Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4287.

Vládní návrh,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění

smlouva mezi Československou republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných právních styků, sjednaná v Bělehradě 17. března 1923, s dodatkovým protokolem.

Návrh usnesení:

"Národní shromáždění republiky Československé souhlasí se smlouvou mezi Československou republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných právních styků, sjednanou v Bělehradě 17. března 1923, a s dodatkovým protokolem k této smlouvě."

Důvodová zpráva.

Právní styky naše s úřady království SHS. postrádaly dosud až na některé otázky podřízenější povahy jiné úpravy než oné, jež vyplývala ze skutečně přijaté praxe. Dík této praxi poskytovaly soudy obou států vzájemným příslušníkům osvobození od skládání žalobní jistoty, udělováno bylo právo chudých a povolován byl výslech svědků a znalců v mezích obvyklých v mezinárodním právu, v poslední dubě pak vydávány byly navzájem movité pozůstalosti po příslušnících druhého státu.

Československá justiční správa se přesvědčila již v prvém roce naší samostatnosti, že tato úprava právních vztahů se státem nám do té míry politicky i hospodářsky blízkým, jako je království SHS, nemůže postačiti. Již tehdy učiněn byl se strany československé vlády vládě království SHS. přesný návrh na uzavření prozatímní dohody o právním postavení vzájemných příslušníků na území druhého státu, o projednání movitých pozůstalostí a o výhonu exekučních titulů a dodána k němu podrobná osnova. Přes to, že vláda Československé republiky neomeškala nižádné příležitosti, aby věc urychlila, trvalo jednání nad očekávání dlouho. Posléze předložil československý zahraniční ministr dr. Beneš, za pobytu jugoslávského ministerského předsedy Pašiče v Mariánských Lázních, tomuto osobně nástin návrhu smlouvy definitivní, upravující naše vzájemné právní styky. Stále vzrůstající početnost našich styků soudních a rozmach obapolných vztahů hospodářských svedly konečně na jaře tohoto roku delegace obou států ke společnému ústnímu jednání, jehož úspěšným výsledkem byla smlouva uzavřená v Bělehradě dne 17. března t. r.

Československou republiku zastupoval při tomto jednání odborový přednosta ministerstva spravedlnosti dr. Emil Spira a království SHS. universitní profesor dr. Dragoljub Arandjelovič s předsedou vrchního zemského soudu dr. Janko Babnikem.

Smlouva tato vedle otázky právního postavení obapolných příslušníků před soudy upravuje, pokud jde o věci občanské, veškeru právní pomoc, osvobození od aktorické jistoty, právo chudých, projednání pozůstalostí po vzájemných příslušnících, poručenství a opatrovnictví, ověřování a průvodní moc listin, prohlášení za mrtva, udílení vzájemných informací a osvědčování o právních předpisech, pery o manželský původ dítěte, nálezy ve věcech manželských a řízení konkursní. Zvláště důležitou je úprava vzájemné vykonatelnosti exekučních titulů. Tato přispěje značnou měrou k oživení našich styků hospodářských a ke zvýšení vzájemné důvěry nezbytné pro naše vztahy obchodní.

Pokud jde o styky trestně-právní, upravuje smlouva vzájemné vydání provinilců, průvoz zločinců vydaných třetím státem, jakož f ostatní právní pomoc ve věcech trestních.

Jak vidno z těchto údajů, předči smlouva československo-jugoslovanská svojí obsáhlostí veškeré dohody, které stát náš co do úpravy vzájemných styků právních dosud s jinými státy uzavřel.

