Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

IV. Organisace.

Orgány, jež na provádění pojištění jsou zúčastněny, jsou:

1. uznané pokladny, 2. pojišťovací komise, 3. pojišťovací úřady.

1. Uznané pokladny (Approved Societies).

Každá pokladna, tj. každé sdružení osob s charakterem nebo bez charakteru korporace, může býti uznána pojišťovacím úřadem za podmínek, že:

1. provádění pojištění nesměřuje k zisku,

2. stanovy dovolují členům kontrolu správy,

3. mimořádní členové nemají hlasů rozhodujících (čl. 23).

Pokladny zřízené zaměstnavateli nesmějí míti ve stanovách, že členství v pokladně je podmínkou přijetí místa a že není dovolen přestup k jiné uznané pokladně (čl. 25). Uznaná pokladna musí složiti jistotu (kauci) ve výši stanovené pojišťovacím úřadem, kterážto jistota slouží k ručení za škodu, způsobenou nepoctivostí neb zneužitím orgánů pokladny (čl. 26). Uznání dané pokladně pojišťovacím úřadem může býti odvoláno, jestliže pokladna nebo její odbočky nevyhovují zákonu (čl. 29).

Každý pojištěnec povinný i dobrovolný se může ucházeti o členství u kterékoliv pokladny. Pokladna jest oprávněna pojištěnce dle svých stanov buď za člena přijmouti neb ho odmítnouti; po případě pojištěnce již přijatého z členství vyloučiti. Odmítnutí pojištěnci, kteří nevyhovují stanovám pokladen, odkázáni jsou na pojištění u spořitelního fondu (viz níže). Členství nesmí býti odmítnuto jen pro pokročilý věk (čl. 30). Pojištěnec může přestoupiti k jiné pokladně se svolením pokladny dřívější, která nesmí svolení bezdůvodně odpírati; při přestupu převede se prémiová reserva (čl. 31). Nikdo nesmí býti členem více pokladen (čl. 34).

Pokladna jest povinna:

1. vésti knihy a účetnictví o pojištěni odděleně od své ostatní činnosti a na požádání je předložiti pojišťovacímu úřadu (čl. 35);

2. provésti ocenění aktiv a pasiv (matematickou bilanci) stanoveným odborníkem vždy jednou za 3 léta (čl. 36);

3. z přebytků hraditi eventuelní schodek u některých odboček; není-li schodku, zůstává přebytku jako reservní fond u centrály, se použije na zvýšení dávek (čl. 37). Vyskytne-li se schodek, hradí se z reserv nebo se vypracuje plán na odstranění schodku (zvýšení příspěvků, zkrácení dávek, zkrácení doby podpůrné, zvýšení počáteční karenční doby) a předloží ku schválení pojišťovacímu úřadu. Nepodá-li pokladna sanační plán do 6 měsíců od zjištění schodku, nebo nedodržuje-li jej, může pojišťovací úřad převzíti sám správu pokladny, nejdéle však na 3 léta: pak buď se správa vrátí pokladně nebo se umožní členům přechod k pokladně jiné (čl. 38);

4. předkládati pojišťovacímu úřadu žádané výkazy.

Organisace pojištění souvisí těsně s organisací dělnictva. Aby byl ušetřen náklad spojený se zřízením zvláštního aparátu správního, pověřil zákon prováděním pojištění již existující pomocné pokladny dělnických sdružení. Poněvadž však těmto uznaným pokladnám byla ponechána volnost při přijímaní členů, bývají přijímáni za členy pravidelně jen členové dotyčných organisací dělnických. Pro pojištěnce, kteří nenáležejí žádné uznané pokladně, platí předpisy zvláštní (původně jen do 1. ledna 1915, byly však prodlouženy, a ani novelou z r. 1918 nenastaly podstatné změny). Příspěvky těchto pojištěnců odvádějí se do tzv. spořitelního fondu (Deposit Contributers Fond, do r. 1914 "poštovní fond", Post Office Fond), který vede pro každého pojištěnce zvláštní účet. V případě nemoci neb invalidity má pojištěnec nárok na peněžitou podporu po tak dlouho, pokud jeho konto není vyčerpáno. Nárok na pomoc lékařskou a ošetřovaní v nemocnici trvá do konce roku, v němž konto bylo vyčerpáno; pojišťovací komise může však povoliti léčebnou péči i přes tuto dobu, má-li k tomu potřebnou úhradu. Při úmrtí pojištěncově vyplatí se dědicům u mužů ⁴/₇, u žen ¹/₂ konta. Při přestupu z fondu spořitelního k uznané pokladně vyplatí se konto pojištěncovo pokladně, v případě opačném převede pokladna fondu spořitelnímu prémiovou reservu.

