Něco podobného žádá se také v odst. 3., totiž aby v župních komisích pro úpravu pozemkového vlastnictví byli zastoupeni v případě, že se jedná, o pozemky velkostatků, také zástupci odborových organisací velkostatkářských.

Kdyby v tomto zákoně stálo, že v těchto komisích župních mají.býti zastoupeny všechny odborové organisace dotyčných interesentů, kteří jsou,v té oblasti, ve které se má komassovati, akceptoval bych to, ale není možno, abychom akceptovali zvláštní privilej pro jednu třídu majitelů pozemků, totiž velkostatkářů. Z toho důvodu jsem také proti tomu odstavci 3.

Pokud se týče odstavce 4. příkloňuji se k názoru sen. dr. Ledebura, totiž aby k předběžným pracím, týkajícím se shora uvedeného návrhu jednotného zákona o scelování pozemků ministerstvem zemědělství byly povolány odborné organisace zúčastněných zájemníků ku spolupráci na budování tohoto zákona. Za to se vřele přimlouvám.

Podobně také souhlasím i s návrhem p. sen. Meissnera, kterým se vláda vyzývá, aby ve všech obcích, kde ještě stávající parcelace velkostatků na základě zákona o pozemkové reformě se oddaluje, zároveň v zájmu selských usedlostí bylo prováděno scelování pozemků. Návrh tento se naprosto nepříčí našemu zákonu o reformě půdy, naopak maní za to, že by se jem zlepšila, kdyby se současně s parcelováním velkostatků prováděla také komassace, poněvadž se mohou veškeré dobré stránky komassování pozemků i také parcelace velkostatků nejlépe uplatniti. Přimlouvám se za to, aby tyto dodatečné návrhy byly přijmuty, ale je nutno v celém zákoně míti na zřeteli okolnost, aby komassace nebyla někdy závadou při provádění pozemkové reformy, poněvadž není to v našich intencích, naopak musí býti postaráno o ta opatření, aby komassace byla nanejvýš současně řešena, ale naprosto aby nepřekážela jíž vydaným stávajícím zákonům o reformě půdy. (Výborně!)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Rozprava je skončena, prosím pány senátory, aby zaujali svá místa. Přikročíme k hlasování.

Kdo souhlasí s resolucí navrženou výborem národohospodářským a otištěnou ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.) To je většina, resoluce je přijata.

Pan zpravodaj navrhuje dále, aby o resoluci sen. dr. Ledebura a soudr. bylo odděleně hlasováno.

Dám hlasovati napřed o odstavci 1. a 4., o kterých navrhuje pan zpravodaj, aby byly schváleny.

Kdo souhlasí, aby z resoluce sen. dr. Ledebura schválen byl odstavec 1. a 4., nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Návrh jest přijat.

Kdo souhlasí, aby odstavce 2. a 3. této resoluce byly odmítnuty, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Odstavce 2. a 3. jsou zamítnuty.

O resolučním návrhu sen. Meissnera navrhuje pan zpravodaj, aby byl schválen.

Kdo souhlasí, aby přijat byl návrh sen. Meissnera, nechť zvedne ruku. (Děje se.).

To jest většina, návrh jest schválen.

Tím tento odstavec denního pořadu jest vyřízen. Přikročíme k následujícímu, to jest

Zpravodajem za výbor branný je sen. Dědic, za výbor rozpočtový sen. Havlena. Uděluji slovo panu referentovi Dědicovi.

Zpravodaj sen. Dědic: Podávám zprávu branného výboru senátu o nařízení vlády republiky Československé ze dne 4. března 1921 č. 95 Sb. z. a n. o poskytnutí výpomocí Starodružinníkům.

Starodružinníci vstoupivší do čsl. zahraničního vojska v Rusku r. 1914 byli před válkou v Rusku usedlí a zanechali svůj majetek na svých starých místech pobytu. S přechodem armády do Sibiře nemohli tento majetek sebou vzíti a propadl osudu částečně vojsk německých resp. rakousko-uherských a později vojsk ruských při občanské válce. Ani ti, kteří ponecháni byli v Evropském Rusku odcházející s čsl. armádou buď z důvodů zdravotních nebo jiných, nemohli majetek svůj vzíti do Čsl. republiky při jich repatriaci z Ruska evropskou cestou. Po jich návratu do vlasti nenalezli nejnutnějších předmětů první potřeby jako šatstva, prádla aj., tak jako ti, kteří vstoupili do vojska teprve ze zajetí a majetek svůj ponechali u svých rodičů. Tím se ocitli skutečně v kritické situaci a tu ujala se jich Jednota Starodružinníků a žádala u zemské politické správy náhradu za ztracené věcí.

