Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

B. Volba systému úhrady.

Z kruhů interesentů, kteří souhlasí se zavedením invalidního a starobního pojištění, pronášejí se námitky proti způsobu, jímž mají býti podle § 157 osnovy nahrazeny náklady pojištění a žádá se buď zavedení ryzího rozvrhu dávek sociálního pojištění, anebo smíšený způsob úhrady a rozvrhu. Jedná se v principu o opatření prostředků potřebných k úhradě dávek.

Spory o obou metodách vyskytujících se zde, objevují se od prvních počátků dělnického pojišťovacího zákonodárství, na příklad v návrzích poslance Mauthnera a v řečech vládních zástupců dra E. Steinbacha, Julia Kaana a poslance dra Baernreithera v zasedání rakouské poslanec. sněmovny v květnu a v červnu 1886. Spory tyto vyvolaly obsáhlou literaturu a byly v dobách předválečných rozřešeny prakticky v tom směru, že veškerá zákonodárství evropská s výjimkou úrazového pojištění uherského, rumunského a s určitou výhradou též úrazového pojištění německého zvolila doposud k opatření prostředků sociálního pojištění systém úhrady kapitálové. Na tomto systému spočívaly též dosavadní návrhy rakouské (Körberův, Beckův i Bienertův) a spočívá na něm v principu i poslední návrh Hanuschův z roku 1921. Ježto pro zavedení systému rozvrhu uvádějí se některé nové argumenty, jest nutno rozebrati znovu stručně výhody i nevýhody obou systémů, při čemž bude přihlédnuto zvláště k novým výsledkům teorie i prakse.

V sociálním pojištění mohou býti opatřeny prostředky potřebné k poskytování předepsaných dávek několika způsoby. Buď rozvrhnou se skutečná vydání ústavu provádějícího pojištění (důchody, odbytná, správní vydání, léčebná péče atd.) na konci účetní periody (na př. na konci roku) na zúčastněné jednotky pojištěné (pojištěnce nebo závody) podle určitého měřítka, na př. podle hlav nebo podle jednotky mzdové. To jest v jádře systém rozvrhu potřeby určité účetní periody na př. jednoho roku. Jiná možnost opatřiti prostředky pro sociální pojištění jest ta, že při rozvrhu na konci, účetní periody béře se ohled netoliko na výdaje této periody, nýbrž též na budoucí zatížení z výplat periody vznikající, že se tedy rozvrhnou na konci periody na př. úhradové kapitály, tj. hodnoty důchodů a jiných dávek přiznaných v učební periodě, vypočtené dle zásad pojistné matematiky. To jest systém rozvrhu úhradových kapitálů, či krátce systém rozvrhu kapitálů.

Třetí možnost spočívá v tom, že na základě hypothes o pravděpodobném vývoji úmrtnosti pojištěnců a jich příslušníků, invalidity, vystupování, přistupování a jiných kolektivních zjevů, majících vliv na vývoj sociálního pojištění, stanoví se předem podle zásad pojistné matematiky průměrné pojistné (prémie), tak, aby hodnota všech v budoucnosti přiznávaných dávek byla kryta hodnotou veškerých příspěvků, jichž se ústavu, jenž pojištění provádí, dostane. Tato třetí možnost bývá vyjádřena názvem systém úhrady kapitálové prémiemi anebo krátce systém úhradové prémie.

Jako příklad budiž uvedeno toto: Roku 1913 vyplatila Pražská úrazová pojišťovna dělnická na všech druzích odškodnění a na správních a jiných vydáních dohromady Kč 10,833.956,05. Počet tak zv. celoročních dělníků byl v roce 1913 668.226 a úhrn mezd započitatelných obnášel Kč 633,539.539,-. Kdyby byl býval zaveden v tomto roce u Pražské úrazové pojišťovny rozvrh roční potřeby, bylo by nutno tedy rozvrhnouti na jednoho dělníka Kč 16,21 a na 100 Kč mzdy 1,71 Kč, při čemž není vzat ohled na případné dotace reservního fondu.

Při systému rozvrhu úhradových kapitálů počítali bychom takto: úrazy, které nastaly roku 1913, zatížily ústav celkovým obnosem Kč 9,337.973,52. V tomto obnosu vyjádřena jest hodnota přiznaných důchodu, kdežto hotová výplata z úrazů r. 1913 obnášela pouze Kč 610.219,99. Připočteme-li opět správní a jiné výdaje, jest vystiženo celkové zatížení z úrazu r. 1913 obnosem Kč 11,921.472,98. Na jednoho dělníka připadala by tudíž při rozvržení tohoto obnosu Kč 17,84 a na 100 Kč mzdy Kč 1,88.

