Z tohoto přehledu jest zřejmo, že počet smrtelných úrazů zůstává skoro stationerní, rovněž i úrazy těžké svou povahou se nerozmnožují. Jen počet úrazů lehkých, které dobou léčení přes 20 dní trvající se stávají těžkými, stoupá.
Hromadné smrtelné úrazy explosí třaskavých plynů a uhelného prachu v posledních dvou letech podařilo se úplně odstraniti.
Pojištění horníků pro případ nemoci, invalidity a úrazu bylo až do roku 1919 v historickém území upraveno zákonem ze dne 28. července 1889 č. 127 ř. z., pokud se týče zákonem ze dne 30. prosince 1917 č. 523 ř. z. a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi horním zákonem z roku 1854.
Zákony ze dne 29. října 1919 č. 608 Sb. z. a n., ze dne 30. června 1921 č. 248 Sb. z. a n. a ze dne 12. srpna 1921 č. 303 Sb. z. a n. o prozatímním zvýšení zaopatřovacích platů hornických, byly požitky hornických důchodů zvýšeny z průměrných částek 200 až 300 Kč ročně na aspoň 600, dodatečně aspoň 1200 Kč ročně. Tyto požitky se stupňovaly podle doby zaměstnání v hornictví, pokud se týče podle doby členské u důchodů z doby dřívější až na nejvýše 1080, u ostatních po padesátiletém členství, tj. tedy nanejvýše až na 300 Kč ročně.
Zákonem ze dne 11. července 1922 č. 242 Sb. z. a n., který nabyl účinnosti dnem 1. října 1924, bylo hornické pojištění ze základu znovu vybudováno a rozdíl mezi novo- a staroprovisionisty odstraněn. Základní částka ručního důchodu (provise) jest 900 Kč. Zvyšování této počíná po pětileté době čekací a činí nejméně 8 Kč za každý příspěvkový měsíc po době čekací, takže tento důchod může stoupnouti až na 5220 Kč.
Kdežto dřívější bratrské pokladny se zabývaly nemocenským i zaopatřovacím pojištěním, byla novým zákonem nemocenská oddělení těchto sloučena do 8 revírních bratrských pokladen (v Plzni, v Kladně, Falknově, Mostě, Trutnově, Moravské Ostravě, Zástavce u Brna a Ružomberku s přechodným sídlem v Bratislavě) a zaopatřovací oddělení do jediné, a to Ústřední bratrské pokladny v Praze.
Dříve bylo 75 pokladen, jež měly na začátku roku 1924 aspoň jednoho aktivního člena. Z těchto bylo v Čechách 34, na Moravě a ve Slezsku 16 a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi 25. Průměr aktivních členů těchto pokladen činil roku 1923 144.864, počet důchodců 74.717, a to 33.002 invalidů, 28.117 vdov a 13.598 sirotků. Součet ročních důchodů byl koncem června roku 1924 Kč 76,087.582, kdežto podle nového zákona za poměrů jinak nezměněných se bude vypláceti 121,357.329 Kč ročně.
V oboru staveb státních budov jeví se rozsah činnosti ministerstva veřejných prací v těchto číslicích:
Popud jde o státní budovy úřední, budovy státních podniků a kasáren, bylo dosud dokončeno a jest nyní rozestavěno 227 budov o stavebním nákladu asi 395,000.000 Kč, připraveny k zahájení staveb jsou projekty pro 41 budovu o rozpočteném nákladu as 136,000.000 Kč a projednávají se projekty pro stavbu 127 budov o nákladu asi 410,000.000 Kč.
V oboru státních novostaveb školských jest dokončených a rozestavěných budov 170 o nákladu asi 195,000.630 Kč, připraveny jsou projekty pro stavbu 38 budov o nákladu asi 159,000.000 Kč a ve stadiu úředního projednávání jsou projekty pro 82 budovy o nákladu asi 108,000.000 Kč.
Konečně v odvětví staveb pro účely veřejného zdravotnictví a sociální péče jest nyní dokončeno a rozestavěno 31 budov o nákladu as 79,000.000 Kč, připraveny jsou projekty pro 14 budov o nákladu 16,000.000 Kč a projednávají se návrhy na stavbu 29 budov o nákladu as 76,000.000 Kč.