Co se týče vůdčích zásad, uplatněných v jednotlivých ustanoveních smlouvy, budiž tu uvedeno:

Právní pomoc ve věcech občanských a soudnictví nesporného (čl. 2. - 12.) poskytována bude ve přímém styku soudů a poručenských úřadů, tudíž s vyloučením obtížné cesty diplomatické. Dožádání o doručení a o právní pomoc sepsána budou jazykem státním a bude jim připojen překlad ve státním jazyku strany dožádané. Ve státním jazyku dožádané strany nutno sepsati toliko spis, který má býti doručen ve formě předepsané zákonodárstvím jejím, ale i tu lze sepsati jej vlastním státním jazykem, je-li opatřen překladem do jazyka strany dožádané. Vyřízení dožádání sepsáno bude ve státním jazyku strany vyřizující bez připojení překladu.

Dožádání se strany československé zasílána budou prostřednictvím presidií sborových soudů první stolice, ve věcech poručenských a opatrovnických též poručenskými (sirotčími) úřady druhé stolice, převzíti však budou je moci veškeré československé soudy bezprostředně. Na straně jugoslávské jsou jak ku zasílání tak i ku jich převzetí příslušny všechny soudy (čl. 2.).

Důležitým je ustanovení čl. 14., dle něhož rozhodnutí, kterým osoba osvobozená od placení jistoty nebo složení k soudu byla odsouzena k náhradě útrat sporu, bude bez předchozího slyšení stran vykonatelno též na území strany druhé.

Právo chudých, již dříve ve vzájemném poměru de facto poskytované, je nyní podrobně upraveno co do předpokladů a formalit (čl. 15. - 17.).

Čl. 18. - 27. (hlava pátá) upravují otázku projednání pozůstalosti po obapolných příslušnících. Přesně vymezeny jsou jednak povinnosti úřadů každé ze smluvních stran vzhledem ku zjištění a zabezpečení movitého majetku po příslušnících druhé strany smluvní, který bude vydán úřadům vlasti zůstavitelovy, jakož i oprávnění čelící k zabezpečení nároků dědiců, odkazovníků a věřitelů, kteří jsou příslušníky státu, kde movitá pozůstalost je. Vyhláška ediktální lhůty vztahující se k těmto opatřením uveřejněna bude na rozdíl od dosavadní praxe v obou státech.

Čl. 23. upravuje fakultativní zůstavení projednání pozůstalosti movité soudu státu, kde tato pozůstalost je.

Čl. 25. a 26. mají na zřeteli žádoucí smluvní úpravu finanční o zamezení dvojího zdaněni movitých pozůstalostí. Než k této dohodě dojde, vybere smluvní strana, která movitou pozůstalost druhé straně vydá, veškeré poplatky a veřejné dávky, které dle jejích zákonů na ní váznou.

Projednání nemovitých pozůstalostí a rozhodnutí o sporech jich se týkajících zůstanou dle uznaných dosud zásad práva mezinárodního i nadále vyhrazena soudům státu, v němž pozůstalost nemovitá leží (čl. 27.).

Tím, že před soudy ve druhém státě smluvním odpadne potřeba dalšího ověření listin vydaných od tuzemských veřejných úřadů a opačně, značně bude usnadněno uplatňování právních nároků na území druhé strany smluvní (čl. 29.).

Veřejným listinám, jakož i obchodním knihám pořízeným na území jedné smluvní strany přiznána bude v téže míře průvodní moc, jakou požívají před soudy vlastního státu, s tím omezením, že nesmí se tak díti v míře větší, než připouští právo státu, kde se řízení soudní koná (čl. 30.).

Pravoplatné prohlášení osoby za mrtvou se strany úřadů vlasti, kam tato v době, kdy stala se nezvěstnou, příslušela, platno bude též na území strany druhé (čl. 31.). To platí též o nálezech ohledně platnosti manželství, o rozluce a rozvodu, jež vydati budou příslušny i nadále úřady onoho státu, jehož příslušníky jsou manželé v době podání žaloby nebo žádosti, po případě, jsou-li manželé v této době různého státního občanství, úřady onoho státu, kam naposled společně příslušeli.

