A jak velmi Slováci zde i v Americe bezpodmínečně na Pittsburgské smlouvě trvají, dokazuje projev amerického listu >Jednota<, kde se praví: >Pro nás nemůže býti nic jiného směrnicí politického, národního a kulturního života Slováků v Československu, než Pittsburgská smlouva. Pittsburgská smlouva je >magna charta< slovenského národa. Lze vymysliti vše možné, nebo snažiti se ji překroutiti, ona přece zachovává svůj zásadní význam a národ bude při ní věrně státi. Překážky, které se proti ní kupí, jsou ohromné. Snad bude nutno přinésti pro ni ještě krvavé oběti, ale její vítězství je jisté.< Jak vidíme, vzrůstá autonomní hnutí den ode dne nejen mezi domácími, nýbrž také mezí americkými Slováky. S tímto faktem budou se musiti Češi dříve nebo později vážně vypořádati, nechtějí-li nechati dojíti ke krvavým obětem, jak se tam praví.

Dnešní předlohou zákona mají býti ještě pevněji přitaženy nejen smyčky panujícího, nemoderního a nesnesitelného centralismu, celé Slovensko má býti vydáno v šanc holé diktatuře a tyranství. Neboť předloha zákona nespokojuje se pouze tím, že uložení stanného práva činí závislým od usnesení veškeré vlády, nýbrž plná moc k tomu má býti přiřknuta, již ministru pro Slovensko a guvernéru v Podkarpatské Rusi, ba dokonce kromě toho jednotlivým županům.

Myslíte, pánové z české strany, z většiny, skutečně vážně, že ve dvacátém století, v roce 1922, podobnými násilnými prostředky uklidniti můžete některý národ, některou zemi? Výjimečným opatřením a stanným právem, bodáky,a četníky nelze udržeti trvale stát nad vodou. My Němci v tomto státě, kteří jsme již tisíceronásobné na vlastním těle ucítili český útisk, kteří jsme od 28. října 1918 ne málo naších soukmenovců viděli vykrváceti pod českými bodáky a kulemi, stojíme v obranném bojí proti dnešní předloze zákona po boku utlačovaného slovenského lidu, na straně svobody a pravé demokracie. Jsme si vědomi, že.hájíme-li dnes práv slovenského národa, potíráme tím systém násilností, který denně ohrožuje také naše vlastní přirozená práva, potíráme český nedemokratický imperialismus, který vše šlape se surovým násilím.

V posledních dinech prošla novinami zpráva, že slovenská lidová strana předložila prostřednictvím zvláštní delegace konferenci mocností v Janově memorandům za účelem zrušení systému násilí a útisku, jenž panuje na Slovensku. Výkonný výbor slovenské národní a rolnické strany, který se shromáždil v Bratislavě dne 22. dubna, na podnět ministra dr Šrobára považoval za nutné, aby se proti tomuto zajisté oprávněnému kroku ohradil. Nuže poslanec Hlinka, pokud ho známe, bude míti dosti odvahy, aby věděl co chce a co má činiti, aniž by se cítil závislým od dobrozdání pana ministra Šrobára. Ostatně mělo býti také československému ministru známo, že v Janově na návrh maďarského ministerského předsedy hraběte Bethlena byla připuštěna otázka ochrany menšin k projednávání a ustanovena byla zvláštní samostatná podkomise pro ochranu menšin, a to přes odpor československého ministerského předsedy dr Beneše, když Facta a Lloyd Gsorge velmi vřele pro projednávání otázky ochrany menšin zakročili. Zajisté se nemýlíme domnívajíce se, že v první řadě špatné svědomí bylo našemu ministerskému předsedovi hlavní příčinou, proč se tolik proti projednávání ochrany menšin bránil a vzpíral. Stanovisko, jež dr Beneš uplatňoval, že Janovská konference je svolána jen k projednáváni hospodářských otázek, není přece ničím jiným, než obyčejnou výmluvou. Za hlavního svědka pro to nemohu uvésti nikoho menšího, než velkou Ameriku, která svou neúčast na Janovské konferenci odůvodnila tím, že konference nemá výlučně hospodářského rázu. A dnes zjišťují se zadostiučiněním směrodatní američtí politikové s americkým presidentem v čele, jak měla Amerika se svou neúčastí pravdu, poněvadž se v Janově provádělo příliš mnoho evropské politiky.

