Schůze zahájena o 12. hodině.
Přítomni:
Předseda: Prášek.
Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.
Zapisovatelé: dr Krouský, Svěcený.
98 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři dr Fatka, dr Popelka; zástupce ministerstva vnitra odborový přednosta dr Bobek.
Z kanceláře senátní: zástupci senátního tajemníka dr Bartoušek, dr Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.
Udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi senátorům: Filipínskému, Šperovi, Jelinkovi, Jesserovi a Roskošnému (též pro včerejší schůzi) a Kneschovi (za včerejší schůzi).
Tiskem rozdáno:
Zástupce senátního tajemníka dr Bartoušek (čte):
Tisk 689. Naléhavá interpelace sen. dr Hellera, Niessnera a soudr. na veškeré ministerstvo stran hrozící hospodářské krise a opatření proti ní, a o účastenství na t. zv. hospodářských sankcích vůči Německu.
Tisk 702. Naléhavá interpelace sen. dr Ledebur-Wichelna, Jelinka, Zulegera, dr Naegle a soudr. na p. ministra věcí zahraničních v záležitosti zúčastnění se sankcí vůči Německu.
Tisk 802. Naléhavá interpelace sen. dr Hellera, Niessnera a soudr. na p. ministerského předsedu a pana ministra pro zásobování lidu ve příčině zabezpečení vyživovacího plánu pro příští hospodářský rok.
Tisk 803. Naléhavá interpelace sen. Oberleithnera, Jessera, Vettera, Meissnera, Fritsche a soudr. na veškerou vládu ve příčině škod způsobených povodní v pohoří Praděda.
Tisk 810. Naléhavá interpelace sen. dr Mayr-Hartinga, dr Spiegela a soudr. na vládu ve příčině zamýšleného prý oktroje vyživovacího plánu cestou nařizovací.
Předseda: Zpředsednictva přikázáno:
výboru národohospodářskému a ústavně-právnímu:
Tisk 789. Vládní návrh o plodinové burse v Bratislavě a o zákazu termínových obchodů s obilím a mlýnskými výrobky na Slovensku a v Podkarpatské Rusi,
výboru ústavně-právnímu:
Tisk 801. Vládní návrh, jímž se doplňuje ustanovení § 5 zákona ze dne 17. července 1919, č. 421 Sb. z. a n., kterým se mění obecní statek v kmenové jmění obecní.
Tisk 816. Vládní návrh, kterým se uděluje obci libereké povolení, aby převzala záruku za závazky Liberecké spořitelny.
K žádosti vlády má býti o shora uvedených návrzích podána zpráva ve lhůtě co možná nejkratší.
Jsou námitky? (Nebyly.)
Nejsou.
Zápisy o 58. a 59. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyloženy byly podle § 72 jedn. řádu v senátní kanceláří k nahlédnutí.
Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným pp. senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy ty za správné a dají se do tisku.
Přikročíme k první
zprávě výboru sociálně-politického o návrhu sen. O. Hrejsy a spol. na vydání zákona ve smyslu čl.XI. zákona ze dne 7. října 1919, čís. 541 Sb. z. a n., o přiznání výhod zákona zaměstnancům, dosud nepřevzatým. Tisk 814.
Zpravodajem jest p. sen. O. Hrejsa. Uděluji mu slovo.
Sen. Hrejsa: Slavný senáte! Zákonem ze dne 7. října roku 1919, čís. 541 Sb. z. a n. byly upraveny hmotné poměry státních zaměstnanců, jakož i zaměstnanců v podnicích a fondech státem spravovaných. Zákonem byly ustanoveny základní platy zaměstnanců státních a jejich činžovní, místní a drahotní měsíční přídavky a pod. V čl. XI. tohoto zákona bylo řečeno, že pokud se týká bývalých státních zaměstnanců rakousko-uherských, pokud nebyli převzati již do služeb našeho státu, budou vydána zvláštní kona bylo řečeno, že pokud se týká bý podmínky přijetí těchto zaměstnanců do služeb našeho státu.