Odchylkou od dosavadní praxe, dle níž spory o manželský původ dítěte náležely přeci úřady onoho ze smluvních států, jehož státním příslušníkem dítě jest - na stanovisku tomto stojí posléze ještě smlouva československo-polská z 20. července 1922 - náležeti budou spory takové v poměru ke státu SHS. před úřady oné smluvní strany, jejímž příslušníkem je osoba, proti níž žaloba čelí (čl. 33.). Je to rozhodný pokrok, ježto ustanovení často se vyskytující, že rozhodnou je příslušnost dítěte, přehlíží, že právě tato příslušnost dítěte je nejistá, pokud manželský původ jeho není zjištěn. Mluví ostatně pro tuto novotu též důvody procesuální, zejména usnadnění řízení průvodního.

Co se týče konkursního řízení, převzata byla do smlouvy celkem ustanovení bývalé smlouvy rakousko-srbské z 30. března 1911, č. 16 ř. zák.

Všeobecně vítána bude zajisté dohoda o vzájemné vykonatelnosti exekučních titulů ve věcech občanských. Naše obchodnictvo a průmysl náš těžce nesly, že rozsudky vynesené našimi civilními soudy proti jugoslávským dlužníkům dosud nebyly v království SHS. vykonatelny. Bylo-li to na újmu obapolným hospodářským stykům, musil tím na druhé straně také nezbytně trpěti úvěr, jehož jugoslávští obchodníci u nás požívali. Díly dohodě uzavřené neutěšený tento zjev záhy pomine.

Celkem bude exekuční výkon navzájem povolován v dosahu, jenž byl stanoven býv. smlouvou rakousko-srbskou z 30. března 1911, č. 10 ř. zák. Kdežto však dle této smlouvy padati bylo žádost cestou diplomatickou, bude nyní podána žádost o povolení exekuce u soudu, kde exekuční titul vznikl, a kde jde o exekuční tituly vzniklé v řízení před soudy obecními, rozhodci nebo rozhodčími soudy, u příslušného soudu první stolice, v jehož obvodu vznikly. Soud o povolení dožádaný odstoupí žádost, zachovávaje při tom formality přede psané čl. 39., příslušnému soudu druhého, státu. Straně je však zůstaveno, aby podala žádost o povolení a výkon exekuce přímo u tohoto soudu. Vykonatelny budou rozsudky, platební rozkazy a jiná jim na roveň postavená rozhodnutí civilních soudů, soudní smíry, jakož i rozsudky rozhodčích soudů a rozhodců o majetkoprávních nárocích za obvyklých kautel, stanovených také pro rozsudky vlastních sudů. Dožádaný stát, povoluje a vykonávaje exekuci, bude se ovšem říditi vlastními zákonnými předpisy (čl. 40.).

Nové je v řízení delibačním stanovení třicetidenní lhůty ode dne, kdy spisy dožádaného soudu došly. Slyšení druhé sporné strany bude fakultativně přípustno toliko v případě uvedeném pod č. 3. čl. 41., tj. o okolnostech týkajících se řádného obeslání žalované strany k řízení, v němž exekuční titul vznikl, jakož i platného doručení rozsudku a k návrhu stany povinné v případě, že byl vydán rozsudek: pro zmeškání, za účelem zjištění, nebyla-li jí nějakou nepravidelností znemožněno, aby se řízení zúčastnila nebo aby se dala řádně zastoupiti.

Pouštěti se do věcného přezkoumání exekučního titulu soud dožádaný není oprávněn.

K zajištění nároku z exekučního titulu povoleno bude ihned prozatímní opatření proti straně povinné. Bude lze zrušiti jen dáním jistoty pro úplné uspokojení vymáhající strany (čl. 42.).

