Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

II. Ustanovení, týkající se invalidního a starobního pojištění.

Aby se mohlo započíti s prováděním ustanovení osnovy o invalidním a starobním pojištění v den, jenž bude podle § 277, odst. 2 určen vládním nařízením, bude nutno provésti značnější práce přípravné před tímto dnem. K tomu cíli stanoví § 274, odst. 1, že ministr sociální péče jmenuje přípravný sbor, který jest zmocněn, aby provedl naznačené příslušné práce.

První výbor Ústřední sociální pojišťovny (§ 75) jmenuje - mimo předsedu, jejž jmenovati přísluší podle § 76 presidentovi republiky - vláda, přihlížejíc k tomu, aby ze 40 členů výboru náleželo 10 skupině pojištěnců, 10 skupině zaměstnavatelů a 20 skupině odborníků. Ježto výbor ten zůstane v úřadě až do doby, kdy se ujme úřadu výbor vyšlý z prvních řádných voleb (§ 271), dlužno v zájmu nerušeného výkonu funkcí výboru souditi, že vláda jmenuje současně stejný počet náhradníků podle téhož rozvrstvení skupinového.

Ministr sociální péče vydá pak první jednací řád Ústřední sociální pojišťovny (§§ 83 a 272).

Náklady spojené s počátečním zařízením a působením Ústřední sociální pojišťovny hrazeny budou zálohou státu; k tomuto účelu bude pak včas zařaditi příslušnou položku úvěrovou do státního rozpočtu pro onen rok, v němž začne působiti Ústřední sociální pojišťovna. Záloha státem poskytnutá bude vrácena - pochopitelně bez úroků - státní správě finanční z pojistného, jež dojde v prvních třech letech působnosti oné části zákona, jež se týká pojištění invalidního a starobního (§ 274).

Vzhledem k tomu, že pro přípravu zákona o sociálním pojištění byla zřízena při ministerstvu sociální péče zvláštní pojistně-matematická kancelář, do níž vstoupily jako smluvní síly osoby, jimž bylo slíbeno svého času umístění u Ústřední sociální pojišťovny, sluší přiznati těmto osobám právo požadovati, aby byly přijaty za úředníky Ústřední sociální pojišťovny, přihlásí-li se do 3 měsíců ode dne, kdy nabudou účinnosti předpisy tohoto zákona týkající se pojištění invalidního a starobního (§ 275).

Důchody pojištění invalidního a starobního, jež co do své výše jsou určeny pro normální poměry hospodářské, počnou se vypláceti vzhledem k požadavku dokonaní čekací doby 200 příspěvkových týdnů (§ 107, lit. b) teprve 200 týdnů po začátku účinnosti předpisů tohoto zákona, pokud se týkají pojištění invalidního a starobního. Není jisto, zda mimořádné drahotní poměry do té doby již pominou. Proto zákon zmocňuje v § 276 vládu, aby pro dobu mimořádných drahotních poměrů nařízením zavedla drahotní přídavky k důchodům pojištění invalidního a starobního. Náklad spojený s těmito drahotními přídavky se uhradí přirážkou k pojistnému, připadajícímu na pojištění invalidní a starobní (§ 158). Přirážku tu zaplatí zaměstnavatelé.

Počátek působnosti a prováděcí klausule. (§§ 277 a 278.)

Předpisy osnovy, pokud se týkají pojištění nemocenského, neliší se v úpravě dávkové podstatně od dosavadního právního stavu, jenž podle zákona ze dne 4. července 1923, č. 144 Sb. z. a n., případně vládního nařízení ze dne 19. července 1923, č. 145 Sb. z. a n. platí až do konce roku 1923; také přeměna nemocenských pokladen v nemocenské pojišťovny (§ 266) nebude pravděpodobně vyžadovati delšího času. Proto se stanoví, že zmíněné předpisy nabudou účinnosti ihned se zákonem, jenž podle § 25 upraví rozsah osobní a věcné působnosti nemocenských pojišťoven. Jinak je tomu ovšem s předpisy, týkajícími se pojištění invalidního a starobního. Zde bude příprava vyžadovati delší doby, takže stanoviti den účinnosti těchto předpisů vyhrazeno zvláštnímu vládnímu nařízení. Aby pak starobní a invalidní pojištění všech výdělečně činných, sociálně slabých složek národního hospodářství v našem státě začalo současně, stanoví 2. odst. § 277, že předpisy o invalidním a starobním pojištění zaměstnanců nabudou účinnosti teprve současně s počátkem účinnosti připravovaného zákona o pojištěna osob samostatně výdělečně činných.

