Já a hlavně celý parlamentní svaz jsme dalecí toho schvalovací vše, co se stalo v Chebu a v Aši v souvislosti se znovupostavením pomníku. Avšak vždy oběť musí býti zodpověděna základní otázka. Kdo dal první popud k politováníhodným výstřelkům? Nebylo to opět jako v Teplicích i v Chebu a Aši provokativní, dráždící, německé kulturní vědomí v jeho nejsvětějších citech zraňující stržení našich německých kulturních pomníků? Myslím, že tolik logiky by bývala vláda již dávno měla míti: Jsou-li v našich německých městech naše německé kulturní památky provokací pro české vojíny, pak může logicky závěr zníti pouze: Ne kulturní statky a věci posvátné tamnímu německému lidu, nýbrž čeští vojáci musí býti odstraněny. Obracím se proto k vládě s důtklivou žádosti: Má-li nastati v německých městech opět trvale pokoj a pořádek, pak musí býti čeká posádka odvolána, a je-li vůbec tam třeba vojenské posádky, aby byla nahražena německými vojíny.

Pro každého, kdo zná pražské poměry a žhavou duši pražského lidu, jež mimochodem řečeno přivedla to tak daleko, že Praha, jedno z nejkrásnějších, nejznamenitějších a nejzajímavějších měst světa nemá již dřívějšího cizineckého ruchu, pro každého z nás bylo již předem jasno, že události v Chebu budou míti ohlas v Praze. Nebo nejvyšší dogma v tomto státě znící: Čech, zvláště vojsko jsou nedotknutelní. Němec je psancem.

Přes to však vzhledem k hrozným výstřelkům, pustošením, ťdemonstracímŤ, tak to pan ministerský předseda tak optimisticky a výhradně pojmenoval, již v posledních dnech se zde v Praze odehrály a naše město před celým vzdělaným světem opět jednou nesmírné zkompromitovaly musíme se ptáti: Čeho se dopustily hlavně německé dítky slovanské matičky Prahy, my kteří tíž ode dávna beztoho jsme ubiti, utlučeni, dosti zbaveni práv, že se s námi zachází tak barbarským, částečně bestiálním způsobem? Opravdu v celém světě není pokojnější a trpělivější menšiny, nedli my Němci zde v Praze a nevěděl bych, že bychom snad v posledních týdnech nějak veřejný klid byli porušili. Naproti tomu může býti znovu prohlášeno, že tam, venku v německých městech stálé útoky a konečně odstranění německých kulturních památek tamní německý lid bezprostředně podráždily a pobouřily. Jest tedy ohromný rozdíl mezi bezprostředními příčinami k výstřelkům v Teplicích, v Chebu a Aši a na druhé straně v Praze. Zde v Praze nebylo k tomu ani nejmenší příčiny.

A jakých zavržitelných prostředků, jakého přehánění a lhaní se zde v Praze užilo, akry lid, beztak lehce vznětlivý, ještě více byl drážděn a popouzen k novým násilnostem! Vzpomínám si na to, že ve starém německém divadle bylo vybíráno velikými plakáty na zbité a zmrzačené české dítky a že ťSanssouciŤ tak dychtivé výdělku dokonce v německém studentském domě uspořádalo představení ve prospěch demolované české školy v Chebu. Několik dní na to bylo možno čísti v českých listech tuto úřední zprávu: ťV městě sbírají neznámé osoby peněžité dary pro zbité a zmrzačené dítky v Chebu, ač není známo, že by tam bylo vůbec nějaké školní dítě v posledních dnech ranami zmrzačeno. U úřadu nebylo žádáno o povolení této sbírky a tato nebyla také povolena. Obecenstvo se varuje před těmito sběrateli, kteří sbírají peníze ve svůj vlastní prospěch.Ť Tak zní úřední zpráva. Nyní, když liž tato ostudu se stala, když tyto poťouchlé lži, jako mnoho jiného, vykonaly své štvavé poslanec, zakročuje veleslavná policie a zakazuje tento podvod. Proč to neudělal policejní úřad podobně jako jedna zdejší dáma, jež za těchto pohnutých dnů obrátila se na vojáka stojícího na stráži před německým zemským divadlem a ptala se: Kde pak možno ty zmrzačené děti z Chebu vlastně viděti? Ráda bych pro ně něco udělala! Voják se smál a odvětil. Vždyť to není ani pravda! Nebo ještě prostěji. Zdejší policejní úřad byl by se býval snad mohl ptáti telefonicky v Chebu, zda skutečně z těch, tří neb pěti českých školních dítek které prý tam jsou, některá byla zbita, a zmrzačena! Avšak místo toho byl tento úžasný a prolhaný nešvar vědomě neb nevědomě trpěn a tak přispěl úřad nepřímo k podrážděni a štvaní a tím i k zostření nepokojů.

Žádám, aby p. ministerský předseda také i zde v tomto slavném senátě prohlásil se o pravém stavu věci. Dříve opatrně obcházel toto úskalí, neboť bylo mi řečeno, že neřekl o těchto zmrzačených dětech ani neví. Jak málo však může se mluviti o demolování české školy v Chebu vůbec, kteréžto lži v Praze způsobily tak mnoho neblahých příhod, vychází nejlépe na jevo z toho, že včera, v pondělí dne 22. bylo vyučování opět zahájeno, což by nebylo bývalo možno v tak krátké lhůtě, kdyby budova byla demolována. Jak velice řádilo a štvalo v posledním týdnu pozdvižení v pražských ulicích a náměstích, jak těžké škody způsobilo německému soukromému a veřejnému majetku, jest nám všem přeš příliš dobře známo, takže není třeba, abych se dotýkal všech jednotlivosti. A přece nemohu si odepříti, abych obzvláště nezdůraznil několik momentů.

