Budeme žádati zrušení tohoto jazykového zákona a nahrazení jeho zákonem jazykovým, který odpovídá smlouvě mírové, a musíme trvati na tomto požadavku. Buďte přesvědčeni, že nebude žádného pokoje, dokud v této otázce nebude dosaženo nápravy, ne snad z nějakých národnostních důvodů, nýbrž jenom s toho hlediska, že každý člověk, každý stav v tomto státě musí nalézti před úřady své právo. A jestliže nám vyčítáte, že ve starém Rakousku to bylo právě tak, což chcete býti následovníky starého Rakouska? Což pak chcete znovu ty poměry, jaké byly za starého Rakouska? Myslím, že žijeme v demokratické republice. Či snad pouze jméno se změnilo a podstata zůstala táž? Jestliže vy ovšem stojíte na stanovisku, že všechno má zůstati tak, jak to bylo za starého Rakouska, pak snad máte pravdu. Ale na tomto stanovisku přec vy sami nebudete chtíti státi. A jestliže chcete vytvořiti lepší stát, než bylo to staré, bídné Rakousko, tu musíte se držeti i v této otázce pouze práva a spravedlnosti, předpisů mírové smlouvy, která sice sama o právu a spravedlnosti mnoho neví, a ne jednati proti smlouvě mírové, proti zákonům, proti právu a spravedlnosti.
Obdařili jste nás také jednacím řádem. Tento jednací řád jest snad vzorem jednacího řádu, jaký nemá býti. Měli jste určitě - alespoň si to představuji - úmysl zabrániti obstrukci a vy víte, že nejsme přátelí obstrukce, že jsme ani ve starém Rakousku nikdy neměli účasti na nějaké obstrukci. Spíše však vy, pánové! Vy jste již za starého Rakouska dělali obstrukci, a jestliže nyní chcete obstrukci zcela odstraniti, jest to zřejmě proto, že jste ze své vlastní činnosti poznali, jak škodlivou taková obstrukce jest. Připouštím tedy, že jest nutno obstrukci odstraniti, ač se obávám, že pánové si budou do toho často sami stěžovati.
Avšak tím zabili jste nejen obstrukci, nýbrž i oposici. Učinili jste nemožným, aby projednávány byly návrhy poslanců v poslanecké sněmovně nebo v senátě, když tomu nechcete. Tento iniciativní výbor, který vlastně zaslouží si jméno guillotiny, není nic jiného, než výbor dosazený k tomu, aby každý návrh, kterého si většina a vláda nepřeje, nebyl připuštěn do porady, aby se znemožnilo vůbec mluviti o tom, čeho si vláda a většina nepřejí. Avšak jednací řád propůjčuje také předsedovi takovou moc, takovou nadvládu nade všemi poslanci, jaké posud nikdy v žádném jednacím řádě na světě nebylo. Myslím, že jste si to mohli všechno uspořiti. Jednací řád by býval mohl býti zjednodušen, kdybyste byli řekli: >O všech návrzích rozhoduje sněmovna bez debaty.< To se přichází stokráte a stokráte. Debata jest v tomto jednacím řádě omezována, jak jen možno. Nechcete nás ve všech otázkách připustiti ke slovu. Dnes nás, zítra snad jiné. Snad tento jednací řád obrátí se jednou dokonce proti vám. Také i to jest lehko možno. Jest to však jednací řád, který podle mého mínění není příliš důstojný demokratického sněmu. Musíme přece předpokládati, že v demokratickém sněmu, vybudovaném na základě volného práva hlasovacího, které ovšem také není tak dočista volným, jak říkáte, nedojde již k nějaké obstrukci. Proti obstrukci mohou býti vydána všemožná ustanovení, ale oposici nesmíte umlčovati. Sněm bez oposice jest předem odsouzen k smrti. Říkáte, že hlasovací právo, které jste stvořili, jest nejsvobodnější, nejliberálnější na světě. Připouštím, pánové, že volební řád ve svém celku jest skutečně dobrý. Dvě věci však v tomto volebním řádě bych vytkl přece. V prvé řadě jest to dávání přednosti volební skupině pražské. Odůvodnili jste to tím, že Praha jest kulturním střediskem, hlavním městem republiky. O tom možno býti i jiného názoru. Jsou ještě jiná kulturní střediska. Vy však přibrali jste k Praze ještě jakési zázemí, které dosahuje až k Moravě. Proti tomu bych se již ohradil, že snad Německý Brod nebo některé jiné z míst náležejících do volebního kraje tohoto, stojí výše než naše místa v německých krajích Čech nebo než Plzeň neb Mladá Boleslav. Myslím, že všechna tato místa stojí alespoň na úplně stejné kulturní výši. Nebylo tedy správno, že jste tomuto kraji volebnímu přede všemi ostatními okrsky volebními dali takové přednostní právo hlasovací. Mohli jste snad takové přednostní právo hlasovací dáti Velké Praze, ale tím, že překročili jste obvod Velké Prahy, učinili jste počátek bezpráví i v tomto směru.