Ve skutečnosti byl však v platnosti u ústavu systém úhradové prémie, v němž na základě předpokladů o frekvenci úrazů, o úmrtnosti atd. vybíralo se předem stanovené pojistné Kč 8,59 na 100 Kč mzdy při nebezpečenském procentu 100. Podle této sazby bylo předepsáno v roce 1913 na prémiích Kč 13,894.673,15, takže na celoročního pojištěnce připadalo Kč 20,78 a na 100 Kč mzdy Kč 2,19.

V několika heslech chceme probrati argumenty pro nebo proti oběma systémům uváděné, při čemž lze omeziti se na systém rozvrhu roční potřeby a systém úhradové prémie, ježto systém rozvrhu kapitálů vede v invalidním a starobním pojištění k důsledkům, pro něž není vážně nikde žádán.

Jest nutno však předem poznamenati, že z hlediska pojistné matematiky není proti volbě toho neb onoho systému finančního námitek. Z hlediska pojistného matematika jest dokonce přípustný takový systém finanční, v němž pojištěnci po určitou dobu nejen nic neplatí na příspěvcích, nýbrž dokonce dostávají i v době výdělečné schopnosti libovolně vysoké důchody a veškeré náklady uvalují se na příští generace. Propočítat podobné systémy nečiní větších obtíží než stanovení průměrné prémie obvyklými metodami pojistně matematickými. Ale ovšem jest povinností matematika upozorniti na finanční důsledky takové volby a jest pak úkolem národního hospodáře, finančníka a státníka, aby se rozhodl pro ten neb onen systém. [Teoretické úvahy ukázaly dále, že mezi oběma systémy jest mnoho přechodů, obzvláště že systém úhradové prémie může za určitých předpokladů hned od počátku vésti k téže nebo dokonce k nižší premii, než systém rozvrhu. Tyto předpoklady jsou ovšem čistě teoretické a odporují skutečnosti. Jest nutno předpokládati na příklad, že přírůstek obyvatelstva pojištěného jest neustále a věčně rovný úrokové míře.]

Průběh rozvrhu a úhradové prémie.

1. Hlavní námitka proti soustavě rozvrhu roční potřeby jest založena na nebezpečném průběhu rozvrhu během doby. Tato námitka sama o sobě vyvažuje všechny jeho výhody. Počínaje nepatrným vydáním na důchody prvého roku, musí rozvrh v druhém roce krýti nové povstalé důchody tohoto roku, ale též důchody, jež zbyly z prvého roku. V třetím roce důchody tohoto roku a důchody z prvých dvou let atd. Z toho vyplývá rychlý vzestup rozvrhu, jenž býval v létech devadesátých minulého století demonstrován na uměle konstruovaných teoretických příkladech, jichž závazná platnost mohla býti a byla přívrženci rozvrhu brána v pochybnost.

Třicetiletý vývoj sociálního pojištění zbavil zastánce rozvrhu této výhody, ježto lze vzestup rozvrhu demonstrovati dnes na skutečném vývoji sociálního pojištění, tedy na příkladech z prakse, z nichž několik předvedeme.

Kdyby býval byl zaveden systém rozvrhu v rakouském úrazovém pojištění, byli by musili platiti zaměstnavatelé na 1000 K mzdového obnosu k úhradě vykázaných škod (bez správních výdajů):

V Německu donutil ostrý vzestup rozvrhu v úrazovém pojištění vládu k zavedení smíšeného systému v říšském řádu pojišťovacím (r. 1911) s intensivním tvořením záloh, aby bylo tak zadrženo hrozivé stoupání rozvrhu, na něž si průmysl stěžoval. Výdaje jednotlivých roků a tedy i rozvrh na 1000 M mzdy obnášely u živnostenských společenstev úrazových v létech

V Uhrách zaveden byl systém rozvrhu v úrazovém pojištění a jeho vývoj byl tento:

*) V publikaci Desider Mihályi: Uzembesorozás és járulékkirovás 1917, Budapešť, uvádí se patrně omylem 3,93.

