Schůze zahájena v 10 hod. 30 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Prášek.

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Vlček, dr Stojan.

109 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: minst. předseda Černý, ministři dr Gruber, Husák, dr Popelka, Průša.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič, jeho zástupci dr Bartoušek a dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Dovolenou udělil jsem na dnešní schůzi senátorům dr Harbenovi, Jílkovi a Fritschovi, pro tento týden senátorům dr Schmidtovi, dr Vlčkovi.

Sen. Hladík žádá za udělení dovolené na 14 dnů ze zdravotních důvodů.

Sen. Osvald žádá ze zdravotních důvodů za udělení dovolené na delší dobu a přikládá lékařské vysvědčení.

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí s udělením této dovolené, aby zvedli ruku. (Děje se.)

To je většina. Dovolené jsou uděleny.

Sen. dr Ledebur-Wichelnovi udělil jsem dovolenou za minulou schůzi.

Na telegram, který jsem jménem senátu zaslal předsedovi senátu Spojených stáni Brasilských k 15. listopadu 1920 u příležitosti 31 letého výročí založení republiky, dostal jsem telegram, jehož překlad zní:

Pan

Karel Prášek,

president československého senátu,

Praha.

Oznamuji přijetí telegramu, zaslaného u příležitosti 31. výročí prohlášení Brasilské republiky, a velice jsa poctěni, děkuji zaň manu presidentovi a důstojným členům senátu.

Srdečné pozdravy. Dueno Paiva, vicepresident republiky.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tiskem rozdáno:

Tisk 202. Interpelace sen. Hartla a soudr. k vládě o postupu pozemkového úřadu, urážejícím veškeré právní pojmy, při pronajímání buď v Krkonoších.

Tisk 203. Interpelace sen. dr Herzigové a soudr. k ministru sociální péče ve věci stranického úřadování okresní nemocenské pokladny ve Dvoře Králové.

Tisk 206. Odpověď ministra školství a národní osvěty na interpelaci sen. dr Hilgenreinera a soudr. (tisk 76) o hromadném uzavírání německých škol a tříd.

Tisk 207. Odpověď ministra spravedlnosti na interpelaci sen. Löwa, Bartha, dr Hellera a soudr. o provedeni zákona ze 27. května 1919, Sb. z. a n. čís. 318 (č. t. 22).

Tisk 208. Naléhavá interpelace sen. K. Friedricha, dr Spiegela, Hartla a soudr. na vládu o událostech v Teplicích.

Tisk 210. Odpověď vlády na interpelaci sen. dr Mayr-Hartinga, dr Ledebura-Wichelna a soudr. o povoláváni německých úředníků do ústředních státních úřad. (č. t. 35.).

Tisk 225. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění československé republiky:

1. Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými na straně jedné a Maďarskem na straně druhé dne 4. června 1920 v Trianonu podepsaná,

2. mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými na straně jedné a. Bulharskem na straně druhé dne 27. listopadu 1919 v Neuilly sur Seine podepsaná, 3. smlouva o hranicích podepsaná Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými. Polskem, Rumunskem, Srbo-Chorvatsko-Slovinskem a československém dne 10. srpna 1920 v Sévres,

4. smlouva mezi Italií, Polskem, Rumunskem, Srbo-Chorvátsko-Slovinskem a Československem o úpravě vzájemných vztahů dne 10. srpna 1920 v Sévres podepsaná.

Z předsednictva bylo přikázáno podle § 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, č 337 Sb. z. a n.:

nařízení vlády republiky Československé ze dne 6. listopadu 1920 o jédnacím řádu i rozhodčích čoudů pro spory mezi státním obilním ústavem a komisionáři resp. mlýny smluvními výboru ústavně-právnímu a výboru živnostensko-obchodnímu,

Předseda: Tiskem byla rozdána naléhavá interpelace sen. K. Friedricha, dr Spiegela, Hartla a soudr. na vládu o událostech v Teplicích (tisk 208).

Dám podle § 68 jedn. řádu hlasovati o tom, má-li býti o této interpelaci zahájena rozprava. Bude-li rozprava přijata, navrhují, aby byla sloučena s dnešní rozpravou o prohlášení ministerského předsedy a o naléhavých dotazech.

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby zvedli ruku. (Děje se.)

To jest většina. Rozprava jest přijata.

Žádám. pp. senátory, kteří souhlasí s mým návrhem, aby přijatá rozprava byla sloučena s dnešní rozpravou o prohlášení ministerského předsedy, aby zvedli ruku. (Děje se.)

To jest většina. Bude tedy sloučena rozprava o této naléhavé interpelaci s dnešní rozpravou o prohlášení ministerského předsedy.

Přikročíme dennímu pořadu. První předmět jest

1. rozprava o prohlášení pana ministerského předsedy, učiněném ve schůzi senátu dne 16. listopadu. 1920, a o naléhavých interpelacích

sen. dr Hellera, Jarolima a soudr. na pana ministerského předsedu o odstranění pomníku císaře Josefa v Teplicích (tisk 192),

sen. Friedricha a soudr. na pana ministerského předsedu o událostech v Chebu (tisk 212),

sen. Jelinka, dr Spiegela, Luksche, dr Naegle, dr Mayr-Hartina, Jessera a soudr. na vládu o pražských událostech dne 16. a 17. listopadu 1920 (tisk 216),

sen. dr Hellera, dr Wiechowskiho a soudruhů na pana ministerského předsedu o událostech V Praze (tisk 214).

Za vládu přítomen pan ministerský rada Novák.