Dohoda o vydání a průvozu provinilců obsažena je v hlavě 14. (čl. 43. - 58.). Byť i dohody extradiční zpravidla nevybočovaly z běžných zásad mezinárodního trestního práva, působí tu obtíže řešení otázky, pro které trestné činy zejména vydání provinilců nastane v poměru smluvních států. Tu třeba je přizpůsobiti dohodu co nejbedlivěji jednak zákonodárství jednak kriminálně-politickým názorům, ale též praktickým potřebám každé z obou stran. A tak bylo v předložené smlouvě upuštěno od všeobecného ustanovení, jež pojato bylo do smlouvy s Německem z 8. května 1922 a do smlouvy československo-polské z 20. července 1922, dle něhož vydání bude v zásadě povolena pro zločiny a přečiny. Vzhledem ke značnější vzdálenosti obou státních území, jež postrádají také společných hranic, takže vydaný provinilec musí býti provezen ještě třetím státem, nelze popříti, že u jednotlivých trestných činů, byť i kvalifikovány byly dle zákonů obou smluvních stran jako obecné zločiny nebo častěji ještě jako přečiny, neodpovídalo by požadavkům kriminální politiky, aby pro ně uváděn byl v pohyb celý složitý aparát vydávací, jako je zatímní zatčení, eskorta rozsáhlým územím tří států ve střídavém průvodu různých bezpečnostních stráží a p. Buďtež tu příkladmo uvedeny lichva a přečiny proti předpisům o dobytčím moru. Jelikož jak objektivní tíže spáchaného činu tak subjektivní nebezpečnost a mravní smýšlení pachatelovo dochází výrazu v sazbě trestní, byla oběma stranami jakožto podklad pro vydání vzata výše trestu na svobodě, jímž zákon pachateli hrozí nebo který osobě požadované byl již pro čin její uložen. Tu však dlužno vítati, že požadovaná výše těchto trestů byla oproti bývalé smlouvě rakousko-srbské o vydání provinilců z 30. listopadu 1911, č. 18. ř. zák., snížena z jednoho roku na šest měsíců. Čin, o nějž půjde, musí ovšem býti stíhán zmíněným nejnižším trestem šestiměsíčním dle práva obou smluvních stran, tu však postačí, bude-li tomu tak třeba jen v některé části území obou států. Tím dosaženo bude jednak, že nebude činěno rozdílu mezi příslušníky téhož státu, jednak že v daném případě mezi doklady potřebnými k žádosti o vydání postačí uvésti znění onoho trestního zákona, jemuž dotyčný pachatel je podroben, byť i v jeho vlasti různé zákonné předpisy byly v platnosti.

Za okolností závažných bude arci možno ve všeobecném zájmu kriminální represe a v mezích určených vlastním zákonodárstvím povoliti vydání provinilců i pro činy, pro něž zákony obou stran ukládají trest na svobodě nižší než 6 měsíční.

Uvedené vymezení minimální sazby umožnilo smluvním stranám, by na rozdíl od zmíněné již smlouvy srbsko-rakouské z roku 1911 místo nevítaného nám systému specialisujího, který na dlouze vypočítává všechny jednotlivé trestné činy, pro něž vydání bude povoleno, dohodly se na jednodušším ustanovení generalisujícím.

Případy, kdy vyndání povoleno nebude, uvedeny jsou v čl. 46. Odpovídají všeobecně uznaným zásadám mezinárodního práva trestního. Privilegovaného postavení tzv. deliktů politických a konexních nikterak účastny nebudou trestné útoky proti tělesné bezpečnosti hlavy státu v jedné ze smluvních stran (čl. 46. al. 4.).

Neshody, jež mohly by nastati z toho, že by smluvní strany byly různého názoru co do posuzování otázky, zda v daném případě čin pokládati je za politický čili nic, budou vymezeny ustanovením, že je výhradně věcí státu dožádaného, aby posoudil, má-li čin ráz politický. Totéž platí také co do posouzení a povahy jiných činů, pro něž vydání je vyloučeno, jako o činech trestných výhradně dle vojenských zákonů trestních a dle zákonů o tisku (čl. 6. posl. odst.).

Mezi činy, pro něž vydání je vyloučeno, náležejí též ony delikty, které lze stíhati toliko soukromou obžalobou, a to vzhledem k tomu, že i dle trestních zákonů platných v království SHS. je jich jen málo, ježto i tu jde o činy menšího dosahu, tj. o cizoložství, lehčí poškození na těle a lehčí přečiny majetkové.