V invalidním a starobním pojištění jest vzestup rozvrhu ještě ostřejší, než v předvedených případech, ježto v pojištění úrazovém pravděpodobnosti úrazů nezávisí na stáří pojištěnce a výše důchodů na příspěvkové době. U pojišťování invalidního a starobního vypraveného čekací dobou, s důchody stoupajícími s příspěvkovou dobou, stoupají též důchody po dlouhou dobu s trváním pojištění a jest tedy vzestup rozvrhu ještě intensivnější, než v uvedených případech. V invalidním a starobním pojištění německém obnášely na příklad výdaje na důchody a správní náklady i léčebnou péči na jednoho pojištěnce v letech:

V invalidním a starobním pojištění podle předložené osnovy lze očekávati tyto: pravděpodobné výdaje na invalidní, starobní a jiné důchody:

Naproti tomuto charakteristickému a pro národní hospodářství nepříznivému průběhu rozvrhu nutno poukázat, že všechna sociálně pojišťovací zákonodárství, budující na principu úhrady kapitálové, vykazují velmi stálý průběh prémií; tak na příklad finanční systém německého zákona o invalidním a starobním pojištění vedl k průměrné prémii, která od počátku pojištění při opětovaných zkouškách (roku 1899, 1908 a 1914) se osvědčila správnou, takže po celých 30 let německého invalidního a starobního pojišťování nebylo žádné změny v pojistném příspěvku (abstrahujeme-li od změn vyvolaných změnou zákona na př. zavedením vdovského pojištění roku 1911 v říšském řádu pojišťovacím). Rovněž výpočty úhradové prémie, na níž založen je finanční systém anglického pojištění, osvědčily se při revisích spolehlivými (viz prozatímní zprávu vládních aktuárů z roku 1921, jež vykázala u 4878 ústavů přebytek a u 15 ústavů ztrátu), [Viz uznání anglické vlády odborníkům za volbu systému, který způsobil, že "nár. pojištění angl. je jediným zařízením, jež v době tísně nežádala pomoci od státu, nýbrž naopak své požadavky na stát zmírnilo." (Journ. of the Institute of actuaries čvc 1923.)] takže nehledě k zvýšení dávek změnami zákona, zůstala prémie anglického pojištění národního zdraví stále táž. Totéž platí o Italii, Švédsku a Rumunsku. V úrazovém pojištění vykazuje úrazová pojišťovna brněnská na příklad tento sled prémií úhradových: od 1. I. 1907 byla tarifní jednotka 0,071; od 1. I. 1912 tarifní jednotka 0,0663; od 1. července 1917 0,0762 od 1. VII. 1922 0,0700, tedy kolísání rovněž velmi nepatrné. [Jest nutno poznamenati, že jest myslitelný též systém rozvrhu, který nevede k stoupání prémie. Kdyby na příklad při zavádění invalidního a starobního pojištění podle předložené osnovy byla rázem všem pojištěncům započtena celá služební doba, jako by za ni již bývali platili příspěvky, a kdyby také všem invalidům a osobám starším 65 let byly poskytnuty důchody, jaké by odpovídaly jejich předchozímu zaměstnání, vedl by systém rozvrhový hned v prvém roce k stálému rozvrhu, ale ovšem (za předpokladu, že by započtení stalo se podle služebních požitků dnešních) ve výši asi dvou miliard Kč ročně (bez správních nákladů), tedy asi třikráte tak veliké, nežli vyžaduje úhradová prémie osnovy. Podobný návrh vyskytl se pro švýcarské pojištění (viz Mitteil. der Ver. der schweiz. Vers. Math. 1921).]

Systém rozvrhu při měnícím se počtu pojištěnců a při měnícím se mzdovém základu.

2. Přívrženci rozvrhu mohli by namítnouti naproti uvedeným číslům čerpaným ze skutečného průběhu pojištění sociálního, že oproti očekávání a teorii byl vzestup rozvrhu v úrazovém pojištění v létech 1905 - 1920 s počátky mírnější a později dokonce se zastavil, anebo značně poklesl. Tak na příklad v německém úrazovém pojištění jest rozvrh na 1000 M mzdy a na hlavu pojištěnce dán touto tabulkou č. 7:

Tabulka č. 7.

Rozvrh

úrazových a živnostenských společenstev říšskoněmeckých:

takže r. 1920 klesl rozvrh na 1000 M mzdy, tedy na míru při počátku pojištění (r. 1886) [Rozvrh na jednoho pojištěnce ovšem stoupal i dále.]. Avšak tato námitka obrací své ostří právě proti systému rozvrhu. Ostrý vzestup rozvrhu, dokumentovaný příklady právě provedenými, platí totiž pouze za předpokladu, že počet pojištěnců a hlavně mzdový základ připadající na jednoho pojištěnce se nemění. Mění-li se však počet pojištěnců nebo mzdový základ, vykazuje rozvrh roční potřeby skoky, které činí jeho zavedení v ryzí formě přímo těžkým nebezpečím pro národní hospodářství. Shrneme-li zde stručně teoretické i praktické úvahy připínající se k této stránce rozvrhu [Viz Sociální revue roč. 1920, str. 396 a násl.] můžeme říci:

Nevýhody soustavy rozvrhové jeví se obzvláště ostře, uvažujeme-li je v souvislosti s přírůstkem počtu pojištěnců a s vývojem mezd. Stoupá-li počet pojištěnců a vzrůstá-li mzdová základna, vyvíjí-li se tedy národní hospodářství vzestupnou linií v době konjunktury, klesá rozvrh; pokles počtu pojištěnců následkem nezaměstnanosti nebo snížení mzdové základny, anebo obojího, tedy doba hospodářské deprese má za následek náhlé a rychlé stoupání rozvrhu.

Jestliže pak, jak tomu zpravidla jest, následují za periodami konjunktury, tj. vzrůstu mzdových obnosů, doby krise, tj. poklesu a naopak, zobrazuje se vždy toto střídání náhlými a překvapujícími skoky v rozvrhu, které činí respektování nákladů sociálního pojištění při kalkulaci výrobní naprosto nemožným. Při tom upozorňujeme na protismyslnost fakta, že rozvrh klesá v dobách stoupání mzdových obnosů, tedy pravidelně v dobách hospodářské konjunktury, kdy lehce by byl snesen i vyšší náklad na pojištění, a stoupá intensivně v dobách hospodářských krisí, které tím jen zostřuje.

Tato these jest ilustrována vývojem rozvrhu německých úrazových společenstev živnostenských v letech 1914 a 1915. V roce 1914 poklesl úhrn mzdový (oproti stálému stoupání let předešlých) vzhledem k roku 1913 o 13,24% a v roce 1915 dokonce o 15,40%. Ve shodě s tím stoupl rozvrh ze M 14,10 na M 15,89 v roce 1914, a na M 17,83 v roce 1915.

Přesunování břemen s jedné generace na druhou.

3. Přívrženci systému rozvrhového poukazují na výhodnost vzestupného vývoje rozvrhu vtom směru, že břemena vkládaná rozvrhem národnímu hospodářství jsou s počátku mírná, což pomáhá rychlému vžití se pojištění a stoupají jen pomalu, kdežto úhradové soustavy žádají hned od počátku pojištění procentuelně neměnné obnosy. Avšak tato výhoda rozvrhového systému jeví se při bližším rozboru draze vykoupenou okolností, že systém rozvrhu zatěžuje budoucí generaci a to v míře, jejíž snesitelnost národnímu hospodářství se vůbec neuvažuje. Soustava rozvrhová vede totiž nezbytně k nákladům na pojištění, které po určité době trvale vysoko převyšují náklady, za něž by budoucí generace mohla zjednati si pojištění u soukromých pojišťoven a vede tedy k sazbě, která převyšuje cenu pojištění pro generace přistupující v budoucnosti. Jest však nemyslitelno, že by trvale platili zaměstnanci i zaměstnavatelé za dávky poskytované sociálním pojištěním pojistné, které převyšuje značně jeho cenu, a převyšuje dokonce o mnoho cenu, kterou by musili platiti za pojištění stejného druhu u soukromých pojišťoven. Ta by totiž znamenalo, že by přepláceli značně pojištění a to jedině z důvodu, že v minulých desítiletích platili zaměstnavatelé i zaměstnanci vědomě mnohem méně, než by hodnota poskytovaných nároků vyžadovala. Žádný zákon nemůže udržeti trvale finanční systém pojištění sociálního, založený na takové pronikavé nerovnosti mezi náklady na pištění a jeho cenou. Jest tedy nutno počítati buď s intervencí státu, jenž by, vzal na sebe část nákladů a tak nepoměr ten vyrovnal [Jakých obětí vyžaduje tato intervence, bude prokázáno později.] anebo se zhroucením pojištění založeného na principu rozvrhu.

Lze říci, že soustava rozvrhová není slučitelná s pojmem dlouhodobého pojištění a že žádati rozvrh pro invalidní a starobní pojištění, znamená opustiti půdu pojištění de facto a zavésti státní zaopatření.

