Rusko bylo ohromnou revolucí, která se tam dělala, a velikým převratem společenským, politickým a hospodářským ve své dosavadní organisaci naprosto rozvráceno a přestalo proto vyráběti a dodávati Evropě i ostatnímu světu. - Celý svět byl však zvyklý se surovinami a produkty ruskými počítati. Těch nyní nedostáváme.

Scházejí nám zemědělské produkty, obiliny a suroviny a nemůžeme také navzájem dodávati, zejména ne na úvěr, ani vlastně nevíme teď, jestli by nám tam to zboží naše mohli potřebovati a odebrati. Jak se zdá, jsou poměry tak strašné, že lidé nemají možnosti vůbec něčím se zásobiti. V Rusku je zaveden docela jiný hospodářský systém, je-li to vůbec systém, podobá se to spíše anarchii. Poněvadž se tam neuznává soukromý majetek, tedy ani soukromý majetek cizinců taní nepožívá jistoty, a tu je ta otázka, jak tuto hroznou situaci rozřešiti. Je viděti, že Evropa, hlavně Evropa, nemůže býti bez hospodářského Ruska. O tom myslím, že nebude žádného sporu mezi námi. Tento skutečný stav nás nutí, abychom nějakým způsobem, obnovili skutečné obchodní styky s Ruskem, ať je tam vláda jakákoliv. (Tak, tak!) Vidíte, že se v něčem shodnouti můžeme. Konečně i s docela nekulturními národy v nejtemnějších dílech světa bylo obchodováno a velmoci a státy s nimi obchodovaly a zakládaly tím způsobem svoje bohatství a svoji politickou moc, namnoze světovou. Budou-li tu tedy pouze ryze a fakticky obchodní styky se sovětským Ruskem pěstovány, bude to jenom důsledek těch faktických poměrů, které jsou okamžitě pro nás nezměnitelný a jistě není to nic, čemu bychom se mohli a měli vůbec stavěti na odpor. A to je to uznávání de facto. Tak bychom si to představovali. My jsme tu svojí celou situací a polohou nuceni k určitému hospodářskému jednám. Jen jediný stát na světě, který mohl zaujmouti stanovisko k této věci docela odchylné, jiné a nezávislé, jsou Spojené severoamerické státy, pravda, ale přes to není u nás možná analogie. To, co oni dělají, my nemůžeme napodobovati.

Položíme-li si tedy otázku, zda jsme měli jíti do Janova anebo ne, je těžko říci, že ne. My jsme tam museli jíti, abychom zůstali v určitém, kontaktu, abychom zůstali v tom nutném mezinárodním styku, poněvadž jiní by nás mohli předejíti a při té známé chuti k navazování styků hospodářských i právních jistě by to byli také učinili, bylo by tam využito naší nepřítomnosti na náš úkor. Tedy po té stránce myslím, že se nestala žádná chyba, že jsme na janovskou konferenci šli, a naši zástupci jistě, jdouce na janovskou konferenci, nedělali si žádných ilusí a proto také nemohli býti zklamáni.

Oni podle zprávy, kterou nám pan ministerský předseda podal a kterou jsme již během konference četli, dosáhli, čeho mohli, a doufám, že si v ničem nezadali. Přirozeně, radosti z těch výsledků neměli a my také jich nemůžeme mít, ale byla vykonána povinnost z nutnosti, plynoucí z dané situace. Tak já bych se díval na věc Janovské konference.

Avšak řekl jsem, že to byla konference politická, a sice velmi politická, a proč zástupci sovětů tam přišli a uplatňovali tam... (Sen. Matuščák: Svůj program!) Ano, já jim neupírám, že mají program, jenom nevidím, že by jej tak přímočaře prováděli. Oni tam přišli a uplatňovali své určité názory politické, sociální a hospodářské a domáhali se toho uznání de jure, ale vedle nich - a tu přicházím k jiné otázce - učinili pokusy o rozvinutí otázek politických a také etických (Sen. Matuščák: Tu politiku ani Lloyd George neodmítal), a to je věc, která byla namířena přímo proti mírovým smlouvám. Ovšem také snahy různých delegátů byly proti mírovým smlouvám namířeny, ale to jsou věci, které nás musí zvláště zajímat, poněvadž se nás velmi blízko dotýkají.

