Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Překlad.

4255.

Návrh

poslanců Schälzkyho, Patzela, Krause, Schuberta, Kostky a druhů na zavedení povinného starobního a invalidního pojištění samostatných živnostníků a obchodníků.

I. Úvod a odůvodnění.

Starobní pojištění samostatných živnostníků, obchodníků a rolníků jest podstatnou součástí vybudování všeobecného sociálního pojištění ve státě.

Tím, že se nyní přikročuje ke starobnímu a invalidnímu pojištění zaměstnanců, vstoupilo do popředí úvah také sociální pojištění osob samostatně výdělečně činných v mezích stavovských organisací, zejména však stavu obchodního a živnostenského.

Středostavovské vrstvy, živnostenské a obchodní žádají právem, aby se tento problém starobního a invalidního pojištění projednávaný již po celá desetiletí, stal skutkem co nejdříve, alespoň však v okamžiku, kdy nabude právní účinnosti starobní a invalidní pojištění zaměstnanců.

K tomu se však druží také jiný důležitý moment.

Stále rostoucí sociální břemena stavu živnostenského a obchodního, dále neustále rostoucí přímé a nepřímé daně vykonávají stále citelný vliv na vznik jmění u živnostenské a průmyslové výroby. Jest to přece hlavně stav živnostenský a obchodní, jenž jest vedle průmyslu zcela mimořádným způsobem zúčastněn na veřejných dávkách, více nežli tomu jest u zemědělství a více nežli u stavu zaměstnanců s pevným platem.

Jestliže tedy stav živnostenský a obchodní přináší tolik obětí pro stát, vyplývá z toho, že má také právo žádati na státu, aby po výdělečné činnosti, která trvala po celá desetiletí a která státu opatřila značné prameny příjmů, chráněno bylo alespoň poněkud stáří středostavovských živnostníků a obchodníků proti bídě a strastem.

Navrhovatelé považují vzhledem k těmto vývodům starobní a invalidní pojištění samostatných občanů, obzvláště však stavu živnostenského a obchodního, za nevyhnutelné.

Požadavek vytvoření starobního zaopatření pro příslušníky malých a středních živností jest již dosti starý, již živnostenský sjezd, konaný v červenci 1848 v Brně, učinil takováto usnesení. Po dlouhém uvažování domnívala se rakouská vláda, že může vyhověti příslušníkům středostavovského živnostnictva zákonem ze dne 16. července 1892, č. 202 o zapsaných pomocných pokladnách. Zákon o pomocných pokladnách hodí se skutečně velmi dobře pro tento účel vzhledem k četným úlevám a výhodám, jež poskytuje. Přes všechny snahy živnostenských instruktorů bylo jen zcela nepatrně použito pro účele starobního a invalidního pojištění tohoto zákona, k němuž připojeny byly výborně vypracované vzorné stanovy. Rakouská vláda předložila konečně dne 9. prosince 1904 ťProgram reformy a vybudování starobního pojištěníŤ, který stran osob samostatně výdělečně činných pomýšlel pouze na dobrovolné pojištění pro případ stáří a invalidity.

V době následující žádaly jak na německé tak také na české straně veliké sjezdy živnostnictva a obchodnictva zavedení starobního a invalidního pojištění, tak na německé straně říšský sjezd řemeslníků ve Štyrském Hradci roku 1908, mimořádný říšský sjezd řemeslníků v Linci 1909, říšské sjezdy řemeslníků v Celovci 1911, v Chomůtově 1913 a uváděly staré rakouské vládě na paměť naléhavou nutnost zavedení starobního a invalidního pojištění řemeslníků.

