhazování na ulici provokativně a snadno by s mohlo státi něco, co by pány uvedlo opravdu do choulostivé situace a mohli by to odmést na své vlastní kůži! To bylo nejlépe viděti v sobotu, kdy mnoho nescházelo a obecenstvo stěhovalo by na ulici tu, která o toto vyházení usilovala: obchodnici Blažkovou! Proto varujeme!
V čísle 72 ze dne 22. června 1922:
ťLizecŤ pro censora.
Na tomto místě chtěli jsme přinésti citát presidenta Masaryka, který před léty pronesl. Poněvadž máme důvodné podezření, že by nám jej censor sebral, ponecháváme toto místo raději ihned prázdné, abychom censorovi neudělali zbytečnou radost.
V čísle 78 ze dne 6. července:
Chudina před soudem. Matěj C. z Újezda je hoch sotva dvacetiletý, ale starat se musí o sedmičlennou rodinu. Matka je nemocná, otec má pochroumanou ruku a je neschopen práce, vše tedy leží na dvacetiletém Matěji. Matěj pracoval poctivě u firmy Mährischl, byl však odtud později propuštěn pro nedostatek práce. Bral podporu v nezaměstnanosti 8 Kč na den, kterou dvaceti procenty platí firma a osmdesáti stát. V prosinci 1921 dostal konečně zaměstnání u firmy Donát a spol. na Kolišti v Brně, ale přes to si šel ještě 10. prosince pro podporu za 5 dní, která mu už vlastně nepříslušela. Dostal vyplaceno 40 Kč. U starosty v Újezdě dával si stvrzovati, že je bez zaměstnání a šel si 17. prosince znovu pro 48 Kč. Pak k vánocům šel ještě jednou a dostal 150 Kč a po čtvrté už jej chytili, neboť firmě Mährischl přišlo o tom anonymní udání, že Matěj C. je zaměstnán a podporu bere neoprávněně. Matěj C. byl zažalován pro zločin podvodu dokonaného a trojnásobného a pro pokus podvodu a včera byl samosoudcem.dr. Honalem odsouzen na 3 měsíce těžkého žaláře bezpodmínečně. Ztráta volebního práva byla vyslovena. Odsouzený jsa bez obhájce, stál dlouho v rozpacích, má-li trest přijat, čili nic. Po dlouhém přemýšlení přijal a prosil jen o odklad trestu. Nastoupí za dva měsíce. Tak tedy byl odsouzen mladý hoch, který ťokradl republikuŤ o 260 Kč, což učinil z nouze, protože měl týdenního platu 120 Kč a staral se o 7člennou rodinu. Jako polehčující okolnost přiznal soud ťúplné a kajícné doznáníŤ a mladistvý věk (nebylo mu 20 let) a dal mu 3 měsíce těžkého žaláře. - V Rosicích byl četnictvem odhalen případ, kdy sociálně demokratický člen městské rady Lamber Vítámvás, okrádal stát horším způsobem. Sám je zaměstnancem mlýna v Rosicích a honorovaným funkcionářem strany, ale po dobu 6 neděl vybíral podporu v nezaměstnanosti na jména 8 dělníků, kteří byli zaměstnáni. Vítámvás dával si sociálně demokratickým starostou Markem ověřovat, že jsou bez zaměstnání a sám falšoval jejich podpisy. Chodil si za ně pro peníze tak dlouho, až na to přišlo četnictvo. Pak spěchal peníze vrátit. Dopustil se vyloženého podvodu (vybral neoprávněně skoro 2000 Kč), ale protože je to sociálně-demokratický radní, státní zastupitelství jej dosud nežalovalo. Podle rozsudku nad chudobným hochem, musil by tento sociálně demokratický podvodník dostat aspoň dva roky žaláře. Ovšem: jinak se soudí chudoba a jinak sociální demokraté....
Vojenský den. II. prapor pěšího pluku č. 35. v Kladně pořádá v neděli dne 16. července vojenskou tělocvičnou slavnost za účinkování 50tičlenné kapely pěš. pl. č. 35. z Plzně. Dopoledne promenádní koncert v městském parku u divadla, odpoledne průvod městem a veřejné vystoupení vojska na sokolském sletišti v Kladně. Předvedeny budou ukázky tělovýchovy v armádě, boj pěchoty s kulomety, pořadová cvičení, boj bodákem a jiné. Bližší na plakátech. - K této zprávě nám dodané připojujeme, že nás i druhé bude nejvíce interesovat ťboj bodákemŤ. Vdovy a sirotci po padlých vojínech, jakož i zmrzačení invalidé vědí, co je to ťboj bodákemŤ, ale nevědí to ti, kteří nekonají k těmto nešťastníkům svých povinností. Ale civilisovaný svět se učí boji bodákem!
Kmotr Census seděl v hospodě a naříkal, že mu kdosi vynadal oslů a rohatých za to, že konal svoji povinnost, kterou prováděl v tom smyslu, že myšlenky jiným vyjádřené a na papír nanesené škrtal a nechal vymazati. Druhý poctivý soused, poslouchaje stesky dlouhého Ucha, pojednou povídá: ťlnu ten jistý řekne každému pravdu do očí!Ť Od té doby byla společnost přesvědčena, že kmotr Census je osel a rohatý v.. eličenstvo.
V čísle 82 ze dne 15. července 1922:
Pro koho staví obec kladenská byty, pro dělníky nebo špicly?
Ku zmírnění bytové krise v Kladně odhodlala se obec postaviti čtyři činžovní domy. Domy staví se za pomoci zákona o podporování stavebního ruchu. Ministerstvo si však vyhradilo, že státní zřízenci obdrží 20% bytů. Obec však dala celých 25%. Nyní přicházejí úřady a žádají ještě více. A zdá se, že na radnici jsou živlové, kteří mají zájem na tom, aby dělnické rodiny co možná pohořely.