Teď přicházím k předmětu, o kterém bych rád při této příležitosti poněkud promluvil, poněvadž jej znám z vlastního názoru a poněvadž již tady o něm několik pánů se strany německé učinilo zmínku; jsou to totiž konference, které se konaly v Ženevě, pak ve Vídni, a po nich konference v Bruselu a v Mnichově, týkající se zejména otázky, která je také obsažena a normována v mírových smlouvách, otázky ochrany menšin, ovšem všech, nejen národnostních, ale také náboženských, rasových i jiných. Ale zde šlo hlavně o ochranu menšin národnostních, a tu musím konstatovati, že je pozorovati v řadě našich dřívějších válečných odpůrců snahu zvrátiti mírové smlouvy nebo je aspoň podstatně změniti, zkrátka odčiniti to, čeho bylo mírovými smlouvami docíleno, čeho my jsme docílili, specielně tyto státy obnovené nebo státy nově vzniklé na bývalé půdě Rakousko-Uherské říše. Tito odpůrci mírových smluv pracují i ve státech dohodových a navazují tam styky s kruhy, které stejně nebo podobně smýšlejí, které jsou jim svým smýšlením příbuzné a uvádějí takovým způsobem v pochybnost pevnou víru v mezinárodní pořádek, mírovými smlouvami zaručený.

Mně nenapadá dělati za to komukoli nějakou výtku, já to nalézám psychologicky docela pochopitelným u těch odpůrců mírových smluv, ale považoval bych to za velikou chybu a za velmi nebezpečné, kdybychom my ostatní, kteří svou existenci, svou samostatnost a neodvislost děkujeme těm mírovým smlouvám, nevěnovali pozornost této činnosti našich odpůrců, kdybychom zavírali před tím oči a chtěli se dáti ukolébati bláhovou myšlenkou, že velmoci, které ty mírové smlouvy stvořily, také se postarají o jejich obhájení a provedení. My máme povinnost hleděti, aby to, co bylo sjednáno v Paříži, bylo provedeno a dodrženo. To není naprosto z nějakého nepřátelství nebo nenávisti, ale pro nás za dnešní doby "mírové" smlouvy znamenají určitou pevnou basi, kterou když opustíme, tedy nevíme, kde na té nakloněné ploše bychom se zastavili.

Politický život národů je dosti měnivý. Není vyloučeno - a byli jsme toho svědky v Janově i jinde, že se vyskytly nové zájmy těchže států, které ty mírové smlouvy dělaly - že budou nabývat nových názorů o svých zájmech, a tu je na nás, abychom učinili, čeho je třeba na obhájení a udržení mírových smluv, abychom dokázali všem těm, kteří je tehdy smluvili, že nemůžeme od nich ustoupiti a že je to také jejich zájem, a že ohrozí-li nějakým způsobem naši existenci, uvrhnou znovu celou Evropu, zejména střední, v chaos.

A nyní co se týče kongresu Unie, Společnosti pro Svaz národů, který se bude konati v nejbližších dnech zde v Praze. I ten velmi úzce souvisí s naším předmětem debaty o janovské konferenci. Je to také mezinárodní konference a budou se tam projednávati věci, které zasahují do sfér různých států a budou tam různé snahy - to se rozumí - aby mírové smlouvy určitým způsobem byly revidovány nebo měněny. Již loni ve Vídni stal se v Jednotě společnosti pro Svaz národů určitý útok na náš stát. V té korporaci to byl první. Jemu předcházely obžaloby u Svazu národů. A pak následovala konference v Bruselu a známý výslech t. zv. svědků v Mnichově. A tu bych si dovolil říci - nechci naprosto rekriminovati, mně se jedná čistě jen o pravdu a fakta, jak jsou - že chceme-li mír, tedy čeho se máme vyvarovat a co může býti žádáno.

