Předseda: Prášek.

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Přikryl, Löw.

108 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády ministři: dr. Dolanský, Aug. Novák, Staněk, Udržal; odborový přednosta ministerstva financí dr Nezveda.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič, jeho zástupci dr Bartoušek a dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Navrhuji, aby udělena byla dovolená, sen. Šperovi do konce měsíce února t. r. na základě lékařského vysvědčení.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Žádaná dovolená jest udělena.

Prosím, aby bylo přečteno, co bylo riskem rozdáno:

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tisk 1196. Usnesení poslanecké sněmovny o usnesení senátu Národního shromáždění republiky Československé o vládním návrhu zákona ze dne 22. prosince 1920, č. 687 Sb. z. a n., jímž se ruší nebo mění některá ustanovení o daní z lihu (tisk 3354).

Tisk 1197. Usnesení poslanecké sněmovny o usnesení senátu Národního shromáždění republiky Československé o návrhu sen. dr Hellera, dr Wiechowskiho a druhů (tisk 385) na změnu zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 331 Sb. z. a n. o zemském správním výboru (tisk 2897).

Tisk 1198. Zpráva I. sociálně-politického výboru a II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovaný o vládním návrhu zákona (tisk 3265), kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n. o požitcích válečných poškozenou (tisk 1163).

Tisk 1199. Zpráva sociálně-politického výboru o usnesení poslanecké sněmovny o návrhu posl. Kleina, Johanise, Hirsche, Malé, Witticha a soudr. (tisk 3184), aby vydán byl zákon o nároku obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podrobném, postavení na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na peněžité požitky v některých případech vojenské povinnosti (tisk 3272), (tisk sen. 1154).

Tisk 1200. Zpráva, rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1153) o vládním návrhu zákona (tisk 3183), kterým se povoluje úvěr k úhradě zvýšených nákladů spojených s rozšířením pracovního programu státního pozemkového úřadu na rok 1922 (tisk 1153).

Tisk 1201. Zpráva I. sociálně-politického výboru, II. rozpočtového výboru a III. technicko-dopravního výboru o usnesení poslanecké sněmovny o návrhu posl. Biňovce, inž. Bečky, Dubického, Bezděka, Langra a soudr. na vydání zákona o stavebním ruchu (tisk 1157).

Tisk 1203. Usnesení poslanecké sněmovny o návrhu posl. dr Holitschera, Palmeho, Kimpalové a soudr. (tisk 1320), na vydání zákona o zákazu podávání alkoholických nápojů mladistvým.

Tisk 1204. Usnesení poslanecké sněmovny o vládnom návrhu (tlač. 2894), ktorým sa predkladajú k schváleniu Národniemu shromaždieniu: 1. smluva obchodná a plavebná, 2. záverečný protokol k obchodnej a plavebnej smluve s prílohami, 3. dohoda o výsadách a ulahčeniach v prospech československého provozu v terstskom prístave, 4. úmluva finančnoprávna, 5. protokol o stanovení úveru Itálie na účet vlády československej za dodávky válečného materiálu a živín a 6. obchodná úmluva s protokolom, uzavrené dňa 23. brezna 1921 v Ríme medzi republikou Československou a královstvom Italským (tlač. 3341).

Tisk 1202. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu v Hanšpachu za vydání člena senátu Jos. Reyzla pro přestupek urážky na cti podle §u 496 tr. z. (čís. 716 předs.).

Těsnopisecká zpráva o 93. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 17. ledna 1922.

výboru zahraničnímu a ústavně-právnímu:

Tisk 1186. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 3197), kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění úmluva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o vedení rakousko-československé hranice a některých souvislých otázkách, uzavřená v Praze dne 10. března 1921 (tisk 3293).

výboru pro veřejné zdravotnictví a tělesnou výchovu a zahraničnímu:

Tisk 1188. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 3007), kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění návrh na přístup republiky Československé k mezinárodní úpravě o zřízení Mezinárodního, úřadu pro veřejné zdravotnictví, podepsané dne 9. prosince 1907 v Římě (tisk 3281).

Předseda (zvoní): Přikračuji k projednávání denního pořadu a to k bodu

1. Druhé čtení zprávy I. zahraničního výboru, II. živnostensko-obchodního výboru o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu, kterým se předkládá obchodní smlouva, uzavřená dne 23. dubna 1921 mezí republikou československou a královstvím Rumunským Národnímu shromáždění ke schválení. Tisk 1181.

