Schůze zahájena v 10 hodin 7 minut.

Přítomni:

Předseda: Prášek.

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Krouský, Svěcený.

112 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: dr Šrobár, Tučný, Udržal.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič, jeho zástupci dr Bartoušek a dr Trmal.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Zahajuji schůzi.

Udělil jsem dovolenou sen. Jakubkovi, Marákovi a sen. dr Vlčkovi.

Z předsednictva přikázáno:

Zástupce sen. tajemníka dr Trmal (čte):

výboru živnostensko-obchodnímu a zahraničnímu:

Tisk 1121. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 2367), kterým se předkládá obchodní smlouva, uzavřená dne 23, dubna 1921 mezi republikou Československou a královstvím Rumunským Národnímu shromáždění ke schválení (tisk 3220).

K žádosti vlády má býti o návrhu tom podána zpráva ve lhůtě co možná nejkratší.

Místopředseda Kadlčák: Přikročuji k projednávání denního pořadu:

Pokračování v rozpravě o zprávě výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny, týkajícím se vládního návrhu státního rozpočtu republiky československé a finančního zákona na rok 1922. Tisk 1114.

K slovu přihlášen jest dále pan sen. dr Heller. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Ve včerejší schůzi bylo k nám znovu proneseno vyzvání, abychom hlasovali pro rozpočet, zvláště pan zpravodaj vyslovil své podivení nad tím, že jsme odpůrci rozpočtu. Dovolte mi, abych ukázal, jaké důvody nás mají k tomu, abychom rozpočtu, který jste nám předložili, nedali svého souhlasu, důvody rázu politického, finančního, hospodářského a konečně, hlavně důvody, jež spočívají v tom, že pro stát, jenž spočívá na půdě kapitalistického hospodářského řádu, pro stát, ve kterém je vliv socialistických stran podle mého názoru velmi nepatrný, nemůžeme pro rozpučet hlasovati. Když v září t. r. nastala změna ve vládě a stará vláda úřednická učinila místo tak zvané vládě parlamentární, měli isme v úmyslu vyložiti zde své stanovisko k této vládě. Nemohli jsme tenkráte svého úmyslu provésti, protože známé události v Maďarsku přišly mezí to a doba nezdála se nám býti vhodnou, k tomu, abychom se zřetelem k důležitým, závažným a podle okolnosti nebezpečným věcem, jež se tenkráte odehrávaly, zaujímali stanovisko ke změně vlády. Musíme to dnes dohoniti a musíme dnes říci, proč nemůžeme této vládě přinášeti vstříc důvěru.

Pokud jde nejprve o vedení zahraničních záležitostí v tomto státě, přihodily se v posledních měsících věci, k nimž musíme se vrátiti, ke kterým nemůžeme se stavěti lhostejně. Nejprve byly to události v Horním Slezsku, které plnou měrou zaujímaly veřejnost v Německu a v Polsku po celé měsíce, a zkoumali bychom otázky, jaké stanovisko měla Československá republika k těmto událostem zaujmouti a jaké stanovisko zaujala.