Ministerstvo Beckovo předložilo roku 1908 osnovu, v které se pomýšlelo na povinné starobní pojištění samostatných živnostníků, obchodníků a zemědělců. Povinným mělo býti starobní pojištění pro všechny osoby samostatně výdělečně činné, které nepřekročily 60. roku svého věku, které vykazovaly příjem podléhající osobní dani menší než 2400 K, a které nezaměstnávaly více nežli 2 dělníky. Příspěvek pro samostatného vyměřen byl pravidelně 1 K měsíčně. Pomýšlelo se na starobní důchod počínající 65. rokem věku, který i se státním příspěvkem 90 K ročně činí podle doby a podle částky splátek 150 až 250 K; mimo to na kapitálové odbytné pozůstalým. V říjnu 1911 byla padána nová vládní osnova, která proti osnově z roku 1908 obsahovala jen nepatrné změny. Krátce před shroucením starého Rakouska vydalo ministerstva sociální péče v červenci 1918 ťSměrnice pro vybudování sociálního pojištěníŤ, ve kterých zrušeno bylo pojetí samostatných osob do povinného pojištění, ježto ministerstvo pokládalo zákonité zavedení povinného pojištění samostatných osob za neproveditelné pro kulturní různost jednotlivých korunních zemí; pomýšlela se na starobní pojištění podle t. zv. belgicko-francouzského systému se založením nároků na starobní důchod placením běžných volných vkladů. Zmíněné směrnice pomýšlely na ukojení potřeby osob samostatně výdělečně činných vhodnými zařízeními zároveň s invalidním pojištěním dělníků; měla býti zřízena pokladna pro starobní důchody, u které se měly starobní důchody zajistiti vklady, jež bylo lze činiti v libovolných lhůtách. Nastoupiti starobní důchod mělo býti možno mezi 55. a 65. rokem věku; pro osoby pojištěné na starobní důchod, jejichž příjem nepřesahuje určitou nejvyšší míru a které vyhovují některým předpokladům, zvyšuje stát svými příplatky nároky, nabyté vlastními vklady.

Když se němečtí živnostníci v československém státě chystali vytvořiti směrnice pro živnostenský program, zaujala sociální péče o živnostenský stav důležitou část oněch jednání. Na říšském sjezdu živnostníků v Liberci dne 21. srpna 1920, při němž zastoupeno bylo také ministerstvo obchodu, ministerstvo sociální péče a ministerstvo veřejných prací, mluvil poslanec Kraus o ťsociální péči o stav živnostenskýŤ. Na základě výsledku porad byl přijat na I. všeobecném sjezdu německého živnostnictva v Liberci německý program živnostenský, jenž každoročně má býti přezkoumán, případně doplněn a bude-li třeba příslušně změněn. V oddílu IV. žádá německý živnostenský program ťzavedení závazného (povinného) nemocenského, starobního, úrazového a invalidního pojištění samostatných živnostníků a obchodníkůŤ. Moravská zemská živnostenská rada se pak velmi podrobně zabývala tímto programem, pro nějž netoliko na Moravě, nýbrž také v Čechách a ve Slezsku projevovala jak živnostenská společenstva tak také živnostenské spolky obzvláštní zájem a porozumění. V plenární schůzi ze dne 10. listopadu 1920 usnesla se moravská zemská živnostenská rada na podrobném studiu této otázky. Bohatý materiál v tamto oboru byl přednesen na schůzi zástupců svazu moravsko-slezských živnostenských spolků v Krnově dne 16. května 1920 a v Mikulově dne května 1921. Na obou sjezdech bylo na základě podrobných referátů hájeno stanovisko, že závazné pojištěni samostatných živnostníků a obchodníků (starobní a invalidní pojištění, péče o pozůstalé) provésti jest zároveň se starobním a invalidním pojištěním: toto pojištění nechť se vztahuje na všechny obchodníky; a živnostníky, pojistné příspěvky nechť se vybírají zároveň s výdělkovou daní, stát nechť poskytne příspěvek a finančně ať jest odděleno ad pojištění dělnického.

V Národním shromáždění bylo podáno několik návrhů. Poukazujeme jen na návrhy poslanců Johanise a soudr. (26. října 1920) Slavíčka a soudr. (11. ledna 1921), dra Hajna a soudr. (21. června 1922), Laube a soudr. (31. května 1921), Mlčocha a soudr., které navrhují vybudování sociálního pojištění osob samostatně výdělečně činných jednak zřízením samostatné pojišťovny, jednak ve spojení s pojištěním zaměstnanců.

