Místopředseda Kadlčák: Prosím pana řečníka, aby se držel věci.
Sen. Zuleger (pokračuje): Beru to na vědomí, budu ale přes to moci ještě skončiti, není-liž pravda?
Jsem přesvědčen, že se jedná jedině o otázku, že ceny potravin mají býti udrženy pro nižší třídy pokud možno nízké než u těch vrstev, které jsou tak šťastny, že mohou platiti vyšší ceny. Jsem pevně přesvědčen o tom, že bychom byli našli na této půdě základ, na němž bychom se byli sjednotili v příčině rozlišování cen potravin. Máte zájem na tom, tak jako my, aby se vyšlo vstříc dělnickému stavu, jenž má přec tentýž význam jako stav produkující, to znamená sám podnikatel, a na tomto základě byli bychom jistě došli ke kompromisu. Touto cestou se však nešlo, nýbrž věc byla contra legem - proti ústavě - vyřízena cestou nařizovací. Že zaujímáme stanovisko proti tomu, shledáte pochopitelným a sami konsumenti, kteří jsou zastoupeni sociálně demokratickou stranou, se proti tomu postavili.
Kdybychom směli říci ještě slovo o Slovensku, pak chci říci následující: Slovensko je zajisté krásnou zemí, produktivní zemí, jenom prameny produkce nejsou na Slovensku tak otevřeny jak tomu jest u nás, v Čechách a na Moravě. Kéž by dnešní zákon, případně zpráva o župních přirážkách přispěla k tomu, aby země a její produkce byla povznesena právě tak, jako tomu je v naší užší vlasti, v Čechách. Přes to však nemůžeme hlasovati pro zákon, protože jste nám neposkytli příležitosti, abychom upravili vyživovací plán, a snad ani při finančním plánu nedáte nám k tomu příležitosti. Pouze z toho důvodu hlasujeme proti zákonu. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu vládnímu zástupci odborovému přednostovi dru Bobkovi.
Vládní zástupce dr Bobek: Slavný senáte! Budiž mi dovoleno, abych se ujal slova před ukončením debaty, ne abych pojednával o meritu zákona samotného, nýbrž o resoluci, kterou jak výbor ústavně-právní, tak i výbor rozpočtový vysokému senátu navrhuje ke schválení. Ujímám se slova ne proto, abych mluvil proti resoluci, nýbrž jen z toho důvodu, abych vyložil, proč osnova zákona, o níž vysoký senát jedná, totiž osnova o usnesení poslanecké sněmovny o mimořádné župní přirážce na Slovensku, projednává se teprve dnes 1. července 1921 ve vysokém senátu.
Oč jde, vážení pánové a dámy? Podle §u 1 navržené osnovy zákona má se povoliti pro župy slovenské mimořádná 2%ní přirážka pro rok 1920 a pro rok 1921. Není zajisté žádné pochyby o tom, že na prvý pohled zdá se a jest skutečně také tato osnova zákona opozděnou, protože rok 1920, kdy tato přirážka má se povoliti a kdy se již vybírala, uplynul a také uplynulo první půlletí roku 1921. Ve skutečnosti má se však věc takto:
Podle stavu zákonodárství na Slovensku veškeré přirážky župní předpokládají, že budou povolovány formou zákona. Proto s velikým překvapením shledalo ministerstvo vnitra v září 1920 při vyřizování celé záležitosti roku 1920, že župa Bratislavská vybírala roku 1920 přirážky o 2% vyšší než jak byly dosud ve smyslu starých uherských zákonů povoleny. Okolnost tuto vytklo ministerstvo vnitra správě župy bratislavské, která vysvětlovala toto vybírání zvýšené přirážky 2%ní tím, že podle jejího náhledu stačí k vybírání tohoto příspěvku kompetence ministerstva s plnou mocí pro Slovensko.
S tímto názorem nemohlo však ministerstvo vnitra souhlasiti a trvá na tom, jestli byly skutečně vybírány 2 %ní přirážky župami na Slovensku, aby župa bratislavská předložila odůvodněnou žádost a že ministerstvo vnitra musí povolení této žádosti činit závislým jedině na povolení kompetentního sboru zákonodárného. Žádost skutečně došla a ministerstvo vnitra v říjnu loňského roku předložilo ministerské radě tuto osnovu zákona a ku konci listopadu byla předložena tato osnova sněmovně poslanecké k ústavnímu projednání. Okolnost, že tato předloha je opozděná o celý rok, nezavinila vláda pražská, nýbrž nedopatření, respektive nesprávný výklad zákona se strany úřadů župních na Slovensku.