Tehdy v roce 1919, kdy tento zákon byl vydán, nebylo možno stanoviti podmínky, podle nichž měli býti bývalí zaměstnanci rakousko-uherští přijati do služeb naší republiky. Tehdá nebyly ještě schváleny mírové smlouvy a také jiné okolnosti tomu bránily, aby tyto podmínky byly přesně vytknuty. Mírové smlouvy jsou schváleny, jak víme, ale jest dosud celá řada takových bývalých zaměstnanců, jejichž poměry a budoucnost není upravena.
V první řadě jsou to ti, kteří odmítli složiti slib naší republice, v druhé řadě ti, kteří se chovali nepřátelsky před převratem nebo po převratu vůči naší republice, ale je také celá řada takových, kteří za Rakouska nebo Uherska byli již na sklonku své služební doby a právě proto nebyli převzati do služeb našeho státu.
Tito úředníci mají většinou již odslouženo 40 roků, jejich budoucnost jest však nejistá. Oni berou plat od našeho státu, avšak nebyli zařazeni do statusu, nebyli vůbec převzati do služeb našeho státu. Už v zákoně ze dne 7. října 1919 bylo stanoveno, že bude vydán zákon podle článku XI. téhož zákona, kterým budou ustanoveny podmínky přijetí jejich do služeb našeho státu; usnesl se tedy sociálně-politický výbor, aby senát přijal resoluci, která by vyzvala vládu k tomu, aby po rozumu článku XI. co nejdříve předložila poslanecké sněmovně návrh na změnu zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n. k ústavnímu schválení a já doporučuji slavnému senátu, aby tuto resoluci také schválil a přijal.
Předseda Prášek (zvoní): Nikdo není k slovu přihlášen. Debata jest skončena.
Konstatují, že senát jest schopen usnášení.
Kdo z pánů senátorů souhlasí s resolucí výboru sociálně-politického, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina, návrh jest přijat.
Přikročíme k bodu II. jímž jest:
zpráva výboru ústavně-právního o nařízení vlády republiky československé ze dne 3. prosince 1920, č..638 Sb. z. a n., kterým se mění nařízení vlády republiky Československé ze dne 3. září 1920, č. 501 Sb. z. a n.. o rozšíření pravomoci policejního komisařství v Mor. Ostravě na Hlučínsku. Tisk 812.
Zpravodajem jest pan senátor dr Witt, uděluji mu slovo.
Zpravodaj sen. dr Witt: Slavný senáte! Nařízením vlády republiky Československé ze dne 3. září 1920, č. 501 Sb. z. a n. byla pravomoc policejního komisařství v Mor. Ostravě rozšířena na oblast celého Hlučínska. Vláda toto nařízení odvolala a vydala nové nařízení ze dne 3. prosince 1920, č. 638 Sb. z. a n., kterým se pravomoc policejního komisařství v Mor. Ostravě omezuje jen na několik obcí uvedených v § 1 tohoto nařízení. Ústavněprávní výbor doporučuje senátu, aby toto nařízení ze dne 3. prosince 1920 schválil, a to z toho důvodu, poněvadž proti němu není námitek ani po stránce formální ani věcné. Doporučuje se, aby pravomoc policejního komisařství v Mor. Ostravě byla rozšířena na okolní obce budoucí Velké Ostravy, kde jest silnější populace a kde v státním zájmu musí býti vykonávána jednak policie bezpečnostní, jednak i evidence obyvatelstva se zřetelem k tomu, že ony obce leží v blízkosti hranic říšských.
Předseda: Nikdo není k slovu přihlášen, debata jest skončena. Kdo souhlasí s návrhem ústavně-právního výboru, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina, jest přijato.