Podle nynějšího stavu jednotlivých stavebních akcí jest tudíž dokončených a rozestavěných staveb státních budov 428 o nákladu as 669,000.000 Kč, připraveny jsou projekty pro další 93 budovy o nákladu as 311,000.000 Kč a ve stadiu úředního jednání jsou projekty na stavbu 238 budov o nákladu as 594,000.000 Kč.
Stavby státních obytných domů.
Od převratu bylo dosud:
1. dohotoveno 269 obytných domů a 3 obytné bloky domů o nákladu 209,830.000 Kč;
2: jest rozestaveno 92 obytných domů a 8 obyt. bloků o nákladu 68,080.000 Kč;
3. jest v projednávání stavba 2 domů (Trutnov, Turč. Sv. Martin) o nákladu as 2,500.000 Kč;
4. jest schválena stavba 2 domů (Nitra, Těšín Český) o nákladu as 3,000.000 Kč.
Závody v území republiky Československé byly před převratem spravovány resorty veřejných prací, financí, obchodu a železnic. Teprve po převratu došlo k reorganisaci správy všech zvodů, hlavně na území slovenském různým resortům podřízeném a zákon ze dne 9. května 1923, č. 107 Sb. z. a n., postavil veškero hornické a hutnické podnikání, pokud jest vykonáváno státem, pod pravomoc ministerstva veřejných prací, kde ve zvláštním odboru soustředěno jest vrchní vedení těchto podniků. Zákonem ze dne 18. prosince 1922, č. 404 Sb. z. a n., a jeho prováděcím nařízením ze dne 25. září 1924, č. 206 Sb. z. a n., byly báňské a hutnické závody postaveny úplně na základnu soukromého podnikání, na které z velké části stály již dříve. Zákon tento nezastihnul československou správu státních báňských a hutnických závodů nepřipravenu, protože již po převratu bylo zřejmo, že dosavadní vedení, jak je prováděl stát rakouský a uherský, není s to postaviti tyto závody po bok soukromé konkurenci. Již před vydáním zákona byla provedena reorganisace správy a zavedeno americké účetnictví, umožňující přesné bilancování pokud možno v nejkratších periodách.
Kutací činnost československé správy státních dolů a hutí za dobu uplynulého pětiletí byla velice rozsáhlá a týkala se nejen geologických výzkumů jednotlivých krajin, ale i provádění vrtných a sledných prací v nejrůznějších oblastech Československé republiky. Práce tyto, prováděné z největší části na Slovensku, byly a jsou spojeny se značnými finančními obětmi. Ze slovenských krajin dlužno jmenovati hlavně Báňskou Šťávnici a Kremnici, zvláště pak území severně a severovýchodně od Báňské Bystřice a to Staré Hory a Špania Dolina, kde již dříve bylo horlivě dolováno na měděnou rudu. Stát provedl se značným nákladem kutací práce v okolí Nového Knína a Bělčic v Čechách, které byly pokračováním prací započatých bývalým státem rakouským. Výsledky těchto kutacích prací byly však tak nepříznivé, že stát byl nucen je r. 1923 definitivně zastaviti. Zmínky zasluhuje provádění kutacích prací v okolí Magurky ve slovenském Rudohoří a sledné práce na bývalých pasivních dolech zlatorudných ve Zlaté Idě, které však nepřinesly příznivého výsledku. Z cínových a volframových dolů prozkoumány byly doly v Slavkově v západních Čechách a kromě toho cínové doly blízko Krupky, severně Teplic. Na železné kyzy bylo kutáno v blízkostí Tisovce na Slovensku, kde byly za tím účelem staré opuštěné doly znovu upraveny. Ministerstvo veřejných prací snažilo se od počátku, aby získalo pro stát některý výnosný uhelný terén na Slovensku neb v Podkarpatské Rusi. K tomu účelu dalo vyzkoušeti celou řadu nalezišť uhelných na Slovensku. Žel, že geologické poměry uhelných formací na Slovensku jsou omezeny na menší plochy, jinde zase tvoří malé ostrůvky, které se pro větší podniky nehodí.
