V./4274 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů
ministrovi školství a národní osvěty
o změně školního obvodu německé obecné školy v Pláni Věžovaté, okrese českokrumlovském.
Výnosem funkcionáře pražské zemské školní rady ze dne 30. srpna 1920, č. IV-6414 byly osady Osek a Sedlice se samotami, který k ním patří, odděleny od školní obce Pláně Věžovaté a přiškoleny ke školní obci Přídolí a zároveň byla takto oslabená německá dvoutřídní škola v Pláni Věžovaté omezena na jednu třídu.
Odvolání podané proti tomu ministerstvo školství a národní osvěty zamítlo výnosem ze dne 24. dubna 1933, č. 46.631 jako neodůvodněné. Skoro tři roky potřebovalo ministerstvo k rozhodnutí, které není nic jiného než potvrzení protiprávního nařízení funkcionáře zemské školní rady, které vydal, aby omezil německé obecné školy v Pláni Věžovaté.
Osady Osek a Sedlice se svými samotami byly přiškoleny ke školní obci v Pláni Věžovaté od založení školy v Pláni Věžovaté, t. j. od roku 1187 a svými podíly přispěly společně na stavbu k rozšíření školy v roce 1887. Za 135 let, co škola trvá, ukázalo se toto přiškolení jako jedině výhodné, jelikož obé obce nemají bližší a lepší školní cesty k žádné jiné škole v celém okrese. Cesta z obou těchto obcí a samot do Pláně Věžovaté činí 12 km, do Přídolí však 4-5 km. Jelikož potilo §u 9. zákona ze dne 19. února 1870, č. 22 z. z. mimo hranic obecního území, které v tomto případě ani pro Pláň Věžovatou ani pro Přidolí nejsou rozhodné, hlavním důvodem pro přiškolení t určité škole jest ulehčení školní docházky, pak již z tohoto důvodu dlužno pokládati vyloučení, nařízené zemskou školní radou, za protizákonné. Nelze přece žádati od rodičů, aby nutili své děti k obtížné a daleké cestě - zvláště v kruté zimě -, když jest blízko škola, do níž pohodlně dojdou.
Ministerstvo tedy rozhodlo, neohlížejíc se na výše uvedené důvody vhodnosti, jen aby potvrdilo rdousící nařízení předsedy zemské školní rady.
Proti tomuto nezákonitému rozhodnutí podepsaní co nejostřeji protestují a táží se pana ministra školství a národní osvěty, jak může ospravedlniti potvrzení takového nezákonitého rozhodnutí, vydaného v příkrém rozporu a vůlí místních nájemníků a bez dotázání se jich, a které 130letý vyzkoušený stav obětovalo rozmaru tehdejšího funkcionáře zemské školní rady?
V Praze dne 25. října 1923.
Dr. Spina, dr. Schollich, dr. W. Feierfeil, Simm, dr. Kafka, Schälzky, Patzel, Wenzel, Knirsch, dr. Petersilka, inž. Jung, Křepek, Böllmann, Zierhut, J. Fischer, Schubert, Windirsch, Heller, J. Mayer, Röttel, Scharnagl.
VI./4274 (překlad).
Interpelace
poslanců Dietla, Hoffmanna, Deutschové a druhů
ministru školství a národní osvěty
o změně školního obvodu německé obecné školy v Pláni Věžovaté, okrese českokrumlovském.
Výnosem funkcionáře pražské zemské školní rady ze dne 30. srpna 1920, č. IV-6414 byly osady Osek a Sedlice se samotami, které k ním patří, odděleny od školní obce Pláně Věžovaté a přiškoleny ke školní obci Přídolí a zároveň byla takto oslabená německá dvoutřídní škola v Pláni Věžovaté omezena na jednu třídu.
Odvolání podané proti tomu ministerstvo školství a národní osvěty zamítlo výnosem ze dne 24. dubna 1923, 46.631 jako neodůvodněné. Skoro tři roky; potřebovalo ministerstvo k rozhodnutí, jež není nic jiného než potvrzení protiprávního nařízení funkcionáře zemské školní rady, které vydal, aby omezil německé obecné školy v Pláni Věžovaté.
Osady Osek a Sedlice se svými samotami byly přiškoleny ke školní obci v Pláni Věžovaté od založení školy v Pláni Věžovaté, t. j. od roku 1787 a svými podíly přispěly společně na stavbu k rozšíření školy v roto 1887. Za 135 let, co škola trvá, ukázalo se toto přiškolení jako jedině výhodné, jelikož obě obce nemají bližší a lepší školní cesty k žádné jiné škole v celém okrese. Cesta z obou těchto obcí a samot do Pláně Věžovaté činí 1-2 km, do Přídolí však 4-5 km..Jelikož podle § 9 zákona ze dne 19. února 1870, č. 2, z. z. mimo hranic obecního území, které v tomto případě ani pro Pláň Věžovatou ani pro Přídolí nejsou rozhodné, hlavním důvodem pro přiškolení k určité škole jest ulehčení školní docházky, pak již z tohoto důvodu dlužno pokládati vyloučení, nařízené zemskou školní radou, za protizákonné. Nelze přece žádati od rodičů, aby nutili své děti k obtížné a daleké cestě - zvláště v kruté zimě - když jest blízko škola, do níž pohodlně dojdou.
