A tu dožíváme se nyní zcela zvláštních případů. >Národní Listy< psaly v posledních dnech (čte): >Horníci musí býti průkopníky při snižování cen, poněvadž toto snižování musí začíti u prvotní výroby. Neboť lpěti na ideologii válečného hospodářství jest se stanoviska výroby a její láce reakcionářským a monopolistickým. Co pak jest vlastně monopolistickým? Jestliže >Národní Listy< v této příčině snad něco myslily, míní-li nějaký monopol, pak mohly míniti jen dělnické organisace. Mám za to, že organisace dělníků naprosto nejsou žádným monopolem, nýbrž zcela důsledně vznikly následkem soukromo-kapitalistických poměrů z obrany a také býti musí. Proti druhému monopolu nemají >Národní Listy< 'naprosto, co by namítaly. Tu zajisté jsou zcela s tím srozuměny, aby několik málo kapitalistů soustředilo obrovské závody a jednoduše si dělnictvo podmanilo. Pokud jím to ještě nestačí, jsou také ochotní k tomu, zakládati organisace tak zvaných >také dělníků<, aby dělnictvo roztříštili a podnikatelům na milost a nemilost vydali.
Avšak >Národní Listy< jdou také ještě dále, pravíce: >Jestliže se ve Falknově a někde jinde nějaký důl nevyplácí, pak není to věcí státu, nýbrž věcí horníků a podnikatelů.< Z těchto řečnických obratů vane zajisté duch, jenž v poslední době na různých sjezdech podnikatelů byl projeven. Tento duch projevuje se v podstatě také v dosavadním jednání vlády, projevil se u státních zaměstnanců a učitelů. Že se horníci nebrání proti snižování cen, vysvítá z toho, že byli ochotni přivoliti ke snížení mzdy. Podnikatelé však často proti tomu vystupovali, prohlašovali zcela vzdorovitě, že jich to naprosto nezajímá, jak dělníci žijí, nýbrž pro ně že směrodatným jest zisk. Vláda svým jednáním vyzývala podnikatele k takovémuto postupu. Na tom ničeho nemění okolnost, že vláda v poslední době vystoupila s celou řadou zprostředkovacích návrhů a že se nyní namáhá, aby situaci zachránila, nechci právě říci, že způsobem příliš skvělým; neboť vláda má právě ještě jiné úkoly. Nejen že v posledním okamžiku přichvátá jako hasiči, aby nějakou situaci ještě zachránila; vládnouti znamená něčemu rozuměti a něco tušiti, znamená předvídati. Vláda musila věděti, že se věci vyvinou tak, jak nyní k nim došlo.
Obzvláště nyní hrála ve veřejností a také při posledním vyjednávání velikou úlohu ta okolnost, že podíl mzdy na veškerém výrobku jest nesmírně veliký a že následkem toho je nutno snížiti mzdy. Prohlašuji s tohoto místa, že by bylo úlohou vlády, obzvláště úlohou ministerstva veřejných prací, vyvrátiti tyto >domělé< číslice, které uvedu, říci, že není pravdou to, co tvrdíme. Pokud neuslyšíme něco jiného, zůstane pravdou, co konstatujeme. Ve falknovském revíru obnášel před válkou podíl zisku na celé výrobní ceně vždy 44, 45 až 46%. Nyní obnáší cena uhlí průměrně 10 K, na tom spočívá 3,56 K mzdy čili 35%, bez uhelné dávky. (Výkřiky [německy]: Slyšte! Slyšte!) Vezmu-li k tomu uhelnou dávku a započtu-li ji, pak obnáší podíl mzdy z celkové ceny uhlí ne více nežli 25'9%, tedy o nemnoho více nežli čtvrtinu celkové ceny uhlí. V mostecko- chomutovsko-teplickém revíru obnášel podíl mzdy na ceně uhlí bez uhelné dávky 36,25%, včetně uhelné dávky jest to 27,1%. Ve čtvrtém čtvrtletí 1920 obnášela mzda za metrický cent uhlí 4-70, klesla naproti tomu ve třetím čtvrtletí 1921 na 4,35. To jest tedy pokles mzdových útrat o 35 haléřů. Naproti tomu zvýšila se výkonnost ze 13 na 15,22 metrických centů v třetím čtvrtletí 1921. Vyplývá tudíž, že výkonnost dělníků stoupla o 26%, kdežto výlohy za mzdu, počítáno na, metrický cent, se snížily o 7,5%. Tak tomu jest pří těžbě hnědého uhlí.
