Dánsko.
Pojištění nemocenské.
Dánský zákon o uznaných nemocenských pokladnách z 10. května 1915, novelovaný 6. května 1921, nezavádí povinného pojištění pro případ nemoci. Stanoví pouze podmínky, při jejichž splnění nemocenské pokladny jakožto volná sdružení osob, spojivších se za účelem vzájemné pomoci v případech nemocí, mohou býti státem uznány a získati tím nárok na podporu z prostředků veřejných. Uznání udílí ministr vnitra pokladnám, majícím pravidelně alespoň 200 členů, jež jsou zřízeny pro dělníky, případně mistry, pomocníky a učně určitého povolání, neb jež mají působnost místně omezenou a přijímají za členy s nárokem na podporu pouze nemajetné osoby z třídy dělnické, z malorolníka, řemeslníků a ostatních živnostníků, osoby služebné a pod. Směrnice pro posouzení nemajetnosti vydává vždy za 3 léta ministr vnitra. Zlepší-li se hospodářské poměry člena původně nemajetného, může sice zůstati členem pokladny s nárokem na podporu, pokladna však nedostane pro něho státního příspěvku; mimo to musí takový člen platiti vedle pravidelného příspěvku ještě příspěvek zvláštní, který je alespoň tak veliký jako státní příspěvek na každého nemajetného člena. Vedle členů s nárokem na podporu jsou ještě členové pouze přispívající (zaměstnavatelé). Přijetí členů mladších 40 let nesmí býti odmítnuto, leda že by byli v době žádosti o přijetí nemocní neb vůbec k práci nezpůsobilí. Nikdo nesmí býti současně členem 2 uznaných pokladen s nárokem na podporu a nesmí si ani pojištěním u jiných (neuznaných) pokladen zabezpečiti nemocenskou podporu větší, nežli činí jeho průměrný denní výdělek.
Státní příspěvek uznaným pokladnám záleží v ročním příspěvku 3 Kr za každého nemajetného člena, majícího nárok na podporu, a dále v úhradě výdajů pokladny za tyto členy na lékařské pomoci a nemocenském. Za každého nemajetného člena, trpícího často se opakující neb nezhojitelnou nemocí neb tělesnou vadou, způsobilost k práci podstatné omezující, přispívá stát pokladně dále obnosu, o nějž převyšují úhrnné průměrné náklady pokladny na tyto členy úhrnné její průměrné náklady na členy ostatní; mimo to přispívají k těmto výdajům obce částkami, jež blíže určí ministr vnitra. Obce jsou také oprávněny poskytovati nemajetným členům uznaných pokladen podpory k zaplacení členských příspěvků. Dále jsou obce povinny poskytovati takovým členům, bydlícím v jejím obvodu, přípřež k nutné návštěvě lékaře neb porodní asistentky neb k dopravení do nemocnice a zpět. Za nemajetné členy pokladen platí pokladny ve veřejných nemocnicích nanejvýše poloviční taxy.
Uznané nemocenské pokladny musí poskytovati alespoň:
1. v případě nemoci:
a) zdarma lékařskou pomoc a ošetření v nemocnici (ústavu pro choromyslné, léčebně pro tuberkulosní) členům s nárokem na podporu a jejich dětem do 15 let; ošetření v léčebnách pro tuberkulosní se poskytuje pouze, požívá-li nemocný státní podpory pro pobyt v nich podle zákona z 30. června 1919;
b) od 4. dne nemoci denní nemocenské ve výši alespoň 40 oerů po dobu nanejvýš 26 týdnů v roce; nejvýše může činiti nemocenské 4/5 průměrného pracovního výdělku;
2. v případě porodu potřebnou pomoc lékařskou a dále podporu nejméně 1 Kr denně až do uplynutí 10. dne po slehnutí; po této době vyplácí se v případě nemoci rodičky obvyklé nemocenské.
Nárok na lékařskou pomoc a nemocenské získává se teprve po 6 týdenním členství u pokladny, leda že by nemoc byla způsobena úrazem, v kterémžto případě vzniká nárok ihned; nárok na podporu v šestinedělí vzniká teprve po 10 měsíčním členství.
Uznané pokladny podléhají dozoru státní správy, jejž vykonává zvláštní inspektor nemocenských pokladen, podléhající ministerstvu vnitra; inspektor má k ruce 11 členný výbor, volený z představenstev veškerých uznaných pokladen v zemi.
Spory mezi pokladnami a lékaři vyřizuje zvláštní výbor, složený ze 3 zástupců pokladen a 3 zástupců lékařů, jež si volí jako 7. člena předsedu. Nálezy výboru jsou pro sporné strany závaznými, jde-li o výklad uzavřených smluv; v jiných případech jsou závaznými jen tehdy, souhlasí-li obě sporné strany s tím, aby výbor rozhodl; neučiní-li tak, rozhodne ministr vnitra. Útraty spojené s činností výboru hradí stát.
Pojištění invalidní.
