Předseda: Prášek.

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr. Soukup.

Zapisovatelé: dr. Přikryl, Löw.

119 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministerský předseda dr. Beneš; ministři: Černý, Staněk, Tučný, Udržal.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr. Šafařovič, jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Zahajuji schůzi.

Udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. dr. Hilgenreinerovi a dodatečně pro schůzi včerejší sen. Cholkovi.

Sen. tajemník dr. Šafařovič (čte):

Tisk 1352. Návrh sen. Petříka a soudr. na změnu a doplnění zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 Sb. z. a n., o obnově drobných zemědělských pachtů.

Zápisy o 116. a 117. schůzi senátu Národního shromáždění republiky československé byly vyloženy podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádné písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy ty za správné a dají se do tisku.

Místopředseda Kadlčák: Přikročuji k projednávání denního pořadu.

Prvním bodem jest

1. Pokračování v rozpravě o prohlášení ministerského předsedy a o naléhavých interpelacích stran sankcí proti Německu. Tisk 1328 a 1329.

Ke slovu přihlášeni jsou dále tito řečníci:

Proti: sen. Jesser, Průša, dr. Heller. Pro: sen. dr. Brabec, Zimák, Trčka, Klofáč.

Uděluji slovo prvnímu řečníku proti sen. Jesserovi.

Sen. Jesser (německy): Slavný senáte!

V řeči pana ministerského předsedy zdá se mi jedno místo zvláště pozoruhodným. Zní: "Výrazem nedůvěry je také péče o národnostní menšiny a snaha omeziti hospodářskou nezávislost malých států utvořením větších oborů hospodářských zájmů". Těmito nedůvěřivými státy jsou zdánlivě Anglie a Itálie, o nichž pan ministerský předseda řekl, že chtějí rychle a násilně zrušiti tradice války, kdežto jeho sympatie zdánlivě se obrací k francouzskému směru, který chce odbourávati válečnou psychologii jen krok za krokem. Mnohem ostřeji než v řeči pana ministerského předsedy projevuje se francouzské pojetí v řeči francouzského posl. Tardieu, jíž měl dne 23. května. Lituje, že čistě materialistická anglosaská these, že svět musí se říditi výlučně dle hospodářských hledisek, dosáhla souhlasu veškerého finančního světa. Tato, these vede však logicky k požadavku revise mírových smluv, které daly Evropě její nynější hranice. Lloyd George však dal dne 24. května zřejmě na jevo, že se ze státních poměrů, jež utvořily mírové smlouvy, nikterak netěší, neboť, praví, jest jedním z nejnešťastnějších výsledků války, že vytvořen byl nationalismus opravdu obmezený, který poznáváme podle toho, že stanoví celní sazby, jež omezují veškerý obchod.

Lloyd George trvá tedy na přesvědčení, že to, co pan ministerský předseda označuje jako hospodářskou nezávislost malých států, je obmezeným nationalismem, nešťastným výsledkem mírových smluv. Není nemožným, aby Lloyd George toto své mínění pravděpodobně také vyslovil panu ministerskému předsedovi. Zdá se, že Lloyd George především usiluje o obnovení bývalé hospodářské jednoty bývalého rakouského mocnářství. Je samozřejmé, že by podobná forma hospodářské jednoty měla za následek ohromné sesílení politického postavení Rakouska a Maďarska, zároveň však také oslabení převládajícího postavení Československa. Pan ministerský předseda mluví o udržení hospodářské neodvislosti, míní však udržení politické nadvlády ve Střední Evropě. V každém případě byla naše kritika pochybené hospodářské politiky vládní ospravedlněna tím, že Lloyd George klade dnes tentýž požadavek, který jsme vždy kladli, a míním, že nikoliv my, kteří jsme byli pojmenováni destruktivní oposicí, jsme zde vedli destruktivní politiku, nýbrž vláda a většina. Jelikož nelze se domnívati, že by směrodatní činitelé jednali v úplné neznalosti následků takové hospodářské politiky, musí zde býti směrodatnými jiné důvody, a tyto důvody lze poznati z různých projevů českých ministrů, zvláště vůči průmyslníkům, kteří si u nich stěžovali na následky hospodářské politiky; neboť se jim vždy říkalo, že hospodářská krise je jen přechodnou, neboť shroutí-li se Německo, že pak odpadne konkurence, pak že především hospodářské znovuvybudování Ruska přes Polsko připadne zvláště průmyslu československého státu. Vzpomínáme si zde na slovo ministerského předsedy, jehož použil vůči jednomu francouzskému tazateli, a jež zní: "Dvě pětiny veškerého našeho obchodu děje se s Německem. To je příliš mnoho,to je nebezpečné, zvláště vůči Německu, jež vidí v úpadku jedinou záchranu ze své nesnáze." To bylo tehdy v souvislosti se známými vlivy, které měl Hodáč na úpravu hornoslezské otázky. Pánové z. vlády budují tedy svou naději na hospodářském skroucení Nemešká, na zubožení 60 milionů lidí. Myslím, že tato chyba, ke které se zde vláda již jednou přiznala, dokazuje, jak špatně jedná, neboť zamýšlené zničení financí a hospodářství německého Rakouska a Maďarska trpce by se vymstilo na našem vlastním hospodářství a míním, že se také Němcům nepřátelská finanční, průmyslová a agrární politika uvnitř státu musí vymstíti rovněž také na státě samotném. A ptám se, které pojetí je sobečtější? Domněle materialistický anglosaský směr, který, třeba ve vlastním zájmu, odvrátiti chce od mas střední a východní Evropy hrozící bídu, nebo zdánlivě idealistický směr francouzský s jeho družinou, který stojí nepřátelsky proti těmto snahám, protože se strachuje o politický a národnostní zisk, jejž mu přechodná a příznivá konjunktura světové politiky hodila do klína.