Nyní můžeme vzíti také jednou v úvahu státní doly. Také zde lze něco nalézti. V rozpočtu na rok 1922, kde stanoveno bylo hospodářství pro celý rok, vykazuje se jako podíl na veškerých nákladech provozu 37-78% za daně - v tom jest obsažena uhelná dávka a jiné přirážky - 31,84% za materiál a 24,86% za mzdy dělníkům. Kdežto tedy také zde až do války všude stály mzdy na prvním místě, byly tedy vykazovány jakožto první položka, jsou po válce stlačeny na třetí místo. Netoliko všeobecně - nýbrž máme pro to zcela přesné důkazy - také pro státní doly. S obyčejnými cenami uhlí nemohl ministr financí vystačiti u státních dolů. Pan ministr financí vypočetl, že státní doly musejí přinésti 36 milionů korun, a když to nešlo, povoleny byly jednoduše nové ceny uhlí pro státní doly, jaksi incognito, týž den, kdy odmítnuta byla úprava ceny uhlí pro falknovský revír. To nikterak nebránilo tomu, že v novinách psáno bylo vše možné, že také uhelná rada byla svolána, a že se >Pětka< usnesla, že zvýšení ceny uhlí nastati nesmí. Pro státní doly se to však přece učinilo. Teprve mnohem později bylo to také uveřejněno v Úředním listu, což přece k vůli pořádku se sluší.
V Moravské Ostravě mají se věci ve příčině mzdových výloh a uhelných cen právě tak jako v jiných revírech. V Moravské Ostravě obnáší nynější cena uhlí bez uhelné dávky 32 K. Z toho vypadá okrouhle 10 K na mzdu, t. j. 31% ceny uhlí bez uhelné dávky anebo 23%, čítaje v to uhelnou dávku," tudíž ani jedna čtvrtina ceny uhlí. A v míru byly zde poměry tytéž jako v jiných revírech, že totiž podíl mzdy obnášel 44-45% úhrnné ceny uhlí. Vidíme tudíž, že na celé čáře podíl mzdy na ceně uhlí zcela značně klesl..Vidíme tudíž také, kde třeba páku nasaditi. Nezasazujeme se naprosto o zvýšení uhelných cen; to nám naprosto nenapadá a není toho také naprosto potřebí. Ale vláda musí míti odvahu činiti to, čeho jest naprosto potřebí. Musí jednoduše snížiti uhelnou dávku, proti které jsme ihned mluvili. Považovali jsme tuto dávku za škodlivou od toho dne, kdy se o ní stalo usnesení. Chápali jsme konečně ještě, že jste se k tomu odhodlali, poněvadž se tyto peníze, těchto 11/2 miliardy od mála lidí snad snáze sežene. Je tu méně daňových defraudantů, potřebuje se méně lidí, kteří tyto peníze vybírají, obdrží se peníze talie zálohou, tak rychle, jak jen možno si mysliti, je-li jích potřebí. Tak tedy to šlo nějaký čas a vláda a s ní většina této a druhé sněmovny se domnívaly, že tato uhelná, dávka může setrvati pro věčné časy. A nyní dospěli jsme tak daleko, jak jsme předem tušili.