Také v senátě nebyl nedostatek námětů na zavedení starobního a invalidního pojištění pra živnostníky, obchodníky a zemědělce. V březnu 1921 podali senátoři Jelínek a Zuleger návrh, jenž tuto věc zevrubně probírá a jenž žádá podání zákona a starobním pojištění samostatného středního stavu.

V činnosti zemských živnostenských rad na Moravě a v Čechách bylo roku 1921 pokračováno a jak moravská zemská živnostenská rada tak také zemská živnostenská rada v Čechách vznesly na vládu požadavek, aby otázka starobního pojištění osob, samostatně činných při obchodě, živnostech a zemědělství, řešena byla současně s otázkou starobního pojištění dělníků.

Státní živnostenská rada vytrvale sledovala problém sociálního pojištění samostatných živnostníků a obchodníků.

Dne 3. listopadu 1921 byl rozeslán dotazník, vypracovaný členy subkomitétu pro sociální pojištění u státní živnostenské rady, německým a českým ústředním organisacím živnostenským; mimo to dotazník německého odboru zemské živnostenské rady jednotlivým osvědčeným pojišťovacím technikům. Tímto dotazníkem se pak dopodrobna zabývaly v měsících prosinci a Lednu (1921 resp. 1922) jak německé tak také české živnostenské organisace.

Odpovědi v dotaznících byly směrnicemi pro přání a požadavky, jež kladl živnostenský stav ve věci vybudování starobního a invalidního pojištění.

Státní živnostenská rada ustanovila pak na základě dotazníkově akce tyto směrnice a je příslušným ministerstvům oznámilo.

Stran organisačního vybudování sociálního pojištěni osob samostatných podaly německé živnostenské organisace, zastoupené členem státní živnostenské rady Hanušem Tichým, ve státní živnostenské radě minoritní votum.

Na základě těchto předběžných prací a na základě materiálu tím získaného, vypracován byl za podpory moravské zemské živnostenské rady (něm. oddělení); která přibravši odborníky z oboru pojištění, správy a živnostenských obchodních organisací o této věci pracovala dále, předložený návrh zákona, kterýž nyní podepsaní předkládají jako návrh Národnímu shromáždění.

K vylíčení jeho obsahu, jenž v 65 paragrafech ustanovuje bližší podrobnosti starobního a invalidního pojištění živnostníků, jakož i za účelem alespoň částečného odůvodnění - vyhrazujeme si předložiti podrobné vysvětlivky k osnově v době pozdější - poznamenáváme toto:

Pojištěním povinen jest každý; kdo v republice provozuje nějakou živnost jako majetník anebo na základě smluvního poměru, a kdo jest z tohoto důvodu povinen přistoupiti k některému společenstvu (gremiu), jež podléhá živnostenskému řádu. Odůvodňujeme to tak, že tovární živnosti převážně pečují soukromohospodářským tvořením majetku o přijatelné starobní pojištění, třebaže musíme také přiznati, že mohou nastati případy, ve kterých následkem hospodářských událostí tovární výroba přechází zase ve výrobu živnostenskou, ve kterýchžto případech však zase nastupuje nucené členství u společenstva a tudíž pojistná povinnost. Nehledě k tomu, průmyslové organisace neprojevily dosud solidárního přáni, aby bylo zavedeno starobní a invalidní pojištění také pro průmysl.

Bylo by sice uvážiti otázku, zdali by pojistné povinnosti neměly podléhati osoby výdělečně činné ve svobodném povolání. V této věci dlužno však ještě vyčkati, jaké stanovisko k této otázce zaujmou organisace svobodných povolání a jaká přání po stránce organisační předloží politickým stranám. Pak byla by lze bez obtíží pomýšleti na připojení těchto skupin v mezích předložené osnovy zákona bez podstatných jejích změn. Podotýkáme, že ostatně padle ustanovení zákona a pensijním pojištění pro soukromé úředníky jest beze všeho možné, aby se svobodná povolání dobrovolně připojila k pensijnímu pojištění. Výjimky z pojistné povinnosti upravuje § 2, tak vyňat jest, kdo teprve po dosažení 55. roku věku po prvé vstoupil do výdělečného zaměstnání, které podléhá pojistné povinnosti.