Jako řečníci jsou přihlášeni: ťcontraŤ: dr Naegle, Fiedrich, dr Ledebur-Wicheln, dr Heller, Hartl, a dr Spiegel: ťproŤ: dr Soukup, Klofáč, Sokol, Zavoral, Lukeš.

Navrhuji lhůtu řečnickou půl hodiny.

Není námitek proti této lhůtě? (Nebyly.) Námitek není. Lhůta jest přijata.

Slovo si vyžádal pan ministerský předseda. Uděluji mu je.

Minist. předseda Černý: Vysoký senáte! Vážení pánové! K naléhavým interpelacím lánů senátorů dr Hellera, Jarolima a soudruhů o odstranění pomníků císaře Josefa v Teplících,- pánů senátorů K. Friedricha, dr Spiegela a soudr. o událostech v Teplicích, pánů senátorů K. Friedricha a soudr. o událostech v Chebu a konečně pánů senátorů dr Hellera, dr Wiechowskiho a soudruhů ó událostech v Praze a pánů senátorů Jelinka, dr.Spiegela a soudr. o pražských událostech, dovoluji si sděliti, že ke všem budu postupovati chronologicky a začnu Teplicemi.

Dne 28. října konán byl v Teplicích-Šanově tábor českého lidu na oslavu druhého výročí naší státní samostatnosti. Tábor konal se na Tržním náměstí před sochou Josefa II. Účastníků dotýkalo se nemile, že v městě Teplicích nevymizely ještě pozůstatky z dob rakouských, že socha císaře Josefa II., v němž spatřován účastníky tábora panovník-germanisátor a centralista stojí na významném místě tohoto lázeňského města, že dosud ulice jsou pouze německy označeny, a že dosud na některých budovách jsou odznaky upomínající na bývalé rakousko-uherské mocnářství. Po táboru vyslána byla deputace k okresní správě politické a starostovi města, která prohlásila, že náprava musí býti do 3 dnů jednána a že zejména pomník císaře Josefa musí býti do 3 dnů odstraněn. Starosta zaujal stanovisko odmítavé přednostovi okresní správy politické prohlásil k jeho dotazu, jak se ku přáním předneseným deputací obec zachovati míní, že bere přímého rozkazu vlády nedá pomník odstraniti a že také dvoujazyčné tabulky zavedeny nebudou. Česká menšina a demobilisovaní legionáři trvali však rozhodně na svých požadavcích a prohlašovali, že pomníkk, ve kterém spatřovali zbytek staré národnostní hegemonie, sejmou samí.

Státní správa stála na stanovisku, že není ještě žádného zákonného podkladu, aby pomník císaře Josefa II, byl odstraněn a že se musí zabrániti, aby odstranění bylo vynuceno neb násilím provedeno. Okresní správě politické bylo uloženo, aby učinila bezpečnostní opatření v rozsáhlé míře v takových rozměrech, aby stanovisko státní správy v příčině ponechání pomníku na místě mohlo býti stůj co stůj uhájeno. Státní správa ovšem současně pečovala o to, aby ostatním požadavkům české menšiny teplické, pokud se shodovaly s předpisy zákona, zjednala platnosti. Přednosta okresní správy politické byl dne 29. října poukázán, aby vyzval obec, aby ku přání stran označení ulic zaujala stanovisko a pokud se týče odstranění všech pojmenování a nevhodných názvů, zejména mají, cích vztah k bývalému habsburskému mocnářství, bylo okresní správě politické uloženo, aby zjednala bezodkladně platnost ustanovením zákonů ze dne 14. dubna 1920, č. 266 a 267 Sb. z. a n.

Na neděli dne 31. října 1920 sešlo se do Teplic značné množství obecenstva. Konány schůze v Sokolovně a tábor lidu na náměstí Školském. Veškeré poukazován, úředních orkánů na to, že není důvodu k odstranění pomníku, zůstalo bez výsledku. Naopak bylo na schůzích poukazováno na to, že nebude-li pomník do 7. listopadu odstraněn, je vážné nebezpečí všeobecné hornické stávky a odstranění pomníků násilím.

Za těchto okolností vydala okresní správa politická dne 31. října 1920 výměr obcí Teplické, kterým jí nařídila z důvodů udržení veřejného klidu a pořádku, aby pomník Josefa II. ihned odborným způsobem zabednila, obzvláště také proto, že dosavadní stav nemůže zabrániti dostatečně případnému poškození pomníku. Práce se zabedněním provedla obec. Zabedněni bylo dokončeno 5. listopadu. Téhož dne unesla se obec na přejmenování ulic a usnesení své oznámila okresní správě politické. Odstranění nevhodných názvů mělo býti provedena dle seznamu, jejž zástupci české menšiny slíbili okresní správě politické dodati. Tak se zdálo, že celá záležitost uvedena bude na normální cestu a že nic nebude překážeti, aby spor ten byl klidně urovnán.