Z hnědouhelných terénů byly geologicky vyzkoušeny krajiny v okolí Handlové až k Badínu, uhelné terény u Parkáň - Nány, u Šomodů, pokračování Šalgotarianských terénů a jinde. V Podkarpatské Rusi pak v krajině u Hustu, u Ilnice a Apšice.
Ve výzkumu naftových ložisek provedly státní doly dosud nejvíce ze všech podnikatelů. Vrtáno bylo až do hloubky 1000 m v území gbelském. Stát hned od počátku pokračoval horlivě ve sledných pracích v okolí Gbel. Svrchní ložisko olejové v tak zv. sarmatských vrstvách bylo již maďarským státem konstatováno. Po převzetí dolů československým státem bylo v pracech pokračováno. Hlubinnou vrtbou u Kopčan usiluje se o prozkoumání spodních vrstev u Gbel a Hodonína. Tato vrtba provádí se, aby zjištěno bylo ložisko lehké nafty ve spodních třetihorách.
Z naftových terénů bude se pokračovati hlavně v geologickém a geofysikálním výzkumu nejbližšího okolí státních naftových dolů ve Gbelech a u Hodonína.
Stát provádí kutací práce na měděné a zlaté rudy v okolí Báňské Bystřice, u Hermanců a v Chladném Údolí. Výsledky těchto kutacích prací jsou dosud uspokojivé a jest důležito, aby v nich krylo pokračováno. Kutací práce u Zlaté Idy budou brzo skončeny otevřením železoměďnaté žíly.
Dosavadními kutacími pracemi na uhlí bylo konstatováno, že nejlepší terény zajištěny jsou soukromými společnostmi. Zbylé terény jsou malého rozsahu a kromě toho dolování na uhlí jest tam stiženo právními nároky majitelů půdy. U Slovinek, blíže Krompachů, a u Badínu, konána byla důkladná geologická a hornicko-technická šetření. Rovněž pracuje se a bude se pokračovati v kutacích pracích na solná ložiska v blízkosti Marmarošské Solotviny, v kteréžto krajině byla geofysikálně a geologicky konstatována možnost nových posuvných ložisek solných.
Státní hnědouhelné doly u Mostu mají rozsáhlé důlní pole v severočeské hnědouhelné pánvi. Základem byl majetek soukromé společnosti v létech sedmnáctých minulého století v likvidaci státem převzatý. Státní doly těží uhlí dobré jakosti, jsou dobře konkurence schopny tím, že byly po převratu moderně vybudovány a jsou s to těžiti ročně přes 16,000.000 q uhlí. V nynější době jsou v provozu 4 doly: důl Julius II. v Mostě, Julius III. v Kopistech, Julius V. v Souši a Hedvika v Ervěnicích.
Dolování děje se buď v hlubině nebo v uhelných lomech. Nejvýkonnější a nejhospodárnější jest dobývání v uhelném lomu; proto se státní správa snaží, aby toto dolování i při menším zisku všade, kde ho lze užíti, zavedla.
Dobývání v uhelném lomu se děje buď ručně, neb uhelnými rýpadly. Při válečném hospodářství nebylo dbáno dosti prací přípravných, takže výkonnost dolů značně poklesla. Teprve po převzetí bylo nákupem rýpadel, lokomotiv a jiných strojů dobývacích umožněno, že těžba v době konjunktury převýšila míru předválečnou. Novými stroji byl vybaven hlavně důl Julius V. a důl Hedvika, který jest nyní největším hnědouhelným dolem v republice Československé, pokud se těžby týče. Důl Hedvika těží normálně 350 desetitunových vagonů denně. Těžba však může býti zvýšena, aniž by bylo třeba zvláštních opatření, na 450 vagonů denně. Těžba jest závislou na odbytu jednotlivých druhů uhlí, který zvláště při drobných druzích bývá spojen s obtížemi. Postavením elektrárny na dole Hedvice Ústředními elektrárnami, akc. společností, bude lze udržovati důl na maximální výkonnosti, neboť elektrárna spotřebuje nejen drobné druhy, ale i bituminesní proplástky značné kalorické hodnoty, které dosud odváženy byly na odval.
Projektuje se nový hlubinný důl u Břešťan na výkonnost 200 vagonů uhlí denně, který má nahraditi důl Julius II. blížící se svému vyčerpání.