ČÁST FINANČNĚ-MATEMATICKÁ.

I. Část všeobecná.

Přehled vývoje sociálně pojišťovacího zákonodárství (v části všeobecné) cizích států ukazuje přesvědčivě, že boj mezi principem volnosti a závaznosti jest pro obor sociálního pojištění vybojován definitivně ve prospěch režimu obligatornosti. Dále jest patrno z tohoto přehledu, že Československá republika byla ve vývoji sociálně pojišťovacího zákonodárství předstižena jinými státy, což padá tím spíše na váhu, že jediná se o zákon po dlouhá desítiletí v Rakousku připravovaný, opětovně sněmovnám předkládaný a diskutovaný, a že Rakousko stálo již v roce 1914 bezprostředně před uzákoněním osnovy sociálního pojištění, třeba v poněkud jiné formě.

Ve shodě s tímto stavem jest faktum, že veřejné mínění uznává téměř jednomyslně oprávněnost a nutnost doplněni dosavadních odvětví sociálního pojištění pojištěním invalidním a starobním s příslušným pojištěním pozůstalých.

Jest však samozřejmo, že při zákonodárném díle tohoto rozsahu i dosahu vyskytují se námitky a pochybnosti a pronášejí se různá přání.

Jest úkolem této části důvodové zprávy podrobiti tyto námitky a přání kritickému rozboru, při čemž bude možno již věnovati pozornost různým zásadním otázkám, pokud není nutno je probrati v odborné části II. Tento úkol jest do jisté míry ulehčen okolností, na níž dlužno s důrazem poukázati, že v předložené osnově nejedná se o zákonodárné dílo úplně nové. Ve skutečnosti mnohé zásadní otázky, vyskytující se vždy při zavedení invalidního a starobního pojištění, byly již v Rakousku opětovně diskutovány a řešeny a odbornému světu i všem organisacím zájmovým i odborovým (obchodní a živnostenské komory, rady živnostenské, pracovní, pojišťovací, průmyslové, svazy nemocenských pokladen, úrazové pojišťovny, sdružení odborová i zaměstnavatelů) dostalo se příležitosti, aby v přečetných poradách i anketách a v objemných dobrozdáních vyslovily se opětovně o různých otázkách, s doplněním a novou úpravou sociálního pojištění souvisejících.

Tuto velikou a záslužnou činnost celé generace nelze prostě ignorovati.

A. Volba doby pro zavedení pojištění invalidního a starobního.

Nutnost doplnění dosavadních odvětví sociálního pojištění invalidním a starobním uznává se všeobecně, ale vyslovují se námitky o vhodnosti dnešní doby pro vybudováni díla takového významu a finančního dosahu. Poukazuje se: 1. na neutěšené hospodářské poměry poválečné, jevící se v těžké krisi hospodářské, snad nejtěžší krisi světové vůbec, a na zostření Těchto nesnází našeho národního hospodářství novými břemeny sociálně politickými; 2. na veliké zatížení průmyslu, živností a obchodu veřejnými dávkami, daněmi a jinými sociálními břemeny, jimiž jest schopnost soutěže našeho národního hospodářství již dnes podlamována; 3. na neustálenost poměrů měnových, která doporučuje odložiti provedení díla spojeného s nezbytnou thesaurací velikých kapitálů na dobu, kdy bude další pokles měny a tím i znehodnocení peněžitých důchodů tak nepravděpodobno, jako bylo v dobách předválečných. Úvahy tyto spočívají především na záměně doby uzákonění osnovy s dobou, kdy zákon vstupuje v platnost.