V našem novém, státě jeví se od prvého okamžiku, ve všech kruzích a ve všech směrech, jistá atmosféra netrpělivosti. A to nejen v těch kruzích minority; každý jakoby si byl řekl po té válce: "Už jsem trpěl dosti a nyní se chci míti dobře, nyní musím všechno, čeho si přeji, dostati, a hned." Ale to prostě nejde, to jsou nemožnosti. My jsme totéž dělali s pozemkovou reformou... (Sen. Matuščák: To dopadá špatně!) - vidíte, tady máte velmi drastický doklad. - My totéž dělali s různými sociálními opravami, a zároveň je to tak s národnostními požadavky minorit, a děje se to na škodu té věci samotné. Menšiny národnostní, které byly dříve vládnoucí... (Sen. dr. Wiechowski [německy]: S vámi společně!)...

Vy jste na naši vládu málo dali, dali jste nám tu a tam nějakého ministra krajana, anebo nejvýš ministra financí, aby udělal nepříjemné daně, tu vládu my známe. - Tedy menšiny národnostní, ty které dříve vládly, alespoň to mohu předpokládat, že to snad nebude sporným, zařídily si věci tak, že měly určité výhody, nechci říci nadpráví, abych se vás nedotýkal, vůči nám, to jest přirozeno každému lidskému tvoru i národu také. Následkem toho ony měly tedy určitý předskok před námi, před národy ovládanými, o tom nemůže býti žádné pochybnosti. Z toho plyne, že musíme od nich žádati, aby se svými požadavky přece poněkud čekaly, až jiní národové si nahradí, co jim bylo dříve odpíráno. (Sen. Meissner [německy]: školy byly postaveny za naše peníze!)

K tomu by bylo potřebí mnoho zákonů také školských. (Sen dr. Spiegel:Ty máte!) Neuspokojují nás dosud. Nesmíte zapomínati, že ti národové ovládaní čekali mnohem déle, že snášeli ústrky a bezpráví po celá staletí, myslím, že oni mohou býti nyní trochu netrpělivými a chtíti, aby se jim konečně stalo částečně po právu. Není pochyby, že my ještě nemáme některé naše české školství vybudováno relativně tak dobře, jako je má menšina německá. Myslím, že kdybychom tu věc podrobně probírali, že bychom došli k úplné shodě. (Sen. dr. Wiechowski [německy]: Jak můžete vážně hájiti, co se stalo v Praze s německými středními školami? To nemůžete vážně tvrditi! - Sen. Klofáč: Ale, pánové, zde máte cifry, nyní to studuji právě! Jen buďme objektivní, v celém světě není menšina tak opatřena jako u nás. Ale proč kouleti při tom očima? Vždyť se to může rozumně říci! - Sen. dr. Mareš: Máte v Praze 7 středních škol, kolik je českých? - Sen. dr. Wiechowski [německy]: Do školní budovy ve štěpánské ulici byla dána tabáková režie a školáci byli vyhozeni! Je to kulturní národ? V Praze bylo pro oba národy škol dosti a nám byly vzaty! - Sen. Klofáč: Ale, pánové, toho nám neříkejte, máme školu v Bílině ve stodole a, vy je máte v palácích, aspoň tyto hlouposti nepovídejte! To může říkat pouze demagog, my můžeme o těch věcech klidně mluviti!) Ale proto nebudete míti ani o jednu školu více ani méně. (Sen. dr. Mareš: Násilí a lež! Jaké vy máte ústavy a jaké my máme? Jen se na to podívejte! - Sen. Havlena: české děti jsou ze škol násilím vyhazovány!)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Pane kolego, zachovejte klid! (Sen. Meissner [německy]: To je do nebe volající!) Pane kolego, neračte vyrušovati! - (Sen. Klofáč: Do nebe volající! To přestává všechno, proti skutečné pravdě tak lhát, to přestává všecko! - Sen. dr. Spiegel [německy]: Co pak je to lhát? - Sen. Klofáč: Lhát je mluviti nepravdu, a ta se vás týká. Zde máte cifry, já vám je povím, na kolik dětí připadá u vás škola a na kolik u nás!)