Horní Slezsko tvořilo předmět sporu mezi Německem a Polskem, Československá republika je podle své zeměpisné polohy a své hospodářské struktury odkázána na to, aby se s Německem snášela. Předně, nemůže přece býti pochybnosti o tom, že není politických roztržek s Německem. Nechci se zde šířiti o tom, že prý dodnes nemáme o tom žádné autentické zprávy - pan ministerský předseda uplatňoval ve své vlastnosti jako ministr zahraničních věcí nároky na některá území kraje Hlubčického, chci se jen zmíniti o tom, že při hlasování kraj Hlubčický hlasoval z 98% pro setrvání při Německu a že tím vůle lidu v kraji Hlubčickém, aby zůstal u Německa, jest zcela jasně dokumentována; že každý pokus, aby německý kraj byl oddělen, opět a opět by znamenal zasahování do sebeurčovacího práva obyvatel tohoto kraje. Hospodářsky nestojíme - nepotřebuji to dnes opětně uváděti a blíže dokazovati, stalo se to jíž dosti často - s žádným jiným státem na světě v tak úzkém společenství jako s Německem. Téměř polovina celého našeho vývozu jde do Německa, téměř polovina dovozu přichází z Německa. Za takových poměrů, myslím, že by to musilo býti samozřejmé, navázati netoliko korektní poměr - pan ministerský předseda kdysi ve své řeči zde jednou velmi jemně odstupňoval - netoliko korektní poměr, nýbrž naše politické a zeměpisné postavení, naše postavení hospodářské vyžaduje, abychom se vyvarovali všeho, co by nás mohlo přivésti do rozporu s Německem. Z toho vychází sám sebou závěr, že politika Československé republiky vzhledem na Horní Slezsko byla by musila býti: zachování nejúplnější neutrality v tomto sporu. Byla tato neutralita zachována či nic? Pan ministerský předseda přece mnohokráte prohlásil, že se nemíchal do sporu o Horní Slezsko, že skutečně zachoval tuto neutralitu. Je pro nás velmi těžké posouditi, zda tyto údaje pana ministerského předsedy odpovídají skutečně pravdě, když jsme naproti tomu slyšeli, co polsky ministr zahraničních věcí, pan Skirmunt, ve své řeči, když se zde v Praze loučil, řekl a kde mluvil o dobrých službách, které Československá republika prokázala Polákům ve sporu o Horní Slezsko. Poukazuji na známý interview v >Eclair<, kde znovu jako výrok pana ministra zahraničí samého bylo poukázáno na to, že Československý stát v tomto sporu postavil se na stranu Polska, a poukazují především na úlohu, kterou v této aféře hrál znalec Hodač, úlohu, jež zcela jasně dokazuje stranictví proti Německu.

Nyní poměr k Polsku. Také Polsko je naším sousedním státem. Máme zajisté plný zájem má tom, abychom zůstali i s Polskem v dobrých stycích; politické poměry vůči Polsku nejsou zajisté tak jasné, jako vůči Německu. Mezi Československým státem a Polskem stojí stále ještě přes všechny smlouvy otázka Těšínská, stále ještě otevřená rána na těle Polska a snad také Československa. Právě se ukázalo, že ani tam neměl býti rozhodčí soud směrodatným pro určení hranic, nýbrž vyslovená vůle národa, a vzpomeneme-li si na řeči, jež s tohoto místa a v zahraničním výboru této sněmovny svého času byly pronášeny, bylo to také stanoviskem všech českých stran, jež teprve tehdy se změnilo, když Velká Dohoda v tomto případě, právě tak, jako jednou později, postavila se na stranu Polska, náhle upustilo se od hlasování lidu na Těšínsku a na místo toho dosadila Dohoda rozhodčí soud. Rozsah hospodářských vztahů k Polsku nedá se přece snad srovnávati se styky s Německem. Pouze zlomek našeho vývozu jde do Polska, pouze zlomek našeho dovozu přichází z Polska. Nestojí to v pražádném poměru k oněm cifrám, jež vykazujeme ve svém hospodářském styku s Německem. Československá republika byla by měla tedy v tomto sporu zachovati úplnou neutralitu, avšak ona této neutrality nezachovala, nýbrž postavila se na stranu Polska a proti Německu. Stát, který na jihu, západě a severu je obklopen Němci a pouze na malém území svých hranic má za souseda Polsko, stát, který má ve svém nitru několik milionů německých státních občanů, ten by měl všeho zanechati, co jej přivádí do rozporu s německými zeměmi.