2. Pojišťovací komise (Insurance Committees) (čl. 59). Pro každé hrabství neb pro městskou obec zřízena jest pojišťovací komise, čítající dle místních poměrů 20 - 40 členů. Skládá se:

ze ²/₅ ze zástupců pojištěnců, uznaných pokladen a spořitelního fondu;

z ¹/₅ ze zástupců hrabské neb městské rady;

ze 2 zástupců lékařů; ostatní jmenuje pojišťovací úřad. Se svalením pojišťovacího úřadu mohou býti zřízeny okresní pojišťovací komise (pro města s 10.000 obyv. neb pro okresy s 20.000 obyv.) a část agendy vlastních komisí na ně převedena. Uznané pokladny provádějí 1 d ročně za každého člena jako příspěvek na správní náklady pojišťovacích komisí.

Úkolem pojišťovacích komisí jest prováděli léčebnou péči v pojištění, podávati zprávy (hlavně statistické) o zdravotním stavu pojištěnců, rozšiřovati znalost a veřejném zdravotnictví (přednáškami, součinností se školami, universitami), uzavírati smlouvy s lékaři a lékárníky.

3. Pojišťovací úřad (Insurance commissioner) (čl. 57). K provádění zákona a dozoru nad pojišťovnami zřízen zvláštní úřad se sídlem v Londýně s odbočkami v místech stanovených kancléřem pokladu. Členy jeho jmenuje kancléř pokladu (1 z členů musí býti lékař). Náklady správní hradí stát.

Poradní sbor (Advisory Committee) (č. 58). Úkolem jeho jest rada a součinnost s pojišťovacím úřadem při provádění sociálního pojištění a příprava jeho změn. Členy jsou zástupci zaměstnavatelů, uznaných pokladen, lékařů a členové pojišťovacím úřadem jmenovaní (nejméně 2 ženy).

Soudnictví (čl. 66 a 67):

Spory 1. a rozsahu pojištění (o pojistné povinnosti, o dobrovolném pojištění),

2. o výši příspěvků pojištěnců a zaměstnavatelů rozhoduje pojišťovací úřad. Odvolacím soudem jest v I. instanci soud hrabský (County Court), v II. inst. Nejvyšší soud (High Court) (čl. 66).

Spory 1. uznaných pokladem neb jejich odboček se členy neb bývalými členy,

2. mezi pokladnou a odbočkou nebo odbočkami mezi sebou jest předložiti nejprve pokladně k urovnání; neshodnou-li se, rozhoduje pojišťovací úřad, který může jmenovati rozhodčí a určiti způsob řízení (čl. 67).

V. Provádění pojištění.

Příspěvky pojištěnců, zaměstnavatelů a státu odvádějí se "fondu pojištění národního zdraví" (National Health Insurance Fond), jenž jest pod dohledem a správou pojišťovacího úřadu. Z tohoto fondu se poukazují pak příslušné obnosy pokladnám, pojišťovacím komisím a spořitelnímu fondu, kteréžto instituce mají u fondu svůj zvláštní účet (konto), v němž zaznamenávají se obdržené příjmy a vyplacené pojistné dávky a správní náklady (čl. 54). Pojišťovací úřad periodicky rozhoduje, které částky se mají uložiti a jakým způsobem. (Zvláštní ukládací fond "Investment Account") (čl. 55).

Při provádění pojištěni jsou funkce rozděleny tak, že uznané pokladny neb spořitelní fond poskytují pouze dávky peněžité a že léčebná péče přísluší výhradně pojišťovacím komisím, jež uzavírají smlouvy s lékaři, kteří jsou ochotni za stanovených podmínek poskytovati lékařskou pomoc. Každý lékař má nárok, aby byl zapsán do listiny těchto lékařů. Pojištěnec si může trvale označiti lékaře, kterým chce býti v nemoci ošetřován, ostatní pojištěnci se rozdělí mezi jednotlivé lékaře (čl. 15). Dále uzavírají pojišťovací komise smlouvy s firmami (lékárníky, drogisty) ku obstarávání léčiv, léčebných pomůcek a přístrojů, smlouvy s léčebnými ústavy za účelem umísťování a ošetřování pojištěnců atd. (čl. 16).