Sen. dr. Brabec (pokračuje): Snad nepochybujte, že německý živel není u nás v naprosto žádném nebezpečí. (Sen. Klofáč k sen. Meissner-ovi: Koulíte zde očima, při tom! Vy jste profesor, pane kolego [k sen. dr. Spiegelovi], sám musíte vědět, že pan kolega Meissner nemá o tom ponětí a, říká "himmelschreiend"! Tady mám cifry!)

Tedy, pánové, německý živel u nás není v žádném, ani v tom nejmenším nebezpečí, ale to vy sami nevěříte, ten jest docela zabezpečen. Jediné, pánové, co bude podrobeno určitým změnám, jsou ony části národa našeho, které byly od nás odnárodněny. To jsou nesporné věci, že jste měli určitou expansivní sílu, že jste nám částečně odnárodnili mnoho lidí a my nemůžeme to snésti, abychom tyto odnárodněné živly nežádali zpět, poněvadž pro vás by byly obtíží - jsou to právě ty nejštvavější živly - a nám by mohly scházeti. Tedy v tom ohledu, jestli to považujete za nějakou agresivnost, mám za to, že to, co mi bylo někdy vzato, mohu žádat zpět a vzíti si to, když mám k tomu tu politickou moc.

Dále nelze, pánové, zapomínati, že hranice československého státu, a sice zejména země české, moravské a slezské, tak jak byly v mírových smlouvách, stanoveny, byly přijaty podle historických hranic. To nejsou žádné hranice národnostní, a co v těch hranicích jest, to nám patří od staletí a my musíme na tom trvati, aby to zde zůstalo a aby se to přizpůsobilo existenci tohoto státu. (Sen. dr. Wiechowski [německy]: Poněvadž tak bylo, to jest odůvodnění?) Poněvadž to trvalo tisíc let, poněvadž - prosím, račte vyslechnouti - ti, kteří přes ty hranice přišli, přišli jako živel cizí. My ho tu necháváme... (Sen. dr. Spiegel [německy]: Imigranti a kolonisté!) - já nemluvím o imigrantech - my ten živel zde máme a s ním počítáme a nedáme si tím živlem trhati naši tisíciletou vlast, to nemůžete od nás chtíti.