Jaké následky má takové stranictví, dokázal bych na několika případech z dřívějších dějin, na příkladech z dějin Německa. Bývalý německý císař Vilém II. provozoval podobnou politiku, jakou provozovalo nyní ministerstvo zahraniční v hornoslezské otázce, podobnou politiku vůči Anglii. Připomínám vám pouze cestu do Agadiru, jež přivedla Německo do rozporu s Francií, především však, známý telegram Krügerovi, jenž vzbudil v Anglii živý rozruch, krátce, jeho stranictví ve válce mezi Anglií a republikou Burskou, jež vedeno bylo buď jeho temperamentem nebo názorem, aby se tím sloužilo zájmu Německa, připomínám vám známý rozhovor se zástupcem >Daily Telegraphu<, - krátce, provozoval politiku, jež zdála se býti stranickou proti Anglii a Francii, Tato politika zasadila Německu těžké rány. Zmiňuji se o této okolnosti proto, protože stranictví Československé republiky nebo její vlády proti Německu nás může v budoucností přivésti vůči Německu do velmi těžkého postavení, protože toto stranictví jest způsobilé otráviti náš poměr k Německu. Mzda, kterou dostal pan Beneš za svoji hornoslezskou politiku, spočívá zřejmě ve smlouvě, kterou uzavřel s Polskem. Neznáme dodnes této smlouvy v doslovném znění. Byla poprvé vydána v zahraničních listech, avšak pan ministr pravil ve své řeči, že znění tam uveřejněné není autentické, a neshoduje se úplně se skutečným zněním. Již to jest příznačné, že smlouvy, jež náš stát uzavírá s cizími státy, poznáváme z cizích, zahraničních listů, avšak zdá se, že se páni 7. většiny spokojili s tímto stavem, neboť smlouva s Jugoslávií, která Malou Dohodu založila, ještě nebyla uveřejněna přes výslovný slib pana ministra Beneše, který nám zde dal před více než rokem, že smlouvu v nejbližší době uveřejní. Pan ministr tenkráte řekl, že uveřejnění nemohlo se posud provésti pouze z technických důvodů, později tvrdil, že smlouva musí býti nejprve ohlášena u Svazu národů, avšak dodnes nabyla smlouva s Jugoslávií uveřejněna. To se nazývá veřejnou diplomacií. Naprosto nevíme, jak jsme na tom s Rumunskem, je nějaká smlouva neb není smlouva? Je Rumunsko členem Malé Dohody nebo ne, a za jakých okolností a za jakých podmínek? To všechno nevíte, pánové, leda že by vám to bylo kdysi potají sděleno. To všechno nevíme. A stejně je tomu tak se smlouvou s Polskem. Jejího znění neznáme, avšak tolik jest přece jisto, že tato smlouva s Polskem obsahuje ustanovení, jež v nás musí vzbuditi nejtěžší obavy. Vedle mnohých jiných ustanovení, jsou to zvláště ona, která mluví o provozu válečného materiálu v případě, kdyby Polsko bylo zapleteno do války s některým jiným státem. Se kterým státem může Polsko vésti válku? Přece jen s Německem nebo Ruskem. Toto ustanovení, jež ukládá Československému státu závazek dovoliti v tomto případě průvoz válečného materiálu pro Polsko, obrací se zcela zřejmě proti Německu a Rusku. Opět důkaz, že politika této země nevede se tak, jak by se měla vésti, s hlediska nejúplnější neutrality vůči všem státům, nýbrž vede se s hlediska stranictví pro jisté státy. Pan ministerský předseda jednou tvrdil, že povolení průvozu válečného materiálu jest mezinárodně stanovenou povinností státu. Avšak, je-li průvoz mezinárodně stanoven, pak je to právem státu, aby nechal provážeti válečný materiál pro jiný válčící stát. Avšak, pánové, je-li toto právo mezinárodně stanoveno, pak se ptám, proč se o tom ještě jednou děje zmínka ve smlouvě? Pak by to bylo úplně zbytečné a musí to již míti jiný význam, je-li ve smlouvě výslovně zdůrazněno, že se Československý stát zavazuje, že dovolí provážeti válečný materiál. Zde byl snad - pan ministerský předseda, který ovšem, bohužel, není přítomen, to sice popřel - prováděn nátlak se strany Francie a tato celá smlouva nese pečeť francouzského vlivu. Musíme tuto smlouvu s Polskem odmítnouti předně z toho důvodu, protože si vůbec takových smluv nepřejeme se žádným státem, protože jsme se musili z dějin alespoň přece tomu naučiti, že tyto smlouvy o spojenectví nejsou ničím jiným, než opět a opět zase příčinou nových válek. Musíme však tuto smlouvu s Polskem odmítnouti také z toho důvodu, protože jeho chování neodpovídá našim názorům. Pak došlo ke známým událostem v Maďarsku. Nepotřebuji zde s tohoto místa ještě jednou zdůrazňovati, což jsme několikráte učinili, že německé dělnictvo této země bude státi v boji proti reakci vždy po boku dělnictva jiných národností. Musili bychom si sami zasazovati ránu v tvář, kdybychom tak nečinili. Avšak, pánové, jak se vedla akce v Maďarsku? Sotva, že přišel bývalý císař do Maďarska, již dva dny na to usnesla se vláda v ministerské radě na mobilizaci. Jest správno, že ústava přiznává právo k vyhlášení mobilizace presidentu republiky. Ostatně je to také důkaz pro demokratický obsah naší ústavy, že mobilisace, jež je přece zpravidla předchůdcem války a také v tomto případě by byla bývala předchůdcem války, kdyby Velká Dohoda nebyla vpadla Malé Dohodě v bok (Souhlas u Němců.), že se tento důležitý krok, na kterém závisí život, zdraví a majetek nesčetných obyvatelů státu, náleží do prerogativy presidenta, že zákonodárné sbory nesmějí do toho mluviti, děje-li se usnesení o mobilisaci. Již hned na počátku této celé akce, velmi ukvapeně podle mého názoru, usnesla se československá vláda na mobilisaci a provedla ji. Nechci se vraceti k tomu, co později pan ministr národní obrany prazvláštním způsobem řekl, že měla alespoň cenu mobilisace na zkoušku. Byl by to velmi nebezpečný a také velmi nákladný žert, který si tu vláda touto mobilisací na zkoušku dovolila. Avšak já myslím, že 3 roky po světové válce musila by si to každá vláda velmi dobře rozvážiti, než přikročí k prostředku mobisace, mobilisace, jež dosti často musí pak,míti nutně v zápětí válku. Mobilisace není nikterak vhodným donucovacím prostředkem proti cizím státům, protože musí přirozeně vyvolati v těchto státech protitlak, protože národnostně-šovinistickým živlům v tomto státě dává možnost, zneklidniti a rozrušiti také obyvatelstvo dotyčného státu, protože jest vždy spíše prostředkem k vyvolání války, než prostředkem, aby jí bylo zabráněno.

