Chcete-li odstraniti bytovou nouzi, pak bude zapotřebí nalézti k tomu také vhodné prostředky. Poukazuji na Německé Rakousko, především na Vídeň, kde přikročeno k tomu, potírati bytovou nouzi zavedením bytové stavební daně, a dnes již není pochybnosti o tom, že tam dovedou na základě tohoto nového zařízení bytovou nouzi, když již ne zcela, a úplně odstraniti, tož alespoň značně zmírniti. Bude tam možno veliké částí lidí bez bytu opatřiti byty. Mám tedy za to, že upejpavost většinových stran a zástupce ministerstva financí naprosto není na místě, a máte-li vážný úmysl podniknouti něco proti bytové nouzi, měli jste se jíž k tomu odhodlati, abyste nalezli cestu ke konečnému dosažení tohoto cíle. Obé resoluce ve příčině zabírání bytů, věc to, která tu již jednou byla, byly rovněž zamítnuty a lze již dnes říci, když máme za sebou již delší dobu po zrušení zákona o zabírání bytů, že toto zrušení zákona o zabírání bytů bylo nesmírnou chybou. Věci mají se tak, že pak domácí páni - někdy přece dojde k tomu, že se zde neb onde byt uvolní přesídlením do jiného místa nebo do jiného okresu - zcela jednoduše činí pro sebe nárok na byty a že byty tím odnímány jsou veřejnosti. Proto byl zcela oprávněným požadavek po opětném zavedení práva obcí požadovati a zabírati byty. Také tento zákon měl různé vady, ale bylo tím přece umožněno opatřiti byty alespoň jedné části lidí, kteří hledali byty. Ale ani těmito rozumnými úvahami neřídily se strany většiny, také tento návrh byl zamítnut. Předložený zákon má dále velikou vadu potud, že neobsahuje také ustanovení o zachování nájemních úřadů v místech přes 10.000 obyvatel a že také v jiných místech s menším počtem obyvatel mohou býti zřízeny nájemní úřady. Poukázal jsem již na to, že u soudů při posuzování otázky, zda-li důvod, jenž vedl k výpovědi, jest důležitý čili nic, velmi často se stane, že dotyčný soudce mine se s cílem, což u nájemních úřadů nelze říci, poněvadž jak známo, mají zcela jiné složení, jež přece umožňuje objektivní rozsudek v každém směru. Také v této záležitosti, pro ochranu nájemníků přece tak důležité, nedaly většinové strany svého svolení, domnívají se, že nájemní úřady byly zařízením zcela zbytečným, ačkoliv pro celou otázku ochrany nájemníků mají nesmírný význam. Jest to také chyba, kterou v budoucnosti pocítíme způsobem velice nepříjemným, že pokud jde o nájemní úřady, nebyla do nového zákona převzata ustanovení zákona starého.

Ze všech těchto důvodů, jež jsem uvedl, nemůže moje strana předložený zákon přijmouti i zamítáme ho. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Slovo uděluji p. sen. K. Friedrichovi.

Sen. Karel Friedrich (německy): Vážené dámy a pánové! Nevstoupil jsem na řečnickou tribunu, abych podrobně projednával jednotlivé části této předlohy zákona. Neboť strany německého parlamentárního svazu jsou toho náhledu, že předloha je sepsána takovým způsobem, že musíme každou zodpovědnost za ní v celku a vůbec zamítnouti. Předloha zákona nelíbí se nikomu, nelíbí se nájemci, nelíbí se pronajímateli, nepomáhá stavebnímu ruchu, v žádném ohledu není prospěšnou, je tak chybně, nedostatečně a ledabyle zpracována, že jakoukoliv zodpovědnost za ni odmítáme.