Pro případ konkurence dožádání různých států o vydání téže osoby bylo užito systému již přijatého ve smlouvě s Německem a v preliminární dohodě s Italií, dle něhož v první řadě vydána bude osoba požadovaná státu, jehož je příslušníkem, jinak pak státu, na jehož území spáchala zločin nejtěžší.

Také ve vydávacím styku s královstvím SHS. odpadne prostřednictví zahraničních úřadů a bude žádost o vydání podána nejvyšší justiční správou u ministerstva spravedlnosti druhé strany smluvní.

Přesné lhůty, na něž vázáno je řízení týkající se prozatímního zatčení osoby požalované, zamezí, aby vazba její, pokud čelí ku zajištění vydání, nebyla prodlužována déle, než toho k účelu zajištění je třeba (čl. 54., 55.).

Co do jazyka ve styku vydávacím, bude žádost o vydáni a její přílohy v každém případě sepsána jazykem státním, ale opatřena překladem do státního jazyka dožádaného (čl. 51.).

Nastal-li kdy případ sotva pravděpodobný, že by se během vydávacího nařízení o povolení vydání nebo průvozu ministerstva spravedlnosti obou smluvních států neshodovala ca do výkladu smlouvy, bude případ takový urovnán cestou diplomatickou (čl. 58., 63.).

Ustanovení o právní pomoci ve věcech trestních (Čl. 59. - 63.) kryjí se v podstatě s ujednáními, obsaženými v tom směru ve smlouvě uzavřené námi s Německem a Polskem. Právní pomoc tato bude požadována a poskytována ve přímém, tj. nikým nezprostředkovaném, styku mezi soudními úřady (čl. 59.).

Bude lze odepříti právní pomoc ve věcech trestních ve případech, kde není povinnosti 1; vydání osoby stíhané. Plyne z toho opačně, že i v takových případech bude lze ji požadovati a poskytovati.

Podotýká se, že pan president republiky projevil svůj souhlas s tím, aby byl tento vládní návrh předložen Národnímu shromáždění.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby návrh byl přikázán v poslanecké sněmovně výboru ústavně-právnímu a zahraničnímu a v senátě rovněž výboru ústavně-právnímu a zahraničnímu s tím, aby tyto výbory podaly o něm zprávu co možno nejdříve.

V Praze, dne 18. října 1923.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.

SMLOUVA

MEZI

ČESKOSLOVENSKOU REPUBLIKOU

A KRÁLOVSTVÍM SRBŮ, CHORVATŮ A SLOVINCŮ

O ÚPRAVĚ VZÁJEMNÝCH PRÁVNÍCH STYKŮ.

ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA a království Srbů, Chorvatů a Slovinců, přejíce si upraviti mezi sebou právní styky ve věcech občanských sporných a nesporných, vzájemnou vykonatelnost exekučních titulů, jakož i právní styky ve věcech trestních, dohodly se ujednati o tom smlouvu.

K tomu cíli jmenovaly svými zmocněnci:

President Československé republiky:

pana JUDra EMILA SPIRU,

odborového přednostu ministerstva spravedlnosti v Praze;

Jeho Veličenstvo král Srbů, Chorvatů a Slovinců…

pana

JUDra DRAGOLJUBA ARANDJELOVIČE,

profesora právnické fakulty university v Bělehradě,

a

pana JUDra JANKO BABNIKA,

presidenta vrchního zemského soudu v Lublani,

kteří po výměně plných mocí, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodli se takto:

HLAVA PRVNÍ.

Ustanovení všeobecná.

Článek 1.

Stejné nakládání.

Smluvní strany se vzájemně zavazují, že poskytnou příslušníkům druhé strany na svému území volný přístup k soudům za stejných podmínek, jako vlastním státním občanům a že jim neuloží v té příčině žádných omezení, kterým nepodléhají vlastní státní občané.