Ministerstvo tedy rozhodlo, neohlížejíc se na výše uvedené důvody vhodnosti, jen aby potvrdilo rdousící nařízení předsedy zemské školní rady.
Proti tomuto nezákonitému rozhodnutí podepsaní co nejostřeji protestuji a táží se pana ministra školství a národní osvěty, jak může ospravedlniti potvrzení takového nezákonitého rozhodnutí vydaného v příkrém rozporu s vůlí místních zájemníků a než jejich dotazu a které 130letý vyzkoušený stav obětovalo rozmaru tehdejšího funkcionáře zemské školní rady?
V Praze dne 29. října 1923.
Dietl, Hoffmann, Deutsch, Grünzner, Schweichhart, Uhl, Beutel, dr. Haas, Schuster, Heeger, Kirpal, dr. Czech, dr. Holitscher, Čermak, R. Fischer, Hackenberg, Pohl, Schäfer, Hausmann, Taub, Häusler, Palme, Leibl.
VIl.4274 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů
ministrovi školství a národní osvěty
o novém rušení prozatímních poboček, slučování nižších školních tříd na německých obecných školách v Čechách, do nichž dochází málo dětí.
Již v interpelaci tisk čís. 4098/V bylo ukázáno na zákonem neodůvodněnou praxi pražské zemské školní rady stran rušení prozatímních poboček. Tato rašení se pokoušela zemská školní rada ospravedlniti tvrdíc, že §u 7, odst. 2 zákona ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n. nelze užíti při prozatímních pobočkách, které byly zřízeny před působností tohoto zákona. Ačkoliv toto ometení pudle doslovného zněni tohoto paragrafu jest neodůvodněné, bylo by se možno domnívati, že zemská školní rada jako úřad, jen neprojevuje hned toho, hned zas onoho mínění, bude se držeti tohoto svého názoru, jejž projevila ve výnosech zrušovacích a že tedy logicky musí přiznati působnost §u 7, odst. 2 pro ony prozatímní pobočky, které byly zřízeny teprve po působnosti malého školního zákona.
Přes to presidium zemské školní rady ve svém oběžníku ze dne 3. května 1923, č. 2671 vydalo všeobecné pokyny o stavu prozatímních poboček a nedbajíc §u 7, odst. 2 uvedeného zákona a v rozporu se svým projeveným názorem nařídilo, že každá prozatímní pobočka má býti zrušena hned počátkem školního roku, jakmile při zápisech počet žáků do třídy nedosáhne 75.
Skutečně také některé okresní školní výbory počátkem školního roku 1923 24 dovolávajíce se tohoto výnosu zrušily jednotlivé prozatímní poboční třídy a tím znovu zahájily nezákonitou praxi zrušovací. Mimo to zemská školní rada nařídila dále v rozporu s tímto výnosem presidia, aby v jednotlivých případech prozatímní třídy byly zrušeny, jestliže bylo sice dosaženo počtu 75, ne však 81, takže v jednom případě (v Teplicích-Šanově) skutečně jedna provisorní pobočka byla zrušena, ač dítek bylo 80. Taková zrušovací praxe, sama sobě odporující a mime to nezákonitá musí tedy v německých školních obcích vzbuditi pochopitelný neklid a kromě toho způsobiti chaotický stav, jenž ovšem může podkopati úctu k úřadům.
K právní stránce této věci dlužno poznamenati, že právě znění §u 7, odst. 2 výslovně uznává, že ho lze užíti při prozatímních pobočkách. Mezi zákonnými ustanoveními uváděnými v tomto paragrafu jest mezi jiným uveden druhý odstavec §u a 6 tohoto zákona. Uváděním těchto odstavců, které pojednávají jedině o zřizování prozatímních tříd, jest beze vší pochybnosti vysloveno, že i prozatímní třídy, které podle §u 5 a 6, odst. 2 mohou býti zřizovány, jen bylo-li dosaženo nejvyššího počtu 81 žáků, nesmějí býti zrušovány, i když počet jejich dítek v jednom školním roce nedosáhne tohoto počtu, jestliže by jejich zrušením sama původní třída nebo nějaká jiná školní třída měla přes 60 dítek.
Tvrdí se, že prozatímní poboční třídy nejsou již třídami zřízenými podle §u 7, odst. 2, pokud podmínka, stanovená při jejich zřízení, nebyla splněna v jednom školním roce. "Již zřízené" podle tohoto zákonného ustanovení nemůže býti ničím jiným, než "již trvající" v době, kdy tento zákon nabyl účinnosti. Stran podmínky stanovené při zřizování prozatímních poboček dlužno poznamenati, že tato podmínka váže ovšem jen tak dlouho, dokud jí neodporují žádná zákonná ustanoveni. Dnes však této podmínce brání výslovné ustanovení §u 7, odst. 2, jež by ovšem musilo způsobiti změnu v omezování tak, že nyní pro trvání prozatímních poboček nemůže býti rozhodným počet 80 dítek, nýbrž jako při stálých třídách 60 dítek. Žádná podmínka nesmí býti v rozporu se zákonným ustanovením, nebol; jinak jest sama podmínkou nezákonitou; nezákonitá podmínka však nemůže míti právní závaznosti. Mimo to přec presidium zemské školní rady svým výnosem ze dne 3. května 1922, č. 271 pres. a již dříve svým výnosem ze dne 1. června 1922, č. 1661 změnilo tuto podmínku, sníživši počet dítek na 75. Jestliže tedy obyčejný výnos může způsobiti změnu podmínky pro zřizování, dlužno tím spíše tento účinek přiznati zákonu.