Kdybychom jednali jinak, není možno říci, že by to bylo v duchu Svazu národů, že by to bylo v duchu míru. To, co se dělo v Bruselu a v Mnichově, bylo přímo proti mírovým snahám. Na všech těch třech místech byly útoky přirozeně odmítnuty, ale jest potřebí uvědomiti si zjevy, které je provázely, a musím říci, že to byli zejména delegáti němečtí a maďarští, kteří pronášeli obžaloby proti našemu státu, a sice obžaloby nespravedlivé. (Sen. Spiegel [německy]: Tak?) Ano! Nechci říci více, ale co jest horší - oni se snažili tyto nespravedlivé obžaloby podepříti tak zvaným svědectvím lidí, jimž legitimace nikdo nezkoumal, o nichž ani nevíme, pánové, jestli vystupovali vždy pod pravými jmény, a já zejména jako český delegát neměl jsem příležitosti předem zkoumati legitimaci těch lidí, a z jejich vlastních výpovědí jest viděti, že jsou to lidé, kteří ani nemají schopnosti objektivně vypovídati. Prosím, proč to říkám? Nechci nějak rozčilovat, také by to k ničemu nevedlo, ale jest dlužno na to upozorniti, říci, nebudeme-li si mluviti klidně pravdu, nenajdeme žádné základny nějakého vyrovnání nebo smíření. (Sen. prof. Wiechowski [německy]: Chcete to?) Takové prostředky, užívané na mezinárodním fóru, jsou nevhodné a nemohou vésti k žádným dobrým a prospěšným výsledkům. Není to věc, přes kterou by bylo možno přejíti k dennímu pořádku. Pánové, víte, že jsou snahy o Mezinárodní soud spravedlnosti. Tam se budou zase prováděti rozmanité důkazy. Proto mluvím o tom, že by se nesměly prováděti v takové formě a takovým způsobem, jako se zde dal toho takový příklad... (Sen. dr. Spiegel [německy]: Jak to? Smlouvou je, dovoleno obraceti se na Svaz národů!)... Zajisté, já proti tomu ničeho nemám, jenom říkám, abychom proti sobě užívali takových, zbraní a takových prostředků, které jsou poctivé, které jsou spolehlivé, a ne, které zbarvují, které zkreslují věci.

Co se týče sbírky zákonů našich, to bych se nebál, že bych před jakýmkoliv mezinárodním forem nedokázal, že jsme my nejen mírové smlouvy splnili, ochranu minorit do všech důsledků provedli, ale my jsme učinili mnohem více, nežli jsme byli povinni. (Sen. dr. Spiegel [německy]: To není správné! Jazykový zákon odporuje mírové smlouvě!) Prosím, máme tedy různá stanoviska, co na tom. Mně se jedná o to, o čem jsem právě hovořil, že by takovýto postup nás rozdvojoval, totiž nás Čechoslováky a vás Němce, po případě Maďary, a že by se ty protivy jen přiostřovaly. Chceme-li tedy pracovati k míru, pak se musíme vyvarovati napříště takových věcí, a tu mohu říci, že československá společnost pro Svaz národů chce mír upřímně a že činila až do posledního okamžiku vše, aby i našim německým a maďarským spoluobčanům byla situace snesitelnou. Ovšem očekáváme navzájem úplně loyální postup, že se nebude nic opakovati z toho, čeho jsme byli svědky v Mnichově a po Mnichově. Jinak bychom se se vší energií musili brániti. Já mohu, a jen mne to naplnilo radostí, podle dnešního stavu jednání, konstatovat, že patrně na Mezinárodním kongresu v Praze nedojde k žádným křiklavým disonancím, že tam budou míti i naši občané němečtí příležitost oficielně promluviti a zúčastniti se jednání, a že toho snad bude také možno docíliti ještě pro delegáta maďarského.