Zpravodaji jsou: za výbor zahraniční pan sen. dr Krupka za výbor živnostensko-obchodní pan sen. dr Stojan.

Uděluji slovo panu zpravodaji za výbor zahraniční sen. dr Krupkovi.

Zpravodaj sen. dr Krupka: K původní zprávě nemám již co dodati.

Předseda: Poněvadž není žádných změn navrženo, dám hlasovati.

Kdo souhlasí s ratifikačním usnesením tak, jak bylo přijato právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Ratifikační usnesení je přijato také ve čtení druhém.

Dalším bodlem jest

2. Zpráva výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se mění a doplňují zákonná ustanovení o směnečných poplatcích. Tisk 1178.

Zpravodajem je pan sen. dr Fáček. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr Fáček: Slavný senáte! Cítíme všichni, že naše daňové zákonodárství v těch prvých létech zápalu při zvyšování daní a poplatků leckde až přestřelilo, při nejmenším dosáhlo krajně přípustné míry. Platí to zejména o daních a poplatcích percentuálních, poněvadž při nichž břemeno samo sebou se zvýšilo, jakmile se zvýšila hladina cen a důchodů. Jestliže však přes to ta sazba, číslice percentuálně byla zvýšena, bylo to zvýšení dvojnásob stupňované.. To platí také o poplatcích směnečných a účelem vládní předlohy a usnesení poslanecké sněmovny, o kterém referuji, jest právě odčiniti tento výstřelek. Já jsem již v prvém Národním shromáždění zaujímal stanovisko odmítavé, když se jednalo o zvýšení těchto poplatků a jest mi potěšením, že mohu referovati o zákoně, kterým má býti odčiněna ta věc, která se stala.

Směnečné poplatky byly vlastně již jednou po tom prvotním úžasném zvýšení sníženy. To však ještě nestačí. Nechci tvrditi, že prostě ta příliš vysoká sazba poplatků směnečného jest příčinou, proč směnky vymizely z našeho úvěrového obchodu. (Sen. dr Horáček: Jsou i jiné důvody!) Jistě jsou to důvody ještě jiné, zejména inflace našich peněz, nadbytek hotovosti v rukou všech obchodníků, pak byla toho také příčinou nedostatečná stabilita státních a hospodářských poměrů. Následkem toho scházel zde podklad pro hospodářství úvěrové, pro kreditování směnečné. To je pravda, že ten vysoký poplatek nebyl jedinou příčinou. Dnes, chceme-li našemu oběhu papírových peněz dáti žádoucí elasticitu, jest k tomu obchodní směnka nezbytným instrumentem. To je právě účelem předlohy, aby se užívání těchto obchodních směnek snížením poplatku usnadnilo. Tedy nový poplatek píro šestiměsíční směnky jest přibližně 2% byl zvýšen však na 4% a nyní má zůstati pro šestiměsíční směnky i nadále v platnosti a pro směnky tříměsíční - to jsou právě ty, které potřebuje bankovní obchoď - se snižuje o 1% při dvojím obnovení, ale při době šesti měsíců vynese stejný poplatek a pro směnky tříměsíční sama o sobě je to úleva. Tedy to je jedna věc, jedna změna, kterou provádí osnova našeho zákona.

Vedle toho mění se tam ještě jiná otázka. Otázka směnek neúplně vyplněných, směnek, ve kterých schází datum, anebo směna směnečná. Tyto směnky byly doposud mlčky trpěny, poněvadž potřeba úvěrních obchodů jich skutečně vyžadovala, ale bylo to příčinou k hojnému a nepěknému obcházení poplatkové povinnosti a dokonce docházelo k takové absurdnosti, že věřitel, který obdržel obnos, vrátil nevyplněnou směnku zpět a dlužník, litery tuto směnku dal ke krytí, použil jí pro další zápůjčku, anebo přišel dokonce na finanční správu a žádal o vrácení směnečného kolku z důvodu, že směnka nebyla vyplněna, a že jí nebylo použito. To má býti nyní zaměněno novými předpisy, které jsou pojaty do přítomného zákona. Tam se stanoví právní presumpce, že se má o takové směnce bez udaného obnosu předpokládati, že platí na takový a takový obnos. To jest odstupňování podle doby skadence. Následek bude ten, že když kontrola zákona u věřitele najde směnku nevyplněnu, pokládá se za to, že byla vystavena na určitý obnos, a jestli kolkovné neodpovídá tomu obnosu, propadlá držitel této směnky pokutě důchodkové. Aby toto ustanovení mělo účinnost, Test třeba umožniti kontrolu směnek v rukou držitelů, a to je také novum, pro obecenstvo snad dosti obtížné, ale nezbytné, že se finanční správě dává. právo to požadovati, a to nejen na peněžních ústavech, nýbrž i na soukromých poskytovatelích úvěru. Tím se patrně míní osoby, které se po živnostensku zabývají soukromým poskytováním úvěru. Od nich může berní správa žádat, aby své směnky předložili k revisi.