Vztahuje-li se tudíž pojistná povinnost na obchodníky a živnostníky, kteří jsou nuceni býti členy společenstev, není tím nikterak řečeno, že by nemohlo nastati rozšíření také na jiné vrstvy osob samostatně výdělečně činných. Tak budiž zejména poukázáno na zemědělství.

Také v této důležité věci bude třeba vyčkati, až zemědělské organisace budou uplatňovati své požadavky u politických stran a u Národního shromáždění.

Předmětem pojištěni jest čekatelství na invalidní důchod, starobní důchod, vdovský důchod, příspěvky na vychováni, pohřebné a odbytné jednou pro vždy. Čekací doba činí 60 příspěvkových měsíců.

Velice obtížným při invalidním pojištění osob samostatně výdělečně činných jest stanovení měřítka pro zjištění invalidity, kteréž u osob nesamostatně výdělečné činných lze přirozeně odvoditi z námezdního poměru. (Viz odůvodnění k rakouskému vládnímu návrhu z roku 1909, str. 134). Zásady starobního pojištění osob samostatně výdělečné činnýchŤ, jež rakouské spolkové ministerstvo pro sociální správu uveřejnila v lednu 1922, definují invaliditu jako stav, který padle povahy případu může ohroziti výživu pojištěncovu. S touto kaučukovou definicí lze sotva něco poříditi. Německý říšský pojišťovací řád § 1255 a § 9 rak. návrhu zákona a invalidním pojištění upravují předpoklady pro vznik nároku na invalidní důchod v tezi způsob, že dosažení anebo lépe řečeno nemožnost dosáhnouti jistého nejmenšího výdělku jest stanovena jako podmínka pro poskytnuti invalidního důchodu. Takovéto řešení, zakládající se na výši výdělku, jest zde, jak dříve zmíněna, nemožné. § 5 prohlašuje tedy:

Za invalidu podle tohoto zákona jest pokládati toho, kdo pra tělesnou nebo duševní vadu není s to, aby provozoval živnost, kterou naposled provozoval nebo jinou, jejíž provozování lze od něho požadovati při spravedlivém posuzování jeho schopností, jeho hospodářského postavení a jeho rodinných poměrů.

Navrhovatelé, kteří si byli plně vědomi potíží, zde se vyskytujících, se domnívají, že tím navrhují upotřebitelné měřítka pra ustanovení invalidity, jež v každém jednotlivém případě bude přenecháno rozhodnutí důchodové komise, v zákoně zmíněné. Výše invalidního důchodu se řídí podle výše a doby placení příspěvku a stáří pojištěnce; počíná při uplynutí čekací doby nejmenší částkou a stoupá za každý další plný příspěvkový rok o 3% této nejmenší částky až do té doby, kdy připadne starobní důchod, který při dosažení 65. roku věku přísluší bez průkazu invalidity.

Nárok na vdovský důchod má podle § 11 každá vdova, jejíž manžel v dubě smrti dostával důchod anebo měl naň nárok. Vdovský důchod činí polovinu, příspěvky na vychování, které se platí alespoň do dosažení 18. roku věku, činí čtvrtinu důchodu nebo nároku pojištěncova.

Protivou k ustanovením německého říšského pojišťovacího řádu a rakouského návrhu o starobním pojištění samostatných, které omezují vdovský důchod pouze na vdovy k výdělku neschopné, přiznává se zde vdovský důchod každé vdově.

Navrhovatelé měli na mysli, že u širokých mas dělnictva vdaná žena ve velmi mnohých případech, snad ve většině po dobu života manželova jest také samostatné výdělečně činna, kdežto u obchodu a živností manželka sice často v obchodě napomáhá, většinou však jen příležitostně a po dobu přechodnou, za života manželova však skoro nikdy samostatně výdělečně činnou není. Navrhovatelé se domnívali, že se musí vyhověti skutečným životním a hospodářským poměrům těch vrstev, pro něž jest pojištění určeno. Bylo by ještě poznamenati, že kdyby přiznání vdovského důchodu bylo omezena na vdovy k výdělku neschopné, těžce by bylo poškozeno mnoha vdov, které jsou sice k práci schopné, kterým však v provozování samostatného výdělku brání okolnost, že musí pečovati o několik dětí, které ještě potřebují ošetření.