V tom však nastala změna dne 5. listopadu večer. Tohoto dne večer konala se schůze spolku Christlich-sozialer Bezirksverband v Teplicích, kde mluvil posl. dr Feierfeil. Po schůzi kolem 10. hod. večer odebralo se několik set osob k pomníku Josefa II. Lidé strhli bednění, s pomníku a prkna odnesli. Městská policie, jejíž strážnice jest ihned naproti pouze několik kroků od pomníku, nic prý nepozorovala. Ve strážnici bylo 6 mužů. Ostatní policisté konali v hostinci vzdáleném od pomníku asi 50 kroků schůzi a rovněž prý nic nepozorovali, ač rozmetání bednění dálo se za velikého křiku, lomozu a zpěvu velkoněmeckých písní. Činem tímto bylo ovšem celá tato záležitost posunuta do jiného prostředí. Odstranění bednění pomníku nelze jinak vykládati, než jako násilný odpor proti nařízení státního úřad, který plně svou povinnost pečovati o veřejný klid a pořádek, obednění nařídil a to násilný odpor za pasivní asistence povolaných místních činitelů. Tím zneužito bylo pomníku k účelům demonstračním přes to, že politický úřad učinil vše, aby stávající diference urovnal. Za těchto poměrů považovala okresní správa politicky odstranění pomníku v zájmu veřejného klidu a pořádku opět a opět ohroženého za nutné a vydala proto městské obci dne 8. listopadu rozkaz, aby pomník odstranila do 10. listopadu, při čemž rekursu odkládací účinek přiznán nebyl. Poněvadž městská rada vůbec ničeho nepodnikla, aby úřednímu výnosu vyhověla, učinila okr. pol. správa opatření, aby snesení sochy provedeno bylo jiným způsobem, a to odborně, a aby dbánu bylo toho, aby ani v nejmenším soše této uškozena nebylo. Za tím účelem bylo potřebí postaviti soše důkladné a pevné lešení, které bylo dokončeno dne 11. listopadu kolem poledne. Na popud ministerstva vnitra bylo pokračování v dalších pracích přerušeno, protože byl vyčkáván výsledek jednaní, které bylo zahájeno politickými stranami, aby z této situace bylo nalezeno kompromisem uspokojující východisko. Východisko to hledáno v zatímním zabednění pomníku až do jeho odstranění. Protože také v části veřejnosti a tisku postup vládních orgánů v tomto stadiu teplického případu nebyl správně chápali poukazuji k tomu, že není správná tvrzení, jakoby vláda upustila od svého původního stanoviska. V nařízení okresní politické správy v Teplicích o odstranění pomníku vyhraženo bylo obci právo stížnosti na zemskou správu politickou. Tato mohla rozhodnouti na zamítnutí stížnosti a vyhraditi právo další stížnosti na ministerstvo vnitra s odkládacím účinkem, při tom však z důvodů zaručení klidu a pořádku naříditi zabednění pomníku až do pravoplatného rozhodnutí a jeho odstranění. O takovém kompromisním řešení navázány styky mezi politickými stranami a nelze v tom spatřovati opuštění původního stanoviska vládních orkánů. Vojsko, které k zabezpečení veřejného klidu a pořádku již několik dní bylo v Teplicích, stalo se odložením prací zajišťovacích netrpělivým a žádalo o 3. hod, odpoledne, aby bylo přikročeno k snesení pomníku ihned. Exponovanému úředníku zemské správy politické bylo nařízeno situaci za každou centr držeti. Než se tak státi mohlo, počatí zákopníci pomník snášeti. Byl bez poškození sňat s podstavce a nepoškozen odvezen do dvora městského musea, kde jest až dosud. Trestní oznámení byla učiněna proti třem osobám stavu civilního (demobilisovaným legionářům) a proti vojínům, kteří pomník sňali.

Ze shora vylíčeného jest patrno, že státní správa k vydání rozkazu na odstranění pomníku po násilném odstranění bednění měla právní podklad. Byl dán požadavkem, že klid musí býti udržen a poněvadž hlavní překážkou uchování veřejného pořádku byl pomník Josefa II., který zneužit byl k demonstračním projevům proti nařízeni úřadů, uznala okresní správa politická v Teplicích-Šanově, která za zachování veřejného klidu a pořádku v Teplicích-Šanově jí zodpovědna, vykonávajíc policií preventivní, za nutno, jej dá odstraniti.

Není tudíž správné tvrzení interpelace, že prý státní správa ustoupila teroru stran. Naopak byla rozhodnuta pomník hájiti a od tohoto stanoviska ustoupila teprve tehdy, když nařízené obednění pomníku bylo demonstrantu strženo a další trvání pomníku stalo se pramenem demonstračních projevů proti státní autoritě. Úřední výměry o zabednění a odstranění pomníku vydala okresní správa politická ze své vlastní moci jako úřad první instance. Je ovšem přirozeno, že o tom vždy podána byla zpráva nadřízeným úřadům, které však neměly příčiny, aby počínání okresní správy politické v Teplicích opravovaly z moci úřední.

Události, teplické nezůstaly i v jiných krajích našeho státu bez ozvěny.

Přecházím k událostem v Chebu, jež jsou předmětem naléhavé interpelace pana sen. K. Friedricha (tisk 212). Dle vyšetření povolaných vojenských orgánů sběhla se v sobotu dne 13. listopadu dopoledne v Chebu tato událost: Asi o 11. dopol. vracel se pluk číslo 33 místní posádky ze cvičiště s hudbou obvyklou cestou přes náměstí do kasáren. Na náměstí konán byl vřed pomníkem Josefa II. protestní tábor lidu proti dávce z mouky. Táboru zúčastní o se asi 500 osob. Jakmile objevily se první oddíly na náměstí, ozvaly se potupné a hanlivé výkřiky, lid tlačil se s obou stran na vojsk a uzavřel mu konečně úplně cestu, takže vojsko si jen stěží proklestilo průchod. Při tom bylo vojínům spíláno ťTschuschenŤ, ba dokonce byli někteří vojíni insultováni vztažením ruky po jejich zbrani. To dokázáno je jak výpovědí vojenských velitelů tak i mužstva národnosti nejen české, nýbrž i německé a maďarské.