V příslím týdnu budeme míti příležitost volati k odpovědnosti pana ministerského předsedu pro jeho slabošskou úlohu, kterou hrál v Janově jako přisluhovač hysterické a nenávistné politiky pánů Poincaré a Barthou. Nechť se pan Beneš v Janově nebo ve Svazu Národů nebo kdekoliv jinde proti rozvinutí a projednávání otázky ochrany menšin sebe více vzpírá, nechť třeba také dnešní návrh zákona, jenž zasazuje Slovensku novou rámu, skutečně se stane zákonem, tento stát nedojde klidu dříve, dokud nenalezne slovenská a německá otázka k naší spokojenosti svého demokratického, moderního rozřešení. Přijde a musí přijíti den, kdy také pro tak zvané menšiny tohoto státu se rozední.

Neboť pro nás platí věčně pravdivé slovo bible: >Právo musí přece zůstati právem!< (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr Soukup: Přerušuji debatu. Slovo si vyžádal patu ministerský předseda, jemuž je uděluji.

Min. předseda dr. Beneš: Slavný senáte! Mezinárodní hospodářská konference v Janově rozvířila na několik neděl veřejné mínění celého světa. Řada států upírala k ní své zraky, čekajíc od ní řešení nejnaléhavějších problémů dneška. Mnozí očekávali od ní pomoci v těžké hospodářské křísí dnešní a doufali, že denní bolestí širokých vrstev lidu budou jí, když ne hned, tedy v krátké době zmíněny.

Nechci zkoumati, do jaké míry naděje takové byly vůbec oprávněny. Zdůrazňuji jen to, co už před konferencí ve sněmovně jsem prohlásil, že otázka hospodářské rekonstrukce Evropy po dnešní katastrofě válečné je věcí dlouhé doby, těžké každodenní práce, litera, bude vyžadovat mnoho trpělivostí a methodického postupu podle přesného a jasného programu. Programu této evropské rekonstrukce dosud nemáme. Vlastně nám ho přesně nedala ani janovská konference, i když nám mnohé věci objasnila, A tak musíme znovu zdůraznit i po konferencí, že celá ohromná práce evropské rekonstrukce stále ještě na nás čeká.

Práce konference janovské rozdělena byla ve 4 komise: politickou, finanční, hospodářskou a dopravní. Komise politická dala celé konferenci ráz, ačkoliv konference měla býti především, hospodářskou. Organisátoři konference totiž soudili, že největší krok v hospodářské rekonstrukci Evropy učiní navázáním přímých styků Ruska s Evropou,a zabráněním možných válečných konfliktů mezí Ruskem a ostatními státy. Za těchto předpokladů dostala první komise a její subkomise za úkol vyřešiti ruský problém na základě známé resoluce canneské.

Nemělo by smyslu vykládati zde podrobně jednám jednotlivých, komisí. Výsledky komise hospodářské, finanční a transportní známy jsou ze zpráv denních listů, běžné události v komisi politické byly také dostatečně komentovány v tisku. Pokusím, se tudíž jen souhrnným výkladem o významu toho, co na konferencí se stalo, podat všeobecnou, charakteristiku dnešní mezinárodní situace:

Ruská delegace v prvním svém prohlášení zdůraznila své komunistické principy, ale naznačovala mezi řádky, že za určitých okolností bude moci v některých věcech sleviti ze svých principů, stane-li se to formou, kterou by mohla snésti komunistická ruská společnost. Otázky, o něž šlo, byly tyto.

1. Uznání dluhů předválečných,

2. uznání a zaplacení dluhů válečných,

3. navrácení nebo event. výjimečné odškodnění za statky cizinců, jež propadly v Rusku socialisaci.

Vedle toho vyskytla se řada otázek, týkajících se práv bývalé říše ruské, některé otázky territorální, jako na příklad otázky konfiskovaného rumunského zlata v Moskvě a konečně otázka propagandy, které v celku přikládala konference veliký význam.