Obdobně s ustanovením zákona o pensijním pojištění zavedeno jest léčení na útraty pojišťovny, aby byla odvrácena hrozící invalidita anebo aby byla opět obnovena výdělečná schopnost.

Opatření prostředků upravuje § 29 v ten způsob; že se peníze, potřebné k úhradě čák, které vyplývají z tohoto zákona, na zaplacení správních výdajů a na utvoření bezpečnostní reservy opatřují premiemi padle pojistně technických zásad. Jako finanční systém jest zde tedy volena ťúhrada čákŤ, při kteréž příspěvky pro celou dobu pojištění stanoviti dlužno tak, že budoucí pojistné platy budou jimi pravděpodobně pojistně technicky plně uhrazeny. Při tomto finančním systému dlužno kapitálově hraditi netoliko již splatné důchody, nýbrž ještě i nároky aktivních pojištěnců na budoucí pojistné platy. Finanční systém ťúhrady čákŤ volili odborníci proto, že se tento systém se stanoviska odborně vědeckého nejvíce doporučuje a beze vší pochybnosti jest nejspolehlivějším a nejsolidnějším, ovšem klade hned od začátku veliké nároky pokud jde o způsob, jak opatřiti peníze. Systémem úhrady nákladů se opatřují peníze na úhradu nákladů teprve v době splatnosti dávek, při systému kapitálové úhrady dlužno opatřiti úhradu, potřebnou k trvalému zabezpečení splatných důchodů, podle pojistně technických zásad, pro všechny případy pojištění, které nastanou v určité lhůtě. Finanční systém nemá vlivu na výši skutečných nákladů pojištění, on pouze upravuje způsob opatření prostředků na úhradu těchto nákladů a jest rozhodujícím pro formu placení příspěvků jakož i pro způsob úhrady pojistných dávek.

Pro pojištění se stanoví nejmenší premie, připouští se placení vyšších premií a zaplacení příspěvků jednou pro vždy. Organisace provazu jest upravena v §§ 34 až 47.

Návrh zákona stojí na stanovisku, že ústav pro starobní a invalidní pojištění samostatných má býti odloučen od stejně zařízeného ústavu pro sociální pojištění zaměstnanců.

Pro to svědčí jednak důvody povahy organisační, jednak důvody, které se zakládají v poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jejichž hospodářské zájmy se velice často rozcházejí. O tom bude promluveno ještě později.

Se stanoviska organisačního budiž poznamenáno, že kdyby pojištění samostatných a zaměstnanců bylo spojeno, bylo by to příčinou obrovského počtu pojištěnců, i nebyla by lze nezávadným způsobem zdolati ani pojistně technických, administrativních a účetnických prací, ani kdyby byly zřízeny okresní a zemské úřadovny. Nehledě k tomu, byl by vliv samostatných (jejichž počet k počtu zaměstnanců činí poměrně jen malou část) ve společné pojišťovací organisaci zaměstnavatelů a zaměstnanců velice nepatrný, i vznikly by ve správě rozpory a namnoze diference mezi hospodářsky různými zájmy a zájmovými skupinami, které by vývoji sociálního pojištění byly velice na škodu. Také budiž podotknuto, že si živnostenské a obchodní organisace jak na straně německé tak také převážnou většinou na straně české takovéhoto spojení za žádných okolností nepřejí; vedle toho ještě při sociálním pojištění dělníků jest nemocenské pojištění sloučeno se sociálním pojištěním, při pojištění zaměstnavatelů však nemocenské pojištění, které se u nich zakládá na zásady pojištění dobrovolného, nemá vůbec významu. Máme tudíž v obou případech před sebou naprosto různé organisační formy pojištění. S tohoto hlediska nejevila se navrhovatelům ve shodě se zemskou živnostenskou radou pro Moravu účelným, slučovati organisaci pojištění samostatných se stejnou organisací dělníků.