Chápu-li se slova, pak děje se to jen proto, abych vytknul jednotlivá ustanovení, a to jest § 31. Tento § 31 stanoví v bodu 4: >Zákon tento se nevztahuje: na místnosti najaté ku provozování živnosti obchodní v lázeňských místech, která se určí nařízením, převyšuje-li základní nájemné částku určenou nařízením.< To je ustanovení, které prazvláštně působí. Nevíme, proč vůbec pro lázeňská místa se dělá takové zvláštní ustanovení. Obchodníci a živnostníci v lázeňských místech, jež jsou tím postiženi - řeknu pak, která lázeňská místa jsou tím postižena - jsou přirozeně velmi překvapeni, jak se jim dostalo cti, aby na ně jedině v zákoně zvláště bylo poukazováno. Ohrazují se co nejrozhodněji proti tomu, že nemají požívati ochrany nájemníků, neboť je mýlkou domnívati se, že obchodnicí a živnostníci ve světových lázeňských místech jsou veskrze jen cizinci nebo přicestovalí a podobně. To není pravdou, Z velké části jsou právě obyvatelé Karlových Varů a Mariánských Lázní atd. kupci a obchodníky, kteří beztoho již platí velmi vysoké nájemné a jsou nuceni po dobu saisony čilým provozováním živnosti, provozováním ve dne i v noci, tolik vytěžiti, aby z toho mohli celý rok žíti. Není snadno opatřiti si ve čtyřech měsících výdělek v obchodu pro celý rok, S jakými obtížemi obchody zápasí právě ve velkých lázeňských místech, nemusím zvlášť zdůrazňovati.

Nyní ještě jeden zvláštní bod. Toto nařízení vztahuje se, jak víme z určitého pramene, pouze na čtyři velká lázeňská místa, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně a Teplice, To jsou ta čtyři velká světová lázeňská místa a toto celé ustanovení jejich obyvatelstvo a také zástupci lidu jednohlasně chápou jako ustanovení namířené proti německým světovým lázeňským místům. Musíme se proto proti tomu co nejrozhodněji ohraditi, aby našim německým světovým lázním nebyla ukládána podobná pouta. Proč se toto nařízení nezmiňuje o lázeňských místech jako jsou Trenčanské Teplice, Píšťany nebo Poděbrady? To jsou přece také světová lázeňská místa! Ale nařízení, které zde přichází v úvahu, mluví, jak mně bylo řečeno, jen o čtyřech lázeňských místech: Karlových Varech, Mariánských Lázních, Františkových Lázních a Teplicích. Je to tedy zase jedno opatření, namířené proti Němcům v republice, proti němuž se tímto co nejrozhodněji ohrazujeme.

Chci se dále zmíniti o požadavcích, které podali státní zaměstnanci k tomuto zákonu prostřednictvím svých organisací. Tyto požadavky směřují nejdříve k tomu, že místní přídavky všech státních zřízenců mají býti zvýšeny tou měrou, jak v těchto místech nastává zvýšení nájemného dle předloženého návrhu zákona, a za druhé k tomu, že všichni státní zaměstnanci a učitelé mají býti zákonem osvobozeni od všech činžovních přirážek a jiných městských přirážek, které na nájemném spočívají. Tyto požadavky státních zaměstnanců plně chápu. Byla již často řeč o tom, v jak nemilém postavení se nalézají. Víte všichni, že úředníci utrpěli prosincovým zákonem velmi značné srážky platů a proto se rád zastávám těchto požadavků státních zaměstnanců a učitelů. Dovolili jsme si podati ohledně toho resoluci, která k tomu směřuje, aby senát oba tyto požadavky schválil a vyzval vládu, aby v této věci podala návrh. Prosím Vás proto, abyste § 31 odmítli, a naopak přijali resoluci, o níž jsem mluvil.

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. sen. Löwovi.

Sen. Löw (německy): Slavný senáte! Již můj klubovní kolega mluvil o tom, že nám bohužel není možno hlasovati pro tento zákon. Pro to jest zapotřebí, abychom se poněkud blíže zabývali tímto zákonem, poněvadž by nájemníci jinak nemohli porozuměti, proč tedy vlastně právě zástupcové nájemníků, zástupcové lidí nemajetných, hlasovati musí proti zákonu, jenž vlastně má znamenati ochranu nájemníků. Proto jsem se také přihlásil ke slovu.