A pak za druhé zákon o stálých voličských seznamech. Tento zákon povede skutečně k zbahnění celého aparátu volebního. Každého půl roku, ať již volby se konají nebo ne, mají býti nově zakládány stálé voličské seznamy. Také žádný člověk nebude se starati o tyto stálé voličské seznamy, nikdo nebude o to pečovati, aby byl také skutečně do těchto seznamů zapsán, poněvadž si řekne: >Volit se beztoho podle nich nebude.< Nemohu to sice věděti, avšak prostý člověk tak myslí: >Podle těchto stálých voličských seznamů se nevolí, o tyto stálé voličské seznamy se zhola nic nebudu starat.> A dožijeme se toho ještě nyní, že od stálých voličských seznamů bude upuštěno pro naprostou neúčast veškerého obyvatelstva.
A dále, dámy a pánové! Velikou vadou těchto volebních seznamů jest, že rozšiřuje podmínku stálého bydliště ze třech měsíců na šest, sedm, osm a devět. Ačkoliv zákon sám praví, že mají voliti ti, kteří v dotyčném místě bydlí po tři měsíce, stálými volebními seznamy tento požadavek protahuje se o celé měsíce a to postihuje výhradně pracující třídy obyvatelstva, neboť tyto jsou pohyblivým živlem. Stěhují se s místa na místo a tak přichází o své voličské právo. Vím ovšem, že člověk podrží volební právo tam, kde v době založení voličských seznamů volil, nemůžete však požadovati, aby dělník, který dnes přesídlí z Teplic do Opavy, jel k volbám z Opavy do Teplic, aby mohl vykonati své právo voličské. To nejsou snad věci národnostní. V těchto věcech, jak doufám, se shodném. Ale prosím, aby vláda uvážila, zda nebylo by možno nějak nahraditi tento zákon o stálých seznamech voličských, zda nemohlo by se nějak vyhověti těmto námitkám.
Pan ministerský předseda promluvil dále o školství, v prvé řadě o universitě a prohlásil, že popírá tvrzení, jako by německá universita byla znásilněna, a že tvrdí, že pouze pojmenování university podle Ferdinanda bylo odstraněno. Avšak, pane ministerský předsedo, kdyby se nic již dále nebylo stalo, než že jste učinili z Karlo-Ferdinandovy universitu Karlovu, a že jste vzali německé universitě její pojmenování, podle mého názoru bylo by jméno >Německá universita v Praze< nejvhodnějším, my nepotřebujeme žádného jména, žádného Karla a žádného Ferdinanda, kdyby se ničeho více nebylo stalo, než to, pak by si na to nestěžovala opravdu ani universita ani my. Avšak, pánové, vy vzali jste německé universitě v Praze její majetek! O to se jedná! Vzali jste jí Carolinum, prohlásili jste je výhradním majetkem university české, jedním škrtnutím péra vzali jste jí archív, registraturu, odznaky, obrazy a vše.
Zrušili jste autonomii university tím, že jste ji učinili ve všech bodech na ministerstvu závislou. (Souhlas na levici.) To jest úprava otázky universitní, kterou nemůžeme trpěti. My nejsme pro autonomiii university v tom smyslu, jak doposud zjevně byla, nejsme přívrženci myšlenky, že pouze profesoři sami mají rozhodovati o universitě, my žádáme spíše, aby každý národ spolurozhodoval stejné o svých školách vůbec jako o universitách a aby běh university nebyl řízen pouze profesory nebo pouze profesory a studenty, nýbrž společně se zástupci celého národa. (Souhlas na levici.) V tomto smyslu žádáme úpravu samosprávy universitní a tím přecházím k našemu školství vůbec.