Proti uznání předválečných a válečných dluhů 'kladli sovětští delegáti jako nutnou podmínku povolení okamžitých kreditů. Za těch okolností, že by povolili. V otázce statků cizinců v Rusku socialisovaných zastali neústupní.

Při veškerém jednání sovětské delegace pronikaly zjevně tři snahy:

1. Zachovat navenek pokud možno dojem neporušenosti komunistické doktríny.

2. Hájiti zásadovost tak, aby se přece jen mohly evropským státům nabídnouti koncese praktické, aby se v žádném, případě jednání mezi Ruskem a Evropou nepřerušilo a Rusko se nevrátilo znovu do své isolace.

3. Při všem svém jednání sovětská delegace zdůrazňovala úplnou reciprocitu a rovnost; odmítala a priori jakékoliv vměšování se Evropy do vnitřních věcí ruských, ať ve věci legislativy, ať soudnictví a hájila soustavně veškerá práva staré ruské říše, jež byla dotčena mírovými smlouvami bez účasti Ruska. Delegace s úporností a vytrvalostí uznání hodnotu bojovala o každou otázku, neboť každá pro ni znamenala nový krok, když ne k uznání de jure, tedy aspoň k uznání de facto.

Tímto postavením ruských problémů vynikla beze sporu zásadní otázka, která byla zvlášť zdůrazněna v poslední odpovědi ruské: Nekomunistická společnost evropská postavena byla příkře proti sociálnímu řádu komunistickému v Rusku.

O Rusku členové delegace zdůrazňovali dvě věci:

1. Z revoluce vyšlo a existuje, dnes docela nové Rusko, jiné, nemající se starým Ruskem téměř nic společného, liteře nutně největší část výsledků revoluce již pro sebe zachová. Široké vrstvy muzické samotné, i když nejsou komunistické, jsou prý jiné, nežli za starého režimu. S tímto Ruskem novým, jehož nositelé a representanti v těchto massách teprve vyrostou, musí se nadále počítat ve všech jednáních s Evropou.

2. Naznačovali, že všechny ty požadavky, které jim Evropa klade, to že jest minulost. Přes minulost nutno prý udělati kříž a začíti nový život. Nesmíme se hádat o to, co bylo před válkou a co jsme dělali za války. Musíme zapomenout na všechny dluhy, na všechny závazky, a začít život nezatížený minulostí. Jen tak je možno zase se sejít, sblížit a pokusit se o novou spolupráci.

V tom smyslu sovětská delegace ukazovala sebe jako 'budoucnost a ostatní Evropu jako definitivně zničenou minulost.

Je však až groteskní, uvážíme-li, že když sovětští delegáti co nejostřeji skritisovali starou Evropu, a ukázali, že je odsouzena k záhubě, od té staré Evropy prosili o peníze, aby se zachránili (Veselost.) Je to strašná pro Rusy skutečnost, ale je tomu tak. Tím sovětský režim v Janově chtěj nechtěj nejvýmluvněji doznal svou porážku. (Výborně!) Bolševici odsuzovali Evropu a její kapitalism k politické a sociální smrti; opověděli kapitalismu boj, prorokovali mu blízský zánik a tu najednou zásadní odpůrcové kapitalismu od kapitalismu žádají pomoc, to jest peníz - kapitál. Tuto situaci vystihovaly různé karikatury, ukazující sovětského bolševika, jak žebrá u kapitalisty.

Nepouštím se do theoretických úvah, konstatuji jen dojem a poučení, který si z konference v zásadní otázce, totiž sporu komunismu a kapitalismu, každý účastník odnesl. Lloyd George tento stav věcí sám dovedným způsobem formuloval formou pro Rusy příjemnější, ale o nic méně účinnou. Svou taktikou Rusové způsobili, že jednání v Haagu bude zredukováno na tyto zásadní otázky:

l. Na jedné straně uznání předválečných dluhů, dluhů válečných a uznání soukromého vlastnictví cizinců.

2. Na druhé straně definitivní otevření Evropy Rusku a Ruska Evropě; povolení kreditů a navázání normálních styků obchodních a hospodářských, což by bylo přípravou k politickému uznání dnešního Ruska.