Když roku 1916 uherská vláda se viděla nucena cestou nařizovací vytvořiti ochranu nájemníků, snažila se přihlížeti jedině ke skutečně potřebnému nájemníkovi. Nařízení tudíž nechránilo těch pronajatých místností, za něž placeno bylo nájemné větší nežli 2.000 korun v Budapešti a 1.200 až 1.500 korun v menších venkovských městech. V Rakousku přišlo pak v roce 1917 analogické nařízení, jež přijalo asi týž poměr. I zde byla snaha chrániti tímto způsobem nájemníka, poněvadž se vidělo, že nájemníkům bylo stále hůře a hůře. Po rozloučení států přišly tři zákony na ochranu nájemníků, jeden v roce 1919, jeden v roce 1920 a jeden v roce 1921. Všechny tři opírají se o stejné zásady, než museli jsme bohužel zpozorovati, že při každém prodloužení resp. novém znění zákona nastalo značné zhoršení v tomto zákonodárství. Ale tak zle jako tentokráte nedopadlo ještě nikdy, a jest věru zapotřebí veliké odvahy u stran, jež v této sněmovně musí zastupovati nemajetné, tedy nájemníky, aby pozvedli svého hlasu pro zákon, řekl bych, tak reakcionářsky působící. Přímo nás to nabádá, abychom zde vyslovili zdání, jako by nemajetní ve výborech a v této sněmovně nebyli zastoupení, neboť jinak věru by se nemohlo stáli, aby takováto ustanovení v tomto zákoně mohla býti obsažena.