Četli jsme v novinách, že pan ministerský předseda nebo pan ministr zahraničních věcí žádal vedle odstranění krále Karla a Habsburků z Maďarska také odzbrojení Maďarska, zaplacení útrat mobilisačních a zrušení úmluvy benátské. Když pak přišlo k jednání, pak ovšem ukázal pan ministr velmi moudrou umírněnost, moudrou umírněnost v uplatňování těchto požadavků. Ovšem umírněnost, jež mu byla diktována, méně, jak myslím, jeho názorem, než poměry, než zahraničním nátlakem, jenž byl vůči němu vykonáván, Také v tomto směru shledávám mnoho podobností v politice - ne v osobě - pana ministra zahraničí s politikou bývalého císaře Viléma. Právě tak, jako svým poněkud impulsivním způsobem, jakým se vmísil do sporu mezi Německem a Polskem v Horním Slezsku, právě tak se mi zdá. že také zde velmi impulsivně, velmi rychle, avšak, jak se obávám, aniž předem poznal následky svého jednání, jednal, jak známo, jsou to vlastnosti, jež přece bývalého císaře Viléma vyznačovaly tak vysokou měrou. Pan ministr pak podal Maďarsku množství požadavků, a musil se pak spokojiti vlastně jen vymožením odstranění Karla a zákonem o odstranění Habsburků vůbec z Maďarska, zákonem, jehož praktickou cenu my všichni nebudeme pravděpodobně přeceňovati. Otázka, zda Habsburkové se jednou, vrátí do Maďarska, čili nic, může býti těžko upravena zákonem, je to otázka moci a nic jiného. Odzbrojení Maďarska, zdá se mi, neučinilo žádných velikých pokroků, ač od té doby uplynulo téměř 6 týdnů.