Musím opraviti jednu věc, aby se neoperovalo zase s mezinárodními fakty, které neodpovídají pravdě. Pan rektor Naegle se tady zmiňoval a citoval včera výrok bývalého člena parlamentu britského Servilla Dickinsona, který zároveň byl předsedou minoritní komise a bude jedním z referentů pro tuto věc na příštím kongresu. Mám originál korektury referátu připraveného pro kongres právě Sir Dickinsonem, profesorem Ebbim a Roysonem a upozorňuji na jeden zajímavý pasus, že tyto názory presidenta Dickinsona nejsou takové, jak si je pan profesor Naegle představoval. Tam totiž stojí, doslova to překládám, a mohu citovati i originál: "Pokud loyalita minorit vůči novým státům nebude zbavena všeho podezření, nelze počítati na to, že majority přiznají minoritám výhody, jichž tyto by mohly použíti na škodu státu. (Výborně! Tak jest! Potlesk.) A praví dále v tomtéž referátu hned věta za tím: "V zájmu minorit samotných je podle mého názoru" - tedy podle jeho názoru - a je to velmi důležitá věc, "aby se chovaly tak, aby nebylo pochybností o jejich úplné loyalitě vůči státům, jejichž jsou součástkami." (Různé německé výkřiky.) To je, prosím, názor mezinárodního činitele (Sen. Klofáč: To je to, pan prof. Naegle necitoval to správně!), kterého se pan prof. Naegle dovolává, ale vytrženou větou, která patrně neodpovídá názoru celkovému. Řekněme si tedy docela upřímně pravdu, že nesmí býti to opíráno tendenčními lžemi, přemrštěnými požadavky anebo takovými, které by znamenaly udržování starých křivd. Tak se nedělá mír mezi lidmi a také ne mezi národy. Ale my chceme ten mír a my potřebujeme ten mír! Jestliže však později bude přece nějaký konflikt válečný, jakáž pomoc? Ale zatím, pánové, myslím, že nyní nesmíme (Různé německé výkřiky. Hlas: Když nevládnete, jste ovšem utiskováni!) na žádný konflikt válečný mysliti, a že nesmíme se na něj připravovati, leč ve smyslu čistě obranném, a naopak, že máme chtít žíti ve vzájemném míru a musíme věnovati této myšlence veškero své úsilí, a to poctivé a nevyhýbavé.

Jelikož jsem přesvědčen, že naše vláda a její předseda sleduje tytéž cíle a že je také sledoval na janovské konferenci, mohu prohlásiti za klub, za nějž mám čest zde mluviti, že budeme hlasovati pro schválení zprávy, kterou pan předseda ministerstva o konferenci janovské podal. (Potlesk a pochvala 11 českých senátorů.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Průšovi.

Sen. Průša: Slavný senáte! Jestli v přítomné době projednává se exposé pana předsedy ministerstva jako ministra zahraničního, pokud se týče janovské konference, tedy stav přítomný opravdu velice dobře vystihl pan dr. Brabec, předřečník můj, který řekl, že hospodářský stav Evropy vynutil si ono uznání de facto Ruska. Hospodářský stav Evropy byl ten, který vynutil si to, co mnohým pánům snad je - jak říkáme my česky - proti srsti, ale musilo se tak státi, musilo dojíti k onomu uznání de facto těch nenáviděných sovětů, té nenáviděné dělnické vlády.

Proč? Protože hospodářský stav všech států s oním slaveným kapitalistickým zřízením, se soukromokapitalistickým systémem je ve psí prese všechna opačná tvrzení. Toto byla hlavní pohnutka a páka, jež přinutila k jednání s nenáviděnými sověty, která nutí, že dnes přes to, že snad konference se plně nezdařila, že neměla plného výsledku, prese všechno to byla znovu svolána konference, další porady do Haagu, aby opět jednáno bylo se sověty, bolševiky. Dobře! Chtěl bych říci, pánové, že ve většině případů, pokud mluví se se stanoviska politiků těch, kteří representují a kteří mluví ve jménu soukromokapitalistického systému, že u těch zde padá výtka tato: "O ruský národ se nám přece nejedná. Ruský národ je nám svatým. Kdo je nám proti mysli, jsou ti, kteří jsou representanty dnešního sovětového Ruska" - a tím přirozeně též ale, pánové, národa.