To jest podstatný obsah zákona. Já jménem rozpočtového výboru navrhují, aby slavný senát schválil tento zákon, na němž se poslanecká sněmovna usnesla.

Předseda: Nikdo není k slovu přihlášen. Přistoupíme k hlasování. O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli míním dáti hlasovati najednou.

Jsou námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.)

Námitek není, dám tedy dle toho hlasovat.

Kdo souhlasí s návrhem, jeho nadpisem, a úvodní formulí v prvním čtení, prosím, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina, osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí je přijata ve čtení prvém. (zvoní.)

Přikročíme k dalšímu bodu, jímž je

3. Zpráva výboru sociálně-politického o usnesení poslanecké sněmovny o návrhu posl. Bečky, Biňovce, Dubického, Langra, Bezděka a soudr. na prodloužení omezení práva stěhovacího. Tisk 1189.

Zpravodaj paní sen. Ecksteinová. Uděluji jí slovo.

Zpravodaj sen. Ecksteinová: Nejsem, žel, v postavení, abych vám mohla poskytnouti přesné statistické údaje o tom, jak veliká jest u nás bytová tíseň, poněvadž, pokud nám byly z ministerstva sociální péče, z bytového oddělení poskytnuty některé detaily, svědící to jenom o Praze a nejbližším okolí, o Bratislavě nebo o větších městech republiky. Dle těchto cifer jevila se v prvním roce naší samostatnosti, na příklad v Praze a okolí, tedy ve Velké Praze, potřeba nejméně 5000 nových bytů, v Bratislavě nejméně 2000 nových bytů. Všeobecně se mělo za to, že obnoví se stavební ruch a že stavební ruch, kterému vláda hodlala vydatně napomoci, zbaví nás během jednoho až dvou roků do té míry bytové tísně, že nebude ohrožovati naše poměry sociální, kulturní, zdravotní atd. Avšak výsledky uplynulých let nesvědčí o tom, že by se byla bytová tíseň na prospěch nebydlících zlepšila. Svědčí o tom na příklad, jenom data o uzavřených sňatcích. Po převratu nám chybělo 5000 bytů, ale za poslední rok bylo jen na pražské radnici uzavřena 2400 nových sňatků. Až dostaneme dláta z předměstských hejtmanství, politických správ, a až dostaneme data církevní z far, tedy je jisto, že počet uzavřených sňatků za uplynulý rok nebyl o mnohem menší než 5000. Při tom se stavebním ruchem opatřily nám pouze 463 domy v celé republice, kdežto nám pouze v obvodu Prahy a předměstí přibylo nejméně 5000 nových rodin. Počítáte-li na každý obytný dům 24 nájemníky, znamená to, že jen v Praze a předměstích bylo by musilo býti postaveno nejméně 210 domů, čili, že by byly musily vzniknouti 3-4 nové ulice. Avšak místo toho přírůstku na potřebných, domech jen v Praze vidíme dle dat opatřených ministerstvem sociální péče, stavebním oddělením, že přibyly v Praze péčí obci a družstev 463 domy s 5642 byty a z podnikaní soukromého 2005 rodinných domků s 2400 byty, tedy celkem 2468 domů s 8042 byty pro celou republiku, tedy 8000 pro celou republiku, zatím co bychom jen pro uzavřené sňatky a rodiny potřebovali nejméně 5000 bytů pro Prahu a okolí. Bytové oddělení ministerstva sociální péče nám sice slibuje, že jest učiněn rozpočet na nových 220 nájemních domů s 2661 byty a 2109 rodinných domků s 2467 byty, tedy celkem že se jedná o nových 5128 bytů pro celou republiku, které i v tom případě, že budou postaveny, jistě nepostačí ani pro tyto nově utvořivší se rodiny.