Zákon ze dne 6. května 1921 a invalidním pojištění podrobuje pojištění pro případ invalidity veškeré nemajetné osoby od 18 do 61 let, jež jsou členy některé z uznaných nemocenských pokladen s nárokem na podporu; podléhají tudíž invalidnímu pojištění nejen zaměstnanci, nýbrž též samostatní, ovšem jen potud, pokud dobrovolně se pojistili pro případ nemoci u některé z uznaných nemocenských pokladen a jsou nemajetní. Přestanou-li takoví členové býti nemajetní ve smyslu zákona nemocenského, mohou v pojištění invalidním pokračovati dobrovolně. Musí však pak platiti prémie třikráte vyšší, nežli platí pojištěnci nemajetní.
Renta invalidní přísluší při zmenšení výdělečné způsobilosti alespoň o 2/3 a činí 800 Kr ročně. Nároku na ni nemá, kdo bezprostředně před nápadem renty nebyl alespoň po dobu jednoho roku členem uznané nemocenské pokladny.
Nositelem pojištění je Invalidní pojišťovací fond. Správu fondu vede 3 členné ředitelství, jež pozůstává z předsedy, jmenovaného ministrem vnitra, z člena jmenovaného ministrem financí a z inspektora nemocenských pokladen, který je zároveň jednatelem Fondu. Příspěvky pojištěnců činí 5 Kr 40 oe 10 Kr 20 oe ročně a jsou odstupňovány podle stáří, v němž pojištěnec do pojištění vstupuje; nastane-li vstup po 40. roce, určí prémii ředitelství Fondu na základě tarifů schválených ministerstvem vnitra. Vedle těchto prémií pojištěnců platí zaměstnavatelé za každého dělníka podléhajícího úrazovému pojištění 5 Kr 40 oe ročně. Zbytek prostředků Invalidního pojišťovacího fondu, potřebných k jeho každoročním pojistným plněním jakož i ku zřízení potřebné reservy, hradí z polovice stát a z polovice obce podle poměru členů uznaných nemocenských pokladen na ně vypadajících. Stát hradí též správní náklady Fondu. Příspěvky na invalidní pojištění vybírají nemocenské pokladny spolu s příspěvky nemocenskými. Příspěvky zaměstnavatelů odvádějí se prostřednictvím pojišťoven, jež jsou nositeli úrazového pojištění, spolu s úrazovou prémií. K úhradě nákladů s pracemi pro Invalidní pojišťovací fond spojených obdrží pokladny 5%, úrazové pojišťovny 2% inkasovaných invalidních prémií.
O nárocích pojištěnců rozhoduje invalidní pojišťovací soud 6 členný, jehož předseda je jmenován králem a z jehož ostatních 5 členů, jmenovaných vždy na dobu 6 let ministrem vnitra, náležejí 2 stavu lékařskému, 2 jsou zástupci nemajetných pojištěnců a 1 zástupce zaměstnavatelů. Ředitelství Invalidního pojišťovacího fondu vykoná pouze příslušná šetření. Rozhodnutí pojišťovacího soudu je konečné. Uzná-li na trvalou invaliditu, počíná požitek invalidního důchodu ode dne, kdy invalidita počala; uzná-li na invaliditu přechodnou, počíná požitek důchodu teprve po vyčerpá ní nároku na nemocenské. Důchod vyplácejí na účet Invalidního pojišťovacího fondu nemocenské pokladny. Po dovršení 62. roku neposkytuje se invalidní renta více z prostředků Invalidního, pojišťovacího fondu, nýbrž plně z prostředků státních a obecních. Vyplácejí ji rovněž nemocenské pokladny. Vedle renty poskytuje invalidní pojištění dánské léčebnou péči k odvrácení neb odstranění invalidity, jíž pojištěnec se k vyzvání musí podrobiti. Jeho rodinní příslušníci obdrží po dobu jeho léčení peněžitou podporu, nutnou ke své výživě, a to od obce na účet Invalidního pojišťovacího fondu.
Království S. H. S.
Jugoslávský zákon ze dne 14. května 1922 upravuje jednotně - podobně jako zákon rumunský - pojištění dělníků pro případy nemoci, invalidity, stáří a smrti jakož i úrazu. My zde budeme věnovati pozornost pouze pojištění nemocenskému a invalidnímu.
Pojistná povinnost jest ohraničena obdobně jako v našem nemocenském zákoně, vyjímaje zemědělské dělníky a zemědělskou čeleď. Z pojištění invalidního a starobního jsou dále vyloučeny osoby starší 70 let. Pojištěnci zařazují se podle svého denního výdělku do 17 mzdových tříd se základní denní mzdou 2 až 40 dinarů. Příspěvky nemocenské činí týdně 24 - 42% základní denní mzdy, příspěvky pro invalidní a starobní pojištění týdně 18% této mzdy. Z příspěvků na nemocenské a invalidní a starobní pojištění platí polovici zaměstnanec, polovici zaměstnavatel.