Pan ministerský předseda řekl: >Zrušili jsme několik škol.< Bylo jich, pokud se pamatuji, pouze v Brně, myslím, třináct neb patnáct (Výkřik německý: Sedmnáct!), tedy sedmnáct, >kterých Němci sami nepotřebovali, které byly zřízeny za neblahé vlády starého Rakouska.< Z tohoto důvodu mohly by býti zrušeny všechny školy. Nezrušili jste pouze několik škol, nýbrž zrušili jste na sta škol a tříd, zvláště na Moravě, a jestliže se říká, že v mnoha z těchto tříd bylo pouze málo žáků, tu vám řeknu: I kdyby byl počet dětí sebe menší, patří jim přec školní třída. Neměli jsme a nemáme ničeho proti tomu, abyste i vy zřizovali si své školy v neomezeném počtu. Odvoláváte-li se opět na starou rakouskou vládu, musíte se také sami toho chopit. Ale zrušiti třídu, zavříti školu, to jest nekulturní čin v nejvyšším stupni (Souhlas.) a není pro to žádné omluvy. I kdyby tu bylo sebe méně dětí, musí se jim dostati možností navštěvovati školu, a požívati školního vyučování (Výkřiky.), a konečně, vy jste zřídili také školy pro deset, dvanáct neb čtrnáct dětí. Plným právem, pravím, máte plné právo a povinnost takové školy zřizovati, nikdy vsak neměli jste práva nám naše školy odnímati. (Souhlas na levici.)
My žádáme, aby školství bylo postaveno na docela jinou základnu. Jestliže v některém směru, tedy zde by mohl býti národnostní spor úplně odstraněn tím, že by každý národ své školy sám vydržoval a sám platil. (Souhlas.) Pak nebude žádný národ zřizovati přespříliš mnoho škol, poněvadž je sám musí platiti. Pak bude zřizovati a míti každý národ jen ty školy, kterých potřebuje. Proto žádáme, zvláště pro naše školství, úplnou národnostní samosprávu. Ani v této otázce nesmíte se oddávati klamu. Jest to životní otázka našeho národa a v této otázce nemůžeme ustoupiti, nemůžeme ustati, dokud nebude vyřízena v tom smyslu, dokud nebudeme míti možnosti zaříditi své školy, jak za dobré uznáme, zříditi tolik škol, kolik můžeme a chceme a pak také i své školy platiti.
Také velmi málo jste vykonali v tom směru, abyste změnili ducha ve škole. Ničeho jste neučinili, aby vzdělání našich učitelů se změnilo. My víme to bohužel velmi dobře, že dnes velká část právě našich učitelů zvláště na školách středních a vysokých jest hlasateli reakce. My žádáme a chceme provésti, aby tomu byl učiněn konec. My chceme, aby naše školy národem a pro národ tak byly zřízeny, jak si toho národ žádá a přeje. Požadujeme národnostní samosprávu netoliko z důvodů národních, nejen proto, aby národnostní spor o školy, tento nejohavnější spor, který může býti, konečně jednou byl odpraven se světa, nýbrž také, aby náš národ mohl sám školy podle svých potřeb si zřizovati.
Pan ministerský předseda nezmínil se ani slovem o militarismu, jehož máme přece v této republice povážlivě dosti. (Německý výkřik: Hůře než v Prusku!) Nechci říci, že je horší než pruský, to je sotva možno, ale téměř se pruskému blíží. Což vám vůbec nevadí, že dnes v této republice zavedli jsme militarismus, jakého snad ve starém Rakousku nebylo, alespoň v míru nebyl tak zlý, jako dnes! Máme ohromné vojsko - vím, pokud je ho potřeba. Máme dnes přespočet důstojníků, poměrně více než jich mělo Rakousko a militaristický duch ovládá velmi velkou část vašeho veřejného života. Odstranění pak tohoto vojáckého ducha, militarismu v republice vůbec mělo by přece býti prvním požadavkem každé socialistické strany. Stanovili jste zákon, podle kterého prozatím stávající vojsko má býti ponecháno, a nemýlím-li se, může v r. 1924 neb 1925 na místo vojska nastoupiti milice. (Výkřiky.) Myslím, že nějak tak zákon ten zní. To však nestačí. Musíme o to se snažiti, aby stávající vojsko bylo rozpuštěno, aby lidé opět byli vráceni práci a pokud možno rychle učiniti přítrž systému militaristickému, musíme militarismus odstraniti. Vždyť víte právě tak dobře jako my, že pravý pokrok není možný pod militaristickou vládou. (Souhlas.)