Vojsko bylo tímto insultováním rozčilena, nebylo však pozorovati, když se do kasáren vrátilo, ničeho, z čeho by se dalo souditi, že zanáší se myšlenkou odvety. Večer bylo mužstvo řádně v kasárnách. Teprve po 11. hod. v noci vyhrnulo se dle všech známek tajně předem smluvené mužstvo ze svých místností a konečně z kasáren. Odebralo, se na náměstí, kde stojí socha Josefa II., obsadí o vchody k náměstí a sochu povalilo. Socha při tom byla zbavena ruky. Povalení sochy provedlo asi 200 mužů 33. pluku, kteří se po činu vzdálili. Zvěst o stržení pomníku rozšířila se ihned no městě, zvoněno bylo na poplach. Ke 2. hodině noční byl na náměstí velké množství lidu: dav dal se ihned do příprav pro znovupostavení pomníku. Ráno, v neděli, dne.14. listopadu v 10 hod. dopol. stál již pomník opět na svém místě. Civilní německé obyvatelstvo fialo se hned v noci slíditi v hotelích po jakémsi důstojníku, který se prý o pomníku hanlivě vyslovil.

Když dav vnikl do hotelu Continental a dobýval se do světnice dvou tam bydlících důstojníků ruských legií, vystřelili tito v sebeochraně 6 ran z revolveru, nezranili však nikoho. V místním hostinci Frankental konala se týž večer taneční zábava, ani které bralo účast též několik českých vojínů. Jakmile došla do toho hostince zvěst o svržení sochy, opustili čeští vojíni, kteří na této zábavě, byli hostinskou místnost.

Na cestě z hostince do kasáren přišlo k jednotlivým srážkám s civilním obyvatelstvem, které se vojákům stavělo v cestu. Při tom byly zraněny 3 osoby, z nichž jedna těžce. Během dopoledne v nedělí byly 7 žen, které byly v podezření, že s českými vojíny chodí, ustříhány a uřezány copy. Několik copů bylo pověšeno na silniční tabulku, užívanou k upozornění, že je cesta pro povozy zakázána, odkud byly později městskou stráží odstraněny. V neděli v ranních hodinách byly dvojjazyčné tabulky na státních budovách strženy a ú okresní správy politické žádala tlupa mladíků u sluhy vydání státních praporů. V poledne došlo k vybití české školy v Chebu, umístěné v přízemí obecní budovy. Okna v ní byla vytlučena, nábytek poškozen a učební pomůcky rozbity, knihy roztrhány a po učebně a ulici rozházeny. Obraz presidenta republiky roztrhán. (Slyšte!) Z místnosti krajského soudu byly.,dva obrazy presidenta republiky ukradeny a na náměstí roztrhány. (Slyšte!) Dva čs. letečtí důstojníci o dva vojíni byli ztýráni Ve třech ulicích vedoucích na náměstí, vytrhána byla dlažba v pruhu, v šířce asi metru, kameny vytrhané byly srovnány do náspu, aby se takovými barikádami znemožnil příjezd automobilů, poněvadž se proslýchalo, že má socha Josefa II. býti automobilem odvezena. V neděli dne 14. listopadu odpoledne byla situace velice napjata. Městský úřad dal vykliditi policie náměstí a lid zatlačen do ulic. V tom okamžiku objevilo se na náměstí asi 40 ruských legionářů, kteří přijetí nákladním automobilem a kulometem do města, aby prý odvezli zraněné důstojníky. Vojáci chovali se klidně. K výtržnostem nedošlo. Až do pondělí 15. listopadu večer byl úplný klid. K večeru šlo asi 20 čs. důstojníků Nádražní ulicí, důstojníci byli sledováni zástupem lidí, který je obklopil a začal zpívat Wacht am Rhein. Důstojníci obmezeni ve volném pohybu, vystřelili, chtějíce se vyprostiti několik ran z revolveru do země, při čemž bylo asi 5 civilních osob zraněno. Pak teprve byl důstojníkům umožněn odchod. Dle tvrzení městské policie, použili důstojníci také dvou granátů ručních na obranu, tvrzení toto dústojníci sami však popírají a není zjištěno, kým byly granáty vrženy. (Místopředseda Klofáč převzal předsednictví.) Od 16. listopadu 1920 nedošlo již k vážnějším výtržnostem. Lze to přičítati bezpečnostním opatřením státních, civilních i vojenských úřadů, jakož i uklidňující činnosti městské rady v Chebu. Ve všech případech, kde byly spáchány trestní činy, zavedeno bylo trestní řízení. Pokud pachatelé nejsou známi, bylo zavedeno po nich přísné pátraní. Až dosud bylo 6 civilních osob zatčeno a proti 6 civilním osobám učiněno trestní oznámení. Trestní vyhledávání proti pachatelům ze strany vojska, pokud jsou již známy, rovněž pokračuje a vojenská správa zakročí všude, kde zjistí překročení předpisů zákona neb služební nařízení. Pomník jest znovu postaven a o ochranu jeho jest městskou stráží postaráno. Vojenská správa neschvaluje ovšem nikterak některé činy, jichž se část vojínů chebské posádky dopustila, nemůže ušák sáhnouti k těm opatřením, která páni interpelanti žádají, totiž odzbrojiti posádku chebskou, poněvadž k takovému opatření příčícímu se pojmu vojska a branné moci naprosto nemá důvodu. Také k odvolání posádky z Chebu vůbec nemůže vojenská správa přikročiti, poněvadž dislokace vojenských částí jest určena důvody organisačními, v přední řadě obrannými, nikoliv národnostními. Vojenská správa pak, jak ze shora uvedeného patrno, se své strany se snaží, aby vinníci byli potrestáni, a aby styk vojska s občanským obyvatelstvem byl snesitelný. Jak tento poměr bude upraven, záleží také ovšem na ochotě civilní veřejnosti chebské, a tu nemohu nevysloviti pochybnost, že výhrůžka v interpelaci obsazená, že obyvatelstvo chebské bude konečně nuceno sáhnouti k svépomoci, bude způsobilá, aby k navázání přátelského poměru přispěla.