Podívejme se na zákon z roku 1921 a potom na zákon, jenž nám byl dnes předložen, V dnešním návrhu, přečteme-li si jej od prvního do posledního paragrafu, nenalézáme skoro nikde ustanovení, jež by poukazovala na skutečnou ochranu nájemníků; všude a v každém paragrafu, i kdyby se zdálo, jako by skutečně měl nájemník býti chráněn, nalézáme háček, jenž zase ničí dobré úmysly a dobrá ustanovení dotyčného paragrafu. Nejhorší jest to, co se stalo s paragrafem 20 dřívějšího zákona. Tento paragraf 20 ustanovil, že o zvýšení nájemného rozhodovati mají jedině nájemní úřady. Nájemní úřady měly býti zřízeny ve městech, která měla alespoň 20.000 obyvatelů, v jiných městech mohly býti zřízeny. Poněvadž pak tyto úřady byly senátem, jenž se skládal ze stejného počtu nájemců a pronajímatelů, byla dána možnost posuzovati spravedlivě zvýšení nájemného, řekněme nestydaté. V novém zákoně však, který dnes máme před sebou, jest toto ustanovení zrušeno, nová předloha již vůbec nemluví o nějakém nájemním úřadě, To však není tak jednoduché. Vidíme, co zla tím bude způsobeno. Snad bychom neměli námitek, kdybychom věděli, že máme okresní soudce, kteří všechno jiné jenom ne - jak to jen mám říci, abych zrovna neurážel pány soudce u okresních soudů - kteří nemusejí býti označování i jako re-akcionářští a kteří vynášejí svůj rozsudek proti jakémukoli ustanovení zákona, vedeni jsouce jedině skutečností, že jako soudci jsou nedotknutelní a kteří právě v příčině zvýšení nájemného ničeho se neměli obávati, poněvadž přece dle ustanovení dřívějšího zákona odvolání v takovýchto věcech nebylo přípustno. A tu mi dovolte, abych vám, ačkoli mám po ruce celé množství případů, pro něž přímo s hrůzou musíme pohlížeti na naše okresní soudy, abych Vám z celého množství případů sdělil jeden, abyste viděli, proč máme takovou nedůvěru k okresním soudům, budou-li tyto soudy muset souditi o nájemném a o zvýšení nájemného. Vyjímám žalobu, kde se jednalo o nájemníka, jemuž činže byla zvýšena. Jistý nájemník v Hroznětíně převzal roku 1914 malý dřevěný domek od pronajímatele. Víte, že s takovýmto dřevěným domkem obyčejně spojen jest chlév a kolna, snad také ještě malé pole. Roku 1914 pronajat byl uvedený domek za vysokou tehdy cenu 140 K, roku 1916 zvýšeno bylo nájemné o 50% tedy na 210 K, roku 1918 zase o 50% na 280 K a nyní činí pronajímatel u okresního soudu v Karlových Varech návrh na zvýšení nájemného na 730 K, tedy o 500%. Pánové, máme přece lichevní soudy i domnívám se, že za takovýchto okolností bylo povinností soudcovou případ tento ihned přikázati lichevnímu soudu. Místo toho vyhověl návrhu a zamítl všechny námitky nájemcovy. A jak to ještě k tomu odůvodnil: uvedl ve svém odůvodnění, že pronajímatel musel za opravy zaplatiti pokrývači 600 K. A co vyšlo na jevo při výslechu? Když nájemník prokázal, že pronajímatel od roku 1912 počínaje do dnes zaplatil vlastně jen jediný účet v obnosu 150 korun, musela dotyčná osoba, která vystavila tento účet na 150 korun, podati u okresního soudu vysvětlení a sděliti, že tento účet vystavila omylem. Vidíte tedy, jakým způsobem se jedná tam, u okresního soudu v Karlových Varech. Přes to však připustil okresní soud nájemné 730 korun. Zajímavé bylo odůvodnění rozsudku. Tam se praví: Alois Hein z Hroznětína najal v roce 1914 byt za obnos 280 K. Již to bylo falšováním, neboť byt pronajat byl za 140 K. Soudce sám předpokládá 280 K a má za to, když znalec rovněž souhlasil, že 730 K není příliš žádáno, když pronajímatel udal, že v tomto domě dá provésti ještě další opravy. Pro soudce stačilo již přisvědčení, aby nájemné zvýšil o 500% proti původnímu nájemnému. Kde stávají takové poměry, tam přiznáte, že nemůže býti důvěry k okresním soudům. Při tom okresní soud v Karlových Varech není ještě nejreakcionářštějším. Mnohem hůře tornu jest ještě u venkovských okresních soudů. Postrádáme v novém zákoně § 20 starého zákona o nájemních úřadech a prosili bychom ještě jednou v poslední hodině, aby pánové dotyčný náš návrh přijali a na tom trvali, aby toto ustanovení do nového zákona bylo pojato, Je-li již těžko přijmouti vůbec takovýto zákon s tendencí tak reakcionářskou, musíme tím více naléhati na to, aby nenastalo takovéto zhoršení stávajícího zákona.

