V čísle 85 ze dne 22. července 1922:
Vzhůru k VIII. mezinárodnímu dni mládeže!
Fritz Roussner.
Ulicemi měst a vsí kráčí mladý dělník a dělnice, učeň a učednice a mládež zemědělská. Ve sražených řadách jdou, tisíce a nové tisíce, a s nimi starý, sedřený dělník a útlé dítě z dětské skupiny. Dnes je veliký den mladích komunistů, mezinárodní den mládeže a nejen v jednom městě, jedné vsi, v jedné zemi, ne všude, v celém světě, kde komunistická myšlenka žije v hlavách proletariátu, všude kde máme své organisace. Neznáme náboženských ani národnostních rozdílů, nás nedělí různé zájmy, nás sjednocuje myšlenka, vědomí: jako otroci, jako vykořisťovaní, jako třída, tvořící hodnoty postaviti se do jedné bojové řady a bojovati za vítězství a osvobození porobené mládeže a veškerého dělnictva.
Náš mezinárodní den mládeže, který slavíme letos poosmé, vyrostl z odvážného činu revoluční mládeže roku 1915, která ve víru světového vraždění vybudovala znovu Internacionálu. Svět topil se v moři krve, děla zpívala svojí vražednou píseň, kdy sociální demokraté hlasovali pro válečné úvěry a soc. dem. mládež volaly k ochraně vlasti a tehdy se našli lidé, věrní svému rudému praporu, byla to ponejvíce mládež, sešli se a slíbili si, že lidstvu, dělnické třídě vrátí vědomí vlastní síly a víru ve zrazené ideály.
V tvrdém boji postupovali pomalu, krok za krokem; nadávky, nenávist, pronásledování bylo údělem těch, kteří při obrovských obětech začali boj. Ale jich volání nebylo marné, stále víc a více se jich řadilo kol praporu revoluční avantgardy proletariátu.
Mezinárodní dny mládeže stávaly se rok od roku většími politickými demonstracemi proti válce, proti militarismu a kapitalismu. Boj kapitalistických vlád a jich sociálně patriotických lokajů se sesiloval.
Ale revoluční myšlenku už nezabili. Ohromné napětí a vyčerpání všech sil, jak vojenských a hospodářských, tak jako ženoucí síla revoluční propagandy vyvrcholily v revoluci.
Stále se stupňující vykořisťování a bezmezné obětování mládeže ziskulačnosti kapitálu, daly už v prosinci 1916 tehdy stávajícímu ťMezinárodnímu sdružení social. organisací mládežeŤ (dnes komun. Internacionála mládeže) podnět k tomu, vzíti do svého programu boj za zlepšení situace dělnické mládeže.
Z boje vyšla komun. Internacionála mládeže, a z tohoto boje vyšel i náš dějinný den boje ťmezinárodní den mládežeŤ.
Revolucí získali jsme tisíce nových bojovníků, organisace za organisací se připojovaly ke komunistické Internacionále mládeže. Byla a je dodnes s komun. Internacionálou jedinou, celý svět obepínající Internacionálou.
Bouřlivá doba, vlny politického života, účinnost a práce komun. svazů mládeže, vtiskují našim mezinárodním dnům svůj ráz. Když ještě nebyly komunistické strany, nebo byly slabé, tehdy jsme vydali parolu politického boje a demonstrovali jsme pro požadavky politické. Dnes, kdy komunistické svazy mládeže, za shromažďování sil pro hospodářský docela jiné místo, kdy II. světový sjezd Internacionály mládeže provedl reorganisaci naší práce, bude se pohybovati náš mezinárodní den mládeže a předcházející agitační týden úplně ve směru našich dnešních úkolů. Dříve jsme na mezinárodních dnech demonstrovali za politické uchvácení proletářských mas, jako: Diktatura proletariátu! Pryč s měšťáckou demokracií! Ať žije rudá armáda! Boj Pacifismu! atd. Tehdy jsme se postavili v čelo komunistického hnutí.
Letos půjdeme na mezinárodní den mládeže za zachycení širokých mas proletářské mládeže, za shromaždování sil pro hospodářský boj a zakřiknutí dalšího vykořisťování mládeže. A tyto naše požadavky budou dospělí dělnici podporovati.
Nejsme dnes jediní, kteří mezinárodní den mládeže pořádají. Zrádci třídního boje, sabotéři revoluce se zase našli. Musí hájit svojí frázi internacionality. Jich internacionalita není ničím než boj proti komunistické Internacionále mládeže. K sociálním patriotům přidružili se centristé. Jich projevy konají se s demagogií, jaké není nikde k postřehnutí. My ale budeme stále uvědomovati a mládeži vysvětlovati, jaká je jejich minulost a budoucnost. Den mládeže soc. patriotů není dnem naším, jich internacionalita není internacionalitou naší. Nedáme si líbit, aby hanobili náš mezinárodní den; nelekáme se měření sil s nimi.