Pozoruje-li pojišťovací úřad, komise neb pokladna mimořádný počet onemocnění a zjistí-li, že příčinou jest způsob neb podmínky pracovní, špatné bydlení, zdravotní poměry místní, špatná voda, nešetření zdravotních předpisů atd., může žádati od toho, komu lze zavinění přičísti, náhradu za mimořádné náklady jím způsobené (čl. 63).

B. Zákon o starobních pensích.

(Old Age Pensions Act Z/1/VIII. 1908, novelovaný zákonem z 23. prosince 1919.)

Starobní zaopatření v Anglii nespočívá na podkladě pojistném, nýbrž poskytuje z prostředků státních podporu určitým osobám a za určitých podmínek ve formě starobní pense.

I. Nárok na starobní pensi má každá osoba, u níž splněny jsou zákonné podmínky a nevyskytují se důvody vylučující (§ 1).

Zákonné podmínky (statutory conditions) jsou:

1. stáří 70 let;

2. britské občanství po dobu posledních 20 let a bydliště ve Spojeném království;

3. roční důchod nepřevyšující lib. št. 49, 17/16.

Důvody vylučující (disqualification):

1. oprávněný požívá chudinské podpory,

2. oprávněný v době před nárokem zanedbával práci jeho silám, možnosti a potřebě přiměřenou,

3. umístění v ústavu pro choromyslné (Lunary Act 1898),

4.:kdo odsouzen byl pro trestný čin k většímu trestu vězení, ztrácí nárok po dobu trestu a 10 let po něm,

5. tomu, jenž po dosažení 60 let byl zbaven svéprávnosti pro opilství (Inebriates Act 1898), může výrokem soudním býti odňat nárok na starobní pensi na dobu nejvýše 10 let.

II. Výše starobní pense jest odstupňována podle ročního důchodu poživatelova tak, že osoby s žádným neb minimálním důchodem dostávají 7 sh 6 d týdně, kdežto u osob s vyšším důchodem se renta poměrně redukuje, až při ročním důchodu lib. št. 49 17/16 vůbec odpadá. Za roční důchod se počítá (§ 4): příjem v penězích, důchod ze jmění skutečný neb při řádném zužitkování dosažitelný, důchod z nějakého jiného titulu neb privilegia.

Je-li zjevno, že se někdo zbavil přímo nebo nepřímo příjmu nebo majetku, aby získal nárok na starobní pensi nebo na pensi vyšší, započítá se mu i tento příjem neb důchod z majetku.

Výplata starobní pense děje se týdně předem (§ 5). Požitek pense počíná první pátek po uznání nároku; pense jest nepřevoditelná a nezabavitelná (§ 6).

III. Orgány provádějící zákon o starobních pensích jsou (§ 8):

1. místní pensijní komise (Local pension committees), jenž jsou jmenovány pro každé hrabství nebo pro městskou obec s 20.000 obyvateli hrabským neb městským zastupitelstvem. Počet jejich členů se určuje nařízením. Zvolí se subkomise, kolik a jakých jest třeba.

Ke každé místní komisi jest přidělen pensijní úředník (pension officer), jmenovaný úřadem pokladu (Treasury);

2. centrálním úřadem pensijním jest "Local Government Board".

Rozhodování o návrzích a sporech (§ 7):

O nárocích a o sporech rozhoduje se takto: žádosti za pensi předkládají se místní pensijní komisi, která je předá pensijnímu úředníku k vyšetření a podání zprávy. Po vrácení a případném zjednání informací z jiných pramenů pensijní komise rozhodne. Z rozhodnutí pensijní komise mají žadatel a pensijní úředník právo odvolati se k centrálnímu pensijnímu úřadu.

Trestní ustanovení (§ 9):

Na úmyslně nesprávná udaní za účelem získání nároku na pensi nebo dosažení pense vyšší jest stanoven trest vězení do 6 měsíců. Suma nezákonně získaná musí se vrátiti buď poživatelem neb jeho dědici a vymáhá se jako dluh státu.

Úhrada (§ 10):

Náklad na starobní pense i správní náklady úřadů zákon provádějících hradí se z prostředků státních.

Švédsko.

Ve většině států evropských jest sociální pojištění institucí třídní, vztahující se pravidelně pouze na osoby nesamostatně výdělečně činné a jen výjimečně zahrnující některé kategorie pracovníků samostatných; naproti tomu postavilo se Švédsko zákonem ze dne 30. června 1913 o všeobecném pensijním pojištění a pozdějšími novelami na princip zcela odlišný od tohoto typu, pro nějž bylo více méně vzorem zákonodárství německé, a zavedlo pojištění všeho občanstva v určitém stáří se nacházejícího, čili tzv. pojištění národní.