Za to dlužno uznati, že v systému rozvrhu jest obsažena zdravá myšlenka, aby bylo uleveno generaci, která tu jest při zavedení sociálního pojištění, a jejíž složení podle stáří jest nevýhodno. Nebylo by spravedlivo, nechati nésti tuto generaci zvýšená břemena vlastního pojištění, kdyžtě toto zvýšení plyne pouze z okolnosti, že pojištění nebylo zavedeno dříve, tedy z okolnosti generací nezaviněné. Jest tudíž spravedlivo, aby část těchto břemen byla již s ohledem na dnešní svízelnou hospodářskou situaci převalena na generaci budoucí. Této zdravé myšlence lze vyhověti i v systému úhrady prémiové; na rozdíl od soustavy rozvrhové děje se to však podle určitého plánu s odhadem břemen, jež se na budoucnost převalují, a s ohledem na jich snesitelnost budoucím generacím. Tato these bude rozvedena a číselně doložena v dalších úvahách.

Thesaurace kapitálů v soustavě úhradové prémie.

4. Proti systému úhradové prémie uvádí se jako podstatná námitka, že vyžaduje thesaurace kapitálů ve značné míře, a to za tím účelem, aby z úrokového výnosu jejich byla snížena v budoucnosti břemena příspěvková; naproti tomu systém rozvrhový ve své ryzí formě netvoří vůbec fondů a v obměněné formě tvoří je pouze jako fandy bezpečnostní. Tato námitka dávno tradovaná získala v nejnovější době na významu poklesem měny ve většině evropských států a téměř úplným zhroucením jejím v několika státech. Poukazuje se na příklad na miliardové jmění ústavů německého invalidního a starobního pojištění, nahromaděné v celých desetiletích, které pozbylo prý vůbec ceny. Nemá prý vůbec smyslu hromaditi k jakémukoliv účelu kapitály při klesající ceně peněz, kdyžtě znehodnocují se současně. Kdyby byly bývaly tyto miliardy ponechány k disposici průmyslu, zemědělství a obchodu, nebylo by prý došlo k jich znehodnocení a mohlo jich prý býti užito způsobem daleko prospěšnějším výrobě a obchodu. Znehodnocení měny jest dnes vůbec hlavním argumentem proti úhradovým systémům, jež vedou k thesauraci kapitálů. [Při tom ovšem přenášejí se úvahy platné pro zhroucení měny v Německu nebo v Rakousku neprávem na naše poměry, bližší v tomto směru státům, jichž měna neutrpěla katastrofálních otřesů.]

Avšak při bližším rozboru neobstojí ani tito námitka. Především jest znehodnoceni měny elementárním průvodčím zjevem katastrofy hospodářské, související se světovou válkou, tedy zjevem úplně mimořádným. Proti argumentaci, opírající se o znehodnocení měny, lze postaviti stejně platnou argumentaci opírající se o vzestup měny. Sociálně pojišťovací ústavy, jež v letech 1919 až 1921 uložily u nás miliony, nahromaděné u pojištěnců v měně pokleslé až na 4 švýc. cent., mají dnes tyto kapitály uložené v měně hodnotnější bez jakýchkoli obětí dalších se strany zaměstnavatelů a pojištěnců. A podobný vzestup není ani napříště vyloučen, třebaže nelze s ním ve výpočtech počítati, a jest ovšem stejně platným argumentem pro thesauraci v dobách, kdy se dá čekati vzestup měny, jako jest uvedený argument proti thesauraci v dobách, kdy lze očekávati pokles měny.

Mimo to argumentace se znehodnocením měny obrací svůj hrot stejně proti spoření jako proti pojišťování. Nelze vůbec odlučovati nadobro pojem pojišťování dlouhodobých dávek od pojmu kolektivního spoření, jehož jest náhradou nebo doplňkem. Kapitály nahromaděné v životních pojišťovnách soukromých nebo pro aktivní pojištěnce v ústavech veřejného pojištění jako prémiové reservy nebo úhradově kapitály pro přiznané důchody jsou právě tak výsledkem spoření, jako vklady u bank, spořitelen a záložen a slouží podobnému účelu. Kdo tedy vytýká, že ukládají se značné části příspěvků zaplacených zaměstnavateli i dělníky za tím účelem, aby v budoucnosti v případě škody bylo lze za pomoci úrokového výnosu vypláceti důchody, měl by stejným právem protestovati proti ukládání úspor nebo přebytku soukromého hospodaření do spořitelen nebo bank, aneb peněžních ústavů vůbec, ježto také tam jsou vydány nebezpečí znehodnocení v případě poklesu měny. Skutečně byly v letech poválečných znehodnoceny vklady u peněžních ústavů stejně jako pojistky soukromých pojišťoven. A přece nikdo nechce vážně z tohoto fakta odvozovati jako důsledek neúčelnost nebo škodlivost spoření, nebo pojišťování u soukromých ústavů. Naopak jsme právě v dobách poklesu měny svědky překvapujícího vzrůstu všech druhů vkladů u peněžních ústavů a nesmírného přílivu pojistek a dobrovolného zvyšování pojištěných kapitálů u soukromých životních pojišťoven. [Podle Zpráv Státního úřadu statistického (r. 1923, čís. 42) stouply vklady u bank v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od prosince 1919 do prosince 1921 z 1.267,7 milionů Kč na 4.158,1 mil. Kč; u spořitelen za stejnou dobu z obnosu Kč 5.331,7 milionu na Kč 7.310,6 mil.; stav šekových účtů u poštovního úřadu šekového z Kč 1.462 milionů na Kč 2.399 milionů. Příjem na běžných prémiích pojišťoven pracujících v čsl. rep. lze pak pouze v životním odboru za rok 1922 odhadnouti na 400 mil. Kč.]