Zdá se, že toto odzbrojení Maďarska, jež bylo Velkou Dohodou žádáno, a Maďarskem slíbeno, nechá na sebe ještě velmi dlouho čekati. O náhradě nákladů mobilisace nechci vůbec ani mluviti. Víte, že tento požadavek, jenž byl zcela neoprávněny, musil býti velmi brzo vzat zpět, a co se týče zrušení úmluvy benátské, pánové, myslím, že se včera provádělo hlasování v Šoproni. Nechci naprosto ničeho říci o tomto hlasování, je však důkazem, že ani tento požadavek pana ministra nebyl splněn. Pan ministr utrpěl v maďarské záležitosti, konečně musíme to říci, porážku, jež by musila v demokraticky řízeném státě míti za následek demisi dotyčného ministra. (Souhlas na levici.) Prosadil z toho všeho, co požadoval, na štěstí jen malou část a musil, také nucen zahraničními vlivy, zříci se většiny požadavků, které podal.

V posledních týdnech konala se konference v Porto-Rose. Mluvím zde v nepřítomnosti téměř všech pánů ministrů, kteří zřejmě se dívají na rozpočtovou rozpravu v senátě ne jako na událost, jíž se musí zúčastniti, však v nepřítomnosti také pana ministra zahraničních věcí, který přece dnes má schůzku s rakouským spolkovým kancléřem a snad z tohoto důvodu je omluven - nevím, zda zástupce pana ministra zahraničí jest zde přítomen; avšak my vyzýváme vládu, aby lidu oznámila výsledky konference v Porto-Rose brzo, jak je jen vůbec možno. Vždyť na výsledku tomto má veškeré obyvatelstvo živý zájem a my si již nepřejeme zase dělati smutné zkušenosti, že o věcech, jež se nás tak intensivně, tak blízce dotýkají, musíme býti informováni z cizozemských novin. Žádáme vládu a požadujeme od ní, aby úředně oznámila výsledky této konference lidu tak rychle, jak jest možno. Neboť předmětem této konference jsou velmi důležité hospodářské záležitosti mezi nástupnickými státy a proto má náš lid zájem na tom, aby se dověděl o výsledcích této konference. Shrnu-li vše, řekl bych, že vedení zahraniční politiky v tomto státě jest takové, že nám nemůže vnuknouti důvěru k ní, že musíme odmítati způsob, jak se tato politika vede, že s ní nemůžeme souhlasiti.

Pánové! Předem jsem se zmínil, že od září t. r. máme novou vládu. Na místo úřednické vlády nastoupila tak zvaná vláda parlamentární. Musíme se především ptáti: co se změnilo? Změnila se jména ministrů, jistě se změnil částečně, alespoň jistě - nechci naprosto toho zneuznávati - také duch ministrů. Avšak, pánové, >pětka< zůstala, zůstal stav v parlamentárním státě neslýchaný, že jsou dvě vlády, jedna vláda, jež by měla seděti zde před námi, v tomto okamžiku však zde nesedí, a vláda, která z věnčí tuto vládu vede. Pánové! Na sjezdu naší strany v Děčíně pravil poslanec Czech, že náš stát má tu zvláštnost, že má ne 2 komory, nýbrž 3 komory, totiž poslaneckou sněmovnu, senát a >pětku<, nebo >patnáctku<. Jsme tedy požehnáni třemi komorami a on pojmenoval tuto třetí komoru temnou komorou, neviditelnou komorou, tajnou komorou. Avšak ta věc se má tak, že tato komora vlastně stala se v tomto státě vládnoucí komorou a že vy, jak zde sedíte, nejste ničím jiným, než výkonnými orgány těchto pěti pánů.

Pánové! Musím, říci, že taková instituce jako >pětka< je ve státě parlamentárně řízeném přece jen nesmyslem.