Kteří jsou to státní zaměstnanci, které ťprotěžujíŤ, aby byty dostali? Jsou to členové Hajšmanovy ochranky, kteří se válejí po ulicích a kteří nyní mají míti přednostní právo na získání bytů.
Chce-li státní správa na Kladně vydržovati si Hajšmanku, nechť si pro ně také staví byty. Na úkor ostatního obyvatelstva protěžováni býti nesmějí. U hejtmanství byla postavena celá kasárna, kde mají místa dosti. A konečně, Kladno je zde nepotřebuje.
Celá léta se spousty rodin tísní v malých nezdravých bytech, lidé bydlí v brlozích a patrně mají bydliti tam i dále, aby špiclové mohli bydliti pěkně a bylo o ně co nejlépe postaráno.
Naši zástupci na radnici musí se důrazně zeptati, kdo drží těmto ťstátním zaměstnancůmŤ palec. Budeme řádně kontrolovati příděl bytů v obecní novostavbě. Podotýkáme, že nestrpíme, aby povalovači špionáže měli přednost před řádnými rodinami poctivých dělníků.
Boj bodákem.
Zítra se koná v Kladně vojenská paráda, která má ukázati naší veřejnosti demokratickou a kulturní výchovu armády. Mimo jiného programu bude se znázorňovati různý boj a provedena střelba s cvičnými patronami.
Útok kulometem bude tvořiti číslo programu, po kterém přijde boj bodákem. Chvalně známá kapela 35. pluku plzeňského bude vyluzovati pro sluch účastníků své akordy a vojáci budou proti sobě bodáky útočit. Budou-li také případy opravdové, dosud nevíme, ale jisto je, že bude mnoho těch, kteří budou vzpomínat na opravdový boj bodákem. Máme za sebou strašlivou světovou válku. Miliony nejlepších lidí všech států padli za obět vražedného militarismu, za obět boje bodákem.
Vraždilo se jako na jatkách a kritické chvíle bojů končily nejhroznější a šílenou bitvou, kdy druh druha bodal vojenským nožem-bodákem. Krev řinula se potoky a mladí hoši při vzpomínkách na své staré sedřené matičky, na své sourozence a milenky, zmírali pod ranami bodáků pro císaře a vlast.
Civilisovaný svět odsoudil toto barbarství. Plamenná slova z úst velikánů nesla se proti vražedným válkám a utvářely se pacifistické ligy a společnosti, které měli lidstvo XX. století odvraceti od středověkého barbarství a povznášeti k vyšším cílům. Zdálo se, že ta krvavá lázeň vyléčí všechny ty, kteří poznali hrůzu války, ale vidíme, že dosud nevyléčila ony, kteří mají osud národů ve svých rukách. Svět znovu se připravuje na války, kapitalisticko-imperialistická společnost nemůže bez těchto se obejít a znovu místo odzbrojení, budují se nové, silné armády, které se učí ve XX. století boj bodákem.
Váleční invalidé pořádají demonstrace, ukazují své zohavené údy veřejnosti a marně se domáhají zlepšení svého osudu. Vedou zápas o svoji existenci, aby nezmírali hlady, žádají právo na život, když přinesli oběť na oltář vlasti. Jsou však všade odmítnuti.
Vdovy po padlých vojínech marně se domáhají pense za své ztracené živitele. Chodí od úřadu k úřadu a všude byrokratické rozkřiknutí, aby čekaly. Tak čekají již čtyři léta. Jak dlouho budou čekat, to jest další otázka.
Statisíce sirotků marně vzpomíná svého tatíčka, který se již nikdy nevrátí, poněvadž zahynul v boji s bodákem. Snad poslal poslední pozdrav svým dítkám, snad padl nenadále, nemaje ani času vzpomenouti svých nejdražších. Smutný osud bude těchto obětí boje s bodákem. Budou vzpomínati laskavého tatíčka, toho, jenž se staral o ně, jenž nedopustil, aby mřeli hladem, otrhané, bosé, jako dopouští ti, pro jejichž zájmy padl na poli cti a slávy.
Tisíce slepců ze světové války mře hlady. Nevidí tu nespravedlnost v dnešní společnosti, ví jen, že odplata za jejich ztracený zrak se nedostala, že marně tápou ve tmě, hledajíce spravedlnosti a práva. Ti snad jsou ušetřeni jednoho, že nemusí na své vlastní oči viděti nový boj bodákem.
A jak dlouho bude civilisovaný svět ještě připouštět vraždění? Jak dlouho budou se díti přípravy pro nové války, ve kterých již dnes se znovu cvičí.
A hoši ve vojenském kabátě, kteří budou předvádět to, co je páni naučili, jistě si vzpomenou, že jedno přísloví praví: ťCo se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš!Ť. Jinými slovy: ťUč se dobře boji bodákem, abys dovedl dobře vraždit!Ť
V čísle 84 ze dne 20. července 1922:
Za rachotu pušek a honění vojínů zdejší posádky konalo se minulý týden cvičení na pasece nad dolem Bresson, tomuto z dáli přihlíželo hojně obecenstva. Šla kolem též ustaraná stařena, která za války ztratila svého syna a povídá: ťTak vidíte, lidičky, jak tím střílením vyhazují se peníze a nás neustále jenom dřou, aby z nás hodně ti páni vymačkali! Škoda těch mladých hochů, že se nechávají připravovat na nové vraždění!Ť A měla plnou pravdu. Militarism spotřebuje v naší demokratické, Masarykově republice ohromné miliony. Klerikalism, věrný spojenec militarismu, jest dnes na druhém místě a na kulturu již zbývají jen ty staré rakouské t. zv. ťpindyŤ.