Avšak jest úplně nesprávnou domněnka, že kapitály odnímané národnímu hospodářství leží v sociálně-pojišťovacích ústavech ladem. Jsou ukládány podobným způsobem jako u soukromých pojišťoven, jimž dobrovolně svěřují pojištěnci kapitály jdoucí rovněž do set milionů korun, a mohou býti ukládány způsobem, který z valné části paralysuje ony otřesné pohyby měny, a který přichází znovu k dobru pramenům, z nichž vyšel. Námitka o kapitálech odnímaných národnímu hospodářství vychází z nesprávného předpokladu, že je nutno ukládati jmění nositele pojištění hlavně v cenných papírech. Tomu však tak není.

Přihlédněme na příklad, jak ukládaly svěřené kapitály německé ústavy invalidního pojištění dělnického.

Z tabulek čís. 8 a) a čís. 8 b) jest patrno, že ústavy německého invalidního a starobního pojištění půjčily do roku 1921:

a) na stavbu dělnických a rodinných domků společenstvům a spolkům M 357,000.000,-, svazům komunálním, obcím a pod. 120 mil. M, pojištěncům M 109,000.000,-, zaměstnavatelům M 45,000.000,-, celkem na stavbu domů M 632.000.000,-; na stavbu svobodáren M 27,000.000,-;

b) pro zemědělský úvěr bylo poskytnuto (na zlepšení půdy, zavodňování, zalesňování, stavbu cest a železnic, zušlechťování chovu dobytka a pod.) M 134,000.000,-;

c) na stavbu nemocnic, sanatorií, invalidoven, ozdravoven, speciálních léčeben a pod. M 150,000.000;

d) na podporu veřejné péče o zdraví (stavbu lidových lázní, jatek, vodovodů a kanalisace) M 205,000.000,-;

e) na podniky pro zvýšení lidového vzdělání půjčeno M 100,000.000,-;

f) jiným dobročinným účelům poskytnuto M 250,000.000,-;

g) konečně ve vlastním náklady vydáno na nemocnice, léčebné ústavy, k léčení tuberkulosy a pod. M 149,000.000,-, celkem bylo věnováno pro účely bytové péče do konce roku 1921 M 659,000.000,-; na různé svrchu popsané účely půjčeno nebo vydána do konce roku 1921 1.696 milionů M. Jest nutno poznamenati, že jedná se zde o transakce peněžní, provedené v dobách před poklesem markové měny, tedy v dobrých markách. [Pro srovnání buďtež uvedena některá data o uložení jmění sociálního pojištění italského ke konci r. 1922. Dluhopisy společností pro stavbu železnic, zaručené státem 224 mil L; půjčky na zavodňování, meliorisaci půdy a pod. 54 mil. L; půjčky centrálám hydroelektrickým v sev. Italii 53 mil. L; pra stavbu dělnických domů 113 mil. L; úrok půjček posledních kategorií nepřevyšoval ročně 5 - 5¹/₂%.]

Tabulka č. 8 a.

Půjčky ústavů německého invalidního a starobního pojištění na stavbu dělnických rodinných domků a svobodáren. [Z "Amtliche Nachrichten des Reichsversicherungsamts" r. 1910 - 1922.]

Bylo vydáno na opatření dělnických obydlí:

a) na stavbu dělnických rodinných domků:

b) na stavbu svobodáren:

Lze tedy říci, že peníze ukládané v ústavech sociálního pojištění musí ležeti ladem?