Pojistná povinnost stanovena jest tu pro všechny švédské muže i ženy od 16 do 66 roků bez rozdílu zaměstnání, jmění nebo příjmů, pokud nemalí nároku na pensijní zaopatření z titulu zvláštního (na př. zaměstnanci státní, duchovní, příslušníci vojska a námořnictva).

Pense se vyplácí, nastala-li trvalá nezpůsobilost k práci nebo při dosažení věku 67 let bez ohledu na pracovní způsobilost; trvalou invaliditu definuje § 2. jakožto nezpůsobilost, živiti se pro stáří, tělesné neb duševní vady, zmrzačení neb jiné onemocnění nadále prací, která jest přiměřena silám a schopnostem pojištěncovým.

Pense se skládá:

1. z percentuelní částky zaplacených příspěvků, jež činí z příspěvků zaplacených ve věku:

2. z přídavků veřejných prostředků 225 K pro muže, 210 K pro ženy, za podmínky, že roční příjem důchodcův nepřesahuje 50 K. Při vyšším příjmu se přídavek poměrně zkracuje, až odpadá úplná, má-li muž z jiných pramenů roční příjem alespoň 425 K, žena 400 K. Za příjem ve smyslu těchto ustanovení počítá se jakýkoliv důchod z nemovitosti, práce neb kapitálu;

3. z přídavků z veřejných prostředků na každé dítě do 15 let ve výši 102 K, nepřevyšuje-li roční příjem důchodcův 425 K u mužů, 400 K u žen, 825 K u manželů a 170 K u dítěte. Při vyšším příjmu se přídavek na děti zkracuje o ⁶/₁₀ obnosu, kterým přesahuje roční příjem stanovené maximum.

Každý pojištěnec může si dobrovolnými příspěvky zajistiti vyšší rentu, aby stát podporoval snahu spořivosti u obyvatelstva, poskytuje i k těmto zvýšeným rentám poměrný příplatek z veřejných prostředků. Podle zákona mají však osoby zámožnější nárok pouze na dávky, vyplývající dle pojistně matematických výpočtů ze zaplacených příspěvků, nikoliv též na státní přídavek; nezatěžují tudíž státní finance a umožňují, aby se stát tím účinněji se svou podporou obrátil k oněm, kteří ji potřebují.

Základní příspěvek činí za osobu 3 K ročně a zvyšuje se od ročního příjmu 600 K tak, že při příjmu 10.000 K a nad ně dosahuje 33 K. Celý příspěvek platí si pojištěnec sám; stát vybírá jej současně s daněmi. Příplatky z veřejných prostředků k pensím hradí ze tří čtvrtin stát a z 1 čtvrtiny provincie a obce.

Země rozdělena je v pensijní obvody, které utvořeny jsou pro více obcí nebo jednotlivá města. V obvodech se ustaví pensijní komise z členů, volených obecním nebo městským zastupitelstvem s předsedou, jmenovaným vládou. Pensijní komise funguje jako první bezprostřední instance, určuje výši příspěvků, přijímá žádosti za přiznání pense, opatřuje doklady a rozhoduje o nárocích s výhradou schválení pensijního ředitelství. Kompetence pensijního ředitelství vztahuje se na celou zemi: ono definitivně rozhoduje o nárocích pojištěnců a vystupuje vůbec při provádění zákona jako druhá a poslední instance.

Rumunsko.

Pro rumunské sociální pojištění bylo vzorem zákonodárství německé a částečně též osnovy rakouské z r. 1904 a 1908. Rumunsko nezavedlo však sociální pojištění postupně, po etapách, nýbrž uvedlo jedním zákonem v život všechny jeho složky: pojištění nemocenské, úrazové, invalidní a starobní. S druhé strany souvisí rumunské sociální pojištění úzce s tamní politikou živnostenskou a průmyslovou, jejíž snahou již po řadu let bylo, povznésti domácí průmysl a řemesla, vybaviti je z područí cizího a zabezpečiti hmotně jejich příslušníky. Proto sociální pojištění, které mělo býti formou tohoto zabezpečení, netvoří samostatný zákon, nýbrž je ve všech svých návrzích i v zákoně z r. 1912 součástí celkové úpravy poměrů živnostenských a průmyslových, tedy částí jakéhos živnostenského řádu. Horním zákonem Carpovým z r. 1895 bylo sice zavedeno nemocenské, úrazové, invalidní a starobní pojištění horníků, ale snaha rozšířiti je také na ostatní odvětvi průmyslu a řemesel nesetkávala se s úspěchem. (Roku 1888 návrh Carpův, roku 1898 návrh ministra Filipescu, roku 1902 návrh Missirův.) Teprve ministru obchodu a průmyslu D. S. Nenitescu podařilo se uskutečniti "zákon o organisaci řemesel, maloúvěru a dělnického pojištění" z 27. ledna 1912, jímž na podkladě nucených organisací řemeslnických vybudováno současně pojištění nemocenské, úrazové, invalidní i starobní.