Bylo by užitečným, připamatovati dnes na to, že naše pochybnosti o věčnosti této příznivé světové konjunktury politické vyvolaly jen, posměch. Byli jsme nazváni illusionisty, když jsme poukazovali na neproveditelnost dlouho trvajícího vyloučení Německa ze světové politiky a když jsme radili k tomu, aby s Německem byly udržovány nejen samozřejmé korektní styky, nýbrž aby se tyto styky staly také přátelskými. Marné bylo všechno poukazování na zákony pro život tohoto státu, jež předepsala příroda a hospodářství. Naopak, v novoročním poselství presidentově z roku 1919 a později ještě dost často byl líčen úkol Československa jakožto jednoho článku v železném řetězu okolo Německa. Také těmito výstrahami dalo se nám za pravdu, a nikoli většina, nýbrž oposice zastupovala pravé zájmy národů tohoto státu. A dnes? Dnes sice zapírá, pan ministerský předseda, že je krise aliancí, připouští však, že existují spory mezi Anglií a Francií; chce jen vzbuditi dojem, že tyto spory nemají zvláštního významu, škoda jen, že sám musel přiznati ohromný zásadní rozdíl v pojetí nové úpravy evropských poměrů. Tardieu byl otevřenějším, pojmenoval dítě pravým jménem: revise mírových, smluv jako vůdčí motiv materialistického směru anglického, žádná revise jako vůdčí motiv politiky francouzské. Dohoda ještě trvá, neoddáváme se nikterak falešné naději, že bude v dohledné době zrušena. Také jsme pevně přesvědčeni, že Anglie nebude prováděti žádné Němcům nepřátelské politiky. Ale jedno můžeme tvrditi za každých okolností, že totiž Anglie nikdy nestrpí, aby Francie dosáhla kontinentální nadvlády, která by vždy musela býti také hospodářskou nadvládou. O tom učinil jistý americký národohospodář několik velmi dobrých poznámek; praví, Poincaré'ova politika je srozumitelnou z houževnatě sledovaného plánu, učiniti Francii vojensky a hospodářsky pánem Evropy, k čemuž je odtržení Rýnských zemí od Německa a obsazení Ruského území hlavním, prostředkem. Jistý francouzský národohospodář připojil k tomu tato slova: Když anglický zahraniční úřad po tři poslední roky všechno vynaložil, aby Francouzům zabránil v obsazení Ruského území, tu přiměla ho k tomu nejen nesobecká mírumilovnost; Anglie nerozbořila německou hospodářskou budovu s ohromnými obětmi k tomu účeli, aby dovolila, by na jejím místě na druhé straně Kanálu se vzmohl ještě strašnější sok. Také jeden z nejhorších nevraživců

proti Němcům, známý spisovatel románů Wells, který také ve světové válce význačně spolupracoval v protiněmecké propagandě, vyjádřil drasticky anglické pojetí: Ponecháme-li Francii, aby své ctižádostivé velikášské plány dále sledovala, pak je konec vývoje: Francie jako jediný pozůstalý, jako kohout na hnojišti všeobecného setlení. Půjde o světovládné postavení Anglie, stane-li se Francie pánem kontinentu.