Poměry jsou takové, že v Praze i předměstí bydlí v jediné obytné místnosti 3 až 4 rodiny, že je tomu tak i na venkově, ani ne ve větších, nýbrž menších střediscích průmyslových, ba že tomu je tak i ve venkovských obcích zemědělských a všichni, kdož jsou odsouzeni trpěti touto bytovou krisí, trpí nevýslovně. Provdaly se dcery, oženili se synové a z nedostatků bytů zůstalo to všechno u rodičů. Malé děti, choří, staří příslušníci rodin nedávají spáti ostatním zdravým příslušníkům celé noci, kteří musí po celý den pracovati a kteří ráno místo osvěžení probouzejí se vyčerpáni k nové celodenní práci. Pro nedostatek místa všichni si překážejí, všichni jsou znechuceni, roztrpčeni, popuzeni a rodiny, které by se jinak zahrnovaly něžností a láskou, kdyby bydlely za poměrů normálních každá u svého třeba malého krbu, nenávidí se a nejsou to ojedinělé případy, kde dochází nejen k hádkám a rvačkám a kde se octnou nože a jiné prostředky boje v rukou příslušníků rodin, v rukou rodičů a dětí.

Tedy takové jsou poměry. Že těmto poměrům nelze žádným z těch opatření čeliti účinně, které až potud obě sněmovny zákonodárně ustanovily, jest jisto. Není možno, aby těmto poměrům v dostatečné míře celil zákon o omezení práva stěhovacího a není možno, aby těmto poměrům napomohl zákon, o stavebním ruchu i ve svém původním znění i ve formě, jak bude předložen slavnému senátu ve formě opravené. Zde může pomoci jedině stavební povinnost tak, jak ji usnesl senát. Celá řada bank a jiných společností zkonfiskovala přímo - ovšem, že ne bez náhrady, nýbrž za vysoké náhrady, které nemůže platiti žádný stavební podnikatel a ten, kdo bydleti chce, žádný úředník a žádný dělník - celou řadu místností, hotelů, které mohly býti velmi dobře proměněny v obytné byty, jestliže jich k účelu hostinství anebo k účelům hotelovým nebylo potřebí, zabraly je, zřídily v nich své obchodní místností a tím způsobily, že nebydlící o možnost bydleti jen trošku uspokojivě anebo bydleti vůbec, byli úplně oloupeni. Kdyby zde byla stavební povinnost, kdyby všechny ty banky a společnosti, které měly velké konjunktuální zisky z let válečných a poválečných, zákonem o stavebním ruchu byly donuceny k stavební povinnosti, aby pro své zaměstnance, anebo v náhradu za užívané kancelářské místnosti postavily místnosti náhradní, získali bychom tím v každé obci celou řadu nových ulic a jmenovitě ve městech průmyslových.

Zákon o omezení práva stěhovacího, který platil do 31. prosince 1921, nebrání těm, kdož svými zaměstnáním jsou nuceni se přestěhovati z obce do obce, ale zabraňuje, aby z důvodů buď sobeckých, poživačných anebo z důvodů nekalých, z důvodů nadměrného obohacování mohly se stěhovati z obce do obce ty osoby, které mohou docela dobře bydleti v těch místech, ve kterých se zdržovaly až po tu dobu. Toto opatření má býti v zájmu bytové nouze, která je tak veliká, jak jsem si již dovolila několika rysy naznačiti. Zákon tento v zájmu ulehčení bytové nouze byl přijat sněmovnou poslaneckou Národního shromáždění a sociálně-politický výbor vám doporučuje, abyste toto usnesení poslanecké sněmovny v zájmu všech trpících nedostatečnými byty, krisí bytovou, přijali také v slavném senátě. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Přikročíme k debatě. Lhůta řečnická je stanovena na čtvrt hodiny. Je přihlášen ke slovu ptán sen. Löw.

Prosím, aby se uchopil slova.

Sen. Löw (německy): Slavný senáte! Již při projednáváni zákona, jehož platnost dnes máme prodloužiti, hlasovali jsme proti němu, a, to z dvojího důvodu: Předně z důvodu zásadního, poněvadž víme, že bytové nouzi nelze čeliti tím, že obklopíme některé místo čínskou zdí, že bytovou, nouzi tím nelze odstraniti, a za druhé proto, poněvadž jsme se nemohli rozhodnouti hlasovati pro nařízení a nebo pro zákon, jenž vládu zmocňuje, aby na základě nějakého nařízení stanovila omezení práva stěhovacího. To tedy bylý zásady, které nás tehdy pohnuly k tomu, abychom hlasovali proti zákonu ze dne 17. března 1921.