V českém tisku, hlavně v úředním uklidňovacím ústředí, jakož i k prohlášeni ministerského předsedu ze dne 16. listopadu se zdůrazňuje, co dnes řekl jsem nerozuměl - že vinu na pobouřeni a na výstřelcích nesou výhradně nezodpovědné živly. ťNezodpovědné živly!Ť Tu snad přece je dovolena otázka: Patří oba páni senátoři, kteří ve čtvrtek odpoledne svými štvavými řečeni na Václavském náměstí dali povel ke štvaní a k nastávajícím pozdvižením, také k těm nezodpovědným živlům? Myslil jsem vždy, že svobodně volení poslanci a senátoři mají vůči lidu také nějakou zodpovědnosti Či snad to bylo něco jiného, než skutečná štvavá řeč, když senátor Sokol na Václavském náměstí dovolával se svrchovaností českého národa, jež prý nemůže trpěti, aby český národ v Chebu byl provokován? (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Či jest to také jen úplně nezodpovědné místo, když ťNárodní ListyŤ jež jsou přece směrodatným hlasatelem určité vlivné strany, prohlásily barbarské výstřelky a prosté pozdvižení alespoň v prvních dnech výslovně za spravedlivé. Doslovně se tam praví: ťPo tři dny jsou pražské ulice dějištěm zjevů, z nichž pouze prvý den měl nějaký smysl pro rozhořčenou českou duší. Zjevy úterní dosáhly svého cíle. Vrcholu dosáhlo ovšem povolání pražské městské rady, jež snažilo se dáti zdání, že zamýšlí uklidňovati, v prvém díle však neobsahuje ničeho jiného, než vyslovené schvalování a vychvalování zločinů do nebe volajících, jež byly spáchány, ba má tu troufalost přičítati tyto výstřelky české ulice, poškozující pověst města Drahy v celém světě, nadšení českého lidu.Ť Toto provolání, pánové, mělo by býti rozšířeno ve všech kulturních zemích a vystaveno s případnými ilustracemi o zpustošení v německém studentském domě, akademické mense, ve staré židovské synagoze a staré židovské radnici, aby kulturní svit nabyl malého jakéhosi pojmu o tom, jak si představuje městská rada pražská vychvalované jí nadšení českého lidu v jeho reálních a kulturních účincích. Jest to právě to vznešené nadšení, které v 15. století v dobách husitských válek vedlo české zástupy, jež pálily a zakládaly požáry v české zemi, aby ničily nesčetné a nenahraditelné kulturní statky a poklady. Jsem pevně o tom přesvědčen, kdyby městská rada některého německého měst dovolila si vyvěsiti takové provolání, jež vychvaluje a schvaluje nesčetné přečiny, jsoucí v rozporu s Trestním právem, na které si ministerský předseda jménem vlády znovu a znovu stěžoval a které odsuzoval, nalezl by se hned státní zástupce, který by dotyčného purkmistra pohnal k zodpovědnosti. Avšak dr Baxa všem není Inderka. Praha není Jihlava! A přes to máme vládu, která se s obzvláštní emphasí představuje ťjakožto vláda zákona a právního řáduŤ.

Konečně abych také o tom několik slov promluvil: Co to, bylo za ušlechtilé hrdinské činy, které starosta dr Baxa přičítá nadšení českého lidu? Jak právě bylo řečeno, povel k potomním přečinům byla shromáždění na Václavském náměstí konané v úterý dne 15. listopadu o 1. hod. odpolední, na kterém také dva senátoři pronášeli štváčské řeči. Tam zazněly výkřiky ze zástupu: Pomstíti se za Cheb a zabrati všechny německé budovy pro české účely! Zástup, který vraždou minutou vzrůstal, táhl pak nejprve k německému zemskému divadlu. Několik oken bylo rozbito a násilím učiněn vpád do budovy. S balkonu ohlásili vojenští a civilní demonstranti, že zemské divadlo se zabírá pro český národ a pro české divadelní účele. Herci shromáždění na jevišti ke zkoušce a úředníci museli ustoupiti násilí a opustiti tento dům. Čeští herci byli ihned na místě aby střežili východy. Na večer bylo ihned proti všemu právu ohlášeno české představení. O právní stránce této otázky promluvím ještě později.

Na to táhl zástup pod vedením vojáku a českých studentů lotem půl třetí hodin odpolední před Německý dům. Asi po dobu 1 hodiny obléhali demonstranti budovu, bušili sekyrami a železnými tyčemi bila těžké dubové dveře, do kterých udělali asi 3 dm dlouhou díru. Poněvadž domovník Lohr nechtěl vrata otevříti, bylo mu vyhrožováno zabitím. Ježto demonstranti viděli marnost své námahy uniknouti tam přihnala se část lidu hotelem ťČerný kůňŤ, přelezla zeď hostinské zahrady a vnikla do budovy. Policie, která stála při velkém vchodu, byla zahrnována nadávkami a odstrčena. Na to byla vrata za velkého jásoty zástupu otevřena, jenž rychle zaplavil místnosti domu a způsobil mnoho škody a velké spousty. Německý dům měl býti zabrán pro český studentský domov. Od německého domu šlo se k ťPrager TagblattuŤ, jehož budova byla by okamžiku útokem dobyta. Jak v místnostech redakce i administrace ťPrager TablattuŤ právě jako v úřadovnách ťBohemieŤ byli řáděno a pustošeno, takže oba listy, jak známo, po několik dní nemohly vyjiti. ťAbendzeitungŤ, vytištěný pro úterý večer, byl v celém nákladu roztrhán. Dále byly dobyty a částečně zpustošeny. Německá Turnhalle v Marianské ulici, německý spolkový dům řemeslníků ve Smečkách, téměř všechny německé školy obecné, občanské a střední, evangelická škola v Jirchářích. Zvláště těžce utrpěla německá obchodní akademie. Vstoupíme-li na tamní dvůr, vidíme celou horu roztrhaných papírů a knih. V ředitelství byl poškozen třemi ranami olejový obraz zakladatelé ústavu v životní velikostí, ač to nebyl žádný.Habsburk, všechna razítka byla pořezána a učiněna nepotřebnými. Nevinné nástěnné tabule, sloužící pedagogickým účelům výchovným byly potrhány. Všechny německé nápisy byly ničeny nebo zamazány. V klubu německých umělkyň na Perštýně bylo celé vnitřní zařízení demolováno, kuchyňské nářadí rozbito, takže spolek, který stravoval levně 700 až 800 osob, musil zastaviti podávání jídel. Nesmírné škody utrpěla židovská radnice v Maizlově ulici. Zástup vnikl vraty jakož i okny, do místností, vyhazoval matriky, staré papíry a prastaré dokumenty, jichž škoda je nenahraditelná, na ulici, kde byly trhány na malé kousky, 50 m daleko od radnice ležely papírky na zemi na decimetr vysoko. Několik svrchovaně cenných starých obrazů bylo probodáno noži a holemi. Strašně řáděno bylo také v mense: akademické v Krakovské ulici a v německém studentském domě v ulici Marianské. Jmenovitě v těchto dvou budovách jakož i v německém řemeslnickém domě a ve studentské kuchyni Dichtlově v ulici Rybní nacházející se boudy německých studentských spolků byly úplně demolovány. Majetek patřící chudým německým studentům byl z části zničen a na ulici vyházen, z části odvlečen. Mnoho německých studentů nacházejících se ve studentské mense byla zbito a těžce zraněno. Vůbec bylo během nepokojů velmi mnoho osob zástupem na ulici ztlučeno, někteří zbiti do krve. Často bylo voláno, aby Němci a Židé byli pověšeni na nejbližší svítilně nebo zabiti. Jistý pán jménem Antonín Pleschke byl před německým domem sražen na zem a smýkán až k piaristické škole v Panské ulici. Bylo voláno, aby pověsili toho nešťastníka na nejbližší svítilně. V pravý čas zakročili však vojáci a osvobodili jej ztrativšího vědomí.

