Schůze zahájena ve 2 hod. 25 min. odpol.
Přítomni:
Předseda: Dr. Horáček.
Místopředsedové: Klofáč, Dr. Soukup.
Zapisovatelé: Dr.Krouský, Svěcený.
121 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři: Habrman, Prášek, Staněk.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník Dr. Šafářovič, jeho zástupci Dr. Bartoušek a Dr. Trmal.
Předseda (zvoní): Prohlašuji schůzi senátu za zahájenou.
Podle § 2. odst. 4. jedn. řádu obdrželi z předsednictva dovolenou pro dnešní schůzi p. senátoři Šabata, Niessner, Jesser, Löw, W.Lorenz, z nichž poslední dva obdrželi dovolenou též pro včerejší schůzi, Babka na týden počínaje od 16. června.
Sděluji, že se ustavil Klub >der deutsch-demokratischen Freiheitspartei< a že zvolil za svého předsedu Josefa Jelinka.
Ve včerejší schůzi pověřit jsem podle § 25. jedn. řádu řízením schůze zahraničního výboru p. senátora Šabatu. Jelikož týž onemocněl, byl mnou na jeho místě pověřen p. senátor Valoušek.
Dále svolávám výbor technicko-dopravní dnes ihned po plné schůzi plenární znovu ke schůzí ustavující za předsednictví p. senátora Cingra, a to zase do místnosti č. 16. II. p., poněvadž se dopoledne těmto výbor nemohl ustaviti.
Tiskem byly rozdány tyto návrhy a dotazy: Žádám pana tajemníka, aby je přečetl.
Senátní tajemník Dr. Šafařovič (čte):
Tiskem rozdáno:
Tisk 7. Návrh senátora Rudolfa Pánka a spol. na změnu zákona ze dne 9, dubna 1920, č.214 sb. zák. a nař. o mimořádné výpomoci státním zaměstnancům, jakož i zaměstnancům v podnicích a fondech státem spravovaných.
Tisk 8. Dotaz členů senátu Národního shromáždění republiky Československé Jos. M. Kadlčáka, Fr. Valouška a druhů na pana ministra vyučování Habrmana straní zadržování výslužného učitelům v Československé republice.
Tisk 9. Dotaz členů senátu Národního shromáždění republiky Československé J. Rozkošného, V. Sehnala a soudr. na pana ministra veřejných prací v příčině dodání uhlí a benzinu na mlácení obilí.
Tisk 10. Dotaz členů senátu Národního shromáždění republiky Československé Em.Trčky, Jana Kotrby, Josefa Thoře a soudr. na pana ministra veřejných prací v příčině přídělu uhlí živnostníkům pekařským na otop pecí k výrobě chleba.
Tisk 11. Dotaz členů senátu Národního shromáždění republiky Československé Em. B. Trčky, Jana Kotrby, Jos. Thoře a soudr. na pana ministra pro zásobování lidu v příčině přídělu mouky k výrobě chleba pekařům a uvolnění prodeje chleba u pekařů na konsumní lístky.
Tisk 12. Dotaz členů senátu Národního shromáždění republiky Československé Jana Kotrby, Em.Trčky, Josefa Thoře a soudr. na pana ministra veřejných prací v příčině přídělu uhlí drožďárnám.
Tisk 13. Dotaz členů senátu Národního shromáždění republiky Československé Vincence Ševčíka, Jur. Dúrčanského, Frant. Šabaty a soudr. na pana ministerského předsedu o neprovádění melioračního zákona ze dne 19. prosince 1919. č. 21 sb. z. a n. z r. 1920.
Tisk 14. Dotaz člena senátu Národního shromáždění Otmara Hrejsy a soudr. k ministru zásobování v záležitosti třídního zásobovaní.