Máme tedy dnes prodloužiti platnost tohoto zákona, jímž jsme ovšem nedosáhli nejmenších výhod. Předně, poněvadž isme s omezením osobní svobody pracujícím stavům a rodinám vzali možnost, aby šly tam, kde mohou pracovati a nalézti výdělek. Byla tehdy velká řada míst, která tehdy toto omezení obdržela a která se na základě toho tím řídila. Mimo to existoval tehdy také zákon o zabírání bytů. V různých obcích tedy bylo bytové nouzi napomáháno tím, že tyto obce na základě tohoto nařízení mohly zabrániti přílivu cizích stínán a tím, že sobě mohly pomáhati zabíráním bytů, takže příslušné rodiny také skutečně v bytech mohly býti umístěny. Ale již tehdy jsme viděli, jak zhoubné následky toto nařízeni přivodilo. Právě v těch místech, která obdržela omezení volností stěhovací a do nichž následkem toho byl příliv znemožněn, nemohli se dělníci a jejich rodiny usaditi v místech, kde měli své vlastní zaměstnání, nýbrž museli se usídliti poblíž těchto míst. Tím se stalo, že nesmírně stoupla bytová nouze v místech, jež ležela na hranici těchto míst s omezeným právem stěhovacím. A jestliže zpravodajka praví, že jsou v Praze byty, v nichž v jednom pokoji bydlí 3-4 rodiny, pak mohu pěti ještě jinou píseň o bytové nouzi. Neboť právě v německých krajinách, které při posledním nařízení byly vyňaty, panují nejhorší poměry. V jednom pokoji bydlí 5-6 rodin, 15-20 osob. Jděte jen jednou do těchto krajin, kde horníci jsou domovem, u nichž právě panují nejhroznější poměry. Právě z tohoto důvodu shledáváme, že tímto zákonem, jak jsem již řekl, bytové nouzi nelze odpomoci. A proto nemůžeme mluviti pro tento zákon, nýbrž musíme hlasovati proti němu.

Ústavní zákon praví, že volnosti stěhovací nemá býti bráněno, poskytuje tudíž každému státnímu občanu možnost, aby se usídlil, kde chce. Může se usaditi v kterékoli obci. Zákon ze dne 14. března omezuje zase tuto volnost stěhovací. Praví: Nesmíš bydleti, kde chceš, nýbrž chceš-li se přestěhovati do určitého bytu, musíš nejprve žádati o povolení. Vidíme, že tu přicházíme do rozporu s ústavním zákonem, a proto musíme s našeho politického stanoviska býti proti tomu.

Jestliže se vládě paragrafem 1. tohoto zákona dostává zmocnění, aby nařízením dávala obcím možnost udíleti povolení k nastěhování jen za jistých podmínek, budeme se vší mocí proti tomu brániti, poněvadž jsme přece viděli, jaké to má následky. Když tento zákon vešel ve známost, tehdy ovšem všechny obce, které již dříve na základě nařízení z 22. ledna 1919 za toto omezení zažádaly, neměly nic jiného na práci, nežli znova zažádati o povolení tohoto omezení práva stěhovacího. Mám po ruce celé množství žádostí, v nichž se poukazuje na, to, že to jest pro obce přímo nutností, aby takovéto omezení zase obdržely. Odpovědí na všechny tyto žádosti obcí bylo - alespoň v německých jest tomu tak, ve příčině českých nemám o tom pomyšlení, poněvadž předně s nimi nejsem ve styku, a za druhé bohužel neznám jejich jazyka - že vyšlo nařízení z 15. července 1921, č. 215 Sb. z. a n., ve kterém se nyní 30 městům v celé Československé republice dává možnost, aby omezily přestěhování. Mezi nimi jsou v Čechách celkem 3 německé a 5 českých obcí. Německé obce jsou: Litoměřice, Ústí n. L. a Liberec, české obce jsou: Praha, Plzeň, Pardubice, Hradec Králové, Budějovice. V celé Československé republice obdrželo tedy po volení jen třicet měst, kdežto všechny ostatní tisíce a tisíce, mezi nimiž zajisté jest veliký počet obcí s četným obyvatelstvem a nesmírnou bytovou nouzí, tohoto povolení neobdržely.