Já sám byl jsem v úterý večer, když jsem žádal, abych byl vpuštěn do studentského domu, ačkoliv jsem se legitimoval jako prorektor německé university a jako senátor, napaden vojákem stojícím tam na stráži a odstrčen. Vyprávěl jsem tento případ ministru národní obrany, on však nepokládal za nutné vysloviti nad tím své politování. Tu musím zde říci, civilista, kterého jsem pokládal za českého studenta, chytil mne za kabát a smýkl mnou zpět. Samozřejmě nezůstaly ušetřeny ani hlavní budovy obou vysokých škol. Zástup vnikl do Karolína a do německé techniky v Hunově třídě, rozbil všechny vývěsky skříňky i s obsahem, zničil německé nápisy a prohledal všechny místnosti. Také vědecké semináře německé university, historický a umělecko-historický a pedagogický, umístěné v místnostech vedle Karolína, utrpěly velkou škodu. Dokonce i do soukromých bytů vnikl zástup, tak především do domu advokáta dr Wiena-Claudiho, který byl se svou rodinou ohrožen. Jest vám všem známo, že dokonce se odvážili, proti výslovným předpisům ústavy, rušiti porady zákonodárného shromážděni, poslanecké sněmovny, žádati vydání německých poslanců k odsouzení a vniknouti za tím účelem až ke konferenční síní presidia. Více nemohla se již stupňovati anarchie a bezmezná nedisciplinovanost pobouřených zástupů než v tom násilném vmísení se do porad zákonodárného shromáždění. Od toho k úplnému rozehnání zákonodárného sněmu není opravdu již daleko. A tu odváží se pan ministerský předseda mluviti pouze o demonstraci!

A dáme-li na sebe působiti vylíčené výstřelky a přečiny, jež mohl jsem přirozeně pouze jen naznačiti, a když při tom si představíme, co p. ministerský předseda před několika málo týdny v tomto senátě hlásal, což nezní to jako výsměch, že to vše mohlo se státi před očima vlády, která se s obzvláštním nadšením sama nazývá ťvládou zákona a právního řáduŤ? Nezní to, přihlédneme-li k zdejším anarchistickým událostem jako parodie, když p. ministerský předseda dne 16. listopadu zde prohlašoval, že vláda bude bezohledné zakročovati proti všem nezákonnostem, ať se dějí na kterékoliv straně. Vláda prý bude o to pečovati. Řekl, že bude pečovati o to, aby veřejná bezpečnost, pokoj a pořádek byly udrženy netoliko v Praze, nýbrž i všude jinde. A jak dovedla vláda toto své dané slovo po tři dny zachovávati? Odpověď na to dána byla právě mými nynějšími vývody.

Ovšem p. ministerský předseda nám dne v 16. listopadu přislíbil a přísně dal své slovo na to, že všechny zabrané, jak zní terminologie, ulice, německé budovy budou opět vráceny svým dosavadním majitelům. To se, pokud je mně známo, také stalo. My však žádáme, aby také veškerá způsobená škoda byla státem úplně nahražena. Ubohým studentům musí býti vrácen jejich majetek.

Jen ohledně starého německého zemského divadla učinil p. ministerský předseda výjimku, protože prý poměry vlastnické k němu ještě nejsou ujasněny a konají se o tom vyjednávání. Avšak právě, jestliže podle mínění p. ministerského předsedy právo vlastnické a užívací k německému zemskému divadlu není objasněno, což pro svou osobu nemohu připustiti, pak není nevyjasněno pouze pro nás Němce, nýbrž není ujasněno ani pro českou stranu a pak nemají ani Češi práva, pokud nejasnost tato trvá. (Výkřik německý: Vždyť vůbec netrvá, ať jen se podívá pan ministerský předseda do zemských desek!) - pokud trvá pro p. ministerského, předsedu pro nás nikoliv v tomto divadle pořádají česká představení. Právě upozornil jsem znovu v konferenci předsedů p. ministerského předsedu na množství rozporů, nezákonnost a, protiprávnost, spočívajíc v tom, že česká představení jsou požádána a trpěna. A přes to bylo a jest do dneška v německém zemském divadle česky hráno a vláda a policejní úřad to trpí. Tak dodržel nejvyšší ochránce zákona a právního řadu své slovo ze 16. listopadu, že zakročí bezohledně proti všem nezákonnostem, ať vycházejí z kterékoliv strany. Ne, vláda, ministerský předseda tyto protizákonnosti pokud se týče německého divadLa dokonce podporovali a podporují je stále ještě i dnes. To musí si dáti říci do konce i od českého listu. ťTribunaŤ psala k zabrání německého zemského divadla toto: ťRozhodujícím jest, že se to stalo proti zákonu, který každý musí zachovávati, kdo nechce v našem státě zavésti balkánské poměry.Ť Při tom zde konstatuji, že zde praví český list právě to, pane ministerský předsedo, k vůli čemu jistý nervosní zástupce vlády rozpustil v Karlových Varech lihu národních svazů, ťTribunaŤ pokračuje: ťNechápeme, jak je to možno, že úřady, že země to trpí, že došlo k zabrání divadla, neboť to znamená potvrzení nezákonného činu. Dokud je zákon zákonem a sněmovna sněmovnou, nemůže potrvati zabráni divadla.Ť Tak praví ťTribunaŤ, jež i jinak se snaží býti objektivním listem.