Těžké případy porušení veřejného klidu a pořádku v Chebu vyvolaly demonstrace pražské. O událostech Praze dne 16. t. m. zmínil jsem se slavnému senátu již 16. t. m. a mohu to své prohlášení vzhledem k interpelaci pánů sen. Jelínka, dr Spiegela a druhů a pánů sen. dr Hellera, dr Wiechowskiho a soudr. doplniti těmito podrobnostmi:

Dne 16. listopadu o 1. hod. odpol. konal se na Václavském nám. za účasti asi 600,sob tábor lidu, svolaný Národní jednotou severočeskou, na němž jednalo se a událostech v Chebu. Po ukončení táboru táhl dav ke Stavovskému divadlu na Ovocném trhu, kde přes odpor stráže vnikla část po nouzovém schodišti do divadla. Zástupci přivolaných herců prohlásili, že divadlo se zabírá pro české umění na tak dlouho, pokud nebude postaráno o druhou scéna pro Národní divadlo. Večer bylo uspořádán v německém zemském divadle české představení. (Výkřiky německých senátorů.) Po zabrání divadla táhli demonstranti k Německému domu na Příkopech a vnikli přes odpor stráže dovnitř budovy, prohlašujíce, že zabírají tento objekt pro české studentstvo. Toto převzalo budovu přechodně pod svůj dozor, dalo ji však dne 18. listopadu prostřednictvím policejního ředitelství v Praze k disposici právním majitelům, jakmile nastalo ptá ulicích pražských uklidnění.

V budovách pražských německých novin ťBohemiaŤ a ťPrager TablattŤ znemožnili demonstranti vydávání časopisů až včetně do 19. listopadu.

V průběhu dalších demonstrací podařilo se zástupu demonstrantů po několika stráží zmařených pokusech vniknouti do budovy německého studentského domu, při čemž bylo jeho zařízení částečně poškozeno. Také u německé mensy akademicky překonali demonstranti odpor stráže a vnikli do místností. V Karolinu byli demonstranty odstraněny 4 plechové návěstní tabule a strhány vyhlášky na černé desce. Vývěsní skřínky demonstranty odneseny nebyly, jak interpelace tvrdí, byly před tím domácími lidmi ukryty. Pokud se týče tvrzení interpelace, že osobám německy Mluvícím bylo na ulici spíláno, bylo hlášeno, že demonstranti ztýrali několik osob, které prý spílaly českému lidu. Pověsti o tom, že se legionáři chtěli zmocniti německých poslanců a senátorů ve sněmovně, jak se také v interpelacích uvádí, nemají, pokud je úřadu známo skutečného podkladu.

V interpelaci pánů sen. dr Hellera, dr Wiechowskiho a soudr. tvrdí se, že v Praze byly spáchány násilnosti na německých osobách a německém vlastnictví před očima státní policie. Stala se skutečně řada politováníhodných událostí protiprávních, dlužna však přiznati, že pražská policie hleděla ve všech případech násilnému počínání demonstrantů zabrániti a že se jí to v mnohých případech podařilo. Že nebyl možno zabrániti protizákonnostem všude, lze vysvětliti tím, že demonstrace rozšířily se na několik okresů a stráž není dosti početná, aby při roztříštění svých sil dovedla při tak elementárním hnutí každé bezpráví zameziti. Tak stalo se, že skutečně řada německých objektů byla nepovolanými živly zabavena a přikázána českým účelům. Tu však dlužno konstatovati, že téměř všechny tenkrát zabrané německé objekty vráceny byly právním držitelům. To platí zejména o německém studentském domě, o kterém jsem se již svrchu zmínil. Ještě týž den byla německým studentům dána možnost, aby se do svých bytů v německém studentském domě vrátili. Nelze tudíž mluviti o tom, že němečtí studenti byli oloupeni o svá obydli a o možnost výživy. Tvrzení, že židovská radnice byla úplně demolována, neodpovídá pravdě. Bylo tam rozbito v celku 5 okenních tabulí, byly poškozeny různé obrazy a rozházen různé spisy na ulici. Demonstrace pražské měly ráz protirakouský. Demonstranti vnikali do německých budov s úmyslem, aby vyhledali památky na bývalé rakouskouherské mocnářství, a zabavili skutečně velký počet obrazů, sošek a jiných předmětů, upomínajících na porobu českého lidu, a to i v místnostech veřejných i školních. Je to jistě důkazem až neobyčejné shovívavosti a šetrnosti úředních samosprávných orgánů vůči Němcům, když orgánové tito v plné důvěře vloyalitu Němců k našemu státu nepovažovali za nutno konati inspekční prohlídky školních budov německých v tomto směru. Vláda lituje že se dali demonstranti svésti ku protizákonnostem, zjišťuje však, že přes velké rozměry, kterých demonstrace v Praze nabyly, nevybočily z mezi obvyklých při demonstracích ve velkých městech a že zejména nezvrhly se v pusté plenění a loupení, která bývají jinde pravidelnými zjevy při výtržnostech. V demonstracích, které počaly dne 16. listopadu, bylo pokračováno ještě následujícího dne. Dne 18. listopadu byl již celkem klid. Dne 19. listopadu večer byly dozvuky těchto demonstrací před novým německým divadlem. Od té doby, tedy od třech dnů, nebyl veřejný klid a pořádek porušen. Během pražských demonstrací byl zatčen větší počet osob pro různé protizákonné skutky. Proti všem, kdož se provinili proti trestnímu zákonu, bylo zavedeno trestní řízení. Vláda učinila všechna opatřeni, aby potlačila demonstrace, povolavši větší počet četnictva k podpoře stráže bezpečnostní. Jak četnictvo, tak i stráž bezpečnosti konaly svoji namáhavou a zodpovědnou službu za nadmíru těžkých poměrů s velikou obětavostí a nevšedním sebezapřením. Vláda učiní seč bude, aby opakování demonstrací bylo znemožněno. Pokládá-li interpelace pánů senátorů dr Hellera, dr Wiechowskiho a soudr. za naléhavě nutno, aby vzhledem k pražským demonstracím vláda ihned podala demisi. Tu myslím dlužno poukázati na to, že by bylo, stěží možno uvésti v soulad se zodpovědností vlády, kdyby v době, kdy byl ohrožen veřejný klid a pořádek, vyhnula se plnění svých povinností.