Předseda: Dovoluji si oznámiti, že se ustavily tyto výbory:
branný. Zvoleni pánové:
Předsedou: Klofáč,
I. místopředsedou: Dědic,
II. místopředsedou: Dr. Vlček,
zapisovatelem: Ackermann;
zahraniční. Zvoleni pánové:
Předsedou: Svěcený,
I. místopředsedou: Lukeš,
II. místopředsedou: Valoušek,
zapisovatelem: Ferdinand Jirásek;
kulturní. Zvoleni pánové:
Předsedou: Smrtka,
I. místopředsedou: Dr. Krejčí,
II. místopředsedou: Zimák,
I. zapisovatelem: Špera,
II. zapisovatelem: Babka;
iniciativní. Zvoleni pánové:
Předsedou: Rozkošný,
I. místopředsedou: Svěcený,
II. místopředsedou: Dr. Franta,
I. zapisovatelem: Petřík,
II. zapisovatelem: Dr. Krupka;
sociálně-politický. Zvoleni pánové:
Předsedou: Jaroš,
I. místopředsedou: Jílek,
II. místopředsedou: Hrubý,
I. zapisovatelem: Rudolf Pánek,
II. zapisovatelem: Dr. Fáček,
rozpočtový. Zvolení pánové:
Předsedou: Ferdinand Jirásek,
I. místopředsedou: Hucl,
II. místopředsedou: Kadlčák,
I. zapisovatelem: Ecksteinová-Hniličková,
II. zapisovatelem: Dr. Karas.
Z předsednictva bylo přikázáno výboru iniciativnímu:
tisk 2. návrh Dra Franty a soudr. ve příčině převzetí agend zemských samosprávných sborů vládou,
tisk 3. návrh Ševčíka, Valouška, Kadlčáka a soudr. na zabezpečení výživy obyvatelstva Československé republiky z nové sklizně, na zrušení ústředen, rekvisičního systému a pozvolné uvolnění obchodu se všemi životními potřebami.
Přecházíme k dennímu pořádku. Na jednacím pořadu jest především
1. pokračování v rozpravě o vládním prohlášení.
K slovu přichází dále člen senátu pan Hartl a prosím, aby se ujal slova.
Senátor Hartl (německy):
Velectěné dámy a pánové! Dovolte mi, abych i já se ujal slova k programovému prohlášení pana ministerského předsedy. Zpozoroval jsem s velikým politováním, že pan ministerský předseda, kterého jsem poznal i cenil si ve vídeňské říšské radě vždy jako muže, který v národnostních otázkách zápasil a usiloval vždy o umírněnost, dal se strhnouti k rozličným projevům, které i když ne formou, tož aspoň obsahem představují těžké a mocné obžaloby nás, obvinění, která byla přednesena bez odůvodnění a nemohou být také dokázána, poněvadž postrádají věcné správnosti. Mohu si to vysvětliti pouze jako zvyk, vzniklý v ovzduší starého Národního shromáždění, neboť tam jevilo se býti zbytečným nějaké obvinění proti Němcům vznesené, nebo nějaký proti ním namířený zákonodárný útok dříve odůvodniti - dostačilo tam, ukázati nepřátelskou tvář Němcům, aby byl zajištěn souhlas shromáždění bez slůvka odporu. To ovšem, dámy a pánové, se podstatně změní v zákonném shromáždění národnostním, které konečně počalo pracovati a v němž je také náš národ zastoupen, a vy, velectění páni kolegové většiny, budete to museti respektovati, nechcete-li vyvolati nepotřebné a neužitečné rozpory, které odvádějí od zdárné práce. Každá nepravda, již nám na venek chcete způsobiti bezpráví, dočká se nyní pokaždé rozhodného odmítnutí. (Sehr richtig!)