Avšak hlavním bodem jest, že ta špetka v tomto státě vládne, aniž by nesla za svou vládu odpovědnost. (Souhlas.) V parlamentárně řízeném státě musí ten, kdo vládne, nésti netoliko formální odpovědnost, jako pan ministerský předseda. Pan ministerský předseda nese snad materiemi odpovědnost za zahraniční věci, za vnitřní však jistě nikoli. Nemůžeme jej a všechny pány učiniti odpovědnými za to, co se děje uvnitř tohoto státu. A ti, kdo nesou odpovědnost, vyhýbají se této odpovědnosti tím, že v anonymitě, v tajných kroužcích tento stát skutečně řídí. To odporuje úplně podstatě každé demokracie, podstatě každého parlamentarismu. Toto schvalování odpovědnosti, tato vláda nad vládou, kterou zde máme. Pouze jeden z těchto pěti pánů převzal odpovědnost tím, že převzal ministerstvo železnic. Avšak ostatní pánové vyhýbají se odpovědnosti, snad - myslím to o nich alespoň - domnívajíce se, že vláda, do které by byli měli vstoupiti, nebude míti příliš dlouhého trvání. Myslím, že převzetí této vlády by nebylo nenáleželo k příjemnostem. Avšak myslíte-li to, pak měli byste nechat vládnouti tyto pány, kteří sedí ve vládě a >pětka< nemohla by prováděti z věnčí svůj vliv, nezodpovědný vliv - to je to nejhorší na té věcí - který ona skutečně vykonává. Náš celý parlamentarismus zde v tomto státě stal se po sotva 3 letech touto >pětkou< komedií. Co se zde děje, musí dříve procítí touto >pětkou<. Běda poslanci, nebo dokonce senátoru - o tom nechci naprosto mluviti - jenž by se odvážil chtíti změniti něco, co tato >pětka< přikazuje. Prožili jsme to při stavebním zákonu a při nesčetných jiných zákonech, špatných, velmi špatných zákonech, jež nám >pětkou< byly předloženy. Podívejte se na vlády v jiných státech! Tam, kde jsou státy parlamentárně řízené, není vláda přec ničím jiným, než výkonným orgánem, výborem stran většiny. Podívejte se na Anglii! V Anglii posílají strany většiny do vlády své předáky. Podívejte se na Německo, tam tvoří se nyní koalice stran a vůdcové těchto stran sedí ve vládě. Právě totéž jest v Rakousku, ve Francii od přemnoha let. Nechcete-li, aby Rakousko a Německo platilo za vzor, pak přece snad Francii, tuto milovanou, do nebe vynášenou Francii. Tam všude je vláda výkonným orgánem vládnoucích stran. U nás sedí výkonný orgán vládnoucích stran v anonymitě pohromadě v poslanecké sněmovně, radí se, zve členy vlády před své forum, a běda tomu, kdo nepřijde, běda ministerskému předsedovi nebo ministrovi, kteří nepřijdou, když >pětka< káže! Běda tomu, kdo by rozkazům >pětky< odporoval!

Ztratili jste, od té doby, co tento stát trvá, právo v tomto státě mluviti o demokracii, a protože jsem právě u demokracie - jinak nemluvíme často o demokracii - myslím, že je to tak jako s ženami. Ty ženy jsou nejlepší, o kterých se nejméně mluví. Ta demokracie je nejlepší, o které se musí nejméně tvrditi, že tu je. (Souhlas něm. senátorů. Sen. dr Klouda: Nemluvte o ni, abyste jí neublížili!) Mluvím přece o vaší demokracii, ne o naší. (Souhlas něm. senátorů.) Vaše demokracie, kterou se stále dokládáte, jak často je to jen možno, má velmi zvláštní obličej. Mluvíte-li o své demokracii, odvoláváte se stále na to, že všichni státní občané v tomto státě mají rovná práva, zvláště, že volební právo do všech zákonodárných a správních sborů jest stejné, poměrné právo volební, krátce, že všechny požadavky demokracie v tomto směru prý jsou splněny. Chci o tom promluviti jen zcela málo. Avšak již volební právo, jež může tím, že se hodí několik tisíc vojáků do jednoho místa, vykonati vliv na výsledek voleb, je velmi zvláštním volebním právem, a volební právo, jako je to, které zde máme, jež může býti opraveno způsobem správy, tím, že se snad obce sloučí, jako na příklad Brno, že se obce, ke kterým je třeba hodiny jízdy vlakem, se sloučí jen za tím účelem, aby bylo docíleno určité většiny, je také zvláštním volebním právem a zvláštní demokracií! Nechci však mluviti o tom. Demokracie nezáleží přece jen ve všeobecném volebním právu, ne jen v demokracii zákonodárství. Neboť demokracie - vylíčil jsem ji vám dříve, když jsem mluvil o >pětce<, obšírně, - spočívá přece především v demokracii správy. A co jste do dnes učinili, abyste tuto demokracii provedli? Nejkrásnější zákony - a naše zákony nejsou vždy právě tak krásné - nepomohou dočista ničeho, sedí-li venku byrokraté, kteří tyto zákony provádějí a vykládají jak chtějí, neboť venku při vykonávání a prováděni zákonů nemůže náš lid do toho pranic mluvit. Demokracie správy je nejen doplněním, jest snad tím nejdůležitějším v demokracií.