V službách této francouzské myšlenky stojí státy Malé Dohody, které mají především, jak to stálo přec i v novoročním poselství, Německo přidržeti, pak ale mají tvořiti most k Rusku, ovšem k povolnému Rusku. Hlavní oporou v této budově je Polsko, o němž Nitti, italský ministerský předseda, mluví jako o nepleše. Tomuto státu, který mezi svými 31 miliony obyvatel čítá jen 18 mil. Poláků, podařilo se velké umění učiniti si nepřátele nejen z Němců, ale i slovanských sousedů. Kdokoliv bude panovati v Rusku, ať bolševici nebo menševici nebo snad car, bude vždy považovati a pociťovati Polsko jako nepřátelskou přehradu, kterou třeba strhnouti buď dobrovolným vřazením Polska do nového systému, nebo případně násilím. Každý spolek s dnešním Polskem je zároveň nepřátelstvím proti Litevcům, Bělorusům, Ukrajincům a Velkorusům, je akcí nepřátelskou Slovanům. Může to srovnati český národ se svým slovanským svědomím, aby tomuto Polsku zaručoval ony hranice, jež obdrželo v mírové smlouvě, která vykrojuje ohromné kusy z těl jiných slovanských národů? Co potom, když padne tato polská přehrada? Kdyby se výstraha Lloyd George před Rusy a Němci dohnanými k zoufalství měla státi pravdou? Pak je i pro československo otázkou, jaké pak zaujme stanovisko. Neboť padne-li hlavní opora z versailleské mírové smlouvy, samostatné Polsko, pak je samozřejmě také pro Československo dána jiná situace.

Hospodářská rovnováha, která byla v pařížských, mírových smlouvách založena domněle na mnoho desítiletí, je již porušena. Předpoklady pro nové státy ve střední a východní Evropě staly se jinými, československo stojí před rozhodnutím: připojiti se k francouzskému směru strnulého trvání na písmenech mírové smlouvy nebo připojiti se k anglicko-italskému směru rychlého zboření překážek ozdravění světa. Chce-li dělati pan ministerský předseda jen československou politiku, pak se musí připojiti k druhému směru. Rád bych zde zvláště zdůraznil, že připojení ke druhému směru nevyžaduje od něho nikterak, aby se zřekl celosti a svrchovanosti tohoto státu. Vyžaduje jen hospodářské, politické a národnostní přizpůsobení ke středoevropským poměrům, a. sice k poměrům, které stvořila příroda a nikoli ke středoevropským poměrům, které zkonstruovali skutečnosti nepřátelští mudrlanti. Konstruovanou je však ona střední Evropa, nebo, poněvadž je toto slovo zakázáno, ona centrální Evropa, jejímž hlavním městem má býti Praha, to znamená, ona centrální Evropa, ve které 80 milionů Němců má býti přímo a nepřímo kontrolováno nikterak homogenní slovanskou menšinou, v připojení ke Francií. Když smlouva Rapallská obnovila přirozené společné zájmy mezi německým národem, a hlavním slovanským národem, které trvaly od doby Hansy, pak se bude jako další důsledek této smlouvy především Rusko snažiti, aby atlantické západní státy zatlačilo od vlivu ve střední Evropě a aby je vytlačilo z okruhu středoevropských hospodářských zájmů. Neboť Rusko potřebuje silné a svobodné Německo, aby na západě bylo kryto pro svou asijskou politiku. Proto přes veškerou lásku ke Slovanstvu musí býti zapřísáhlým nepřítelem všech států, kteří stojí nepřátelsky proti těmto životním zájmům tím, že střední Evropu politicky a hospodářsky desorganisují a tím seslabují. Podobná desorganisace je balkanisování, kterému vděčíme za těžkou hospodářskou krisi, jitři ve národnostní boje a nesmírná vojenská břemena. Jedinou organisací střední Evropy, jež se srovnává s přírodou, je taková organisace, že svobodné samosprávné národy na ochranu svých velkých hospodářských a kulturních zájmů dobrovolně se seskupí v komplexy států vyššího řádu. Jsou zde jen dvě možnosti: Buďto budou uznány přirozené a historické skutečnosti této životní pospolitosti, to znamená, nerozlučitelné vzájemné vztahy území ležících mezi Východním mořem, a Adrií, nebo budou úmyslně zrušeny. V prvním případě lze dojíti ke snesitelnému životu vedle sebe a ke smírnému závodění, v druhém případě musí býti veden boj tak dlouho, až jedna z bojujících stran bude poražena. Ale to je vítězství, které vždy bude vítězstvím Pyrrhovým.