Mluví-li se o tom, že tito jsou uchvatiteli moci, že jsou to despoti, že znásilňují národ, a mluví-li se o tom, že tito jsou - a jako zde bylo včera jedním z pánů řečníků řečeno, že jsou to lidé cizonárodní v tomto tělese různých národů, tedy já náhodou jich velikou část znám a prosím vás, abyste alespoň na foru parlamentním takových netaktních výrazů nepoužívali, abyste takovým způsobem nemluvili a necitovali; jen Bronstem-Sobelsohn, ale vedle toho čtyři pětiny jsou poctiví ruští lidé. (Hlas: Není pravda!) Já vám říkáni pravdu, a můžete se zeptati svých, politiků, kteří se s vámi stýkají. (Hlas: Čičerin, a dost, ale kdo je tam z Rusů?) Chcete-li tedy ten Čičerin, ale i kdybychom řekli ku příkladu Trocký, můžete i vy u vás dnes o něčem podobném mluviti; já to plně chápu, pokud je některý z pánů opravdovým antisemitou - čert s ním - ale je zde dnes celá řada velikých partají, stát udržujících u nás, které mají ve svém čele semity anebo bývalé semity a nikdo jim to nevyčítá. (Sen. Kroiher: Menší procento!) Kdybychom vzali za základní číslici nejen počet židů v Rusku a počet židů u nás a za základní číslici také velikost strany a vůdců, pak bychom možná dospěli k zcela jinému procentu. To, myslím, že by u nás nemělo býti uváděno za důvody. Jestliže se u nás jedná o možnost hospodářské prosperity, udržovati hospodářský život nejen u nás, nýbrž v celé Evropě, pak, myslím, že takové věci jistě nemohou padati na váhu. Já nechci dělati v tom případě Rusku snad advokáta, oni si toho advokáta udělají sami, a věřil bych rád a pevně doufal v to, že přijde se u nás k tomu názoru, že se nemůže tímto očekáváním operovati, že je to dětinskost, že je to to, co nás připravuje o volnost, možnost a hospodářské rozvití. Jestli na jedné straně naši národohospodáři přiznali, že jen navázáním, hospodářských styků s Ruskem u nás může opravdu nastati ozdravění v určitých oborech průmyslu, které dnes trpí nezaměstnaností buď částečnou anebo úplnou, pak je to planý argument, a já mluvím v tomto případě jako zástupce pracujícího lidu a ne jinak.

Já přirozeně chápu, že jinak bude mluviti dr. Beneš jako ministerský předseda, a že jinak bude mluviti dr. Horáček, že jinak bude mluviti dr. Brabec, poněvadž všichni jsou representanty - a oni také jsou politiky, kteří udržují soukromokapitalistický systém, já v opaku toho jsem od té doby, co jsem vstoupil do politického života, stoupencem pravého opaku, to je věc logicky vyložená. Ale jest potřebí jednoho, onoho základního; v něčem se můžeme shodnouti, ku příkladu v tom ozdravění našeho hospodářského života v našem státě, zaměstnání, průmyslu nám tak velmi potřebného, a to přece, k tomu užívati takových floskulí dětinských, jak se zde děje, vytýkání jevreismu anebo něčeho jiného - tím se věci neprospěje a tím méně pracujícímu lidu a celému státu a národu. (Hlas: Těch jsou tam čtyři pětiny!) To jest hotová věc! Podívejte se, sověty, totiž komisariáty, komisaři hlavně nejsou přece representantem moci ve státě, nýbrž je to centrální ispolnitělnyj komitét, tedy centrální výkonný výbor, který se skládá téměř více než z 90% pravých ruských lidí a příslušníků v Rusku obývajících národů nesemitského vyznání. Jsou tam také moslemínové, to já přiznávám, že v centrálním ispolnitělném komitétu jsou, ale jestli to chcete naraziti na kopyto antisemitské a operujete s tím, to je nemožná věc, s tím si neposloužíte. Já věřím v jedno, že když se říká, že je jednání sovětské delegace na konferenci janovské do jisté míry groteskou, pokud ona prý staví velký program pro vytvoření nové Evropy na základě svého komunistického programu, a najednou chodí ke kapitalistům téhož systému, který ona chce vlastně odstraniti, prosit o prostředky. Prosím vás, to je zase něco nešťastného. Proč? Protože, jestli já budu representantem národa a budu ho zastupovat na nějaké konferenci a sejdu se tam se svými největšími nepřáteli, rozumíte, politickými, bude-li však můj národ ve velké bídě postaven, tak se budu starati, budou-li míti oni prostředky, abych ty prostředky od nich vyzískal. (Hlas: To pokulhává!) Proč pokulhává? Vy řeknete, že pokulhává, poněvadž u najedených zpravidla těžko se chápe věc. (Sen. Klečák: Zejména u těch najedených v Rusku!) Já jsem žil rok ještě za sovětů v Rusku a já vím, jak se asi stravovali v Kremlu. Pamatujte si, pana kol. Klečáku, že já nebyl tehda stoupencem sovětského režimu, že jsem byl jeho odpůrcem, až příliš, kriticky jsem hleděl na to, co se tam dalo. Ale když jsem přišel domů, žasl jsem nad onou snůškou lží a perfidií, jaké zde byly psány a kterými zde byl krmen národ, a to mne vlastně odvrátilo od dnešní měšťácké společnosti, která je založena na lhaní a ničem jiném, která všecko to, co neuznává za dobré, prostě ničí.