Považujeme požadavek, těchto prvních borců za svobodu za úplně spravedlivý, a přimlouváme se o skutečné nahrazení utrpěné škody a to tím více, ježto Češi a Slováci v Rusku před válkou usedlí, kteří později nevstoupili do legií, náhradu za svůj majetek v Rusku zanechaný také dostávali. Pokud se týká obnosu podotýkáme, že částka 2 milionů Kč byla již komisí zřízenou na základě nařízení vlády Čs. republiky ze dne 4. března 1921, § 4 vyčerpána a Likvidační úřad čsl. zahraničních vojsk v zastoupení ministerstva národní obrany vyplatil zálohy v 5 tisících Kč a 10 tisíc Kč, celkem 242 Starodružinníkům. Pří tom všem Starodružinníkům, majícím nárok na zálohu nebylo vyhověno, ježto obnos 2 mil. Kč preliminovaný z kapitoly 24, tit. 5., 6. nestačil, neboť původní počet 145 žádostí ze dne 4. října 1920 značně stoupl následkem další evakuace vojsk ze Sibiře. Branný výbor senátu navrhuje z těchto důvodů schváliti předložené nařízení vlády, jak již bylo schváleno poslaneckou sněmovnou i výborem rozpočtovým v senátu, při čemž doporučuje, aby bylo upuštěno od.tisku této zprávy. (Pochvala.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. zpravodaji sen. Havlenovi.

Zpravodaj sen. Havlena: Slavný senáte! Výbor rozpočtový zabýval se nařízením, o které se zde právě jedná a učinil usnesení ve stejném smyslu doporučiti senátu, aby nařízení bylo schváleno.

Místopředseda Kadlčák: K rozpravě je přihlášen p. sen. Friedrich. Uděluji mu slovo.

Sen. Karel Friedrich (německy): Slavný senáte! Bez hlesu se nám zde předkládá ku schválení vládní nařízení, o kterém nevíme pranic více, než to, co nám nyní ústně přednesli oba páni zpravodajové. Nerozumím česky, nevím tedy vůbec ničeho, co řekli. Slyšel jsem pouze, že mluvili o několika milionech a že vláda byla v právu vydati podobné nařízení. Nařízení, které se zde předkládá ke schválení, praví, že >starodružinníkům< - neznám pro to německého výrazu - na jejich žádost za škody, liteře v Rusku utrpěli - a sice praví se zde, >snad< - které tedy jen snad utrpěli, může býti udělena záloha, podle volného uvážení skupiny úředníků, kteří jsou určení z jednotlivých ministerstev.

O tak důležitém nařízení podává zpravodaj jen ústní zprávu, žádný z pánů není tedy s to, aby se předem orientoval, co toto nařízení znamená, v jakém rozsahu je myšleno podobné odškodnění, jaký vliv má na stát a jednotlivého vojáka. Říká se, že jen z důvodů úsporných byla o tak důležitém nařízení podána pouze ústní zpráva. Zde však šetrnost nebyla na místě. O tak důležitém nařízení má býti rozhodně každý zda v domě předem orientován, aby si mohl udělati úsudek o podobném nařízení.

Tato věc je mnohem důležitější, než jak vypadá. Podle tohoto nařízení mohou býti rozdělovány podle libovůle několika ministerských úředníků velmi vysoké obnosy, a říkám výslovně velmi, velmi vysoké obnosy. V § 4 se praví: >O žádostech rozhoduje komise složená ze zástupce ministerstva národní obrany, ministerstva financí a ministerstva věcí zahraničních s konečnou platností< - prosím - >podle volného uvážení<. Kde máte v celém státě ustanovení, které obsahuje podobné zmocnění o výdeji státních peněz. V době, kdy pro kulturní potřeby německého lidu každý halíř se obrací třikrát, ba devětkrát, dovoluje se zde rozdělovati obnosy zcela libovolně, bez kontroly, prostě podle libosti. Namítá-li se snad, to se přece později ospravedlní - snad se to ospravedlní - ale mohu říci jen to: splácet nebude nikdo obnos, který jednou obdržel tímto způsobem.