K opravdové dohodě je však za dnešních okolností cesta jediná: otevřené doznání sovětů, že na důsledném stanovisku komunistickém Rusko již nestojí a že se ostatnímu světu nekomunistickému přizpůsobuje, otevřené a jasné doznání, že je nutno přistoupiti ke kompromisu ve všech otázkách, liteře se v Janově postavily, a že je nutno započíti spolupráci nejen, s Evropou, t. j. dělati kompromisy v politice mezinárodní, nýbrž že je potřebí dělati především kompromisy v politice vnitřní s massou obyvatelstva nekomunistického. Takové jasné doznání nemá bytí. pokořením Ruska, ale je nutné pro Rusy samé, mají-li svému národu pomoci. Bez jasnosti v základních otázkách není úspěšná administrace a politika vůbec možná.

Janovskou konferencí vstoupilo Rusko opět do aktivní politiky mezinárodní, dostávši ve skutečnosti uznání de facto. Je to jistý úspěch pro ně, ale silným hospodářským faktorem Rusko ještě není a nebude jím ještě dlouho, i když vstoupí opět do hospodářské spolupráce s Evropou.

Jednání konference janovské dalo skvělé zadostiučinění dosavadní politice československé ve věcech ruských. Od roku 1917 hájíme politiku neintervenční, politiku neisolace Ruska, povlovného vývoje a hospodářské spolupráce, která by ponechávala spor o principielních otázkách theoretické diskusi, která by však prakticky ihned pomáhala ruskému lidu. V tom duchu zahájili jsme také jednání o hospodářskou smlouvu, a janovská konference nám v tom přiznala úplnou volnost. Je to uznání naší politiky a taktíky. Vláda československá má to zadostiučinění, že od pěti let provozuje ve věcech ruských politiku, která i ve sporech o ruskou politiku v Janově plně obstála. Svojí vývojovou linii budeme sledovati beze změny dále, Není překážky, abychom pokračovali také v jednání se sovětskou vládou. Rozumí se, že zásady solidarity - a to podtrhuji - jimiž jsme se řídili v poměru k ostatním státům evropským a specielně k našim spojencům, porušeny v ničem nebudou. (Výborně!)

K sovětskému režimu byl zaujat doposavad v Evropě trojí postup: První stanovisko je politika zásadního odporu, která odmítá jakýkoliv styk se sověty jako vládou. Pokusila se nejprve sraziti je vojenskými výpravami a když se to nepodařilo, zachovávati k nim stanovisko důsledné negace. Politika druhá je opak prvé. Bez dostatečné znalosti situace v Rusku, bez poznání psychologie ruské revoluce a ruského bolševismu, bez. jakýchkoliv reserv přijímá možnost definitivního styku politického a diplomatického se sověty, jejich uznání a spolupráci s nimi.

Vláda československá odmítala důsledně jedno i druhé. Prvou politiku odmítala z důvodů zásadových a v tom smyslu našla takměř jednomyslný souhlas celého národa. Politiku druhou nepřijímala proto, že se jí zdála politicky nesprávnou, neschopnou, dojíti k cílí, který si postavila.

Hájili jsme politiku střední cesty. Byli jsme pro navázání styků, pro stálý kontakt, pro postupné upravení spolupráce na poli zejména hospodářském, přizpůsobení poměrů v Rusku, ponenáhlým vývojem poměrům ostatních států, zachováním tak podstatných výsledků revoluce ruské, bez vyvolání další anarchie v Rusku a postupný vývoj ke spolupráci s ostatními vrstvami ruského lidu. Podle našeho soudu je to cesta jedině možná a schůdná, také pro ostatní Evropu.

Politika první předpokládá nový rozvrat, anarchii a nový boj v Rusku. Politika druhá nevidí, že předbíhá událostem, že svým příliš náhlým stanoviskem, znemožňuje politice první jakýkoliv kompromis, zvyšuje chaos v myslích dělnických vrstev a oddaluje vyřešení zásadního problému mezi komunismem a socialismem. Pro správnou politiku ruskou nezbývá proto nežli cesta třetí. Ta je zároveň s to, aby přispěla rychle na pomoc ruskému lidu a zmírnila jeho velikou bídu.