Všemi silami vrhneme se do příprav ku mezinárodnímu dnu mládeže. Agitační týden nesmí býti jen propagační akci, nýbrž musí pro naši orgamisaci získati nové členy a posilnit náš svaz a tisk.
Chceme získati mladého dělníka, učně, mladou dělnici. Chceme spojit své ruce s jeho. Chceme slunko, jako on.
Hledáme jej hluboko v šachtách, kde s ohnutým hřbetem v nezdravém vzduchu musí pracovat.
Hledáme jej v továrně, kde za ohlušujícího hlomozu točí se transmise, kde řemeny každou chvíli mohou jej chytit a rozdrtit. Stojí u soustruhu, těžký vzduch béře mu dech. Všude, kde se vyrábí, kde lidská práce tvoří hodnoty, najdeme jej, vykořisťovaného, učně, mladého dělníka.
A i ty vykořisťované ženského pohlaví, v továrnách, u přadlackého stavu, v panských domech, kde jako kuchařky a služky otročí, hledáme.
Obracíme svůj zrak i na venkov, kde mladý dělník a dělnice v potu tváře dře pod karabáčem drábů a velkostatkářů.
A i k vám, vojíni, mladí proletáři v stejnokrojích, přicházíme, abychom vám bratrsky podali ruku, řekli vám, abyste nebojovali proti svým soudruhům.
Komunistická mládeži, VIII. mezinárodní den mládeže klade Vám velké povinnosti. Stojí ve znamení velkého hospodářského boje proletariátu; ve znamení tvořící se jednotné fronty všech vykořisťovaných světa. Už teď pracujte, zvyšte svoji činnost v agit. týden od 27. srpna do 2. září t. r. A v mezinár. den mládeže ať pochodují ohromné průvody dělnické mládeže na důkaz naší síly.
Na bajonetech spočívá dnešní pořádek, ale moc kapitalistických vládců není s to zameziti, aby dřív nebo později nevypuklo nové světové vraždění. Jedna konference odkládá tento spor k druhé. My takovou hru nechceme hráti. Zárukou, aby na účet proletariátu nebylo válek, musí býti naše antimilitaristická činnost. Mezinárodní den připomíná mám znovu tuto povinnost. Pryč s buržoasními armádami! Ať žije Rudá armáda! budiž naším heslem.
Ještě není Rusko zbaveno svých nepřátel. Proto si stále musíme býti vědomi povinnosti, chrániti sovětskou republiku ruskou.
Rostoucí hospodářská a politická krise, nenadálé zotročování proletariátu a zvláště mládeže, nutí nás, abychom vykřikli: Nechceme déle trpěti! Splňte,naše požadavky! Dost je našeho otroctví!
Dejte se na pochod! Cíl máme vytčený!
V čísle 88 ze dne 29. července 1922:
ťKarlovarská vládaŤ. Takový titul bude pravděnepodobnější pro vládu, která bude asi v polovici srpna nastolena. ťPětkaŤ totiž ťléčilaŤi svou známou státnickou moudrost v Karlových Varech a na své bolesti našla starý recept: Novou vládu se starým systémem. Výsledky jednání ťPětkyŤ nejsou dosud skončeny a přísně se tají. Ujišťuje se však, že dr. Beneš rozhodně zůstane ministrem zahraničí. Bude-li paňáca Bechyně ministrem vnitra či nikoliv, není prý také dosud rozhodnuto, ale zatím tento ťbystrýŤ politik nedává svým loktům zaháleti. Vyhlášení nové vlády stane se asi při návratu presidenta Masaryka z letního pobytu. Kolikrát ještě bude se opakovati taková komedie ťs novou vládouŤ, než bude na hromadě celý korupční režim, v nejvyšší míře prohnilý?
V čísle 89 ze dne 1. srpna 1922:
Zábavy četníků.
Víme, že četníci jsou jen výkonným orgánem a slouží dnešnímu systému, který se chudému lidu stále ukazuje v celé své nahotě. Je celá řada rozumných četníků, kteří své ťreglam፠provádějí rozumným způsobem, ale jsou také četníci, kteří se domnívají, že způsoby z Rakouska hodí se dobře pro naši republiku a že není radno zůstávati pozadu.