Poněvadž ve školním roce 1922/23 zemská školní rada znovu povolila výslovnými výnosy veškeré prozatímní pobočky trvající nyní na německých obecných a občanských školách, zemská školní rada rušíc tyto pobočky jedná proti svému vlastnímu mínění, jelikož v těchto případech ruší prozatímní pobočky zřízené teprve po účinnosti malého školního zákona.
Zajímavým na této celé zrušovací praxi jest, že ae vůbec neví kdo vlastně nařizuje rušiti provisorní pobočky. Činí to okresní školní výbory a dovolávají se oběžníků presidia zemské školní rady; zemská školní rada naproti tomu tvrdí, že ona tříd. nezrušila. Zůstává tedy vlastně okresní školní výbor jako zrušovací úřad. Avšak podle zněni zákonných ustanovení o zrušování tříd musíme rozhodně odmítnouti oprávněnost okresních školních výborů, aby zavíraly třídy.
Soudě podle dosavadní zkušenosti bude asi užito zrušovací praxe stran prozatímních poboček s plnou krutostí opět jen u německých tříd. Toto mínění jest tím více odůvodněno, jelikož na otázku č. 5, kterou interpelanti podali v interpelaci tisk 4098;V, do dnešního dne nebylo odpověděno, ač uplynulo 5 měsíců.
Kromě toho se hrubě porušuje zákon tím, že se také těmto zrušením, pokud proti nim byla podána stížnost, nepřiznává odkládacího účinku, ačkoliv jest v zákoně výslovně nařízen. Také v této již projednávané otázce schází dosud ministrova odpověď.
Dále se množí případy, že zemská školní rada na jednotlivých obecných školách spojuje nižší třídy, které pro úbytek porodů za války vykazují slabou docházku, a tím ruší stálé postupné třídy této školy. Toto zrušování se rovněž příčí zákonu. Nelze přec dvě třídy se slabou docházkou, poněvadž náhodou spojeny nedosahují počtu 60, hned pro to rušiti. U rozdělení školních dítek na jednotlivé třídy rozhodují učebné osnovy. Jen tyto rozhodují, do které třídy dlužno zařaditi dítě určitého stupně stáří. Proto nelze bez dalšího slučovati dvě třídy. Zrušením třídy, s tím spojeným mění se ovšem také počet dítek a počet dítek přesahuje v jiné školní třídě 60, což jest rovněž porušením §u 7, odst. 2.
Na základě těchto vývodů se tážeme:
1. Jest pan ministr ochoten ihned učiniti přítrž zrušování prozatímních poboček jak je nově zavedla zemská školní rada pro jeho nezákonitost a naříditi zemské školní radě, aby 7, odst. 2 podle jeho doslovného znění užívala také na prozatímní pobočky?
2. Jest pan ministr ochoten zastaviti slučování slabých nižších tříd na obecných školách jako nezákonité a vytknouti zemské školní radě, že rozdělení dítek do jednotlivých tříd nelze prováděti libovolně, nýbrž přesně podle učebných osnov?
3. Zamýšlí pan ministr připomenouti zemské školní radě nezákonitá ustanovení stran odkládacího účinku odvolání a naříditi, aby zrušování prozatímních poboček bylo ihned zastaveno, nebo aby byly ihned otevřeny dokud nebude rozhodnuto n odvolání?
V Praze dne 25. října 1923.
Dr. Spina, dr. Schollich, dr. W. Feierfeil, Simm, dr. Kafka, Schälzky, Patzel, dr. Petersilka, Knirsch, inž. Jung, Böhr, Wenzel, Křepek, Böllmann, Röttel, Zierhut, J. Fischer, Schubert, Scharnagl, Windirsch, J. Mayer, Heller.
VIII./4274 (překlad).
Interpelace
poslanců O. Schuberta, Schälzkyho a druhů
vládě
o složení zemské odvolací komise pro válečné poškozence.
Vládním nařízením ze dne 4. ledna 1923, č. 3 Sb. z. a n. bylo ustanovení § 7, odst. 1 vládního nařízení ze dne 8.16. 1922, č. 181 Sb. z. a n. o lékařské prohlídce válečných poškozenců upravující složení zemské odvolací komise pro válečné poškozence, zřízené u každého zemského úřadu pro válečné poškozence, ponecháno v platnosti do 31./12. 1923. Uvedené ustanovení § 7 vládního nařízení ze dne 8. června 1922, č. 181 Sb. z. a n. o lékařské prohlídce válečných poškozenců upravuje složení zemských odvolacích komisí. Tyto komise se podle uvedeného nařízení ze dne 8./6. 1922, č. 181 Sb. z. a n. skládají z 5 členů a to po jednom ze zástupců ministerstva sociální péče a ministerstva financí, ze 2 zástupců invalidů a předsedy, jehož jest jmenovati z vyšších úředníků státní správy.