Kolega Friedrich přece již mluvil o ustanovení §u 31 odst. 4. Neznám tohoto ustanovení, poněvadž nejsem mocen českého jazyka. Musím tedy předpokládati, že jest pravdou to, co řekl pan kol. Friedrich a že to odpovídá skutečnosti, že totiž lázeňská místa jsou vyjmuta. Pánové, mám za to, že vláda měla počkati alespoň až zákon vstoupí v platnost. Ale jak jest možno, aby se zástupce vlády, pan sekční šéf Kubista odebral do Karlových Var, svolal zástupce majitelů domů z Karlových Var, Mariánských Lázní, Františkových Lázní a Teplic a od nich ihned předem si vyžádal ujištění, kterýmž majitelé obchodů prohlašují, že jsou srozuměni, aby takovéto ustanovení přišlo do zákona. Nevím, jak to bylo sjednáno, ale zdá se, že si vláda dala záležeti na tom, aby věc odůvodnila tím, že to majitelé sami tak chtěli. Nuže, obdržel jsem právě telegram od městské rady v Karlových Varech, ve kterém se praví: >Městská rada v Karlových Varech protestuje proti výjimečnému ustanovení v zákoně o ochraně nájemníků pokud jde o lázeňská místa a žádá, aby dotyčné ustanovení odpadlo. Upozorňuje na to, že v této věcí konala se zde dnes veliká demonstrace nájemníků.< Nevím jak to může vláda zodpovídati, že ještě za platnosti starého zákona chce stanoviti výjimečná ustanovení, která dodatečně novým zákonem mají býti odůvodněna. Je-li tomu tak, pak musíme se tázati, k čemu zde vlastně jsme. Nač máme se usnášeti o zákonech, když vláda vůbec nečeká, až takovýto zákon nabude platnosti zákona. Pak jest moudřejším, půjdeme-li hned domů a necháme vládu pracovati jak chce. (Výkřiky a potlesk na levicí.) Za takových okolností už přestává všechno! To dlužno říci otevřeně. Živnostníci dali jasně na srozuměnou, že za žádných okolností nechtějí tohoto výjimečného ustanovení pro lázeňská místa. Nájemníci rovněž se k tomu připojili, poněvadž dobře vědí, že to pro všechny znamená nesmírné zdražení. Vědí přece, co to znamená v lázeňských místech, když se tam obchodní místnosti zase uvolní. Máme krámy v našem vlastním domě a byla nám nabízena pateronásobná a šesteronásobná cena, dostaneme-li staré nájemníky ven. Kdo však bude platiti zvýšené nájemné? Zvýšené výlohy musí přece vždy nésti konsument. Dnes to přece již nejsou lázeňští hosté, kteří přicházejí do města, nýbrž vlastně více dělníci, kteří bydlí na periferii lázeňských míst, poněvadž tam jsou větší skladiště zboží a dělnicí chodí do města, aby tam obstarali svoje nákupy. Následkem toho jsou to zase konsumenti, kteří nesou útraty. Za takovéhoto stavu dlužno již říci, že tu již přestává všechno a že všechen právní cit jest pošlapáván. Četl jsem včera také v >Marienbader Zeitung< několik sloupců dlouhou resoluci, v níž se protestuje proti tomuto jednání. My němečtí sociálnědemokratičtí senátoři nemůžeme něco takového podporovati a musíme také z tohoto místa co nejrozhodněji proti tomu protestovati.

V zákoně obsaženo jest ještě mnohé, co by bylo třeba podrobiti kritice, tak obzvláště zamítnutí resoluci, které žádají stavbu obytných budov. Jest jasno, že finanční ministerstvo pro to nemá porozumění. Ale nebylo by přece vůbec zapotřebí, aby se tím finanční úřady zabývaly. Ale pánové právě nechtějí, aby se stavělo. Vidí patrně raději, když lidé žijí stěsnáni v doupatech, když mnoho rodin bydlí směstnáno v jednom bytě, že je to přímo hanbou. Bylo by bývalo možno věc přikázati obcím, finanční úřady nebyly by se pak musely zabývati vůbec dávkou bytovou a stavební, nýbrž byly by to mohly přenechati obcím, jak tomu jest v Rakousku, v Německu a všude i v Jugoslávii, a bylo by bývalo umožněno, aby tyto stavby prováděly obce. (Výkřik [německy]: Také ve Francii!) Snad nechtěli v této věci Francouze nápodobiti. Anebo snad směrodatná místa pozbyla vůbec všeho právního citu. Bylo by bývalo lze dáti obcím prostředky, aby konečně počaly stavěti. Jak to ale vypadá nyní? V roku 1920 naděláno mnoho hluku se zaručením státu pro nouzové stavby v obcích. Předložili jsme tehdy ihned rozpočet a stavební plány, ale nikde, kde jsme zaklepali prosíce o stavební úvěr, ničeho jsme nepořídili, poněvadž na záruku vlády nikdo ničeho nedá. (Výkřiky sen. Oberleithnera [německy]: Sirka v Šumperku nechá spisy ležet celé měsíce!) Takových Sirků máme všude. Mohl bych vám takových případů uvésti plno, jež se všude přiházejí. Dlužno však konečně přikročiti k vážnému řešení této otázky. Překročíme-li jazykové hranice, shledáme, že tam vyrůstají stavby ze země zrovna jako hřiby, čemuž u nás tak není.