Konečně dnes máme tolik četníků, že nic vážnějšího nemají na práci a proto si tuto hledají v různém způsobu. Sděluje se nám právě neuvěřitelný případ, že četníci v lesích Clam-Martinice haní lidi, kteří sbírají houby a tyto jim rozšlapávají. Jednání toto děje se prý z nařízení jakéhosi Filipa, správce ze Smečna.
Jest to opravdu divný způsob, jestliže se chudákům ubírá možnost k výživě, na kterou čekali celý rok. Dnes zavládá následkem nezaměstnanosti bída v chudých rodinách a tyto se konečně chtěly ťvytrhnoutiŤ sbíranými houbami, jichž používají jako potravu, nebo odprodávají. A působí to divným dojmem, když četníci tyto chudáky pronásledují a dokonce je ničí tím, že houby jim zabaví. Jest to jako za války, kdy chudák chodil kolik dní od vesnice k vesnici, než sehnal něco pro hladové děti a když konečně podařilo se mu trochu brambor neb mouky koupiti, nakonec přišel četník a chudákovi všecko zabavil, ač jistě sám má lístky také živ býti nemohl.
Dnes v celé řadě případů zabraňuje se chudině přístup do lesa. - Tento má býti zase jen pro bohaté a chudý má choditi jenom okolo. Tak to vypadá, kdy majetek lesů je v rukou jednotlivců, nota bene krvavých šlechticů, upírů českého národa. Tito žoldnéři pomocí svých pochopů zakazují chudému obyvatelstvu vstup do lesa a v tomto počínání vydatně jim pomáhají četníci.
Z jiných míst docházejí zase stížnosti na četníky, kteří pronásledují chudé ženy, které v poli utrhnou si kus trávy. I když nedělá žádné škody ani ťpolní pychŤ, jest udána s na okresní politické správě odsuzují ji podle ťprügelpatentuŤ o sto šest k velkým pokutám. Nesouhlasíme a nemůžeme schvalovati dělání škod na polích, ale také nemůžeme souhlasiti s tím, aby lidé byli odsuzováni pro nic za nic. Naši byrokraté však si mnoho práce s vyšetřováním nedají a odsuzují jednoduše na pouhé udání četníků, kterým věří se každé slovo.
Mohli bychom psáti o celé řadě případů naprosto zbytečného ťzakročováníŤ četníků a budeme je také dle potřeby zaznamenávati. Četníci nesmí však zapomínati, že na konec se mohou sami státi obětí toho systému, kterému dnes slouží více než je třeba. Sami vidí, že ministr vnitra Černý jim nechce ani odborovou organisaci povolit a že konečně mnozí z nich nemají také na růžích ustláno a proto vypadá směšně, jestliže chtějí zachraňovati to, co je tlačí ke zdi.
Přes to proti všem přehmatům budeme se brániti.
-Sk
V témž čísle konfiskováno:
Nový útok koalice na chudinu.
Chléb chudým zdražen, bohatým zlevněn! Zrušení aprovisačních lístků pro nemajetné. - To se děje v době, kdy v celé Evropě je výborná úroda! - To se děje v době, kdy dělníkům se snižují mzdy! Účast sociálních patriotů na tomto zločinu.
- Proč nedovezete lacinou mouku a obilí?!
V ministerstvu zásobování sjednán byl v sobotu pakt pekaři, který je těžkou obžalobou již na sebe uvalila znovu celá vládní koalice.
Sociálně demokratický ministr Srba svolil k tomu, aby chléb pro chudé obyvatelstvo nejen nebyl zlevněn, nýbrž aby byl dokonce zdražen! Dosud platilo chudé obyvatelstvo za černý chléb aprovisační cenu 2.70 Kč za 1400 g bochníček. Od 1. srpna však přestane míti chudé obyvatelstvo nárok na aprovisační chléb! Musí kupovati chléb za čtyři koruny, tedy o 1.30 Kč dráže!
Tento políček do tváře chudých byl sjednán s pekaři v ministerstvu zásobování za účasti sociálně demokratického min. Srby. Při tom však byl chléb pro bohatší vrstvy zlevněn! Ti, kdož dosud nepoužívali výhody lístků na aprovisační chléb - tedy vrstvy bohatší -- kupovali dosud chléb bílý za 5 až 5.50 Kč bochníček. Nyní se táž porada pekařů s ministerstvem, která zdražila chléb chudým, dohodla, že tento bílý chléb bude zlevněn na 4.50 Kč, tedy o 50 haléřů až 1 Kč!
Není slov dosti silných a rozhořčených, která by odsoudila toto bídáctví! Chudým byl chléb zdražen!, bohatým byl zlevněn!
A to se děje v době, kdy ani dost málo nebyl zmírněn útok kapitalistů, snažící se o snížení dělnických mezd!