O otázce zahraniční politiky se pan ministerský předseda z pochopitelných důvodů vyslovil velmi zdrženlivě. Tato otázka totiž souvisí úzce s poměry v tomto státě vůbec. Tento stát vznikl jako výtvor konce války, který rozhodl pro dohodu. A z nadšení nad tím, z plně oprávněného a pochopitelného nadšení, že český národ nyní zase nabyl své svobody, založili jste tento stát. Nechtěli jsme vás ani v nejmenším o to připraviti, nebyli jsme ani v nejmenším proti zřízení tohoto státu. Podíváte-li se na náš starý program, který jsme společně svého času v r. 1899 uzavřeli, vidíte, že nikdy nestáli jsme nepřátelsky proti zřízení takových států. Avšak takové nadšení, které které jste projevovali, není přec, abych to řekl dle známého lidového rčení, jako slanečci, které možno na mnoho let uschovati. Jednou konečně přec musí toto nadšení ustoupiti poznání skutečnosti, konečně jednou musíte se vybaviti z toho víru nadšení a nahlédnouti skutečnosti, které tu opravdu jsou. Jako důsledek okolností, že jste byli ve válce a po válce spojenci a druhy - nevím, jste-li spojeni či sdružení, to mi není dosti jasno - dohodových států, podrželi jste do dneška toto stanovisko. Což neuznáváte, že všude tam, kde na to přijde, dohoda stala se hlasatelkou reakce? (Souhlas.) Neuznáváte, že dohoda to jest, která žene Polsko do války proti sovětovému Rusku? Nevidíte, že právě dohoda podporuje v Uhrách hanebnou vládu Horthyho? Neuznáváte to? Jednou Anglie, jednou Francie, vše jedno. A my zde prohlašujeme vám zcela otevřeně: Jestliže snad pokusí se ti uherští pánové a jejich spojenci, které možno nalézti ne jen mimo tento stát, rozšířiti režim, který zavedli v Uhrách, také na tento stát, pak naleznete v německém dělnictvu pomocníky, kteří nejrozhodnějším způsobem vystoupí proti takovému pokusu. My nedáme si nikdy líbiti takovou Horthyho vládu, to mohou vzíti na vědomí ti, kteří snad tajně chovají ve svých prsou takové naděje. Což však nevidíte, že všude a všude jest to dohoda, která podporuje tyto reakcionářské státy? A nebylo by na čase, zavést také v zahraniční politice nápravu, také v zahraniční politice se zamysliti a snad dojíti k tomu, aby počato bylo s novými směry v zahraniční politice? Sliboval vám - myslím posl. Dr. Kramář to říkal, co vše můžeme od dohody očekávati, že miliony se k nám pohrnou. Myslím, že z těch milionů jsme viděli velmi málo, které nám byli slíbeny. (Výkřiky němec. senátorů.) Ano, pánové, toho poznali jsme málo, a co nám poslali potraviny a suroviny, to jsme musili draze zaplatiti. Ničeho nám nedarovali. Ještě však něco: Nemusíte dojíti k poznání, že nic tak nedovede zvýšiti nebezpečí války než spolky států mezí sebou? Víme dnes zcela dobře, že poslední válka byla spolu způsobena dvěma velikými spolky v Evropě, a jsme toho názoru, že Česká republika, chce-li obstáti, musí se zříci všech spolků a dohod, že musí hledati přátelské styky se všemi státy, a ne spolky, ať již se státy dohodovými, ať jinými, A tu dožadujeme se především přátelských styků se sovětovým Ruskem. Tam leží naše budoucnost. Jestliže snad ještě dnes není dána možnost navázati s Ruskem styky obchodní, jednou přec k tomu dojde, a pak jsme v otázce výživy, opatřování surovin v prvé řadě odkázáni na Rusko. Již