Nejprve obracím se k poznámce pana ministerského předsedy, v níž pravil: >Nebyla to naše vina a také ne naším úmyslem, jestliže se naši němečtí občané vzdalovali parlamentární spolučinnosti.< Není předhůzka v těchto slovech obsažená úplným opakem fakt všeobecně známých? Přišel od vás někdo s vážně myšleným nabídnutím k parlamentní spolupráci? Neplatí pro nás stále ještě slova Dra. Rašína, který ostře odmítl poctivý pokus, aby se v době nevyjasněných poměrů dospělo aspoň k jakémusi modu vivendi, pánovitými slovy: >S rebely nejednáme
Prozatím jen konstatuji, že my sudetští Němci jsme do 24. září 1919 právně náleželi německo- rakouskému státu a právě proto v tak zv. Národním shromáždění v Praze jsme neměli co dělati, tím méně, poněvadž jsme nikdy neuznali jeho oprávněnosti. Teprve jmenovaného dne byly německé Čechy (Deutschböhmen), německé země sudetské, území Šumavy a kraj Znojemský v jižní Moravě v důsledku dne 6. září 1919 usneseného přijetí mírového diktátu st. germainského v německo-rakouském Národním shromáždění slavnostním státním aktem vyloučeny z německo- rakouského státního svazku a tím skutečně, ač bez svého souhlasu a proti své vůli, k československému státu přivtěleny.
Řekl jsem, že jsme až do onoho dne, kterého náš stoletý starý, politický svaz se zeměmi německo-alpskými byl přetržen, v pražském Národním shromáždění neměli co dělati. Právě téhož názoru byla asi také pražská vláda, která pranic nepomýšlela na to, aby také bývalé říšské poslance z německých krajin sudetských povolala do onoho revolučního parlamentu. Ani vláda, ani Národní shromáždění neukázalo tehdy, ba ani později, nejmenšího smyslu pro to, pozvati nás k spolupráci. A velmi dobrou ilustrací pro to je výkřik, jímž byli při návratu vítáni čeští křesťanští sociálové - když svým odchodem při poradě o famósním jednacím řádě učinili sněmovnu neschopnou usnášení, při vstupu do zasedací síně: >Chcete snad dělati jednací řád s Němci?<
Že jsme do 24. září 1919 nedostali žádného pozvání k parlamentní spolupráci, zjišťuji pouze protiváhou proti tvrzení pana ministerského předsedy, aniž bych tím snad chtěl něco vyčítati, neboť do tohoto dne bylo by nám bývalo - jak jsem se již zmínil - v důsledku naší právní příslušností nemožno, takovémuto vyzvání skutečně vyhověti.
Právní stanovisko se však tímto dnem úplně změnilo. My jsme se spokojili naším prozatím přivtělením k českému státu, aniž bychom tím nějak s právním závazkem uznávali novou situací, a byli připraveni přijmouti důsledky nového tohoto stavu. Ale nyní bylo by to bývalo první a nejvážnější povinností pražské vlády rozpustiti Národní shromáždění, samozvaně vzniklé a vypsati volby do nového, zákonného, ústavodárného, všechny národy tohoto státu stejně pojímajícího lidového zastupitelstva. Vláda nesplnila této povinnosti. Přes naše neutuchající varování a naléhání odkládala volby vždy znovu a tak se stalo, že německá národnost, téměř 4 miliony lidí čítající, v tomto státě, jež na ethickém, duševním a hospodářském, poli kulturním při nejmenším žádným národem předstižena nebyla, ještě dalších 8 měsíců byla vyloučena z nejzákladnějšího práva národa: ze spoluúčastí na zákonodárství. (Souhlas.) Tak se stalo, že staré, nevolené Národní shromáždění mohlo ještě 8 měsíců zasedati a stvořiti v zběsilém chvatu ony Němcům nepřátelské zákony, které byly určeny k trvalému našemu vyloučení z politické rovnocenností v tomto demokratickém státě. (Souhlas.) To je pravda, a nyní prosím, aby s ní byla porovnána slova pana ministerského předsedy o naší zdánlivé vině, že jsme odřekli spolupráci.