Ceny masa stouply. Ceny chleba byly nyní také zločinně vyhnány do výše. Kam se řítí tento stát, kam spějí lidé, kteří mu vládnou, kam míří sociální demokraté a národní socialisté, kteří toto všecko připravují a také schvalují?!
Správně napsal ť28. říjenŤ: ťOtázka drahoty a poklesu potravin jest dnes v rukou vládních socialistů! Dovezte obilí, dovezte jateční dobytek, cizina nabízí, nabízí lacino, velmi lacino!Ť
A pozorujte ten švindl! Zvýšení činží pro nájemníky bylo odhlasováno koalicí pod nadpisem: ťOchrana nájemníků!Ť Zdražení chleba pro chudé usnesly koaliční strany a pekaři pod nadpisem: ťZlevnění chleba!Ť Podívejte se jen dneska do koaličních listů: Najdete to tam černé na bílém: ťSní-že-ní cen chleba!Ť
Věru, nejvyšší čas, aby byl učiněn konec období hanby a lži, podvádění chudého lidu, kteréž se nazývá koaliční politika. Jednotná fronta chudých pracovníků tohoto státu, boj proti vší této neřesti, boj bez smilování - jen tam je východisko z dnešního bahna!
V čísle 92 ze dne 8. srpna 1922:
Amnestie - nebo výkupné?
Daleko zabíhá troufalá provokace vládních kruhů vůči chudým v tomto státě. Nelze to jinak pojmenovat než provokací chudiny!
Po parádní frázi ťNení u vás rozdílu mezi bohatým a chudýmŤ - přichází se k urychlení rozčarování důvěřivých s amnestií agrárním keťasům!
President československé republiky amnestoval k návrhu koaliční vlády všechny přestupky a přečiny, kterých se zbohatlí agrárníci dopustili proti zákonům republiky v příčině sabotování veřejného zásobování. Tento vysokomyslný skutek milosti, dané tisícům bohatých sedláků, nájemců dvorů a velkostatkářů, kteří zúmyslně obilí pro veřejné zásobování zabavené ze sklizně 1920 neodvedli, je nejenom koncesí agrární straně, ale přímou provokací ťPětkyŤ a vlády vůči všem chudým lidem v republice, neboť má jim důrazně ukázati, že je tu rozdíl mezi bohatým a chudým, rozdíl veliký a že musí každý s tímto výsadovým postavením agrárních zemanů, keťasů, se smířit a počítati s ním jako se samozřejmostí, která vyzývavě křičí ku všem:
My jsme vrchnost, my poroučíme. Vy jste k tomu,abyste nás poslouchali!
Nebylo dosti na jedné provokaci, že chudým byly sníženy mzdy, ač ceny životních potřeb rostou dál, že chudým byl zdražen chléb - a bohatým vlastně zlevněn, že chudině zvyšuje se činže, co zatím bohatým na stavbu vil a ťrodinnýchŤ domů dostává se státních subvencí a nyní vrchol všeho - dostává se všem keťasům a lichvářským zdražovatelům potravin té nejrozsáhlejší amnestie!
To je čin, jímž se chce lidu ukázati, že vládnoucím kruhům na smýšlení většiny obyvatelstva naprosto nezáleží, že vláda napříště bude se vůči každému chovati dle zásady: buď mlčky poslechneš, anebo tě přinutíme mocí mlčet i poslechnout. To je vládní raisona, systém, jímž se u nás vládne, a nikoliv demokracie.
A tímto posledním aktem milosti má býti jasně řečeno na všecky strany, má tím býti u nás zdůrazněno, že tu vládnou agrární velmoži, zemanští keťasi, před nimiž i president republiky nejednou již dal se na ústup - (viz prohlášení o pozemkové reformě) a že tudíž i nyní - chtěl-li docíliti, aby ministerským předsedou byl Švehla - musil dáti tuto amnestii agrárním lichvářům a keťasům.
To je ťvýkupnéŤ za novou vládu a premiéra této, je to ale také otevření dveří dokořán nejčernější reakci a absolutismu v republice.
Pan Švehla aboličním dekretem presidenta republiky křičí tu ku všem: Mám dost četníků už nepotřebuji nikoho jiného - abych mohl neobmezeně vládnouti celou republikou, diktovat mzdy, diktovat pracovní dobu, diktovat ceny životních potřeb, co se smí, nebo nesmí!