Upozorňuji, že jedná se jedině o župu bratislavskou a nikoliv o ostatní župy. Ovšem, že při stylisaci zákona bylo nutno pamatovat na ten případ, že by také ostatní župy slovenské potřebovaly přirážky.
Prosím, aby vysoký senát vzal toto sdělení na vědomí s tím, že nebylo to nikterak zaviněno ministerstvem vnitra, že opozděně podalo tuto předlohu, poněvadž ministerstvo vnitra dovědělo se teprve v druhé polovici roku 1920 o tom, že tato přirážka se tam vybírá. Tato osnova zákona je dodatečně sankcí k tomu, co už de facto v župě bratislavské se děje. Jinak nemohu jako odborný zástupce vlády kritisovati nebo poukazovati na to, že nedovedeme si vysvětliti, proč tato krátká osnova zákona potřebovala plných 7 měsíců, než z poslanecké sněmovny přešla na tento levý břeh Vltavy. Nenamítám ničeho proti schválení této osnovy, poněvadž je to požadavek naprosté konstitučnosti a odpovídá to zásadám ústavnosti a chodu věcí parlamentních a administrativních, aby veškeré vládní osnovy byly vládou předkládány v čas. (Výborně!)
Místopředseda Kadlčák: K doslovu uděluji slovo panu zpravodaji dr Brabcovi.
Zpravodaj sen. dr Brabec: Slavný senáte! Jsem povděčen panu zástupci vlády, že podal ještě další vysvětlení, proč předloha zákona se zdržela, takže dnes musíme ji projednávati v době, která jistě není včasná. Co se týče debaty, která se zde rozvinula, pohybovala se ve směrech, které s podstatou zákona nemají vlastně co činiti. To byla jakási anticipovaná debata vyživovací a tudíž já, jakožto referent, nemám příčiny, abych reagoval nějakým zvláštním způsobem na vývody zde přednesené, právě proto, že se netýkaly věci, jež je předmětem jednání. Ale jeden výrok nemohu ponechati bez povšimnutí - resp. výkřik, který zde padl - jako příslušník českého národa >Die Tschechen schlukken alles<. To není pravda. Češi nespolkli toho ani tolik, co německý národ spolkl za čtyři léta světové války. A já myslím, že takových výroků neměli bychom činiti v senátě (Výborně!), že bychom se jich měli vyvarovati, poněvadž až dosud zde ty poměry mezi oběma národnostmi byly jakž takž snesitelné, třeba se činily rozmanité vzájemné výtky. A mohu říci upřímně, že bych stejně málo schvaloval, kdyby něco podobného bylo řečeno o národu německém.
Budiž mně prominuto, že jsem se těmito několika slovy zmínil o věci, jež přímo s předmětem našeho jednání nesouvisejí. Vracím se ke svým dřívějším návrhům a prosím slavný senát, aby je schválil. (Výborně!)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím pp. senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.) Ke slovu není dále nikdo přihlášen. Rozprava je skončena. Přikročíme k hlasování.
O osnově zákona míním dáti hlasovati najednou. Má pouze 5 paragrafů.
Jsou námitky proti tomu? (Nebyly.) Nejsou.
Kdo s navrženou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí souhlasí ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Osnova zákona jest přijata ve čtení prvém.
Ve smyslu přiznané pilnosti přikročíme ihned ke hlasování ve čtení druhém. Má pán zpravodaj nějaké textové změny?
Zpravodaj sen. dr Brabec: Nemám.
Místopředseda Kadlčák: Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byly přijaty ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Osnova zákona přijata jest také ve čtení druhém.
Přikročíme k hlasování o navržené resoluci, která byla již přečtena.
Kdo souhlasí s navrženou resolucí, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Resoluce je přijata.
Tím odstavec tento je skončen a přikročíme k dalšímu, kterým jest
návrh, aby podle §u 55 jedn. řádu zkráceným řízením projednán byl vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení advokátních řádů.
Jedná se zde o zákon, který dotýká se výkonu práva a života právního ve státě vůbec, kterýž tedy s hlediska zájmů veřejných vyhledává rychlého vyřízení.
Kdo souhlasí, aby byla přiznána pilnost této záležitostí podle §u 55 jedn. řádu, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Pilnost jest přiznána.