Já bych řekl, pánové, že váš celý spor se sovětským Ruskem není nic jiného než spor o systém. Já věřím, že pan kol. Klečák je velice dobrým Slovanem, že on by velice dobře působil co možná k rychlému vytvoření dobrých poměrů, ale jest zde něco druhého, a to: my u nás máme určitou část politiků, kteří až příliš lpí na soukromokapitalistickém systému a na řádech, které my jako komunisté bezpodmínečně musíme potírati. A tito politikové jsou příliš silní a vlivní, že potom ani ty zájmy tak zvané slovanské vzájemnosti nejsou brány v potaz, kde by určitými ústupky mělo vejíti v nebezpečí soukromé vlastnictví velkého kapitálu. (Sen. Klečák: Naší vinou?) Naší vinou jistě ne! Já mluvím o určitém kruhu vlivných osob, a řekněme si to upřímně, je to zkrátka náš těžký kapitál, jsou to banky. A my vedle toho musíme uvážiti, že zejména nejen průmyslový kapitál, ale z velké části i banky, jejich vláda se nalézá v rukou národu nepřátelských sil. A v tomto případě naši representanti státu a vlády pracují přímo proti zájmům svého vlastního národa. Můj názor je, pánové, ten: Dnes v přítomné době jest zde přes 30.000 kovodělníků v zápase, že ano. Zápas vypukl proto, že se žádá snížení mezd. Kovobaroni, kapitalisté, majitelé továren, hlavní argumentaci vedou pro snížení mzdy, pro zhoršení existenčního minima kovodělníků, tu, že nelze konkurovati na zahraničním trhu. Dobře, byl zde již vysvětlen, snad kol. Chlumeckým, vliv poklesu marky na celou strukturu zahraničního trhu a na možnost konkurence, ale já bych řekl, že u nás mnoho by bylo prospěšnější a k tomuto zápasu po případě by vůbec nedošlo, kdyby bylo bývalo se strany vládních činitelů většího porozumění již loni, když přišel sem prof. Lomonosov a když jednal o uzavření hospodářských smluv s Ruskem. Tenkráte - a tu musím potvrditi slova všech řečníků z oposice - tenkráte zrovna tak jako dnes naše vláda prokázala, že až příliš podléhá vlivu západoevropského kapitálu, najmě francouzského. Francouzský kapitalismus není už tím, čím byl před 60 neb 70 lety. Francouzský kapitalismus není již ten té staré liberalistické školy, dnešní jeho representanti jsou representanty nejkonservativnějšího směru v kapitalistickém zřízení v celé Evropě a téměř snad na celém světě. A jestli náš stát a naše vláda ztotožňuje se s tímto konservatismem, s tímto vyloženým reakcionářstvím, pak důsledky nemohou býti jiné, nežli jaké se objevují přítomným bojem kovodělníků a jaké jistě se budou objevovati nadále a třeba v horších a těžších formách pro tento stát.