Ale i z prakse našeho pojišťovacího zákonodárství bylo by lze uvésti příklady podobné rozumné ukládací politiky. Tak umožnily anebo oživily úrazové pojišťovny a Všeobecný pensijní ústav půjčkami jdoucími do set milionů korun stavební činnost a přispěly k řešení bytové krise. Jest patrno z tohoto příkladu, že způsob, jímž kapitály nahromaděné v ústavech sociálního pojištění se ukládají a spravují, může dokonce přispěti k dosažení vysokých sociálně-politických a hygienických cílů, jež si pojištění klade, ba lze tvrditi, že ukládací politika sociálně-pojišťovacích ústavů může se vyrovnati svými důsledky vlastním účinkům sociálního pojištění v poskytování důchodů a jiných dávek, aneb při nejmenším je doplniti. Sociálně-politický význam invalidního a starobního pojištění není vyčerpán daleko přiznáváním důchodů; nehledě k sociálně-hygienickým účinkům léčebné péče, jest to v prvé řadě správa a ukládaní jmění, která, je-li řícena rozumnou politikou a sociálně-politickými ohledy, může docíliti úspěchů tak velikých, jako poskytování důchodů. V tomto směru bylo by možno vypraviti ustanovení §§ 180 a 184 této osnovy leště bohatěji. Ostatně ústavy sociálně-pojišťovací mohou ve větší míře než dosud ukládati své kapitály ve zlatých hodnotách, nebo v hodnotách otřesům měny tak intensivně nepodléhajících. Ideální hodnotou toho druhu byla by ovšem půda. [Není možno na tomto místě se zabývati pozoruhodným návrhem posl. Modráčka, aby bylo zabrané půdy použito k finančnímu podloženi invalidního a starobního pojištění. Budiž jen poznamenáno, že pro funkci invalidního a starobního pojištění je vlastně rozhodující výnos úrokový, kterým doplňují se příspěvky na výši potřebnou k vyplácení dávek. V případě osnovy lze odhadnouti v době stability potřebný výnos úrokový na 1.4 miliardy Kč a příspěvky na 1 miliardu Kč, kdežto podle vývodu navrhovatele ponese vlastnictví půdy pojišťovacímu fondu pouze čistých 600 milionů Kč ročně.]

Tabulka č. 8 b.

Půjčky ústavu německého invalidního a starobního pojištění k ukojení zemědělské potřeby úvěru.

Bylo vydáno pro dobročinná zařízení, jakož i náklad na vlastní ústavy

(Z "Amtliche Nachrichten des Reichsversicherungsamts" r. 1910 - 1922.)

Avšak také půjčky poskytované státu, komunám, župám, nebo jiným veřejným svazkům územním a zájmovým, ať již přímo nebo nákupem cenných papírů, vedou v podstatě k tomu, že kapitály svěřené národním hospodářstvím sociálně-pojišťovacím ústavům, vracejí se přečetnými cestami opět národnímu hospodářství a zúrodňují a umožňují výrobu; nelze podceňovati také, že ústavy sociálního pojištění kapitály hledajícími umístění stlačuji úrokovou míru peněžních ústavů pro dlužníky, což přichází opět k dobru všemu podnikání.

Namítá se konečně, že v dobách hospodářské nouze, kdy o přebytcích nemůže býti vůbec řeči anebo jen v míře velice skrovné, jest nutno hromadění záloh pro budoucnost, jež nadějně bude lepší, omeziti co nejvíce a že zostřují se možné škody při čekatelském úhradovém systému thesaurací kapitálů. [Ve skutečnosti není principielního rozdílu mezi tzv. čekatelským systémem úhradovým a tzv. kapitálovým úhradovým systémem, jak bude rozvedeno v části II. Jediný rozdíl spočívá v tom, že tzv. úhradový systém kapitálový počítá s tím, že vystoupení z pojistné povinnosti má za následek ztrátu veškerých nároků a počítá tedy se ziskem z předčasně propadlých (stornovaných) pojištění, kdežto tzv. systém čákový (čekatelský) tohoto předpokladu nečiní.]

Oproti tomu stačí konstatovati, že u československých bank vzrostl od prosince 1921 do března 1923 stav vkladů ze 4,158 miliard Kč na 6,065 miliard Kč. U spořitelen od prosince 1921 do dubna 1923 ze 7,311 miliard na 9,422 miliard Kč, a u záložen z 1,043 miliard Kč na 3,585 miliard Kč, celkem tedy za dobu jednoho a čtvrt roku o 6¹/₂ miliard. (Zprávy státního úřadu statistického r. 1923, čís. 42.)

Přizpůsobení dávek změnám hodnoty peněz v obou soustavách.

5. Ve prospěch rozvrhové soustavy se uvádí též, že přizpůsobuj se lépe změnám hodnoty peněz, než soustavy založené na úhradě, které prý musí důchody přiznané na základě nepokleslé měny ponechati v původní, tedy v nedostatečné výši, ježto doplnění úhradových kapitálů vyžadovalo by miliardových obnosů, kdežto rozvrhový systém může dávky také pro praeterito přizpůsobiti ihned drahotním poměrům.