Jest nezbytně třeba, aby se ze sociálních důvodů nic neměnilo na dosavadním složení těchto odvolacích komisí, hlavně aby zůstalo válečným poškozencům zachováno právo na jejich dosavadní zastoupení v těchto komisích, poněvadž při prohlídce u okresního úřadu pro poválečné poškozence rozhoduje o stupni výdělečné schopnosti onoho válečného poškozence pouze úřední lékař v přítomnosti správce okresního úřadu. Jest prokázáno, že se tyto prohlídky u okresního úřadu ve velmi mnoha případech neprovádějí s žádoucí nestranností, ba sotva s potřebnou důkladností, a že na rozhodnutí lékaře v neprospěch válečných poškozenců velmi podstatně působí zřetel k tomu, aby byla chráněna státní pokladna. Jedinou oporou válečných poškozenců v duchu sociálně spravedlivého zjištění jejich nemoci jest v této chvíli dosavadní složení odvolacích komisí, do nichž jsou přibráni zástupci válečných poškozenců, a proto tedy musíme nezbytně na tom trvati, aby toto složení v této způsobě zůstalo zachováno také pro příště, aby tyto komise úřadovaly i v roce 1924.
Z oficielní zprávy zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze o jeho činnosti v prvním pololetí 192:? vysvítá, že tyto zemské odvolací komise dosud ještě ani nezpracovaly odvolání invalidů, kteří byli sociálně-lékařsky prohlédnuti podle nařízení ze dne 23. dubna 1919, č. 224 Sb. z. a n. o dodatečných prohlídkách válečných invalidů (1. sociálně-lékařská prohlídka).
Uvedeným nařízením ze dne 8. června 1922, č. 181 Sb. z. a n. byly nařízeny t. zv. opětné prohlídky válečných poškozenců.
Zemský úřad v Praze praví ve zmíněné zprávě o své činnosti stran provádění těchto opětných prohlídek u okresních úřadů: "Jest jisté, že jmenovitě opětné prohlídky nebyly provedeny v potřebném rozsahu".
Pojednávaje o činnosti zemských odvolacích komisí píše o odvoláních: "V budoucnosti a to velmi brzy musíme čekati novou záplavu odvolání v tom rozsahu, v jakém jsou vydávány nové nálezy podle novely k zákonu o válečných poškozencích a zemský úřad má letos ještě tolik práce, nejen s prováděním novely k zákonu o požitcích válečných poškozenců, nýbrž i jinak, takže při nejlepší vůli bude moci prováděti opětné prohlídky jen jako vedlejší činnost. Kdyby chtěl tyto opětné prohlídky provésti v 6 měsících, jak by toho bylo třeba, bylo by nezbytné, aby denně zpracoval na 1200 případů. To jsou skutečnosti, jichž nelze změniti. Za nynějších poměrů nelze vůbec ani mysliti, že by se tato látka zpracovala dříve než ve 2 až 3 letech. Jest také naprosto nemožné, aby dva lékaři zemského úřadu v Praze mohli denně přezkoušeti 240-600 dobrých zdání okresních lékařů po své denní úřední činnosti. Celkem jde v oblasti pražského zemského Hřadu asi o 10.000 prohlídek."
Podle tohoto oficielního prohlášení pražského zemského úřadu - zpráv ostatních zemských úřadů nemáme - není zajisté potřebí dalšího důkazu, že činnost odvolacích komisí, poněvadž byly nařízeny opětné prohlídky válečných poškozenců také v roce 1924, nebude možno skončiti a proto jest nezbytně třeba prodloužiti ustanovení 7 vlád. nař. ze dne. 8./6. 1922, č. 181 Sb. z. a n. ve smyslu vládního nařízení ze dne 4. ledna 1933, č. Sb. z. a. n. také na rok 1924. Vedle toho jest však také z této zprávy pražského zemského úřadu zřejmo, že to za nynějších poměrů bude ještě velmi dlouho trvati, než všichni váleční poškozenci budou podrobeni sociálně-lékařské prohlídce a tím budou moci uplatňovati své nároky na důchod. Jak velké škody utrpí již touto věcí váleční poškozenci, vysvitne z toho, že nálezy těchto komisí jsou základem pro vyměření důchodu.
Podepsaní se tedy táží:
1. Jest vláda ochotna prodloužiti dobu platnosti vládního nařízení ze dne 4. ledna 1923, č. 3 Sb. z. a n. o složení zemských odvolacích komisí také na rok 1924?
2. Jest vláda ochotna učiniti všechna opatření aby se prohlídky válečných poškozenců u okresních úřadů konaly také sociálně spravedlivě, aby nebylo třeba mnoha odvolání nyní potřebných, a aby se tím náležitě ulehčilo činnosti zemských odvolacích komisí?
V Praze dne 22. října 1933.
Schubert, Schälzky, Scharnagl, Budig, J. Mayer, Böllmann, Röttel, dr. Hanreich, J. Fischer, Stenzl, Pittinger, Zierhut, dr. Spina, dr. Petersilka, Heller, Böhr, Mark, dr. Luschka, Bobek, dr. W. Feierfeil, Windirsch.
IX./4274 (překlad).