Také se dost často odvoláváte na demokracii své ústavy. Podle čeho se pozná, zda nějaká ústava je demokratickou či nikoliv? Ono ustanovení ústavy, že všichni státní občané jsou před zákonem rovní, ono ustanovení o svobodě náboženství, užívání jazyka atd., nemůže se přece dnes ve 20. století označiti již za zvláštní příznaky demokracie ústavy. Avšak, chceme-li zkoumati ústavu co do jejího demokratického obsahu, musíme se podívati, co ústava obsahuje o svobodě tisku, o svobodě shromažďovací a spolčovací. A shledáváme nyní v ústavě § 113, který praví: >Svoboda tisku, jakož i právoklidně a beze zbraně se shromažďovati a tvořiti spolky jsouzabezpečeny.< Jest proto v >zásadě<, prosím, pánové, >zásadně< - >nedovoleno, podrobovati tisk předběžnécensuře.< To stojí v ústavě. Výkon práva spolčovacího a shromažďovacího upravuje zákon. Jest zásadně nepřípustné, podrobovati tisk předběžné censuře. My však čteme denně v úředním listě této republiky, že bylo skonfiskováno 10, 20 novin, jak se zdá zásadně<. A ze zásadního zákazu konfiskovánístalo se zásadní konfiskování. Již ten leden výraz>zásadně< ukazuje, že, když jste tuto ústavu dělali, jižjste pomýšleli na to, dělati výjimky. Již tento výraz>zásadně< ukazuje, že i v tomto směru není pro váshlavní věcí demokracie, nýbrž zcela jiné okolnosti. Protonemůžete ani pokud jde o ústavu, mluviti o demokracii.

Dosti často jsme zde slyšeli, jak zpátečnické jest Německo.Jaká ustanovení však zná německá ústava o svobodě tisku ozákonu spolčovacím a shromažďovacím? Článek 118. německéústavy praví: >Každý Němec má právo v mezích všeobecných zákonů své mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem volně vyjádřiti. V tomto právu nesmí mu brániti žádný poměr pracovní ani zaměstnanecký a žádný nesmí jemu škoditi, užívá-li tohoto práva. Censury není<- ne snad zásadně nebo nezásadně, nýbrž censura se neprovádí- >pro světelné obrazy mohou však v zákoně býti dána odlišná ustanovení. Také za účelem potírání pokoutní a špinavé literatury a na ochranu mládeže při veřejných představeních a výkonech jsou přípustná zákonná opatření. Tak vypadá demokratická ústava! Tak vypadá ustanovení, jež skutečně chce ochranu, svobodu tisku, ochranu spolkového a shromažďovacího práva, ne však omezování >zásadně< a >nezásadně<, jak jste to udělali vy, ne odvolávání se na zákony, na zvláštní zákony, nýbrž pouze všeobecné trestní zákony jsou jediným omezením pro svobodu tisku, pro svobodu spolčovací a shromažďovací. Kdo se podle obecných trestních zákonů dopustí přestupku, je trestán jako každý jiný státní občan, dopustí-li se tohoto přestupku tiskem nebo při výkonu práva spolčovacího nebo shromažďovacího. Není tam zvláštních zákonů. Zvláštní zákony jsou tímto ustanovením ústavy vyloučeny, rovněž tak, jako jest vyloučena každá censura.