Všeobecné jazykové předpisy, platné na území smluvních stran, nejsou touto smlouvou nikterak dotčeny.

HLAVA DRUHÁ.

I. Poskytování právní pomoci.

Článek 2.

Přímý styk.

Obě strany smluvní budou si k žádosti vzájemně poskytovati právní pomoc ve věcech civilních a soudnictví nesporného, čítajíc v to i záležitosti poručenské a opatrovnické, a to v přímém styku soudních a poručenských úřadů.

Na území Československé republiky jsou k převzetí žádosti o doručení a o právní pomoc příslušny všechny soudní úřady, k jich zasílání však toliko předsednictva sborových soudů první stolice, ve věcech poručenských a opatrovnických též poručenské (sirotčí) úřady druhé stolice. Na území království Srbů, Chorvatů a Slovinců jsou jak k převzetí tak k přímému zasílání těchto žádostí příslušny všechny soudní úřady.

Je-li dožádaný úřad nepříslušný, zašle dožádání z moci úřední příslušnému úřad!,t svého státu a vyrozumí o tom současně dožadující úřad.

Vyřízení dožádání bude vždy zasláno přímo dožadujícímu úřadu.

Článek 3.

Kterým jazykem jest sepsati žádosti.

Žádosti za doručení a za právní pomoc jest sepsati z jazyku státním (oficielním) strany dožadující. Ověřiti jich není třeba, budov však opatřeny úředním razítkem úřadu dožadujícího.

Těmto žádostem a jich přílohám je přiložiti překlad v jazyku státním (oficielním) strany dožádané, jenž bude pořízen nebo ověřen přísežným tlumočníkem dožadující strany a opatřen jeho podpisem a úředním razítkem, nebo vyhotoven úředně. Překlad ten nemusí býti jinak ověřen.

Dožádaný úřad však může k žádosti dožadujícího úřadu na jeho účet sám překlad opatřiti.

Článek 4.

Obsah dožádání.

V dožádání jest udati předmět žádosti a, pokud třeba, věc krátce vylíčiti, strany pak označiti podle jména, povolání a místa stálého bydliště, případně sídla nebo pobytu. V žádostech o doručení jest udati také adresu příjemcovu a druh spisů, který má býti doručen.

Článek 5.

Způsob vyřízení.

Žádosti o doručení a o právní pomoc budou vyřízeny podle zákonů dožádaného státu.

Nicméně bude lze vyříditi je k návrhu dožadujícího úřadu také zvláštní formou, neodporuje-li to zákonům státu dožádaného.

Listiny a jiné spisy, jimiž se dožádání vyřizuje, nebudou opatřeny překladem do jazyka strany dožadující.

II. Doručení.

Článek 6.

Má-li býti spis doručen ve formě předepsané zákonodárstvím strany dožádané pro výkon doručení téhož druhu, musí býti sepsán ve státním jazyku dožádané strany, nebo opatřen překladem do tohoto jazyka. (Článek 3.)

Jinak se může dožádaný úřad omeziti na to, že provede doručení dodáním spisu příjemci, pokud tento je ochoten spis přijmouti.

Článek 7.

Výkon doručení lze odepříti, pokládá-li je stát, na jehož území má býti provedeno, za způsobilé, aby ohrozilo jeho výsostní práva nebo jeho bezpečnost.

O tom, že doručení bylo odepřeno, vyrozumí dožádaný stát bez odkladu úřad dožadující a sdělí mu důvody, proč se tak stalo.

Článek 8.

Doručení bude prokázati buď potvrzením příjemcovým, které jest opatřiti datem u ověřiti, nebo osvědčením dožádaného úřadu o tom, že, jak a kdy bylo provedeno.

Byl-li spis, který měl býti doručen, zaslán ve dvou vyhotoveních, jest toto potvrzení příjmu nebo osvědčení buď napsati na jednom z těchto vyhotovení, nebo k němu připojiti.