Přicházíme k bodu třetímu, jímž jest:
zpráva výboru ústavně-právního o nařízení vlády republiky Československé ze dne 21. ledna 1921, č. 168 Sb. z. a n., kterým se rozšiřuje platnost zákona o právu tiskovém, spolkovém a shromažďovacím na Hlučínsku. Tisk 813.
Zpravodajem jest sen. dr. Witt. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj sen. dr Witt: Nařízením vlády republiky Československé ze dne 21. dubna 1921, č. 168 Sb. z. a n., byla platnost zákonů o právu tiskovém, spolkovém a shromažďovacím rozšířena i na Hlučínsko. Ústavně-právní výbor doporučuje senátu, aby toto opatření vládní schválil, a to již proto, poněvadž je tím učiněn zase podstatný krok k unifikaci.
Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. K slovu se přihlásil pan senátor Link. Uděluji mu slovo.
Sen. Link (německy): Slávný senáte! Vláda od nás žádá, abychom dnes schválili nařízení ze dne 15. května 1921. Tímto nařízením vláda konečně přiznává obyvatelstvu v Hlučínském okrese platnost zákona spolkového, shromažďovacího a tiskového. My němečtí sociální demokraté nemůžeme hlasovati pro toto nařízení z toho prostého důvodu, protože se nikdo německého obyvatelstva netázal, chce-li býti k tomuto státu přivtěleno. Bylo to násilí spáchané na německém obyvatelstvu Hlučínského okresu. A ještě z jiného důvodu nehlasujeme pro to. V Hlučínském okresu je svobodnější zákon spolkový, shromažďovací a tiskový než v tomto státě, a také z tohoto důvodu nemůžeme schváliti toto nařízení, jímž se obyvatelstvu odnímá svobodnější právo ohledně spolků a shromáždění a dává se mu reakcionářštější zákon spolkový, shromažďovací a tiskový. Stojíme naopak na stanovisku, že má býti v hlučínském okresu ponechán v platnosti starý zákon spolkový, shromažďovací a tiskový, který současně v německé říši na pruském území ještě trvá, a že má býti zrušen teprve tehdy, až československá vláda v tomto státě utvoří moderní zákon spolkový, shromažďovací a tiskový. Tento dnešní zákon spolkový a shromažďovací jest zbytkem ze starého Rakouska a nemůžeme souhlasiti s tímto stavem, jímž trpíme, neboť obyvatelstvo žilo přece pod svobodnějším zákonem. Ale podívejme se přec na to, co času potřebovala československá vláda k tomu, než vydala tato nařízení, než bylo hlučínskému obyvatelstvu vůbec dovoleno konati schůze a zakládati spolky. Přes jeden a půl roku je již tento okres sem přivtělený a teprve nyní od 15. května vláda trpí v Hlučínském okrese, aby se konala shromáždění. Od přivtělení Hlučínského okresu se stávalo, že dělníkům v jejich těžkých bojích nebyli trpěny ani odborové schůze. Žádné spolkové schůze nesměly se konati a všichni, kdož se sešli, byli četnictvem ohrožováni. Obyvatelstvo celého Hlučínského okresu bylo vydáno slezským byrokratům úplně na milost a nemilost. A poněvadž tehdy starý zákon spolkový a shromažďovací nebyl v platnosti a prusky zákon spolkový a shromažďovací byl zrušen, nebylo vůbec zákona. Ale jeden zákon přece byl, a to bylo staré císařské nařízení z roku 1854 tak zvaný >Prügelpatent<. Tímto >Prügelpatentem< bylo všechno německé obyvatelstvo v tomto okresu utiskováno