Jako zemědělec musím samozřejmě trvati na tom, aby býlo zrušeno vázané hospodářství a uvolněn obchod se zemědělskými výrobky. Znám obtíže, které staví se nyní v cestu tomuto požadavku a soudím, že pro přechod od vázaného k volnému hospodářství lze zjednati odpomoc tím, že nejnaléhavější potřeba pro zásobování obyvatelstva v tomto roce mohla by býti uhrazena menším kontingentem, rozvrženým na hektar a všechny zbývající zemědělské výrobky měly by býti uvolněny. Zachová-li si vláda dovozní monopol na obilí a dovezené obilí pustí případ od případu na otevřený trh v tuzemsku, má možnost, aby upravovala v daném případě tuzemské ceny. Jest však naléhavě nutno, aby rozdělování a zachycování obilí bylo decentralisováno a vůbec ústředny byly zrušeny a dále aby vládla poohlédla se včas po cizozemském obili, pokud trhové poměry jsou příznivý. V tomto směru byla vyplýtvána sta milionů.

Naše vyživovací situace dává, jak přiznává pan ministerský předseda, podnět k některým obavám. Praví, že jediným lékem jest zvýšení výroby a varuje před lehkomyslnými experimenty; ale přes to prohlásil ve své řeči pozemkovou reformu, provedenou za jeho vlády, za >zdařilou sociální reformu největšího dosahu<. Nebudiž popíráno, že zákony o pozemkové reformě mají veliký, řekl bych, ničivý dosah, ale nezasluhují pojmenování >sociální reforma. Už pouze ta okolnost, že byly provedeny, bez jakékoli odborné porady jaksi za zavřenými dveřmi a schváleny jednomyslně a bez debaty prozatímním Národním shromážděním dokazuje, že pánové, kteří o nich hlasovali, si buď nebyli vědomi dosahu těchto zákonů nebo sledovali s těmito zákony jiný cíl, ležící mimo hospodářské úvahy. Není času promluviti o nespravedlnostech, vyskytujících se skoro v každém paragrafu nebo o právních nedostatcích jakož i hospodářských chybách, těchto zákonů. Ponechám to na pozdější dobu, ale dnes jen říkám, že zákony o pozemkové reformě poškodily svou pouhou existencí zemědělskou výrobu a že by ohrozily velice naši vyživovací situaci, kdyby byly provedeny. Pan senátor Heller, projevil stejný názor. Ovšem uvedl proti rozdělování půdy jenom ten důvod, že velkostatek hospodaří prý racionálněji než drobný statek. Měl bych panu senátorovi dr. Hellerovi vlastně poděkovati za tuto poklonu. Cítím však povinnost opraviti jeho názor v tom směru, že velkostatek odvádí sice pro veřejnou výživu poměrně víc obílí než drobný statek a že v pěstování obilí a řepy může používáním velkých strojů pracovati také intensivněji než drobný statek, ale že v intensivním pěstování ovoce a zeleniny jakož i v chovu drobného zvířectva má drobný majetek pozemkový převahu nad velkostatkem.(Hlas: Převaha velkovýroby, ne velkostatku: To není totožné!) Intensivní možnost využitkovací jest různá u velkostatku a drobného statku, nebo, řekněme raději, u velko- a malovýroby. Pojem racionálního hospodaření jest jiný, individuální a odstupňuje se jak u velkostatku, tak u drobného statku dle osobní způsobilosti hospodářovy,

Pan senátor dr. Heller navrhl socialisaci pro zemědělskou velkovýrobu a poznamenal, že provedení přídělového zákona tak, jak jest, zvěčnilo by vyživovací krisi. Dávám panu senátorovi dr. Hellerovi úplně za pravdu. Dovoluji si však jenom namítnouti, že socialisace, jak tane na mysli panu senátorovi dr. Hellerovi, ukončila by ovšem vyživovací krisi, ale jinak, než si to představuje pan dr. Heller, totiž smrtí hladem. Nevěří-li mi pan dr. Heller, prosím ho, aby si přečetl, co prof. Sombart, který jest dojista nestranný kritik (Hlasy: Už dávno ne!), napsal ve své knize >Sozialismus und soziale Bewegung< str. 169 - 172 a také upozorňuji ho na nedávnou zprávu odborníka, jenž byl vyslán do Rumunska, aby vyšetřil výsledek rumunské pozemkové reformy nebo jestli mu ani to nestačí, přečtu mu větu z knihy soudruha Vandervelda >Ruská revoluce<. Zní takto: >Pokles výroby na minimum, úplný nedostatek disciplíny u dělníků, úplná desorganisace dopravy a v důsledku toho hladomor v celé zemi byly následek experimentu, provedeného v Rusku.< Společenské zpracování půdy odporuje přirozeným vlastnostem lidí. Předpokládalo by ideální lidi, kterých, bohužel, není. Proto společenské obhospodařování půdy, kde se o ně pokusí, ztroskotá všude právě tak, jako ztroskotalo doposud a to proto, že ideál rovnosti a bratrství není, jak se zdá, dobře slučitelný s ideálem svobody,