V § 2 stojí, že >výše obnosu má býti >aspoň hodnověrným způsobem osvědčena<. Co pak znamená toto >osvědčení hodnověrným způsobem

Nechci žádného vojáka připraviti o halíř, ať je Čech nebo Němec. Má-li nárok, s pánembohem. Kdo byl ve válce, zasloužil si toho. Kdo však se domnívá, že má nárok, ten má tento nárok přivésti k platností právní cestou. Toto nařízení je ale zasahováním do cizích práv a zlým praejudiciem, jak já tvrdím. Když se na toto nařízení blíže podíváte, shledáte, co je pro nás Němce zvlášť popuzujícím, že je nařízení sepsáno s jednostranného šovinistického stanoviska. Proč chcete zjednati toto odškodnění jenom pro legionáře? Kolik dobrých německých vojáků vrátilo se z války nemocných a zbědovaných, doma hospodářství našli zkažené, všechno spustlo, odnesli si své kufry z posádek, ale kufry byly prázdné nebo šaty zkažené. Ti však nedostanou ničeho, na ně nikdo nemyslí, třeba že oni mají tentýž nárok na odškodnění. Ba naopak, tvrdí se, že velké části legionářů nedařilo se na Sibiři špatně, mnohým dokonce velmi dobře. Toto nařízení je jednostranným šovinistickým nařízením. K podobnému opatření neměla vláda pražádného práva, a opakuji znovu, je to neslýchané zneužití zmocňovacího zákona. Je to, jak bych to řekl, přímo popuzující, že se pravé nyní přichází se schválením tohoto nařízení, právě, nyní, kdy byla zase mobilisace a mnozí z narukujících vypravují, že neměli žádného šatstva, žádných lůžek, že se nachladili, že neměli jídla, že odešli bez stravného a bez žoldu. Třebas to byl zase následek feldveblovského hospodářství, přece však to popuzuje. V této době se nám předkládá nařízení, které má rozhodovati o milionech a jež je čistě šovinistickým nařízením. Je zcela nemožno toto nařízení schváliti, prohlašují je ještě jednou za zneužití zmocňovacího zákona a činím návrh, aby nebylo přijato. (Souhlas.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Rozprava je skončena. Uděluji slovo panu zpravodaji sen. Dědicovi k doslovu.

Zpravodaj sen. Dědic: Vážený senáte! Podpory se neudílely podle volného uvážení. K tomu účelu bylá zvolena komise a mezi těmi, kdož podpory dostali, nebyli jenom Češi a Slováci, nýbrž také i Němci, tudíž všichni ti, kteří ji potřebovali a v Rusku té doby žili a přišli nazpět. Kdo se na komisi obrátil, ten podporu obdržel. Myslím, že postup zde byl úplně správný a jsem toho názoru, že po každé válce nastaly vždycky chaotické doby, že nebylo možno tak pokračovati jako za normálních dob a že toto celé nařízení, které vláda vydala, bylo zcela oprávněno i v těch důsledcích, když se podpora zákonitá, totiž následkem toho nařízení, udílela.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Jednání jest skončeno. Prosím pp. senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.)

Přikročíme k hlasování.

Kdo souhlasí s návrhem výboru branného a rozpočtového, aby nařízení vlády republiky Československé ze dne 4. března 1921, čís. 95 Sb. zák. a nař. o poskytnutí pomocí starodružinníkům, bylo schváleno, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina, nařízení jest schváleno.

Přikročíme k následujícímu odstavci denního pořadu, jímž jest:

Ústní zpráva výboru branného o nařízení vlády R. Č. ze dne 18. února 1921, č. 66 Sb. z. a n., jímž vyhlašuje se zánik závazků k válečným úkolům a činí přechodná opatření.

Zpravodajem jest pan sen. Dědic. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. Dědic: Vážený senáte! Podávám zprávu branného výboru k účelu dodatečného schválení ve smyslu §u 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n., vládního nařízení ze dne 18. února 1921, č. 66 Sb. z. a n., jímž vyhlašuje se zánik závazku k válečným úkonům a činí přechodná opatření.