Pokud se týče právní otázky ohledně zemského divadla, budiž mi dovoleno, abych zde opět zcela krátce historicky vývojově postupoval.

Nynější německé zemské divadlo bylo založeno r. 1783 šlechetným hrabětem Nosticem jako kolébka německého divadla, jak výslovně v provolání stálo. Tento charakter podrželo také tehdy, když roku 1799 přešlo koupí do majetku stavů království Českého. Provozování českých kusů v české řeči bylo jen připal od případu dovolováno a to, jak výslovné bylo zdůrazněno, jen v takovém rozsahu, ťaby tím provedení německých činoher a oper nebylo ohrožovánoŤ, proto byla provozována představení nejvíce v neděli odpoledne. Ve smyslu § 20 a 21 zemského řádu z 26. února 1861 byla dosavadní Stavovské divadlo převzato zemi a označeno divadlem zemským, opět aniž by na výhradě německém charakteru tohoto divadla něco bylo změněno, neboť bylo již v zasedání zemského sněmu ze dne 28. dubna 1861 navrhováno a v zasedání ze dne 21. ledna 1862 usneseno, aby bylo vybudováno a zařízeno ze zemských prostředků nové zemské divadlo k provozování dramatických představení v české řeči. To stalo se ještě během roku 1862, že postaveno české prozatímní divadlo, a roku 1881 vystavěním definitivního českého divadla, pokud se týče po jeho zničení neblahým požárem roku 1883 dnešního českého Národního divadla. Podle toho jsou od té doby zde dvě zemské scény, podle svého určení nová pro Čechy a stará, rovněž podle svého určení, pro Němce. Již před tím, než stavba nového českého divadla byla skončena, pokládala česká veřejnost a rovněž i zemské zastupitelstvo za žádoucí, aby právní poměr tohoto nového českého divadla byl stanoven i pro celou budoucnost vkladem do pozemkových knih jako ústavu převzatého zemí s věnováním, aby sloužil výhradně českému umění. To bylo stanoveno v zasedání zemského sněmu ze dne 24. června 1880, zároveň však podán zpravodajem rozpočtové komise návrh: Zemský výbor se vyzývá, aby pečoval o to, aby při stávajícím, dříve Stavovském, tenkráte německém zemském divadle stejným způsobem knihovně, jako stanoveno již bylo při nové českém zemském divadle ohledně české řeči, bylo zajištěno zvláštní věnování, podle něhož by toto mělo býti určeno k představením v německé řeči. Neboť spravedlnost, praví se v tom, a rovné postavení v té věci prý vyžaduje, aby zemský sněm se zachoval k oběma národnostem blahovolně. Zemský sněm přistoupil na tento návrh rozpočtové komise a skutečně bylo poznamenáno dne 17. května 1882 ve knihovní vložce č. 480 kat. obce Staré Město, obsahující stavební parcelu 659, divadelní budovu, na listu vlastnickém B, že toto divadlo věnováno je k tomu účelu, aby v něm provozována byla dramatická představení v německé řeči. Dva roky na to, dne 17. listopadu 1884, bylo toto obdobné věnování Národního divadla ve vložce knihovní č. 223 kat, obce Praha-Nové Město ohlášeno. Tak objektivně a nestranně spravedlivě postupoval tehdejší zemský sněm.

Tento knihovní vklad jest v nynější chvíli, kdy německé zemské divadlo bylo nepovolanými činiteli zabráno pro české účele, nesmíme důležitým a pro právnické a právní posouzení směrodatným. Neboť od stavu těmito knihovními vklady z roku 1882 a 1884 utvořeného, podle něhož toto zemské divadlo bylo věnováno jako německé zemské divadlo při zachování, práv majitelů dědičných loží formálně k provozování představení v německém jazyce, ničeho se do dnešního dne nezměnilo. Nové německé divadlo otevřené v roce 1888 jest podnikem čistě soukromým. Právnímu zabrání německého zemského divadla pro české účele stojí v cestě však také smlouva uzavřená na dobu od 1. listopadu 1918 do 30. června 1928, kterou uzavřela zemská správní komise za zemský výbor a ve jménu království českého se souhlasem majitelů dědičných loží dne 23. září 1918 s panem Leopoldem Kramerem, kterou přenechává se jmenovanému divadelnímu řediteli vedle nového německého divadla také užívání zemského divadla. Ta o smlouva nebyla nikterak dotčena převratem 28. říjná 1918, neboť na jedné stráně zákonem vydaným toho dne Národním výborem bylo dosavadní objektivní právo zachováno, s druhé strany nenastala změna v právní podstatě české země.