Nyní si představte, jak to u těchto obcí musí působiti, klére leží v bezprostřední blízkosti Ústí, Liberce a Litoměřic! Chceme-li již zaváděti takováto omezení, pak nesmíme takovéto povolení dáti jenom třiceti obcím v celém Československu a z toho pěti obcím v celých Čechách, kdežto všem ostatním obcím se toho neposkytne. To dle našeho přesvědčení není stanoviskem, jež by bylo lze podporovati, a také z tohoto důvodu budeme hlasovali proti.

Nyní přichází ještě něco jiného v úvahu. Již při poradách o zákonu o stavebním ruchu, když ministr mínil, že na základě stavební výpůjčky budeme moci provésti s dostatek staveb, a že brzy nebudeme míti žádné bytové nouze, řekl jsem panu ministrovi financí, že se velice mýlí a že asi nebude míti valného štěstí s miliardovým přebytkem, který očekává a z něhož chce věnovati obnos 150 milionů na vystavění úřednických bytů, a, to proto, že lid, netoliko německý, ztratil důvěru k tomuto státu. Tuto důvěru ztratil stát již tím, že tehdy nevyplatil válečnou raničku. A pokud nezaplatí dluhů, jež tehdy převzal, nebude míti štěstí. (Sen. Waló: Pravdu máte!) A co jsem tehdy řekl, také nastalo. Neboť místo těchto tisíců milionů přebytku sešlo se, jak jsme od pana zpravodaje výboru slyšeli, sotva 30 milionů. A jestliže odečteme od tohoto obnosu výlohy této půjčky, dojdeme k tomu, že z výtěžku nelze postaviti ani chalupu.

Stavebním zákonem a výhodami stavební práce ze dne 15. května 1920 byla nám dána možnost, že lze stavěti. Ale vláda také prohlásila ochotu, že těmto obcím a stavebním družstvům bude ručiti. Ale s tímto ručením nebyl ovšem vystavěn ani jediný dům. Přes všechny snahy nelze do db.es začíti s nějakou stavbou, V mé obci na příklad obdrželi jsme povolení od ministerstva veřejných prací a od ministerstva sociální péče. Obdrželi jsme nejkrásnější sliby, ale peněz jsme neobdrželi. Ale bez peněz a prohlášením o ručení nelze zaplatiti stavebním dělníkům, nelze postaviti žádný dům. Bude zapotřebí vytvořiti jiný zákon stavební. V tom úplně souhlasím s referentkou, že musíme utvořiti zákon o stavební povinnosti, poněvadž vidíme, že jsou tu případy, že někdo by mohl stavětí domy a že toho nečiní, nýbrž naopak činí něco zcela jiného. V zákoně o ochraně nájemců § 1. odst. 4. se praví (čte): Může-li pronajímatel prokázati se povolením k všeobecně prospěšné stavbě, jest to důvodem pro výpověď. Ve většině měst tedy obdrželi jsme povolení k takovýmto prospěšným stavbám. Pronajímateli byte dáno povolení, aby své strany z bytu vypověděl, tyto se musely vystěhovati, užitečná stavba byla provedena, ale když dům byl dostavěn, shledalo se, že účel byl změněn. Dům zde stál, ale do celého domu nemohla se již nastěhovati ani jediná strana, poněvadž se tam usídlily banky. Tak jsme viděli, že zákon o ochraně nájemníků stal se někdy kletbou, poněvadž různým výkladem zákona bylo umožněno obcházením tohoto zákona nájemníky dostati z domu a použíti bytů k účelům průmyslovým anebo živnostenským, ačkoli se praví, že se bytů nesmí užíti k účelům živnostenským. Kdybychom skutečně měli zákon o stavební povinnosti, mohli bychom zabrániti bankám, aby sobě nevybíraly nejlepších domů ve středu města a mohli bychom průmyslovým podnikům znemožniti, aby sobě nakupovaly domy a aby tyto domy na základě §u 1. odst. 4. zákona o ochraně nájemníků přeměňovaly na stavby všeobecně prospěšné. Tu ničeho neprospívá, jak jsem již řekl, čínská zeď kolem dotyčného místa anebo dotyčné obce, ba ani kolem Prahy samotné. Tímto způsobem bytové nouzi nezabráníme. Musíme se věci uchopiti jinak, musíme sehnati peníze, neboť jen tak můžeme se bytové nouzi ubrániti. Proto bude věcí nejen senátu, nýbrž také druhé komory, utvořiti pokud možno rychle nový zákon, jenž nám skutečně umožní stavěti, neboť jedině tím způsobem bude nám lze zříci se omezení práva stěhovacího.