a na zákládě >Prügelpatentu< byla v hlučínském okresu odsouzena a potrestána celá řada státních občanů. V první době tohoto přivtělení došla tak daleko, že, jak jsem řekl, vše bylo podvázáno. Teprve později byly schůze trpěny. A co se v těchto schůzích dělo? Do těchto shromáždění přišli úřední komisaři jakožto zmocněnci úřadů, ale kromě komisařů přišli tam také vyzvědači ve stejnokrojích a v občanském šatě. Shledali jsme, že zemská vláda často podala žalobu proti řečníkům na schůzích nikoliv na základě relace vyškolených právníků a úředníků, nýbrž na základě údajů vyzvědačů, kteří ani nebyli mocni německého jazyka. Tímto způsobem soudily také soudy. Soudy podávaly žaloby proti osobám, které mluvily na schůzích a podávaly žaloby a odsuzovaly takřka na rozkaz. Víme, že na druhé straně v Prusku nebylo žádného zákazu kolportáže, roznášení novin tam bylo dovoleno. U nás máme zákaz kolportáže, ale v Hlučínsku, po obsazení Československou republikou zákon ten nebyl ještě v platnosti. Na základě zákazu kolportáže byly nyní odsuzovány osoby a strany. K dělníku, který měl roznášeti >Schlesische Volkspresse< byl poslán do bytu četník, byl zastrašen a bylo mu vyhrožováno, kdyby roznášení dále obstarával. O právech, která jsme měli již za starého Rakouska, rozhodoval v Hlučínském okrese četník a byrokraté. Jistý dělník rozšiřoval řeč poslance Jokla, kterou tento přednesl ve sněmovně o poměrech na Hlučínském okrese, a tento dělník byl pro to odsouzen k pokutě 50 K. Soudce, který vyřkl rozsudek, pravděpodobně ani nevěděl, že v Hlučínském okrese nebylo vůbec žádného zákazu kolportáže. >Volkspresse< vycházející v Opavě, chtěla o tomto případě podati zprávu a byla z té příčiny zabavena. Mohlo by se souditi, že musí býti soud, který by rozsudky podřízených soudů rušil, ale naopak bezpráví trvá a k tomu přistupuje ještě druhé bezpráví. Německý tiskový zákon nezná žádného objektivního řízení. Je dovoleno rozšiřovati letáky, ale úřady v Hlučínském okresu nařídily, že je rozšiřování letáků a časopisů zakázáno. Časopisy a letáky byly zcela jednoduše zabavovány. Jak to ostatně v Hlučínském okresu chodilo, chci dokázati několika příklady. Jistému dělníku bylo četnickým poručíkem vytčeno při sklizni, že měl na hlavě pruskou vojenskou čepici. Dělník neměl o tom ani potuchy, že je to zločinem, četnický důstojník mu vyhrožoval, že bude trestán, když si čepici na hlavě ponechá. Několik jiných případů. Okresnímu soudu v Opavě bylo předvedeno na základě udání četníků několik osob. Soud je osvobodil. Co však učinilo okresní hejtmanství v Hlučíně? Soud dotyčné osoby osvobodil, protože se nedopustily žádného přečinu, ale okresní hejtmanství tyto osoby odsoudilo opět na základě >Prügelpatentu< ku vězení od 5-10 dnů. Máme ještě jiný případ. 11. ledna t. r. ve 3/44 z rána byl horník Klaciva, bytem v Benešově v okresu Hlučínském, zatčen třemi četníky a veden do Hlučína. Zde byl odsouzen, prý pro přečin proti volebnímu zákonu, k šestidennímu vězení. Aniž by mu bylo dáno právo odvolací nebo ponechán čas, aby uspořádal své záležitosti, musel ihned nastoupiti svůj trest.