Kdyby pak mělo býti namítáno, že zemské divadlo bylo vystavěno zemí českou pro tuto zemi a že z charakteru země, jenž jest převážnou většinou český, lze dovozovati i český charakter tohoto zemského divadla, jest tato námitka v rozporu s předcházejícím, mnou předneseným historicko-vývojovým vylíčením. Toto zemské divadlo nebylo vystavěno jako divadlo zemské, nýbrž jako soukromé divadlo hraběte Nostice, a když bylo získáno českými stavy koupí, při čemž ovšem kupní cena připadla na vrub ne zemi české, nýbrž pouze majitelům dědičných loží, bylo to již německé divadlo. Nebyla to tedy svobodná vůle stavů, nýbrž splněni právního závazku, ponechal-li tomuto divadlu jeho německý ráz. Dějinný právní titul podle toho nemluví pro počeštění, nýbrž pro německý ráz tohoto zemského divadla. Vedle toho česká část země má své zemské divadlo v českém Národním divadle. Musím znovu na to poukázati, že německý ráz tohoto zemského divadla byl zaručen a zajištěn knihovním vkladem se strany samého zemského sněmu, následkem čehož podle § 9 českého zemského zákona ze dne 5. prosince 1874 má býti vyloučeno, aby vlastník byl omezován v ohledu volného spravování jmění. Počeštění zemského divadla bylo by proto netoliko zasažením do nesporného národního vlastnictví, nýbrž i - říkám to výslovně - vysloveným porušením práva, jež velmi citelně by porušilo také i ochranu menšin zaručenou také Němcům v tomto státě v mírové smlouvě.

Pánové! Tyto moje vývody zcela jasně ukázaly, na čí straně jest právo, a přes tra vláda neučinila ani nejmenšího pokusu, aby nám Němcům dopomohla k našemu práva a hlavně zakázala česká představení. My Němci můžeme se odvolati pro své právo dokonce i na výrok jednoho z vašich nejváženějších vůdců, na poslance dr hadi slova Riegra, který v roce 1880, jako mluvčí Čechů v českém zemském sněmu výslovně se vyjádřil, že jest to příkazem spravedlnosti a rovnoprávnosti, aby byl udržen německý ráz tohoto zemského divadla a aby to bylo zajištěno knihovním vkladem. Vezmete-li nám přes to, německé zemské divadlo, pak mime opět nový důkaz, jak dosud v Československé republice má přednost násilí před právem. Strašné spousty posledních dnů ukázaly také hrozivým způsobem, že my Němci v této zemi, jmenovitě v tomto hlavním městě, jsme den co den ohrožováni na svém hospodářském a kulturním majetku. Celý minulý týden musily býti německé školy obecné, občanské a střední zavřeny a i němečtí studenti vysokoškolští setřásli z větší části nehostinný prach svého města mohou a vrátili se do svých domovů, neboť právě oni, dnes jistě nejubožejší mezi ubohými, vytrpěli v posledních dnech za pronásledování Němců zde krutější muka. Či snad jest to mnoho řečeno, jestliže označím útisky a poškození obydlí a jídelen nuzných studentů přímo neslýchaným barbarstvím? Více než všemi ostatními špatnými skutky, jest dobré jméno československého státu velmi těžce kompromitováno před celým kulturním světem v důsledku barbarského zacházení se zdejšími německými vysokými školami a německými vysokoškolskými studenty. Ohlas toho mohli jste již nyní slyšeti v prohlášení studentstva na říšskoněmeckých a rakouských universitách a to právě ve chvíli, kdy i české studentstvo se chystalo navázati užší styky s říšskoněmeckými universitami za účelem zachování a pěstování všeobecných kulturních zájmů.

My němečtí profesoři a němečtí studenti obou německých vysokých škol jsme sice již od převratu přesvědčeni, je přeložení obou německých vysokých škol z Prahy do německé krajiny se stalo příkazem nutnosti. A kdo z nás ještě byl na vahách, tomu zajisté poslední dny, zacházení s německými studenty a našimi německými středisky vzdělanosti otevrou oči, že náš pobyt v Praze není již trvale možným. Vláda a Národní shromáždění najdou a musí najiti cestu, aby přeložení provedeno bylo pokud možno nejrychleji. My němečtí profesoři a němečtí studenti jsme syti toho viděti své nejvyšší kulturní statky, své vysoké školy, vydány v šanc bez ochrany a bez práva hrubému násilí ulice. Jak jest možno spořádaně, klidně studovati za takových poměrů a za stálého ohrožení? Nemáme vůbec důvěry ani k dnešní vládě, která se ukázala, jak se sama přiznává, vůči pozdvižení v ulicích bezmocnou, ba ano bezpomocnou, ani k jiné československé vládě, že někdy nám zde v Praže bude mocí poskytnouti potřebné státní ochrany. Jako každá česká vláda, tak také většina Národního shromáždění pokládá za nejvyšší zásadu v zákonodárství a správě, aby potlačovala Němce v tomto státě jednak zřejmým, jednak skrytým násilím a pokud možno je úplně vyhladila, aby i ve skutečnosti vytvořila dosud pouze na papíře stávající jednotný národnostní stát, tak hledí české massy, rozohněné a roznícené povzbuzujícím příkladem shora, jak to starosta hlavního města tak vhodně označil, aby urychlily svým více násilným způsobem tento odněmčovací a počešťovací proces čas od času jmenovitě zde v Praze. Naše vysoké školy musí býti před tímto duchovním zavražděním pokud možno rychle uchráněny a ušetřeny. Proto musí býti naším rozhodnutím. Pryč s našimi vysokými německými školami z Prahy do německých krajů! (Souhlas a potlesk německých senátorů.)

Místopředseda Klofáč: Jako řečník ťproŤ přihlášen jest pan senátor Zavoral. Uděluji mu slovo.

Sen. Zavoral: Slavný senáte! Dalo se předpokládati, že dnešní debata vyroste do rozměrů a nabude důležitosti tahové, že bude nutno, aby každý klub k ní zaujal své určité, jasné stanovisko. Mně připadla úloha, abych to učinil jménem klubu československé lidové strany. Bezprostředním důvodem k tito dnešní debatě byly události, které se staly v Teplicích. Chebu a v Aši. Bylo tam zbořeno několik pomníků Josefa II. Habsburského.