Pan dr. Heller žádal dále se zřetelem na vyživovací situaci, aby zemědělstvo bylo donuceno pěstovati obilí a navrhl, aby bylo obmezeno pěstování obchodních a krmných rostlin. Chápu úplně stanovisko pana dr. Hellera; takové návrhy učinili jeho straníci opětovně a pro laika mají něco podmaňujícího, ale jako praktickému rolníkovi, odpusťte, pánové, připadá mi tento návrh tak, jako kdyby někdo navrhl, aby nynější nedostatek látek na šaty byl odstraněn tím, že budeme nositi trochu delší kabáty a přestanete nositi kalhoty.

Pan dr. Heller vysvětloval zákony o pozemkové reformě tím, že vláda byla zajatcem agrárníků. Nevím, je-li to správné, ale mohlo by se stejně říci, že byla zajatcem sociálních demokratů. Rozhodně musí však každý hospodářsky myslící člověk odmítnouti zákony o pozemkové reformě, vydané vládou, jako zákony, diktované stranicko-politickými hledisky a postrádající každé hospodářské rozvahy.

Průmysl a obchod neměly doposud lépe ustláno v československém státě než zemědělství. Trpěly především obtížemi, s nimiž se setkával dovoz surovin a vývoz zboží. Také se zahraničním obchodem, tak důležitým pro znovuzřízení národního hospodářství, bylo specielně oproti ostatním nástupním státům nakládáno více s nacionálně-chauvinistického, skoro lze říci, nevraživého stanoviska. Bylo skoro nemožno opatřovati si devisy legální cestou; opatřovala je devisová ústředna buď neobyčejně těžkopádně nebo za tak vysoké kursy, že průmyslníci, chtěli-li rychle provésti své nákupy v cizině, byli odkázání na to, aby se obrátili na pokoutní obchod, na který je odkázaly i jiné státní úřady. Jest pochopitelné přání, aby statní správa měla podíl na vývozních ziscích. Bylo by se také rádo přiznalo státu účastenství na zisku, kdyby byl v době, kdy valuta hluboko poklesla a naskytovaly se obzvlášť příznivé možností vývozní, usnadňoval všemi prostředky vývoz a dělil se o risiko vývozu. Ale tato příznivá příležitost se propásla a stát přihlásil se jako interesent na vývozu teprve tehdy, když valutové poměry staly se nepříznivějšími. Průmyslníkovi, který chce vyvážeti zboží a dovážeti cizozemské suroviny, musí býti ponechána aspoň svobodná disposice s oněmi cizozemskými pohledávkami, jež vznikly jeho vývozem. Další bod, v němž zájem vývozu jest souběžný se zájmem státu, jest důvěra, které stát požívá v cizině.