Česká oficielní politika dopustila se chyby, že cenila přechodnou konjunkturu světové politiky výše než tuto životní pospolitost, přírodou danou a proto jedině možnou. Italský ministerský předseda Nitti charakterisoval dle mého náhledu zcela správně skutečnost, když praví: "Není těžko prorokovati, že dříve nebo později se Rusko znovu vzchopí a že Německo přes všechny pokusy je odloučiti a jeho jednotu zlomiti bude ve 30 až 40 letech, nejsilnějším národem centrální Evropy." Co se pak stane s Polskem, které si troufá rozlučovati dva národy, které počtena jako v jiných oborech představují nejmocnější síly kontinentu v budoucnosti? Míním, že by na tuto budoucnost měli mysleti také vůdcové tohoto státu. Smlouva Rapallská zajisté připravila panu ministerskému předsedovi ne jednu nepříjemnou hodinu. Je příznačno, že přes to, že je přívržencem francouzského směru, jak jsme v posledních dnech slyšeli, uzavírá již samostatné obchodní smlouvy s Ruskem. Zajisté bude stále více mysleti tak jako Lloyd George, jenž řekl 27. dubna: "Jen slepý může se domnívati, že jakoukoliv kombinací mohou býti udržovány v šachu dva velké národy, které representují dvě třetiny Evropy." Ale pan ministerský předseda je přirozeně zajatcem své minulosti. Provádí sice československou politiku, ale takovou politiku, která se shoduje s francouzskou politikou strnulého trvání na mírových smlouvách a na pomalém odbourávání válečné psychologie. V českém, lidu se však přece začíná pochybovati o bezpodmínečné správnosti politiky ministerského předsedy. Přede vším z těch kruhů, které se činně zúčastňují výdělečného života, jako zaměstnavatelů nebo dělníků, zazněla výstraha: Naše poměry podobají se mnohem více poměrům Anglie nežli Francie, proto měli bychom, také podporovati anglické metody a záměry. Mimo to nic není význačnějším pro psychologii českého lidu jako článek v "Obchodních Listech". V něm se praví, že redakce vyslovuje odvážné slovo, že rakousko-uherské následnické státy jsou pro nás přirozeným a hospodářským trhem. Jak musí být národ zmaten, když redakce považuje zjištění takové prosté samozřejmosti ještě dnes za odvážlivost?

Hospodářská krise, kterou dnes trpíme, je velice bolestnou a je praktickým národohospodářským kursem. Ministr obchodu kdysi kázal o nutnosti zmenšení průmyslu a o převýchově dělníků. Nuže, pánové, průmyslníci již začínají s odbouráváním, zřizují v Uhrách, v Polsku, v Jugoslávii a v Německém Rakousku, ba dokonce v Německu továrny, s jejichž výrobky dělají konkurenci průmyslu své vlasti.