Již v květnu loňského roku vyzývali jsme vládu důrazně, by pečovala o to, aby všeobecné uhelné hospodářství v tomto státě uvedeno bylo na jiné koleje. Vyzývali jsme vládu, aby jak jen možno rychle odstranila uhelnou dávku, vyzývali jsme vládu, aby pečovala o to, aby změněny byly železniční sazby, vyzývali jsme vládu, aby pečovala o to, aby v jednotlivých revírech utvořeny byly uhelné syndikáty. Jestliže již vláda nechce socialisaci, jestliže již socialisace nemile jest pociťována, pak byla by vláda v zájmu vlastního průmyslu tohoto státu povinna, konati přípravnou práci, řekněme pro socialisaci, pomocí syndikátů, poněvadž takovým způsobem by bylo bývalo možným dáti našemu uhelnému hospodářství určitý směr. Máte však vyslovenou anarchii. Jeden revír stavěn jest proti druhému. Se stanoviska severozápadní uhelné pánve snad jest možným, že tam jest o jeden prázdný den méně anebo že tam vůbec prázdných dnů není, poněvadž uhlí sahá bezprostředně před brány moravsko-ostravského revíru a bezprostředně před brány trutnovského revíru. Pro hnědouhelnou pánev třeba to není zvykem se stanoviska stálé práce, není to však ekonomické, není to hospodárné, když se takto jedná. Nebylo však učiněno ničeho, uhelná dávka nebyla snížena, prémie vůči cizině byly ponechány, nebyly ani dodnes vůči Německu sníženy, Jenže všeobecným poklesem marky naše uhelné hospodářství všeobecně bylo značně stísněno. Tu nyní hledají podnikatelé východisko a vláda se domnívá, že je najde tím, když mlčky přihlíží a podnikatele tajně pobízí, aby sobě tak zvané zlevnění výrobních nákladů našly u dělníků.
Jak si stojíme se svým vývozem oproti německému Rakousku, jest zcela zajímavé. Nechci se opětně zmiňovati o dlouhé řadě věcí, jež jsem přednesl v rozpočtové debatě, 'poukazuji jen na následující skutečnost: Začátkem minulého roku dopravovali jsme měsíčně 12,000 tun koksu do německého Rakouska, v říjnu to bylo 1000 tun, a jsou-li správný předběžné údaje, o nichž jsem slyšel v listopadu, sklesl náš vývoz koksu do německého Rakouska na 600 metrických centů, to tedy znamená, že jsme úplně ztratili zahraniční trh pro koks, kde přece v dobách míru v tomto státním území isme poukázáni vyvážeti ne-li polovicí, tož přece dobře dvě pětiny veškeré výroby koksu.
Dělá se nyní množství přirovnání. Praví se, že jsme příliš drazí, že náš koks musí se státi levnějším. Ano, pak ale nesmí býti zatěžován uhelnou dávkou 13 anebo 14 Kč, dávka z koksu musí právě býti snížena. Poukazuje se obzvláště na to, že rýnsko-westfálské druhy koksu jsou mnohem lacinější nežli náš, že vůbec výrobní náklady jsou tam mnohem nižší nežli u nás. Se stanoviska kupní síly mzdy nepracuje říšsko-německý dělník ve skutečnosti laciněji, jeho životní míra, měřena dle peněz, za které sobě životní potřeby kupuje, jest vyšší. Unie horníků již od několika let sdělaná výkazy o mzdách a cenách potravin. Provádí to dle methody Calverovy. Na základě této methody vyplývá, že