Avšak mezi oběma těmito časovými momenty je časový interval, který jest dán nutností obsáhlých přípravných prací pro uvedení v život obou velikých systémů pojišťovacích pro osoby nesamostatně a samostatně výdělečně činné, jež mají podle 277 vstoupiti současně v život. Je tedy možné, že v době, kdy zákon bude po prvé prováděn, bude již dnešní krise vystřídána dobou hospodářské konjunktury. A naopak opět, kdyby bylo vypracování a odhlasování zákona odloženo na dobu hospodářské konjunktury, vstoupil by možná v účinnost v době krise a pomáhal by ji pak snad zostřovati.

Mimo to nutno uvážiti, že právě s hlediska zaměstnavatelů jsou doby hospodářské tísně zvláště vhodné pro vypracování zákonů sociálně politických., jichž působnost má vztahovati se stejnoměrně na doby hospodářského rozmachu i na doby hospodářské deprese, kdežto s hlediska zaměstnanců jest výhodnější pro vypracování podobných zákonů doba konjunktury hospodářské.

Nelze tudíž říci, že by doba dnešní byla méně vhodnou pro vypracování a parlamentní projednání této osnovy. Avšak je řada důvodů, které právě dnešní dobu činí zvláště vhodnou pro uzákonění osnovy.

Nesmírné ztráty, které utrpěli národové Evropy ve válce a ztráty na populaci zvýšenou úmrtností v době válečné i poválečné, vyvolaly nebo zvýšily zájem odborného světa i států o populační problém a postavily v popředí otázky sociální hygieny. Není možno probrati zde podrobně všechny stránky depopulace, jak vyplývá z klesaní plodnosti, zjevu to již předválečného, ale je nutno aspoň zdůrazniti význam populačního problému pro malé státy a malé národy a osvětliti některé namnoze přezírané a zapomínané důsledky světové války pro budoucí vývoj Československé republiky.

Světová válka porušila nadobro přirozený vývoj obyvatelstva republiky a to působením mnohých příčin, které všechny vedou k obrovskému úbytku na obyvatelstvu. Jsou to obzvláště: zvýšená úmrtnost válečná obyvatelstva konajícího vojenskou službu, zvýšená úmrtnost obyvatelstva v zázemí následkem zhoršení zdravotních i hospodářských poměrů; dále úbytek sňatků ve válce, ale též po válce následkem seslabeného obsazení příslušných ročníků stáří mužů schopných sňatku; dále padá na váhu úbytek porodů v letech 1914 až 1918 následkem nepřítomnosti vojínů; částečně potrvá tento úbytek porodů také po dlouhou dobu po ukončení války, ježto zvýšenou úmrtností mužů - vojínů zřídly právě rozhodující ročníky mužské populace, neboť muži ve válce padlí náležejí k plodným ročníkům stáří.

Výsledek těchto všech příčin jeví se několika číslicemi. Především je porušen úplně číselný poměr obou pohlaví. Kdežto 31. prosince 1910 připadalo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na 1000 mužů 1052 žen, připadalo 15. února 1921 na 1000 mužů 1084 žen, při čemž padá na váhu, že v ročnících stáří hospodářsky produktivních připadá žen na 1000 mužů ještě více; tak na př. v stáří 20 až 50 roků připadá na 1000 mužů v jmenovaných zemích v r. 1910 1045 žen a v r. 1921 1134 žen.