To, co jsme zde viděli ohledně schůzí, spolků, časopisů a letáků, to činila zemská vláda v Opavě také vůči obcím. Při obsazení československým státem byly v okresu Hlučínském rozpuštěny všechny obecní správy a všechna obecní zastupitelstva. Byla dosazena komise a věc jde dnes takto dále, takže obce nemají vlastních volených zastupitelstev. V této věci bylo opětovně interpelováno ve sněmovně, aby přece konečně byly vypsány volby. Pan ministerský předseda řekl dne 11. ledna t. r. na podobnou interpelaci toto: >V hlučínském území nabyl zákon o stálých voličských seznamech ovšem již 1. května 1920 platnosti; avšak voličské seznamy také zde mohly býti vyloženy teprve 15. prosince 1920, protože se to nemohlo státi v červencové lhůtě pro různé překážky, zejména proto, poněvadž v této době byla rozpuštěna obecní zastupitelstva a nahražena obecními správními komisemi.< Pan ministerský předseda říká tedy sám, protože byly obce rozpuštěny, protože trvají správní komise, nebylo možno vydati voličských seznamů. Ale pak říká ve své odpovědi: Jakmile budou stálé voličské seznamy právoplatně vyhotoveny, neopomene ministerstvo vnitra učiniti opatření k provedení nových voleb do obecních zastupitelstev ve jmenovaném území. To bylo řečeno 11. ledna t. r., šest měsíců po prohlášení ministerského předsedy, že jsou seznamy voličů hotovy, není v Hlučínském okresu žádných voleb. Jsme tedy toho mínění, že tento stav musí přestati. Od hlučínského obyvatelstva nesmí se žádati, aby žilo v horším stavu než ve starém Rakousku, od hlučínského obyvatelstva nesmí se žádati, aby žilo v carských poměrech, nýbrž když bylo toto obyvatelstvo násilím, aniž by se ha kdo tázal, k nám připojeno, musí mu býti ponechána aspoň práva, která mělo ve starém Prusku. Přejeme si tudíž a navrhujeme, aby byla vláda vyzvána, aby výminečný stav, panující v Hlučínském okresu, byl zrušen, a žádáme, aby senát vládě dnes toto schválení odepřel. Obyvatelstvu bude se s pruskými zákony dařiti lépe, bude moci čekati tak dlouho, dokud v tomto státě nebude lepšího zákona spolkového, shromažďovacího a tiskového. Neboť pak teprve mají mu tato práva býti přiznána na základě nových moderních zákonů, avšak aby slezské správní úřady, slezští byrokraté a četníci měli všechnu moc, s tím nemůžeme dnes souhlasiti a z toho důvodu prosím, abyste přijali náš návrh, aby byla vláda vyzvána, aby odstranila nynější výminečný stav a zákony a aby nařízení vlády schváleno nebylo. Chceme, aby bylo hlučínskému okresu povoleno právo, které mu patří, a nechceme, aby zase nabylo místa staré Rakousko, za něž se Češi, kteří odstraňují vše co Habsburky a Rakouska připomíná často stydí. Chcete-li odstraniti tyto vzpomínky, nečiňte tak pouze s pomníky císaře Josefa, nýbrž snažte se, abyste odstranili také toto hanebné nařízení z roku 1854 a aby žádný obyvatel Hlučínska nebyl více souzen a zavírán na základě tohoto >Prügelpatentu<. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Debata jest skončena. Pan senátor Link a soudr. podali mi resoluční návrh. Prosím, aby byl přečten.
Zástupce senátního tajemníka dr Bartoušek (čte):
Resoluční návrh senátorů Linka, dr Hellera a soudr. ve příčině zrušení výjimečného stavu na Hlučínsku.
Vláda se vyzývá, aby ihned zrušila veškerá výjimečná opatření v okresu hlučínském.
Předseda: Uděluji závěrečné slovo panu zpravodaji.
Zpravodaj sen. dr Witt: Slavný senáte! Na jednotlivosti, které zde byly proneseny od pana kolegy Linka, nemohu vejíti, a to proto, poněvadž tato materie nebyla v ústavně-právním výboru projednána. Tam když jsme jednali o nařízení, které máme dnes schváliti, nebylo činěno žádných námitek a celý tento materiál je pro nás jakýmsi novem. (Hlas: Docela správně!)