horník v Dortmunde pracuje pro výlohy na potraviny 4,99 směny, kdežto dělník v Moravské Ostravě musí pracovati 5,97 směn. Jestliže tedy horník v Mor. Ostravě musí pro stejný náklad na potraviny pracovati o jednu směnu déle, nelze přece tvrditi, že dělník v Mor. Ostravě jest lépe placen. Nepustím se totiž tak zcela beze všeho dalšího do hříčky s valutou. Třebas by valuta sama sebou byla důležitou a byť by jí bylo třeba přibrati při posuzování všeobecných hospodářských zjevů, dělník sám pro sebe nemá z toho ničeho, on musí věděti, co si může koupiti za svoji mzdu za jednu směnu. Tak se mají věci pokud jde o výrobní náklady. Ale také jinak jest ještě potřebí po-,ukázati na všeobecnou reální mzdu; neboť také tato jest důležitá. Praví se, že mzdy horníků od počátku války stouply deset, patnáct anebo dvacetkrát oproti době mírové. Především se to nesrovnává se skutečností. Oproti roku 1913 reální mzda jest poněkud překročena. To však jest špatné měřítko, musíme jíti poněkud dále a přibrati k porovnání rok 1908, onen rok, kdy ve starém Rakousku začal pohyb cen, kdy němečtí, kdy čeští agrárníci se zasazovali o to, aby přišel všeobecný celní tarif, jenž také skutečně přišel a následkem jehož nastal všeobecný pohyb cen. Mzdy zůstávají pozadu za pohybem cen. Stanovíme-li tedy za rok 1908 číslici 100, vyplývá z toho, že skutečná mzda dělníka v severozápadních Čechách obnášela roku 1913 82,5%. Během války skutečná mzda poklesla na 36%, životní míra byla tudíž ve skutečnosti zkrácena o dvě čtvrtiny. To se také uplatnilo ve všeobecných poměrech úmrtnosti, neboť úmrtnost v roce 1918 stoupla proti době předválečné čtyřnásobně a obnáší ještě dnes dvojnásob tolik jako v době předválečné. Skutečná mzda obnáší dnes 89% oproti roku 1908, Nelze tedy naprosto říci, že dělníci již dosáhli dřívější mzdy.
V posledních dnech slyšeli jsme obzvláště v Praze, že horníci musí býti potlačeni. Slyšel jsem zde v jednom obchodě, jak se lidé rozčilovali nad nesmírně vysokou mzdou horníků, že to prý jednoduše nelze dále vydržeti a že dělníci budou prý trvati na své mzdě, která prý za směnu obnáší 500 Kč, také ještě tehdy, když houska bude státi 2 krejcary. To jsou pověsti a zprávy, jež více méně také v tisku bývají naznačovány. Skutečností však jest, že mzdy horníků v severozápadních Čechách a také v ostatních revírech nejsou příliš vysoké, neboť mzda nejlépe placených dělníků, totiž havířů, obnáší týdně 486 Kč, dělníků v dolech 298 Kč, mladších dělníků 212 Kč a dělníků na povrchu jakož i řemeslníků 375 Kč, Dělníci, kteří mají nejvyšší mzdu, nejsou přece příliš silně zastoupeni, tvoří třetinu veškerého hornictva. Převeďme to nyní na mzdu za hodinu a dojdeme k tomuto výsledku: Mzda havíře za hodinu obnáší 11 Kč, dělníka v dolech 7,47 Kč, mladšího dělníka 5,27 Kč, dělníka na povrchu 7,75 Kč, Vezměme nyní jiné mzdové smlouvy a uvidíme, jak daleko tyto mzdy se pohybují nad všeobecnou úrovní. To jest pravda o těchto věcech.