Pojištění nemocenské poskytuje:
1. v případě nemoci:
a) lékařskou pomoc po dobu 26 týdnů jakož i přes tuto dobu, pokud se vyplácí nemocenské;
b) léky, lázně, obvazy a léčebné pomůcky (berle, uměné údy), rovněž po dobu 26 týdnů; pomůcky mohou však býti nemocnému ponechány též přes tuto dobu;
c) je-li nemoc spojena s neschopností k výdělku a trvá-li déle 3 dnů nemocenskou podporu ve výši základní denní mzdy od počátku nemoci do uplynutí 26 týdnů;
2. v případě porodu:
a) potřebné služby porodní asistentky a lékařskou pomoc,
b) podporu po dobu 2 měsíců před porodem a 2 měsíců po porodu ve výši 3/4 základní mzdy,
c) výbavné pro dítě, přišlo-li živé na svět, ve výši 14 násobné základní mzdy,
d) prémie za kojení po dobu 20 týdnů po uplynutí podpory v šestinedělí ve výši 1/2 základní mzdy, nejvýše však 3 dinarů denně;
3. příslušníkům rodiny pojištěncovy, jež nemají vlastního výdělku a žijí s pojištěncem ve společné domácnosti:
a) v případě nemoci lékařskou pomoc a léky jakož i léčebné pomůcky po dobu 26 týdnů,
b) v případě porodu potřebné služby poradní asistentky a lékařskou pomoc jakož i podporu po dobu 4 týdnů po porodu ve výši 1,50 dinarů denně a výbavné pro dítě jako sub 2 c);
4. v případě úmrtí pojištěnce pohřebné ve výši 30 násobné základní mzdy.
Pojem příslušníků rodiny je obdobný jako v našem nemocenském zákoně.
Nemocenské vyplácí se také, byl-li pojištěnec následkem obecně nebezpečné, epidemické neb nakažlivé nemoci, zejména moru, neštovic a tyfu, z úředního nařízení isolován a tak zbaven možnosti býti výdělečně činným, po dobu isolace, nejdéle však po dobu 25 týdnů. Ústřední dělnická pojišťovna má však v takovém případě nárok na náhradu vyplaceného nemocenského se strany státu.
Na místě lékařské pomoci a nemocenského (podpory v těhotenství a šestinedělí) může Ústřední dělnická pojišťovna poskytovati ústavní léčení, po jehož dobu mají příbuzní pojištěnce, nemající vlastního výdělku a bydlící s ním ve společné domácnosti, nárok na polovici nemocenského, jež by pojištěnci jinak příslušelo. Náklady ústavního léčení pojištěnců a jejich rodinných příslušníků při onemocnění venerickém, při trachomu, duševní chorobě a tuberkulose hradí Ústřední dělnické pojišťovně stát, pokud příslušné zákony jej k tomu zavazují.
Pojištění invalidní a starobní, jakož i pro případ úmrtí poskytuje:
1. pojištěncům důchod invalidní a starobní,
2. pozůstalým důchody sirotčí a nejnutnější podporu vdovám a vdovcům.
Doba čekací činí u renty invalidní 200 příspěvkových týdnů, u renty starobní 500 příspěvkových týdnů, u rent a podpor pro případ úmrtí 100 příspěvkových týdnů. Za příspěvkové týdny platí týdny, za které bylo zaplacena pojistné, dále týdny, v nichž pojištěnec vykonával vojenskou službu (vůbec) neb požíval nemocenské podpory či konečně mu zaměstnavatel prokazatelně srazil část pojistného, na něho připadající, se mzdy. Příspěvky za dobu vojenské služby pojištěnce platí stát.
Důchod invalidní přísluší při trvalé invaliditě, tj. při trvalém snížení výdělečné způsobilosti alespoň o 2/3, jakož i při přechodné nezpůsobilosti k výdělku po uhasnutí nároku na nemocenskou podporu po dobu invalidity (důchod nemocenský). Důchod starobní napadá při dovršení 70. roku věku. Renta činí, nebylo-li odbyto více než 500 příspěvkových týdnů, osminásobný obnos průměrného ročního příspěvku, jinak 12 násobný obnos průměrného ročního pojistného. Osoby, jež dosáhnou 70. roku před uplynutím doby čekací 500 příspěvkových týdnů, mají nárok na vrácení celých prémií za ně zaplacených v prvních 200 týdnech a polovice prémií za ně zaplacených v týdnech pozdějších. Dovršili-li dobu čekací pro rentu invalidní (200 příspěvkových týdnů), mohou na místě vrácení prémií přes dovršený 70. rok v pojištění pokračovati, v kterémžto případě je zaměstnavatel povinen platiti též kvotu příspěvku na něho připadající.
Pozůstalí po pojištěnci neb důchodci mají nárok na: a) pohřebné ve výši 20 násobné základní mzdy neb 30% renty důchodcovy, nemají-li nároku na pohřebné podle pojištění nemocenského, b) důchod sirotčí pro každé dítě mladší 16 let ve výši čtvrtiny nároku nebo renty zemřelého rodiče, c) důchod vdovský po dobu 3 let ve výši čtvrtiny nároku neb renty zemřelého manžela, d) důchod vdovecký po tutéž dobu a v téže výši, je-li vdovec invalidní a zemřelá manželka jej živila.