Pochopil jsem to dobře a řekl jsem také v německých obcích, že nepřičiníme-li k tomu ničeho, nechopíme-li se stavební losové výpůjčky atd., že nemůžeme od Čechů žádati, aby Němcům dávali peníze, které ve svém území sebrali. To, co s německé strany na to bylo odpověděno, je však také oprávněno. Praví se totiž: Uznejte nejdříve staré dluhy, zaplaťte tyto dluhy, zaplaťte válečnou půjčku, pak budeme každé chvíle ochotni také jiným způsobem poskytnouti státu úvěr. Ale musíme se tázati, jak přijdou dělníci k tomu, aby tím tak těžce trpěli, aby ani neměli bytu? To musíme především míti na očích, i nesmí býti hájeno stanovisko, jež jen jednotlivci jest k dobru, nýbrž musíme tuto otázku projednávati se stanoviska všeobecnosti. Pokud tomu tak není, pokud vidíme, že se skutečně tak nepracuje, jak by se mělo, potud nemůžeme hlasovati pro takové zákony. Prosili bychom vás jen ještě, abyste přijali naše návrhy, které jsme podali k jednotlivým paragrafům. Neboť jen tak bylo by nám možno hlasovati také pro ostatní paragrafy tohoto zákona. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo sen. dr Fáčkovi.

Sen. dr Fáček: Vážení pánové! Prosím, abyste se neráčili domnívati, jakoby ve výborech sněmovních osnova nového zákona o ochraně nájemníků byla se setkala u většinových stran s úplným souhlasem. Naopak, kritiky bylo dosti nejen se stran oposičních, ale i se strany naší. Přirozeně snad bylo na naší straně větší porozumění pro nezbytnost kompromisu. My jsme viděli, že jsou zde zcela protichůdné požadavky proti sobě a že nezbývá než aby proplouval zákon těmito úskalími a aby se věc vyřešila kompromisně. Ale přes to jsme měli na své straně velmi závažné námitky proti zákonu. Méně bylo těch námitek proti té partii zákona, která jedná o právu výpovědí. Tu jsme celkem se souhlasem uvítali, že se právo výpovědi proti dosavadnímu stavu v některých směrech zase poněkud uvolňuje. Ovšem i zde byly jíž pochybnosti, zdali nejde toto uvolnění na dnešní dobu příliš daleko na škodu nájemníků. Volnost výpovědi, která by se úplně snesla, kdyby zde byla taková reserva neobsazených bytů jako bývalo jindy, takže by se dal snadno nalézti byt náhradní, dnes se stanoviska nájemníků je na pováženou. My pozastavovali jsme se nad tím, že se v některých případech neklade majiteli domu povinnost, aby opatřil byt náhradní, dále nad tím, že v některých jiných případech, kde má povinnost opatřiti byt náhradní, mluví se jednou o povinnosti najíti byt přiměřený, podruhé jen byt dostatečný a že oba tyto pojmy jsou velmi neurčité. Útěchou nám bylo při tom, že právě v těchto nejasných bodech, kde je třeba teprve praxí vysvětliti neurčitý pojem zákona, nebudou rozhodovati jako doposud úřady nájemní, nýbrž řádné soudy. V tom vidíme podstatné zlepšení proti dosavadnímu stavu. Ovšem ta věc má zase jednu stinnou stránku, že totiž přikázáním výhradné kompetence soudům a tím, že odvolání je omezeno jen na sborové soudy I. instance, roztříští se jednotnost judikatury. Co jsme měli dobrého za dnešního dne, ona jednotící prakse nejvyššího správního soudu, odpadne a my jsme v nebezpečí, že se může vyvinouti prakse velmi různá v obvodech jednotlivých sborových soudů.