Průmyslníci vyzývali v poslední době vládu, aby postupovala dle pravidla, jehož prý bylo použito v Anglii u tamních horníků. Je pravda: angličtí horníci stávkovali 13 týdnů. Nevím, zdali vydržíme 13 týdnů. Snad to není možno. Ale právě tak jisto lest, že republika nevydrží stávku trvající 13 neděl. Poměr jest dosti stejný. Ale když již doporučován byl recept Lloyda Georgea, že vláda má dle tohoto receptu jednati, a když nám při různých jednáních bylo vypravováno, abychom se přece podívali do Anglie, co si dali líbiti angličtí horníci, tož jsme pánům od vlády a také podnikatelům prohlásili: Dejte nám anglické poměry mzdové a pracovní a za pět minut jsou naše vyjednávání skončena, nedojde k žádné stávce; můžeme pak klidně vyjíti do revírů, dělníci to přijmou. Budu to ihned konstatovati na skutečnostech. V Anglii obnáší mzda za směnu nyní 10 šilinků. Za to sobě koupí anglický horník 4,9 kg hovězího masa anebo 5,4 kg skopového masa anebo 21 kg mouky anebo 231/2 kg chleba anebo 10 kg cukru. U nás však - srovnáváni zde pouze poměry u horníků v severozápadních Čechách, kteří mají nejlepší mzdy - obdrží dělník za průměrnou mzdu za jednu směnu 3,7 kg masa hovězího anebo 4,2 skopového masa anebo 8 kg mouky anebo 14,3 kg chleba anebo 8,7 kg cukru. Z toho seznáváme ihned, kde dělník je lépe placen, zdali v Anglii anebo Československu. Jestliže se nám hrozí: Nebudou-li horníci v tomto státě pracovati laciněji, pak nejsme schopni konkurence, pak nechť se uváží, že naši neschopnost konkurovati nelze odůvodňovati tím, že životní míra anglického horníka jest špatná, to naopak má jiné příčiny, věcí právě mají se jinak. Buďto musí se podařiti, že dosáhneme výše mzdy anglických horníků, anebo musilo by se podařiti, aby dělníci západu sestoupili na naší úroveň. Nemyslím, že vy v tomto státě tomu chcete, aby dělníci západu sestoupili na naší úroveň. Opak musí se státi skutkem, musí se to tak provésti, aby životní míra našich horníků byla taková, aby dělníci mohli vystačiti.
Bylo by nyní v podstatě ještě se ptáti, co vlastně vláda chce. Tázali jsme se ve své interpelaci: Co zamýšlí vláda učiniti, aby docílila toho, by výpovědí a provedené již zkrácení mzdy bezodkladně bylo odvoláno? Nyní právě se vyjednává. Pokud toto vyjednávání povede k výsledku, nemůžeme tou dobou říci. Směrodatným však také jest, co vláda má říci. Není přípustno, aby vláda jednala bez vlivu a beze spolupůsobení této sněmovny. Tato sněmovna naopak musí dle našeho názoru projeviti, že se staví na stanovisko, že poměry pracovní a mzdové za žádných okolností nesmí býti zhoršeny. Vláda musí také se vyjádřiti, že uhelná dávka a všechna jiná opatření v dopravě zboží, která cenu uhlí nepřípustně zvyšuji, budou odstraněna, aby zlepšena byla možnost řádného hospodaření v hornictví. Ale právě tak jest také potřebí, jak jsem již ve všeobecných svých vývodech řekl, prohlásiti, že vláda má povinnost provésti syndikalisování hornictví.