Uhlí ze státních dolů, vybavených moderními prostředky jak pro dobývání, tak i pro třídění, jest pokud se týče kalorické hodnoty, nejlacinějším hnědým uhlím severočeského revíru a těší se proto čilé poptávce.
Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami dosáhly nejvyššího rozvoje v letech 1876 až 1879, kdy čistý výnos byl až 1,000.000 zlatých ročně. Velkou hloubkou, jdoucí až do 1350 m, zjalověním rudných žil a hlavně ohromným poklesem ceny stříbra snížila se rentabilita těchto závodů tak, že v posledních letech střídavě pracovaly s výtěžky a schodky.
Dnešní stav dolů není již daleko tak příznivý jako byl dříve. Větší část rudních žil obsahujících olovo a stříbro do hloubky se vytratila, takže zůstalo jen několik hlavních žil, jichž rudonosnost jest značně menší.
Vzhledem k těmto okolnostem a v důsledku neobyčejné důležitosti tohoto závodu pro obranu státu byla nucena státní správa přemýšleti po převratu o zmodernisování těchto závodů, jelikož nutno, aby provoz závody byl udržen co možná na nejdelší dobu. Zvýšením hospodárnosti provozu po vyrubání zbytků rud na žilách mariánského, šefčínského a vojtěšského dolu bude lze tyto doly opustiti a koncentrovati provoz důlní na jednom dole, čímž se značné zmenší celková režie.
V druhé řadě bylo nutno opatřiti pro příbramský závod lacinou pohonnou energii. Z toho důvodu bylo jednáno s Jihočeskými elektrárnami a Západočeským elektrárenským svazem, s nimiž bylo docíleno výhodných smluv o odběru elektrické energie. S přeměnou dosavadních neekonomických partiích strojů na stroje elektrické bylo započato a v příštím roce bude elektrifikace závodu dokončena.
Značná produkce nadbytečného režijního zaměstnanectva všech kategorií a reorganisace správy přispěly nemálo k ozdravění poměrů provozních.
Studují se nové metody jak pro úpravu rud, tak i pro zhutnění upravených rud. V nejbližší době bude opatřena huť novými zařízeními na srážení kouřových plynů elektrickým proudem o vysokém napětí, protože dosavadní způsob jest velmi nákladný a pro pracující nezdravý.
Ve státních dolech na uranovou a radiovou rudu v Jáchymově se dolovalo již od polovice 15. století, nejdříve na stříbro a podřízeně na olovo, později na, kobalt, arsen a vismut. Od r. 1853 vyrábějí se uranové barvy, kterých se používá v industrii skla a porcelánu a od roku 1898 vyrábí se i radium. Po převratu byl zastaralý provoz na státních dolech jáchymovských zmodernisován hlavně zavedením elektrického pohonu. Elektrický proud se odebírá z elektrické centrály v Novém Sedle pomocí dálkového vedení. Veškeré dosavadní stroje o nepatrné výkonnosti byly zaměněny stroji elektrickými a doly vybaveny moderními prostředky jak pro dobývání, tak i pro čerpání vod a těžbu rud.
Důl "Svornost" od poloviny minulého století zatopený, obsahující dle starých záznamů uranové a radiové žíly dosud neotevřené, byl do června 1924 odvodněn.
Pramen, který v minulém století způsobil zavodnění dolu, byl nalezen a voda z něho vytryskující shledána vysoce radioaktivní. Pramen z tohoto dolu a starý pramen z dolu Wernerova se čerpají do státních lázní v Jáchymově.
Důl "Svornost" byl v r. 1922 a 1923 znova vystaven a opatřen elektrickými stroji. Po vyčištění starých chodeb bylo započato s pracemi v hlubině.
Doly na stříbro; zlato, olovo a měď u Báňské Šťávnice existují již od 11. století. Počátkem 16. století rozvinulo se hornictví v B. Šťávnici a počet dělnictva stoupl až na 4000 a výroba stříbra na 5700 kg ročně. Obtíže při čerpání vody udusily brzy tento rozvoj a způsobily za nedlouho opět úpadek dolů. Teprve po dokončení dědičné štoly Josefa II. nastala nová a poslední doba rozkvětu v létech 1790 až 1865. Průměrná roční výroba v té době stoupla na 6700 kg stříbra, 150 kg zlata a 500 q olova. Od roku 1865 jsou šťávnické doly opět v úpadku.