Vláda odsuzuje, každou demonstraci, kterou se odsuzuje zákonný pořádek a lituje zejména i posledních událostí v Praze. Tyto byly vyvolány událostmi chebskými a měly hlubší a starší důvod svůj v národnostních rozporech mezi občany českého a německého jazyka. Snahou všech vlastenecky cítících lidí bez rozdílu národností musí býti, aby tyto rozpory, tvořící neblahé dědictví po Rakousku, byly mírněny a konec kanců odstraněny: Tento cíl bude dosažen, jakmile naši němečtí spoluobčané postaví se loyálně na půdě naší ústavy, zaručující, jim dalekosáhlou svobodu v ohled národnostním a spřátelí se s novými nezměnitelnými státoprávními poměry.

Vážení pánové! Toť suché vylíčení událostí posledního, týdne, v němž dány jsou také odověď na dotazy pánů interpelantů. Dovolte mi však ještě i několik všeobecných slov. Je opětně klid, klid na všech stranách, klid úplný. Tento opětný úplný klid a zcela normální život ukládá vládě a všem možnost a povinnost rozhlédnouti se bez hněvu a úmyslu po příčinách a popsaných událostech, zejména událostech dne 16. a 17. listopadu v Praze, jak jsem je dříve naznačil. Beze všeho sporu jsou tyto události politování hodny a odsouzení hodny. Naprosto nesprávným však by bylo přičítati událostem pražským větší význam a důležitost, než skutečně měly. Byly to demonstrace, s jakými jsme se v dřívějších dobách v rozměrech mnohem větších a povážlivějších často shledávali a jaké i nyní při nevypočitatelné vznětlivosti duše davu v velkých městech při různých příležitostech se naskýtají. Demonstrace ty nepřekročily obvyklých mezi obdobných událostí. Zprávy zahraničního, zvláště německého tisku o těchto demonstracích jsou více než přehnané. V Praze bohudík ani kapka krve nebyla prolita. Krátké trvání demonstrací ukazuje nejen, že klidná rozvaha velmi záhy nabyla opět na všech stranách vrchu, nýbrž i že učiněná opatření směřující k zavedení a udržení klidu projevila záhy svůj pronikavý účinek. Pokládám za povinnost zmíniti se o blahodárném vlivu rozvážných kruhů obou národností, pánů poslanců i senátorů i naší žurnalistiky. Nemohu bez uznání nevzpomenouti obezřetného a cílevědomého působení četnictva a stráže bezpečnosti. Cit spravedlnosti nutí mne důrazně opříti se výtkám, jež u příležitostí pražských demonstrací činí se z jisté strany našemu národnímu vojsku, legionářům jako celku. Jestli kdy, není správno zejména v tomto případě generalisovati. Nelze jistě schvalovati a nutno nejméně tak důrazně odsouditi jak u osoby civilní, pak-li vojín mimo službu jsoucí, dá še byt by jen vlasteneckým cítěním, sesíleným mládím, strhnouti k demonstračnímu skutku. Nesmí se však nikdy, chceme-li býti spravedliví, pro výminečnou, okamžitou nerozvážnost jednotlivce napadati celek. Při příležitosti té dovoluji si i připomenouti, že veřejnost často nesprávně uvádí prostě slbwo legionář, ač jedná se o osoby demobilisované nebo či osoby k vojsku legionářskému nenáležející (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Nemají nosit uniformu!) Nemáme pro ně civilních šatů.

Vysoký senáte! S pocitem úlevy a zadostiučinění mohl jsem konstatovati, že jest opět u nás všude klid, úplný činorodý klid. Nemusím opětně ubezpečovati, že proti vinníkům, proti všem vinníkům událostí chebských, teplických a pražských, pokud se tak již nestalo, bude podle zákona zakročeno a že vláda je odhodlána předpoklad blaha státu a jeho občanů - klid a veřejný pořádek - chrániti všemi zákonnými prostředky proti každému rušiteli s kterékoliv strany vždy a všude.