Interpelace
poslance dra Lodgmana a druhů
ministrovi financí
o zdánlivém právním nástupnictví bankovního úřadu ministerstva financí do dlužních pohledávek bývalé Rakousko-uherské banky.
Bankovní úřad ministerstva financí pokládá se za singulárního sukcessora do lombardních pohledávek na válečnou půjčku někdejší Rakouskouherské banky proti československým dlužníkům a žádá, aby mu z dlužné valuty platili úrok a spláceli v československé měně. Nyní vládnu naprostá nejistota, na jakém podkladě nastoupil bankovní úřad ministerstva financí na místo někdejší Rakousko-uherské banky jako věřitel do těchto dlužních poměrů. Jak se zdá, k nějakému postoupení pohledávek bankovnímu úřadu ministerstva financí Rakousko-uherskou bankou v likvidaci nedošlo, dlužníkům aspoň nebyla podána správa, že k této tasí došlo. Zbývá tedy jen předpokládati, že nástupnické státy, jimž podle článku 206. č. 9. státní smlouvy st.-germainské nebo podle §u 4. přílohy k tomuto článku náleželo právo na celé aktivum banky, sjednaly mezi sebou dohodu, podle níž se každému z těchto států přikazují lombardní pohledávky Rakousko-uherské banky, které jsou splatné na jeho území Pro ten případ, že by byla uzavřena taková, mezistátní dohoda, byla by však prvním předpokladem pro to, aby lombardní dlužníci z tohoto opatření nějakým způsobem byli zavázáni, náležitá, právně závazná vyhláška, která však dosud vydána nebyla. Předpokládáme-li, že tyto pohledávky přešly na československý stát, neznáme dále právního základu, podle něhož bankovní úřad ministerstva financí, který jest samostatnou právnickou osobou, může nastoupiti na místo státu jako věřitel těchto pohledávek.
Bankovní úřad ministerstva financí žádá konečně, aby byly placeny úroky a zaplaceny všechny půjčky, přijaté u filiálek Rakousko-uherské banky na československém území, bez zřetele na místo placení a plnění. Podle zákona z 10. dubna 1919, č. 187 Sbírky zák. a nař., lze však žádati placení v československé měně jen tehdy, je-li onen dluh splatný na území Československé republiky. Vylučují se tedy všechny takové případy, v nichž na příklad bylo umluveno nebo podle zákona mělo platiti jako místo plnění a placení Vídeň a Budapešť, sídla hlavních ústavů někdejší Rakouskouherské banky.
Pravděpodobně se bude bankovní úřad při tomto postupu dovolávati §u 38. vládního nařízení ze dne 12. května 1919, č. 246 Sbírky zák. a nař. Tento paragraf však nenalézá opory v příslušných zákonech ze dne 25. února 1919, č. 84, a 10 dubna 1919, č.187 Sb. zák. a nař., neboť v těchto zákonech byl bankovní úřad pověřen pouze správou žirových účtů bývalé c. k. Rakousko-uherské banky,;jakož i úkoly cedulové banky, nikterak však tam nebyla vyslovena zákonná tase v aktiva bývalé c. k. Rakousko-uherské banky; taková zákonná vose nesměla by býti ani také československým zákonem vyslovena, poněvadž uspořádání těchto poměrů jest odňato jednostrannému zákonodárství nástupnických států mírovou smlouvou. Bankovní úřad však naléhá na lombardní dlužníky, aby uznali své staré lombardní dluhy, aniž by mohli zkoumati právní platnost posloupnosti, pročež se podepsaní táží:
1. Uznává pan ministr financí, že se konečná úprava aktiv a pasiv bývalé c. k. Rakousko-uherské banky může státi podle mírové smlouvy st.-germainské jen na základě ujednání s ostatními nástupnickými státy?
2. Bylo již snad takovéto ujednání smluveno a bylo vyhlášeno?
3. ne-li, jakými jinými platnými ustanoveními může pan ministr financí ospravedlniti postup bankovního úřadu?
V Praze dne 30. října 1923.
Dr. Lodgman, dr. Brunar, dr. Keibl, Kraus, dr. Radda, dr. Medinger, dr. E. Feyerfeil, dr. Lehnert, Mark, Windirsch, J. Mayer, inž. Jung, Simm, Patzel, Wenzel, Schälzky, dr. Spina, Böhr, Schubert, Matzner, dr. Schollich, inž. Kallina.
X./4274 (překlad).
Interpelace
poslance dra E. Raddy a druhů ministrovi vnitra
o nezákonitém rozhodnutí brněnské zemské politické správy.
H. Rossa, papírník v Jihlavě, Nemocniční ul. č. 28, zažádal si dne 20. června 1923 n povolení, aby smět prodávati periodické tiskopisy.
Zemská politická správa však výnosem ze dne 21. srpna 1923, č. j. 83.055/V jeho žádost zamítla, poněvadž prý Rossa není dosti spolehlivý a hodný důvěry.
Proti tomuto rozhodnutí podal Rossa včas odvolání k ministerstvu vnitra, které dosud není vyřízeno, ač naříkané rozhodnutí jest naprosto nezákonité.