z toho důvodu, když již ne z jiných, musí záležeti republice na tom, pokusiti se o mír se sovětovým Ruskem a doufáme, že toto sovětové Rusko potrvá, věříme to pevně, přejeme si, aby v prvé řadě se sovětovým Ruskem byly navázány přátelské styky. Dále však také s oněmi zeměmi, které jsou našimi nejbližšími sousedy, kteří jdou s námi ve směru demokratického rozvoje státního v jedné řadě; jest to Německo a Německé Rakousko, a proto žádáme také, abychom s těmito oběma státy žili v přátelství, v nejupřímnějším přátelství, neboť můžete dělati, co chcete, zeměpisných skutečností nepřevrátíte. Nebudete moci zeměpis změniti, a nemůžete sprovoditi se světa skutečnost, že Německo a Německé Rakousko jsou našimi nejbližšími sousedy a že dohoda, Francie a Anglie leží od nás velmi daleko. Proto žádáme, aby byly navázány přátelské styky se všemi státy, především ale s Německým Rakouskem, Německem a sovětovým Ruskem.
Pánové, předložíme-li si nyní otázku, zda dány jsou pro nás věcné předpoklady pro spolupráci ve smyslu výzvy pana ministerského předsedy, nemůžeme přijíti k jinému výsledku, než že pro tuto chvíli z hospodářských, ústavně-právních, politických a národnostních důvodů nelze počítati na naši spolupráci. A tím přicházím ke konci a hlavnímu bodu. Celý vývoj tohoto státu, zřízení tohoto státu, jeho celé bytí trpí jednou vadou: že jest vybudován na násilí, a pokud tomu tak bude, nemůže dojíti k nápravě. Vy jste vybudovali tento stát a vnutili jste nás do tohoto státu, aniž jste se nás ptali, aniž dali jste nám možnost rozhodnouti samostatně o svém osudu. Dokud nedostane se nám práva sami o sobě rozhodovati, dokud nepřijdete samí, z vlastního přesvědčení nebo donuceni poměry k tomuto názoru, bude velmi těžko říditi tento stát. Násilí jest živel, o němž praví staré přísloví, nebo lépe stará věta: Jest to moc, která musí stále ploditi zlo. Stát zřízený násilím může býti jen násilím udržen a to vtiskuje tomuto státu již předem Kainovo znamení rozpadu, smrtí, a proto, pánové, vás varuji, proto snažím se vás přiměti k obratu, abyste opustili stanovisko, které jste svého času přijali od vzbouřenců, s kterými nechcete jednati, a dopřáli nám dojíti našeho práva. Pak bude, pokud tento stát potrvá, ať kratčeji, či déle to bude, snad spolupráce možná a pak utvoří se mezí námi jasné a čisté poměry. Pak přijdeme opět k tomu, co chceme, o co usilujeme a v co doufáme, že v tomto státě dojde k rozdělení tříd, že nebudeme rozdělení podle národnostních hledisek, ale podle potřeb třídních, že proletariát, proletáři čeští a němečtí pospolu vybojují svůj třídní boj, že společně budeme se domáhati toho, co všichni chceme, že společně budeme prováděti, co v celém světě musí býti a bude provedeno - socialismus. A proto v zájmu socialismu, jehož přívrženci jste vy právě tak jako my, vás vyzýváme, abyste odstranili závory, které dnes ještě trvají. A to není jinak možno, než že nám dáte naše právo. Potom, pánové, povedeme společně boj, německý a český proletariát v jednom šiku, a mohu vám říci, že po tomto okamžiku toužíme s celým srdcem, že opět sjednoceni započneme boj proti kapitalismu. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): K slovu přichází dále pan kol. Dr. Soukup. Uděluji mu je.