Způsob, jakým byly v tomto státě řešeny doposud národohospodářské otázky, měl tu nevýhodu, že poškozoval hospodářskou vážnost státu, stejně jako obráceně, nebylo obchodníkům pro úzkoprsá opatření možno pozvednouti samostatným vystupováním ve státě hospodářský prestyž státu. Nejistota finančního plánu - lépe řečeno, poněvadž není finančního plánu - projevila se formou četných, překvapujících a chikanujících daní a poplatků, jako na př. daně z uhlí, daně z obratu a manipulačního poplatku z dovozu a vývozu. Tato nejistota přenáší se také na podniky a působí stálé znepokojení. Také doslovné provádění zákona o dávce z majetku musí nyní, kdy průmysl potřebuje nesmíme mnoho provozovacího kapitálu na provedení naléhavě nutných investic při přechodu z válečného do mírového hospodářství, znamenati nesnesitelné puštění žilou. Průmysl musí trvati proto na tom, aby břemeno dávky z majetku bylo rozděleno na delší dobu, má-li býti zabráněno úpadkům (Hlas: Vždyť jest na tři léta!). Nejdůležitější záležitostí našeho severočeského průmyslu, jmenovitě textilního, jest posléze, aby byl upraven platební styk mezi Československem a ostatními nástupními státy rakousko-uherského mocnářství. Výše pohledávek, jež mají naší podnikatelé za bývalou vojenskou správou, obnáší skoro l miliardu. Ještě dnes jest největší nejistota ohled-ně pohledávek ve Vídni, vyplácení kuponů rent, placení dividend z hodnot, nalézajících se v nástupních státech. Žádáme bezpodmínečně v zájmu našeho národního hospodářství, aby byla vyřešena tato důležitá otázka, což mělo se státi už dávno. Povšechně musí býti ohledně průmyslu a obchodu opuštěno theoretisující stanovisko, aby národní hospodářství bylo za každou cenu vtěsnáno do aktivní obchodní bilance. Jenom volná hra hospodářských sil může vytvořiti skutečný obraz hospodářské síly státu. Teprve když příroda ukázala cestur může lékař použíti prostředků. Také hospodářské těleso jest živým organismem, jemuž nelze useknouti levici a nasaditi obě pravice, poněvadž někomu se lépe zamlouvá orientace na západ. Nucení k západní orientaci odporuje hospodářským dějinám tohoto státu, které negravitovaly nikdy na západ, nýbrž vždy na tři ostatní strany světa, sever, východ a jih.

Co se posléze týče živnostenského stavu, trpí také nevyslovně nynějšími poměry. Nemohu uváděti všech žalob a přání mi zaslaných, chci se jenom zmíniti, že skoro všechna přání a požadavky týkají se těchto věcí: odstranění ústředen, prodloužení pracovní doby. (Německé výkřiky: Pro všechny strany máte srdce, jen ne pro dělníky!) K tomu ještě přijdu. To nejsou žádní kapitalisté, jsou to drobní lidé, kteří patřili dříve k střednímu stavu, ale dnes mají v ohledu hmotném daleko nepříznivější postavení než dělníci. Mohlo by se souditi, že demokratická vláda nabídne těmto existencím, o bytí zápasícím, něco lepšího než osnovu ministra financí o válečné půjčce. Souhrnně, lze říci, že vláda nekráčela doposud cestou, vyznačenou panem ministerským předsedou a že není, bohužel, dosud viděti známek obratu. Byly nepochybně propásnuty četné příznivé okolnosti a ještě více napácháno chyb. Máme nesčíslný počet strannicko-politických ministerstev, ale nemáme jednoho, jež potřebujeme; byl by to nepolitický úřad pro národní hospodářství, úřad, který vystihne hospodářskou situaci státu se stanoviska velikého soukromého podniku, potřebujícího sanace, který vytýčí veliké směrnice, dle nichž může se pohybovati důsledná hospodářská práce. Znovuzřízení hospodářského života není českou, není také evropskou, nýbrž světovou otázkou a tato otázka může se řešiti jenom společnou prací všech kulturních národů.