Podle ustanovení tiskového zákona nelze povolení prodávati domácí periodické tiskopisy odepříti tomu, kdo jest podle ustanovení živnostenského řádu oprávněn k samostatnému provozování svobodné živnosti. Povolení lze odvolati jen -z takových důvodů, pro něž úřad podle živnostenského řádu může odejmouti oprávnění provozovati takovou živnost.
Brněnská zemská politická správa prostě nedbá těchto zákonných ustanoveni a ministerstva vnitra jí nadržuje nechávajíc odvolání ležeti, místo aby nezákonité rozhodnutí ihned zrušilo.
Tento postup musí působiti dojmem, že každé opatřeni proti "Němcům" i když jest nezákonité, jest dohlédacími úřady trpěno.
Podepsaní se tedy táží pana ministra:
1. Jest ochoten tuto věc vyšetřiti a co nejrychleji nezákonité rozhodnutí zrušiti?
2. Jest ochoten postarati se, aby němečtí občané tohoto státu nebyli svévolnými a protizákonnými rozhodnutími správních úřadů připravováni o zákonně zaručená práva?
V Praze dne 30. října 1923.
Dr. Radda, dr. Lodgman, dr. Brunar, dr. Keibl, dr. Spina, Windirsch, dr. E. Feyerfeil, Mark, Wenzel, Scharnagl, Bobek, Böhr, Kraus, dr. Lehnert, inž. Hanina, Matzner, dr. Schollich, Schubert, Patzel, Simm, inž. Jung.
XI./4274 (překlad.)
Interpelace
poslance dra E. Raddy a druhů
ministrovi železnic
o neudržitelných poměrech na železniční stanici v Mikulově na Moravě.
V německém sudetském časopisu Tageszeitung ze dne 21. října 1923 vyšel tento článek, který jest úplně pravdivý.
"Jazykové znalosti českých železničních zaměstnanců.
Z Mikulova se nám oznamuje: Jižní Morava jest právě tak německá jako německá část Čech a to jest zajisté důvodem, že i zde jsou němečtí železniční úředníci a zřízenci překládáni do českého území a sem posíláni čeští zaměstnanci. Jaké jsou zeměpisné a jazykové znalosti těchto úředníků, vysvítá z tohoto případu: Od nedávné doby jest zde mladý český železniční úředník Pusch, který mluví špatně německy a může se tedy se stranami jen těžce dorozuměti a jak se zdá, o zeměpise nemá ani ponětí. Když nedávno jedna dáma chtěla jízdenku do Bohutic, ležících na trati Hrušovany-Šanov-Brno, tento dobrý muž nevěděl, kde tato stanice jest a tázal se paní, jak se jmenuje česky, což ona nevěděla a také toho nebylo třeba, poněvadž to musí věděti úředník sám. Teprve po dlouhém hledání v seznamu stanic úředník místo objevil. Jiná dáma žádala jízdenku do Libavy (na trati Krnov-Olomouc); úředník to nevěděl rovněž. Poněvadž nemohl nalézti českého názvu, tázal se dámy, kolik za cestu obyčejně platila; když mu řekla částku, napsal prostě ani jízdenku k jízdě na tolik a tolik kilometrů. Že se tímto dlouhým hledáním stanic ztratí mnoho času, jest jen příliš přirozené, takže úředník vůbec nestačí vydati všem stranám jízdenky. Pak to vezme zkrátka. 10 minut před odjezdem vlaku zavře prostě pokladnu a lístků více nevydává. Kdo chce vlakem jeti, musí pak nastoupiti bez jízdenky a má "potěšení" platiti pokutu. Obyvatelstvo našeho města a celého území jest právem rozhořčeno tímto postupem a, táže se, jak dlouho tu ještě tento úředník bude úřadovati. Železniční úředník, který jest ustanoven v německém území a nemá ani německých názvů stanic, jest zde naprosto nemožný a aby byl přeložen, jest nejen v zájmu obyvatelstva, nýbrž především také železniční správy samotné jíž přece musí na tom záležeti, aby železniční doprava se děla bezvadně. Při této příležitosti chceme ještě poukázati na jinou nesrovnalost kdežto v cele Jižní Moravě lze dostati pro všechny stanice jízdenky, na nichž jest název stanice vyznačen německy a česky, Valčice tvoří výjimku. Nikde se nedočteme německého názvu ani na německé části jízdenky, všude stojí: Valčice, název, jemuž zde nikdo nerozumí. Proč právě Valčičtí mají míti jen čistě český název?"
Poněvadž se stále více a více množí žaloby na železničního úředníka Pusche, táží se podepsaní pana ministra:
1. Jest ochoten přeložiti úředníka neschopného k pokladní službě a nahraditi jej úředníkem, který má potřebné jazykové vědomosti a vědomosti nezbytné pro pokladní službu?
2. Jest ochoten postarati se, aby jízdenky do stanice Valčice a Valčice město podle ustanovení jazykového zákona byly označeny také německým jazykem?
V Praze dne 30. října 1923.
Dr. Radda, dr. Lodgman, dr. Keibl, dr. Brunar, inž. Kallina, inž. Jung, Windirsch, Matzner, Knirsch, dr. Spina, dr. Medinger, Schubert, dr. Lehnert, Kraus, dr. Schollich, dr. E. Feyerfeil, Böhr, Patzel, Mark, Scharnagl, Simm, Bobek.