V posledních desetiletích před převratem nebylo čeleno úpadku moderními zařízeními, resp. novými investicemi, jakož i otvíráním a hledáním nových rudných polí. Bylo vyrubáváno a vykořisťováno ze zbývajících vydatnějších partií co možno nejvíce a pomíjeny nové výzkumné a otvírací práce skoro docela. V takovém stavu byly doly převzaty.
Po převratu byly doly tyto udržovány v provozu s velmi značnými peněžními oběťmi.. Dolové prostory byly prozkoumány jak po stránce geologické, tak i po stránce technicko-montanistické a hospodářské vlastními inženýry, zdejšími a cizími znalci. Dobrozdání po stránce montanisticko-technické a hospodářské dospívala vesměs k jednotnému celkovému závěru, že racionelní provoz dolů, při nedokonalosti stávajícího zařízení, při vyčerpanosti dobývacích polí, při chudé kovnatosti rud vůbec a konečně i při dosavadním neekonomickém způsobu práce jest nemožným.
Po zjištění důlních partií, které byť i při méně uspokojivé kovnatosti rud opravňovaly ještě k tomu, aby v hornické činnosti bylo ovšem ve ztenčené míře, avšak systematicky pokračováno, byl pro šťávnické závody vypracován reorganisační program.
Dle toho podniká stát pouze další práce výzkumné a sledné ve zmíněných důlních částech, vykazujících ještě nadějnost, hledá nové rudné prostředky, pracuje na novém způsobu úpravy rud, získává a přivádí do B. Šťávnice elektrickou sílu z vodních elektráren, aby bylo možno s jistotou zjistiti rentabilitu příštího hornického podnikání v tomto schudlém kraji a umožniti zavedení náhradního průmyslu.
Doly na zlato a stříbro v Kremnici lze čítati mezi nejstarší doly na území Čsl. republiky. Počátek pravidelné činnosti hornické v Kremnici začíná v 9. století, město samo však založeno bylo již r. 770 a hornictví vzniklo ještě daleko před tím. Četné a mocné křemenné žíly s obsahem zlata daly městu jméno a bohatství těchto žil dalo obživu jeho obyvatelstvu po mnoho a mnoho let.
Kremnické zlatonosné křemeny uloženy jsou v Rudohoří středního Slovenska, v němž jedním z rudních středisek jest Kremnice. Od roku 1901 jsou kremnické doly pasivní.
V důsledku neudržitelné pasivity dolů byla současně jako v B. Šťávnici provedena po převzetí reorganisace provozu. Veškerá činnost jest nyní soustředěna na slibnějších partiích důlních, pracech výzkumných a otvíracích, kdežto dobývací práce a provoz úpraven jest zastaven.
Po převratu byla vybudována v jámě č. IV. 240 m pod povrchem elektrická hydrocentrála o 1500 HP, která využívá spádu vody Turčekovského vodovodu a dodává potřebný proud dolům, městu Kremnici a státní mincovně a elektrovodnou sítí Středoslovenských elektráren též dolům v B. Šťávnici. K plnějšímu využití vodní energie, která jest v Kremnici k disposici, potřebují hydroelektrárny dalšího vybudování.
Doly na železnou rudu v Rožnavě dobývají ocelek a hnědel, jenž přichází v rudních žilách, tektonickými poruchami velmi rozrušených.
Těžení rudy děje se hlavně štolami. Vytěžená ruda se nejprve třídí, pak praží v pecích a pražené se zasílá k dalšímu zpracování do vysoké pece v Tisovci. Přebytečná ruda se prodává.
Doly trpěly zejména v poslední době nedostatkem odbytu, způsobeným jednak hospodářskou a valutovou krisí, hlavně však nepříznivým geografickým položením závodů a obtížemi spojenými s prodejem rudy do zahraničí.
Doly na železnou rudu v Železníku zásobují rudou vysokou pec v Tisovci, s níž jsou spojeny visutou lanovou drahou. Na závodě byly postaveny pražecí pece přenesené z Tisovce a další stavba nových pecí jest nutna, aby provoz dolů byl s to dodati potřebné množství rudy pro nově vybudovanou tisoveckou vysokou pec, jež má nyní větší výkonnost. I u tohoto závodu jedná se hlavně o to, zvýšením výroby snížiti režii a prodejem přebytečné rudy, po níž jest dosud poptávka, učiniti závod aktivním podnikem.