Porušen jest též přirozený vývoj populace. Kdežto v desetiletí 1901 až 1910 přibylo v Čechách 7,1%, na Moravě 7,6%, ve Slezsku 11,6% obyvatelstva, ubyto v desítiletí 1911 až 1921 v Čechách 1,7% a přibylo v obou ostatních zemích pouze 1,1%, 2,2%. Celkem ubyla za těchto 10 let podle předběžných výsledků [Viz Předběžné výsledky sčítání lidu z 15. února 1921. Tato čísla však nesouhlasí zcela s později uveřejněnými (v. Zprávy st. úř. stat. r. 1922, č. 69 - 70, r. 1923, č. 52). V číslech za rok 1910 jest obsaženo ještě Těšínsko celé, kdežto v číslech za r. 1921 opětně Hlučínsko; relativní čísla přírůstku pravděpodobně touto neshodou nejsou dotčena.] v Čechách 117.031, na Moravě přibylo 27.710 a ve Slezsku 14.495 osob, takže jeví se v těchto třech zemích úbytek 74.826. Použijeme-li metody Blaschkeovy (Österr. Zeitschr. f. priv. u. öff. Versich. 1919), [Není pochybnosti, že poměrná čísla Blaschkeova odvozená pro celé Rakousko, neplatí přesně pro Čsl. republiku, ale jako informace mohou dobře posloužiti.] jeví se vliv války na vývoj populace takto:

Vyšší úmrtnost oproti normální mírové přivodila na bojišti u mužů o 149.000 úmrtí více a v zázemí u muže i žen o 110.000 více; [K výsledkům poněkud vyšším dochází Winkler: na 1000 obyvatel vykázalo válečných mrtvých Čechy 26,7, Slezsko 26,0, Morana 28,7, Uhry 25,7; ale proti jeho metodě jsou námitky (viz "Statistický Věstník" roč. I., str. 64).] úbytek porodů následkem nepřítomnosti vojínů obnáší 864.000, úbytek porodů úmrtím vojínů 215.000; je tedy celková ztráta 1,338.000 lidí, tj. 9,84% obyvatelstva.

K této obrovské absolutní ztrátě na populaci, jen částečně kryté dosud přistěhováním v letech 1919 až 191 přistupují přesuny v složení obyvatelstva podle stáří, které projeví se národohospodářskými škodami teprve v příštích letech, až nastanou normální poměry hospodářské. Přesuny ty jsou patrny z tab. č. 1, která zasluhovala by zvláštního studia. [Čísla za rok 1910 zahrnují hlavně ve Slezsku také okresy, které v r. 1921 nebyly již sčítány. Na sled relativních čísel nemá tato okolnost pravděpodobně vlivu.]

Tabulka č. 1.

V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo:

K odstranění těchto škod jeví se nejvydatnějším prostředkem všechna opatření čelící ke snížení úmrtnosti zlepšením hospodářské situace sociálně slabých tříd obyvatelstva, v první řadě vybudováním sociálního pojištění. V tomto směru lze skutečně docíliti velikých úspěchů. Z tabulky č. 2 jest patrno, že úmrtnost v Rakousku daleko převyšovala již v dobách předválečných úmrtnost veliké většiny států jiných a podle tabulky č. 3 je zřejmo, že tyto nepříznivé poměry mortalitní platily i pro Čechy, Moravu a Slezska. Obzvláště úmrtnost v dětských letech byla v letech 1906 - 1910 o 30% vyšší než úmrtnost ve Švýcarsku v letech 1889 až 1900, o 50% vyšší než v letech 1901 - 1910 a značně vyšší než byla v desítiletí 1901 až 1910 v Německu.

Průměrná délka života byla v letech 1906 až 1910 v Rakousku pro novorozeného chlapce 40,64 roků, pro 20letého muže 40,89 (tabulka č. 4), pro 40letého muže 26,02 roků, v Německu pro stejná stáří 44,82, 42,56, 26,64 a ve Švédsku dokonce 54,55, 45,88, 30,77. Kdyby se podařila zlepšiti úmrtnost alespoň na úroveň německé, znamenalo by to prodloužení průměrné délky života na 44,82, tedy o 4,18 roků pro novorozené chlapce, o 5,49 roků pro novorozená děvčata, a 1,67 roků pro 20leté muže a 2,92 roků pro 20leté ženy. Tato čísla platí též jako orientace pro zvýšení životnosti v České republice.

Tabulka č. 2.

Počet zemřelých na 100 obyvatel.

Tabulka č. 3.

Statistik des Deutschen Reichs, Band 240.