Tak daleko až dospěla troufalost uchvatitelů moci v tamto státě, kteří v přítmí pětky a v zášeří koaličních čachrů připravili oprátku na krk chudiny, aby ji v příhodný okamžik zadrhli. Zodpovědnost za toto vše nesou v prvé řadě sociálpatriotové všech odstínů! Bez jejich sekundování v koalici nebylo by možno, aby došlo dnes k těmto koncům! Vina, kterou tím na sebe uvalili, je strašlivá a bude jednou souzena a odsouzena!
Lid nemůže zapomenouti a nezapomene tohoto aktu, jehož důsledku v brzku, v nejbližší době se projeví!
Zburcuje-li konečně tento den ke dni stupňovaný tlak rostoucí reakce buržoasně kapitalistického absolutismu všechny proletáře?
Sejdou se v jednotné frontě, aby pomocí této zlomili diktaturu bohatých nad chudými a osvobodili sebe sama?
Jak velikého tlaku bude ještě třeba, než pochopí nutnost tohoto samozřejmého východiska a jediné možnosti?
V čísle 94 ze dne 12. srpna 1922:
Besídka.
E. Bejček:
Co se všechno omlouvá.
Před nedávnem některé naše měšťácké listy otiskly omluvný přípis ruského spisovatele J. Naživina, v němž se tento neobyčejně zdvořile omlouvá českým legionářům, že ve své knize ťMezi pohaslými majákyŤ, vydané v Berlíně, napsal o nich - pravdu. Tato objednaná omluva je dosti svérázná a charakterisuje znamenitě, jak úzkostlivě naši povolaní činitelé pečují o panenskou čistotu děvy, která již dávno není pannou.
Kniha ruského černosotněnce Naživina není ani originální, ani vtipná, ani hluboká. Jest to nesystematická spleť myšlenek, dojmů, historických anekdot druhého a třetího řádu, historických záznamů, které shledáme v jakékoliv dějepisné pomůcce pro druhou třídu obec. školy.
Čtenář má dojem, že autor tyto prastaré pravdy i nepravdy poprvé seznal, když se ocitl vinou ťbolševickéŤ revoluce na půdě ťkulturníŤ Evropy a že neobyčejně honosí se tím, že je může uvésti jako důkaz své sečtělosti.
V pestré směsici před vámi vystupují i Napoleon, i ťPanna OrleánskáŤ, i Metternich, Žižka, Hus i Voltaire, městečko Kynžvart, bytová krise, strach před bolševismem a črezvyčajkou - zkrátka všechno, co nemůže ztráviti mozek duševně chorého ruského emigranta, který chce vše, co kolem sebe vidí odvozovati ad prvopočátečního zla -- bolševismu.
Ve své motanici Naživin asi dvakráte zmiňuje se o ruských legionářích zcela mimochodem a patrně zcela nevědomě napsal o nich pravdu. Nyní, kdy se orientace přeměnila, kdy jeho druh a přítel Kramář, patrně již nepochybuje o tom, že sibiřští legionáři by mohli vážně ublížiti zájmům československé buržoasie, Naživin jako pravý černosotněnec spěchá otevřeným listem omluviti se před českou buržoasií a legionářskou ťelitouŤ a sype na hlavu svou popel pokání.
Uvedeme některé citáty z knihy Naživina, jako důkaz, že někdy, když není pán bůh doma, může míti i černosotněnec typu Naživina jasné, zlostí nezkalené myšlenky:
ťKraj kynžvartský je českým, protože náš život je prosycen hotentovskou morálkou. Jsme s to vyhlásiti nějakou velkolepou zásadu - jako na př. sebeurčení národů - avšak, jakmile se jedná o provedení této zásady v praxi, pak, není-li nám toto provedení prospěšné z jakéhokoliv důvodu, počínáme se vykrucovati a lháti s takovou drzostí, že i nevybíravý člověk se musí zastyděti. Češi se ťsebeurčiliŤ, Lotyši také, Azerbeidžan také, je řada na Němci. Ale kde pak! Což pak je to možné? Toť ohromné světové nebezpečí: cožpak neznáte německý imperialism, německý militarism, furror teutonicus? A ohromný nejkulturnější národ je sebeurčován - ve Versaillích: Rakousko zvlášť, část Italii, část Jugoslovensku, část Polsku, část Československu, část Francii (žádné plebiscity - co pak je to za hlouposti?!....), část Dánsku, část Belgii.Ť -
Ježto Naživin neomlouvá tuto část, doporučujeme jeho příteli a protegé Kramářovi, aby si toto dal za rámeček.
O legionářích sibiřských citujeme z knihy Naživina pouze tyto dva pasáže:
ťNedávno přišel ke mně jeden můj krajan, bohatý velkostatkář z jižního Ruska, tak se mi alespoň představil - ohromný člověk, s kulatým jako měsíc obličejem a vlažnýma očima. Utekl z Ruska, oženil se s Němkou, koupil si neveliký statek a - zapsal se za člena místní sociálně demokratické organisace.