Opatření to jest důsledkem rozhodnutí presidenta republiky ze dne 6. října 1920 o provedení úplné demobilisace do konce února 1921, ježto skončením demobilisace dnem 28. února 1921 odpadly veškeré právní předpoklady další působnosti zákonů o válečných úkonech, to jest zákona ze dne 26. prosince 1912, č. 236 ř. z. a uherského zákonného čl. LXVIII z roku 1912 a znamená proto nařízení to úplný návrat mírových poměrů v československé branné moci.

Jím stanoví se, že působnost zákonů o válečných úkonech zaniká dnem 28. února 1921 a nemůže tedy československá vojenská správa počínaje následujícím dnem činiti jakékoliv opatření na podkladě zmíněných zákonů. Pouze ve příčině opatření učiněných na podkladě §§ 19, 20 a 21 zákonů o válečných úkonech, činí se v tom směru výjimka, že opatření tato, to jest zabrání nemovitých objektů (budov, pozemků) pro účele vojenské správy - pokud byla již učiněna před vyhlášením nařízení - zůstávají na přechodnou dobil v platnosti, nejdéle však do 28. února 1923. Do této doby musí býti zmíněná opatření odvolána, to jest nemovitosti vráceny majitelům, anebo, bude-li jich vojenská správa nezbytně dále potřebovati, může býti zakročeno o jích vyvlastnění ve smyslu §§ 19 a 20 zákonů o válečných úkonech.

Přechodná opatření vyznačená v § 2 musila býti skutečně učiněna resp. oprávnění k vyvlastnění ve smyslu §§ 19 a 20 musilo býti vojenské správě zaručeno, ježto jedině tímto způsobem byl umožněn přirozený přechod k mírovým poměrům, aniž by současně zájmy celostátní neutrpěly podstatné újmy. To vyplývá z faktických poměrů, k nimž nutno bráti zřetel resp. z účelu, k němuž jsou dosud zabrané nemovitosti používány. Nemovitosti tyto zabrány byly pro táborová ležení, pro vojenské nemocnice, pro ubytování, pro vojenská skladiště atd. Na četných pozemcích, zabraných a dosud nevyvlastněných postaveny jsou táborová ležení k ubytování vojska našeho neb i cizího (ukrajinského), umístěny nemocnice; mnohá pak z táborových ležení, zejména na Slovensku propůjčena jsou obcím a městům pro ubytování obyvatelstva, konečně na některých postaveny jsou i stavby vojenské rázu definitivního.

Neprodlené získání náhradních objektů za dnešní bytové nouze jest přirozeně, absolutně vyloučeno a byla proto pro platnost přechodných opatření určena lhůta do 28. února 1923. Právní poměry týkající se přechodných opatření posuzují se i nadále podle ustanovení zákonů o válečných úkonech.

Současně s dnem, ve kterém zaniká působnost zákonů o válečných úkonech, pozbývá platnosti i císařské nařízení ze dne 18. ledna 1916, č. 18 ř. z. a uherský zákonný článek VI. z roku 1916 t. j, zákonná ustanovení, jimiž byl rozšířen závazek k osobním válečným úkonům na osoby mužského pohlaví do věku 55 let.

Nařízení nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedením pověřen ministr národní obrany v dohodě s ministrem vnitra. Branný výbor navrhuje, aby předložené nařízení vlády bylo dodatečně schváleno. (Výborně!)

Místopředseda Kadlčák: K rozpravě jest přihlášen pan sen. Hecker. Než mu udělím slovo, oznamuji, že mi byl podán resoluční návrh senátorů dr. Spiegela, dr. Ledebura, Jelinka, Friedricha, Zulegera a soudr. a resoluce senátorů Jarolima, Heckera a soudr. k bodu 4. denního pořadu. Prosím, aby byly přečteny:

Zástupce senátního tajemníka dr. Bartoušek (čte):

>Resoluční návrh sen. Spiegela, dr. Ledebura, Jelínka, Friedricha, Zulegera a soudr. k bodu 4. denního pořadu:

>Vláda se vyzývá, aby co nejdříve zrušila závazek k válečným úkonům.<

>Resoluce sen. Jarolima, Heckera a soudr. k bodu 4. denního pořadu:

Vláda se vyzývá, aby do tří měsíců předložila Národnímu shromáždění osnovu zákona, kterýmžto zákon ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. se doplňuje v následujících bodech:

1. Ve příčině práv dělnictva v závodech k válečným; úkonům zavázaných zůstávají nezměněně v platnosti všechny v této době platné záhony i nařízení, jež upravují poměr pracovní, jako na příklad závodní a revírní rady v hornictví, závodní výbory, rozhodčí soudy mzdové, při čemž tyto orgány při zrušení pracovního poměru pro nastoupení služby vojenské mají spolupůsobiti.