Důchody pozůstalých nesmějí dohromady převyšovati obnos důchodu, jehož zemřelý požíval nebo na nějž měl nárok; nevyčerpají-li tohoto obnosu, přikáže se jeho čtvrtina invalidním rodičům neb prarodičům, k jejichž výživě zemřelý převážně přispíval, po dobu jejich potřebnosti, nejdéle však po dobu 3 let; není-li zde rodičů a prarodičů, přikáže se zmíněná čtvrtina vnukům neb sourozencům pojištěnce, mladším 16 let, za těchže podmínek.
Pojištěnky, jež se provdají a vystoupí během 6 měsíců před sňatkem neb do 2 let po sňatku trvale z pojištění, mají nárok na vrácení prémií za ně zaplacených až do výše svého nároku na roční výši renty.
Nedosahuje-li přiznaná renta invalidní neb starobní 1500 dinarů ročně, doplní ji na tuto výši stát ze svých prostředků. Totéž platí o důchodech sirotčích, vdovských a vdoveckých, nedosáhnou-li čtvrtiny z 1500 dinarů.
Nositelem pojištění (nemocenského, invalidního a starobního a úrazového) jest pro celý obvod království S. H. S. Ústřední dělnická pojišťovna. Sídlo její je až do 1. července 1930 Záhřeb; po tomto termínu může ji ministr pro sociální politiku, bude-li to odpovídati skutečným potřebám, přeložiti do Bělehradu.
Místními jejími orgány jsou:
1. krajské dělnické pojišťovny,
2. dělnické pojišťovny pro podniky dopravní,
3. bratrské pokladny.
Ve správních orgánech Ústřední dělnické pojišťovny (valné hromadě, představenstvu, dozorčím výboru) jsou pojištěnci a zaměstnavatelé zastoupeni polovinou členů; předseda pojišťovny se volí představenstvem jednou ze skupiny pojištěnců, po druhé zaměstnavatelů, a je, právě tak jako vedoucí úředník, ve své funkci potvrzován ministrem pro sociální politiku.
Jako poradní orgán představenstva Ústřední dělnické pojišťovny funguje v otázkách péče o zdraví pojištěnců 18 členný lékařský výbor, jejž volí lékaři místních orgánů pojišťovny; výbor tento vysílá do představenstva 3 členy s hlasem poradním v otázkách zdravotních.
K správním nákladům Ústřední dělnické pojišťovny přispívá stát alespoň 2,000.000 dinarů ročně (z toho alespoň 1,000.000 dinarů k účelům pojištění invalidního a starobního, 1,000.000 dinarů k účelům pojištění úrazového).
Krajské dělnické pojišťovny provádějí, ovšem na účet Ústřední dělnické pojišťovny, nemocenské pojištění vůbec a z invalidního a starobního předpisují a vybírají prémie, přiznávají přechodné renty (důchod nemocenský, vdovský a vdovecký) a vyplácejí důchody vůbec. Krajské pojišťovny mohou v místech, kde je více než 500 pojištěnců, zříditi se souhlasem Ústřední dělnické pojišťovny exposituru. Správní jejich orgány jsou obdobné jako u ústředny.
Dělnické pojišťovny pro podniky dopravní mohou se zříditi všude, kde jde o dopravní podnik, jenž spojuje několik okresů krajských pojišťoven a má více než 1000 pojištěnců; bratrské pokladny všude, kde jde o horní podnik s více než 2500 dělníky. Právní povaha a úkoly pojišťoven dopravních podniků i bratrských pokladen jsou stejné jako krajských dělnických pojišťoven.
O stížnostech do výměrů místních orgánů Ústřední dělnické pojišťovny rozhoduje - nejedná-li se o dávky - tato pojišťovna, o stížnostech proti jejím výměrům ministr pro sociální politiku. K rozhodování sporů o dávkách mezi nositeli pojištění a pojištěnci je příslušný dělnický pojišťovací soud, jenž se zřídí v sídle každé krajské pojišťovny. Soud rozhoduje v 5 členných senátech, jimž předsedá soudce jmenovaný ministrem spravedlnosti a v nichž vedle toho zasedají 2 zástupci pojištěnců a 2 zástupci zaměstnavatelů. Z nálezu pojišťovacího soudu možno se z důvodů formálních jakož i z důvodů nesprávného výkladu zákona odvolati k vrchnímu dělnickému pojišťovacímu soudu, jenž rozhoduje v senátech, složených alespoň z 5 státních soudců, a jehož nález je konečný.
Dozor nad prováděním dělnického pojištění vykonává ministr pro sociální politiku pomocí svých podřízených orgánů; proti jeho rozhodnutím mohou se pojišťovny odvolati k státní radě, leda že by šlo o rozhodnuti dané do volného uvážení ministrova.
Zákon o dělnickém pojištění vstoupil v platnost dnem 1. července 1922; pojištění invalidní a starobní však počne se prováděti teprve od data pozdějšího, nejdéle však od 1. ledna 1925.
Sovětské Rusko.