A nyní, pánové! Před 22 lety to bylo, tehdy bojovali horníci ve starém Rakousku rovněž veliký boj. Byl to boj s byrokracií starého Rakouska. Horníci byli tehdy od různých kapitalistů utiskování, strašně vydíráni a vykořisťováni. Ač obchody šly co nejlépe, podnikatelé nepřipustili, aby mzdy byly zvýšeny. Dělníci podjali se zoufalého zápasu. Tehdy se nám řeklo, že brzy budou hnáti horníky po párech. Četnictvo a policie byla dána k disposici, měly dělníky sraziti k zemi. Tehdy byli to páni Mladočeši, dnešní národní demokraté, kteří slovy velice ostrými se zasazovali o zájmy horníků. Situace se dnes změnila, důkladně změnila. Tehdy se ze všech sil zasadili o horníky a vynaložili všechnu svojí parlamentární výmluvnost, aby se dělníkům stalo po právu. Byli jsme tehdy velmi potěšeni stanoviskem této strany v našem zápase. Ačkoli se nám tehdy hrozilo, že nás ve 14 dnech vyhladovějí, vydrželi jsme tento zápas hrdině 8, 9 a 10 neděl. Nevím, jak dlouho můžeme vydržeti dnes. Vím však, že dělníci jsou odhodláni činiti vše a obětovati vše, a že za žádných okolností nepřistoupí k tomu, aby dali dojíti v jakékoli formě ke zhoršení svého postavení. Jest tudíž velice litovati, že ti, kteří kdysi tolik o horníky se zasazovali, kteří našli tak vřelá slova pro ně, dnes stojí na straně těch, kdož nepřetržitě po nás hází kamením a každodenně chápou se jakékoli podlosti, aby horníky zdolali. Každodenně lze čísti v českých novinách, že horníci jsou líný lid, kdyby chtěli více pracovati, že by již mohli více vydělati. Ti pánové, kteří to píší, měli by se přece blíže podívati na hospodářské poměry v hornictví. Nechť přece vezmou do ruky statistiku úrazů a úmrtnosti. Na tisíc horníků připadá 11/2 úmrtí, na tisíc horníků 120-130 těžce zraněných, a tak to jde dále. Mám nyní přece za to, že také za tuto těžkou prácí horníkům musí býti poskytnut nějaký ekvivalent, a budí to nepříjemný pocit, že nyní v tomto státě ti, kteří kdysi tak krásně horníků se zastávali, stali se nejhoršími a nejpříkřejšími odpůrci třídy dělnické. Není to žádná náhoda, Tehdy bylí ještě v rozkvětu, tehdy mladé české měšťáctvo nebylo ještě nasyceno, nýbrž stálo v bojí proti státní mocí. Dnes jsou však nasyceni a proto reakcionářští. Jak to přece ve světových dějinách vždy bylo: Ti, kdo došlí moci, svou reakcí potom otevřeně podupali to, co kdysi vydávali za cíl svobody.
Prosím slavný senát, aby tyto věci dobře uvážil a aby v zájmu dělnictva tohoto státu, v zájmu veškerého dělnictva a státu samého působil k tomu a uplatnil vliv na vládu, aby co možno brzy zrušila tento válečný stav mezí podnikateli a dělníky a dala nadejíti stavu, za kterého horníkům bude umožněno, příště zase, sice v těžké bídě a v těžké práci, mezi dnem jíti za svou prací. (Souhlas a potlesk.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Jarošovi.
Sen. Jaroš: Vážení pánové! Boj, který zahájilo 150 tisíc českých uhlokopů, zajisté sleduje celá česká veřejnost s velikým napětím a zájmem nejen proto, že jsou v bojí tom havíři čeští i němečtí, ale také proto, že za to čtvrtstoletí, které nás dělí od poslední stávky uhlokopů; jistě nevymizelo z paměti, co tehdy stávka, ač nezasáhla všechny revíry a jen na Kladně trvala nejdéle, za poruchy v hospodářském životě přinesla, A to bylo v době normální, to bylo v době, kdy bylo možno odjinud uhlí přivážet, kdy byly veliké zásoby uhlí a prachu na šachtách, kdy konečně nebylo té solidarity dělnictva a bylo možno pomocí vojska a četnictva získávat více a více stávkokazů, kdy se dali horníci soldateskou zastrašit. Obranný boj, který dnes horníci na sebe vzali, nebude-li rychle skoncován, může přinést ohromné hospodářské ztráty, může přivodit zastavení veškerého průmyslu a může konsolidaci státu ohromně poškoditi, může přivoditi zase pokles naší koruny, a nebude-li vláda konat své povinnosti, mohou vítězí z tohoto boje býti ne horníci, ale těžaři. Horníci neodhodlali se k boji jistě bezmyšlenkovitě a lehkomyslně, naopak musíme říci, že náš hornický lid počínal si po celou dobu války, ale i v poválečné době krajně rozvážně, že podal během doby po převratu tolik důkazů ukázněností a vykonal povinnosti k republice, že jen největší nepřítel jeho může hledat vinu na jeho straně. Já jen vzpomínám těch dob, kdy neměli jsme uhlí a byli mírovou komisí přinuceni odvádět uhlí svým sousedům, kdy průmyslové závody trpěly nedostatkem, kdy nebylo dosti životních potřeb a kdy horníci, ač na svém zdraví byli válkou hrozně postižení, stačilo, aby ministr republiky zajel do revíru a aby řekl: >Hoši, republika je v tísni, ona potřebuje vaší pomoci, napněte své svaly<, a za týden, za čtrnáct dní byly důsledky vidět.