2. Rozšíření hranice stáří pro válečné úkony přes 50. rok věku jest přípustné pouze na základě zákona, na němž se usnesly obě komory Národního shromáždění.

3. Náhrady poskytované veřejným korporacím anebo soukromým osobám mají odpovídati cenám, platným v době, kdy jejich služeb bylo použito.

4. Používání žen na zaklade zákona o válečných úkonech a na základě nařízení, jež k němu byla vydána, budiž vyloučeno.<

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Heckerovi.

Sen. Hecker (německy): Slavný senáte! Zrušení nařízení, o kterémž právě jednáme, znamená zajisté jen ve formální příčině zrušení jednoho z největších bezpráví, jež způsobena byla během války třídě dělnické. Budou-li jednou psány dějiny dělnické třídy během doby válečné, bude kapitola o nařízení válečných úkonů patřiti k nejsmutnějším, jichž se dělnická třída kdy dožila. Není zajisté dnes zapotřebí, uváděti o tom jednotlivosti. Nutno pouze říci, že následkem těchto poměrů dělníci nebyli již svobodnými lidmi, nýbrž sníženi byli na otroky v pravém slova smyslu. Smyslem těchto nařízení bylo, že části obyvatelstva, a to právě třídě dělnické, vzata byla všechna práva, všechna práva státních občanů, že jako trestanci byli zastrkáni do podniků, že klidně snášeti museli všechno bezpráví, a kdyby bylo sebe větší. Pro nás jakožto zástupce dělnické třídy, jakožto sociální demokraty, jest samozřejmě velmi lehko hlasovati pro zrušení tohoto nařízení. Ale máme při tom také ještě jiné starosti.