V bezprostřední souvislosti s tímto projevem promluvil pan ministerský předseda tónem mírného odpuštění a se zřejmě patrným zřetelem na bývalé německé zemské vlády o tom, že nechce analysovati státoprávní stanovisko německých vůdců před a po uzavření míru. Odmítáme mírnost a odpuštění zrovna tak energicky, jako zdvořile, poněvadž jich nepotřebujeme. Ale nebude to bezúčelno, a našemu vzájemnému dorozumění to jen poslouží, velectěné dámy a pánové, objasníme-li ještě jednou otázku našeho státoprávního postavení až do přijetí mírové smlouvy. Chci to říci zcela stručně: Když se starý stát shroutil, tu jsme my Němci totéž právo, které jsme přiznali ostatním národům onoho státu a bez odporu připustili, reklamovali také pro sebe, totiž právo, spojiti všechny naše roztroušené částí národa v uzavřených územích v jeden jediný státní národní celek. To bylo 21. října 1918, kdy rakouští říšští poslanci, jako jediní nositelé mandátů všeobecných lidových voleb, sešli se ve Vídní jako provisorní Národní shromáždění, v němž bylo slavnostně prohlášeno, že všechna území bývalého Rakouska, Němci obydlená, mají býti spojena v nový státní útvar pode jménem >Německé Rakousko<, při čemž bylo pevně stanoveno, že k tomuto státu budou náležeti také německé Čechy, německá Sudetská země a jisté uzavřené kraje německé v jižní Moravě. Osm dní na to, tedy 29. října 1918, shromáždili se německo-čeští (deutsch-böhmische) říšští poslanci jako německo-česká (deutsch-böhmische) zemská vláda a prohlásili podobně slavnostně, že území německých Čech (Deutsch-Böhmen), jimi zastoupená, se prohlásí za nerozlučitelnou část německo-rakouského státu. Dne 30. října - druhého dne - následovalo ustavení se země sudetské jako německo-rakouské provincie a podobné rozhodnutí i o německo-moravském uzavřeném území. Tím byla příslušnost všech těchto území, Němci obydlených, k německému Rakousku nejslavnostnějším způsobem zpečetěna slavnostním prohlášením korporací jedině k tomu povolaných, a že toto rozhodnutí o jednotností také národem byla sankcionována, to dokázal nejlépe 4. březen roku 1919, jehož hluboký význam tkví v tom, že v tutéž hodinu, v kterou se ve Vídni shromáždilo rakouské Národní shromáždění, do něhož také dle rakouského volebního zákona a zákona ohraničovacího měly vyslati své zástupce německé Čechy, Sudetská zem a uzavřené území jihomoravské, že v týž den hněv německého lidu, který viděl, že je mu násilím znemožněn výkon volebního práva pro německo-rakouské Národní shromáždění, projevil se v naprosto mírných demonstracích. Přes pokojný ráz tohoto projevu národního hněvu byl demonstrující lid, který se beze zbraně objevil na náměstích a ulicích německých měst, uvítán střelbou kulometů a pušek a 50 mrtvých a bezpočet raněných jsou krvavými svědky našeho sebeurčovacího práva a naší touhy po svobodě. (Souhlas.) To byl den, kdy opětovně vaše vojska nad námi zvítězila.
Velectěné dámy a pánové! Nyní jsem projevil naše přesvědčení, že jsme státoprávně až do onoho 24. září bezpodmínečně náleželi k německému Rakousku, a jestliže to pokládáte za jednostrannou představu, pak prosím, abyste si dodatečně přečetli, co pan zahraniční ministr Dr. Beneš 2. října minulého roku prohlásil v Národním shromáždění: >Pánové t. zv. německo-české zemské vlády mohli až do onoho momentu, pokud mír st. germainský nebyl podepsán, odůvodniti svoje jednání aspoň poněkud právně.< (Výkřiky.)
Ostatně vím, že jste ochotni i tomuto právnímu stavu i Dr. Benešem uznanému, který jsem uvedl, odporovati, poněvadž byl via facti obsazením naších území odstraněn a jiným skutečným stavem nahrazen. Avšak násilí neučiní nikdy neprávo právem, a poněvadž vám prameny tohoto práva, námi uváděné, pří vaší argumentaci jsou nepohodlné, toto tak často a tak slavnostně vyhlašované a národy uznané právo na sebeurčení prohlašujete prostě za pouhou prázdnou frási. (Souhlas.) Četli jsme to od vašich politiků teprve nedávno v jednom z čelných vašich listů. My máme ovšem jiný názor. Setrváváme nezměnitelně na tomto právu, které nejenom proto je pro nás cenné, poněvadž kdysi bylo proklamováno vaším přítelem a příznivcem Wilsonem, nýbrž proto, že svojí cenu neztratí přes Wilsona i jeho nevěru k vlastnímu jeho tvrzení, poněvadž je nepopiratelně nejstarším právem každého jednotlivého národa.(Souhlas.) Proto naše právní důvody pro příslušenství k německorakouskému státu nemohly býti ani násilným obsazením země otřeseny nebo snad dokonce zničeny.