Nemocenské pojištění.

Nuceně pojištěni jsou všichni členové společenstev (nucených to organisací řemeslnických) bez rozdílu národnosti a pohlaví: mistři (pracující na vlastní nebo cizí účet), tovaryši, učňové, dělníci s řemeslným výcvikem vůbec, pomocní dělníci a dělníci bez řemeslného výcviku v továrnách, dolech, hutích, lomech a každém jiném průmyslovém podniku. Podle uvedení jeho rozsahu jest tudíž pojištění omezeno pouze na příslušníky odvětví řemeslnických a průmyslových, na druhé straně však nečiní rozdílu mezi osobami samostatně a nesamostatně výdělečně činnými.

Předmětem pojištění je léčebná péče, podpora v nemoci, podpora při porodu a pohřebné.

Léčebná péče pozůstává z lékařské pomoci, udílené v ordinaci neb doma, z ošetřování v nemocnici a z bezplatného poskytování léků, bandáží a jiných léčebných pomůcek. K ošetřování v nemocnici jest třeba svoleni nemocného, a jen ve výjimečných případech (při nakažlivé nemoci, nutnosti stálého dozoru, když ošetřování doma není možné neb nemocný neplní nařízení lékařova) může býti nařízeno bez jeho svolení. Na léčebnou péči mají nárok též manželka a děti pojištěncovy, sdílejí-li s ním společnou domácnost.

Peněžitá podpora vyplácí se, je-li nemocný nezpůsobilý k práci, od 3. dne nemoci po dobu 16 týdnů v této výši: u osob ženatých 50% mzdy příslušné třídy, je-li pojištěnec ošetřován doma, a 25%, je-li ošetřován v nemocnici; u osob svobodných 35%, je-li pojištěnec ošetřován doma, a 25%, je-li ošetřován v nemocnici. Byla-li příčinou nemoci nebo poranění opilost, ztrácí pojištěnec nárok na nemocenské. Podmínkou peněžité podpory jest čekací doba 6 příspěvkových týdnů.

Při porodu vyplácí se pojištěné šestinedělce podpora ve výši nemocenského 6 týdnů po slehnutí. Čekací doba činí tu 26 příspěvkových týdnů. Podpora může býti prodloužena na dobu 3 měsíců, kojí-li šestinedělka dítě sama. Nepojištěným manželkám pojištěnců může býti, dovolují-li to prostředky pokladny, poskytnuta při porodu na dobu 6 neděl pomoc lékařská nebo porodní asistentky a léčiva.

Pohřebné stanoveno jest obnosy 60 lvů v I. tř. až do 100 lvů [Podle zákona z r. 1912.] v V. třídě za podmínky odbytých 52 příspěvkových týdnů.

Náklad na pojištění nemocenské hradí pojištěnci sami. Naproti tomu příspěvky na pojištění úrazové nesou zcela zaměstnavatelé, a pojištění invalidní a starobní rozděleno je co do úhrady mezi pojištěnce, zaměstnavatele a stát. Je tedy rozvržení nákladů pro pojištěnce méně příznivé než ve státech jiných, kde i při nemocenském pojištění participují zaměstnavatelé na úhradě nákladů většinou jednou polovinou neb aspoň jednou třetinou.

Pojištěnci jsou rozděleni do 5 mzdových tříd, pro každou třídu pak jsou stanoveny průměrná denní mzda a týdenní příspěvek. Příspěvky nejsou vysoké, činí asi 22% mzdy:

Příspěvky odvádějí zaměstnavatelé a sráží si je se mzdy pojištěnců. Způsob placení jest německý, zakoupené známky se nalepují na stvrzenky a přetiskují razítkem zaměstnavatelovým. Přestane-li pojištěnec platiti příspěvky, ztrácí ihned nárok na nemocenské a pohřebné, kdežto nárok na léčebnou péči zaniká teprve 4 týdny po přerušení placení příspěvků.