Navrhuji, aby tato věc projednána byla v jediné debatě ve lhůtě půl hodiny a aby lhůta řečníků byla ustanovena na 20 minut.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Můj návrh jest přijat.
Dále je
zpráva výboru ústavně právního o vládním návrhu zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení advokátních řádů. Tisk 833.
Zpravodajem je sen. dr Klouda. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj sen. dr Klouda: Slavný senáte! V důvodové zprávě, kterou ministr spravedlnosti doprovází osnovou zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení advokátních řádů, odůvodňuje se podání této novely k advokátním řádům, novele od obnovy naší samostatnosti již druhé, nutností upraviti poměry, než bude možno uzákoniti jednotný advokátní řád v ministerstvu spravedlnosti již připravený. Ústavně-právní výbor jednak uvažuje důležitost jednotné a definitivní úpravy advokátních řádů v zájmu veřejném, zejména v zájmu širokých vrstev obyvatelstva pomoci právní potřebujících a vyhledávajících, jednak maje na mysli, aby důležité zásady, na nichž advokátní řád jak v bývalém Rakousku, tak také v Uhersku byl vybudován - a jsou to zásady volnosti advokacie, neodvislosti její, autonomie stavu advokátního - byly zachovány a aby byly dotčeny jen tam a jen potud, kde a pokud to širší, důležitější zájem státní vyžaduje, považoval za potřebné zjednati si jasně, jaký dosah, jaký důsledek přinese tato předloha, která, opakuji, je novelou, je prozatímním a přechodným upravením práva advokátského. I vznesli jsme v ústavně-právním výboru dotaz na zástupce ministerstva spravedlnosti, aby nám pověděl, které jsou to příčiny, proč nebyl dosud předložen podle osnovy vládní již připravený advokátní řád a můžeme-li očekávati předložení tohoto definitivního advokátního řádu co nejdříve. Zástupce min. spravedlnosti ve výboru ústavně-právním přítomný sdělil, že jsou zde skutečně závažné příčiny, pro které se návrh jednotného advokátního řádu nepředkládá, že podání jeho zdrželo se toliko tou okolností, že úprava advokátského práva souvisí těsně s úpravou jednotného procesního řízení a že na této osnově zákonodárné stejně jako na jiných velikých dílech zákonodárných pilně a usilovně v ministerstvu spravedlnosti se pracuje, že návrh unifikačních zákonů a mezi jiným také jednotného definitivního advokátního řádu budou předloženy co nejdříve.
Tento apel na vládu byl tím důležitější, poněvadž předloha, jak byla vládou navržena, v podstatných bodech dotýká se oněch zásad, na kterých advokátní řády v býv. Rakousko-Uhersku byly vybudovány a které jsem uvedl. Tedy dotýká se i práva volností dosáhnouti advokacie do jisté míry zasahuje i do zásadní neodvislosti advokacie a zasahuje i do autonomie stavu advokátského a jeho zákonně vybudovaných organisací, advokátních komor.
To jsou dobře nabytá práva, to jsou vžitá práva, to jsou práva uznaná ve všech státech evropských, i bylo potřebí této opatrnosti proti snahám, které by mohly tyto zásady vžité a uznané ohrožovati nebo prolomiti.
Chceme tedy věřiti, že vláda dostojí svému slibu, že ministr spravedlnosti skutečně předloží nám advokátní řád, chceme věřiti a přičiníme se také o to, aby potom ten definitivní advokátní jednotný řád odpovídal nejen zájmu státu, ale také zájmu obyvatelstva, zájmu širokých vrstev lidových, které při hledání právní pomoci jsou a budou na stav advokátský odkázány, aby nový advokátní řád, jeho duch a jeho základy, jeho jednotlivá ustanovení odpovídaly těmto potřebám sociálním, národohospodářským i demokratickým českého národa.
Neboť, slavný senáte, úkoly advokacie, to není jen odborné právoznalectví, tedy jen úzce vymezené úkoly právně odborné, ale jsou to také ony důležité postuláty politické, národo-hospodářské a sociální, jimiž, řekl bych, jest se stavu advokátskému obírati. Také ústavně-právní výbor by byl raději viděl, kdyby vláda byla přišla s dílem hotovým, uceleným, s dílem, které zákonodárným způsobem by navázalo na staré tradice českého práva i slovanského práva tam, kde je to možno a kde je to také nutno. Neboť nemůžeme si toho popírati, že také vývoj českého práva advokátního a vývoj českého advokátního stavu byl násilně přerušen tak, jako tak mnoho z našeho prvního státního života bylo přerušeno katastrofou bělohorskou.