Jejich sebezapření bylo vidět také ještě při jiné příležitosti. Jen si vzpomeňme na jejich chování, kdy šlo o uhelnou daň, ač přece musili vědět, že její zavedení hluboce zasáhne do poměrů uhelné těžby, že bude míti také svůj odraz na jejich hospodářské poměry. Oni se chovali vzorně, oni věděli, že republika chce upraviti platy státním zaměstnancům, že nemá na to prostředků, že se dlužiti nemůže, tedy oni akceptovali usnesení Národního shromáždění a jediné slovo protestu neozvalo se z jejich řad. Tedy chápou-li se dnes stávky, není to jistě nějaké náhlé vzplanutí vášně, jaké bylo možno v letech devadesátých, kdy neměli organisaci, kdy podceňovali sílu kapitalismu a jeho výrobu. Dnes u vědomí, že má své silné organisace, těch 150 tisíc ví, že jsou jediné myšlenky, že je v nich pocit solidarity, a to je činí rozvážnými. Proto příčiny dnešní stávky dlužno hledati mimo řady dělnické, a naopak říci se musí, že i kdyby se bylo té stávce dělnictvo vzpíralo a nevím jaké oběti snad bylo ochotno přinésti, že by bylo k té stávce došlo zrovna tak, jako dojde k ní v jiných odborech.
Netajme si, vážení pánové, věci, které přijdou, věci, které jsou připraveny, hotové a ke kterým svazy průmyslníků nejen u nás, ale v celém světě po měsíce již náležité mobilisují. Víme, že situace hospodářská je těžká, důsledky války se dostavují, že krise průmyslová stihá odbor za odborem, zboží z válečného materiálu jsou plná skladiště, není odbytu přes to, že lidé jsou nazí a bosí a nejsou schopni konsumovati. (Tak jest!) Stoupající koruna nám pomáhá k prestiži v cizině, ale doma zabíjí, A nyní přijde heslo: Mzdy musejí dolů. Přicházejí representanti české inteligence, representanti českého průmyslu a říkají: Horníci, vy musíte sleviti na mzdě, na prácí však přidati. Nesmíte měřiti mzdu podle životních potřeb, musíte se státi pionéry zlevnění. Vážení pánové, tuto morálku nehlásá snad severočeský těžař, nýbrž tu hlásá český člověk, tuto nehlásá německý kapitalista, ale akademický občan Karlovy university.
Myslím, že nemusil pan dr. Fousek dělati advokáta severočeským těžařům. Ti páni, kteří měli pět let velmi příznivou konjunkturu, když bylo uhlí nedostatek, prodávali jej za drahé ceny, ti páni, kteří dovedli upisovati miliony na válečné půjčky, aby Rakousko válku vyhrálo, ti páni ještě budou míti nějaké fondy, aby nemusili k těmto krokům sahati. Nejsmutnější však je, že jim dělá český člověk advokáta a že se staví přímo proti těmto lidem, kteří republiku pomáhali vybudovati a kteří ji také drží. (Tak jest! Potlesk.)