Tak zřídila největší továrna na klobouky v Československu, firma Hickl v Novém Jičíně, velkou, továrnu na klobouky v Ratiboři a chce domácí továrnu udržovati jen na tolik, jak se jí to zdá pro domácí trh. nutným, dále uvádím firmu Jindřich Klinger, která již staví v Maďarsku velkou továrnu; také jiné firmy to již dělají, i naše sklárny se stěhují ze země. V roce 1923 bude výnos daní neobyčejně menší, a tu bych rád upozornil při této příležitosti na katastrofu, jež nastane pro obce. Pánové, když základ výdělkové daně bude tak špatným, tak zuboženým, kde potom vezmou obce peníze na své potřeby? Jak máme nésti ohromná břemena militarismu, když provedení sociálního pojištění a stabilisace úřednických platů je naprostou nutností, neodkladnou věcí? Jak však bude vypadati základ daní v následujících letech, když se podniky uzavrou nebo dokonce vystěhují? A nyní se táži, kam mají tedy jíti dělníci, aby následovali rady ministra, aby se naučili něčemu jinému? Ministr zajisté by si získal vděk vlasti, kdyby pojmenoval dělníkům onen druh průmyslu, který bude v nejbližší době schopným takového vývoje, aby mohl přijmouti statisíce nezaměstnaných. Přetvoření státu s tak vysloveným vývozním průmyslem jako jest československo na stát méně průmyslový bylo by jen tehdy možným, kdybychom zde měli extensivní zemědělství, kdybychom mohli zpět převésti větší množství dělnictva na zemědělství k tomu účeli, abychom toto zemědělství učinili intensivním; ale naše zemědělství je velmi intensivní, nemůže prostě tyto massy dělnictva pojmouti. Zpětný proud větších mas k polnímu hospodářství je v tomto státě vyloučen. Nuže, připouštím, že by v mnohých českých vrstvách byla proměna na méně průmyslový stát žádoucí snad z českých národnostních důvodů, neboť snad by se dalo toto vystěhovalectví dělnictva utvářiti tak, aby postihlo převážně německý průmysl. Nescházely pokusy, náš německý průmysl dovedl by o tom vyprávěti. Zde se však znovu ukazuje, že spojitost hospodářských poměrů je taková, že násilným opatřením, paragrafy a nařízeními nelze ničeho dokázati. Dělníci se stěhují, ale nejen Němci, také český dělník se dnes stěhuje, a jaká ironie, stěhuje se právě z německých krajin! Má své důvody, že máme dnes tak četné české dělníky v německém území; to má svou příčinu v tom, že německé pohraniční území je průmyslově tak veliké, že bylo pro domácí německé obyvatelstvo příliš velikým. To znamená, že domácí německé obyvatelstvo nebylo s to, aby všechny potřebné... (Sen. Hladík: [německy]: To je falešné, dělníků bylo v německých průmyslových územích dostatek, ale němečtí podnikatelé našli v českých dělnících levnější pracovní sílu!) Zajisté, to hned připouštím, ale přes to je pravdou to, co jsem řekl. Vezměte dnes uhelné území! Tam byste sotva našli takové množství německého dělnictva, abyste mohli v uhelném revíru sami dolovati. Proto přišlo toto velké přistěhovalectví českých dělníků do tohoto území. Nuže, pánové, jsme toho mínění, že toto vystěhovalectví, vezmeme-li to tak, v jistém ohledu nám Němcům nemůže býti nikterak nepříjemným, ale o tom nemluvme. Nechci mluviti o národnostní stránce, chci se zabývati jen stránkou hospodářskou. Skutečností je, že vystěhovalectví neomezuje se pouze na Němce, nýbrž že se samozřejmě přenáší také na Čechy.

Míním, jen, že právě jako hospodářská rozervanost světa vynutí revisi mírových, smluv, tak že také vynutí revisi českého hospodářství a tím též revisi české zahraniční politiky, a pak teprve bude dle mého náhledu možná také revise české vnitřní politiky, obzvláště pokud se týká poměru k Němcům v tomto státě. Ještě nejsme tak daleko a rád bych při této příležitosti upozornil na slovo pana ministerského předsedy v jeho replice. Je význačné pro trvání českých mass na národnostním dogmatu. Ministerský předseda mluví ve své odpovědi o tom, že stát byl nucen vzíti německé území do Československa, protože ho bylo potřebí. Nyní praví, že vzniká z toho pro něho požadavek, důsledek, že musí uspokojiti Němce, pokud jde o jejich práva. Neříká "pro stát a pro vládu", říká pouze: pro sebe, pro svou osobu. Zdá se, že se neodvažuje mluviti jménem českého lidu.

Tato revise hospodářské politiky musí přede vším začíti zastavením uzavření vůči Německému Rakousku a Maďarsku, bezodkladným obnovením staré hospodářské pospolitosti. Nebo chceme snad skutečně čekati, až se jiné státy částečně nebo úplně obrátí na cizí trhy nebo dokonce přejdou k průmyslovým samozásobitelům a tím nám budou samozřejmě dělati ohromnou konkurenci a způsobí nezaměstnanost? Kde ještě kromě toho, na př. Německé Rakousko a Maďarsko, dopravními poměry jako Dunajem a centrální polohou k blízkému východu jsou neobyčejně ve výhodě proti zeměpisné poloze Československa!