XII./4274 (překlad).
Interpelace
poslance dra E. Raddy a druhů
ministrovi vnitra
o přehmatu jihlavské státní policie.
Hanuš Rossa, papírník v Jihlavě, Nemocniční ulice č. 28. vyvěsil na svém obchodě nápis "Papierhandlung-Papírnictví".
Poté dostal od státní policie jihlavské předvolání na den 20. července 1923, jehož uposlechl. Úřadující policejní úředník předložil mu výstřižek z novin s nadpisem "Německá provokace" a žádal Rossu, aby změnil nápis v česko-německý, nechce-li býti potrestán. Rossa odkázal na nález nejvyššího správního soudu, podle něhož si může každý napsati nápisy na obchodech v tom jazyku, jaký se mu líbí a prohlásil, že se také v tomto případě dovolá nejvyššího správního Bouda. Úředník vyslovil pochybnost, že to udělá, poněvadž jest to drahé a poznamenal, že Bossovi hrozí nebezpečí, jestliže změny neprovede, že ztratí koncesi k prodeji časopisů, o niž si zažádal. Zastrašen touto hrozbou zavázal se Rossa, že nápis odstraní.
Z této události vysvítá, že jihlavská státní policie činí protizákonná opatření, poněvadž ví a předpokládá, že se strana pro vysoké náklady právních prostředků nebude proti tomu brániti a dále, že svá nezákonitá opatřeni přivede k platnosti nepřípustnými vyhrůžkami.
Ze takovéto poměry jsou možné v tak zvaném právním státě, dokazuje, že mnoho úřadů pokládá za svůj úkol utiskovali a trýzniti Němce a že jim toho dohlédací úřady nevytknou.
Tážeme se tedy pana ministra:
1. Může ospravedlniti vylíčený postup jihlavské státní policie?
2. Jest ochoten chrániti německé obyvatelstvo před takovýmto nezákonitým utiskováním a trýzněním?
3. Jest ochoten policejního úředníka, který učinil tato nezákonitá opatření, pohnati k odpovědnosti?
V Praze dne 30. října 1923.
Dr. Radda, dr. Lodgman, dr. Brunar, dr. Keibl, dr. Schollich, Simm, Windirsch, Schubert, inž. Jung, Knirsch, Matzner, dr. Medinger, dr. Lehnert, inž. Kallina, Kraul, dr. E. Feyerfeil, Böhr, Bobek, Patzel, Mark, dr. Spina.
XIII./4274 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Schollicha, Matznera a druhů
ministrovi pošt a telegrafů
o týrání německých poštovních úředníků ve Slezsku.
V minulých měsících t. r. navštívili administrativní úředníci slezského poštovního ředitelství poštovní úřady, hlavně v německém území, jedině za tím účelem, aby se přesvědčili, jak úředníci a zřízenci mají státní jazyk. Při tom byli zřízenci (jež bylo lze poznati podle uniformy), oslovováni na ulici česky a úředníci u přehrádek později v samém úřadě. Pro neuspokojivou odpověď byli zaměstnanci dáni prostě do výslužby. Byli předvoláni k úřednímu lékaři a tam klasifikováni jako "k službě neschopní". V poslední době jsou dokonce přímo konány ústní a písemné zkoušky. Za písemné zkoušky, které musily býti konány bez pomoci slovníků, byly dány úkoly avšak jen ústně - které bývají dávány jen při vyšších odborných zkouškách (zkouška na vrchního poštmistra a správce úřadu), jež řešiti bylo by mladším úředníkům a úřednicím za těžko často i v německém jazyku.
Kdo si netroufal tohoto úkolu řešiti, nebo jemuž se ho nepodařilo rozřešiti bez slovníku a ve vyměřené době, musil podepsati prohlášení tohoto obsahu: "Že není s to, aby ve státním jazyku podal nadřízenému úřadu zprávu." Při tom úředník ředitelstva řekl každému jednotlivci, že toto prohlášení nezůstane bez následku.
Ani nejlepší výsledky zkoušek zkušebního komisaře neuspokojily. Mluvil-li někdo lépe, byl označen jako nedostatečný v písmě, psal-li naproti tomu opět někdo dobře, byl nalezen jako velmi slabý pokud jde o mluvení. Podle jazykového zákona mají státní úředníci do roku 1925 ovládati státní jazyk slovem i písmeni. Podle výroku presidenta Vlka má známka o způsobilosti ze státního jazyka převládati nad všemi ostatními kvalifikačními známkami, což znamená pro německé poštovní zaměstnance velmi smutné vyhlídky do budoucnosti. Z tohoto postupu lze viděti, že úřadu nejde o to, aby zřízenec ovládal státní jazyk pro místní služební potřebu dostatečně, nýbrž státního jazyka se užívá k tomu, aby němečtí státní zaměstnanci byli týráni, vyloučeni z postupu, ba i z postupu do vyšší platové stupnice, nebo dokonce disciplinárním řízením zařaděni do nižších požitků a na konec se zmenšenými odpočivnými platy posláni do výslužby.