Článek 9.

Každá ze smluvních stran může na území strany druhé doručovati spisy také přímo poštou a vlastním příslušníkům též svými diplomatickými nebo konsulárními zástupci, aniž však při tom smí pohroziti donucovacími opatřeními nebo jich použíti.

III. Vyřizování žádosti o právní pomoc.

Článek 10.

Příslušný úřad použije při vyřízení dožádání těchže prostředků donucovacích jako při vyřízení dožádání úřadů vlastního státu, nebo žádostí podaných za týmž účelem zúčastněnou stranou.

Přeje-li si toho dožadující úřad, bude zpraven, kdy a kde bude provedeno žádané opatření, aby strany interesované mohly býti přítomny.

Článek 11.

Vyřízení dožádání lze odepříti, jestliže žádné opatření nenáleží v dožádaném státě k úkolům soudní pravomoci, nebo má-li tento stát za to, že je s to ohroziti jeho výsostní práva nebo jeho bezpečnost.

Článek 12.

Náklady právní pomoci.

Za provedení doručení a za vyřízení dožádání o právní pomoc nebudou požadovány nijaké poplatky ani náhrada jakýchkoli výloh. Výjimku činí poplatky, které dožádaný stát vyplatil svědkům a znalcům, jakož i výlohy, které vznikly dožádáním o použití zvláštní formy řízení.

Právní pomoc nesmí býti dožádaným úřadem odepřena proto, že dožadující úřad nesložil přiměřenou zálohu na výlohy, jež podle odstavce prvého tohoto článku musí býti nahrazeny, leda že by pro tatáž úřední jednání mohla býti požadována záloha také na vlastních příslušnících.

Poplatky poštovní hradí úřad odesílající.

HLAVA TŘETÍ.

Osvobození od jistot a záloh.

Článek 13.

Od příslušníků jedné ze smluvních stran, kteří před soudy druhé strany smluvní budou jednati jako žalobci neb intervenienti, nebude požadována jakákoli jistota či složení k soudu z toho důvodu, že jsou cizinci, nebo že nemají v tuzemsku bydliště nebo sídla.

Rovněž nebude požadována na žalobci neb intervenientu nijaká záloha k zajištění soudních útrat.

Článek 14.

Byl-li žalobce neb intervenient osvobozený podle článku 13. této smlouvy, nebo podle zákona platného ve státě, kde žaloba byla podána, od placení jistoty, složení k soudu, nebo od zálohy, pravoplatně odsouzen soudy jednoho ze smluvních států k náhradě útrat sporu, bude toto rozhodnutí vykonatelno bez předchozího slyšení stran též na území druhého státu, odpovídá-li požadavkům článku 3. a jeli příslušným soudem, který je vydal, potvrzeno, že nabylo moci práva.

Totéž platí o soudních rozhodnutích, kterými byla později stanovena výše nákladů sporu.

HLAVA ČTVRTÁ.

Právo chudých.

Článek 15.

Příslušníkům jedné strany smluvní přiznává se na území druhé strany právo chudých podle těchže předpisů, jež tam platí pro vlastní příslušníky.

Bylo-li příslušníku jedné ze smluvních stran povoleno právo chudých, bude ho požívati také ve všech procesních jednáních před soudy druhé smluvní strany, týkajících se téže věci. O výlohách, které by následkem těchto procesních jednání mohly vzniknouti, platí ustanovení článku 12.

Článek 16.

Vysvědčení chudoby bude vydáno úřady stálého pobytu žadatelova, nebo, nemá-li ho, úřady onoho místa, kde se právě dočasně zdržuje.

Nezdržuje-li se žadatel na území jedné ze smluvních stran, postačí vysvědčení příslušného diplomatického nebo konsulárního zástupce jeho státu.

Článek 17.

Úřad příslušný k vydání vysvědčení chudoby může si opatřiti u úřadů druhé smluvní strany informace o majetkových poměrech žadatelových.