Zásada volnosti advokacie, která až do bitvy bělohorské, tedy až do Obnoveného zřízení zemského v právu českém, platila, musila sice ještě v Obnoveném zřízení zemském býti uznána a už tenkráte vítěz bělohorský ohlásil, že zásada tato bude potlačena. A toto potlačení ohlášené v Obnoveném zřízení zemském stalo se skutkem v novelách deklaratorních, které byly vydány roku 1646 k Obnovenému zřízení zemskému. V těchto deklaratorních novelách obsaženo je výslovné ustanovení že na budoucí čas ne každému má se advokátství povoliti, nýbrž jisté zemské prokurátory zříditi sluší. Tedy od tohoto Obnoveného zřízení zemského a od deklaratorních novel česká advokacie sdílí osudy advokacie rakouské, jež potom přes dvě století byla zatopena tím starorakouským duchem vrchnostenským a policejním, tím starorakouským duchem, v jehož objetí žil tehdy celý stát. Teprve když přišel osvěžující van liberálních let šedesátých a sedmdesátých, teprve tenkráte vidíme opět, že se uvolňuje také stav advokátní od těch starých přežitků poddanských a policejních, vidíme, že po vzoru advokátního řádu francouzského, prostřednictvím advokátního řádu bádenského, také Rakouský recipuje zásady, jichž výrazem byl advokátní řád z roku 1868, vybudovaný na zásadách svobody advokacie, její neodvislosti a stavovské autonomie.
Ovšem netajíme si toho, že při těchto skutečně dobrých zásadách byla ustanovení advokátního řádu rakouského velmi přísná. Jednalo se o skutečný výběr ne jenom odborníků, ale i lidí mravně silných, lidí mravně bezúhonných. Právem bylo advokátní právo ve starém Rakousku takto přísné, odpovídajíc těžkým, odpovědným úkolům, které advokacii stíhají a které potřebují vždycky pro tyto odpovědné úkoly lidí nejlepších a nejkvalifikovanějších. Je zajímavo, že i to Obnovené zřízení zemské, které lámalo ty staré svobody české a starou svobodu advokacie, ještě tu zůstalo při tom starém požadavku, aby k advokacii připuštěni byli jen lidé dobří a na poctivosti a mravnosti zachovalí.
Tedy je přirozeno, slavný senáte, že si přejeme, aby nové advokátské právo ve svobodném statě našem bylo vybudováno na těchto základních zásadách nejen znalosti odborné, věcné, ale také mravní bezúhonnosti. Potřebujeme toho tím více, čím neurovnanější a neupravenější poměry jsou dosud ve státě našem a zejména v některých jeho částech. Zejména se musíme zmíniti o poměrech na Slovensku a Podkarpatské Rusi, které vyžadují té pedagogické, výchovné činnosti státní správy. Tam, kde stav advokátní v zemích bývalé koruny České nad tuto činnost pedagogickou je dávno povznesen, nedal by si ji líbiti a nesnesl by ji.
Advokátní řád jest sice v bývalém území uherském vybudován na stejných základních zásadách, o kterých jsme zde mluvil, také časový rozdíl jest neznačný, také advokátní řád uherský datuje se z roku l874, ale praxe, která v uherském obvodě byla prováděna, byla daleko, řekněme, shovívavější, praktičtější, než byla praxe ve starém Rakousku a než jest praxe u nás a než chceme, aby v budoucnosti u nás byla. Tato praxe v území kdysi uherském prováděná jest příčinou, že omezeny musejí býti na přechodnou, prozatímní dobu určité zásady, kterým v advokátním řádu musí býti zjednána platnost a průchod.
To jest, slavný senáte, úkol této osnovy, kterou vláda předložila; upraviti, urovnati, připraviti cestu těm velkým úkolům definitivního jednotného zákona. Ústavně, právní výbor snažil se tato jednotlivá ustanovení předlohy uvésti v soulad se stěžejními zásadami, na kterých chceme, aby budoucí unifikovaný, definitivní advokátní řád byl vybudován. Z toho důvodu také snažil se ústavně-právní výbor, aby tak mnohý z těch průlomů, o které byl učiněn pokus ve vládní předloze, byl omezen na míru co nejmenší a nejnutnější, tedy jen potud, pokud toho veřejný, opakuji, zájem státní žádá.