Slavný senáte! Nedivte se, že při této chvíli naše strana vzpomíná poboření pomníků, které nám byly drahými, že vzpomíná sloupu mariánského na Staroměstském náměstí, že vzpomíná celé řady pomník sv. Jana Nepomuckého, které byly poškozeny, i tehdy, jestliže svým stářím, svou uměleckou cenou byly trvalou kulturní památkou zbožnosti našich předků, že - v té chvíli vzpomínáme také i násilného odstranění křížů ze škol, a že si při tom říkáme, že ani před jediným tím pomníkem, který byl odstraněn, jistě nikdy nebylo vysloveno ani jediné slovo, které by bylo ohrožovalo naši Československou republiku, že tam nikdy jistě nebylo učiněno ani jediné gesto, které by bylo znamením vzdoru a hněvu proti ní. (Hlasy: Tak jest! Pravda!) a holí nás, když to se dělo, že se strany vlády neučiněn téměř ani krok, že všecko veřejnost, česká i německá, jen zřídka se ozvala proti tomu svým protestem. My jsme si býti tehdy při svých protestech plně vědomi, že když náš lid se shromažďoval před některým z těchto pomníků, na kolenou při tom že klečel a hleděl nabrati tam síly pro svůj poctivý, pracovitý, čestný život, nabrati tam útěchy pro všecky bolesti tohoto života. Tehdy bylo ticho. Vnes pobořeny tři pomníky Josefa II. a celé německé území je dnes v jednom plameni, a došlo k událostem které jsou předmětem dnešní naší debaty. Já ze všeho toho, co se stalo, jen jediné vyzdvihuji a podtrhuji: V Cheb u odvetou za poboření pomníku Josefa II. v Teplicích vedle potupení armády naší vedle zneuctění obrazu presidentova učiněn útok na českou školu.

Slavný senáte! Toto poškození české školy, to jest charakteristické. V dřívějších dokách vždycky, když se zjitřily, mysli v německém lidu, byla to vždycky česká škola, která jejich útoků byla prvním předmětem.

Velectění pánové! Ke cti našeho národa to konstatuji, že naši národní protivníci cítili v té chvíli, že nás zasáhnou na místě nejbolestnějším. Věděli, jak právě náš drobný dělnický lid, který tehdy v tak zvaném uzavřeném území pracoval a svoji skývu chleba si vydělával, haléř po haléři sbíral proto jen, aby, kdy ž už tu skývu chleba musí platit mozoly svými, aby neplatil jí zároveň také odnárodněním svých dětí.

To se dálo ovšem v době, kdy jsme byli bez moci: kdy všechno to a jiné bolestně jen a hluboko zarývalo se do naší paměti Ale dnes, když máme svůj vlastní stál, mělo by být přímo nemyslitelno, aby se to leště dálo. Rozumějte mi dobře, a snad z dalšího Průběhu řeči porozumíte, že svými slevy nechci rozeštvávat, nýbrž jen chci vysvětlovat. Přímo pravím, že to neschvaluji, že jsem soukromě a nyní také z této tribuny veřejně řekl, že jsem uvažoval za chybu, že v těchto dnech, kdy opravdu o tolik běží, byl svolán na Václavském náměstí tábor lidu který pak měl ony smutné důsledky. Ale já jmenovitě se vsím důrazem znova prohlašuji, že v našem státě jest prostě nemožno a nemyslitelno, aby pořádek u nás dělala ulice, aby kulturní, národní a politické otázky řešil se postavit se vším důrazem a kde o takové věci běží, nesmíme nechat poslední slovo těm, kteří kolikrát snad v nejlepším úmyslu, i ale bohužel ještě čistěji s úmysly druhými, tajnými, zasahují v samu existenci našeho státu. (Tak jest!)

Dobře víme proč byly stavěny pomníky Josefa II., víme za jakým heslem se to dálo, a právě já, který jsem dlouhou řadu let prožila mezi německým obyvatelstvem jako celá řada jiných z nás, byli jsme často svědky, jaké slavnosti se před těmito pomníky konaly, jaké řeči se tam pronášely jaké resoluce tam bývaly usnášeny a myslím, pánové, sami přiznáte, že téměř nikdy nebylo řeči při těch slavnostech v osvoboditeli venkovského lidu, který opravdu ke své trvalé cti konečně z nevolnictví zvedl náš venkovský lid. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Byla často pro zrušení nevolnictví, slyšel jsem to častokráte!) Já nikdy jsem nebyl toho svědkem, řídká jsem o tom četl v časopisech, stejně zřídka bývalo akcentováno při těchto slavnostech - ať již právem nebo neprávem - že se jedná, o panovníka, jímž začala tak zv. osvícenská doba. Při těchto slavnostech nejčastěji veleben byl ten, který v násilné systematické germanisaci všech národů, nejen národa našeho českého, viděl zaslepeně silnou, šťastnou budoucnost Rakouské říše. (Souhlas.) To jsou fakta, která nutno říci.

Velectění pánové, dálo-li se to všechna v době, kdy jsme byli ještě porobeni, chápu to, byli jsme bezmocní, ale přiznáte sami, je-li pravda, co slyším odevšad, že totéž se děje znova i nyní, že se to děje ještě ve zvýšené míře, že se před těmito pomníky pronášejí řeči, které jdou až na samu existenci našeho státu. (Slyšte!) pak, pánové, ne ulice má dělat pořádek, také ne legionáři, ale vláda, anebo Národní shromážděni měly se vad tou věcí zamyslit a měly pro všechnu budoucnost znemožnit, aby něco takového se dělo. (Zcela správně!) To jest, co pomníků samých se týče.