ťK čemu to je dobré?Ť ptal jsem se ho s údivem. - ťProč ne? Víte, je to jistější, ať mne pokládají za svého, kdyby se něco šustlo...Ť - ťA chodíte mezi ně?Ť - ťJak pak ne... Předně je to velmi zajímavé a za druhé i užitečné: Alespoň se tam dovím, kdy mám sebrat svých pár švestek a utíkat dále...Ť - ťA zatím není třeba?Ť - ťNe, prozatím je všude klid...Ť - ťBojím se trochu sibiřských Čechů...Ť (Děj se odehrává před návratem našich ťhochůŤ ze Sibiře. E. B.) - ťŽádné strachy!Ť zvolal sebevědomě můj krajan. Všichni přijedou s penězi domů. Někteří mají dva až tři tisíce dolarů - to je ve zdejších korunách celé jmění. Ne, to jsou praví buržousti. Naloupili toho v Sibiři dost. Ti nejsou strašní.Ť - ťTak až něco vyčenicháte u těch socialistů, prosím Vás, zpravte i nás...Ť - ťPřirozeně, přirozeně! Tehdy, stane-li se něco, můžeme i pohromadě...Ť -
Malý, ale šťavnatý obrázek; ani ne tak pro legionáře, jako pro naše sociální demokraty.
Na jiném místě knihy:
ť... Byl jsem nedávno v Praze v záležitostech vydavatelských. Nic se nezdařilo a navracel jsem se domů a již sedě ve vagoně, vidím, jak na vedlejších kolejích vyprazdňují velký vlak Čechů-legionářů. Mne překvapil ohromný počet beden, zapakovaných typicky po sibiřsku, do kůže. Odkud se to tady vzalo? Pozoruji a ptám se: vychází na jevo, že Češi přijeli ze Sibiře a to, co zde skládají, je naloupené v Sibiři bohatství! Přivezli drahé kožešiny, zlato, čaj, peníze, no zkrátka všeho dost. Nechť je to poskvrněno krví A. Kolčaka a tisíců, tisíců ruských lidí, umučených v Sibiři bolševiky (jaká podivuhodná logika?!), - přece to nijak nepáchne... A slunce, a lidé spokojeně dívají se na plody práce těchto obratných hochů! Krmte se, krmte, ale hnus musíme dáti stranou.Ť
To je přibližně vše, co tak upřímně omlouvá pan Naživin před legionářskou elitou.
Jsme nuceni konstatovati, že český dělník i veřejnost ví poněkud více o legionářích, ale že nehodlá se proto ani omlouvati, ani uvěřiti tomu. Skoro se mám zdá, že pan Naživin svým chytře stylisovaným omluvným přípisem hleděl spíše vzbudit zájem o svou knihu v naší veřejnosti.
Rozhodně však legionářům neposloužil.
Dále zabaveno:
Drobty. President Masaryk bude na Orelském sletě zastoupen zvláštním zástupcem. Řím musí býti souzen - a odsouzen! Patrně tam vynese zástupce prezidenta ten rozsudek - konečně? Poslanec Švehla, spiritus sanktus celé vlády, pětky, parlamentu atd. nechal si z Karlových Varů radio-depeší objednati na Wilsonově nádraží večeři: humry s majonésou a šampus. Přijel z Karlových Varů, povečeřel, vyspal se ťU zlaté husyŤ a zase jel do Karlových Varů ťdělat politikuŤ. Republika jej zadarmo sveze, i to radio má zdarma, co by tedy nejel do Prahy na večeři - on - ťzelený carŤ?
V čísle 95 ze dne 15. srpna 1922:
Rozsudek smrti.