S těchto hledisk ústavně-právní výbor pozměnil, doplnil osnovu, řídě se při tom požadavky a přáními, které odborné kruhy stavovské organisace advokátní, zejména advokátní komora pražská a komora brněnská projevily.
Přicházím k jednotlivým ustanovením novely advokátního řádu a dovoluji si pozornost vaši upoutati jenom na některé z nejdůležitějších ustanovení, která připínají se na to všeobecné, co jsem v úvodu ke své zprávě dovolil si již vytknouti.
Stylisace §u 1, odst. 2., kde vládní předloha navrhovala >do seznamu advokátů může býti zapsán, kdo vykáže, že....< pozměnil ústavně-právní výbor tak, že navrhuje znění §u 1, odst. 2. takto: >do seznamu advokátů budiž zapsán, kdo< a nyní následuje vypočtení podmínek a náležitostí, za kterých zápis do seznamu advokátů nemůže a nesmí býti odepřen.
Tedy má tím býti zdůrazněno, že zápis do seznamu advokátů jest právním nárokem každého, kdo vykáže zákonnou náležitost, kdo splní a vyhoví těm určitým podmínkám, které zákon stanoví. Jinak zachovány byly všechny podmínky přístupu pro advokacii tak, jak byly ve starém Rakousku, pokud se týče ve starém uherském advokátním řádu.
Obtíže při praxi zápisu do listiny advokátů činila okolnost, když studia a zkoušky, tedy teoretické zkoušky státní nebo přísné zkoušky doktorské, dále zkoušky advokátní složeny byly po 28. říjnu na území cizím mimo obvod naší republiky. Vládní předloha navrhovala, aby uznány byly jenom ty zkoušky, pokud byly složeny před 28. říjnem na území bývalého mocnářství rakousko-uherského a jiné zkoušky, které později na kterémkoliv území, patřivším dříve Rakousko-Uhersku byly složeny, aby nebyly uznány. Ústavně právní výbor cítil, že by se zde dopustil tvrdosti, kdyby ustanovení tohoto aspoň poněkud nezmírnil.
Nelze se uzavírati před tím, že poměry při převratu a bezprostředně po něm byly podstatně jiné, než aby se daly přímočaře, lineárně vymeziti jedním dnem, neboť zajisté život plyne, a bylo mnoho těch, kdož disposice své učinili před 28. říjnem a kdož okolnostmi, příbuzenskými vztahy a jinak byli donuceni, aby studia svá, po případě zkoušky, odbývali jinde než na universitách našeho státního obvodu. Proto ústavněprávní výbor, aby zmírnil tuto tvrdost, shodl se na tom, aby přiznáno bylo právo těch uchazečů, kteří ještě v zimním běhu studijního roku 1918/1919 buď byli zapsáni na cizí universitě a tam konali své zkoušky, nebo kdož v tom zimním běhu 1918/1919 skládali své zkoušky státní, po případě zkoušky doktorské, případně doktorát, nebo kdož také advokátní zkoušku složili na universitě v území mimo obvod naší republiky.
V tom směru sluší rozlišovati podmínky pro jednotlivá studia, pro jednotlivé fáse vývojové, za jakých lze dosíci úřadu advokátského. Jedná se především o zápis do seznamu kandidátů advokacie, jedná se o složení advokátní zkoušky, jedná se posléze o zápis do seznamu advokátů. Ve všech těchto směrech ústavně - právní výbor přihlížel ke skutečným okolnostem, jaké v době převratu a v nejbližší době po něm panovaly a se zřením k těmto okolnostem poměry upravil. Uznal tedy zkoušky státní, přiznal platnost přísných zkoušek doktorských, přiznal platnost hodnosti doktora práv, pokud v zimním semestru studijního roku 1918/1919 byly dosaženy na některé universitě na území bývalého Rakousko-Uherska. Pokud se týče advokátní zkoušky, tedy zkouška tato, pokud byla složena po 28. říjnu 1918 mimo území republiky Československé, nebyla uznána plně a bezvýhradně, nýbrž byla uznána jenom potud, že ten uchazeč, který vykonal advokátní zkoušku po 28. říjnu 1918 mimo území republiky Československé, může býti zapsán do seznamu advokátů, ale se svolením ministra spravedlnosti, a to jen tehdy, když v době zkoušky nebylo lze ji vykonati na území, ve kterém se o zápis žádalo.