Zcela pochybeným však je počítati s pádem Německa. Za prvé proto, poněvadž je nepravděpodobný, protože se ho Anglie a Francie bojí jako ohně. A tu bych při této příležitosti rád uvedl fakt, který nedávno uveřejnil jistý americký bankovní úřad. Vývoz v britské světové říši - beru zde všechny jednotlivé části světové říše dohromady - v roce 1920/21 poklesl skoro o 40%, vývoz Severní Ameriky rovněž asi o 40%, kdežto vývoz Francie poklesl jenom o 20%.

Za druhé však je tato naděje na pád Německa pochybena přede vším jiným z této příčiny: Připusťme, že by Německo skutečně padlo a že by se nemohlo dále zúčastniti světového hospodářství; pak bylo by přirozeným, následkem, že na zmenšeném nyní světovém trhu, jelikož také Rusko je vyloučeno, vznikla by mezi jednotlivými konkurenty - smím-li tak říci - ještě větší tlačenice. A kdyby dnes Francie skutečně obsadila Ruské území, pak neobsadí tohoto území, aby zastavila průmysl, nýbrž, aby z výtěžků tohoto průmyslu pro sebe dosáhla výhod, jedním slovem, pak máte konkurenci tohoto velkého území teprve na krku. Míním tedy, že theorie o pádu Německa nebo Rakouska nebo Maďarska jako předpoklad pro český vzestup je právě tak pochybená, jako byla theorie anglická, jež si dělala velké naděje na ztroskotání Německa, s tím výsledkem, že je dnes nezaměstnanost v Anglii obrovská. Míním tedy, že potrvá stará pravda: každý může koupiti jen tolik, kolik může prodati, to jest, každý kupec - a konečně je přece každý stát se svým hospodářstvím kupcem - má největší zájem na tom, aby jeho zákazníci měli prostředky k nákupu, a to mohou jen tehdy, když sami mohou mnoho prodávati, ať je to jíž zboží, nebo mohou-li dobře zpeněžiti svou pracovní sílu. A proto, vážení pánově, že se v mírových smlouvách jednalo proti této základní pravdě, proto se svět vyšinul ze své dráhy.

Mohu své vývody ukončiti jen tím, že dáváni vládě dobrou radu, aby dosavadní politice učinila konec jak v politice zahraniční tak v politice vnitřní. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr. Brabcovi.

Sen. dr. Brabec: Slavný senáte! V Janově se měla podle prohlašovaných úmyslů konati hospodářská mezinárodní konference, která měla za účel hospodářskou rekonstrukci Evropy, a nalézti prostředek, jak by se sjednala znovu atmosféra vzájemné mezinárodní a obchodní důvěry. Ale ve skutečnosti ta konference byla spíše konferencí politickou a jejím, hlavním účelem bylo vyřešiti otázku Ruska.

Rozvrácené Rusko nedá Evropě přijíti ke klidu, ba ani ne ostatnímu světu. Zástupci sovětské republiky se domáhají pomoci hospodářské slovy, ale zdá se, že jim jde o něco jiného, že jim jde o udržení se při politické moci. (Sen. Matuščák: A nám také!) Ano. Není žádné námitky, já vám řeknu více, že vyčerpali své hotovosti a poklady Ruska, že jsou po případě aspoň blízcí toho vyčerpání, a poněvadž jsou prozíraví, starají se včas, aby půjčkami si opatřili nové hotovosti a nové poklady. My jim je máme dáti. Jim se více jedná o kredity, o hotové peníze, které bychom jim měli dáti, a já nevím, jestli bychom dávali úvěry lidem, kteří se s námi tak zásadně v názorech na správu státní, na hospodářský systém rozcházejí.

Jestli se mluví o otázce uznání sovětů de jure, tedy ovšem, béře-li se to se stanoviska právnického, je to pojem rázu dosti pochybného, žádá-li někdo ode mne, abych jej uznal de jure, a já to nechci prohlásiti, ale naproti tomu od něho žádám, aby on uznal, že je mně z dřívější doby dlužen, nebo že přejímá dluhy a závazky svých předchůdců, tedy zdá se mi, že jest v tom cosi nelogického, československá republika na příklad nechce vlastně ničeho od Ruska; ovšem otázka soukromého vlastnictví jest pro nás otázkou kardinální a její uznání Ruskem, jest vlastně předpokladem veškerého hospodářského styku.