Sovětská vláda vydala již dne 30. října 1917 pod č. 17 Sbírky zákonů program dalšího vybudování sociálního pojištění, jímž byla slíbena tato opatření: 1. rozšíření sociálního pojištění na všechny námezdně pracující a na všechny druhy ztráty pracovní způsobilosti (do r. 1917 byly v Rusku zavedeny pouze pojištění nemocenské a úrazové); 2. přesunutí placení příspěvků zcela na podnikatele; 3. podpory ve výši plného pracovního výdělku; 4. plná samospráva pojištěnců. Dekretem z téhož dne přenesena správa všech pojišťoven pouze na dělníky, dekretem z 11. prosince 1917, č. 111 Sb. zavedeno pojištění v nezaměstnanosti, které později dále vybudováno dekretem ze 7. srpna 1918, č. 641 Sb. Nemocenské pojištění bylo nově upraveno dekretem z 31. prosince 1917, č. 188. Dekretem z 29. (9.) února 1918, č. 363 Sb. stanoveny pense pro dělníky následkem práce invalidní ve výši plného pracovního výdělku; úrazové renty pak zvýšeny dekrety z 8. listopadu 1917, č. 25 Sb. a ze dne 22. února 1918, č. 384 Sb. Určitá další ustanovení o sociálním pojištění resp. zaopatření zavedly zákony o půdě a právu rodinném. Všechny směry sociálního pojištění a i jiné sociální pomoci splynuly však nakonec v jednotném všeobecném sociálním zaopatření pracujících, zavedeném zákonem z 31. října 1918, č. 906 Sb., k němuž vydáno prováděcí nařízení z 28. února 1919, č. 169 Sb. Zákon zaopatřovací vychází s hlediska, že cílem zaopatření není náhrada ztraceného pracovního výdělku, nýbrž poskytnutí potřebné výživy v případě ztráty pracovní způsobilosti, ať byla tato ztráta přivoděna jakkoliv. Předpokladem podpory jest tudíž nedostatek existenčních prostředků; jsou-li zde tyto prostředky, neposkytuje se zaopatření vůbec, jsou-li nedostatečné, přichází v úvahu pouze jejich doplnění.
Zaopatření podléhají všechny osoby, které žijí ze své práce. Předmětem jeho jsou: 1. lékařská pomoc a léky; 2. peněžité a naturální podpory. Lékařská pomoc (ambulatorní i trvalá, příp. v sanatoriích a lázních) se poskytuje ve všech případech nemoci a invalidity, dále při těhotenství a porodu. Odmítnutí lékařské pomoci (mimo případy nebezpečných operací) má za následek ztrátu nároku na podporu. Peněžité podpory jsou dočasné a trvalé. Podpora se platí ode dne ztráty pracovní způsobilosti za skutečně zmeškané pracovní dny. V těhotenství a šestinedělí se poskytují zvláštní podpory po dobu 8 týdnů pro ženy fysicky pracující a 6 týdnů pro ženy duševně pracující, po kteroužto dobu jsou ženy osvobozeny úplně od povinnosti pracovní. Mimo to dostanou rodičky ještě zvláštní podporu ve výši 15 násobné denní podpory k opatření potřeb (výbavné) pro dítě. Kojícím matkám se poskytuje dále zvláštní prémie za kojení po dobu 7 měsíců. Podpory v nezaměstnání možno obdržeti jen za podmínky, že nezaměstnaný byl registrován na burse práce (v rozdělovně pracovních sil při místním sovětu), že nebyl propuštěn pro neschopnost a že neodmítl nabízenou mu práci. V případě úmrtí přísluší pozůstalým pohřebné ve výši 30 násobné denní podpory. V případě trvalé ztráty pracovní způsobilosti jest podpora (pense) odstupňována podle procenta ztráty. Při ztrátě 60 až 100% poskytuje se plná pense, jež činí 25 násobný obnos denní podpory, při ztrátě 45 až 60% tři čtvrtiny plné pense, při ztrátě 30 až 44% polovina plné pense, při ztrátě 15 - 29% pětina plné pense. Pense se vyplácí měsíčně předem.
Úhrada nákladů na takto upravené zaopatření státních občanů měla býti získána z největší části zvláštními příspěvky, jež platí zaměstnavatelé za své zaměstnance; vedle toho platí samostatně činné osoby příspěvky za sebe. Výše příspěvků se řídí nebezpečenskou třídou, do které zařazen jest dotyčný druh práce. Těchto tříd bylo pět: nejnižší - duševní práce, pro kterou platí 6 hodinová doba pracovní, druhá domácí a zemědělská práce, do ostatních tří jsou zařazeny různé druhy průmyslové práce. Pro každou třídu platí 3 koeficienty nebezpečnosti: střední koeficient v obvyklých poměrech, oba ostatní za zvláštních okolností, které nebezpečí buď zvyšují nebo snižují. Příspěvky plynuly do Všeruského fondu sociálního zaopatření, který spravuje oddělení sociálního zabezpečení a ochrany práce při lidovém komisariátu práce. V čele těchto oddělení jest kolegium, volené odborovými organisacemi a potvrzované lidovým komisariátem práce. Jeho podřízenými orgány jsou obdobná oddělení při sovětech (oblastních, gubernských, krajských). Pododdělení tato se dělí v řadu sekcí, zvláště lékařskou, finanční organisační, statistickou.