Rozsudek, vynesený nad obžalovanými soc. revolucionáři, rozvířil hladinu žurnalistiky celého světa. Kde kdo z buržoasního a sociálpatriotického tábora chápe se péra, aby vyslovil svoje ťrozhořčeníŤ nad rozsudkem smrti, vyneseným revolučním tribunálem v Moskvě. Žádné slovo není dosti silné, aby vyjadřovalo správně ony pocity, které zmocnily se ťútlocitnýchŤ srdcí naší buržoasně-socialistické společnosti. Pořádají se schůze, vybíjí se malomocný vztek sociálpatriotických zrádců proti těm, kdož měli jakoukoliv účast na procesu se soc. revolucionáři. Volá se po kriminálech, šibenicích. A tyto výkřiky svědčí nejlépe o duševní ubohosti svých původců. Protestuje se proti odsouzení k smrti těch, kterým bylo dokázáno, že páchali zločiny, kterými ne sta, ale tisíce lidí bylo nevinně nejen odsouzeno k smrti, ale zákeřně a bestiálně povražděno. Bylo dokázáno, že soc. revolucionáři byli původci občanské války v Rusku, že oni to byli, kteří zatáhli ruské legie Čechoslováků do bratrovražedného boje, ve kterém nebylo šetřeno nikoho a kde život lidský měl menší cenu nějakého kusu dobytka. Při bojích ruské reakce s bolševiky byl dobytek odváděn daleko za frontu, zajatci však vražděni bez milosti na místě. ťNebrati žádných zajatcůŤ bylo heslem všech vojenských vůdců, nevyjímaje ani Čechoslováků. A našli-li se jednotlivci, kteří tak sprosté vraždy nebyli schopni, našli se ihned desítky jiných krvežíznivců, kteří ani na okamžik nerozpakovali se povražditi celá sta obětí ruské občanské války.
A vraždilo se úžasně rafinovaným způsobem. Ne střelnou zbraní, ale polními lopatkami, sekyrkami; napřed však musila si ona část odsouzených vykopati hroby, svléknouti se do naha a pak zabíjena - vražděna hůře, nežli dobytek na jatkách. Jedna část bezbranných rudých vojáků Číňanů, v počtu as 300 osob, zavedena do lesíka, kde povražděna ručními granáty; živí i těžce zranění dobíjeni rovněž zvířecím způsobem.
O těchto hromadných vraždách mohli by mnoho vyprávěti mnozí z těch, kteří dnes pokrytecky protestují proti odsouzení části ruské kontrarevoluce. To ovšem bylo správné, to byla válka, ve které se krev neměří na náprstky. A pak byli to jen proletáři, bolševici, proti kterým bylo vše dovoleno. Dnes ti, kteří protestují, nepatří více mezi dělníky, neboť po jejich zádech vyšplhali se na různá výnosná místa, ne ministerská křesla - dnes jsou ve vleku buržoasie a co ona chce, to oni činí. A šílený strach, že by i u nás dělnictvo mohlo podobným způsobem ztrestati zradu, která byla jeho vůdci na něm spáchána, dohání tyto buržoasní a vládní mameluky k tomu, aby protestovali proti vykonání rozsudku nad těmi, kdož stejně tak jako oni pášou zradu na proletariátu.
Sta a sta komunistů v celém světě úpí v žalářích bílé hrůzy, sta bylo jich již popraveno a umučeno a nikdo ani nehlesl... Dravý kapitalism ničí životy tisíců a sociálpatrioté jsou jeho ochránci. Vydávají zákony o teroru, aby vraždícímu kapitalismu nemohlo býti ublíženo. Schvalují povyšování vrahů a povolují miliardy na zdokonalování vražedného militarismu.
A tito lidé opovažují se protestovati proti spravedlivému rozsudku, vynesenému v těchto dnech revolučním soudním tribunálem v Moskvě. Kdyby dnes dostali se k moci odsouzení soc. revolucionáři, je jisto, že vraždili by ne po desítkách, ale tisících. Toho důkazem jest jejich činnost dřívější i jejich prohlášení v době procesu: ťStrana soc. revolucionářů nevzdá se nikdy práva ozbrojeného boje proti sovětské vládě. Třebaže dnes této taktiky nemožno používati, neznamená to, že vzdali jsme se jí i pro dobu příští.Ť
Přes ony všecky důkazy, jichž revoluční tribunál použil v průvodním řízení procesu, přes zjevné prohlášení obžalovaných o pokračování v boji proti proletářské revoluci, rozsudek smrti nebude proveden. Jenom tehdy, nevzdá-li se strana sociálních reakcionářů nadobro boje proti sovětské republice, jestliže i napříště dožadovati se bude různé ťintervenceŤ proti Rusku a jestliže tento boj strany povede k novému prolití proletářské krve, pak osud odsouzených bude zpečetěn. A potom stejně jako dnes marny budou protesty buržoasie i sociálpatriotických zrádců proti vykonání rozsudku revolučního tribunálu.
Toho nechť jsou si vědomi všichni, kdož v těchto dnech ťprotestujíŤ a volají: smrt těm, kteří. konali jen svou povinnost a svojí výpovědí pomohli objasniti původ občanské války v Rusku. A volají-li dnes sociálpatriotičtí zrádci socialismu po šibenicích na naše soudruhy, dosvědčují tím, že nejedná se jim o zachránění lidských životů, nýbrž o zachránění těch, kdož jsou jejich černé duši a špatnému svědomí tak blízcí.