Ostatně není nezajímavo pozorovati jednotlivé události tohoto obsazování našich německých území. Dovolte, abych vypravoval několik episod z Liberce.
Bylo to 7. listopadu 1919, když se v Liberci objevilo vojenské oddělení - tuším, že pod vedením předáka Národního výboru z Turnova pana Topaz Podola, aby s odvoláním na nepokoje den před tím vzniklé nám v Liberci nabídlo přátelskou sousedskou pomoc při znovuzavádění pořádku a klidu. O nějakém právu provésti toto obsazení proti naší vůli, nebylo ani zmínky v těchto jednáních a když jsme prohlásili, že toto obnovení pořádku a klidu provedeme sami, tu nás tito pánové - kteří výslovně prohlásili, že se v každý čas na naše přání vrátí - opustili s prohlášením: >Odcházíme, říkáme však, že podruhé nepřijdeme, i kdybyste nás o to snažně prosili.< Vidíte, velectění pánové, že v tomto chování nebylo ani nejmenší stopy nějakého vědomí práva na obsazení tohoto území. Ovšem 6 týdnů na to přišli tito pánové znovu, bez naších proseb a volání. A tentokráte přišli se zcela jiným odůvodněním, prohlásivše prostě, že přicházejí jako vítězové do poražené země. Tu prosím ještě, aby mi bylo dovoleno ve vší dobrotě a zajisté ne s útočným úmyslem na pravou míru uvésti malou záměnu pojmů, která se dostala do české terminologie v této věcí a kterou my nemůžeme bez námitek přijmouti. Ony zdůrazňují požadavek, že jste vítězi, my však můžeme nanejvýš uznati, že jste v jistém smyslu válečnými zbohatlíky, neboť jste dovedli v příhodném okamžiku využitkovati příznivé konjunktury a zajistiti si část na válečném zisku. (Souhlas.) Pan ministerský předseda to přece sám řekl ve slovech: >My Čechoslováci jsme se postavili na stranu nového světa, pochopili jsme dobu a vítězství dohody nám dalo za pravdu.< Nikdy vám nezapřeme, že jste v tomto smyslu dobu nejen pochopili, nýbrž i velmi dobře využitkovali, ale jako vítězi budete od nás uznáni teprve tehdy, až nám řeknete, kde a kdy jste nás přemohli v čestném boji? A ruku na srdce: Jedná s vámi dohoda skutečně jako se spolupracovníky na tak zvaném vítězství? Pan Dr. Heller již na to poukázal, jak strašně byly vaše naděje v tomto směru zklamány. Kde zůstalo to vysněné miliardové požehnání? Na místě toho byla tomuto státu, pokud jsem informován, uložena osvobozovací taxa 750 milionů zlatých franků. Obzvláště vysoké ocenění vašeho podílu na vítězství v tomto požadavku nevidím.
Při této příležitosti musím ještě zaujmouti stanovisko k jednomu z tvrzeni pana ministerského předsedy. On totiž prohlásil, že dohoda již před napadnutím Rakousko-Uherska uznala československý národ jako válčící moc s prozatímní zahraniční vládou. Musím mu to věřiti a cos takového bylo jednou prohlášeno, ale rozhodně popírám, že toto rozhodnutí dohodových vlád bylo ratifikováno českým národem samým. Neboť v témž čase dal se československý národ svými svobodně zvolenými poslanci na říšské radě rakouské zastupovati právě tak, jako kdy před tím, a tito poslanci požívali všech výhod a práv, jež jim právem jích postavení příslušela neobmezeně, až do převratu. Podobný stav by byl přece neslučitelný s představou, že Český národ již tehdy byl spojencem dohody.