Jestliže janovská konference neměla ve věcech ruských většího úspěchu, je to zejména proto, že na ní srazila se obě krajní protichůdná stanoviska, každé jsouc hájeno z jiných politických důvodů. Kdyby Evropa dovedla zaujmouti stanovisko střední, které je zároveň výrazem určité politické methody, není pochybností, že by se na cestě k ^rekonstrukci Evropy i Ruska postupovalo s nepoměrně větší rychlostí a s mnohem větším úspěchem. Není příčiny, proč bychom museli býti a priory pessimisty pro konference expertů v Haagu. Přáli bychom si jen, aby všechny tyto věci v tomto smyslu náležitě byly uváženy se strany Ruska i evropských států dříve, nežli se k novému jednání přikročí.

Boj o ruský problém na konferenci v Janově měl svůj veliký reflex na všechny aktuální otázky evropské politiky. Zmíním se aspoň o těch nejdůležitějších.

První z těchto vážných otázek byla různost názorů Anglie a Francie, na konferenci v různých formách se objevivší. Francie od počátku neviděla s radostí svolání janovské konference. Zdála se jí předčasnou, nepřipravenou a nebezpečnou, neboť se jevily tendence diskutovat tam otázky reparací a mírových smluv a tím se poprvé pokusit o revisi mírových smluv.

Už tím, ve velkých, rysech vzato, objevily se na konferenci dva politické proudy dnešní Evropy. První proud, vycházeje z výsledků poslední války, chce trvati na mírových smlouvách a na allianci z mírových smluv vyšedších; domnívá se, že postupem doby vývojově krok za krokem dojde se k odstranění válečné psychologie a vzájemných nepřátelství. Postupným uplatňováním mírových smluv nabude se opět vzájemné důvěry a dojde se ke konečnému smíření i k nutné spolupráci mezi národy tak, jak je to v intencích Společnosti národů. Směr tento jest si vědom, že důsledky války ještě příliš mnoho lpí v duších lidí. Následky čtyř zničených ohromných říší, zdevastovaných krajin, miliony zničených rodin - to všecko je ještě příliš živé a silné. Bylo by chybou dělat hned politiku, jako by tomu tak nebylo, dávalo by se tím zbraní do ruky všem těm, kteří uznávají jen politiku moci, kteří nevěří v nutnost zbratření národů a jejichž náboženství je šovinism a militarism.

Směr druhý má vlastně tytéž cíle, ale domnívá se, že je třeba vzíti k dosažení jeho zcela, novou taktiku a methodu politickou. Za tím, co směr první zdůrazňuje taktiku evoluční, přibírání bývalých nepřátel krok za krokem k spolupráci, aby tak bylo možno se přesvědčit o dobré vůli všech navzájem, chce směr druhý násilně a rychle zlomit s tradicí války, chce zapomenout okamžitě na vše, zdůrazňuje nutnost okamžité a bezvýhradné spolupráce se všemi ostatními, není nedůtklivý ve věcech mírových smluv, nečiní žádných rozdílů mezi bývalými spojenci a bývalými nepřáteli a chová se i k sovětskému Rusku se stejnou tendencí.

Směr ten je vysloveně pacifistický, žádá a mluví mnoho o odzbrojení vůbec; je také umírněný ve věcech reparačních.

Smeť tento vyznačuje se zároveň jistou nedůvěrou k malým státům, ježto se vytvořila propagandou legenda, jakoby státy malé byly šovinističtější a militarističtější, než státy velké, (Sen. dr Spiegel: Legenda?) Výrazem této nedůvěry je také starost o národnostní minority v malých státech a specielně ve státech nových, stejně tak, jako snaha omeziti hospodářskou neodvislost těchto malých států pracováním k vytvoření větších zájmových sfér hospodářských.

V celém jednání janovské konference při sebe menší, třeba jen formální otázce, vyskytly se tyto dvě tendence a konflikt mezi nimi.

Běžně, ač ne zcela, správně, se stotožňuje první směr politický s politikou francouzskou, druhý směr s politikou anglickou a italskou; politika americká má svoje místo zvláštní a jen v některých otázkách přijímá tendence politiky pacifistické, v některých francouzské, v jiných anglické.

Bývalé státy nepřátelské staví se přirozeně šmahem za směr druhý; je také přirozeno, že národnostní minority v nových státech projevují svoje sympatie k tomuto směru politickému a snaží se působit ve svém státě k tomu, aby tato politická tendence zvítězila.