V §u 1 ústavně-právní výbor zmírnil ještě znění odstavce 2., písmena b, který zněl, že do seznamu advokátů bude zapsán ten, kdo vykáže, že není omezen ve svých občanských právech. Ústavně-právní výbor nemohl se srovnati s touto stylisací, protože zdála se mu nejasnou a způsobilou vyvolávati pochybnosti, neboť starý zákon měl na mysli svéprávnost, tedy nedostatek svéprávnosti mohl býti příčinou, která vylučovala od přístupu k advokacii, kdežto znění vládou navrhované bylo by mohlo býti vykládáno také jako omezení, pokud se týče práv politických. Tedy tak daleko ovšem nemohl a nechtěl ústavně-právní výbor jíti, aby ztěžoval přístup k advokacii těm, kdo by dočasnými poměry, ve státě panujícími anebo i náhodnými okolnostmi ohledně osoby uchazečovy byli pak vyloučeni z dosažení úřadu advokátského.
Ústavně-právní výbor za § 1 připojil ještě další 2 paragrafy, § 2 a 3, jimiž má býti doplněno ustanovení §u 1, které vytýká positivní náležitosti pro dosažení úřadu advokátského. Ústavně-právní výbor měl za to, že jest potřebí vymeziti podrobně nejen důvody nezpůsobilosti pro úřad advokátský, ale že jest také potřebí vytknouti důvody, pro které kdo ztrácí práva vykonávati advokacii a pro které kdo pozbývá úřadu advokátského. Z té příčiny přijal za svůj elaborát advokátní komory v Praze a v paragrafech 2 a 3 taxativně uvedl veškeré důvody jak jsem již řekl, jednak nezpůsobilosti k úřadu advokacie, jednak důvody ztráty a zániku práva advokacii vykonávati.
V dalším ustanovení zákonném, v paragrafu podle vládní osnovy 2. a podle schváleného návrhu v §u 4, schválil ústavně-právní výbor toliko první odstavec který se tyká zápisu do seznamu advokátů těch uchazečů, kteří měli po 28. říjnu 1918 sídlo mimo území republiky Československé.
To jest jedno z těch ustanovení, které zasahuje do uznaných a vžitých práv advokacie v tomto §u 4, ale ježto se jedná o advokáty, kteří po 28. říjnu, tedy po obnovení naší samostatnosti, měli své sídlo mimo obvod náš, uznal ústavně-právní výbor, že jest potřebí ustanovení výminečných. Proto dal svůj souhlas, aby bylo pojato do zákona ustanovení omezující autonomii stavu advokátského, omezující právo advokátních komor, které jedině jsou povolány a rozhodují o přijetí a zápisu do seznamu advokátů, a vyslovil souhlas s ustanovením, že může zde ministr spravedlnosti uděliti své svolení a že vedle tohoto svolení ministr spravedlnosti vyžaduje si ještě souhlasu a dohody s ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska, jestliže se jedná o uchazeče, který se chce usaditi na Slovensku. Naproti tomu však odstavec 2. a 3. §u 4, původně § 2 vládní osnovy, ústavně-právní výbor neschválil z důvodů naprosté nejasnosti tohoto ustanovení, ponechav vládě, aby, uzná-li opatření zákonné opatřením nutným a povinným, podalo novou osnovu zákona.
Pokud se týče dalších podmínek pro dosažení úřadu advokátského, jednou z nejdůležitějších podmínek jest absolvování určité, v zákoně podrobně vymezené prakse. Dle dosavadního řádu advokátního v bývalém Rakousku vyžadovala se prakse sedmiletá; na území uherském stačila prakse pouze pětiletá. Tato sedmiletá prakse jistě že zejména za dnešních poměrů byla by příliš dlouhou. V tom směru souhlasil ústavně-právní výbor s odůvodněním vlády, která poukazovala na přílišnou délku této požadované přípravné prakse, ovšem nemohl zase ústavně-právní výbor souhlasiti s tím, že by tato mimořádně dlouhá prakse měla býti rázem snížena na pět let. Prakse advokátní, úkol advokátův jest nesmírně obtížný a nesmírně odpovědný. Vždyť obor prakse advokátní, obor činnosti jeho je co nejrozsáhlejší. Právo vykonávati advokacii obsahuje v sobě právo zastupovati strany před soudy i před veškerými ostatními úřady státními, (Sen. dr Franta: Správními!) i samosprávnými a to ve věcech soukromých i ve všech záležitostech veřejných.