Velevážení pánové! Politováníhodné událostí chebské, teplické a pražské jsou za námi. Musí býti svatou povinností všech nažiti se a to, aby se nikdy již neopakovaly. Jest nesporno, že každé porušení klidu a pořádku, ať již se jeví demonstracemi nebo hlubšími otřesy, je nejen dobré pověsti našeho státu na újmu, nýbrž že spojeno jest i s částečným ohrožením hospodářského života a jest tedy pro stát škodlivým. Události pražské vnesly do našeho státního a hospodářského života určitý neklid, kterého se dlužno v zájmu státu vyvarovati. Náš mladý stát, který jediní ze sukcesorních států bývalé monarchie může se chlubiti rovnováhou v rozpočtu, potřebuje ke svému dalšímu upevnění a vybudování především klidu a tvořivé práce, možné jen v klidu a jest tedy jistě v zájmu nás všech bez rozdílu národnosti, abychom zatím aspoň klidnou a věcnou rozpravou o těchto událostech připravovali půdu ke společné tvořivé práci hospodářské a sociální, která nás čeká. Zanechme rekriminací. Dnes nepomohou. Jsme navzájem na sebe odkázáni. Chopme se toho., co nás spojuje, pracujme společně bez předsudků, jen tak prospějeme sobě, svému národu a tím i státnímu celku.

Vláda pak vědoma jsouc si svých povinností učiní vše, aby klid a pořádek, který, jak pevně doufám, již plně jest zjednán, také na příště stůj co stůj byl zachován. (Hlučná pochvala u českých senátorů.)

Místopředseda Klofáč: Jako první řečník ťkontraŤ je přihlášen pan senátor do Naegle. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Naegle (německy): Slavný senáte! Ještě méně než dosud může kdokoliv z nás, zástupců národa, který během při temné debaty, jsoucí na denním pořádku, ujme se slova, učiniti tak v povznesené náladě. Jde o ta přece, zasednouti k soudu o nejvýše politování hodných událostech, o událostech, jež s čistě lidského stanoviska jedním každým z nás otřesou do nejhlubšího nitra se zřetelem k prolité lidské krvi, které však ještě, obzvláště německé občany tohoto státu musily přivésti k nejvyššímu rozčilení a rozhořčení, ježto právě poslední příhody drastickým způsobem opět zřetelně a jasně ukázaly, jak s české strany jest jednotnost, jak v chladně uvažující, tak žhavě vroucí duší lidu alespoň v tom jednom bodě, aby s námi Němci jednalo se jako s bezprávnými otroky, neboť my Němci jsme v tomto státě psanci. (Souhlas na levici.) To ukázaly poslední události. Hlavně tato nešťastná tendence pro celý československý stát, kterou trpí česká duše lidu, zmámená domnělým vítězstvím, uspíšila také poslední politováníhodné události a celý státní systém uvrhla do vládní krise, ba ohrozila jej také ještě krisí státní nestojí-li tato vůbec už přede dveřmi.

Člověk znalý bible rád měří skutečností přítomné doby, také i nynější a minulé státní útvary, a to právem s věčnými pravdami hodnými uvážení, jež uloženy jsou v oné knize hodné úvah, částečně v rouše řeči jedinečně květnaté. V této známé, květnaté řeči vypráví spisovatel knihy Daniel, jak prorok viděl v snu říši, tato říše podobala se velké soše s hlavou z nejryzejšího zlata. Nohy však byly hliněné. Tu uvolnil se pojednou s hory malý kámen který zasáhl sochu v jejích hliněných nohou, a lehce je roztříštil. A socha - míněna jest dotyčná říše - se skroutila přes to, že měla zlatou hlavu, protože základ byl pouze z hlíny.

Pánové! Nevím sice, zda ta říše, ten stát, kterému máme, čest náležeti, má ve své nynější vlády a v nynějším ministerském předsedovi hlavu z nejryzejšího zlata, to však jest pro mě jisto, že tento stát není vybudován na pevném podkladě, nýbrž na písku, že jeho nohy jako nohy sochy proroka Daniela jsou pouze z hlíny.

Věčně pravdivou zůstává věta, kterou by si měl každý státník co den uváděti na paměť: Justitia est fundamentum rengnorum - spravedlnost jest základem království. To neplatí pouze o císařstvích a královstvích, to platí právě tak dobře pro republiku.

A jak málo nyní spravedlnost jest základem Československého státu, to dokazují nesčetné útisky, kterým vystaveni jsou Němci, hlavně menšiny v tomto státě. Či troufá si někdo s celou svou vnitřní poctivostí - musím dovolávati se vaší čestnosti - tvrditi, že bylo to výronem Justitie, spravedlnosti, postaví i právo sebe určení a nové světové, evangelium, činiti si na ně pro sebe v nejvyšší míře nárok, avšak nám Němcům je zásadně odpírati? A když neblahé mírové smlouvy Versailleské a St. Germainské násilím přiřkly německé krajiny proti vůli jejich k tomuto státu, zda to byly zásady rozumné, vyrovnávající spravedlnosti, podle které od té doby bylo zacházeno s německými občany? Bez počtu Test případů zkrácení právech a násilnosti, nespravedlností jimž tuzemští Němci jsou d 28. října 1918 vystaveni v šanc. Sta návrhů a interpelací jež od nás německých senátorů a poslanců v obou sněmovnách Národního shromáždění byly podány, všechny jednají o tamže základním thematě, jsou souhlasně jediným voláním o pomoc nad bezprávným postavením německého národa v tomto státě.