Ale, panové, myslím, že ta věc sahá ještě dále, a že je třeba říci poctivě a upřímně, že nutno jíti až na samý kořen toho našeho sporu. Jestliže němečtí členové senátu tohoto i poslanecké sněmovny nás všecky bez rozdílu volají na levici napomínáte, abychom se konečně zadívali do svých svědomí jednali-li jsme vůči vám tak, jak spravedlnost káže, myslím, že mám plný důvod, abych řekl. Pánové, také vy byste se měli zamysliti sami nad sebou, také vy busto se do těch svých svědomí hodně hluboko měli zadívati. (Tak jest!) také vy byste měli věděti, že na vás leží velká úžasná zodpovědnost. (Tak jest!) Nechci vyvolávati teď vzpomínky před převratem, nechci vzpomínati toho, tak s námi bylo jednáno ne desítiletí, nýbrž celá staletí. Jednak nechci do debaty nalévati hořkost, a konečně pánové, nač vyvolávati to, co v našich pamětech tak jasně jest vryto? A já jsem přesvědčen, u všech vás soudných: poctivých protivníků, že se leccos ozývá dnes i ve vašich svědomích. Já mluvím o době po převratu samém. A tu se vás táži, pánové, zamysleli jste se někdy nad tím, co se dělo v duši českého lidu, když odbyla konečně ta hodina osvobození? Vy vážní lidé, kteří se jistě zabýváte i historií naší, kteří pozornými zraku sledujete, co se děje ve všech těch širokých vrstvách vašeho i našeho lidu, porozuměli jste konečně anebo hleděli jste porozuměti, čím nám byla ta chvíle převratu? Ten převrat v našich očích, ten nebul jen výsledkem toho nesmrtelného, záslužného díla našeho presidenta-osvoboditele, ne pouze výsledkem díla jeho spolupracovníků, ne také ovocem těch úžasných obětí a strádání jednak legionářů jednak toho našeho lidu zde v zázemí. Velectění pánové, ten dar svobody, samostatnosti, dává spravedlnost Boží a spravedlnost dějin jen takovému národu, který po celá dlouhá léta nesmírně trpěl, ale v tom utrpení pevně dovedl státi, naděje nepozbyl, nikdy nezoufal, krok za krokem všecko nasazoval, olov jednou bylo lépe, pro nás převrat nebyl dílem jen těch pěti let ne dílem jen toho, co vykonal za hranicemi Masaryk se svými spolupracovníky a co vykonali vlastenci u nás, j našich očích a myslím, že správně, byl to výsledek třistaletého ukřivďování, noho utrpení našeho, a poněvadž národ náš obstál v té zkoušce proti všem, nezhynul, bránil se, to bylo tím ovocem konečným. (Tak jest!) Nedivte se, že v tu chvíli převratu tak jediným tlukem najednou tloukla všechna česká srdce. Nežasněte nad tím, že v té chvíli mezi námi nikde nebylo žádného rozdílu, že nastal jen jásot, jaký přichází ve chvílích tak velkých a slavných, že člověk po celý život jest potom šťasten, že takovou chvíli směl prožíti.

Věděli jsme, pánové, že nebudeme vtom státě svém sami. - Věděli jsme dobře, že vy s námi zde budete a neváhám říci, a myslím, že dobře tlumočím všechno, co se dálo v duších a myslích vážných českých lidí, že my jsme s úzkostnou dychtivostí čekali na to, jak vy se ozvete. My jsme, seděli, bez vás že by ten život náš národní, politický a hospodářský byl těžkým životem, my dobře jsme chápali, že pro vás pánové bude těžké odhodlání, dle řeknu přímo: ťSperavismus contra spem.Ť Doufali jsme proti naději, snad bláhově, ale myslím, že ne tak zcela nerozumně, že bude možná kooperace. My jsme se zamýšleli nad vaším národním neštěstím. Věděli jsme, že německý lid v Čechách i v celé říši válku tu považoval za svoji válku, věděli jsme, jaké nesmírné oběti na životech, na krvi svých synů, svých rodičů, jaké úžasné oběti na jmění vy jste přinesli, aby konečně přišlo velké slavné - německé vítězství. Věděli jsme, jaké velké sny z poctivých úmyslů vám plnily hlavy. (Sen. dr Heller [německy]: To nebyl celý národ!) Pane kolego, proti těmto slovům neprotestujte. Je to na vaši dost všechno řečeno. Věděli jsme také, že poznáte, tak jste byli klamáni, jak s vašimi nejsvětějšími city se lehkomyslně zahrávala. My jsme byli jisti, že vy, kteří byste byli tehdy za to Rakousko skutečně dali život, dovíte se později, jak se jednalo v armádě, v hlavním stanu, a, tu jsme čekali: že po všech těch bolestných zkušenostech a zklamáních si snad - řeknete, že to bude státi za pokus s námi žíti v našem státě. (Sen. dr Heller [německy]: Ten pokus jsme dělali!) Odpovím ihned. To jsme doufali a ihned vám řeknu. Přišlo to jinak, naskrze jinak. Vaše odpověď přišla a byla jiná, než optimisté naši mezi námi soudili. Vy jste odpověděli tím, že jste prohlásili svou zvláštní provincii, že jste prohlásili svou zvláštní zemskou vládu, která v té době dokonce i v zahraničí chtěla říditi osudy této vaší provincie (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Právo sebeurčení!). Ano pane profesore, i to jsme hleděli pochopiti. Tehdy přece nebyly ještě všechny vaše naděje zklamány, ještě nebyl podepsán mír a já chápu, že vy, kteří jste s námi stáli ve staletém - řeknu - boji politickém a národním, jste všechnu svou naději upjati na to, jak dopadne ten mír St. Germainský. Tedy i na to jsme v duchu přistoupiti musili, i to jsme chtěli pochopiti, ale v té chvíli po tě odpovědi vaší už jsme věděli, že všechen úkol zůstane na naších bedrech, my že se budeme starati o to, abychom první základy k té svobodě a samostatnosti položili, abychom všechny síly napjali, abychom všechny oběti přinesli pro tu prvou chvíli, abychom tomu státu život umožnili. Ta úloha byla nad pomyšlení těžkou. Nebylo zkušeností parlamentárních, nebylo klidu, nebylo času, na nás se všech stran řinuly se otázky sociální, nesmírného dosahu. Všechny otázky žádaly rychlé odpovědi, všechny úkoly rychlého řešení. Staly se lecjaké chyby a my jsme ty chyby na, svém vlastním národním blahobytu těžce tolikráte želeli a pykali. Ale, pánové, spravedlnost žádá, abyste poctivě řekli. Mnoho dobrého přece jenom bylo vykonáno! Dnes je faktem, který uznává celý svět, že v, poměru k jiným státům a republikám u nás přece jen jest pořádek více než jinde a ten život u nás je přece jenom lehčí a snazší, než ve všech těch státech kolem nás. (Tak jest! Výborně! Sen. dr Heller: Pro nás ne, pro vás! Hluk.) Já nečekám, že pánové budete, hned souhlasiti s mými slovy. Já bych rád, abyste o nich trochu přemýšleli. Já pravím ještě jednou: My jsme si řekli v Národním shromáždění, že již předem všem národům mimočeským dáme rázem všecko ta práva, která my sami po celých 50-60 let parlamentárního života jme si na vídeňských vládách musili vydobývati krok za krokem, trošku po trošce (Slyšte!) s oběťmi, o nichž snad vy ani ponětí nemáte. (Tak jest!) My jsme si řekli, že v tomto československém státě všem mimočeským národům dáme všechna, nač v kulturním, národním i v politickém ohledu mají spravedlivý nárok. My jsme byli hrdi na př. na to, že jsme v našem Národním shromáždění odhlasovali volební řád, který je snad liberálnějším řádem než všude jinde. A pamatujete-li se na tu svízelnou debatu o oficielní nebo státní řeči přiznáte mi, že v opačném případě vy byste tu otázku byli řešili mnohem rychleji a snad beze vší debaty. (Tak jest!) Bylo zvoleno potom Národní shromáždění, díky našemu volebnímu řádu, vy jste sem, pánové, přišli v patřičném počtu. (Sen. dr Heller: Jak nám patřilo, to není dar!) dále volebního řádu, který my jsme stanovili. Opakuji ještě jednou, díky volebnímu řádu, který my jsme stanovili, přišli jste sem ve značném počtu, všechny vaše minority přišly tím k platnosti.