Státní železárny a ocelárny na Slovensku sestávají z oceláren, válcoven a rouroven v Podbrezové, slévárny a smaltovny v Hronci a vysoké pece v Tisovci. Pokud byly ve správě maďarského státu, dodávaly veškerou výrobu státním drahám a loděnicím, takže neměly co činiti se soutěží soukromých podniků. Změnou politických poměrů po převratu a současně i hospodářských poměrů ve střední Evropě nastala pro veškerý slovenský průmysl kovodělný doba krise, neboť měl soutěžiti při svých zastaralých nařízeních s vyspělým průmyslem ostatních zemí republiky.
Soukromé železářské společnosti slovenské provoz ponejvíce zastavily a své zaměstnance propustily. Stát však všemi možnými finančními obětmi snaží se čeliti odprůmyslnění Slovenska, hlavně pokud se týče oboru kovodělného průmyslu. Nepřikročil k zastavení zaostalých závodů, jak to provedly soukromé společnosti, nýbrž postupným zdokonalováním zařízení jednotlivých provozních odvětví snažil se učiniti státní podniky schopnými soutěže se soukromým průmyslem ostatních zemí.
Již v roce 1921 bylo přikročeno k částečnému zdokonalování zařízení železáren v Podbrezové a Hronci dle programu rozvrženého na několik let. Zpočátku, pokud investiční náklady následkem značně vysokých cen průmyslových výrobků a stavebních hmot byly vysoké, byla nejprve mechanisována obsluha zařízení jednotlivých provozních odvětví a prováděny rekonstrukce pracovních strojů pokud možno ve vlastních dílnách přebytečnými dělníky, které nebylo možno propustiti při nastalé krisi nezaměstnanosti.
Jelikož provoz vysoké pece v Tisovci byl nanejvýš nehospodárný, bylo již v roce 1921 započato s úplnou přestavbou tohoto závodu. Dle projektů doporučených předními železářskými odborníky byla v létech 1921 až 1923 přestavěna vysoká pec na výrobu 10 vaganů surového železa denně a vybavena moderními dopravními prostředky pro přívoz surovin na kychtu, čímž obsluha vyseká pece z větší části byla zmechanisována. Pro odvoz surového železa od vysoké pece na stanici bude postavena vlečná kolej. S přípravnými pracemi pro spodní stavbu vlečné koleje bylo právě započato.
Rekonstrukcí a novými zařízeními zjednodušil a zdokonalil se provoz vysoké pece, takže možno předpokládati, že prosperita závodu bude při výhodných odbytových poměrech zajištěna.
Ku pronikavé reorganisaci správní a k větším nákladným přestavbám v Podbrezové byla přikročeno po stabilisaci cen v roce 1924. Napříště budou přestavěna v prvé řadě ona provozní odvětví, na jichž výrobky dle nynějšího nového hospodářského stavu jest zaručen stálý odbyt. Bylo již započato s přípravnými pracemi pro stavbu nové jemné válcovny v Podbrezové, bylo objednáno strojní zařízená a zadány elektrické hnací stroje. Zároveň byly dokončeny rekonstrukční práce střední válcovny na výrobu úhlového železa a důlních kolejnic. V příštích letech bude se pomýšleti na přestavbu ocelárny, hrubé válcovny, rouroven a na stavbu centrálních mechanických dálen.
Veškeré tyto novostavby značně přispějí ku zlepšení finančního stavu státních slovenských kovodělných podniků a umožní státní správě udržeti tyto závody v provozu ku prospěchu slovenského obyvatelstva.
Solivary v Solnohradě u Prešova pracují s nynějším provozním zařízením od doby, kdy po zatopení solných dolů r. 1752 bylo tam zavedeno odpařování solanky čerpané ze zaplavených bání. Poněvadž způsob odpařování provádí se tam způsobem zastaralým a neekonomickým, rozhodlo ministerstvo veřejných prací r. 1922 postaviti u prešovského nádraží moderní solivar, kde odpařování solanky se bude díti ve vakuových kotlích způsobem daleko úspornějším než dosavad. Vybudováním tohoto solivaru bude lze docíliti více než 60.000 q jemné tabulové soli ročně. Solivar bude dán počátkem roku 1925 do plného provozu a bude jím dána též možnost zpracovati zemitou, jinak nepotřebnou sůl z dolů v Marm. Solotvině na jemnou tabulovou sůl.