Jestliže jsme navrhli resoluci, která má hlavně za účel, aby se takovéto věci budoucně opakovati nemohly a nesměly, pak jest to pouhá opatrnost, poněvadž také v tomto státě nemáme jistoty, že by se v podobných případech něco takového nemohlo opakovati. Také při poslední mobilisaci platil s jakýmsi omezením smysl tohoto starého císařského nařízení. Také zde mohlo by býti podnikatelům zase zůstaveno, aby spolurozhodovali netoliko o hospodářské existenci, nýbrž také, mohlo by se skoro říci, o smrtí a životě dělníka v podniku. Ve své resoluci žádáme především, aby také v případě mobilisace,v plném smyslu v platnosti zůstala všeobecná práva dělníkova na spolurozhodování dělníků v podniku atd. Žádáme, aby samozřejmě také, pokud jde o závodní rady anebo výbory, o revírní rady v hornictví, o rozhodčí soudy mzdové, tyto zákony v platnosti zůstaly a aby při sproštění od narukování nerozhodoval jednotlivý podnikatel sám, nýbrž aby dělníci v závodě měli právo spolurozhodovati. Poněvadž zákon z roku 1912 věc definitivně neupravil, nýbrž dočasné vládě ponecháno zůstává vydati nařízení, žádáme, aby v zákoně, jenž přece zůstává v platnosti - dnes přece jednáme pouze o zrušení nařízení, vlastní zákon ze dne 26. prosince 1912 zůstává v platnosti - alespoň dělnictvo bylo chráněno, aby v obdobných případech nemohlo býti vydáno nařízení, kteréž by zase mohlo sebou přinésti známé krutosti a nespravedlnosti. Žádáme proto, aby vláda byla vyzvána předložití do tří měsíců, zákon, jenž především stanoví, že v čas mobilisace a v následujících dobách práva dělníků v závodech zůstávají v platností, že dělnictvo má spolurozhodovati o tom, kdo má narukovati a kdo nikoli a co v té příčině přichází v úvahu. Žádáme dále, aby o válečných úkonech osob, jimž jest přes 50 let, pouze zákonem v obou sněmovnách muselo býti rozhodnuto, aby osoby přes 50 let staré jen tehdy k válečným úkonům směly býti přibírány, když to zákon stanovil. Nechci šířeji rozváděti, že, jestliže za války osoby přes 50 let stání byly přibírány k válečným úkonům, že to rovněž byla pouze vada zákona, poněvadž v zákoně bližší ustanovení obsažena nejsou. Jestliže dále žádáme, aby veřejné korporace a soukromé osoby při mobilisacích obdržely náhradu ve výši, která odpovídá dočasně platným cenám, chráníme tím pouze tyto osoby a korporace, které mají odevzdati věci a pod., a kterým posud jen z části dostalo se náhrady a jež tím přišly ku veliké škodě. Žádáme především, aby tyto tři zásady pojaty byly do zákona, aby nebylo možno poškoditi zúčastněné kruhy nějakým nařízením. Pak žádáme - a to jest nejpodstatnější - jakožto čtvrtou věc, aby zákon o válečných úkonech pro ženy neplatil. Prosím, abyste jen o tom přemýšleli, co se se ženami tropilo. Ženám, které měly nárok na vyživovací příspěvek, byly vyživovací příspěvky odňaty. Znám případy, kde se ženám, jež měly tři, čtyři a pět dětí, řeklo: ty půjdeš do továrny na střelivo do Wollersdorfu, anebo jinam. Jestliže se pak tato žena zpěčovala, byl jí jednoduše odňat vyživovací příspěvek. Mladistvé dívky 13, 14 a 15tileté byly nuceny k válečným úkonům. Jestliže se vždy říká, což, v takovéto době - jak se říkalo a tak by se říkalo zase - v takovýchto dobách musí kde kdo chopiti se práce, tož stojíme na stanovisku, jestliže by něco takového bylo nutným, pak nemá se k tomu bráti jenom dělnická třída, pak mají se také bráti k tomu ti, kdož jinak nepracují, byť by to byla děvčata některého milionáře. Pak má platiti stejné právo pro všechny, a tato děvčata měla by stejnou povinnost pracovati sebou. To se nestalo, přibíráni byli zase jen ti, kteří po celý role musí býti v poddanství kapitalismu. Přejeme si, aby také v tomto směru ženy byly vyloučeny z povinnosti k válečným úkonům.

To jsou věci, o kterých by nemělo býti třeba mnoho mluviti mezi zástupci dělnické třídy, mezi sociálními demokraty. Domníváme se tudíž, že jest jen samozřejmé, že zástupcové, dělnické třídy musejí pro to hlasovati. Nyní nevím, jaká jest všeobecná nálada. Má návrh, jejž naše frakce podala, býti přikázán některému výboru? Myslím, že pří takovéto otázce, o níž nevíme, kdy nám může nastati, lze přece říci: Jestliže zástupcové dělnické třídy, kteří se nazývají sociálními demokraty, neprokáží tolik zmužilosti, aby zde otevřeně prohlásili, zdali tomu chtějí nebo nechtějí, zdali zájem dělnické třídy kladou níže nežli zájem některé vládní koalice, pak nezasluhují jména sociálních demokratů a čestného úřadu zástupců dělnické třídy, poněvadž by potom nesli jméno sociálních demokratů neprávem. To jsou věci, které tak zřejmě jsou v zájmu dělnické třídy, a venku žádný dělník, ať Němec nebo Čech, nepochopí, jak mohou zástupcové dělnictva takovémuto návrhu připraviti snad hrob; neboť přikázání věcí některému výboru není ničím jiným, nežli slušným pohřbem, slušným ani ne morálně, nýbrž pouze formálně. Měli bychom jako zástupcové dělnické třídy, ať náležíme kterékoli národnosti, tvořiti jednotnou frontu a říci, to jest zájem dělnictva, zde dlužno všechny jiné zájmy odstaviti.

Nechci o věci mluviti podrobněji, vždyť přece jsou snad ještě v paměti účinky tohoto nařízení u všech, pokud alespoň proletářsky, cítí, i předpokládáme, že zástupcové proletářů v tomto státě budou pro naši resoluci hlasovati, aby se takovéto věci budoucně nemohly opakovati. Doufám, že budete souhlasiti s návrhy, které jsme podali. (Souhlas a potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: K slovu není dále nikdo přihlášen, rozprava je skončena. Uděluji slovo k doslovu p. zpravodaji sen. Dědicovi.