Než, pánové, jaké bylo vaše jednání další? Já nechci vyčítat, já chci jen konstatovati a tu pravím. Od demonstrativního provolání protikandidáta proti presidentu našemu až po karlovarský sjezd, co jiného jsme slyšeli od vás, čeho jiného jsme se dočetli z vašich časopisů, co jiného prohlašováno do celého světa, než, že protestujete proti všemu tomu, že se nepovažujete za občany státu našeho. (Slyšte!) A co nejvíce roztrpčilo a co přímo pobuřovalo: ze všech těch vašich projevů bylo, že stále jsme slyšeli jenom tu naději, že se ten náš stát ve dvou, třech letech skroutí jako domek z karet. Pánové, smíte se potom diviti, že se poměry u nás čím dále tím více roztrpčovaly, že se mysle pořád více a více rozjitřovaly? Já vám poctivě přiznávám, že staly se s naší strany úžasné přehmaty na vašem území, stalo se úžasně k neodpuštění, k nepochopení mnoho přehmatů na Slovensku, všechno vám přiznávám, ale, pánové, smíte se po všem tom, co jsem uvedl, diviti, že ku příkladu po událostech chebských přišly politování hodné události pražské? Řekněte mi sami, není na čase, abychom si řekli vy i my. Zodpovíme to jednou, nejen před vlastním svědomím, před našim lidem, před soudem dějin půjdeme-li i nadále po této cestě, která nemůže vésti k dobru a která musí strhnout k propasti? Vždyť ten váš lid jako ten náš lid trpěl více, než se říci dá. Váš lid i náš volá no klidu, volá po práci, hladoví po chlebě. Uvědoměme si to jednou a vyřkněte, pánové, konečně to osvobozující slovo: Uznáváme váš stát... (Sen. dr Hilgenreiner [německy] Autonomie!) i na to odpovím - chceme býti občany tohoto státu, necháme konečně vší té strašlivé agitace nejen doma mezi svým obyvatelstvem, ale i po celém světě, která směřuje k zničení celého českého státu. A vyslovíte-li to slovo, vyslovíte-li to u vědomí, že je tolik úžasných otázek, které řešiti chceme, které řešiti musíme, že jest tolik úkolů ať sociálních, ať kulturních a hospodářských, které čím dříve a čím šťastněji budou rozřešeny, tím spíše mohou přinésti lepší poměry mezi námi, uvážíte-li dále, pánové, že ta naše republika má tolik podmínek, aby opravdu mohlo se tu dobře šťastně žít, pak vám pravím: čím lépe se poznáme, čím lépe se navzájem oceníme, tím spíše bude možno abychom při zachování národního rázu tohoto státu našli východisko, které by i ten ráz zachovalo a které by vůči vám plně spravedlivé bylo.

Jest možno pánové, že odmítnete, a to vím já a víme to dobře všichni, odmítnete-li, že zasadíte těžké rány tomu mladému ještě nehotovému státu našemu. To jest jisto. Jestliže vy řeknete: My s vámi nechceme jíti, půjdeme bez vás, proti vám, tu naši republiku jistě pak čekají těžké bolestné doby. Ale nezapomínejte, bude-li trpěti náš lid, váš lid bude trpět dvojnásobně a nevím, jak bude soudit o vás, zástupcích svých (Souhlas.)

A ještě něco pamatujte. Odmítnete-li a budou-li české strany, které, bohužel, jak to je v té povaze naší české, v mnohých ohledech tak vášnivě proti sobě stojí, budou-li české strany vidět, že jde o samu republiku, že jde o celistvost státu, buďte jisti, že se rázem dovedeme semknouti na jeho obranu. A já jménem československé lidové strany přímo pravím, že kdyby bohužel došlo k takovému nám vnucenému boji, naše stana bude míti tu hrdou ctižádost v té chvíli státi v nejpřednějších řadách. (Výborně! Potlesk.)