1) Pro ženy jsou čísla z desítiletí 1889 - 1900.

2) Podle Tabelle VII., Oesterreichische Statistik, Neue Folge. 1. Band, 4 Hf. po grafickém vyrovnání.

Tabulka č. 4.

Statistik des Deutschen Reichs, Band 240.

1) Pro ženy jsou čísla z desítiletí 1889 - 1900

Oesterreichische Statistik, Neue Folge. 1 Band, 4 Heft.

Tabulka č. 5.

Rozdělení úmrtnosti při tuberkulose.

Tab. čís. 5 a.

Příčiny úmrtí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1903 - 1913.

(Statistická příručka republiky československé I.)

Tento veliký cíl jest skutečně dosažitelný a to v době poměrně krátké. Jaký význam má jeho dosažení, vyplývá z toho, že snížení úmrtnosti a tedy zvýšení životnosti na míru německou v desítiletí 1901 až 1910 je rovnocenné s takovým rozmnožením počtu obyvatelstva, že stačí samo o sobě ku krytí veškerých ztrát na populaci způsobených světovou válkou. Ale kdyby se podařilo úmrtnost obyvatelstva čsl. republiky snížiti na míru malých států (Švýcarsko, Dánsko, Švédsko, Norsko), vyvážil by národohospodářský a populační zisk z toho plynoucí sám o sobě mnohonásobně náklady na sociální pojištění vynaložené.

Zvýšení životnosti lze docíliti v prvé řadě vy budováním a doplněním sociálního pojištění a pojištění pozůstalých, při čemž účelné vypravení léčebné péče hraje hlavní úlohu.

V tomto směru lze očekávati snížení úmrtnosti dětské od rozšíření dávek nemocenského pojištění zavedením intensivní péče o mateřství netoliko pojištěných členek, nýbrž i příslušnic rodiny; snížení úmrtnosti dospělých dělníků, která národohospodářsky znamená zvláště zvýšení produktivních sil hospodářských, lze čekati pak od úspěšného zasažení léčební preventivní represivní péče do boje proti sociálním chorobám. Na tomto poli lze docíliti po vzoru Německa, států skandinávských a Anglie velikých úspěchů obzvláště v boji proti tuberkulose. K informaci a pro bližší studium poslouží tabulka č. 5 (rakouská čísla) v níž upozorňuje se obzvláště na vysoké cifry úmrtnosti tuberkulosou v roce 1913 dělníků v kovoprůmyslu (3,78‰), v stavitelství (4,35‰ [cifra 11,14‰ pro ženy je nahodilá vzhledem k malému počtu příslušnic i zemřelých]), v dřevařství (3,93‰), ale obzvláště v oděvnictví (5,83‰ pro muže a 4,42‰ pro ženy), a konečně v jiných závodech (10,66‰ pro muže a 18,59‰ pro ženy). V celku je počet úmrtí tuberkulosou, připadající na jediný rok 1913 81.767 (s průměrnou úmrtností 2,86‰) na celé Rakousko dostatečným průkazem, že jest nejvyšší čas, aby bylo na tomto poli organisováním léčebné péče zasaženo, zvláště uvážíme-li, že úmrtnost tuberkulosou jest v Československé republice nejméně tak vysoká, jako byla v roce 1913 v Rakousku, jak jest patrno z tabulky č. 5 a a z tabulky č. 6, která vztahuje se na větší města.

Tabulka č. 6.

Počet zemřelých na tuberkulosu ve větších městech Čech, Moravy, Slezska a Podkarpatské Rusi v době od 1. ledna do 16. července 1921. [Československý Statistický věstník. - Ročník III.]

Oproti těmto číslům stačí uvésti, že podle zprávy německého úřadu zdravotního zemřelo v r. 1921 ze 100.000 obyvatel v městech s počtem obyvatel nad 15.000 pouze 157, v r. 1922 166 osob tuberkulosou. V městech s počtem obyvatel nad 100.000 zemřelo v r. 1921 180, v r. 1922 182 a v r. 1923 208 osob tuberkulosou z 10.000 obyvatel (Soz. Praxis 1923).