Zpravodaj sen. Dědic: Předešlý pan řečník apeloval v prvé řadě na sociální demokraty, že je to samozřejmé, že pro to musí hlasovati. Já jako referent odpovídám, že podávám zprávu za branný výbor, v němž jsou zastoupeny všechny politické strany a proto ve své funkci prohlašuji: Němečtí sociálně demokratičtí senátoři podali návrh resoluce, kterou se vláda vyzývá, aby do tří měsíců předložila Národnímu shromáždění osnovu zákona o novelisaci zákona o válečných úkonech a v resoluci této, uvádějí řadu programových bodů, jež mají býti podkladem této novelisace.

O tom není sporu, že jmenovaný zákon o válečných úkonech z r. 1912 dnes po zkušenostech světové války úpravy a doplnění potřebuje a je také jisto, že jednotlivé body v resoluci německých sociálně demokratických senátorů uvedené jsou důvodné, spravedlivé a nutné. Ve jmenované resoluci nejsou ovšem uvedeny daleko všechny body jmenovaného zákona, jež potřebují opravy, a je proto nejschůdnější cestou podání samostatného návrhu iniciativního, v němž by uvedeny mohly býti všechny opravy, jež se ukázaly býti nutnými. Bude úkolem naším, abychom k vypracování tohoto podrobného návrhu zákona s urychlením přistoupiti a očekáváme, že také vláda sama učiní všechny potřebné kroky, aby příslušná vládní osnova zákona byla Národnímu shromáždění předložena. Z toho důvodu pokládám předloženou resoluci v této chvílí za bezpředmětnou a jsem přesvědčen, že dobrého účelu, jehož chce dosáhnouti, dosáhneme rychleji a bezpečněji vypracováním a přímým předložením podrobného návrhu zákona. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Prosím o zaujetí míst. (Děje se.) Budeme hlasovati.

Kdo souhlasí s návrhem výboru branného, aby nařízení vlády republiky Československé ze dne 18. února 1921, čís. 66 Sb. zák. a nař., jímž vyhlašuje se zánik závazku k válečným úkonům a činí přechodná opatření, bylo schváleno, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Toto nařízení vlády se schvaluje.

Budeme hlasovati o předložených resolucích.

Kdo souhlasí s resoluci sen. Jarolima, Heckera a soudr. k bodu 4. denního pořadu, jak byla přečtena, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina, resoluce je odmítnuta.

Resoluční návrh sen. Spiegela, Ledebura, Friedricha a soudr. k bodu 4. denního pořadu.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, ať zvedne ruku. (Děje se.)

To jest menšina, resoluční návrh je odmítnut.

Tím je tento odstavec denního pořadu vyřízen.

Oznamuji, že za vystoupivšího místopředsedu rozpočtového výboru sen. J. Kadlčáka zvolen sen. dr. J. Karas.

Sdělují, že do výboru rozpočtového nastupuje na místě sen. Starka sen. dr. Wiechowski, na místě sen. Hucla sen. dr. Horáček.

Zapisovatelem v rozpočtovém výboru byl zvolen sen. dr. Procházka.

Navrhuji, aby příští schůze konala se ve čtvrtek dne 24. listopadu 1921 o 15. hodině s tímto

1. Návrh, aby zkráceným řízením, podle §u 55 jedn. řádu byla projednána zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 1050), týkajícím se zákona, kterým se upravuje povinnost vrátiti neb vydati věci movité ve prospěch cizích států k jích požadování oprávněných.

2. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 1050), týkajícím se zákona, kterým se upravuje povinnost vrátiti neb vydati věci movité ve prospěch cizích států k jich požadování oprávněných. Tisk 1101.

3. Zpráva výboru národohospodářského a výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona stran Plodinové bursy v Bratislavě a zákazu termínových obchodů s obilím a mlýnskými výrobky na Slovensku a v Podkarpatské Rusi Tisk 1197.

4. Ústní zpráva výboru rozpočtového o vládním nařízeni republiky Československé ze dne 14. dubna 1921, čís. 168 Sb. zák. a nař., jímž se doplňují předpisy o prozatímní úpravě poměrů průmyslu lihovarského a hospodaření lihem.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Je schváleno. Končím schůzi.