Pojištění provádějí společenstva sama. Jen pro jednotnou finanční správu zřízena jest u centrálního úřadu pro řemesla, maloúvěr a dělnické pojištění "Pokladna pro nemocensky pojištění", do níž přicházejí veškeré příspěvky a odkudž poukazovány jsou jednotlivým společenstvům potřebné obnosy k výplatě dávek. Dávky vyplácí účetní úředník společenstva na poukaz lékařův. Pomocné pokladny soukromých podniků, které již v době vydání zákona existovaly, musely pod pohrůžkou rozpuštění předložiti své stanovy ku schválení centrálnímu úřadu a podléhají jeho dozoru.

Invalidní a starobní pojištění.

Pojistné povinnosti podrobeni jsou od 16. roku: mistři, tovaryši, učni, dělníci a pomocní dělníci v dolech, hutích, lomech, továrnách, řemeslech, dále řemeslníci a všichni zaměstnanci v továrnách a podnicích státních, okresních a obecních. Osoby, které byly 200 týdnů na základě pojistné povinnosti pojištěny a po této době jimi býti přestaly, mohou pokračovati v pojištění dobrovolné. Platí si ovšem celý příspěvek samy. Vyňati z pojistné povinnosti jsou, kdož mají stálou pensi od státu, okresu, obce neb jinou stálou roční podporu.

Na rentu invalidní má nárok, kdo jest buď trvale k práci nezpůsobilý (vydělá svou prací méně než jednu třetinu výdělku obdobného zdravého dělníka) nebo kdo po 16 týdnech nemoci jest i nadále práce neschopen. Čekací doba činí 200 příspěvkových týdnů. Pojištěné ženy, které se provdají a vystoupí ze zaměstnání pojištěním povinného, mají nárok, splnily-li čekací dobu 200 týdnů, na vrácení zaplacených příspěvků. Invalidní renta se skládá ze základní částky 150 lvů a z částek zvyšovacích o 10 lvů za každý příspěvkový týden po uplynutí čekací doby zaplacený.

Renta starobní vyplácí se v 65 letech za podmínky, že pojištěnec splnil 1200 příspěvkových týdnů. Výše renty činí, je-li pojištěnec ještě způsobilý k práci, 150 lvů ročně, není-li již práce schopen, zvyšuje se důchod o 0,10 lvů za každý příspěvkový týden nečítaje v to čekací dobu 200 týdnů.

Pozůstalým (vdovám a sirotkům) nepřísluší žádný důchod. Náhradou za to jest ustanovení čl. 192, že zemře-li pojištěnec, který splnil čekací dobu a nepožíval ani renty invalidní ani starobní, vrátí se vdově neb manželským dětem do 12 let zaplacené příspěvky.

Příspěvek k úhradě nákladů pojištění invalidního a starobního stanoven byl pro prvních 10 let na 0,45 lvů týdně a rozvržen třetinou na pojištěnce, třetinou na zaměstnavatele a třetinou na stát.

Samostatní řemeslníci platí celou prémii sami, za tovaryše a učně beze mzdy zaměstnané platí zaměstnavatel též jejich kvotu. Za pojištěnce po dobu služby vojenské a za ženy po dobu 6 týdnů po porodu platí příspěvek stát.

Jako pro pojištění nemocenské zřízena je u centrálního úřadu pro řemesla, maloúvěr a dělnické pojištění "Pokladna pro pojištění invalidní a starobní". Žádosti za renty podávají se s doklady u příslušného společenstva, kdež se přezkoumávají a podá se o nich dobrozdání, načež se zasílají centrálnímu úřadu. Rozhodování o rentách a vyplácení jich jest ponecháno centrále s právem stížnosti k odvolací komisi, složené ze 3 radů nejvyššího kasačního soudu. Centrální úřad vydává také "Úřední list pro dělnické pojištění". K rozhodování sporů mezi pojištěnci a zaměstnavateli nebo pojištěnci a pokladnou o příspěvcích a dávkách povolány jsou v I. instanci rozhodčí soudy, za účasti laiků v každém okrese zřízené, a v druhé a poslední instanci správní rada centrálního úřadu.

Italie.

V oboru sociálního pojištění vystupuje skupina států germánských záhy s pevným systémem obligatorního pojištění všech odvětví (Německo 1883 - 1889, Anglie 1911, Švédsko 1913), kdežto ve státech románských (Francie, Italie, Belgie) zásada obligatornosti si jen zvolna dobývá půdy. V těchto státech bylo sociální pojištění po dlouhou dobu ponecháno dobrovolné péči vzájemné (mutualité), subvencemi a jinými výhodami od státu podporované, a teprve v novější době doznávají jednotlivé jeho složky zákonné úpravy na základě principu obligatornosti. Jest to pojištění invalidní neb starobní, u něhož prvně vítězí pojistná povinnost (Francie 1910, Italie 1919, Belgie 1922), kdežto pojištění nemocenské ve všech třech uvedených státech jest dosud organisováno na podkladě péče vzájemné.