Avšak ještě nikdy nevystoupilo na jevo zbavení práva Němců, nesmírné, násilné potlačení všeho toho, co nějak zavání němectvím a podle toho vypadá příkřeji a způsobem český národ více zahanbujícím, než při politováníhodných událostech posledních týdnů a dnů. A takové událostí, jež nesou v četě pečeť násilnosti a nespravedlnosti jíž nemůže býti vyšší a které tento stát před celým vzdělaným stavem neodčinitelné kompromitovaly, byly možny před očima vlády, jež v prvém prohlášení před parlamentem celému světu hlásala jako program: ťJežto zákonná vláda a vláda právního řádu nemáme pro poměr státu k jednotlivcům jiného měřítka než zákon a právní řád. Toto měřítko platí také pro poměr vlády k národnostem našeho státu. Stejná zákonná práva ale také stejné zákonné povinnosti.Ť

Jsou to dámy a pánové, právě tak krásná, jako samozřejmě programová slova pro každou vládu, tím spíše samozřejmá pro vládu úřednickou, neparlamentární. Avšak jak málo dovedla provésti vláda tento svůj program v praxi, díváme-li se na hrozné události v posledních týdnech, a dnech! Abychom celou krisi, ve které se nacházíme, správně a spravedlivě ocenili, jest nutno, abychom postupovali od začátku historicky a vrátili se k počátečnímu východisku.

Slavnost národního svátku 28. října vedla k výstřelkům a násilnostem v rozličných německých městech, hlavně v Liberci a v Teplicích se strany ubytovaného tam vojsk. Vojenský úřad zakázal sice projevy vojska v den 28. října. Což však stará se u nás vojsko o rozkaz nebo zákaz nadřízeného úřadu? V Teplicích bylo žádáno odstranění pomníku císaře Josefa, uměleckého díla prvého řádu, při čemž bylo starostovi vyhrožováno a hrubě s ním zacházeno. Tento prohlásil ochotu, že dá teprve na přímý rozkaž politického úřadu postarati se o zakrytí pomníku což se také stalo. Několik německých občanů, kteří neměli tolik rozvahy, aby klidně přijímali toto násilí, činící si posměch z každého pravého právního cítění, dalo se strhnouti k tomu, že odstranili opět tato bednění. Toto jednání pojímané vládou jako přestupek a nedbání vrchnostenského opatření nebylo by bývalo potřebným, ba ani možným, kdyby politický úřad, kdyby vláda v prvé řadě sama dbala práva a zákonů, jak to jest první její povinností. Pan ministerský předseda vyjádřil se vůči deputaci poslanců u něho zakročujících výslovně, že nemá žádného zákona a práva, aby mohl naříditi zabednění nebo odstranění teplického pomníku. Jestliže pak vláda přes to zabednění nařídila a to, jak výslovně bylo jí samou přiznáno, bez jakéhokoli zákonného podkladu ptám se před celým světem každého klidně a objektivně usuzujícího člověka. Kdo porušil nejprve a více zákon a právní řád? Politicky úřad, jenž nařídil proti zákonu a právu zabednění pomníku, nebo němečtí občané tepličtí, kteří odstranili proti zákonu provedené zabednění? Tuto otázku mohl by si také pan kolega dr Heller zodpověděti než snášel žaloby proti německým městským kruhům města Teplic a proti německým poslancům, jak zde v plenárním zasedání, tak v konferenci předsedů. Neboť, abych to ještě jednou řekl, východisko těchto neblahých událostí posledních dnů jest v dráždícím, skandálním vystoupení vojska v Liberci a v Teplicích a v protizákonném, všemu právnímu cítěni se protivícím, německý národ v právu zkracujícím, německou vzdělanost zneucťujícím nařízení vlády. Nebo kdyby býval byl pan ministerský předseda skutečně mužem zákona a právního řádu, jak jest jeho povinnosti, proč nevystoupil hned po 28. říjnu nejprve proti, protizákonným výstřelkům vojska V Liberci a v Teplicích, proč hrál si teprve potom na mine silné ruky a předstíral, že musí chrániti pořádek a autoritu státu, když šlo o to, aby bilo potrestáno přestoupení ne zákona, nýbrž pouze úředního nařízení? Ovšem, tenkráte však nebylo to vojsko prohlášené za nedotknutelné, tenkráte to byli pouze někteří prostí němečtí občané, proti kterým pan ministerský předseda nabyl odvahy chrániti s plným svým vědomími moci autoritu státu. Neboť v pravdě vážnost cele Československé republiky Byla by bývala přeci celou Evropou kompromitována, celý stát byl by okamžité vybočil z kolejí, kdyby odstranění bednění pomníku nebylo ihned co nejpříměji pomstěno!? Při tom nestačilo snad pobouřené vládní moudrosti naříditi, aby pomník byl znovu zakryt prkny, ne, nevinný pomník kulturní jednoho z největších umělců Evropy musel s krveprolitím úplně býti odstraněn. A německý lid měl si dáti klidné líbiti takové zhanobení svých nejsvětějších, kulturních děl v Teplicích se strany samé vlády, v Chebu a Aši, lstivě, v temnu nocí se strany vojska? A když proti dodatečně projevené výslovné vůli vlády jež konečně prohlédla, mistrovské dílo jednoho z nejslavnějších synů této země, teplický pomník násilím byl sfanatisovanými, nedisciplinovanými záškodníky odstraněn, kde byla tenkráte česká inteligence a umělecké kruhy, když zde šlo o kulturní dokument, jenž by: byl pýchou každé jiné země? Proč mlčel především ministr vyučování, jenž má krásny, mnohoslibný titul ministra národní osvěty, a který v prvé řadě by byl býval povinen vznésti námitky? Proč mlčel zodpovědny ochránce uměleckých památek, jenž jinak staral se o každou ozdůbku? Proč nezasadil se ani básník a inspektor Machar jako kulturní člověk s celou váhou své osobnosti a svého postaveni, aby zabránil tomuto hroznému skutku uniformovaného vandalismu? Také v Brně odehrály se politování hodné události, také tam vnikli demonstranti do německého domu a vynutili předčasné skončení divadelního představení. Cenné předměty, obrazy, knihy byly odcizeny a zničeny.