Tedy přirozeně, když to tak posuzujeme, pak koho neuznávám de jure, od toho vlastně nemohu žádati, aby uznal nějaké své závazky, poněvadž, buď jest to právnická osoba a já ji za takovou uznávám a pak od ní mohu navzájem žádati převzetí závazků a uznání dluhů, ať již vlastních nebo po předchůdcích; nebo někoho de jure neuznávám a pak s ním vlastně nemohu vejíti v právní styk. Nemohu od něho chtíti, aby on si mne zavazoval za nějaký dluh a aby uznal nějaké závazky. To by nemělo také žádnou cenu.

Mluví-li se však také o uznání de facto, tu je potřebí poněkud se zamysliti, jaký to jest pojem. Faktum je faktum, něco, co se děje nebo co trvá. Uznání de facto se může státi konkludentním činem, na př., přijmeme-li od někoho prohlášení, že uznává vůči mně svůj dluh, nebo, jak zde v tomto případě se jednalo, spíše dluh svého předchůdce. Tím však v podstatě děláme něco, co jest velmi podobno uznání de jure, jenže je nečiníme formálně, slavnostně, a to má určitý mezinárodní význam. My nechceme a nemůžeme formálně a slavnostně prohlásiti uznání sovětů jako representace Ruska, poněvadž vidíme a jsme přesvědčeni, že jest to vláda jenom několika lidí, kteří se násilím, zmocnili politické moci. Avšak to by konečně tak nevadilo. To se dělo také někde jinde (Hluk. Sen. Matuščák: To je směšné, takhle mluviti o Rusku!), ale vůči 100,000.000 ať je jich tam 600.000, kteří se zmocnili té politické moci pomocí a penězi válečného nepřítele. (Souhlas u českých senátorů. Hlasy: Tak jest!) Tedy podle našeho pojmu o mezinárodní, národní a státní morálce zmocnili se té politické moci zrádci. To je to, co nám brání, abychom zrádce slavnostně, formálně uznávali za oprávněné representanty státu a národa znásilněného a zotročilého. (Hlasy: Tak jest! Sen. Matuščák: Vy je ještě uznáte!)

Ale je tu fakt a to je to, co snad myslíte vy, pane kolego, že tito vládcové tu jsou, ale že v národě ruském není dosti sil, aby se jich zbavili, aspoň ne v tomto okamžiku, že však to bude ještě dlouho trvati, než k tomu dojde. Doufáme však, že k tomu přece dojde. Ale fakt je něco, s čím je potřebí počítati a s čím. je potřebí nějak se vypořádati, ovšem tak, abychom si nezadali na své cti a své budoucnosti a do budoucnosti nečinili nemožnou součinnost s příštími vládci, s příštími státními činiteli ruskými, kteří přijdou po těch nynějších, které přijímáme pouze jako faktum, poněvadž jinak je uznati nemůžeme, jelikož oni mají základní, různé nazírání, a to jak co se týče státního a světového pořádku, tak co se týče hospodářského systému. My se s nimi nemůžeme shodnouti. (Sen. Matuščák: Budete k tomu nuceni! - Výkřiky: Oho! Oho!) Až budeme nuceni... (Sen. Matuščák: Budete od Ruska chleba žebrati ještě, ta doba přijde, nebojte se!) Pak přestává filosofie. Ale abychom přišli k tomu hospodářskému. (Výkřiky sen. Matuščáka.) Pane kolego, poslechněte, co vám říkám, možná, že vám to prospěje. (Sen. Matuščák: Neštvete proti slovanskému národu!) Vždyť já neřekl ani slova. (Sen. Matuščák: Vždyť Rus je také Slovan. - Sen. Klofáč: Od kdy pak jste, pane kolego, Slovákem? - Sen. Matuščák: Od kdy vy jste byl Rakušákem. Chodil jste do německé školy. - Sen. Klofáč: Od kdy jste byl Slovákem-? Vy jste byl Maďarem, ještě roku 1918. - Sen. Matuščák: Vy jste byl Rakušák. - Výkřiky: Matuščáka si dáme do špiritusu!)