Později bylo dekretem z 28. srpna 1919, č. 429 Sb. upraveno podrobněji podporování členů rodiny, jimž umřel živitel. Podpora se poskytuje osobám, na výživě zemřelého závislým a práce neschopným. Za takové se pokládají osoby mladší 16 let, osoby ztrativší aspoň 60% pracovní schopnosti a osoby, pečující o jedno nebo více děti ve stáří do 12 let. Podpora činí 60% minimální tarifní sazby mzdy kategorie zemřelého na 1 osobu, 75% na 2 a 100% na 3 osoby a více; mimo to vyplácí se zvláštní příspěvek pro případ mateřství a pohřebné.
Všeobecné zaopatření pracujících, zavedené dekretem z 31. IV. 1918, č. 906 Sb., bylo důsledkem radikální socialistické politiky, kterou sovětská vláda prováděla v období občanské války a blokády Ruska se strany velmocí, vztahovalo se, jak je z uvedeného zřejmo, na nesamostatné i samostatně výdělečně činné, inkasovalo příspěvky za všechny, kdož žili z výtěžku své práce, zaručovalo však dávky pouze těm, kdož neměli dostatečných existenčních prostředků.
Nová hospodářská politika (Nep), inaugurovaná na jaře r. 1921, uvolnila majetkové poměry a výdělečné možnosti u rolníků a drobných živnostníků. Tato okolnost nemohla zůstati bez vlivu též na otázku zaopatření pracujících. Stát přenechal starost o zaopatření vrstev samostatně výdělečně činných, novou politikou finančně podepřených, těmto vrstvám samotným a omezil se ve své sociální péči na osoby nesamostatně výdělečně činné. V důsledcích toho upustil také od vybírání příspěvků od samostatných a odstranil podmínku nemajetnosti pro nabytí dávek, ježto u zaměstnanců, tedy dělníků, zřízenců a úředníků, byla nepraktickou. Tím se ze všeobecného zaopatření stalo opět pojištění zaměstnanců, jež bylo nově upraveno dekretem ze dne 15. listopadu 1921, č. 627 Sb. a pojato pak do nového zákoníku práce ze dne 9. listopadu 1922.
Nové sociální pojištění vztahuje se na veškeré zaměstnance bez ohledu na okolnost, zda jsou činni v podnicích státních, veřejných či soukromých neb u privátních osob, a poskytuje:
a) pomoc v nemoci,
b) podpory při přechodné ztrátě výdělečné způsobilosti (v nemoci, při poranění, karanténě, těhotenství, šestinedělí, ošetřování nemocného člena rodiny),
c) příplatkové podpory (za kojení, therapeutické pomůcky, pohřebné),
d) podpory v nezaměstnanosti,
e) důchod invalidní a starobní,
f) podpory rodinám zaměstnanců v případě úmrtí neb nezvěstnosti živitele.
Podpory v případě přechodné nezpůsobilosti k výdělku rovnají se výši tarifní odměny, jíž příslušná kategorie zaměstnanců v dotyčném závodě neb ústavě v době výplaty podpory požívá, nesmějí však býti menší, nežli byla skutečná mzda zaměstnancova v době ztráty výdělečné způsobilosti; poskytují se ode dne ztráty způsobilosti po celou dobu přechodné invalidity. Podpora v těhotenství poskytuje se pojištěnkám, zaměstnaným tělesně, 8 týdnů před a 8 týdnů po porodu, pojištěnkám zaměstnaným prací kancelářskou a vůbec duševní 6 týdnů před a 6 týdnů po porodu, pokud se práce vzdalují. Při porodu poskytuje se dále výbavné pro dítě ve výši jednoměsíční průměrné mzdy v místě obvyklé a podpora za kojení ve výši této mzdy po dobu 9 měsíců. Pohřebné určené k úhradě nákladů pohřbu pojištěnce a jeho k práci nezpůsobilých rodinných příslušníků činí obnos průměrného nákladu na slušný pohřeb, nejméně však obnos měsíční průměrné místní mzdy. Podpora v nezaměstnanosti činí nejméně 1/6 místní průměrné mzdy a vyplácí se alespoň po dobu 6 měsíců. Nárok na důchod invalidní resp. starobní mají všichni zaměstnanci, jež ztratili svou způsobilost k výdělku následkem nemoci, úrazu neb stáří, a to po uplynutí určité doby, strávené v námezdním nebo služebním poměru, již určí rada lidových komisařů. Nárok na podporu v případě úmrtí aneb nezvěstnosti živitele rodiny mají nemajetné děti a nemajetní sourozenci pojištěnce do 16 let, dále k práci nezpůsobilý manžel a invalidní rodiče, konečně plnoletí členové rodiny, bydlivší se zemřelým ve společné domácnosti, kteří jsou sice k práci způsobilí, mají však děti do 8 let.