Znamenitý odborník v oboru pojišťovacím, který vynikajícím způsobem spolupůsobil při sepsání předložené osnovy zákona, uvádí v mimořádně důležité organisační otázce velmi přiléhavě toto:

Jako nejdůležitější požadavky bude nutno uvážiti: a) úplnou záruku za splnění zákonitých pojistných dávek, b) zabezpečení čistě věcného posuzování závazků mezi pojišťovnou na straně jedné a pojištěnci a jejich členy rodin na straně druhé a zabezpečení věcně správných rozhodnutí, c) vytvoření pokud možno jednoduchého styku správních orgánů ústavu s pojištěnci a jejich příslušníky, d) pokud možno malé náklady provádění (správní náklady, režie).

Splnění prvého požadavku vyžaduje jisté minimální velikosti pojišťovny, aby se dalo rozděliti nebezpečí, to jest aby bylo pokud možno lze úplně vyrovnati náhody, které s sebou nese jednotlivé pojištění. Čím větší jest jejich míra, tím větší musí býti základ pro jejich rozdělení. Po této stránce jest na tom sociální pojištění živnostníků velice příznivě, poněvadž pojistná dávka v jednotlivém případě jest nepatrná a hromadění pojistných případů lze v praksi považovati skoro za vyloučené; čistě teoreticky dlužno ovšem připustiti, že následkem epidemie mohou nastati případy úmrtí anebo také invalidity v krátké době ve značném počtu.

Toto sociální pojištění se v podstatě jen velice málo liší od pensijního pojištění zaměstnanců. Srovnáme-li tedy počet osob samostatně výdělečně činných, jež přicházejí v úvahu, anebo také jen samostatných osob. Jednotlivých velkých hlavních skupin povolání s počtem zaměstnanců, pojištěných u Všeobecného pensijního ústavu, neberouce při tom vůbec zřetele k mnohem menším náhradním ústavům, seznáváme ihned, že by ústav pro pojištěni některé z hlavních skupin samostatných osob disponoval úplně postačujícím základem pro rozdělení risika.

Při soupisu lidu roku 1910 (příslušná data z posledního soupisu lidu v československém státě nejsou v době podání tohoto návrhu ještě po ruce) napočteno bylo totiž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dohromady samostatně výdělečných osob v hlavní skupině povolání

A) zemědělství 662.578, z toho s německým obcovacím jazykem 184.613;

B) průmysl a živnosti 283.450, z toho s německým obcovacím jazykem 121.289;

C) obchod a doprava 205.318 z toho s německým obcovacím jazykem 83.218;

ve všech třech skupinách dohromady 1,151.346, z toho s německým obcovacím jazykem 389.120;

ve skupinách B a C dohromady 488.768, z toho s německým obcovacím jazykem 204.507.

Pojišťovna pro obchodníky a živnostníky s německým obcovacím jazykem měla by tudíž sama již přes 200.000 pojištěnců a nabyla by rozsahu, s kterým se mohou měřiti jen velké soukromé ústavy; Všeobecný pensijní stav v Praze měl koncem roku 1919 stav 56.610 pojištěnců, tedy něco přes čtvrtinu onoho počtu. Ústav, do kterého by byli pojati také ještě němečtí samostatní zemědělci, mohl by se již pokládati za ústav velmi veliký. Bylo by lze pomýšleti také ještě na pojištění pro jednotlivé části státního území, aniž by při dodržení jisté minimální velikostí dána byla příčina k obavám pro nedostatečnou bezpečnost. Namnoze se vyskytující mínění, že totiž pojišťovna za všech okolností je tím lepší, čím jest větší, jest pověrou.