A ještě něčeho jiného bychom tím dosáhli. Máme tisíce nezaměstnaných, kteří se potulují bez výdělku a z nichž část jest poukázána na podporu státní. Stavební dělníci však jsou označeni jako saizonní dělníci i bylí následkem toho z jakékoli podpory vyloučeni. Představte si nyní tuto bídu. Těmto lidem bylo by mnohem více pomoženo, kdyby jim byla dána možnost pracovati, než když musí bráti od státu almužny, které se jim často ještě upírají. Pokud jde o opatřování peněz, vidíme, že banky neposkytují stavebního úvěru, ačkoli mají peněz nadbytek. Domáháme-li se však u nich stavebního úvěru, bychom stavěli nové domy na zmírnění bytové nouze a na omezení nezaměstnaností, pak jsou upiaty, poněvadž svých peněz lépe mohou zužitkovati v průmyslových podnicích.

Mém za to, že nám v ničem neposlouží tento zákon, který jenom praví, že zákon ze dne 17. března 1921 má býti prodloužen do 31. prosince 1923. Připustíme-li již omezení práva stěhovacího, nemůžeme, nechceme zůstat státi u třiceti měst, nýbrž musíme všeobecně všem obcím, které prokázati mohou bytovou nouzi, dáti tutéž možnost, neboť jinak přivodíme poměry, o kterých dnes nemáme tušení. Poněvadž víme, že prodloužením platnosti tohoto zákona ničeho nedosáhneme, budeme hlasovati proti němu. (Souhlas na levici.)

Místopředseda dr Soukup: Debata je skončena. Přeje si pan zpravodaj slovo?

Zpravodaj sen. Ecksteinová: Vážený senáte! K důvodům, které zde snesl pan předřečník, řekla bych toto: Kdo trpí bytovou nouzí jsou z největší části chudobné, nezámožné vrstvy. Jsou to hlavně menší úředníci, dělníci, menší obchodníci a živnostníci. Tyto vrstvy nemají peněz, aby si mohly zakoupiti třeba jen jeden stavební los. Jest jisto, že podporou, této losové státní půjčky stavební byl by znamenitě podporován i stavební ruch a mohli bychom pěknou řadu příbytků postaviti pro ty, kdož bytovou nouzí trpí. Zákon tento a tato stavební půjčka losová jest ovšem sabotována bohatými kruhy českými i německými. České kruhy bohaté neuvádějí žádného důvodu pro své sabotování, německé kruhy bohaté uvádějí jako důvod, že republika jim v žádáno míře nezaplatila válečné půjčky zůstavené starým Rakouskem. Mám za to, že když pánové se podívají do okolních států, musí si přiznati, že ostatní státy povstalé z bývalého Rakouska, se nezachovaly ani do té míry, jako se zachovala naše republika. Když si to páni přepočítají na ty hodnoty, jež dnes z těch půjček mají, přijdou k poznání, jak byly tyto půjčky honorovány jinými státy. Protože vidíme zde a máme co činiti se sabotováním podpory stavebního i uchu se strany zámožných a jmenovitě velkých podniků bankovních a zámožných společností, tož nezbývá nám, než žádati a žádati znovu, aby bylo použito prostředků donucovacích a aby konečně byl vládou vypracován, navržen a sněmovnami usnesen zákon o povinnosti stavební. Tolik bych chtěla říci k vývodům pana předřečníka.

Ve věci samé jsme si vědomi, že tímto omezením práva stěhovacího nezlepšíme o mnoho bytovou nouzi, ale zabráníme tím tomu, aby bytová tíseň nemohla býti ještě zvětšována těmi, kdo nejsou ale nuceni bydliti v průmyslových střediscích, kde je největší tíseň, jsouce vedení touhou po požívání anebo obohacení, přece jen snaží se dostati do těchto větších průmyslových středisk. Proto, aby se aspoň v této míře zabránilo přeplňování těch míst, která trpí bytovou nouzí, doporučuje sociálně-politický výbor, aby usnesení poslanecké sněmovny bylo schváleno.