Daleko více a podstatnějších námitek bylo proti druhé kapitole zákona, která jedná o zvyšování činži. Zde s jakýmsi uspokojením jsme mohli ovšem konstatovati, že zákon stojí na půdě soukromého podnikání, že ty fantastické myšlenky, že by stát mohl veřejnou péčí zabezpečiti byty svým občanům, padly. Myšlenka tato padla ostatně u nás už dříve a nemohla ani dojíti souhlasu vzhledem k zkušenostem, které byly učiněny jinde a které jsme učinili v jiných oborech, hospodaření státního.

Zákon spočívá, tak jako předešlý, na uznání soukromé péče o byty a uznává - aby tato soukromá péče o byty byla zabezpečena - že jest třeba učiniti majetek domovní opět rentabilitním. Byli jsme si ovšem vědomi, že náhlé uvolnění nynějších vázaných činží není možno zase se zřetelem na potřeby nájemníků a na dnešní jejích prekérní situaci, zejména v době, kdy velikou skupinu úřednictva postihlo částečné snížení požitků a kdy také v oborech výrobních odehrávají se tuhé boje o snížení mezd. Se vším tím se musilo počítati, musilo dojíti ke kompromisu, ale to řešení, které bylo zákonem zvoleno, neshledáváme přes to ideálním, poněvadž řešení toto není vlastně krokem ke konečnému stavu, ke kterému musíme směřovati a které také samy motivy k vládní předloze označují za konečný cíl; naopak způsob, který jest zvolen k osnově zákona, navaluje do cesty ještě novou překážku, kterou bude na cestě ke konečnému cíli překonávati. Mám na mysli ono diferencování, že totiž nebylo připuštěno - což by odpovídalo logice - stejnoměrné zvyšování činží všech, nýbrž že bylo rozeznáváno, a to podle velmi povrchního kriteria, jakoby malý byt znamenal chudého člověka a větší byt člověka bohatšího; zcela nekriticky, šablonovitě bylo vyloučeno zvýšení činží z malého bytu bez ohledu na to, komu dům patří a bylo připuštěno rychlejší zvýšení jen u bytů velikých. V tom vidím velikou závadu. Jisté skupině občanstva poskytuje se tím okamžitě výhoda ovšem ne na účet státu, nýbrž na účet jiných skupin občanstva, v čemž vidíme zase se stanoviska sociální spravedlnosti závadu. Ta výhoda se poskytuje jistě jen dočasně. Říká-li sama vláda, že na konec musíme přijíti k stejnoměrné úpravě u všech bytů, to znamená, že té skupině, které jsme výhodu poskytli, budeme ji musiti v krátké době vzíti. A tak bude tedy způsobena nová bolest a bude v překonávání toho odporu nová překážka na cestě ke konečnému cíli.

Také jistě jsou tyto předpisy o zvyšování činží tak složitý, že bude praktické jejich provádění velmi obtížným, a bylo by přímo pohromou pro naše soudnictví, kdyby soudy, jimž byla tato agenda přikázána, měly skutečně ve všech těch konkrétních případech zvyšování činží rozhodovati. V té příčině poskytuje uklidnění text zákona, který stanoví, že soud má ve všech těch případech rozhodovati je tenkrát, nedohodnou-li se strany mezi sebou. Můžeme očekávati, že v největším počtu případů všechny tyto změny v činžovních poměrech se provedou dobrovolnou dohodou stran pod nátlakem předpisů zákonných a že soudy nebudou míti tak mnoho příležitostí těmi věcmi nájemními se zabývati.