Avšak, pánové, pravděpodobně řeknete, že to je Německo, a Německo, to zpátečnické Německo není pro nás vzorem. Podívejte se jen na ústavu ve Švýcarsku, Pan kolega Klofáč jednou mínil, že může udělati z Československa jakési vyšší Švýcary, názor, to, od kterého zatím, jak se zdá, zase upustil. Švýcarská ústava praví: >Kongres nemá vydatižádného zákona vzhledem na státní zavádění nějakéhonáboženství nebo na bránění volnému vykonávání nějakéhonáboženství nebo na omezení svobody řeči a tisku, právanároda pokojně se shromažďovati a prositi vládu o odpomoc odnešvarů.< Vidíte, bez jakéhokoliv omezujícího ustanovení, a rád bych se podíval na Švýcara, který ráno vezme do ruky své noviny a vidí v nich bílá místa. Vláda v demokraticky spravované zemi, jež by si takového něco dovolila, nemohla by zůstati o den déle u vlády. Co platí pro Švýcary, to platí pro země, se kterými jste spolčení a sdruženi. Představte si jen Angličana, kterému by se něco takového přihodilo. Zahnal by svoji vládu s hanbou a výsměchem. A vy po tři léta vesele konfiskujete, ba naopak, tento nešvar měsíc co měsíc, týden co týden stále roste. V souvislosti s tím rád bych řekl ještě něco o Slovensku. Při zkoumání poměrů na Slovensku ukládali jsme si posud určitou reservu. Řekli jsme si, že tam neznáme dostatečně poměry, abychom se mohli o tom vyslovovati. Avšak věcí, jež se v poslední době přihodily, donutí nás v budoucnosti, abychom se více než dosud zabývali poměry na Slovensku a více než dosud řekli, co se vlastně na Slovensku děje. Zprávy našich důvěrníků ze Slovenska ukazují přímo strašné věci, že na příklad na Slovensku jsou osoby, ne jedna, nýbrž celé množství jich, které za temné noci jsou vytahovány z postelí. Znám jeden případ, kde dotyčný člověk bydlí od r. 1861 v Bratislavě, tam od té doby nepřetržitě vykonává své povolání, nikdy však nedostal domovského práva, myslím, že je příslušný do Štýrska. Tohoto člověka vypověděli a jako jediné dobrodiní mu dovolili, že smí tam ještě zůstati měsíc na vyřízení svých záležitostí. Bez jakékoliv příčiny, bez jakéhokoliv důvodu, jen proto, protože jest cizincem. Za tmavé noci jsou lidé vytahováni ze svých postelí, vedeni pod eskortou policie jízdní i pěší do vězení, ponecháni několik hodin ve vězení, v noci pak jsou vedeni na uherské hranice a tam odevzdáni maďarským katům, předáváni maďarské reakcí, jejíž potírání jste před několika málo týdny zde s takovým nadšením hlásali. Nepřetržité velezrádné procesy, poslední proces - myslím jmenoval se ten člověk Rudnay - musil býti potlačen, poněvadž byste se byli sami blamovali, dokazují, jaká politika se na Slovensku provádí. Poslali jste na Slovensko neschopné úředníky, poslali jste lam úředníky, jichž úkolem bylo počešťovati, ne však přinésti lidu to, čeho potřebuje. (Hlas: Tak jest!) Tak to nejde! Provozujete na Slovensku politiku, jež s vašeho stanoviska je ta nejnešťastnější, již byste mohli provozovati. Takovými prostředky se vám nepodaří přivésti lid na Slovensku na svou stranu. Jsou to prostředky násilí, jsou to prostředky bezpráví, jež tam pášete a budeme se, jak jsem již řekl, o Slovensko v budoucnosti více než dosud zajímati a v nejbližší době více než dosud použijeme příležitosti, abychom se na místě samém přesvědčili, a buďte přesvědčeni, že nenecháme nešvary, jež se tam zahnízdily, projíti bez výtky. Na Slovensku směřuje tato politika proti Němcům, proti Maďarům a proti Slovákům, Na Slovensku se vládne proti všem národům, kteří tam bydlí.