Je pravda, že se činí pokusy tento druhý směr politický vyhlašovat za systém demokracie a pokroku, zatím co systém první se stigmatisuje jako reakce a násilnictví. Na to, myslím, není třeba reagovat. (Tak jest!) Velmi často ti, kteří byli za války ochránci skutečné reakce a skutečného násilnictví, cítí se najednou povolanými ochránci - pokroku, národnostní a sociální spravedlností, demokratických principů a dovolávají se nyní tohoto směru zahraniční politiky. (Výkřiky u Němců. Výborně! a souhlas u koaličních stran.)

Zdůraznění obou těchto politických směrů na konferenci janovské vyvolalo to, čemu se dnes začíná říkat >krise alliancí<; začíná, se následkem sporů mezí Anglií a Francií na konferenci diskutovat o tom, zdali dřívější spojenecké svazky mezi Anglií a Francií potrvají čili nic.

Dosud se na jedné straně soudilo, že je nutno spojenectví z války podle okolností přeměnit, podržet všechno to, čeho poválečné poměry jako společného potřebují, a trvat tak dále na zásadní solidaritě, jež mezí státy spojeneckými na základě války existuje. Při tom počítalo se s tím, že svazky ty doplněny budou řadou dohod, mezi spojeneckými státy, zejména, tak zv. franko-britským garančním paktem, k němuž by přistoupila také Belgie, dále specielní dohodou s Itálií, a.eventuelními zvláštními dohodami se státy centrální Evropy. Předpokládalo se, že by byl takto vytvořen zvláštní garanční pakt, z něhož by postupem doby vznikl garanční pakt evropský. A tento evropský pakt garanční by na konec obsahoval také Německo.

Tento politický systém by měl hlavně za úkol systematicky vybudovat Evropu poválečnou, pokračovat důsledně ve smlouvách mírových, snažit se je uplatňovat bez krisí a násilí, vytvořit atmosféru klidu, vyřešit především v klidu problém reparační a zabraňovat jakýmkoliv pokusům politiku katastrofální, ať se strany katastrofalistů pravých, nebo katastrofalistů levých, ať se strany militaristů, ať šovinistů, nebo se strany těch, již soustavně sabotují mírové smlouvy.

Proti tomu stojí koncepce druhá, která, zdůrazňujíc, že spojenectví z války může vyvolávat dojem, že se chce pokračovat v politice -válečné, hájí stanovisko nikoliv rozbití dřívějších dohod, nýbrž jisté větší uvolněnosti a větší svobody pohybu, při řešení jednotlivých mezinárodních otázek. Dlužno zdůrazniti, že nejedná se dnes ani o manifestační rozbití, dosavadní čtyřdohody anglo-franko-italsko-japonské, ani dosavadní válečné solidarity spojenecké, v níž jsou zároveň i Belgie s ostatními státy středoevropskými, ani o nějaké odstranění dnešní užší spolupráce mezi Anglií a Francií. Stejně nejedná, se o to, aby na místě těchto minulých dohod vytvořily se okamžitě nové bloky spojenecké s přibráním bývalých mocností nepřátelských, na př. Německa, anebo snad nyní sovětského Ruska, Na to je příliš brzo, překážky k tomu jsou veliké, rozhodující činitelé političtí jsou si toho dobře vědomí a vážné také na to nikdo nepomýšlí. Političtí činitelé francouzští, angličtí a italští dobře vidí ty dalekosáhlé důsledky z toho plynoucí. Vidí také, že Německo v dnešním svém stavu pro nějakou allianci je kontrahentem nevhodným, stejně tak, jako Rusko. Veřejné mínění těchto států by to nesneslo.