Revoluční proletariát s útrpným úsměvem pohlíží na běsnění československých bílých gard, které ruské proletářské revoluci nemůže uškoditi. On naopak s tím větším úsilím bude pracovati na zocelení svých řad a zahřmí do duše všem zrádcům slovy své revoluční písně:
ťVšak přijde jednou den odplaty a potom budem soudit my!Ť
A ta doba není daleká!
-l.
V čísle 95 ze dne 17. srpna 1922:
Běda přemoženým!
Lež je vaše humanita a demokracie.
Na panství Aehrenthalově v Rohatcích a Doksanech u Roudnice zemědělští dělníci nenasytností správy panství, která chtěla snížiti mzdu zemědělského dělnictva dle Chalupových ťsměrnicŤ, na jaře vstoupili v boj (stávku). Dělníci žádali staré smlouvy. Na pomoc ťpanu hrabětiŤ přiskočili soc. demokraté, pomocí nichž zeměděl. dělníci byli poraženi. Na poražených dělnících mstila se správa panství způsobem pobělohorských lupičů. Dvacet dělníků vyházel zástupce panství F. Chabera na dlažbu. Jsou mezi nimi takoví, kteří 20 i více roků dřeli na ťmilostivou vrchnostŤ. Všichni dělníci dáni na černé listiny a práce všude jinde byla jim odpírána. Zelení republikáni pomohli hraběcí milosti vyvlastňovat dělníky. K dovršení všeho dostali úřední výpověď z bytu a 10. t. m. za asistence státní mocí byli násilně vystěhováni na ulici. Dělnici Šundové z Doksan, matce tři neděle starého chlapečka, bylo odpíráno i mléko - a tato žena-rodička z hladu jedla zelená jablka a švestky. Malé děcko z matčina prsu ssálo tuto vražednou potravu a onemocnělo. A když ji přišli stěhovat, matka-rodička ze strachu utekla i s třínedělním chlapečkem k svým příbuzným do druhé vesnice. A když se uštvána vracela navečer ťdomůŤ, děcko ji na cestě zemřelo. (Ejhle humanita - -!!)
Dělník Beránek i se svojí rodinou (má 6 dětí, nejmladší je v kolébce) byl rovněž vystěhován a jeho rodině s dětmi vykázána k obývání díra, ve které celá rodina nedávno vymřela na souchotiny. Toto doupě, zamořené tuberkulosními bacily, úředně uznané za nezpůsobilé k obývání, bylo vykázáno za byt dělnické rodině se 6 malými dětmi. (Ejhle humanita!)
A úřady? Ty k tomu dávají svoji sankci. Vždyť se jedná jenom o tuctovou pakáž - a pak jeho hraběcí milost Aehrenthal těší se vysoké přízni republikánské demokracie. Humanita? Lidskost? Nejsou domovem v této měšťácko-kapitalistické republice. Máme sice různé měšťácké filantropické instituce za vedení Alice Masarykové - ale tato měšťácká humanita - je lží - a podvodem. Tato lžihumanita vraždí novorozeně, vyrábí ve velkém tuberkulosní děti - aby pak svým pláštíkem lžihumanity a demokracie na roztrhaný kabát lidství - přilepila chatrnou a špinavou záplatu humanisty.
Na Hradčanech sedí syn deputáníka, - - filosof a humanista. Ale v republice humanisty Masaryka jsou zeměděl. dělníci honěni jako divá zvěř, jako bezprávná láj z místa na místo - a jejich děti vháněny do brlohů, zamořených tuberkulosními bacily.
Odkud má přijíti náprava? Na koho se mají chudí lidé v tomto státě spolehnout? - Na nikoho! Sami na sebe! Dělnictvo si musí uvědomit, že se musí osvobodit z otrockých pout samo. Vláda i se 6 ministry ťsocialistyŤ je v zajetí kapitálu. Socialistické strany tvoří souručenství s buržoasií. Chudý a vykořisťovaný lid ťvůdcovéŤ zaprodali za třicet stříbrných jako Jidáš Krista. Pro osobní pohodlí a sinekury zapomněli na dělníky. Slouží buržoasii! Do té doby, dokud dělníci neobrátí svět, t. j. s kapitalisty a jejich lokaji dolů a s dělníky nahoru, nebude lépe. Dělníci si musí uvědomit: Jako pes nepotřebuje blechy, tak také dělníci nepotřebují kapitalisty a jejich mameluky. Jako by na tom byli lépe psi bez blech, tak i dělníci byli by na tom mnohem lépe bez kapitalistů.
ťVyžeňte bohy z nebes a kapitalisty ze země - a bude pokoj lidem dobré vůle na zemi.Ť