Československá vláda zklamala úplně v ohledu hospodářském až na ministerstvo zemědělství, jehož cílevědomé, ale většinou bezúspěšné zasazování se o zájmy zemědělství musí býti uznáno. Mohlo by se míti za to, že vláda, složená z největší části ze sociálně-demokratických členů, vykonala něco vynikajícího aspoň v ohledu sociálně-politickém. Pan ministerský předseda prohlásil novellu k zákonu o nemocenském pojišťování za jediný sociální výkon své vlády. Nemohu posouditi, uspokojil-li tento zákon jiné kruhy, ale zřízenci a dělníci zemědělští nepovažují ho za výhodu oproti dřívějšímu stavu, který byl za menšího nákladu příznivější pro dělníky a zřízence. Jako jediný sociální výkon za rok znamená novella k zákonu o nemocenském pojišťování po mém názoru opravdu. málo. Naši němečtí váleční invalidé, naši váleční zajatci, pořád ještě na Sibiři prahnoucí po domově, očekávali více od všeobjímající humanity sociálně-demokratické republiky. Vláda měla také málo porozumění pro trpkou tíseň našeho středního stavu, pro požadavek maloživnostníků, aby bylo provedeno pro ně starobní a invalidní pojišťování a pro odstranění nedostatku, bytů nouzovými stavbami. Naproti tomu mají četná státní vydání, učiněná očividně z representačních důvodů ad majorem rei publicae gloriam a dokonce mnohé paragrafy zákonů, schválené prozatimním Národním shromážděním, nanejvýš nedemokratický charakter. Chci se zmíniti jenom o zákoně ze dne 15. dubna t. r., který zní: >Vládě se ukládá, aby poskytla presidentovi republiky čestný dar. Podepsán: president Masaryk.< Odpusťte, pánové, vyrostl jsem v době, kdy mocnářové byli by si netroufali podepsati takového zákona, a musím otevřeně říci, že jsem si demokratickou republiku představoval arciť trochu jinak. (Souhlas.) Všechna hospodářská a sociálně-politická opatření, jež byla učiněna za posledního půldruhého roku v tomto státě, byla diktována strannickou politikou a toto úzkoprsé stranicko-politické stanovisko splodilo zlo, jež proniká celým veřejným životem, korupci. Ta se vyskytovala vždycky po velikých válkách, po státních převratech. Jest Achillovou patou každé mladé republiky. Ale v tomto státě přerostla normální míru a vyvinula se v soustavu, která hrozí zdiskreditovati celou správu. Korupce v té míře, v jaké se vyskytuje v tomto státě, jest znamením nedostatečného státního citu. Mohlo se míti za to, že v okamžiku, kdy český národ uviděl měrou neobyčejně bohatou splněny své po staletí chované touhy, stotožní se každý jednotlivec ve žhoucím nadšení se státem a jeho zájmy a že zájmy svého státu postaví nad vše ostatní. Ale nastal pravý opak. Založení samostatného státu, bylo pochopeno jaksi jako vysoká konjuktura, jako výhra z loterie, z níž. každý chtěl si vzíti část a k níž nechtěl nikdo přijíti pozdě. My Němci jsme nechtěli tohoto státu, ale jako členové vynucené pospolitosti dostáli jsme své povinnosti k celku lépe než český národ. V tom jest naše mravní převaha. (Potlesk.) Nemáme žádné nenávisti k českému národu, jehož zdatnost v mnohých oborech uznáváme, ale způsob, jakým český národ - abych užil slova pana ministerského předsedy - postavil se po bok nového světa, nevytvořil psychologických základů pro jednotné soužití v tomto tak zv. novém Švýcarsku. Slovo o novém Švýcarsku se stále opakuje. Pánové! Kdyby byl Arnold Winkelried nestrhl na svou hruď kopí nepřátel a místo toho přešel k nepřátelům a založil ve Vídni švýcarskou národní radu, jsem si zcela jist, že dnes by neexistovalo svobodné spříseženstvo ze tří národů. Ale věřím sám, že dnes by v tomto státě vypadalo mnohé jinak, kdyby tehdy po shroucení se starého mocnářství, 28. října 1918, byl v českém táboře všeobecně panoval duch spravedlnosti a smířlivosti, který vanul z poslední výtečné řeči pana senátora Valouška. Pan ministerský předseda odvolával se také ve své poslední řeči na historickou spravedlnost. Jest to krásné slovo, ale právě jenom slovo. Spravedlnost ve smyslu právních pojmů staletími zanechaných má a musí býti v každém státě, kde jest státní moc, k zachování pořádku. Bohužel jsou i v tomto směru výjimky. Český národ dokázal, že dovede výtečně využitkovati cizích vítězství, ne však svého vlastního. V životě národů a států nedospěli jsme doposud dále než k pokusům o vytvoření mezinárodní spravedlnosti. V životě států a národů rozhoduje přírodní zákon síly, a to nejen fysické, nýbrž i morální i kulturní síly. Materielní tlak hladu a děl rozhodl tentokráte proti německému národu. Národ, jenž dovede důstojně nésti svoji porážku, bídu a neštěstí, má vyšší vnitřní sílu než národ, který neumí zachovati míry ve svém štěstí. Historické spravedlnosti není, ale jest soud dějin a humor potomstva. Jako Němec nebojím se obého, neboť jest mi jasno, že sláva německé odvahy a věrnosti jako křišťálově jasné jádro, zbavené ošklivých průvodních zjevů války, bude žíti ve vzpomínce budoucích pokolení jako vzpomínka na hrdinské činy Trojské války. Bál bych se však úsudku dějin a humoru potomstva, kdybych měl jakkoli vinu na tragikomice tohoto státu. My Němci nestojíme zde jako buřiči, nýbrž jako poctiví bojovníci za nejsvatější práva svého národa. Povedeme tento boj vážně a tvrdě, vzpomínajíce nevyhladitelně těch udatných, kteří ve víře v lepší budoucnost svého národa obětovali svůj život, ale také v plném vědomí, že tento stát uzdraví se s námi a od nás, anebo jsou dnové jeho sečteny. (Potlesk na levici.)