Umírá tedy ve větších městech Čsl. republiky dvakrát tolik osob tuberkulosou než v stejně velikých městech v německé říši.

Na nízkou cifru úmrtnosti tuberkulosou v Německu má dojista vliv okolnost, že říšskoněmecké ústavy invalidního a starobního pojištění měly koncem r. 1921 48 vlastních nebo najatých sanatorií pro tuberkulosní a 56 jiných sanatorií, ozdravoven a nemocnic celkem s 12.000 lůžky; za krátkou dobu 24 let (od r. 1897) bylo podrobeno léčebné péči invalidního a starobního pojištění říšskoněmeckého celkem 2,306.957 pojištěnců, z toho bylo 749.955 léčení tuberkulosy plicní nebo hrtanové s celkovým nákladem 836 milionů marek.

O úspěších, jichž lze na tomto poli docíliti intensivním organisováním léčebné péče, jest pojednáno krátce též v oddíle, týkajícím se léčebné péče s poukazem na skvělé výsledky německého a anglického invalidního a starobního pojištění.

O naléhavosti zavedení invalidního a starobního pojištění svědčí dále okolnost, že dělnictvo i zaměstnavatelé v posledních letech válečných i poválečných přikročují k zakládání pensijních fondů dělnických, které v nejrůznějších právních formách poskytují dělnictvu pro případ invalidity a stáří a namnoze jich pozůstalým pro případ úmrtí dělníka důchody. O rozsahu dávek těchto fondů, nákladech zaměstnavatele, právní konstrukci fondu a jiných detailech bude pojednáno dále v části jednající o zatížení zaměstnavatelů. Zde stačí poukázati na faktum, že na poli invalidního a starobního pojištění dělnictvo větších zaměstnavatelů, za jich součinnosti předchází zákonodárce a samo stará se namnoze se značnými obětmi a ovšem způsobem často nedostatečným a nevhodným o zajištěni v případě invalidity a stáří. Toto úsilí lze vysvětliti dlouhým mezidobím, v němž se zákon a invalidním, a starobním pojištění stále slibuje. Rozhodně jsou pokusy ty výrazem touhy po nejrychlejším zavedení invalidního a starobního pojištění, kterou nelze ignorovati.

Jest též zjevem přirozeným, že v dobách hospodářsky a politicky rušných sesiluje se v dělnictvu touha po aspoň částečném zabezpečení hospodářském pro případ neschopnosti výdělečné ať již nemocí nebo stářím.

O naléhavosti zavedení invalidního a starobního pojištění svědčí též v posledních letech snaha celých skupin osob, stojících na rozhraní mezi kategorií dělnickou a zaměstnaneckou podle zákona o pensijním pojištění, aby byly pojaty do okruhu osob podléhajících pojistné povinnosti podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, snaha vysvětlitelná tím, že není tu pro ně jiné dosud možnosti dosáhnouti zabezpečení pro případ invalidity a stáří; zavedením invalidního a starobního pojištění stanou se tyto v poslední době se opětující pokusy bezpředmětnými.

Konečně nutno upozorniti krátce na význam, který má sociální pojišťování, v prvé řadě ovšem pojišťování důchodů, pro výchovu k státní myšlence, pro zpevnění svazků státních a zvýšení zájmu vrstev, hospodářsky slabých a nespokojených, o stát a jeho vývoj. Tuto okolnost nelze podceňovati, zvláště jedná-li se o mladý státní útvar; jakým jest Čsl. republika; snaha nesíliti zájem o stát to byla v prvé řadě, která pohnula Bismarcka v letech osmdesátých minulého století k provedení na svou dobu obdivuhodné a odvážné stavby německého sociálního pojištění. Jest také jisto, že mírný průběh německé revoluce v listopadu r. 1918 po největší katastrofě světových dějin, která kdy stihla některý stát, lze vysvětliti z valné části okolností, že 31. prosince 1918 vyplácelo 41 ústavů německého invalidního a starobního pojištění důchodů invalidních 986.000, starobních 231.000, vdovských 68.000 a vychovávacích příspěvků asi pro 1,039.000 sirotků; celkem tedy přes 2,326.000 důchodů, nehledě k 746.000 důchodům invalidním a k 96.000 důchodům vdovským, plynoucím z úrazového pojištění.