Objektivně souzeno, jeví se nám tudíž po janovské konferenci ta tak zv. kříse allianci v tom světle, že nedá se pro okamžik počítat na nějaké důkladnější a podrobnější propracování principů dosavadních allianci spojeneckých. Domnívám se, že je to pro Evropu chyba. Pokud mohu vidět, cítí se to také ve všech vážných politických kruzích německých, které jsou si vědomy toho, že pevná spojenecká politika francouzsko-anglická dává Německu větší možnost k hospodářské rekonstrukci, k mírnějšímu vyřešení otázky reparační a vůbec ke klidnějšímu politickému vývoji v několika příštích letech. Mluví se mnoho o isolaci Francie, zejména v různých kruzích protifrancouzských. Chtěl bych upozornit na to, že je to neporozumění dnešní skutečné politické situace v Evropě. Jsou to právě také některé kruhy nejnacionalističtější ve Francii, které si této isolace také přejí.

Tento vývoj k větší politické volnosti obou stran je ostatně přirozeným: společná velká nebezpečí, jež spojence za války úzce spojovala, nyní čím. dál, tím více mizí a více se mezi nimi jedná o řešení otázek, v nichž zájmy obou jsou často nejednotné. Proto na rozpory, jaké se vyskytly na konferenci janovské, musíme býti stále připraveni; ale není třeba se obávat velikých roztržek a změn fronty. Různost zájmů jest přirozená; úkolem moderní politiky jest nalézti, přes tu různost, pravou shodu.

Není však pochybnosti, že různá příležitostná nová diplomatická seskupení, jež by tu a tam mohla vzniknouti, dojem nejistoty a nehotovosti evropských států budou jen zvyšovat. Tím více bude nutno zdůraznit za těchto okolností naši spolupráci se státy nám nejbližšími; nejen ve věcech obrany státu, ale také v diplomatickém jednání na konferenci a kongresech mezinárodních je tato spolupráce pro každého z nás nedocenitelná a přináší nám veliké mravní i materielní úspěchy.

Naše politika na tento okamžik byla, připravena právě prací minulých let, 'kdy si svoji posici zajistila a kdy si své alliance připravila. Nemá, co by měnila na svém poměru k Francii, Anglii nebo Itálii, na svém poměru k Německu nebo Rusku. Ve své dosavadní linii ke všem těmto státům bude pokračovati. Ale na možné události bude v každém směru připravena, (Sen. dr Heller [německy]: To všechno jsme slýchali také před válkou! Vždy jsme byli připraveni!)

Od posledních dvou let program těchto dvou politických proudů ponenáhlu se vypracovává a na konferenci v Janově již dost jasně vynikl. U nás dávalo se tomu výraz čas od času dotazy a útoky na naší zahraniční politiku, jíž bývala kladena otázka, zdali chce dělati politiku francouzskou nebo anglickou. Jedni mluvili o vasalství Francií, jiní vytýkali reakcionářství, jiní zase neradi viděli naši politiku ruskou. Nebyli jsme jim dosti ani rusofily ani dost frankofily. A byli jsme také označováni za germanofily. (Smích.- Hlas: A bolševici! Všecko je u nás!)

Konference janovská nás vybízí, abychom k těmto výtkám řekli několik definitivnějších slov. Vláda československá vždy odpovídala na uvedené výtky, že dělá politiku československou, (Výborně!)

Přímo skvělým dokladem toho všeho, co právě bylo řečeno, byla naše politika na janovské konferenci. Ta z kořene vyvrátila nevěcnou politiku domácích odpůrců.

Kdo aspoň trochu rozumí principům mezinárodní politiky, neptá se pouze, s kým ten neb onen stát jde, nýbrž postaví si především otázku, jaké a kde jsou zájmy státu a které jsou principy, podle nichž provádí svoji zahraniční politiku. Tradicí našeho národa byl vždy demokratism a pokrok politický a sociální. Zachováme si tuto tradicí. Zájmem naším jest, aby byly dodrženy a uplatněny mírové smlouvy, aby zjevní nebo skrytí nepřátelé našeho státu nemohli pokrytecky zneužívat hesel pokrokovosti a demokracie k rozsévání nových sporů v Evropě a k rozbíjení základů tohoto státu, aby nové Rusko co nejrychleji spolupracovalo na politické i hospodářské rekonstrukci Evropy a abychom se nevrátili k systému předválečného šíleného zbrojení, jenž vedl k válce světové. Stejně je také naším zájmem, alby národnostní minority v jednotlivých státech, dosáhly té míry svobody, která je se zájmy státu slučitelná a která umožňuje dobré vztahy mezi státy.