Druhý požadavek, aby totiž ve vzájemných vztazích mezi ústavem a pojištěnci jednáno bylo přísně věcně, jest takřka samozřejmým, zasluhuje však právě zde vážného povšimnutí. Neboť jestliže by, jak také bylo navrhováno, pojištění samostatných osob s nesamostatnými bylo sloučeno v jednom ústavě, pak bylo by velmi blízko nebezpečí, že by zájmové protivy, které tu již mezi těmito oběma skupinami jsou, mohly vykonávati škodlivý vliv na provádění pojištění. Stejné obavy mluví také proti sloučení všech samostatných v jeden ústav bez rozdílu národnosti; obtíže a nepříjemnosti, které by z toho bylo očekávati, netřeba podle nynějšího stavu vzájemných vztahů blíže rozváděti. Vracíme-li se k první možnosti, totiž sloučení všech samostatných i nesamostatných v jediný ústav, dlužno ještě poznamenati, že počet nesamostatných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku při soupisu lidu raku 1910 ve třech zmíněných hlavních skupinách povolání činil 3,486.171; to dává se samostatnými dohromady 4,637.517. Takovýto ústav byl by monstrum, u kteréhož by o jednotném vedení nemohlo již býti řeči. Jest samozřejmé, že v tak zvaném lidovém pojištění jsou ústavy s ještě mnohem větším počtem pojištěnců, ale o jaké pojištění zde jde a s jakými správními výlohami pracují tyto ústavy! Nehledě vůbec k tomu, že u takovýchto ústavů pojištěnci nemají vůbec žádného vlivu na správu.

Požadavek pokud možno snadného styku mezi členy a správními orgány ústavu lze ovšem u takového pojištění; které potřebuje široký základ, splniti obtížněji a zpravidla jen zřízením podřízených správních úřadů pro malé okresy. Jak je to při tomto pojištění? Kontrolu splnění pojistné povinnosti lze velmi snadno prováděti podle katastru o živnostech, který vedou úřady (u rolníků podle katastru o dani pozemkové). Premie se podle dříve zmíněného systému bud vůbec nevyměřují anebo jen velice jednoduše. Při přípravném projednávání pomýšlelo se pověřiti vybíráním premií a kontrolou berní úřady, lze to však také snadno zaříditi jinak. Evidence pojištěnců a jejich placení premií v pojišťovně samo nečiní žádných obtíží (leda snad při sloučení v jeden obrovský ústav). Co se týče rozhodnutí o vznesených nárocích na pojistné dávky, jest zapotřebí při starobním důchodu jen rodného listu, při nárocích osob pozůstalých výpisu z matriky, jakých se pro různé účely používá odedávna. Jen při nároku na invalidní důchod jest věc poněkud obtížnější. Zde jest jako podkladu zapotřebí posudku lékaře, obeznámeného s invalidním pojištěním, a nezřídka bude ještě zapotřebí zvláštního šetření. Pojistné dávky se konečně vyplácejí prostřednictvím poštovní spořitelny, která také obstará potřebnou kontrolu o trvání oprávněného nároku (potvrzení o tom, že dotčený žije, potvrzení o vdovství).

Z těchto úvah vyplývá, že nelze beze všeho odpověděti kladně nebo záporná k otázce, zdali provedení sociálního pojištění samostatných jest vůbec zapotřebí místních orgánů. Zodpovědění této otázky závisí na rozsahu pojistné povinnosti, na ustanovení o pojistných dávkách a na opatření prostředků, potřebných k jejich úhradě, z valné části však také na tom, zdali ústav zařízen bude tak, aby v něm vládl pocit solidarity, anebo tak, že již předem tento pocit nevznikne a že se naopak každý bude snažiti, aby pro sebe vyzískal pokud možno největší výhody, třebas nesprávnými prostředky; dále však také značnou měrou na spolupůsobení úřadů a veřejnoprávných svazů (obcí, živnostenských společenstev a pod.).