Stav sociálního pojištění v Italii v přítomné době jeví se takto: pojištění nemocenské zákonem upraveno není a provádějí je dobrovolné spolky na vzájemnost; jako obligatorní uzákoněno jest pojištění mateřské (1910), invalidní a starobní (1919), úrazové (1919) a pojištění proti nedobrovolné nezaměstnanosti (1920).

I. Pojištění nemocenské není, jak uvedeno, organisováno státem, nýbrž provádějí je dobrovolně spolky vzájemné, jichž organisace posledně upravena byla zákonem z 15. dubna 1896. Podle tohoto zákona požívají vzájemné spolky výhod zvláštních sdružení, jestliže se podrobí státní kontrole.

Vláda italská uznávajíc, že tento stav není uspokojující, jmenovala 22. srpna 1917 komisi pro studování a vypracování návrhu zákona o nemocenském pojištění. Podle zprávy teto komise má býti příští pojištění nemocenské upraveno na těchto zásadních: pojištění bude obligatorní a bude zahrnovati asi 12 milionů osob nesamostatné výdělečně činných. Poskytovati bude léčebnou péči a peněžitou podporu (nemocenské) ve výši poloviny mzdy. Příspěvky mají činiti 3 - 4% mzdy, a platiti je budou z polovice zaměstnavatelé, z polovice pojištěnci. Stát bude přispívati k nákladu pojištění subvencemi.

II. Italie jest doposud jediným státem, který se může vykázati zvláštní úpravou pojištění mateřského, jež bylo zavedeno zák. ze 17. července 1910. Mateřskému pojištění jsou podrobeny obligatorně všechny zaměstnankyně od 15 - 50 let, chráněné zákonem z 10. listopadu 1907 o práci žen a dětí, mimo ty, jež jsou zaměstnány v podnicích státních, v nichž je o ně v šestinedělí stejně postaráno jako tímto zákonem. Předmětem mateřského pojištění jest peněžitá podpora při porodu nebo potratu (vyjma potrat trestný podle čl. 381 tr. z.) ve výši 30 lir, k níž přistupuje státní příspěvek 10 lir [Obnosy udány jsou dle původního zákona ze 17. července 1910.]. Na prémiích platí pojištěnky od 15 do 20 let 1 liru, od 20 do 50 let 2 liry ročně. Polovici příspěvků hradí zaměstnavatelé, polovici pojištěnky. Prováděním pověřena je "mateřská pokladna" (Cassa di maternità) v Římě, která jest připojena jako samostatná sekce k Národní pokladně pro péči invalidní a starobní. Správu pokladny vede výbor, jmenovaný ze zástupců pojištěnek a zaměstnavatelů.

III. Úprava pojištění invalidního a starobního provedena byla krátce po válce zákonným dekretem z 21. dubna 1919 a prováděcím nařízením z 29. února 1920. Z prvého oddílu zákona, který jedná o rozsahu pojistné povinnosti, jest zjevno, že nucenu pojištěny jsou všechny osoby v poměru námezdním nebo služebním, domácí dělníci a konečně pachtýři [Pachtýři (mezzadri), podobně jako ve Francii métayers, jsou zvláštní třídou hospodářskou i sociální, kolísajíce mezi skupinou osob samostatně výdělečně činných a závislých pracovníků. Pracují na najatých pozemcích za určitou kvotu čistého výdělku, a jest po stránce právní sporno, zdali tuto kvotu jest považovati za nájemné a kvotu jim zbývající za mzdu.] a nájemníci, kteří konají převážně práce manuelní a jejichž roční příjem nepřesahuje 3600 lir [Podle zákona z roku 1919.]. Osoby samostatně výdělečně činné, drobní zemědělci, obchodníci a řemeslníci mohou dobrovolně přistoupiti k pojištění s tím účinkem, že mají nárok na dávky individuálně vypočtené podle zaplacených příspěvků a na příspěvek státní ve výši 1 třetiny jim příslušejících dávek. Zproštěni jsou pojistné povinnosti osoby ve vyšším postavení s příjmem přes 350 lir měsíčně, zřízenci na státních lodích, železnicích, ve službách státu, provincií, obcí a veřejných ústavů, kteří mafii ze zvláštního titulu nárok na zaopatření tomuto zákonu rovnocenné.