Úřad, který rozhoduje o žádosti za přiznání práva chudých, jest oprávněn, aby prozkoumal v mezích své úřední působnosti předložená vysvědčení a informace.

HLAVA PÁTÁ.

Pozůstalosti.

Článek 18.

Příslušníci každé z obou smluvních stran mohou pořizovati závětí, dovětkem, smlouvou dědickou, darováním na případ smrti, nebo jinak o veškerém jmění, které mají na území druhé smluvní strany. Taktéž mohou příslušníci obou smluvních stran nabývati dědictvím majetkových práv i ve všech částech území druhého smluvního státu, jako jeho vlastní příslušníci.

Za právní důvod nabývání podle předcházejícího odstavce budou pokládány: zákonná, posloupnost, nárok na povinný díl, závěť, dovětek, dědická smlouva, darování na případ smrti a odúmrť ve prospěch státu.

Tím však nebudou dotčeny předpisy platné ve smluvních státech o nabývání a držbě majetku nemovitého, zejména předpisy vydané o provádění pozemkové reformy.

Článek 19.

Smluvní strany se zavazují, že si navzájem vydají movité pozůstalosti po příslušnících druhé strany ku projednání pozůstalosti a k rozhodnutí sporných otázek na ni se vztahujících příslušným soudem nebo úřadem vlasti zemřelého.

Článek 20.

Soud nebo úřad smluvní strany, na jejímž území jest movité pozůstalostní jmění, je povinen

1. zříditi úmrtní zápis, zemřel-li na jeho území příslušník druhé smluvní strany,

2. učiniti opatření nezbytná k zabezpečení a účelné správě pozůstalého jmění, aby bylo zabráněno jeho zmenšení nebo jiné hrozící újmě.

Zejména jest povinen zříditi řádný inventář veškerého pozůstalostního jmění a podle okolností případu je buď zapečetiti nebo naříditi jeho uložení na bezpečném místě nebo ustanoviti spolehlivou a důvěry hodnou osobu správcem pozůstalosti.

Opatření uvedená pod číslem 1, a 2. provede soud nebo úřad podle předpisů platných o tone ve vlastním státě. Na požádání druhé strany bude však lze je provésti i ve formy: zvláštní, neodporuje-li tato zákonům platném ve státě, kde je příslušný soud nebo úřad.

3. Jsou-li dědici nebo odkazovníci státními občany té smluvní strany, kde jest pozůstalostní jmění, nebo zdržují-li se na tomto území, jest příslušný soud nebo úřad oprávněn zadržeti na žádost těchto osob celé pozůstalostní jmění nebo postačující část jeho do té doby, dokud o jich dědickém nebo odkazovnickém nároku nebude právoplatně rozhodnuto příslušným pozůstalostním soudem nebo úřadem vlasti zůstavitelovy.

4. Stejná opatření mohou býti učiněna na žádost věřitelů, kteří jsou příslušníky smluvní strany, na jejímž území jest movité jmění, nebo kteří se na jejím území zdržují, pokud jejich nároky byly již u soudu ohlášeny. O těchto nárocích rozhodnou výlučně soudy státu, na jehož území jest movité pozůstalostní jmění.

Článek 21.

Za účelem opatření uvedených pod číslem 3. a 4. předcházejícího článku je stanoviti ediktální lhůtu nejdéle pěti měsíců, aby v ní nároky osob shora zmíněných mohly býti soudu nebo úřadu přihlášeny. Nebyli-li přihlášeny v táto lhůtě, nelze vydání movitého pozůstalostního jmění odpírati.

Vyhláška bude uveřejněna obou státech v časopise, určeném pro úřední vyhlášky, a její ověřený opis bude neprodleně zaslán soudu nebo úřadu vlasti zůstavitelovy, kterému přísluší projednání pozůstalosti; není-li tento soud nebo úřad znám, jest opis vyhlášky zaslati příslušnému úřadu konsulárnímu nebo, není-li ho, jinému zastupitelskému úřadu.