Co se konečně týče požadavku pokud možno malých výloh správních, dlužno především poznamenati, že špatná správa právě v oboru pojištění jest zároveň vždy drahá; především dlužno vésti správu dobře, to jest věcně a spravedlivě. Velikost ústavu bude všeobecně míti vliv na správní výlohy, aniž lze tvrditi, že za tajných jinak okolností musí větší ústav míti vždy poměrně menší správní výlohy. Jest přece beze všeho jasné, že, co se především týče ústřední správy, lze ušetřiti na nákladech nejvyššího vedení, jestliže pojištění provede na místo většího počtu malých ústavů jeden ústav veliký; stran nákladů na střední a podřízená místa to již neplatí anebo jen malou měrou, ba jestliže vedoucí činitel nemůže již s dostatečným úspěchem přehlédnouti veškerou agendu, může se státi, že pomocné a kontrolní orgány, následkem toho nutné, velmi snadno budou vyžadovati nákladu, jenž zúplna pohltí úspory, jichž se nabylo v nejvyšším vedení. Vedle toho ještě při pojištění vůbec, obzvláště však při sociálním pojištění ponecháme-li rozhodnutí o pojistných dávkách podřízeným, dokonce místně anebo podle povolání odloučeným správním orgánům, může to lehko vésti k tomu, že se místní skupiny anebo padle povolání odlišné snaží pokud možno nejvíce dosáhnouti pro sebe ze společné veliké mísy a že každý bude pokládán za zrádce stavovských anebo místních zájmů, kdo nebude podporovati nespravedlivého nároku anebo dokonce jej bude potírati.

Otázka účelností organisace má tedy velmi veliký význam, lze ji však právě v tomto případě dosti snadno řešiti, bude-li posuzována výhradně věcně.

Těmto nezvratně věcným důvodům vyhovuje osnova zákona ve svých ustanoveních o organisaci co nejúčelněji a zúplna.

Důchody a požitky stanoví důchodová komise (§ 48), opravné prostředky proti jejímu rozhodnutí projednávají rozhodčí soudy a vrchní rozhodčí soud (§§ 53 až 56).

Projednávati další podrobnosti není zapotřebí; jest pamatována na všechno, co patří do moderního zákona a sociálním pojištění. Také finanční vypořádání při přestupu od pojištění pro samostatné do pojištění pro nesamostatné anebo naopak jest upraveno.

Aby se jednak poskytla pomůcka pro výpočet pojistných dávek podle předložené osnovy zákona, a jednak aby se ukázalo, jak asi může býti uzpůsobena sazba v § 7 zmíněná, sestaven byl padle výpočetních základů pensijního pojištění zaměstnanců následující přehled. Při tom však dlužno míti zřetel k tomu; že 1. použito bylo statistických podkladů, které pravděpodobně nahrazeny budou lepšími, 2. že později přijaté pohřebné, 3. že rovněž později zařaděná přirážka za účelem utvoření bezpečnostní reservy a 4. že správní výlohy vůbec nebyly vzaty v úvahu. Na druhé straně se však také nepřihlíželo k požadovanému příspěvku státu.

Zmenšení, kteréž budou míti za následek body 2 až 4, lze odhadnouti asi na 18%, takže by jen 82 pojistných dávek, uvedených v přehledu, byla hrazena příspěvky.

Přehled obsahuje pod:

A. Pravděpodobné důchody při měsíčních premiových příspěvcích 25 Kč jakožto nejmenší premie (§ 30, odst. 1).

Za každých 10 Kč zvýšeného měsíčního příspěvku (§ 31) zvyšují se čáky pod A vykázané o 40%.

B. Snížení čák při zmenšení premiových příspěvků o 10 Kč měsíčné (§ 31, odst. 3) po uplynutí čekací doby 5 let.

C. Zvýšení invalidního důchodu při zaplacení zákupní částky jednou pro vždy 1000 Kč (§ 32).

II.

Na základě těchto vývodů, jejichž bližší odůvodnění v dalších podrobnostech sobě navrhovatelé ještě vyhrazují, navrhují podepsaní:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne..........

o starobním a invalidním pojištění samostatných živnostníků a obchodníků.

(Viz číslo tisku 4102.)

Přehled budoucích důchodů.

V Praze dne 29. října 1923.

Schälzky, Patzel, Kraus, Schubert, Kostka,

Budig, Bobek, Böhr, Knirsch, Scharnagl, Simm, Kaiser, Windirsch, Heller, Röttel, Pittinger, dr. Schollich, inž. Jung, dr. Keibl, dr. E. Feyerfeil, dr. Radda, dr. Kafka.