Tedy jestliže spoléhá pan dr. Fousek na to, že ti páni tam na severu republice pomohou a budou třískati do těch havířů, pak ta existence republiky bude státi na vratkých základech. (Sen. Kouša: Tak se pomáhá českým menšinám!) Ale to se nezkoumá dnes, zda-li horník skutečně aspoň tak žije, jako žil před válkou. On vidí prostě peníze, které horník v sobotu na ruku dostává. Vážení pánové, jestliže půjdeme touto cestou a budeme říkat, že se nemůže mzda upravovati podle životních prostředků a jestliže budeme mluviti o stabilisaci mezd, ale tím způsobem, že se musí na straně dělníka slevovat, aniž by i druhé věci se zlevnily, pak vám řeknu jedno: pak zrušme všechny sociální instituce, které jsme po válce vybudovali, zrušme ministerstvo sociální péče, zrušme ministerstvo zdravotnictví, zrušme všechny sociální komise, zrušme komisi pro mládež, vyžeňme všechny ty YMCY a YWCY, neboť všechno, co děláme, jest zbytečné, je rána do vody. Chceme-li, aby životní úroveň dělnictva klesla pod úroveň doby předválečné, pak nestavme sanatorií, poněvadž prostě nestačíme je stavět pro ohromný příliv tuberkulosních, kteří nám budou přibývat a které vlastní vinou si budeme dělat.
Vážení pánové, nevím, jestli pan dr. Fousek jezdil tak někdy do toho uhelného revíru - já aspoň, když se jednalo o menšinové práce, jezdil jsem tam v posledním čtvrtstoletí a nikdy jsem tam toho pána neviděl, když se jednalo o ty horníky - zdali viděl ty vesnice, v nichž jsou domy bez jakéhokoliv esthetického vkusu, hotové to krabice ze zdiva, jestli viděl ty špinavé ulice plné bláta, jestli byl také někdy v těch příbytcích těch černých bardů, jestli se také podíval, jak ti lidé žijí a co dělají. Pánové, nezapomínejme, že na severu bývalo již v dobách předválečných o 20 až 25% dráže než v největších městech říše, ve Vídni a v Praze. Nezapomínejme, že práce uhlokopa je prací nejtěžší a nejnebezpečnější (Hlas: Tak fest!) Nezapomínejme, že je rozdíl mezi fysickou prací, vykonávanou na čerstvém vzduchu a mezi fysickou prací vykonávanou několik set metrů pod zemí v hrozném ovzduší a v nebezpečí, že každé chvíle se může něco stát. Něco jiného je pracovat v čisté kanceláři v příjemné teraperatuře nebo v čisté dílně, a něco jiného je pracovat za 30 stupňů Reamura nahý, když se při tom ze člověka leje pot celých těch osm hodin. Aby mohl býti tento fysický výkon vykonán, aby mohlo býti těch 7 tun nakopáno, k tomu je potřebí aspoň trochu slušné stravy, pánové, nemá-li ten člověk býti za 5 nebo 10 let hotov. Podívejte se, jak žili ti lidé posledních několik let. Byl jsme v posledním roce války v Hrobech a tam si naříkali na příklad, že to jest strašné, že jdou na šichtu a že mají čtyři studené brambory a trochu černého cikorkového odvaru, že ten Průša, místodržitelský rada, neposílá jim než řepnou marmeládu a sem tam také hrstku luštěnin, a že k jejich práci přece jen nevyhnutelně je třeba trochu tuku, a tu mně řekli: Bylo u nás posvícení a sehnali jsme dohromady - asi pět nás bylo - 400 K a poslali jsme kamarády na Lounsko, aby koupili nějaké maso. Podařilo se jim koupiti nemocnou kozu a psa Zabili je, vyvrhli, dali do baťochů a přinesli do Loun na nádraží. Tam stál četník, kozu jim vzal, psa a kozinky jim nechal. S tím přijeli na posvícení do Hrobů. (Hlasy: Slyšte! Slyšte! To by bylo něco pro Petra Bezruče!)