S novým solivarem byly postaveny současně budovy správní a obytné.
Vyčerpáním slané vody z dolů solnohradských pro solivarský provoz stanou se staré báně přístupnými a bude lze v příštích letech obnoviti v nich dolování na kamennou sůl.
Solné doly v Marmarošské Solotvině jsou s to zásobiti celé území Československé republiky kamennou solí, z níž část se ještě dováží z ciziny, s kterou s ohledem na nepříznivé geografické položení solných dolů k spotřebním místům v důsledku vysokých přepravních tarifů nelze soutěžiti. V provozu jsou 2 doly, a to důl Ludvíkův a Františkův; posléze jmenovaný jest přes 115 roků starý. Vlastní dolování děje se doposud ručně, těžba, která za režimu maďarského obnášela as 16 až 20 vagonů denně, byla zvýšena za pol. správy až na 50 vagonů denně. Dolovaná kamenná sůl semílá se z části v nově postaveném státním mlýně v Marm. Solotvině, z větší části se však odváží k solným mlýnům v Olomouci k zásobování hlavně Čech, Moravy a Slezska. Postavením mlýna na dolech bylo docíleno hlavně toho, že semletou sůl pro Slovensko a Podkarpatskou Rus netřeba více dovážeti z Olomouce.
Povrchové i důlní zařízení bylo velmi zaostalé a bylo je třeba řádně opraviti a doplniti. Protože data o uložení solného ložiska byla před převzetím odvezena, bylo nutno provésti hlubinné vrtby za účelem zjištění mocnosti a rozlohy solného uložení. Výsledek těchto vrteb je dosud velice uspokojivý.
Ježto v důsledku zvýšené těžby bylo nutno přijmouti mnoho nových dělníků, nastala v Marm. Solotvině velice tísnivá bytová nouze, která se stále ještě přiostřuje tím, že mnohé domky dělníků, postavené na poddolované a vyloužené půdě, se sesouvají. Závod hodlá pokračovati v započaté výstavbě domů pro zaměstnance stavbou dělnické kolonie.
Aby sůl byla schopna konkurence na světovém trhu, započalo se se strojním dolováním, jež sníží značně výrobní náklady.
Vybudování těchto dolů moderními zařízeními a elektrisace jest nejbližším úkolem státní správy.
Státní naftové doly ve Gbelech leží v území vzdáleném 5 km na východ od řeky Moravy v nížině mezi Moravou a Malými Karpaty. K odkrytí gbelského naftového terénu pojí se jméno sedláka Modlena, který používal výronu zemního plynu k vytápění své chatrče. O explosi, která tam nastala a jež zničila část chalupy, dozvěděla se v r. 1913 uherská vláda, která započala s vrtbami v okolí za účelem dobývání zemního plynu. V r. 1914 byl však navrtán olejonosný písek a nastala erupce oleje, která dala vznik těmto dolům. Ložiska olejová jsou v sarmatském stupni miocénu v hloubce 140 až 260 m.
Po převratu r. 1918 ocitla se státní správa československá před těžkým úkolem. Nebylo dostatek odborných sil a scházely dosavadní geologické výzkumy a statistická data, které byly odneseny. Úsilí státní správy podařilo se veškeré obtíže přemoci, takže těžba předválečná byla v krátké době překonána.
Pod správou československou bylo provedeno 121 vrteb oproti 69 vrtbám, provedeným před převratem.
U závodu byla postavena emulsní stanice, ve které se dělí surová nafta od vody, dále vybudována exhaustorová stanice, kde se získané zemní plyny zhušťují a dodávají státním drahám pro osvětlování vagonů.
V poslední době těžby oleje ubývá, neboť za vyčerpaným olejem postupuje voda, Státní správa zamýšlí hlubinným dolováním jako v Elsasku zbylý olej dobýti a pracuje na projektech k zahájení provozu.