Já, velectění pánové, zase na druhé straně uznávám plně, že toho podnětu, který jest obsažen v resoluci pana kolegy Linka, si musíme náležitě povšimnouti, v tom smyslu, že se musíme o něm důkladně poraditi a že musíme vyšetřiti, zdali tyto stížnosti, které zde byly proneseny, se také zakládají na pravdě. K tomu chceme vládě poskytnouti příležitost tím, když navrhujeme - a já nyní tento návrh formálně činím - aby resoluce pana kolegy Linka byla k projednání postoupena ústavněprávnímu výboru. Ujišťuji, že navrhovatelé co v nejkratší době budou míti příležitost tam tyto své obžaloby, které zde pronášejí, odůvodniti a opodstatniti.
Předseda (zvoní): Přikročíme k hlasování. Kdo s návrhem výboru ústavně-právního souhlasí, prosím, aby pozvedl ruku. (Děje se.)
To jest většina. Návrh vládní se schvaluje.
Nyní dám hlasovati o návrhu pana zpravodaje, aby resoluce pana senátora Linka byla postoupena ústavně-právnímu výboru k projednaní.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, prosím, aby pozvedl ruku. (Děje se.)
To jest většina a tím návrh pana senátora Linka jest vyřízen.
Přistoupíme k dalšímu bodu denního pořadu, jímž jest:
návrh, aby podle §u 55 jedn. řádu. zkráceným řízením projednána byla zpráva výboru ústavně-právního a rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny o mimořádné župní přirážce na Slovensku. Tisk 830.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci pánové: Reyzl, Meissner, Zuleger, dr Ledebur-Wicheln.
Uděluji slovo panu zpravodaji za výbor ústavně-právní a sice p. dr Brabcovi.
Zpravodaj senátor dr Brabec: Slavný senáte! Návrh zákona o mimořádné župní přirážce na Slovensku dává župám na Slovensku právo vybírati mimořádné přirážky ke státní dani v rámci pravomoci, kterou dnes ještě župy na Slovensku po smyslu starých uherských zákonů mají, které ovšem pozbudou, jakmile nabude platnosti zákon ze dne 29. února 1920 o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé. Župy na Slovensku mohou totiž dle uherských zákonů vybírati mimo specielních přirážek a mimo 3%ní přirážky k přímé státní dani ve prospěch pensijních fondů župních úředníků ještě pro účele správy, komunikace zemědělství, vzdělání a dobročinnosti dle § 1 čl. LIX. zákona z roku 1912 další župní přirážku 3%ní k přímé dani dle §u 9, čh XV. zákona z roku 1883 a pak župní přirážku 2%ní k přímé státní dani dle §u 13 téhož zákona.
K této poslední přirážce jest však potřebí souhlasu ministerstva vnitra a financí. Jelikož však příjmy z těchto přirážek zákonem již povolených nikterak nestačí ku krytí zvýšených nákladů, zejména nákladů na palivo, budovy, kancelářské potřeby, pak pokud se týče nákladů správy, na komunikace, zemědělství a vzdělání, požádal úřad ministra pro správu Slovenska, aby župám na Slovensku bylo povoleno vybírati k témuž účeli další 2% župní mimořádnou přirážku, tedy celkem k té zákonem již povolené přirážce 3% a 2% ještě 2%, tedy celkem 7%ní přirážku ku přímé státní dani a sice s platností od 1. ledna 1920, pro rok 1920 a 1921 až do doby, kdy vejde v účinnost zákon výše zmíněný ze dne 29. února 1920, o zřízení župních a okresních úřadů.
Aby se pak vymáhání této přirážky nezdržovalo vyžadováním si souhlasu ministerstva vnitra a financí, jak je to předepsáno §em 13 citovaného již zákonného článku 15. z roku 1883, tedy současně se navrhuje v osnově zákona a sice v §u 2 by k vybírání této 2% ní mimořádné přirážky a dále 2%ní přirážky podle §u 13 nebylo třeba povolení ministerstva vnitra a financí.