Pojistné příspěvky platí výhradně zaměstnavatel; jejich nezaplacení nemá na nároky pojištěnců na dávky pojistné žádného vlivu.
Portugalsko.
V Portugalsku existovalo až do posledních let pouze dobrovolné pojištění nemocenské a invalidní, jejž stát podněcoval subvencemi. Zákonem ze dne 10. května 1919 byla však tato soustava dobrovolného pojištěni nahrazena povinným pojištěním pro případ nemoci, úrazu, invalidity a stáří.
Pojištění nemocenské.
V každé obci je zřízena "Pokladna vzájemné pomoci pro případ nemoci", jež pojišťuje povinně všechny osoby ve věku od 15 do 75 let. Členové její dělí se na: 1. členy oprávněné a 2. členy skutečné. Ke členům oprávněným náležejí vlastníci nemovitostí, úředníci, kapitalisté a průmyslníci, jichž příjem přesahuje ročně 900 milreisů. Ti jsou povinni platiti pokladně měsíční daň, jejíž výše se pohybuje podle výše jejich příjmů od 50 - 300 reisů, aniž by však měli nároku na nějakou dávku; jejich příspěvky připadají k dobru členům skutečným. Za to jsou oprávněni zajistiti si nemocenské dávky dobrovolně, ovšem za prémii přiměřeně zvýšenou. Kategorie členů skutečných obsahuje všechny osoby, jichž roční důchod jest nižší, než 900 m. Tito členové rozděleni jsou na tři příjmové třídy, z nichž první platí měsíční příspěvek 50 r., druhá 40 r. a třetí 30 r. Členové skuteční mají nárok na tyto dávky:
1. po čekací době 3 měsíců:
a) na lékařskou pomoc a léky pro sebe, ženu a děti do 14 let jakož i pro osoby invalidní, o něž pečuji;
b) na nemocenské po dobu 26 týdnů, jež činí v prvém měsíci obnosy větší, v dalších menší;
2. po dvouletém členství v případě smrti na pohřebné ve prospěch pozůstalé rodiny.
Pojištění invalidní a starobní.
Povinně jsou pojištěni:
1. zaměstnanci,
2. rolníci, živnostníci a obchodníci, od 15 - 65 let, pakliže jejich roční příjem nepřesahuje 900 m.
Prémie pojistné činí 7,5% ze základu mzdového. Z toho připadá na dělníky 1,5% (1% na fond invalidní a 0,50% na fond starobní), na zaměstnavatele 6%, z nichž 4% náležejí fondu invalidnímu a 2% fondu starobnímu. Osoby samostatně výdělečně činné nesou prémie samy ze svého. Za dělníky, konající vojenskou povinnost, platí celý příspěvek 7,5% stát.
Pojištění zaručuje:
1. důchod invalidní a starobní, různý dle doby trvání pojištění,
2. důchod pro pozůstalé.
Zemře-li pojištěnec před uplynutím doby čekací 5 let, obdrží pozůstalí (děti, vdova, ascendenti) odbytné 50 m.
Důchod starobní přísluší pojištěnci od dovršeného 70. roku života.
Nositelem pojištění jest "Sociální ústav povinně pojišťující a všeobecně zajišťovací", jemuž vedle provádění pojištění přísluší právo, kontrolovati pojišťovací společnosti soukromé a zajišťovati jejich pojistná plnění.
Francie.
Parlamentu francouzskému předložen byl 22. března 1921 vládní návrh zákona o pojištění nemocenském, invalidním a starobním. K vypracování tohoto návrhu o 173 článcích, jehož autorem jest Daniel Vincent, vedly důvody politické i sociální. Mírem versailleským připadlo Francii zpět území alsasko-lotrinské, v kterém po 30 roků platily a vžily se německé zákony o sociálním pojištění, a vznikla tak dualita mezi územím nabytým a ostatní částí země. Dosavadní stav v oboru sociálního pojištění rovněž nebyl uspokojivý, a dělnictvo po dlouhou dobu dožadovalo se příznivější úpravy.
Původně byla ochrana osob sociálně slabých ve Francii organisována na principu státní podpory. Spadají sem zákony: o bezplatné pomoci lékařské (1893), o podporách starcům, osobám k práci neschopným a nevyléčitelným (1905), o podpoře žen při porodu (1913), o podpoře početným rodinám. (1933), o podpoře šestinedělek při kojení (1919). Teprve roku 1910 přikročeno bylo ku pojištění průmyslových a zemědělských dělníků pro případ invalidity a hlavně stáří. Nelze ovšem opomenouti iniciativy dobrovolné, kde zvláště pokladny vzájemné, závodní a syndikátní vyplňovaly značné mezery v organisaci státní.