Další námitka ohledně volby doby pro zavedení invalidního a starobního pojištění týká se zvětšení sociálních břemen, které znemožní anebo znesnadní soutěž výroby. Pokud se jedná o soutěživost uvnitř Čsl. republiky, zatíží příspěvky pro invalidní a starobní pojištění všechny výrobce stejným způsobem a udrží tudíž jejich soutěživost na stejném stupni. V tomto směru působí zavedení pojištění jako stejnoměrná dávka veřejná. Pokud se jedná o zmenšení soutěživosti výroby československé za hranicemi, poukazujeme na oddíl jednající o zatížení národního hospodářství a opakujeme z něho pouze tyto výsledky: nová břemena sociální, vyplývající ze zavedení invalidního a starobního pojištění, pokud zatěžují přímo zaměstnavatele, nedosahují výše ani 1¹/₃% mzdy. Za suposice, že mzda činí v celku něco přes ¹/₃ výrobních nákladů, nebude nové zatížení takto vznikající obnášeti ani 0,45% výrobních nákladů a daleko menši zlomek cen prodejních, při čemž nehledíme k tomu, že ani toto celé zatížení není nové, ježto část jeho neslo již národní hospodářství, ať již ve formě dobrovolných podpor, anebo ve formě chudinské péče.

Avšak zvýšení výrobních nákladů o 0,45% není toho druhu, aby mohlo ohroziti soutěživost výroby naší s cizinou, nepřihlížíme-li ani k blahodárným účinkům a hospodářským výhodám, které zavedení invalidního a starobního pojištění přinese národnímu hospodářství a ku zlepšení výrobních podmínek, jež měla jeho zavedení vždy a všude v zápětí.

Zvýšení výrobních nákladů o zlomek procenta nemůže hráti velikou roli v kalkulacích výrobních nákladů a vstupuje do pozadí za ostatními prvky výrobních nákladů, jako jsou: cena surovin, náklady na mzdu a služné, náklady organisace práce, dopravní tarify, úroková míra peněžních ústavů, daně a jiné veřejné dávky.

Jiné státy, které zavedly v poslední době invalidní a starobní pojištění anebo je značně rozšířily (Italie, Velká Britanie, Švédsko, Belgie, Portugalsko atd.) anebo je právě namnoze s náklady mnohem většími zavádějí, trpí stejnou nebo ještě větší krisí hospodářskou a starají se dojista právě tak o schopnost soutěže svého národního hospodářství za hranicemi jako Čsl. republika.

Současně s osnovou touto projednává se osnova zákona o sociálním pojištění ve Francii, která přináší náhlé a nové zatížení výroby o 10% ze mzdy a daleko větší zatížení státní než naše osnova. Situace výroby a obchodu Čsl. republiky jest tedy v tomto směru daleko lepší a je také mnohem lepší, nežli byla situace Německa v letech osmdesátých minulého století, které prvé zavedlo, neohlížejíc se pranic na soutěživost se sousedy, všechny tři druhy pojištění (nemocenské, úrazové, invalidní a starobní) během krátké doby. Důvodová zpráva francouzské osnovy má pravdu, praví-li, že toho břemeno nezabránilo průmyslu a obchodu německému v překvapujícím vývoji a nezabrání také zdravému vývoji průmyslu a obchodu francouzského, zatěžovaného náhle značným obnosem 10% ze mzdy. Tím spíše nezabráni ani zdravému vývoji našeho národního hospodářství předložená osnova, jež přináší mu nové zatížení nepoměrně menší; naopak sesílí a urychlí tento zdravý vývoj. Při tom jest znovu zdůrazniti, že státy okolní sociální pojištění rozsahu této osnovy buď již mají, anebo je připravují.