Senátor Dr. Soukup: Vážení pánové a paní! Když se poprvé v této sněmovně chápu slova, nemohu nežli vysloviti své zadostiučinění nad tím, že senát tento není více žádným druhým vydáním bývalé panské sněmovny říšské rady, uspokojení nad tím, že také tento senát jest plodem všeobecné revoluce, z níž vyrostla Československá republika, a že také senát náš nemá žádné jiné větší ambice, než aby společně se sněmovnou poslaneckou byl průkopníkem a stavitelem nového řádu, k němuž my všichni dojíti chceme pro blaho republiky, i všeho obyvatelstva, které v ní bydlí. Dnes, vážení pánové, scházíme se v tomto senátě poprvé po převratě společně s našimi německými krajany. My jsme všichni s velikou pozorností sledovali vývody pana kol. Dra. Hellera a já konstatuji přímo, že jsme vývody ty sledovali s velikým interesem a chovám pevnou důvěru, že až přijdeme k tomu, a budeme moci bod za bodem tyto důvody objektivně, klidně, střízlivě, reálně zkoumati, že dojdeme zajisté v mnohých otázkách a v mnohých věcech k dohodě, poněvadž i po tom, co zde na konec pan kol. Dr.Hellers takovým důrazem vyzvedl, zajisté toužíme, aby takováto kooperace mezi námi provedena byla. Mohu-li já čemu oponovati, jsem povinen oponovati tvrzení, jakoby naše republika byla bývala zbudována násilím a jakoby se jedině o násilí opírala. Já mohu jenom konstatovati, že my jsme hned při založení Národního výboru, Národního shromáždění, s německými krajany také jednali, a že jsme neměli horoucnější touhy, než aby naší němečtí krajané také s námi v tomto směru spolupracovali. Tato naše nabídka nebyla ovšem uznána, nabídka ta byla odmítnuta. (Sen. Dr. Heller: Od koho?) Ke spolupráci se tenkrát nepřikročilo. (Nepokoj. Sen. Dr. Heller: Od koho?) Nemusím zajisté, pánové, nějaké detaily v tomto směru uváděti, konstatuji jen, že s panem kol. Lodgmanem a Seligrem několikráte v Národním výboru bylo jednáno, že však vždycky byla jediná a táž stereotypní odpověď: >Wir verhandeln nicht!< (Sen. Dr. Heller: Mit Rebellen.) Pokud se týká vyjednávání s rebely, v zájmu historické pravdy konstatuji, že tento výrok nepadl, že tento výrok, který se připisuje jednomu z bývalých členů Národního výboru, nebyl takto míněn a připisujete-li výroku pronesenému prostě v nějaké debatě jako poznámka nebo vtip takové veliké důsledky, to neodpovídá historické pravdě. Kdyby byla zde bývala na vaší straně tato rozhodná určitá vůle s námi spolupracovati, s námi přistoupiti ke tvoření této republiky, mohli jsme býti dnes mnohem dále a nemusely býti zde přednášeny ty stesky, které teprve nyní jsou po 1 1/2 roce zde uváděny. Mnohého mohlo býti dosaženo, mnohému nedorozumění mohlo býti vyvarováno, kdyby od samotného počátku, vážení pánové, jste nebyli propadli tomu domnění, že tento stát jest pouhým útvarem okamžiku, že v krátké době tak či onak bude moci býti odstraněn a že se vrátí poměry staré. Kdybyste od samého počátku, stojíce stejně jako my na půdě tohoto státu, podali ruku ke společné práci, mohli jsme býti dnes mnohem dále. Jest ovšem samozřejmo, že když k této kooperaci nebylo se strany vaší přistoupeno, že my jsme, prosím, se svou prací čekati nemohli. Naší povinností, naším úkolem bylo, abychom, nehledíce k jakýmkoliv obtížím, ihned přistoupili k vybudování našeho zákonodárství a k vybudování naší celé státní administrativy. Když, vážení pánové, docela klidně a objektivně prohlížíte tu práci půldruhá roku, která v Národním shromáždění byla vykonána, pak každý objektivní kritik a usuzovatel musí přijíti k tomu důsledku, že tohoto půldruhá roku nebylo promarněno, naopak, že ta veliká suma práce, která vykonána byla, musí zajisté vyvolávati respekt, uznání a úctu všech těch, kteří stáli opodál a kteří dnes jsou soudci nad tím, co se stalo.