Že úředník a zřízenec nesmí více konati odborných zkoušek ve svém mateřském jazyku, bylo již nařízeno a oněm zkoušeným správcům úřadů a vrchním poštmistrům, kteří tyto zkoušky směli konati ještě německy, bylo to poznamenáno do vysvědčení o zkoušce. Nemohou více dosáhnouti místa kontrolora nebo správce úřadu, pokud se nepodrobili dodatečné zkoušce ve státním jazyku.
Stálým výpomocným zřízencům, kteří již dříve dlouhá léta jako dočasní výpomocní zřízenci k největší spokojenosti vykonávali svou službu a domnívali se tedy, že budou konečně jednou ustanoveni definitivními, zkušební komisař poradil, "aby se ohlédli po jiném zaměstnání".
Podkladem všech těchto opatření jest podle všeho jen, aby Němci byli připraveni o živobytí, touha i do čistě německých míst umístiti několik českých státních úředníků, kteří mají býti průkopníky dalšího počešťování a spoření na útraty postižených Němců.
Není pochybnosti, že staré.Rakousko, jež se dnes pomlouvá jen jako špatné, mělo více citu pro práva státních občanů i tehdy, byli-li státními zaměstnanci. Nebylo českého státního úředníka, jemuž by pro nedostatek znalosti německé řeči byl jen vlas zkřiven. Podúřednické zkoušky se v českém území konaly vždy jen česky. Ba i při oficiantské (nynější úřednická skupina D) a dopravní zkoušce byly u brněnského a pražského ředitelského okresu přípustné české odpovědi jestliže to zkoušenému ulehčilo, aby se mohl vyjádřiti.
Jazykovým zkouškám konaným v poslední době bude se úředně zajisté upírati ráz zkoušek, bude se říkati, že se konají jen k informaci, aby ředitelství při kvalifikaci nebylo odkázáno na jednostranné mínění přednosty úřadu. Ve skutečnosti však tyto zkoušky byly pro každého jednotlivce velmi osudné. Proti tomu jak tyto zkoušky byly konány, musíme co nejostřeji protestovati.
Jest jistě sotva správné jsou-li úředníci nějakého úřadu telefonicky povoláni na ředitelství ke zkoušce na druhý den nebo při venkovských úřadech přijde-li náhle do úřadu úředník ředitelstva, dá shromážditi zaměstnance i ty, kteří mají volno, a začne je zkoušeti.
Jaký účel to může míti, jestliže vrchní oficiál poněvadž má býti povýšen na poštovního pokladníka, jest předvolán ke zkoušce ve státním jazyku přes to, že vychodil několik tříd českého gymnasia a dokonce několik měsíců před tím byl jmenován členem zkušební komise pro zkoušky podúřednické jež se konají českým jazykem nebo jestliže asistent, který již chudil do dopravního kursu pořádaného česky a vykonal dopravní zkoušku ve státním jazyku, má nyní býti ještě také zkoušen prý z literatury.
Právem způsobilo vzrušení, jak naprosto cynicky a částečně i hrubě nakládal se zkoušeným poštovní komisař Šilingr, který skoro všude úředníkům upřel budoucí povýšení a hrozil zaměstnancům vyhozením. Adjunktům, vrchním adjunktům a vrchním oficiálům povýšeným v posledním roce bylo řečeno, kdyby nebyli bývali již povýšeni, že by více povýšeni nebyli. Jednomu stálému výpomocnému zřízenci bylo řečeno, kdyby vyletěl, že by ho měla paní ještě ztlouci a také jej vyhoditi. Zdatný, poměrně mladý podúředník byl osloven "Když Vás vidím, mám Vás již dost". Když poté nemohl ihned odpověděti na otázku, kterou mu dal, obrátil se komisař k přednostovi úřadu a řekl: "Takovéto lidi trpíte v úřadě, ti se dávají ředitelství k disposici".
A to se stalo u krnovského poštovního úřadu v místnosti, kdy strany u přehrádek a u váhy mohly a musily slyšeti každé slovo.
Stále a stále povolaná i nepovolaná místa pochybují o loyalitě německých úředníků, mlčky se však předpokládá, kdy že titíž úředníci s větším nebo menším nátlakem jsou vyzýváni, aby upsali státní půjčku, koupili si stavební losy nebo přistoupili k českému Červenému kříži. Postup proti německým úředníkům, zvláště německým poštovním úředníkům není jen strašlivý, nýbrž přímo ostudný a nelidský.
Proto vylíčivše tyto poměry, táží se podepsaní pana ministra pošt a telegrafů:
Ví pan ministr pošt a telegrafů o těchto událostech a jak je ospravedlní? Jest pan ministr ochoten učiniti ihned přítrž tomuto ostudnému nakládání s německými poštovními zaměstnanci ve Slezsku a nelidské nadřízené úředníky odvolati?.Jest psa ministr ochoten učiniti v tomto jazykovém zmetku konečně pořádek a starším německým úředníkům při učení českého jazyka vyjíti co nejvíce vstříc?
V Praze dne 30. října 1923.
Dr. Schollich, Matzner, dr. Lehnert, Kraus, dr. Radda, Stenzl, Mark, Schubert, Bobek, Scharnagl, Wenzel, dr. Medinger, dr. Brunar, Böllmann, dr. Spina, Pittinger, inž. Kallina, dr. Luschka, dr. Lodgman, dr. Kafka, Windirsch, Simm.