Ústavně-právní výbor tu věc důkladně projednal a uvědomil si ovšem, že se zde děje něco, co se stanoviska zákonodárného nelze dobře akceptovati a zejména, že by se to nesmělo opakovati, aby se totiž nám předkládala osnova zákona, kterou máme usnášeti se zpětnou platností. Uvažme, že je to zpětná platnost od 1. ledna 1920 a my jsme již nyní v červenci 1921. Vláda tu věc vysvětlila, že to nebyla její vina. Ona podala návrh poslanecké sněmovně již na podzim roku 1920, ovšem také pozdě, ale přece i ta doba se protáhla o celou řadu měsíců. My nemůžeme odepříti sice schválení této osnově zákona a také ústavněprávní výbor se na tom usnesl doporučiti senátu osnovu tu ke schválení, ale zároveň se usnesl na resoluci toho znění, že vláda se vyzývá, by návrhy zákonů byly předkládány Národnímu shromáždění časově tak, by nemusily býti usnášeny se zpětnou platností.
Doporučuji, aby slavný senát oba tyto návrhy, jak osnovu zákona, tak i resoluci schválil.
Předseda: Přeje si pan zpravodaj rozpočtového výboru slovo?
Zpravodaj rozpočtového výboru dr Karas: Prosím.
Předseda: Dávám slovo panu zpravodaji sen. dru Karasovi.
Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Toto zvýšení autonomních přirážek župních na Slovensku o 2% nebude žádným čitelným břemenem poplatnictva, neboť přirážky župní obnášejí jen 7% a zvýšení o 2% není tak přílišným zvýšením. V ostatních zemích jsme na tom mnohem hůře, neboť u nás okresy a země, které zastupují místo žup na Slovensku, mají přirážky daleko vyšší a stojí si tedy Slovensko v tomto směru lépe než ostatní země.
Proto, že je to jen nepatrné zvýšení dosavadních přirážek, že zákon není trvalým, nybrž jen provisorním na tak dlouho, než vejde v platnost nové župní zřízení na Slovensku, rozpočtový výbor se připojuje k návrhu ústavně-právního výboru a navrhuje slavnému senátu schválení osnovy zákona přijaté již poslaneckou sněmovnou a schválení resoluce, na které se ústavně- právní výbor usnesl.
Předseda: Zahajuji debatu. Jako prvý řečník je přihlášen pan senátor dr Ledebur-Wicheln. Uděluji mu slovo.
Senátor dr Ledebur (německy): Slavný senáte! Na dnešním denním pořadu jest usnesení poslanecké sněmovny, aby povoleno bylo vybírati mimořádnou župní přirážku. Má-li býti promluveno o tomto ustanovení, kteréž na Slovensku má býti provedeno, musíme si především jasně na pamět uvésti poplatní sílu této země. Slovensko dělí se na dvě zcela oddělená území; horské lesní území, obývané chudým obyvatelstvem a jižní a východní, bohaté, kde se pěstuje pšenice. Toto poslednější území, v němž se pěstuje pšenice, má pro nás zcela obzvláštní význam netoliko v ohledu berním, nýbrž také jakožto obilní komora státu. Prve nežli pojednám o otázce berní, chci promluviti o otázce schopnosti hospodářské výroby na Slovensku, poněvadž právě nyní, kdy stojíme před počátkem nových žní a před úpravou vyživovacího problému, otázka tato nabývá pro nás zvláštního významu. Že v tomto státě při počtu obyvatel asi 13 a půl milionů lidí, pro něž jest zde úrodné orné půdy asi 8 a půl milionu hektarů, po třech skoro letech po skončení světové války vůbec ještě musí býti mluveno o otázce vyživovací, jest netoliko hodno politování, nýbrž přímo nesrozumitelno, vzhledem na prohlášení vlády, kteráž dříve v této věci byla uveřejněna. Československá