Naproti tomu lze znovu uvésti, že toto přizpůsobení se je jenom dočasné a jedině proto možné, že neuvažují se důsledky vzdálenějších dob; dále, že nejedná-li se o naprosté zhroucení měny jako v Německu nebo v Rakousku, lze čeliti znehodnocení rent sociálního pojištění vhodnou úpravou zákona pro futuro (připojením nových tříd a pod.) při ponechání úhradové soustavy a po čas mimořádných drahotních poměrů poskytováním dočasných drahotních přídavků k přiznávaným důchodům krytých rozvrhem až do definitivní úpravy zákona. Tato kombinace uhrazených minimálních dávek zákonitých, uhrazených podle principu úhradových soustav s přechodnými drahotními přídavky, krytými rozvrhem, osvědčila se velmi dobře: v pensijním pojištění soukromých zaměstnanců i v úrazovém pojištění Československé republiky. Rozvrh drahotních přídavků nedosahuje v prvém případě ani 5% zákonně předepsaného pojistného a úrazová pojišťovna v Praze nevybírána př. od 1. VII. 1921 vůbec přirážek k úhradě drahotních přídavků k důchodům, nýbrž hradí je z běžných příjmů. Po definitivní úpravě zákona o pensijním pojištění, nebude-li zjednána kapitálová úhrada pro praeterito, bude rozvrh drahotních přídavků rychle klesati, ježto se jedná o likvidující kmen (soubor) důchodů. Dobré zkušenosti s touto kombinací drahotních přídavků s minimálními zaručenými dávkami vedly k stylisaci § 276 předložené osnovy.

Soustava zmírněného (smíšeného) rozvrhu.

6. Nebezpečné důsledky soustavy ryzího rozvrhu v invalidním a starobním pojištění vedou často k návrhu, aby zavedena byla soustava zmírněného rozvrhu v tom směru, že by bylo podle nějakého principu stanoveno pro prvé doby pojištění pojistné nižší, než ha vyžaduje soustava úhradové prémie, avšak vyšší, než odpovídá ryzímu rozvrhu.

Tak na příklad dobrozdání ústředny obchodních a živnostenských komor uvádí: Dnešní hospodářská situace, jejíž další vývoj v nejbližší době se zřetelem na mezinárodní politické a hospodářské poměry nutno označiti jako velice nejistý, nutí proto k tomu, zvoliti onen úhradový systém, který by přítomnost tak nezatěžoval jako systém navržený ve vládní předloze. Rozhodneme-li se podle toho pro krytí nákladu, nebude se moci ovšem tento systém uplatniti ve své nejryzejší formě, jejíž nevýhody spíše bude nutno různými opatřeními odstraňovati aneb aspoň mírniti. Doporučovalo by se spíše asi položiti za základ nikoli potřebu jediného, nýbrž více roků (asi 5) pro výpočet pojišťovacích příspěvků, a musily by rozhodně býti vybírány značné přirážky k požadovanému pojistnému ku krytí skutečného nákladu k utvoření reserv, při čemž by musily zálohy prvních, nejmenší úhrady vyžadujících let býti nejvyšší a poznenáhlu klesati.

Pro posouzení návrhu, který je podáván patrně pod vlivem rakouského návrhu novely pensijního zákona, je důležito, že vyžaduje, aby podobnými metodami, jimiž jest vypočtena úhradová prémie, byla odhadnuta potřeba prvých deseti let. Podle tabulky č. 9 a a čís. 9 b lze očekávati v prvních pěti letech po uplynutí čekací doby celkem 297 milionů korun na výplatách pojistných dávek, nehledíme-li k převodům prémiových reserv, čili průměrně na rok Kč 59,400.000; s 15% přirážkou na správní náklady a léčebnou péči a další 10% přirážkou na bezpečnostní účely, dostáváme na jednoho pojištěnce asi 26 Kč ročně v prvých deseti letech oproti průměrné prémii Kč 285,- jak k ní vede osnova.

Avšak i kdybychom vyměřili prémii tak, aby kryla kromě ostatních dávek hned od počátku správní náklady a náklady na léčebnou péči ve výši osnovy, tedy asi 115 mil. korun ročně, a opatřili ji mimo to 100%ní přirážkou v prvých letech, jest takto stanovená prémie menší, než by byl průměrný příspěvek Kč 240,- (tab. č. 21), jejž by měly platiti generace budoucně do pojištění vstupující.