Na dávkách (prestazioni) poskytuje se renta invalidní a renta starobní. Na rentu invalidní má nárok, kdo jest trvale k práci nezpůsobilý a splnil čekací dobu 5 let. Vyžaduje se invalidita dvoutřetinová (výdělečná způsobilost musí se snížiti na méně než třetinu výdělečné způsobilosti normálního člověka v témže zaměstnání, a v témže kraji). Výše renty se vyměřuje v procentech podle počtu zaplacených příspěvků, a sice 66% z prvých 120 příspěvků půlměsíčních, 50% z dalších 120 příspěvků a 25% z příspěvků ostatních. Stát přispívá k rentě obnosem 100 lir ročně. Je-li invalidita způsobena úrazem při práci, vyplatí se pojištěnci z invalidního pojištění tolik, aby tato částka, sečtena s důchodem úrazovým, nepřevyšovala bývalý roční výdělek pojištěncův. Je-li naděje, že invalidita bude zmenšena neb odstraněna nebo že jí bude předem zabráněno, může býti pojištěnec dán do léčebného ústavu; náklady za toto ošetřování nese pokladna bez újmy dávek pojištěncových.

Renta starobní přísluší tomu, kdo splnil čekací dobu 10 let a dosáhl stáří 65 let. Výše její se vypočítává stejným způsobem jako u renty invalidní. Důchodu pozůstalých italské pojištění nezná a poskytuje za něj náhradou, jestliže pojištěnec zemřel, aniž by požíval důchodu invalidního neb starobního, vdově neb dětem do 15 let příspěvek 50 lir měsíčně po dobu 6 měsíců. Náklad na tuto podporu hradí z polovice stát a z polovice pokladna.

Příspěvky (contributi) činí, jak patrno z níže uvedené tabulky, 4 - 5% mzdy pojištěncovy a hradí z nich polovinu pojištěnci a polovinu zaměstnavatelé. Odvádějí se ve lhůtách půlměsíčních:

Stát finančně přispívá tím, že ke každé rentě invalidní a starobní připlácí, jak již uvedeno, 100 lir ročně a že platí dále příspěvky za osoby v činné službě vojenské a příspěvky za pojištěnce po dobu nemoci 1 roku.

Správa (Organi dell'assicurazione) pojištění invalidního a starobního jest dvojinstanční. Ústřední správu vede "Národní pokladna pro sociální pojištění" (Cassa nazionale per le assicurazioni sociali) se správním výborem v čele. Výbor má 27 členů, vybraných z řad pojištěnců nucených i dobrovolných, zaměstnavatelů a zástupců centrálních úřadů. V obor působnosti tohoto centrálního orgánu spadá: vypracovati stanovy, přiznávati renty, sestaviti tarify pro dávky a příspěvky dobrovolných pojištěnců, organisovati provinciální ústavy a dozírati na ně, rozhodovati o použití fondů, sestavovati bilanci a přijímati personál. Pro každou provincii jsou zřízeny "ústavy sociální péče" (Instituti provinciali di previdenza sociale), které tvoří nižší instanci pro národní pokladnu, vykonávajíce pro ni úkoly rázu podružného: přijímají přihlášky, vybírají příspěvky, přijímají a kontrolují žádosti za renty, konstatují a revidují invaliditu, pracují v součinnosti s organisacemi dělnickými i zaměstnavatelskými.

Rovněž soudnictví (controversie) jest dvojinstanční. K rozhodování všech sporů z provádění tohoto zákona vznikajících jsou zřízeny u každého provinciálního ústavu sociální péče "provinciální rozhodčí komise" (Commissione arbitrale di Prima instanza), skládající se z 1 soudce z povolání, 2 zástupců pojištěnců a 2 zástupců zaměstnavatelů; týká-li se spor zjištění invalidity, přiberou se ještě 2 zástupcové orgánů zdravotních. U ministerstva průmyslu, obchodu a práce v Římě jest ustavena "ústřední rozhodčí komise" (Commissione arbitrale centrale), která rozhoduje o odvolání z rozhodnutí první instance, jenže jsou přibráni ještě zástupci ministerstva průmyslu a ministerstva financí, z každého po jednom.

V posledním oddílu "přechodná ustanovení" (disposizioni transitorie) obsahuje zákon výhody a výjimky pro osoby, které v době vydání zákona měly 55 - 65 let, aby alespoň částečně mohly býti účastny dobrodiní sociálního pojištění.