My bychom byli rádi navrhli senátu změny i zásadní, ale bohužel musili jsme říci, že to není možno. Doba jest tak krátká, že nezbývá, než navrhnouti senátu, aby schválil předlohu tak, jak byla usnesena v poslanecké sněmovně. Den 1. května jest totiž terminem činžovním. Kdyby senát předlohu vrátil poslanecké sněmovně, musila by do 29. dubna býti znovu v poslanecké sněmovně projednána a zákon vyhlášen. To jest fysicky nemožno, a následek by byl ovšem úžasný. Jest pravděpodobno, že všichni ti majitelé domů, kteří mají zadrženu touhu po zvýšení činží a po případě i po změně svých nájemníků, použili by situace a dne 1. května dávali by hromadné výpovědi. Zrušiti pak dodatečně zákonem se zpětnou platností tyto soukromoprávní akty výpovědní, bylo by podle našich zásad právních nemožno. Pohroma a zmatek, které by z toho vznikly, by byly takovými, že nikdo z nás nemůže převzíti za to zodpovědnost a že tedy budeme nuceni touto danou situací, abychom všichni hlasovali pro usnesení poslanecké sněmovny.

Já bych se ještě dotkl některých jednotlivostí. Pan zástupce vlády mne žádal, abych naproti výtkám, které tu byly činěny se strany pana předřečníka uvedl, že jest naprosto omylem, tvrdí-li, že vláda vydala nařízení ohledně nájemních místností v lázeňských městech ještě před vydáním tohoto zákona.

A ještě jednu věc bych si dovolil uvésti. V rozpočtovém výboru jsme se zastavili u §u zákona, ve kterém se mluví o tom, že částka, která připadá ze zvýšení činže na státní daně činžovní s přirážkami, mohla býti případně přirážena k činži. Tím by se činže zvyšovala dvakrát. Na náš dotaz dostalo se nám se strany finanční správy ujištění, že takový případ nenastane, že ministerstvo financí má připraven výnos, kterým uloží berním správám, aby ke zvýšení činží, nastalému z těchto důvodů, nepřihlížely při vyměřování daně činžovní. Tím bude majitelům domů, resp. nájemníkům poskytnuta jistá ochrana.

To je všecko, co jsem chtěl připomenouti jako mluvčí koalovaných stran v sociálně-politickém a rozpočtovém výboru k předloze, kterou se zaměstnáváme. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dříve než dám závěrečné slovo pánům zpravodajům, prosím, aby byly přečteny jednak resoluce, jednak pozměňovací návrhy. Prosím pana zapisovatele sen. dr Krouského.

Zapisovatel sen. dr Krouský (čte):

Návrhy sen. Hladika, Heckera a soudr. k vládnímu návrhu č. t. 1305:

1. V §u l nastoupí na místo slova >důležitých< slovo >následujících<.

První věta druhého odstavce: >Za důležitý důvod buď pokládáno zvláště< budiž škrtnuta.

2. V bodu 1. nastoupí na místo slov >alespoň na 24 hodiny< slova >alespoň na 8 dní<.

3. Body 6, 8, 9 a 10 buďtež škrtnuty.

4. K bodu 5, první věta, budiž připojeno: >a zaplatí-li nájemníkovi plné výlohy stěhovací<,

5. Bod 5, druhá věta budiž škrtnuta,

6. Pro případ zamítnutí návrhu na škrtnutí bodů 6, 8, 9 a 10 se navrhuje: Na konec §u l budiž přidán tento odstavec: >Ve případech, uvedených v bodech 6, 8, 9 a 10, jest pronajímatel povinen nahraditi nájemníkovi stěhovací výlohy<.

Návrh sen. Hladika, Heckera a soudr. k vládnímu návrhu č. t. 1305:

V §u 4, v odstavci 3. budiž slovo >může< nahrazeno slovem >musí<.

Návrh sen. Heckera, Hladika a soudr, k vládnímu návrhu č. t. 1305:

V §u 8 v prvém odstavci budiž škrtnuto slovo >obecně<.

Návrh sen. Heckera, Hladika a soudr. k vládnímu návrhu č. t. 1305:

§ 9 má zníti:

>Další zvýšení nájemného u všech bytů, u jednotlivých částí bytů a u jiných místností jest nepřípustno.<