statistika a československá tisková propaganda pracuje právě bohužel lépe, nežli státní hospodářský aparát. Vyjímám následující data z letáku >La republique Tchéchoslovaque<, jenž předešlého roku v cizině byl rozšiřován: 60 % orné půdy jest v republice oseto chlebovinami. Průměrný výnos inclusive Slovenska, o němž přece hlavně mám promluviti, obnáší 14-8 q po hektaru. V Československu vyrobí se ročně na jednoho obyvatele 1-86 q žita a pšenice a 1-17q ječmene. Při žitě a pšenici vyplývá nepatrná potřeba dovozu asi dvou milionů q, proti čemuž stojí vývozní přebytek asi osm milionů q ječmene. Při poněkud jen stupňované produkci mohla by se Československá republika státi dosti značnou vývozní zemí obilní. Velevážení pánové a dámy! Nejsem tak naivní, abych mezinárodním publikacím vládním všeobecně uvěřil. Ale v tomto případě československý vládní tisk mluvil výjimečně pravdu, neboť jest skutečně pravdou, že tento stát, předpokládaje spořádané, normální poměry výrobní, jak tomu bylo v roce 1913, a předpokládaje normální poměry dopravní, může vyživiti vlastní obyvatelstvo z výtěžku vlastní sklizně. Nemýlím-li se, vypracoval pan ministr orby Brdlík v roce 1919 podobný výpočet a prokázal, že by Československo za předpokladu výrobních poměrů z r. 1913 mohlo dosíci dosti značného vývozu obilí. Jestliže tomu dnes tak není, a jestliže dnes ještě trpíme vyživovacími potížemi - slovo potíž jest pro minulý rok snad příliš mírné - toho příčinou není jen vysílení půdy, nejen zhoršení prostředků provozních, nejen menší výkonnost, nýbrž především skutečnost, že posavadní vlády a jednotlivé politické strany z důvodů, jichž nechci se zde dotýkati, abych nerušil klid v tomto domě, usilovně se přidržovaly dalšího zachování státního hospodářství vyživovacího, ačkoliv zkušenosti posledních let s dostatek prokázaly neudržitelnost tohoto státního hospodářství. Nucené hospodářství bylo ve válce nutným zlem. Prokázalo se, pokud jde o zjednání i o rozdílení potravin, jakožto problém, jehož provádění rozbíjí se o slabost lidské povahy a znetvořuje se lidskými neřestmi. Rozřešiti program státního hospodářství nepodařilo se také v Rakousku. Ale v tomto státě provádění tohoto programu vyvinulo se v katastrofální, finanční, politické a morální fiasko. Obtíže války dávno přestaly; širý oceán nese více lodí nežli dříve; můžeme sice stále ještě mluviti o jakési skrovné, odměřené zásobě obilní, určitě však nikoli o světovém nedostatku obilí. A přes to jsou v tomto svobodném státě vlivné kruhy, které vždy ještě považují za nutné, aby cestu mouky anebo obilí od mlátičky až k světoznámému českému knedlíku postavily pod státní dozor. Rok co rok opakují se spory o zlomky kontingentů, kteréž však potom obě strany, jak vláda, tak také dodavatelé, nedodržují. Vždy znovu zasahují nemotorné ruce do chodu hospodářského ústrojí, kteréž se opětně chystá k normálnímu chodu, a způsobují nesmírné škody tím, že se pokoušejí jednostranně brzditi přirozený běh světového hospodářství. Nelze ciferně označiti množství energie, času a tiskařské černě vedle mnohých miliard, kteréž v tomto státě již byly vyplýtvány na vyživovací problém, a při tom trpěla část obyvatelstva hladem, druhá část musila trochu chleba vyvážiti bankovkami a poctivý rolník nemohl při tomto zmatku cen obstáti.