Osnova zákona z r. 1921 třídí pojištěnce na nucené a dobrovolné. Nuceně pojištěny jsou všechny osoby v poměru služebním (salariés), jejichž plat nepřevyšuje 10.000 fr. ročně. Aby z dobrodiní zákona nebyly vyloučeny osoby samostatně výdělečně činné, drobní řemeslníci, obchodníci a zemědělci, jejichž výdělkové poměry nebývají často lepší než u nesamostatných pracovníků, zavedeno pro ně pojištění dobrovolné, pokud jejich roční výdělek nepřesahuje 10.000 fr. Počet pojištěnců obligatorních se odhaduje na 81 mil., což činí 20% všeho obyvatelstva. Čl. 161 uvádí, že pojistná povinnosti pro případ nemoci bude nařízením rozšířena též na kategorii státních a veřejných zaměstnanců s platem do 10.000 fr.
Pojištěnci rozděleni jsou podle ročního příjmu do 6 tříd platových, dle nichž řídí se výše příspěvku a pojistných dávek.
Dávky pojistné, jež mají býti poskytovány, pozůstávají z léčebné péče a z dávek peněžitých.
Léčebná péče zahrnuje v sobě lékařskou pomoc v případě nemoci a porodu, opatření léčiv a jiných léčebných prostředků a eventuelní ošetřování v léčebných ústavech: Na tyto výhody mají nárok též manželka pojištěncova a děti do 16 let. Nemocní mají svobodnou volbu mezi lékaři, s nimiž pokladny uzavřely kolektivní smlouvy. Aby zabráněno bylo zneužívání lékařské pomoci a zbytečnému zatížení pokladen, zaveden byl systém "ticket modérateur", tj. nemocný musí odevzdati lékaři při každé návštěvě lístek, jejž obdrží u pokladny za 50 a 75 centimů.
Dávky peněžité jsou odstupňovány dle platových tříd:
1. V případě nemoci vyplácí se od 4. dne do 6 měsíců denní nemocenské ve výši asi poloviny mzdy s příplatkem na každé dítě do 16 let. Podmínkou jest, že v předcházejících (i měsících zaplaceno bylo alespoň 120 denních příspěvků.
2. Po 6 měsících až do 5 let, je-li nemocný nezpůsobilý k práci, vyplácí se podpora měsíční a po 5 letech, trvá-li nezpůsobilost (60%) dále, invalidní renta roční, jež může v nejvyšší třídě platové dosáhnouti maxima 3000 fr. ročně. Podmínkou pro tyto dávky je, že v předcházejících 2 letech zaplacena bylo aspoň 480 denních příspěvků.
3. Dávky při porodu odpovídají usnesení konference washingtonské a obsahují peněžitou podporu ve výši nemocenského po dobu 6 měsíců před porodem a 6 měsíců po poradu, případně prémii na kojení, kojí-li žena dítě sama. Snahy populační má podporovati ustanovení čl. 60., že při narození každého dítěte vyplatí se peněžitá podpora (výbavné) 200 fr.
4. Při úmrtí pojištěncově poskytne se k úhradě nákladů pohřebních jeho příslušníkům peněžitá pomoc (pohřebné) ve výši 150 až 1500 fr.
5. Dosáhne-li pojištěnec stáří 65 let, má bez ohledu na pracovní způsobilost nárok na rentu starobní, jež vypočítává se na základě pojistně matematických zásad individuelně dle počtu a výše zaplacených příspěvků. Zákonem stanoveno jest pro každou třídu určité minimum starobní renty (v poslední třídě 3000 fr. ročně); nedostačují-li zaplacené příspěvky na toto minimum, doplácí příslušný obnos stát.
Finanční úhradu pojištění nesou pojištěnci a zaměstnavatelé. Příspěvky činí 10% mzdy, z nichž polovici hradí pojištěnec, polovici zaměstnavatel. Finanční účast státu omezena jest na úhradu správních nákladů, podporu rodinných příslušníků, výbavné na děti a na doplnění starobních rent na zákonné minimum. Zatížení státního rozpočtu je preliminováno v prvním roce na 150 mil., dostupuje v 10. roce 350 mil., až ve 45. roce se ustaluje na. 180 mil. fr.
V organisaci pojištění jeví se princip regionalismu a autonomie, k němuž vůbec spěje ve Francii vývoj politiky administrativní. Prováděním pověřeny jsou obvodové pokladny a pojišťovací úřady. Francie rozdělena je na 25 obvodů, a pro každý z nich zřízena pokladna (caisse régionale) a pojišťovací úřad (office régional d'assurance) s případnými odbočkami v jednotlivých okresích. V obou těchto institucích vede správu výbor, složený ze zástupců pojištěnců, zaměstnavatelů a veřejných zájmů. Nemohly býti pominuty instituce, které doposud konal-y platné služby na poli pojištění dobrovolného, a proto připuštěny nadále pokladny vzájemné, závodní a syndikátní (caisses mutualistes, patronales, syndicales). Pro vrchní správu finanční všech pokladen zřízena Caisse générale de Garantie.
Spory z poměru pojistného vznikající projednávány jsou před zvláštními soudy rozhodčími (conseils du contentieux), v nichž vedle soudců z povolání zastoupen je též živel laický. Pro studování otázek se sociálním pojištěním souvisejících zřízen poradní sbor (comité consultatif).