Ta věc ve skutečností vypadala takto: Zahraniční vláda a legie na nepřátelské straně stojící měly pečovati, zvítězila-li by dohoda, čeští poslanci ve Vídni, zvítězily-li by ústřední mocností, o to, aby chování českého národa v každém případě u vítěze mohlo býti postaveno do příznivého světla. To nebyla však pouze politika >dvou želez v ohni<, to byly již dvě duše v prsou, dva jazyky v ústech. Při této příležitosti vzpomínám holdovacího telegramu, který byl zaslán jménem král. hlavního města Prahy jeho starostou u příležitostí jmenin německého císaře, v němž se na konci praví: >Bůh dá vítězství našim statečným spojeneckým armádám za společnou svatou věc.< (Německé výkřiky: Slyšte!) Je zbytečno něco k tomuto telegramu poznamenávati.
Pan ministerský předseda mluvil dále o tom, že liberální volební zákony republiky jsou zajisté také oslabením předhůzky, jakoby Němci byli nějak utlačováni, čí zkracováni. Ano, velectění pánové, co nám pomůže liberální volební právo, jestliže již dříve, než jsme podle něho byli zvoleni, usnesena byla řada zákonů, které nás trvale mají politicky učiniti bezprávnými. (Souhlas.) A v souvislostí s tím snažil se naše žaloby na utlačování a znásilňování odbýti jako přehnané a neoprávněné, jako neodůvodněné paušální obžaloby, jimiž se nikdo nedá oklamati a jež detailně projednávati bylo by nesmyslné. To je opět ten pánovitý tón, jenž byl možný pouze v konečně zmizelém t. zv. Národním shromáždění, kde každá i ta nejneoprávněnější předchůzka vůči Němcům byla vítána s potleskem, tón, který si však v tomto svobodně zvoleném sněmu musíme zakázati právě tak zdvořile, jako rozhodně. Což neví pan ministerský předseda skutečně ničeho o nesčíslných zákonech starého Národního shromáždění, o zákonech, které nás přímo bezprávnými činí, které boří naše školství, které mají náš národ vyrvati ze zděděné rodné půdy, a naši hospodářskou sílu vším způsobem, avšak jistě, zničiti? O našem jazykovém zneprávnění mluviti v parlamentě, kde ani německého slova se nenašlo, jímž bychom byli pozdraveni a ve kterém byl dokonce činěn dětsky odvážný pokus potlačiti i německá jména a nahraditi českými - to by znamenalo nositi sovy do Athén. Váš t. zv. zákon jazykový nezná praničeho o jazykovém právu německého národa jako takového, nýbrž nanejvýš ubohá jazyková práva jednotlivých státních občanů, ale i tato jen tam, kde jeho příslušníci národní tvoří aspoň pětinu obyvatelstva. (Německé výkřiky. To je demokracie!) A jak i tato ubohá prává v praxí bývají zapírána, o tom nás poučuje n. př. vyloučení německé řeči u pražských soudních dvorů, to nám ukazuje příklad Dr. Baxy, pražského starosty, který si jako předseda okresní školní rady německé, tedy německého školního úřadu, vyložil věc tak, že nařídil, že se jednati musí pouze česky. I na jejich vlastní straně ozvaly se hlasy proti tomuto jazykovému zákonu a >Pražský večerník< označil jej jako >nerozumné vyzývání Němců, kteří tím formálně budou dovedeni k tomu, že se odvrátí od státu.< Ale nade vše zjevným je tento duch násilného zneprávnění v jednacím řádě, který si opovážilo nezákonné, rozpuštěné Národní shromáždění vnutiti zákonnému, svobodně zvolenému lidovému zastoupení, v jednacím řádě, který svými jazykovými ustanoveními nás Němce vylučuje zhruba ze spoluúčasti na skutečné parlamentární prácí a má-li dojíti v obou slavných sněmovnách k rozumné spolupráci, musí tento duch býti nejprve odstraněn.