Vážení pánové! Vy zajisté pochopíte, že břemeno práce, které na nás tenkráte leželo, nebylo nijak snadné. Prosím, chcete-li býti, pánové, objektivními soudci, vzpomeňte si na to, čím bylo dříve Rakousko, vzpomeňte si na onen úžasný rakouský absolutismus, na onu diktaturu německé šlechty, vzpomeňte si na to, čím byly tenkráte Uhry, pod jakou oligarchii byly Uhry spjaty, vzpomeňte si, kolik zástupců měli národové nemaďarští, kolik zástupců měli Slováci a Rumuni v uherském parlamentě, kolik jich měli Srbové, jaký byl poměr Chorvatska a Slavonie, abyste si uvědomili, co tenkráte bylo a co jest teď. Vy to všichni víte, váženi pánové. Tvrdilo-li se zde, že jsme stejně spoluvinnými na té válce, která se pak na Rakousko převalila, konstatuji jenom fakta, že od samého začátku, kdy vstoupili jsme jako strana na půdu rakouského parlamentu, nečinili jsme nic jiného, než jsme volali po tom, aby v politice vůči Srbům a Balkánu nastala kardinální změna.
Pamatujete se na ony veškeré velezrádné procesy: záhřebský, Friedjungův, Nastičův a jiné. Já dnes ještě vzpomínám, jak v roce 1911 byl jsem v rakouské delegaci v Pešti a ještě dnes vzpomínám, jak tenkráte president Masaryk v polemice s Aerenthalem prohlásil kategoricky, že boj proti Aerenthalovi a proti celé zahraniční politice rakouské provede usque ad finem. On tomu dostál, poněvadž tenkráte za těchto procesů ztratil veškeru důvěru v další existenci Rakouska a za svůj úkol vytýčil si vykonati všechno, co by vedlo k rozvratu nejen rakouské diplomacie nýbrž i tohoto nemožného a neudržitelného státního útvaru samého.
Vážení pánové! Já nechci o tom mluviti, co ve válce bylo. O tom bylo a bude ještě mluveno, ale já vám říkám jedno: My jsme 28. říjen považovali nejen za den svobody svého národa, ale stejně ho považujeme za počátek nové doby a veliké svobody všeho lidu v naší republice (Potlesk) bez rozdílů národa a jazyka. Kol. Heller zde mluvil o vítězství ententy - představte si, kdyby k tomu vítězství nebylo došlo a naopak zvítězilí Habsburkové a Hohenzollernové! Ty perspektivy dalšího vývoje vám zajisté žádným způsobem nemusím malovati. Konstatuji jenom jedno: Když jsme tvořili svůj samostatný stát, svou republiku, řekli jsme si jedno: že v této republice právo sebeurčení nikomu neupíráme. Ta demokracie, která v naší republice jest, jest garancií, kautelou toho, že právo sebeurčení nebude nijakým způsobem v tomto směru dotčeno. Ovšem, jedno musím uznati, pánové. Státy se nedají tvořiti čistě mechanicky, lineárně, státy jsou živoucími organismy, které chtějí-li žít, musí míti také podmínky svého života. Ani my, národ československý, nejsme ve své republice Československé sjednoceni. Žije ohromná naše menšina ve Vídní a bude od nás navždy odloučena, žije velká menšina v Banátu, v Dolních Uhrách a žijí české menšiny jinde a jinde. Jest proto samozřejmo, že stát nemůže býti pouhým útvarem jenom výlučně národnostním, etnografickým, nýbrž že musí býti také celkem hospodářským, a že podmínky hospodářského rozvoje musejí zde býti v každém případě dány. A když pan kol. Heller poukazoval k tomu, že snad náš volební řád má jisté vady a jisté nedostatky, jedno přece jenom je nutno konstatovati, že ať již má tento volební řád ty nebo ony vady - bez vad jistě není - nebylo zde žádné vůle a žádného úmyslu, jakoukoli volební geometrií zastoupení krajanů druhého jazyka v tomto Národním shromáždění omezovati. Volební řád, který sečítá všechny hlasy, volební řád, který garantuje tímto způsobem zastoupení všem národnostním menšinám, o tom nelze říci, že by to byl nějaký volební řád násilný, který by chtěl umělou cestou prováděti nějakou redukci zastoupení druhých národů v naší republice.